Sociálný komentář
Sociálním komentářem se rozumí akt používání reálných nástrojů k vyjádření názorů na sociálních, kulturních, politických nebo hospodářských otázek ve společnosti. Častým cílem je zavedení nebo prosazení pozitivych změn tím, že se široká veřejnost dozví o daném problému a osloví tak pocit bezpečí. Sociálního komentáře je dosahováno všemi formami komunikace, od tiskové formy přes konverzace po počítačovou komunikaci.
Dvěma příklady silné a ostré sociálního komentáře je spis anglosaského spisovatele Jonathana Swifta a německého kněze Martin Luthera. Swift ve svém Modest Proposal ( скромný návrh) kritizoval hrozné podmínky, kterým čelil irský lid pod nadvládou Ascenzance, zatímco Martin Luther kritizoval korupci v katolíků církvi v Devadesát pěti článků. Příklady sociálních komentátorů z nižších sociálních vrstev představuje Charlese Dickense a Willa Rogerse.
Formy sociálního komentáře
Sociálního komentáře lze dosáhnout mnoha různý form, včetně:
Písemná forma: Kниги, články, eseje, básně
Ústní forma: Projevy, kázání, rozhovory
Umění: Obrazy, sochy, hudba, film
Drama: Hry, muzikály
Komiks: Karikatury, komiksy
Sociálních média: Příspětky, tweety, blogy
Účel sociálního komentáře
Účelem sociálního komentáře je zpravidla:
Upozornit na sociálním, kulturním, politickém nebo hospodářském problému
Informovat veřejnost o dané záležitosti
Zvýšit povědomí o problému
Podporovat pozitivych změn
Vytvořit pocit komunity a solidarity
Podnítit diskusi a dialog
Sociálního komentáře v historii
Sociálního komentáře má v historii bohatou tradici. Několik příkladů vlivných sociálních komentátorů v minulost:
Platón: Starověký filozof, který kritizoval aténskou demokracie
Karl Max: Německy filozof a zakladtel marxismu
Friedrich Nietzche: Německy filozof, který kritizoval křesťanskou morálku
Bertolt Brecht: Německy spisovatel a básní, který kritizoval nacismus
Martin Luther King Jr.: Americký aktivisti za lidská práva, který bojoval za ukončení rasové diskriminace
Sociálního komentáře v současnosti
Sociálního komentáře zůstávají v současném světě důležitým nástrojem pro vyjádření sociálních, kulturních, politických a hospodářských otázek. Díky nárůstu sociálních médií a internetu se sociálního komentáře staly dostupnějším a vlivnějším než dříve. Několik příkladů současný sociálních komentátorů:
Malala Yousafzai: Pakistanská aktivisti za vdělávání
Greta Thunberg: Švédská environmentalisticka
Alexandria Ocasia-Cortez: Americká politička
Michelle Obama: Bývalá první dáma Spojených států
Bill Nye: Americký televizní moderátor a popularizátor
Sociálního komentáře hrají zásadní roli ve společnosti tím, že upozorňuj na důležité problémy, informuj veřejnost a podněcují pozitivych změn. Jsem výkonným nástrojem pro sociálního pokrok a vytváření lepšího světa pro všichni.
