Conjuring je ilustrovaná kniha o kouzlení, neboli magii, kterou napsal James "The Amazing" Randi, sám kouzelník a eskapolog. Čerpaje ze svých rozsáhlých znalostí a zkušeností v oboru, nabízí Randi sérii krátkých životopisů různých pozoruhodných kouzelníků a jejich jedinečných stylů, včetně Harryho Houdiniho, Chung Ling Soo, Harryho Blackstona st., Harryho Blackstona ml., Howarda Thurstona a mnoha dalších. Také poskytuje přehled několika žánrů magie, jako je jevištní magie, eskapologie a mentalismus, a také konkrétních triků, jako je chytání kulek. Recenze knihy byly většinou pozitivní. Conjuring Autor: James Randi Země: Spojené státy americké Nakladatel: St. Martin's Press Datum vydání: 1992 Typ média: Pevná vazba Stran: 314 ISBN: 0-312-08634-2 OCLC: 26162991 Dewey Decimal: 793.8
Moderní magie
Moderní magie je kniha od Profesora Hoffmanna (skutečné jméno Lewis), která byla poprvé vydaná v roce 1876. Kniha popisuje vybaveni, metody a triky, které používali mágové a kejklíři té éry.
Hoffmann byl považován za jednu z největších autorit na teorii a praxi magie, i přesto, že měl jakožto mág jen omezené profesní zkušenosti.
Magie v moderní době
Moderní magie se vyznačuje využitím nových technologií a vědeckých poznatků k vytváření magického umění. Mágové využívají pokročilé technologi jako počítače, projekce a speciální efekty k tomu, aby vytvořili úchvatnější a přesvědčivější zážitky pro své diváky.
Mezi nejvýznamnější současné mágy patří:
David Copperfield
Penn & Teller
Criss Angel
Derren Brown
Dynamo
Tito mágové posunuli hranice možností magie a vytvořili nová měřítka pro toto umění.
Typy moderní magie
Moderní magie zahrnuje celou řadu různých typů, včetně:
Scénická magie: Velkolepé produkce, které se odehrávají na velkých jevištích s použitím rozsáhlých kulis a speciálními efekty.
Blízká magie: Intimita magie, která se odehrává přímo před očima diváků, často s použitím karet, mincí a dalších malých předmětů.
Mentální magie: Magie, která se zaměřuje na myšlenky a schopnosti mysli, jako je telepatie, hypnóza a jasnovidectví.
Street magie: Magie, která se odehrává na ulici nebo v jiných neformálných prostředicích, často s použitím improvizací a interakce s diváky.
Techniky moderní magie
Moderní mágové využívají celou řadu technik k vytvoření svých magických efektů, včetně:
Misdirection: Odvádění pozornosti diváků od skutečného zdroju efektu.
Prestidigitace: Rychlé a obratné pohyby rukou, které vytvářejí zdání magie.
Gimmicky: Speciály vyrobené pomůcky, které umožňují mágum provádět zdánlivě nemožné kousky.
Psychologie: Využívání lidské psychologie k vytváření přesvědčivých magických zážitků.
Význam moderní magie
Moderní magie je formou zábavy, která dokáže bavit a udivovat lidi všech věkových kategorií. Má také řadu dalších výhod, včetně:
Rozvíjí kreativitu a představivost.
Zlepšuje koordinaci a obratnost.
Posiluje paměť a kognitivní funkce.
Učí děti o vědě a fyzice.
Podporuje společenské vazby a vytváří nezapomenutelné zážitky.
Moderní magie je fascinujícím a neustále se vyvíjejícím uměním, které přináší divákům po celém světě údiv a potěšení.
