Řádek Řádek je jazyková jednotka, na kterou se dělí báseň nebo hra. Použití řádku funguje na principech, které jsou odlišné a ne vždy se shodují s gramatickými strukturami, jako jsou věty nebo jednotlivé větné členy ve větách. Přestože se pro jeden poetický řádek používá slovo verš, tento termín se nyní spíše používá k označení poetické formy obecně. Konec řádku je ukončení řádku básně a začátek nového řádku. Proces uspořádání slov pomocí řádků a konců řádků se nazývá řádkování a je jedním z určujících rysů poezie. Skupina očíslovaných řádků ve verši se obvykle nazývá sloka. Nadpis se v některých básních považuje za řádek.
Digitální poezie Digitální poezie je forma elektronické literatury, která zobrazuje širokou škálu přístupů k poezii, s výrazným a klíčovým využitím počítačů. Digitální poezie může být dostupná ve formě CD-ROM, DVD, jako instalace v uměleckých galeriích, v určitých případech také nahraná jako digitální video nebo filmy, jako digitální hologramy, na World Wide Webu nebo Internetu a jako aplikace pro mobilní telefony. Podle Saum-Pascuala (2019) je digitální poezie uměleckým dědicem avantgardních hnutí druhé poloviny 20. století, včetně lettrismu, konkrétní poezie a konceptuální poezie. [1] Značná část současných publikací poezie je k dispozici buď pouze online, nebo prostřednictvím kombinace online a offline publikace. Existuje mnoho typů „digitální poezie“, jako je hypertext, kinetická poezie, počítačově generovaná animace, digitální vizuální poezie, interaktivní poezie, kódová poezie, experimentální video poezie a poezie, které využívají programovatelné povahy počítače k vytváření interaktivních děl, nebo používají generativní nebo kombinační přístup k vytváření textu (nebo jednoho z jeho stavů), nebo zahrnují zvukovou poezii, nebo využívají věci jako listservy, blogy a jiné formy síťové komunikace k vytváření komunit pro spolupráci při psaní a publikování (jako v případě poetických wiki). Digitální platformy umožňují vytváření umění, které zahrnuje různá média: text, obrázky, zvuky a interaktivitu prostřednictvím programování. Současná poezie proto využila této možnosti k vytváření děl, která syntetizují jak umění, tak média. Někdy není jasné, zda je dílo poezie, výtvarné umění, hudba nebo programování, ale v poetických dílech očekáváme intenzivní práci s jazykem. [2]
Rým
Rým je opakování podobných zvuků (obvykle přesně stejných fonémů) v posledních přízvučných slabikách a všech následujících slabikách dvou nebo více slov. Nejčastěji se tento druh dokonalého rýmování vědomě používá pro hudební nebo estetický efekt v závěrečné pozici řádků v básních nebo písních. [1] Širší pojem rým může také odkazovat na jiné typy podobných zvuků v blízkosti konců dvou nebo více slov. Navíc se slovo rým někdy používá jako zkratka pro jakoukoli krátkou báseň, jako je říkanka nebo Balliolova rýma.
Historie rýmu
Původ rýmu lze vysledovat až do starověkého Řecka, kde se používal v poezii a divadle. Řečtí básníci používali rým k vytvoření hudebního efektu a k zdůraznění určitých slov nebo frází. Od Řeků se rým rozšířil do Říma, kde jej používali básníci jako Ovidius a Horatius.
Ve středověku se rým stal nedílnou součástí evropské poezie. Troubadúři a trubadúři používali rým k vytvoření melodických písní, které byly často zpívány na dvorech šlechticů. Rým se také používal v náboženských zpěvech a hymnech.
V renesanci se rým stal ještě populárnějším. Básníci jako William Shakespeare a John Milton používali rým k vytvoření krásných a trvalých děl. Rým se také používal v dramatu, kde pomáhal vytvořit rytmus a tok dialogů.
V 18. století se rým začal používat méně často, protože básníci se začali více zajímat o volný verš. Nicméně rým zůstal důležitou součástí poezie a stále se používá dodnes.