Abraham Maslow Abraham Harold Maslow (1. dubna 1908 – 8. června 1970) byl americký psycholog, který vytvořil Maslowovu hierarchii potřeb, teorii psychologického zdraví založenou na uspokojování vrozených lidských potřeb v prioritě, vyvrcholenou v seberealizaci. Maslow byl profesorem psychologie na Brandeis University, Brooklyn College, New School for Social Research a Columbia University. Zdůrazňoval důležitost soustředění se na pozitivní vlastnosti lidí, na rozdíl od toho, aby se s nimi zacházelo jako s "pytlem symptomů". Průzkum Review of General Psychology, zveřejněný v roce 2002, zařadil Maslowa na desáté místo mezi nejcitovanějšími psychology 20. století. Maslowova hierarchie potřeb Maslowova hierarchie potřeb je motivační teorie, která předpokládá, že lidé jsou motivováni uspokojovat své potřeby v pořadí, počínaje těmi nejzákladnějšími a konče těmi nejvyššími. Hierarchie se skládá z pěti úrovní: 1. Fyziologické potřeby: Základní potřeby nezbytné pro přežití, jako je jídlo, voda, přístřeší a spánek. 2. Bezpečnostní potřeby: Potřeby, které poskytují pocit bezpečí a ochrany, jako je osobní bezpečnost, finanční zabezpečení a zdraví. 3. Sociální potřeby: Potřeby, které souvisejí s interakcí s ostatními, jako je láska, náklonnost a přátelství. 4. Potřeby uznání: Potřeby, které souvisejí s pocitem sebeúcty a uznání, jako je úspěch, postavení a prestiž. 5. Potřeby seberealizace: Potřeby, které souvisejí s využitím svého plného potenciálu a žitím smysluplného života. Maslow se domníval, že lidé se musí uspokojit své základní potřeby, než se budou moci zaměřit na potřeby vyšší úrovně. Také se domníval, že potřeby seberealizace jsou nekonečné a že lidé mohou neustále růst a rozvíjet se. Vliv Maslowovy teorie Maslowova hierarchie potřeb měla významný vliv na psychologii a další obory. Byla použita k pochopení lidské motivace, rozvoje osobnosti a duševního zdraví. Také ovlivnila oblast managementu a organizací, kde byla použita ke zlepšení motivace zaměstnanců a vytvoření pozitivnějšího pracovního prostředí. Maslowova práce je stále relevantní a dnes ovlivňuje myšlení o lidské potřebě a potenciálu.
William Boyd
William Andrew Murray Boyd CBE FRSL (
7. března 1952 Accra, Zlatonosné pobřeží) je skotský spisovatel, autor povídek a scenárista.
Život a kariéra
William Boyd se narodil v Accře ve Zlatonosném pobřeží (dnešní Ghana) skotským rodičům. Jeho otec byl lékař a matka učitelka. Boyd vyrůstal ve Skotsku a navštěvoval soukromou školu Gordonstoun. Poté studoval francouzštinu na univerzitě v Nice a angličtinu na univerzitě v Glasgow. V roce 1975 získal doktorát z filozofie na Jesus College v Oxfordu.
Po ukončení studia se Boyd věnoval psaní na volné noze. Jeho první román, "A Good Man in Africa" (Dobrý člověk v Africe), vyšel v roce 1981 a získal velký ohlas u kritiky. Od té doby Boyd napsal více než 20 románů, včetně "Any Human Heart" (Každé lidské srdce), "Waiting for Sunrise" (Čekání na východ slunce) a "Restless" (Neklidný). Jeho díla byla přeložena do více než 30 jazyků.
Kromě románů Boyd napsal také několik povídek a filmových scénářů. Jeho scénář k filmu "The Trench" (Zákopová válka) získal v roce 1999 cenu BAFTA.
Boyd je členem Královské společnosti literatury a v roce 2005 byl jmenován komandérem Řádu britského impéria (CBE).
Dílo
Boydův styl psaní se vyznačuje kombinací realismu a imaginace. Jeho díla často zkoumají témata lásky, ztráty a lidské povahy. Boyd je známý také pro své smysluplné postavy a prozaický styl.
