Latinsko-sabinské jazyky, italicko-venetská etnicita
Původně italické národy
Geografické rozšíření
Původně Apeninský poloostrov a části dnešního Rakouska a Švýcarska, dnes jižní Evropa, Latinská Amerika, Francie, Rumunsko, Moldavsko, Kanada a úřední jazyky poloviny zemí Afriky.
Jazyková klasifikace
Indoevropské
Italické
Prajazyk
Protoitalština
Podskupiny
Latino-fališské (včetně románských)
Oskicko-umberské (sabelské)
Venetické?
Sikulské?
Lusitánské?
Vestinské?
ISO 639-5 itc
Glottolog ital1284
Italické jazyky tvoří větev indoevropské jazykové rodiny, jejíž nejstarší známí členové byli mluveni na Apeninském poloostrově v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Nejdůležitějším ze starověkých jazyků byla latina, úřední jazyk starověkého Říma, který dobyl ostatní italické národy ještě před naším letopočtem. Ostatní italické jazyky vymřely v prvních stoletích našeho letopočtu, protože jejich mluvčí byli asimilováni do Římské říše a přešli na nějakou formu latiny. Mezi třetím a osmým stoletím našeho letopočtu se vulgární latina (možná ovlivněná substráty z jiných italických jazyků) rozdělila na románské jazyky, které jsou dnes jedinými italickými jazyky, které se mluví rodně, zatímco literární latina také přežila.
Kromě latiny jsou známé starověké italické jazyky fališské (nejbližší latině), umberské a oské (nebo oskicko-umberské) a jihopicénské. Další indoevropské jazyky, které se kdysi mluvily na poloostrově a jejichž zařazení do italické větve je sporné, jsou venetické a sikulské. Tyto dávno vymřelé jazyky jsou známy pouze z nápisů v archeologických nálezech.
V prvním tisíciletí před naším letopočtem se na poloostrově mluvilo několik (dalších) neitalických jazyků, včetně členů jiných větví indoevropštiny (jako je keltská a řečtina) a také alespoň jednoho neindoevropského jazyka, etruštiny. Obecně se věří, že tyto italické jazyky 1. tisíciletí pocházejí z indoevropských jazyků přinesených migranty na poloostrov někdy ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zdroj těchto migrací a historie jazyků na poloostrově jsou však stále předmětem debat mezi historiky. Zejména se diskutuje o tom, zda všechny starověké italické jazyky pocházely z jediného protoitalického jazyka po jeho příchodu do regionu, nebo zda migranti přinesli dva nebo více indoevropských jazyků, které byly vzdáleně příbuzné.
Románské jazyky s více než 800 miliony rodilých mluvčích činí z italštiny druhou nejrozšířenější větev indoevropské rodiny po indoíránské. V akademické sféře však starověké italické jazyky tvoří samostatný obor studia od středověkých a moderních románských jazyků. Tento článek se zaměřuje na starověké jazyky. Pro ostatní viz Románská studia a pro podskupinu italických jazyků, kterými se v současnosti mluví, viz Románské jazyky.
Většina italických jazyků (včetně románských) se obecně píše ve staroitalských písmech (nebo potomcích latinské abecedy a jejích adaptacích), která pocházejí z abecedy používané pro psaní neitalského etruského jazyka a nakonec z řecké abecedy. Pozoruhodnými výjimkami jsou židovsko-španělština (známá také jako ladino), která se někdy píše hebrejským, řeckým nebo cyrilským písmem, a některé formy rumunštiny, které se píší cyrilicí.