Typy rýmu
Existuje mnoho různých typů rýmu, ale nejběžnější jsou:
Dokonalý rým: Dvě slova mají stejný zvuk v posledních přízvučných slabikách a všech následujících slabikách. Například "kočka" a "lopatka".
Nedokonalý rým: Dvě slova mají stejný zvuk v posledních přízvučných slabikách, ale ne ve všech následujících slabikách. Například "kočka" a "lopatka".
Přesný rým: Dvě slova mají stejný zvuk ve všech slabikách. Například "kočka" a "kočka".
Nepřesný rým: Dvě slova mají podobný, ale ne stejný zvuk ve svých posledních přízvučných slabikách. Například "kočka" a "kotě".
Použití rýmu
Rým se může používat v poezii, písních, dramatu a dalších literárních formách. Používá se k vytvoření hudebního efektu, k zdůraznění určitých slov nebo frází a k vytvoření rytmu a toku. Rým se také může používat k vytvoření humoru nebo satiry.
Příklady rýmu
Zde je několik příkladů rýmu v poezii:
"Kočka leží na rohožce, / A myš běží po podlaze." (William Blake, "Tygr")
"Růže je červená, / Fialka je modrá." (Tradiční říkanka)
"Být či nebýt, / To je otázka." (William Shakespeare, "Hamlet")
Rým se také používá v písních:
"Jsi moje slunce, / Moje jediná." (The Beatles, "Here Comes the Sun")
"Láska je ve vzduchu, / Všude kolem nás." (The Lovin' Spoonful, "Summer in the City")
"Jsem jen chudý chlapec, / Stojím před vašimi dveřmi." (Bob Dylan, "Blowin' in the Wind")
Rým se může používat i v dramatu:
"Být či nebýt, / To je otázka." (William Shakespeare, "Hamlet")
"Jsem příliš starý na to, abych bojoval, / A příliš mladý na to, abych zemřel." (George Bernard Shaw, "Svatá Jana")
"Život je sen, / A sny jsou jen sny." (Pedro Calderón de la Barca, "Život je sen")
Rým je mocný nástroj, který lze použít k vytvoření krásy, humoru a významu. Je to nedílná součást poezie, písní, dramatu a dalších literárních forem.
Verš
Verš je formálně jediný metrický řádek v básnické skladbě. Nicméně verš začal představovat jakékoli seskupení řádků v básnické skladbě, přičemž seskupení se tradičně označují jako sloky. Verš v nespočetném (hromadném) smyslu se vztahuje k poezii na rozdíl od prózy. Zatímco společná jednotka verše je založena na metru nebo rýmu, společná jednotka prózy je čistě gramatická, jako je věta nebo odstavec. Verš v druhém smyslu se také používá pejorativně v kontrastu s poezií, aby naznačil dílo, které je příliš všední nebo příliš neschopné, aby bylo klasifikováno jako poezie.
Typy veršů
Existuje mnoho různých typů veršů, každý s vlastním jedinečným rytmem, metrem a rýmovým schématem. Některé z nejběžnějších typů veršů zahrnují:
Blankvers: Verš, který nemá rým, ale má pravidelný metr, obvykle pentametr.
Rýmovaný verš: Verš, který se rýmuje na konci řádků.
Volný verš: Verš, který nemá pravidelný metr ani rýmové schéma.
Haiku: Třířádkový japonský verš, který má schéma 5-7-5 slabik.
Sonet: Čtrnáctiřádkový verš, který má specifické rýmové schéma a strukturu.
Funkce verše
Verš se používá k různým účelům, včetně:
Vytváření rytmu a melodie: Verš může vytvářet pocit rytmu a melodie, což může být příjemné pro ucho.
Zdůraznění myšlenek a emocí: Verš lze použít k zdůraznění důležitých myšlenek a emocí.
Vyprávění příběhu: Verš lze použít k vyprávění příběhu, ať už skutečného nebo smyšleného.
Vyjádření osobních pocitů: Verš lze použít k vyjádření osobních pocitů a zkušeností.