Vybraná díla
A Good Man in Africa (1981)
An Ice-Cream War (1982)
Stars and Bars (1984)
Brazzaville Beach (1990)
The Blue Afternoon (1993)
The Destiny of Natalie "C" (1995)
Any Human Heart (2002)
Restless (2006)
Waiting for Sunrise (2012)
Sweet Caress (2015)
Trio (2021)
Ocenění
Whitbread Book Award za nejlepší román (1981) za "A Good Man in Africa"
Cena BAFTA za nejlepší původní scénář (1999) za "The Trench"
Grand Prix des lectrices de Elle (2003) za "Any Human Heart"
Man Booker Prize (nominace, 2005) za "Any Human Heart"
Costa Book Award za nejlepší román (2006) za "Restless"
Commonwealth Writers' Prize za nejlepší knihu (2007) za "Restless"
Ateismus je v nejširším slova smyslu absence víry v existenci božstev. V užším smyslu je ateismus odmítnutí víry, že existují nějaká božstva. V ještě užším smyslu je ateismus konkrétně postoj, že neexistují žádná božstva. Ateismus je v protikladu s teismem, který je v nejvšeobecnější podobě vírou, že existuje alespoň jedno božstvo. Historicky lze důkazy o ateistických názorech vysledovat až do klasické antiky a rané indické filozofie. V západním světě ateismus upadal, jak nabývalo na významu křesťanství. 16. století a doba osvícenství znamenaly v Evropě oživení ateistického myšlení. Ateismus dosáhl významného postavení ve 20. století s právními předpisy chránícími svobodu myšlení. Podle odhadů z roku 2003 je na světě nejméně 500 milionů ateistů. Ateistické organizace hájily autonomii vědy, sekulární etiku a sekularismus. Argumenty pro ateismus sahají od filozofických až po sociální a historické přístupy. Důvody pro nevíru v božstva zahrnují nedostatek důkazů, problém zla, argument z nekonzistentních zjevení, odmítnutí konceptů, které nelze falzifikovat, a argument z nevíry. Ateisté tvrdí, že ateismus je střídmější postoj než teismus a že se každý rodí bez víry v božstva; proto tvrdí, že důkazní břemeno neleží na ateistovi, aby vyvrátil existenci bohů, ale na teistovi, aby poskytl zdůvodnění pro teismus.
Christopher Hitchens Christopher Eric Hitchens (13. dubna 1949 – 15. prosince 2011) byl britský spisovatel, novinář a pedagog. Byl autorem 18 knih o víře, kultuře, politice a literatuře. Narodil se a vyrůstal ve Velké Británii, v 70. letech absolvoval Oxfordskou univerzitu s titulem z filozofie, politiky a ekonomie. Na začátku 80. let emigroval do Spojených států a psal pro The Nation a Vanity Fair. Známý jako „jeden ze čtyř jezdců“ nového ateismu, získal význam jako publicista a řečník. Jeho epistemologická břitva, která říká, že „co může být tvrzeno bez důkazů, může být také odmítnuto bez důkazů“, je stále významná ve filozofii a právu. Hitchensovy politické názory se během jeho života značně vyvíjely. Původně se označoval za demokratického socialistu a v mládí byl členem různých socialistických organizací, včetně trockistických International Socialists. Kritizoval některé aspekty americké zahraniční politiky, včetně jejího zapojení ve Vietnamu, Chile a Východním Timoru. Podpořil však Spojené státy v kosovské válce. Hitchens zdůrazňoval ústřední význam americké revoluce a ústavy pro svou politickou filozofii. Hitchens měl složité názory na potraty; ve většině případů byl eticky proti nim a věřil, že plod má právo na osobnost, zatímco měl nejednoznačné a měnící se názory na jeho legalitu. Údajně podporoval právo na zbraně a podporoval manželství osob stejného pohlaví, zatímco se stavěl proti válce proti drogám. Od 90. let, a zejména po 11. září, byla jeho politika široce považována za posun doprava, ale Hitchens se bránil tomu, aby byl nazýván konzervativcem. V průběhu 2000. let argumentoval pro invaze do Iráku a Afghánistánu, podpořil kampaň za znovuzvolení George W. Bushe v roce 2004 a islám považoval za hlavní hrozbu pro západní svět. Hitchens se označoval za antiteistu a považoval všechna náboženství za falešná, škodlivá a autoritářská. Hájil svobodu projevu, vědecké objevy a oddělení církve od státu s tím, že jsou lepší než náboženství jako etický kodex chování pro lidskou civilizaci. Hitchens napsal kritické biografie katolické jeptišky Matky Terezy v The Missionary Position, prezidenta Billa Clintona v No One Left To Lie To a amerického diplomata Henryho Kissingera v The Trial of Henry Kissinger. Hitchens zemřel v prosinci 2011 ve věku 62 let na komplikace související s rakovinou jícnu.
