Sima Qian (čínsky 司馬遷, pchin-jin Sīmǎ Qiān,
Ssu-ma Chchien
) byl čínský historik z období dynastie Chan, žijící v letech 145–90 př. n. l. Bývá označován za „otce čínské historiografie“, a to především díky jeho dílu Zápisky historika, které jsou považovány za vůbec první ucelené dějiny Číny.
Život
Sima Qian se narodil v městečku Longmen v dnešní provincii Šan-si. Jeho otec Sima Tan působil jako historik na císařském dvoře, a tak se i Sima Qian od mládí věnoval studiu historie. V roce 108 př. n. l. po smrti svého otce se stal oficiálním historikem na císařském dvoře.
V roce 99 př. n. l. se Sima Qian dostal do konfliktu s císařem Wu-tim, když se zastal generála Li Linga, který byl obviněn z neúspěšné vojenské kampaně proti kmenům Siung-nu. Císař nařídil, aby byl Sima Qian popraven, ale ten si raději zvolil dobrovolnou kastraci, aby mohl dokončit své historické dílo.
Sima Qian zemřel v roce 90 př. n. l., aniž by stihl své dílo dokončit. Jeho Zápisky historika byly později doplněny jeho potomky a staly se jedním z nejdůležitějších děl čínské historiografie.
Dílo
Sima Qianovo hlavní dílo Zápisky historika (čínsky 史記, pchin-jin Shǐjì) je považováno za první ucelené dějiny Číny. Dílo pokrývá období od mýtického císaře Žlutého až do Sima Qianovy současnosti, tedy do vlády císaře Wu-tiho.
Zápisky historika jsou rozděleny do pěti částí:
Základy (本紀, Běnji) – obsahuje biografie císařů a jejich vládu
Tabulky (表, Biǎo) – chronologické tabulky událostí
Pojednání (書, Šu) – pojednání o různých tématech, např. hudbě, astronomii a ekonomice
Dějiny rodů (世家, Šìjiā) – biografie významných šlechtických rodů
Životopisy (列傳, Lièžuàn) – biografie významných osobností, např. politiků, vojevůdců a učenců
Zápisky historika jsou cenným zdrojem informací o čínské historii, kultuře a společnosti. Sima Qian se snažil být objektivní a nestranný, i když jeho dílo samozřejmě odráží také jeho vlastní názory a hodnoty.
Kromě Zápisků historika napsal Sima Qian také několik dalších děl, včetně básní a prozaických textů. Byl také jedním z tvůrců kalendáře Taichu, který byl oficiálně přijat v roce 104 př. n. l.
Odkaz
Sima Qian je považován za jednu z nejvýznamnějších postav čínské historie. Jeho Zápisky historika jsou dodnes považovány za mistrovské dílo historiografie a jsou stále studovány a zkoumány historiky a učenci.
Sima Qianův odkaz spočívá nejen v jeho historických dílech, ale také v jeho odvaze a obětavosti. I přes své osobní utrpení dokázal dokončit své monumentální dílo, které se stalo trvalým odkazem čínské civilizace.
Zuo Zhuan Zuo Zhuan (čínsky: 左傳, pchin-jin: Zuǒ Zhuàn) je starověká čínská narativní historie, která je tradičně považována za komentář ke starobylému čínskému letopisu Jarní a podzimní anály. Obsahuje 30 kapitol pokrývajících období od 722 do 468 př. n. l. a zaměřuje se především na politické, diplomatické a vojenské záležitosti z té doby. Po mnoho staletí byl Zuo Zhuan primárním textem, prostřednictvím kterého se vzdělaní Číňané učili své starověké dějiny. Zuo Zhuan nevysvětluje pouze znění Jarních a podzimních análů, ale spíše se rozepisuje o jejich historickém pozadí s bohatými a živými popisy historie a kultury období Jara a podzimu (771 - 476 př. n. l.). Zuo Zhuan je zdrojem více čínských rčení a idiomů než jakékoli jiné klasické dílo a jeho stručný, plynoucí styl se stal vzorem elegantní klasické čínštiny. Jeho tendence ke třetí osobě vyprávění a zobrazování postav prostřednictvím přímé řeči a akce se staly charakteristickými rysy čínského vyprávění obecně a jeho styl byl napodobován historiky, vypravěči a mistry prózy ve starém stylu po více než 2000 let následujících čínských dějin. Zuo Zhuan je dlouho považován za „mistrovské dílo velkého historického vyprávění“, ale jeho raná textová historie je do značné míry neznámá a povaha jeho původního složení a autorství byly široce diskutovány. Tradičně se věřilo, že titulní „Zuo“ se vztahuje k Zuo Qiumingovi – nejasné postavě 5. století př. n. l., která je popisována jako slepý žák Konfucia – ale existuje jen málo skutečných důkazů, které by to podporovaly. Většina učenců nyní obecně věří, že Zuo Zhuan byl původně nezávislým dílem složeným během 4. století př. n. l., které bylo později přeuspořádáno jako komentář k Análům.