Verš v literatuře
Verš se používá v široké škále literárních žánrů, včetně:
Poezie: Verš je hlavním stavebním kamenem poezie.
Drama: Verš se často používá v dramatu, zejména v tragédiích a komediích.
Próza: Verš lze použít i v próze, například v románech a povídkách.
Verš je mocný nástroj, který lze použít k vytvoření krásy, sdělení myšlenek a emocí a vyprávění příběhů. Je základem poezie a hraje důležitou roli v mnoha dalších literárních žánrech.
Alexandr Sergejevič Puškin (rusky Александр Сергеевич Пушкин, 6. června 1799 Moskva – 10. února 1837 Petrohrad) byl ruský básník, dramatik a prozaik období romantismu. Je považován za největšího ruského básníka a zakladatele moderní ruské literatury. Život Puškin se narodil v Moskvě do šlechtické rodiny. Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho pradědeček z matčiny strany byl generálmajor Abram Petrovič Hannibal, šlechtic afrického původu, který byl unesen z vlasti Osmany a následně osvobozen ruským carem a vychováván na jeho dvoře jako jeho kmotřenec. Svou první báseň publikoval ve věku 15 let a v době, kdy absolvoval Carskoselské lyceum, byl již široce uznáván literárními kruhy. Po absolutoriu Puškin přednesl svou kontroverzní báseň "Óda na svobodu", jednu z několika, které vedly k jeho vyhnanství carem Alexandrem I. Během přísného dohledu císařské politické policie a nemožnosti publikovat napsal Puškin svou nejslavnější hru Boris Godunov. Jeho veršovaný román Evžen Oněgin vycházel na pokračování v letech 1825 až 1832. Puškin byl smrtelně zraněn v duelu s domnělým milencem své ženy a manželem její sestry, Georges-Charlesem de Heeckerenem d'Anthès, známým také jako Dantes-Gekkern, francouzským důstojníkem sloužícím u Chevalier Guard Regimentu. Dílo Puškinovo dílo je poznamenáno jeho jedinečným stylem, který kombinuje klasickou formu s lidovou řečí. Je známý především svými básněmi, jako je "Měděný jezdec" a "Ruslan a Ludmila", a svými veršovanými romány, jako je "Evžen Oněgin". Psal také prózu, včetně povídek a historických románů, jako je "Kapitánova dcerka". Puškin byl také talentovaným dramatikem. Jeho hra "Boris Godunov" je považována za mistrovské dílo ruského divadla. Odkaz Puškin je považován za jednu z nejvýznamnějších postav ruské literatury. Jeho dílo mělo velký vliv na pozdější generace ruských spisovatelů, včetně Fjodora Dostojevského a Lva Tolstého. Je také považován za jednoho z největších světových básníků.
Evžen Oněgin je veršovaný román Alexandra Sergejeviče Puškina. Je považován za klasiku ruské literatury a jeho titulní hrdina se stal vzorem pro řadu ruských literárních hrdinů (tzv. „zbytečných lidí“). Byl vydáván na pokračování v letech 1825 až 1832. První úplné vydání vyšlo v roce 1833 a současná přijímaná verze je založena na vydání z roku 1837.
Téměř celé dílo tvoří 389 čtrnáctiřádkových slok (celkem 5446 veršů) jambického tetrametru s neobvyklým rýmovým schématem AbAbCCddEffEgg, kde velká písmena představují ženské rýmy a malá písmena představují mužské rýmy.
Příběh vypráví vypravěč (mírně fiktivní verze Puškinova veřejného obrazu), jehož tón je vzdělaný, světský a intimní. Vypravěč někdy odbočuje, aby rozvedl některé aspekty tohoto sociálního a intelektuálního světa. Tento vyprávěcí styl umožňuje rozvoj postav a zdůrazňuje dramatičnost zápletky navzdory její relativní jednoduchosti. Kniha je obdivována pro uměleckost svého veršovaného vyprávění a také pro své zkoumání života, smrti, lásky, nudy, konvence a vášně.