Královská Jakubova verze (KJV), také známá jako Královská Jakubova Bible (KJB) a Autorizovaná verze (AV), je překlad křesťanské Bible do rané moderní angličtiny pro anglikánskou církev, který byl zadán v roce 1604 a vydán v roce 1611 za sponzorství krále Jakuba VI. a I. 80 knih Královské Jakubovy verze zahrnuje 39 knih Starého zákona, 14 knih Apokryfů a 27 knih Nového zákona. Královská Jakubova verze, známá svým „majestátním stylem“, byla označena za jednu z nejdůležitějších knih v anglické kultuře a hybnou sílu při formování anglicky mluvícího světa. Královská Jakubova verze zůstává preferovaným překladem mnoha křesťanských fundamentalistů a náboženských hnutí a je také považována za jeden z důležitých literárních počinů raného novověku v Anglii. KJV poprvé vytiskli John Norton a Robert Barker, kteří oba zastávali funkci královského tiskaře, a byl to třetí překlad do angličtiny schválený anglickými církevními úřady: První byla Velká bible, zadaná za vlády krále Jindřicha VIII. (1535), a druhá byla Biskupská bible, zadaná za vlády královny Alžběty I. (1568). V Ženevě ve Švýcarsku vytvořila první generace protestantských reformátorů Ženevskou bibli, kterou v roce 1560 vydal sir Rowland Hill s odkazem na původní hebrejské a řecké texty, což mělo vliv na sepsání Autorizované královské Jakubovy verze. Anglická církev zpočátku používala oficiálně schválenou „Biskupskou bibli“, kterou však obyvatelstvo téměř nepoužívalo. Oblíbenější byla takzvaná „Ženevská bible“, která vznikla na základě Tyndaleova překladu v Ženevě pod přímým nástupcem reformátora Jana Kalvína pro jeho anglické následovníky. Jejich poznámky však představovaly kalvínský puritanismus, který byl pro krále Jakuba příliš radikální. Zejména rozhodně protimonarchistický tón Ženevské bible byl pro krále Jakuba I. nesnesitelný, protože byl přísným zastáncem božského práva. Překladatelé Ženevské bible přeložili slovo král jako tyran asi čtyřstěkrát – slovo tyran se v KJV neobjevuje ani jednou. Kvůli tomu se předpokládalo, že král Jakub záměrně nechal překladatele KJV překládat slovo „tyran“ jako „zneklidňující“, „utlačovatel“ nebo nějaké jiné slovo, aby se vyhnul tomu, aby lidé kritizovali jeho monarchii, ačkoli neexistují žádné důkazy, které by toto tvrzení podpořily. Ke svému projektu svolal král Jakub v lednu 1604 Hampton Court Conference, kde vznikla nová anglická verze jako reakce na problémy dřívějších překladů, které vnímali puritáni, frakce anglikánské církve. Jakub dal překladatelům pokyny, které měly zajistit, že nová verze bude odpovídat eklesiologii a odrážet episkopální strukturu anglikánské církve a její víru ve svěcené duchovenstvo. Překlad provedlo šest skupin překladatelů (celkem 47 mužů, z nichž většina byli přední bibličtí učenci v Anglii), kteří si mezi sebou rozdělili práci: Starý zákon byl svěřen třem skupinám, Nový zákon dvěma a Apokryfy jedné. Stejně jako většina ostatních překladů té doby byl Nový zákon přeložen z řečtiny, Starý zákon z hebrejštiny a aramejštiny a Apokryfy z řečtiny a latiny. V Knihovně společných modliteb z roku 1662 nahradil text Autorizované verze text Velké bible pro čtení epištol a evangelií (ale ne pro Žaltář, který v podstatě zachoval Coverdaleovu verzi Velké bible), a jako takový byl schválen zákonem parlamentu. V první polovině 18. století se Autorizovaná verze stala prakticky neohroženou jako jediný anglický překlad používaný v anglikánských a dalších anglických protestantských církvích, s výjimkou Žalmů a některých krátkých pasáží v Knihovně společných modliteb anglikánské církve. V průběhu 18. století nahradila Autorizovaná verze latinskou Vulgátu jako standardní verzi písma pro anglicky mluvící učence. S rozvojem stereotypního tisku na počátku 19. století se tato verze Bible stala nejrozšířenější tištěnou knihou v historii, přičemž téměř všechny takové tisky představovaly standardní text z roku 1769 rozsáhle redigovaný Benjaminem Blayneyem v Oxfordu a téměř vždy vynechávající knihy Apokryfů. Dnes nekvalifikovaný název „King James Version“ obvykle označuje tento oxfordský standardní text.