Indické klasické drama Indické klasické drama odkazuje na tradici dramatické literatury a představení ve starověké Indii. Kořeny dramatu na indickém subkontinentu sahají až k Rigvédě (1200-1500 př. n. l.), která obsahuje řadu hymnů ve formě dialogů nebo dokonce scén, stejně jako hymnů, které využívají jiné literární formy, jako jsou zvířecí bajky. Indické drama však začíná své klasické období ve 3. až 4. století př. n. l. sepsáním Nátjašástra (doslova Věda dramatu). Indické klasické drama je považováno za nejvyšší úspěch sanskrtské literatury. Buddhistický dramatik, básník a filozof Ašvaghoša, který složil Buddhacharitu, je považován za jednoho z prvních sanskrtských dramatiků spolu s Bhásou, který pravděpodobně žil ve 2. století př. n. l. a je známý napsáním dvou jediných dochovaných tragédií v sanskrtském dramatu. Navzdory svému názvu používá klasické sanskrtské drama jak sanskrtský, tak prakrit jazyk, což mu dává dvojjazyčný charakter. Sanskrtské drama využívalo typové postavy, jako je hrdina (najak), hrdinka (najika) nebo klaun (vidusaka). Herci se mohli specializovat na určitý typ. Mahábhášja od Pataňdžaliho obsahuje nejstarší zmínku o tom, co mohlo být zárodkem sanskrtského dramatu. Tato pojednání o gramatice poskytuje možný termín pro počátky divadla v Indii. Kálidása ve 4. až 5. století n. l. byl pravděpodobně jedním z největších sanskrtských dramatiků starověké Indie. Tři slavné romantické hry napsané Kálidásou jsou Málavikágimitram (Málavika a Agnimitra), Vikramórvašíjam (Vztahující se k Vikramovi a Urvaší) a Abhidžňánašákuntalam (Poznání Šakuntaly). Poslední byl inspirován příběhem v Mahábháratě a je nejznámější. Byl první přeložen do angličtiny a němčiny. Šakuntalá (v anglickém překladu) ovlivnila Goethova Fausta (1808-1832). Dalším velkým indickým dramatikem byl Bhavabhuti (asi 7. století n. l.). Říká se, že napsal následující tři hry: Malati-Madhava, Mahaviracharita a Uttararamacharita. Z těchto tří pokrývají poslední dvě dohromady celý epos Rámajána. Mocnému indickému císaři Haršovi (606-648) se připisuje napsání tří her: komedie Ratnavali, Priyadarsika a buddhistické drama Nagananda. Mezi další slavné sanskrtské dramatiky patří Šudraka, Bhása a Ašvaghoša. Přestože je stále k dispozici mnoho her napsaných těmito dramatiky, o samotných autorech se toho ví málo.