Hlavní postavy:
Evžen Oněgin: Titulní hrdina, mladý šlechtic, který je zpočátku znuděný a cynický.
Taťána Larinová: Mladá venkovská dívka, která se zamiluje do Oněgina.
Olga Larinová: Taťánina mladší sestra, která se provdá za Lenského.
Vladimír Lenskij: Mladý básník, který je zasnoubený s Olgou.
Děj:
Román se odehrává v Rusku na počátku 19. století. Evžen Oněgin, mladý šlechtic, který se nudí životem v Petrohradě, přijíždí na venkov, aby zdědil majetek svého strýce. Zde se setkává s rodinou Larinových, která se skládá z Taťány, Olgy a jejich matky.
Taťána se do Oněgina zamiluje a napíše mu dopis, v němž mu vyznává své city. Oněgin však její lásku odmítne a řekne jí, že není schopen lásky. Zlomená Taťána se provdá za generála.
O několik let později se Oněgin setká s Taťánou znovu na plesu. Uvědomí si, že ji miluje, ale je příliš pozdě. Taťána je nyní vdaná a odmítne jeho lásku. Oněgin je zničen a román končí jeho smrtí v souboji s Lenským.
Témata:
Láska a ztráta
Ennui a deziluze
Konvence a společnost
Hledání smyslu života
Styl:
Puškinův veršovaný román je známý svou uměleckostí a krásou. Používá řadu básnických prostředků, jako je rým, aliterace a metafora, aby vytvořil bohatý a poutavý text.
Vliv:
Evžen Oněgin měl hluboký vliv na ruskou literaturu a kulturu. Jeho titulní hrdina se stal prototypem „zbytečného člověka“, který je charakteristický pro mnoho ruských románů 19. století. Román byl také adaptován do několika oper, filmů a divadelních her.
Francis Bacon, 1. vikomt ze St. Albanu Francis Bacon, 1. vikomt ze St. Albanu (22. ledna 1561 – 9. dubna 1626), známý jako lord Verulam v letech 1618 až 1621, byl anglický filozof a státník, který působil jako generální prokurátor a lord kancléř Anglie za krále Jakuba I. Bacon vedl rozvoj jak přírodní filozofie, tak vědecké metody a jeho díla zůstala vlivná i v pozdních fázích vědecké revoluce. Bacon je nazýván otcem empirismu. Prosazoval možnost vědeckého poznání založeného pouze na induktivním uvažování a pečlivém pozorování událostí v přírodě. Věřil, že věda může být dosažena pomocí skeptického a metodického přístupu, kterým se vědci snaží vyhnout tomu, aby sami sebe uvedli v omyl. Přestože jeho nejkonkrétnější návrhy na takovou metodu, baconovská metoda, neměly dlouhodobý vliv, obecná myšlenka důležitosti a možnosti skeptické metodologie dělá z Bacona jednoho z pozdějších zakladatelů vědecké metody. Jeho část metody založená na skepsi byla novým rétorickým a teoretickým rámcem pro vědu, jehož praktické detaily jsou stále ústředním bodem debat o vědě a metodologii. Je známý svou rolí ve vědecké revoluci, která začala ve středověku, a prosazoval vědecké experimentování jako způsob oslavování Boha a naplňování písma. Bacon byl patronem knihoven a vyvinul systém katalogizace knih do tří kategorií – historie, poezie a filozofie –, které lze dále dělit na konkrétní předměty a podnadpisy. O knihách napsal: „Některé knihy je třeba ochutnat; jiné spolknout; a některé málo žvýkat a strávit.“ Shakespearovská teorie autorství, okrajová teorie, která byla poprvé navržena v polovině 19. století, tvrdí, že Bacon napsal alespoň některé a možná všechny hry, které jsou běžně připisovány Williamu Shakespearovi. Bacon byl vzděláván na Trinity College na univerzitě v Cambridge, kde důsledně sledoval středověké osnovy, které byly předkládány převážně v latině. Byl prvním příjemcem označení královnin právník, uděleného v roce 1597, kdy si ho Alžběta I. vyhradila jako svého právního poradce. Po nástupu Jakuba I. v roce 1603 byl Bacon povýšen do šlechtického stavu, poté jmenován baronem z Verulamu v roce 1618 a vikomtem ze St. Albanu v roce 1621. Neměl žádné dědice, takže oba tituly zanikly jeho smrtí na zápal plic v roce 1626 ve věku 65 let. Je pohřben v kostele sv. Michaela v St. Albans v Hertfordshire.