Kázání Kázání je náboženský projev nebo řeč pronesená kazatelem, obvykle členem duchovenstva. Kázání se zabývá biblickým, teologickým nebo morálním tématem a obvykle vykládá určitý druh víry, zákona nebo chování v minulých i současných souvislostech. Součástí kázání bývá často výklad, napomenutí a praktická aplikace. Akt pronášení kázání se nazývá kázání. V sekulárním použití může slovo kázání odkazovat, často hanlivě, na přednášku o morálce. V křesťanské praxi se kázání obvykle pronáší shromáždění v místě bohoslužby, buď z vyvýšeného architektonického prvku, známého jako kazatelna nebo ambon, nebo zpoza řečnického pultu. Slovo kázání pochází ze středověkého anglického slova, které bylo odvozeno ze staré francouzštiny, která zase pochází z latinského slova sermō, které znamená „řeč“. Kázáníčko je krátké kázání (obvykle spojené s televizním vysíláním, protože stanice před ukončením vysílání na noc uváděly kázáníčko). Křesťanská Bible obsahuje mnoho řečí bez rozhovoru, které někteří považují za kázání: Ježíšovo kázání na hoře v Matoušovi 5–7 (i když evangelisté ho výslovně nenazývají kázáním; populární označení pro Ježíšovu řeč tam přišlo mnohem později); a Petr po Letnicích ve Skutcích 2:14–40 (i když tato řeč byla pronesena k nevěřícím a jako taková zcela neodpovídá populární definici kázání). V islámu jsou kázání známá jako chotba.
Textová kritika Textová kritika je odvětví textového bádání, filologie a literární kritiky, které se zabývá identifikací textových variant nebo různých verzí rukopisů (mss) nebo tištěných knih. Tyto texty mohou datovat od nejstaršího písma vyraženého do hlíny, například klínového písma, až po více nepublikovaných verzí díla autora 21. století. Historicky mohli být písaři, kteří byli placeni za kopírování dokumentů, gramotní, ale mnozí byli pouze opisovači, kteří napodobovali tvary písmen, aniž by nutně rozuměli jejich významu. To znamená, že při ručním kopírování rukopisů byly běžné neúmyslné změny. [1] Úmyslné změny mohly být provedeny také, například cenzurování tištěného díla z politických, náboženských nebo kulturních důvodů. Cílem práce textového kritika je poskytnout lepší pochopení vzniku a historického přenosu textu a jeho variant. Toto porozumění může vést k vytvoření kritického vydání obsahujícího vědecky ověřený text. Pokud má vědec několik verzí rukopisu, ale není znám žádný originál, lze pomocí zavedených metod textové kritiky rekonstruovat původní text co nejpřesněji. Stejné metody lze použít k rekonstrukci meziverzí neboli verzí historie přepisu dokumentu, v závislosti na počtu a kvalitě dostupného textu. [lower-alpha 2] Na druhou stranu se jediný původní text, o kterém vědec teoretizuje, že existuje, nazývá urtext (v kontextu biblických studií), archetyp nebo autograf; pro každou skupinu textů však nemusí existovat jediný původní text. Například pokud byl příběh šířen ústní tradicí a poté jej později zapsali různí lidé na různých místech, verze se mohou značně lišit. Existuje mnoho přístupů nebo metod k provádění textové kritiky, zejména eklekticismus, stematika a editace kopie textu. Kvantitativní techniky se také používají ke stanovení vztahů mezi svědky textu, nazývanými textoví svědci, přičemž metody z evoluční biologie (fylogenetika) se zdají být účinné v řadě tradic. [3] V některých oblastech, jako je náboženská a klasická edice textu, se pojem „nižší kritika“ vztahuje k textové kritice a „vyšší kritika“ k úsilí o stanovení autorství, data a místa složení původního textu.
