Staroturecký jazyk (turkicky: Eski Türkçe) je nejstarší doložená forma společnotureckých jazyků, poprvé nalezená v nápisích Druhého turkického kaganátu a poté v nápisích Ujgurského kaganátu. Na rozdíl od středotureckého jazyka je zeměpisný rozsah (východního) starotureckého jazyka poměrně omezený, omezuje se hlavně na Východní Turkestán (staroujgurštinu) a Mongolsko (orchonštinu). Z hlediska datovatelnosti dochovaných písemných pramenů lze období starotureckého jazyka datovat od doby těsně před rokem 720 n. l. až do mongolských invazí ve 13. století. Orchonština a staroujgurština jsou považovány za dialekty východostarotureckého jazyka, přičemž orchonština je nejstarším doloženým dialektem (východní) staroturečtiny. Mezi lingvisty existuje rozdílný názor ohledně karachanidské turečtiny (mluvené v Karachanidském chanátu), někteří (mezi nimi Omeljan Pritsak, Sergej Malov a především Marcel Erdal) ji klasifikují jako další dialekt východostarotureckého jazyka, zatímco jiní preferují zahrnout karachanidštinu mezi středoturecké jazyky; přesto je karachanidština extrémně blízká staroujgurštině, natolik, že jim oběma vyhovuje jediný gramatický popis. Východostaroturecký a západostaroturecký jazyk společně tvoří staroturečtinu v pravém slova smyslu. Východostaroturecký jazyk je nejstarším doloženým členem sibiřské větve turkických jazyků a několik jeho nyní archaických gramatických i lexikálních rysů se dochovalo v moderní žluté ujgurštině, lopnurské ujgurštině a chaladžštině (které jsou všechny ohrožené); chaladžština například (překvapivě) zachovala značný počet archaických starotureckých slov, přestože tvoří jazykový ostrov v centrálním Íránu a je silně ovlivněna perštinou. Staroujgurština není přímým předkem moderní standardní ujgurštiny (nazývané také nová ujgurština); současným předkem moderní ujgurštiny byl jeden ze středotureckých jazyků, který později dal vzniknout čagatajskému literárnímu jazyku (i když moderní ujgurština si zachovává některé rysy staroujgurštiny, zatímco čagatajština téměř neovlivnila mluvený jazyk). Staroturečtina je doložena v řadě písem, včetně starotureckého písma, staroujgurské abecedy, bráhmíského písma a manichejského písma. Turkická runová abeceda orchonštiny byla rozluštěna Vilhelmem Thomsenem v roce 1893. Staroturečtina se často nevztahuje na jediný jazyk, ale kolektivně na úzce související a vzájemně srozumitelná stádia různých společnotureckých jazyků mluvených na konci prvního tisíciletí.
Facebook Twitter