René Descartes René Descartes (1596-1650) byl francouzský filozof, vědec a matematik, který je všeobecně považován za klíčovou osobnost v rozvoji moderní filozofie a vědy. Matematika byla ústředním bodem jeho metody zkoumání a propojil dříve oddělené oblasti geometrie a algebry do analytické geometrie. Descartes strávil většinu svého pracovního života v Nizozemské republice, kde nejprve sloužil v armádě nizozemského státu a později se stal ústřední intelektuální osobností nizozemského zlatého věku. Přestože sloužil protestantskému státu a kritici jej později považovali za deistu, byl Descartes římskokatolického vyznání. Mnoho prvků Descartesovy filozofie má předchůdce v pozdním aristotelismu, obnoveném stoicismu 16. století nebo u dřívějších filozofů, jako byl Augustin. Ve své přírodní filozofii se lišil od škol na dvou hlavních bodech: zaprvé odmítl rozdělení tělesné substance na hmotu a formu; zadruhé odmítl jakékoli odvolání se na konečné cíle, božské nebo přirozené, při vysvětlování přírodních jevů. Ve své teologii trvá na absolutní svobodě Božího stvořitelského aktu. Descartes odmítal přijmout autoritu předchozích filozofů a často se odlišoval od filozofů, kteří mu předcházeli. V úvodní části Spisů o vášních duše, raně moderního pojednání o emocích, Descartes dokonce tvrdí, že bude o tomto tématu psát „jako by před ním o těchto věcech nikdo nepsal“. Jeho nejznámějším filozofickým výrokem je „cogito, ergo sum“ („Myslím, tedy jsem“), který se nachází v Rozpravě o metodě (1637, ve francouzštině a latině, 1644) a Zásadách filozofie (1644, v latině, 1647 ve francouzštině). Tento výrok byl interpretován buď jako logický sylogismus, nebo jako intuitivní myšlenka. Descartes je často nazýván otcem moderní filozofie a je z velké části považován za zodpovědného za zvýšenou pozornost věnovanou epistemologii v 17. století. Položil základy pro kontinentální racionalismus 17. století, který později prosazovali Spinoza a Leibniz, a později se mu postavila empiristická škola myšlení, kterou tvoří Hobbes, Locke, Berkeley a Hume. Vzestup raně novověkého racionalismu – jako samostatné systematické filozofické školy poprvé v historii – měl vliv na moderní západní myšlení obecně, se zrodem dvou racionalistických filozofických systémů Descarta (kartezianismus) a Spinozy (spinozismus). Právě archiracionalisté 17. století jako Descartes, Spinoza a Leibniz dali „věku rozumu“ jeho jméno a místo v historii. Leibniz, Spinoza a Descartes byli všichni zběhlí v matematice i filozofii a Descartes a Leibniz přispěli také k vědě. Descartesovy Rozpravy o první filozofii (1641) jsou i nadále standardním textem na většině univerzitních filozofických kateder. Descartesův vliv na matematiku je stejně zřejmý; kartézský souřadnicový systém byl pojmenován po něm. Je považován za otce analytické geometrie, která se používá při objevování infinitesimálního počtu a analýzy. Descartes byl také jednou z klíčových osobností vědecké revoluce.