Indická epická poezie je epická poezie napsaná na indickém subkontinentu, tradičně nazývaná Kavya (nebo Kāvya; sanskrt: काव्य, IAST: kāvyá). Rámájana a Mahábhárata, která byla původně napsána v sanskrtu a později přeložena do mnoha dalších indických jazyků, a pět velkých eposů tamilské literatury a sangamské literatury patří mezi nejstarší dochované epické básně, které kdy byly napsány. [1]
Rámájana
Rámájana je starověký indický epos připisovaný mudrci Valmikimu. Skládá se z 24 000 veršů rozdělených do sedmi knih (kand). Vypráví příběh Rámy, prince z Ajódhji, který je vyhnán do lesa svým nevlastním otcem Bharatem. V lese se Rám setkává s Sítou, krásnou princeznou, do které se zamiluje a vezme si ji za ženu. Avšak Rámův nevlastní bratr Rávana unese Sítu a odveze ji na svou Lanku. Rám se vydává na cestu, aby Sítu zachránil, a cestou získává pomoc od opičího krále Hanumana. Rám nakonec Rávanu zabije a zachrání Sítu.
Mahábhárata
Mahábhárata je starověký indický epos připisovaný mudrci Vjásovi. Skládá se z více než 100 000 veršů rozdělených do 18 knih (parv). Vypráví příběh o válce mezi dvěma skupinami bratranců, Pánduovci a Kauravovci. Pánduovci nakonec vyhrají válku, ale za cenu velkých ztrát. Mahábhárata je považována za jeden z největších eposů všech dob.
Pět velkých eposů tamilské literatury
Pět velkých eposů tamilské literatury jsou:
Cilappatikáram
Manimekalai
Cívaka Cintamani
Valajapathi
Kundalakesi
Tato epos byla napsána v období mezi 2. a 5. stoletím n. l. a vyprávějí příběhy o lásce, válce, hrdinství a dobrodružství. Jsou považována za jedny z nejlepších příkladů tamilské literatury.
Sangamská literatura
Sangamská literatura je sbírka tamilské poezie, která byla napsána v období mezi 3. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l. Skládá se z více než 2 000 básní, které jsou rozděleny do tří antologií:
Ettuthokai (Osm sbírek)
Pattupattu (Deset písní)
Patinenkilkanakku (Osmnáct kratších básní)
Sangamská literatura poskytuje cenný pohled na život a kulturu starověkého Tamilaku.
Védy
Co je to?
Posvátné texty hinduismu, nejstarší vrstva sanskrtské literatury
Původ:
Starověká Indie
Jazyk:
Védský sanskrt
Počet:
Čtyři: Rigvéda, Jadžurvéda, Sámavéda, Atharva-véda
Části:
Samhity (mantry)
Brahmany (výklady obřadů)
Aranjaky (symbolické významy obřadů)
Upanišady (filozofie a duchovní poznání)
Přenos:
Ústní předávání od 2. tisíciletí př. n. l. pomocí paměťových technik
Charakteristika:
"Šruti" (to, co je slyšeno)
Apaurušejja (nadlidského původu)
Základem pro indickou filozofii a hinduismus
Různé pohledy:
Ástika (ortodoxní) školy hinduismu uznávájí autoritu Véd
Náistika (heterodoxní) školy (buddhismus, džinismus) je neuznávaly
Historie literatury podle období
Starověká (korpusy)
Doba bronzová
Sumerština
Stará egyptština
Akkadianština
Ugaritština
Chetitština
Klasická
Klasická čínština
Aramejština
Stará řečtina
Stará hebrejština
Klasická latina
Stará meitejština
Syrština
Prakritština
Tamilština
Sangamská literatura
Klasická sanskrština
Raný středověk
Teluguština
Kannadština
Nová perština
Pálijština
Arménština
Byzantská řečtina
Velština
Stará angličtina
Gruzínština
Stará němčina
Japonština
Stará turečtina
Arabština
Norština
Bulharština
Středověk podle století
10.
11.
12.
13.
14.
Raný novověk podle století
15.
16.
17.
Moderní podle století
18.
19.
Současná podle století
20.
21.
Portál literatury
Sanskrt
Sanskrt je jazyk starých textů. Nejstarší sanskrtské texty pocházejí z védského období a jsou psány ve védském sanskrtu. Klasický sanskrt se začal používat později, kolem 6. nebo 4. století př. n. l.