Hudební forma Hudební forma se týká struktury hudební skladby nebo vystoupení. Ve své knize Worlds of Music (Světy hudby) Jeff Todd Titon navrhuje, že řada organizačních prvků může určovat formální strukturu hudební skladby, jako například „uspořádání hudebních jednotek rytmu, melodie a/nebo harmonie, které vykazují opakování nebo variaci, uspořádání nástrojů (jako v pořadí sól v jazzovém nebo bluegrassovém vystoupení) nebo způsob, jakým je symfonický kus orchestrován“, mimo jiné faktory. [1] Je to „způsob, jakým je skladba utvářena, aby vytvořila smysluplný hudební zážitek pro posluchače“. [2] Forma se týká největšího tvaru skladby. Forma v hudbě je výsledkem interakce čtyř výše popsaných strukturálních prvků [zvuk, harmonie, melodie, rytmus]. [3] Tyto organizační prvky lze rozdělit do menších jednotek nazývaných fráze, které vyjadřují hudební myšlenku, ale postrádají dostatečnou váhu, aby obstály samy o sobě. [4] Hudební forma se rozvíjí v čase prostřednictvím rozšiřování a rozvíjení těchto myšlenek. V tonální harmonii je forma artikulována především prostřednictvím kadencí, frází a období. [2] „Forma se týká většího tvaru skladby. Forma v hudbě je výsledkem interakce čtyř strukturálních prvků,“ zvuku, harmonie, melodie a rytmu. [3] Přesto bylo nedávno uvedeno, že forma může být přítomna pod vlivem hudebního obrysu, také známého jako konturní forma. [5] V roce 2017 Scott Saewitz upozornil na tento koncept tím, že zdůraznil výskyt v Antonu Webernově Op. 16 č. 2. Skladby, které nesledují pevnou strukturu a spoléhají více na improvizaci, jsou považovány za volné formy. Příkladem toho je fantazie. [6] Skladatel Debussy v roce 1907 napsal: „Jsem stále více přesvědčen, že hudba není v podstatě něco, co lze odlít do tradiční a pevné formy. Je tvořena barvami a rytmy.“ [7]
Melodie
Melodie (z řeckého μελῳδία, melōidía, „zpěv, zpěv“)[1] je také melodie, hlas nebo linie, je lineární sled hudebních tónů, které posluchač vnímá jako jednotný celek. V nejpřísnějším smyslu je melodie kombinací výšky tónu a rytmu, zatímco v přenesenějším smyslu může tento pojem zahrnovat i další hudební prvky, jako je tónová barva. Je to popředí k doprovodnému pozadí. Linka nebo část nemusí být melodií popředí. Melodie často sestávají z jedné nebo více hudebních frází nebo motivů a jsou obvykle opakovány v celé skladbě v různých formách. Melodie mohou být také popsány svým melodickým pohybem nebo výškami tónů nebo intervaly mezi výškami tónů (převážně konjunktivně nebo disjunktivně nebo s dalšími omezeními), rozsahem tónu, napětím a uvolněním, kontinuitou a soudržností, kadencí a tvarem.
Struktura melodie
Melodie se skládá z několika různých prvků, včetně:
Výška tónu: Výška tónu je výška zvuku. V hudbě se výška tónu měří v hertzech (Hz). Čím vyšší je frekvence, tím vyšší je výška tónu.
Rytmus: Rytmus je uspořádání tónů v čase. Rytmus může být jednoduchý nebo složitý a může být použit k vytvoření různých efektů.
Tónová barva: Tónová barva je kvalita zvuku. Tónová barva může být vytvořena různými faktory, včetně nástroje, který hraje tón, a způsobu, jakým se tón hraje.
Dynamika: Dynamika je hlasitost zvuku. Dynamika může být použita k vytvoření různých efektů, například k vyjádření emocí nebo k vytvoření kontrastu.
Funkce melodie
Melodie má v hudbě několik různých funkcí, včetně:
Vyjádření emocí: Melodie mohou být použity k vyjádření široké škály emocí, od štěstí až po smutek.
Komunikace myšlenek: Melodie mohou být použity ke sdělování myšlenek a nápadů. Například melodie může být použita k vyprávění příběhu nebo k vyjádření politického názoru.
Estetické potěšení: Melodie mohou být také prostě příjemné na poslech. Krásná melodie může být uklidňující, povznášející nebo inspirativní.
Typy melodií
Existuje mnoho různých typů melodií, včetně:
Lidové melodie: Lidové melodie jsou melodie, které byly předávány z generace na generaci. Často jsou jednoduché a snadno zapamatovatelné.
Klasické melodie: Klasické melodie jsou melodie, které byly napsány klasickými skladateli. Často jsou složitější a sofistikovanější než lidové melodie.
Jazzové melodie: Jazzové melodie jsou melodie, které byly napsány jazzovými skladateli. Často jsou improvizovány a mají synkopovaný rytmus.
Populární melodie: Populární melodie jsou melodie, které jsou populární u široké veřejnosti. Často jsou jednoduché a snadno zapamatovatelné.
Melodie je jedním z nejdůležitějších prvků hudby. Může být použita k vyjádření emocí, sdělování myšlenek a poskytování estetického potěšení. Existuje mnoho různých typů melodií a každá z nich má své vlastní jedinečné vlastnosti.