Baruch Spinoza Baruch Spinoza, původním jménem Baruch Espinosa (24. listopadu 1632 – 21. února 1677), známější pod svým latinským pseudonymem Benedictus de Spinoza, byl významný filozof sedmnáctého století portugalsko-židovského původu, žijící v Nizozemské republice. V mládí byl trvale vyloučen z židovské komunity. Po svém vyloučení žil Spinoza navenek prostým životem bez náboženské příslušnosti. Středem jeho života byla filozofie. Měl oddaný tajný kruh příznivců, filozofickou sektu, která se scházela, aby diskutovala o jeho spisech, které s nimi sdílel. Spinoza byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů doby osvícenství, moderní biblické kritiky a racionalismu 17. století, včetně moderních koncepcí sebe sama a vesmíru. Byl považován za „jednoho z nejdůležitějších filozofů – a rozhodně nejradikálnějšího – raného novověku“. Byl ovlivněn stoicismem, Maimonidem, Machiavellim, Descartem, Hobbesem a různými heterodoxními křesťanskými mysliteli své doby. Zpochybňoval božský původ hebrejské Bible, povahu Boha a pozemskou moc, kterou disponují náboženské autority, židovské i křesťanské. Jeho současníci ho často nazývali „ateistou“, ačkoli Spinoza nikde ve své práci netvrdí, že Bůh neexistuje. Jeho teologické studie byly neoddělitelné od jeho myšlení o politice. Je řazen mezi Hobbesa, Locka, Leibnize a Kanta, kteří „pomohli vytvořit žánr politického psaní nazývaný sekulární teologie.“ Zemřel nečekaně ve věku 44 let v roce 1677. Jeho příznivci rychle odstranili nevydané rukopisy z jeho bytu, aby zabránili jejich zničení úřady. Jeho díla připravili s rychlostí a tajností k posmrtnému vydání jak v jejich původní latině, tak v holandštině. Jeho díla byla zakázána nizozemskými úřady a později i římskokatolickou církví. Spinozova filozofie zahrnuje téměř všechny oblasti filozofického diskurzu, včetně metafyziky, epistemologie, politické filozofie, etiky, filozofie mysli a filozofie vědy. Získal díky ní trvalou pověst jednoho z nejdůležitějších a nejoriginálnějších myslitelů sedmnáctého století, který ovlivňoval filozofy od té doby. Byl nazýván „odpadlickým Židem, který nám dal modernitu“.
Emanuel Swedenborg Emanuel Swedenborg byl švédský křesťanský teolog, vědec, filozof a mystik. Nejvíce se proslavil svou knihou o posmrtném životě Nebesa a peklo (1758). Swedenborg měl plodný život jako vynálezce a vědec. V roce 1741, ve věku 53 let, vstoupil do duchovní fáze, kdy začal mít sny a vidění, zejména o velikonočním víkendu, 6. dubna 1744. Jeho zážitky vyvrcholily „duchovním probuzením“, ve kterém obdržel zjevení, že ho Ježíš Kristus ustanovil, aby napsal Nebeské učení na reformu křesťanství. Podle Nebeského učení Pán otevřel Swedenborgovy duchovní oči, aby od té doby mohl volně navštěvovat nebe a peklo a rozmlouvat s anděly, démony a dalšími duchy, a že Poslední soud již nastal v roce 1757, rok před vydáním knihy De Nova Hierosolyma et ejus doctrina coelesti (česky: O Novém Jeruzalémě a jeho nebeském učení). Během posledních 28 let svého života napsal Swedenborg 18 publikovaných teologických děl – a několik dalších, která zůstala nevydána. V díle Pravé křesťanské náboženství, které sám vydal, se označil za „Služebníka Pána Ježíše Krista“. Někteří stoupenci Nebeského učení věří, že z jeho teologických děl jsou plně božsky inspirována pouze ta, která Swedenborg sám vydal. Jiní považují všechna Swedenborgova teologická díla za stejně inspirovaná a říkají například, že skutečnost, že některá díla „nebyla napsána v konečné upravené podobě pro publikaci, nečiní jediné prohlášení méně důvěryhodným než prohlášení v kterémkoli z dalších děl“. Nová církev, známá také jako Swedenborgianismus, je restaurační denominace křesťanství, která byla původně založena v roce 1787 a zahrnuje několik historicky souvisejících křesťanských církví, které uctívají Swedenborgovy spisy jako zjevení.