V védském sanskrtu jsou napsány rozsáhlé liturgické texty védského náboženství. Klasický sanskrt je jazykem mnoha významných textů spojených s hlavními indickými náboženstvími, zejména hinduismem, ale také buddhismem a džinismem. Některé buddhistické texty v sanskrtu jsou psány ve verzi sanskrtu, která se často nazývá buddhistický hybridní sanskrt nebo buddhistický sanskrt. Tato verze obsahuje mnoho prvků střední indičtiny (prakritu), které se v jiných formách sanskrtu nenacházejí.
Raná díla sanskrtské literatury byla po staletí předávána ústní tradicí, než byla zapsána do rukopisné podoby. Většina sanskrtských textů byla napsána ve starověké Indii, ale některé byly napsány ve střední Asii, východní Asii nebo jihovýchodní Asii.
Sanskrt je rozsáhlá literatura, která zahrnuje náboženské texty, různé formy poezie (např. epiku a lyriku), drama a vyprávěcí prózu. Zahrnuje také rozsáhlá díla pokrývající světské a technické vědy a umění. Mezi tato témata patří: právo a zvyky, gramatika, politika, ekonomie, medicína, astrologie - astronomie, aritmetika, geometrie, hudba, tanec, dramatika, magie a věštění a sexualita.
Indická epická poezie
Indická epická poezie je epická poezie napsaná na indickém subkontinentu, tradičně nazývaná Kavya (nebo Kāvya; sanskrt: काव्य, IAST: kāvyá). Rámájana a Mahábhárata, která byla původně složena v sanskrtu a později přeložena do mnoha dalších indických jazyků, a Pět velkých eposů tamilské literatury a Sangamské literatury patří k nejstarším dochovaným epickým básním, které kdy byly napsány.
Rámájana
Rámájana je staroindický epos, který vypráví příběh prince Rámy, který je vyhnán do exilu svým nevlastním otcem, králem Dašarathem. Rámájana je považována za jedno z nejstarších indických eposů a je připisována mudrci Valmikimu.
Mahábhárata
Mahábhárata je staroindický epos, který vypráví příběh boje mezi Pandavy a Kauravy, dvěma znepřátelenými rodinami. Mahábhárata je považována za jeden z nejdelších eposů na světě a je připisována mudrci Vjásovi.
Pět velkých eposů tamilské literatury
Pět velkých eposů tamilské literatury je sbírka pěti tamilských eposů, která byla napsána v období Sangamu (3. století př. n. l. - 3. století n. l.). Tato epos jsou:
Cilappatikáram
Manimekalai
Civaka Cintamani
Valayapathi
Kundalakesi
Sangamská literatura
Sangamská literatura je sbírka starověké tamilské poezie, která byla napsána v období Sangamu. Tato literatura se skládá z různých žánrů, včetně epických básní, lyrické poezie a dramatu.
Význam indické epické poezie
Indická epická poezie hrála důležitou roli v indické kultuře a literatuře. Tato epos jsou zdrojem moudrosti, inspirace a zábavy a poskytují vhled do indické historie, kultury a náboženství. Indická epická poezie měla také významný vliv na jiné světové literatury, včetně perské, arabské a anglické literatury.
Šákha Šákha je hinduistická teologická škola, která se specializuje na studium určitých védských textů, nebo na tradiční texty, které taková škola následuje. Jednotlivý následovník konkrétní školy nebo recenze se nazývá šákhin. Tento termín se v hinduistické filozofii používá také k označení přívržence konkrétního ortodoxního systému. Související termín čarana („životní styl“ nebo „chování“) se také používá k označení takové védské školy: „ačkoli se slova čarana a šákha někdy používají synonymně, přesto se čarana správně vztahuje na sektu nebo soubor osob spojených v jedné škole a šákha na tradiční text následovaný, jako ve výrazu šákhám adhite („recituje konkrétní verzi Véd“).“ Školy mají různé úhly pohledu, které jsou popsány jako „rozdíl (védské) školy“ (šákhabhédah). Každá škola by se naučila konkrétní védskou Samhitu (jeden z „čtyř Véd“ správně řečeno), stejně jako její přidruženou Bráhmanu, Aranjaky, Šrautasútry, Grhjasútry a Upanišady. V tradiční hinduistické společnosti je příslušnost ke konkrétní škole důležitým aspektem třídní identity. Ke konci období Rig Védy se začal termín bráhmana používat pro všechny členy kněžské třídy, ale v tomto řádu existovaly pododdíly založené jak na varně (třídě), tak na šákhe (odvětví), ke které patřili. Bráhmana, který změnil školu, by byl nazýván „zrádcem své šákhy“ (šákharandah).