Co je hudba?
Hudba je uspořádaný zvuk, který vyjadřuje emoce a myšlenky. Může být vokální, instrumentální nebo obojí. Hudba má mnoho různých žánrů, od klasické po rockovou až po elektronickou.
Definice hudby
Existuje mnoho různých definic hudby, ale žádná z nich není zcela uspokojivá. Někteří lidé definují hudbu jako „uspořádaný zvuk“, ale to je příliš široká definice, protože zahrnuje i zvuky, které nejsou hudbou, jako je řeč nebo zvuky přírody.
Jiní lidé definují hudbu jako „umění kombinovat vokální nebo instrumentální zvuky (nebo obojí) tak, aby vznikla krása formy, harmonie a vyjádření emocí“. Tato definice je užší, ale stále zahrnuje některé věci, které nejsou hudbou, jako je například hluk.
Nakonec někteří lidé definují hudbu jako „umění organizovat zvuky tak, aby vyjadřovaly emoce a myšlenky“. Tato definice je nejužší, ale je také nejpřesnější.
Charakteristiky hudby
Hudba má mnoho různých charakteristik, včetně:
Tón: Tón je výška zvuku. Tóny mohou být vysoké, nízké nebo někde mezi tím.
Rytmus: Rytmus je vzor, který tvoří hudba v čase. Rytmy mohou být jednoduché nebo složité.
Harmonie: Harmonie je kombinace dvou nebo více tónů, které znějí dobře dohromady.
Melodie: Melodie je série tónů, které tvoří rozpoznatelný vzor.
Text: Text je slova, která se zpívají v písni. Texty mohou být o čemkoli, od lásky po válku.
Hudba a kultura
Hudba je důležitou součástí každé kultury. Používá se k vyjádření emocí, vyprávění příběhů a oslav událostí. Hudba se také používá k náboženským a léčebným účelům.
Hudba a mozek
Hudba má na mozek silný účinek. Může vyvolat emoce, zlepšit náladu a snížit stres. Hudba může také pomoci zlepšit paměť a soustředění.
Hudba je mocná síla, která může obohatit náš život mnoha způsoby.
Kulturní univerzály
Kulturní univerzál (také nazývaný antropologický univerzál nebo lidský univerzál) je prvek, vzor, rys nebo instituce, která je společná všem známým lidským kulturám po celém světě. Celý soubor kulturních univerzálií se označuje jako lidská podmínka.
Evoluční psychologové tvrdí, že chování nebo rysy, které se vyskytují ve všech kulturách, jsou dobrými kandidáty na evoluční adaptace. Někteří antropologové a sociologové, kteří zastávají kulturně relativistický pohled, mohou popírat existenci kulturních univerzálií: do jaké míry jsou tyto univerzály „kulturní“ v užším slova smyslu, nebo zda jsou ve skutečnosti biologicky zděděným chováním, je otázkou „přírody versus výchovy“. Významnými vědci v tomto tématu jsou Emile Durkheim, George Murdock, Claude Lévi-Strauss a Donald Brown.
Definice
Kulturní univerzál je prvek, vzor, rys nebo instituce, která je společná všem známým lidským kulturám po celém světě. Může to být cokoli od biologické vlastnosti, jako je bipedalismus, až po kulturní praxi, jako je náboženství.
Charakteristiky
Kulturní univerzály mají několik charakteristických rysů:
Univerzálnost: Vyskytují se ve všech známých lidských kulturách.
Stálost: Přetrvávají v průběhu času.
Nezávislost: Nejsou závislé na žádném konkrétním prostředí nebo technologickém vývoji.
Variace: I když se vyskytují ve všech kulturách, mohou se lišit ve své konkrétní podobě.
Příklady
Existuje mnoho příkladů kulturních univerzálií, včetně:
Biologické vlastnosti: Bipedalismus, používání nástrojů, jazyk
Kulturní praktiky: Náboženství, umění, hudba
Sociální instituce: Rodina, manželství, vláda
Psychologické vlastnosti: Schopnost řešit problémy, schopnost učit se
Hodnoty: Hodnota života, hodnota spolupráce
Význam
Kulturní univerzály jsou důležité, protože nám poskytují vhled do lidské přirozenosti. Ukazují nám, že navzdory naší kulturní rozmanitosti sdílíme mnoho základních rysů. To nám může pomoci pochopit sami sebe a navzájem.