Asonance Asonance je zvuková shoda mezi slovy či slabikami, a to buď ve vokálech (např. maso, fazole) nebo v souhláskách (např. kamna, kapsa). Avšak shoda ve souhláskách se v americké angličtině obvykle nazývá konsonance. Oba typy se často kombinují, jako například ve slovech six a switch, kde jsou samohlásky totožné a souhlásky podobné, ale ne zcela identické. Pokud se v literárním díle opakuje stejná nebo podobná samohláska, zejména ve zdůrazněných slabikách, může se to v poezii označovat jako "vokální harmonie" (ačkoli lingvisté mají pro "vokální harmonii" jinou definici). Zvláštním případem asonance je rým, kdy jsou koncovky slov (obvykle začínající samohláskou poslední zdůrazněné slabiky) totožné – jako v páře mlha a kůra nebo historie a mysterium. Vokální asonance je důležitým prvkem ve verších. Vyskytuje se častěji ve verších než v próze; používá se v anglické poezii a je zvláště důležitá ve staré francouzštině, španělštině a keltských jazycích.
Literární kritika
Literární kritika je odvětví umělecké kritiky, které se zabývá studiem, hodnocením a interpretací literatury. Moderní literární kritika je často ovlivněna literární teorií, která je filozofickou analýzou cílů a metod literatury. Přestože jsou tyto dvě činnosti úzce propojeny, literární kritici nejsou vždy a nebyli vždy teoretiky. Zda by měla být literární kritika považována za samostatný obor zkoumání od literární teorie, je předmětem sporů. Například Průvodce literární teorií a kritikou z Univerzity Johnse Hopkinse [1] nerozlišuje mezi literární teorií a literární kritikou a téměř vždy používá tyto termíny společně k popisu stejného konceptu. Někteří kritici považují literární kritiku za praktickou aplikaci literární teorie, protože kritika se vždy zabývá konkrétními literárními díly, zatímco teorie může být obecnější nebo abstraktnější.
Literární kritika je často publikována ve formě eseje nebo knihy. Akademická literární kritika se vyučuje na katedrách literatury a publikuje se v akademických časopisech, zatímco populárnější kritici publikují své recenze v široce distribuovaných periodikách, jako jsou The Times Literary Supplement, The New York Times Book Review, The New York Review of Books, the London Review of Books, the Dublin Review of Books, The Nation, Bookforum a The New Yorker.
Hlavní formy literatury
Drama - hra určená k divadelnímu představení
Poezie - literární forma, která používá jazyk estetickým způsobem
Próza - literární forma, která používá jazyk k vyprávění příběhu nebo k předání myšlenek
Hlavní žánry literatury
Fikce - literární dílo, které je smyšlené
Nefikce - literární dílo, které je založeno na skutečnosti
Poezie - literární forma, která používá jazyk estetickým způsobem
Drama - hra určená k divadelnímu představení
Hlavní pohyby a skupiny v literatuře
Antická literatura - literatura starověkého Řecka a Říma
Středověká literatura - literatura středověkého období
Moderní literatura - literatura od konce 19. století do poloviny 20. století
Postmoderní literatura - literatura od poloviny 20. století do současnosti
Hlavní literární ocenění
Nobelovy ceny za literaturu - každoroční ocenění udělované švédskou Akademií za vynikající přínos světové literatuře
Pulitzerova cena za beletrii - každoroční ocenění udělované Pulitzerovou komisí za vynikající román, novelu nebo sbírku povídek
Bookerova cena - každoroční ocenění udělované Man Group za vynikající román napsaný v anglickém jazyce
Národní knižní cena - každoroční ocenění udělované Národní knižní nadací za vynikající knihu napsanou v anglickém jazyce