Doba železná v Indii Doba železná v Indii se rozkládá zhruba od roku 1500 př. n. l. do roku 200 př. n. l. Je to období, kdy se v Indii začalo používat železo k výrobě nástrojů, zbraní a dalších předmětů. Pozadí Před dobou železnou byla v Indii doba bronzová, která trvala od roku 3300 př. n. l. do roku 1300 př. n. l. V této době se k výrobě nástrojů a zbraní používal bronz, což je slitina mědi a cínu. Počátky doby železné Nejstarší důkazy tavení železa v Indii pocházejí z doby kolem roku 1800 př. n. l. Tyto důkazy byly nalezeny na nalezištích v Rádžastánu a Uttarpradéši. Zpočátku se železo používalo k výrobě jednoduchých nástrojů, jako jsou sekery a nože. Rozvoj doby železné Postupem času se používání železa v Indii rozšířilo a začalo se používat k výrobě složitějších předmětů, jako jsou meče, kopí a brnění. Železo se také používalo k výrobě zemědělských nástrojů, což vedlo ke zvýšení zemědělské produkce. Kultura doby železné V době železné se v Indii vyvinulo několik různých kultur. Nejvýznamnější z nich byla kultura Malwa, která se nacházela ve střední Indii. Kultura Malwa byla známa svou vyspělou metalurgií a vyráběla širokou škálu železných předmětů. Přechod k historické době Kolem roku 600 př. n. l. začala v Indii doba historická. Toto období je charakterizováno vzestupem velkých říší, jako byla Maurjovská říše. Maurjovská říše byla první říší, která sjednotila většinu Indie pod jednou vládou. Důsledky doby železné Doba železná měla na Indii hluboký dopad. Používání železa vedlo k významnému pokroku v zemědělství, řemeslech a vojenství. Doba železná také vedla ke vzniku nových společenských struktur a nakonec ke vzniku prvních indických říší.
Ramcharitmanas Úvod Ramcharitmanas je epická báseň v jazyce awadhi, založená na Rámájaně, kterou složil indický básník bhakti Tulsidas (asi 1511–1623) ze 16. století. Toto dílo se v běžné mluvě nazývá také Tulsi Rámájana, Tulsikrit Rámájana, Tulsidas Rámájana nebo jednoduše Manas. Slovo Ramcharitmanas doslova znamená „jezero Rámových činů“. Je považováno za jedno z největších děl hinduistické literatury. Toto dílo bylo různě oceňováno jako „živoucí součet indické kultury“, „nejvyšší strom v kouzelné zahradě středověké indické poezie“, „největší kniha veškeré oddané literatury“ a „nejlepší a nejspolehlivější průvodce populární živou vírou indického lidu“. Autor Tulsidas byl velkým znalcem sanskrtu. Chtěl však, aby byl příběh Rámy přístupný široké veřejnosti, protože z něj vzniklo mnoho jazyků Apabhramsa a v té době sanskrtu rozumělo jen málo lidí. Aby byl příběh Rámy přístupný jak laikovi, tak učenci, Tulsidas se rozhodl psát v jazyce awadhi. Tradice říká, že Tulsidas musel čelit velké kritice od sanskrtských učenců z Váránasí za to, že byl básníkem bhasha (lidovým). Tulsidas však zůstal neochvějný ve svém odhodlání zjednodušit znalosti obsažené ve Védách, Upanišadách a Puránách pro obyčejné lidi. Jeho dílo bylo následně široce přijato. Dopad Ramcharitmanas zpřístupnil příběh Rámy obyčejným lidem, aby mohli zpívat, meditovat a vystupovat. Napsal také mnoho kulturních tradic, zejména tradici Ramlíly, dramatického ztvárnění textu. Škola Bhakti Ramcharitmanas je mnohými považován za dílo patřící ke škole Saguna hnutí Bhakti v hindské literatuře.