Markraběctví Braniborské (němečtina: Markgrafschaft Brandenburg) bylo významné knížectví Svaté Římské Říše od roku 1157 do 1806, které hrálo klíčovou roli v dějinách Německa a střední Evropy. Brandenbursko se vyvinulo ze Severní marky založené na území slovanských Lužických Srbů. Jeden ze svých názvů, Marka Braniborská (Mark Brandenburg), odvozuje právě odtud. Vlastnící marky byli prestižními knížecími voliči, což jim umožňovalo volit císaře Svaté Římské Říše, jak bylo stanoveno Zlatou bulou Karlovou z roku 1356. Stát se tak stal známým jako Braniborsko nebo Braniborské kurfiřtstvo (Kurbrandenbursko nebo Kurfürstentum Brandenburg). V roce 1415 se vlády v Braniborsku ujal rod Hohenzollernů. V roce 1417 pak Fridrich I. přesunul hlavní město z Braniboru nad Havolou do Berlína. V roce 1535 mělo kurfiřtstvo rozlohu asi 10 000 čtverečních mil (26 000 km2) a počet obyvatel 400 000. Pod vedením Hohenzollernů Braniborsko v 17. století rychle rostlo a získalo vévodské území v Pruskách. Výsledné Braniborsko-Prusko se stalo jádrem Pruských královstvích, které se v 18. století stalo vedoucím německým státem. Přestože nejvyššmí titul kurfiřtů zněl „král v/Prusku“, jejich základna moci zůstala v Braniborsku a jeho hlavní město Berlíně. Markraběctví Braniborské zaniklo s rozpuštěním Svaté Římské Říše v roce 1806. Po napoleonský válkách bylo nahrazeno pruskou provincií Braniborsko v roce 1815. Hohenzollernské Královské Prusiko bylo hlavní hybnou silou sjednocení Německa. Severoněmecký spolek, v němž převládalo Prusiko, se později v roce 1871 přeměnil na Německé císařstí; to bylo právním jádrem sjednocené Německé Říše v letech 1871–1945, a jako takové přímý předchůdce dnešní Spolkové republiky Německa.
Facebook Twitter