Kontroverze
Koncept kulturních univerzálií je kontroverzní. Někteří antropologové a sociologové tvrdí, že neexistují žádné skutečné kulturní univerzály a že všechny lidské chování je kulturně podmíněné. Jiní argumentují, že existují určité základní lidské rysy, které jsou sdíleny ve všech kulturách.
Závěr
Kulturní univerzály jsou prvky, vzory, rysy nebo instituce, které jsou společné všem známým lidským kulturám po celém světě. Poskytují nám vhled do lidské přirozenosti a mohou nám pomoci pochopit sami sebe a navzájem. Koncept kulturních univerzálií je však kontroverzní a existuje mnoho debat o tom, zda skutečně existují.
Hudební improvizace (také známá jako hudební extemporace) je kreativní činností okamžité („v daný okamžik“) hudební skladby, která kombinuje interpretaci s komunikací emocí a instrumentální technikou, jakož i spontánní reakcí na ostatní hudebníky. [1] Někdy jsou hudební nápady v improvizaci spontánní, ale mohou být založeny na akordových změnách v klasické hudbě [1] a mnoha dalších druzích hudby. Jedna definice zní: „představení podané extempore bez plánování nebo přípravy“. [2] Další definicí je „hrát nebo zpívat (hudbu) extemporálně, vymýšlením variací na melodii nebo vytvářením nových melodií, rytmů a harmonií“. [2] Encyclopædia Britannica ji definuje jako „extemporální skladbu nebo volnou interpretaci hudební pasáže, obvykle způsobem, který odpovídá určitým stylistickým normám, ale není spoután preskriptivními rysy konkrétního hudebního textu“. [3] Improvizace se často provádí v rámci (nebo na základě) předem existujícího harmonického rámce nebo postupu akordů. Improvizace je hlavní součástí některých typů hudby 20. století, jako je blues, rocková hudba, jazz a jazzová fúze, ve kterých instrumentální interpreti improvizují sóla, melodické linky a doprovodné party. V průběhu epoch západní tradice umělecké hudby, včetně středověkého, renesančního, barokního, klasického a romantického období, byla improvizace ceněnou dovedností. J. S. Bach, Händel, Mozart, Beethoven, Chopin, Liszt a mnoho dalších slavných skladatelů a hudebníků byli známí především svými improvizačními dovednostmi. Improvizace mohla hrát důležitou roli v monofonním období. Nejstarší pojednání o polyfonii, jako je Musica enchiriadis (deváté století), naznačují, že přidané party byly improvizovány po staletí před prvními zapsanými příklady. Teprve v patnáctém století však teoretici začali dělat tvrdý rozdíl mezi improvizací a psanou hudbou. [4] Některé formy klasické hudby obsahovaly části pro improvizaci, jako je kadence v sólových koncertech, nebo preludia k některým klávesovým suitám Bacha a Händela, které sestávají z propracování postupu akordů, který mají interpreti použít jako základ pro svou improvizaci. Händel a Bach často improvizovali na cembalo nebo varhany. V barokní éře interpreti improvizovali ozdoby a hráči klávesových nástrojů basso continuo improvizováním akordových hlasů na základě notovaného basu. Ve 20. a na počátku 21. století však, když se interpretace západní umělecké hudby běžné praxe institucionalizovala v symfonických orchestrech, operách a baletech, hrála improvizace menší roli. Zároveň někteří současní skladatelé z 20. a 21. století stále více zařazují improvizaci do své tvůrčí práce. V indické klasické hudbě je improvizace základní součástí a nezbytným kritériem představení. V indické, afghánské, pákistánské a bangladéšské klasické hudbě je raga „tonálním rámcem pro kompozici a improvizaci“. [5] Encyclopædia Britannica definuje ragu jako „melodický rámec pro improvizaci a kompozici“. [6]
Hudební psychologie je obor psychologie, který se zabývá studiem hudebního chování a prožívání. Zkoumá, jak hudbu vnímáme, vytváříme, na ni reagujeme a jak ji začleňujeme do svého každodenního života. Moderní hudební psychologie je především empirická, její poznatky jsou získávány na základě interpretace dat shromážděných systematickým pozorováním a interakcí s lidskými účastníky.
Hudební psychologie je obor výzkumu s praktickým významem pro mnoho oblastí, včetně hudebního výkonu, skladby, výuky, kritiky a terapie, stejně jako pro zkoumání lidských postojů, dovedností, výkonu, inteligence, kreativity a sociálního chování. Hudební psychologie může osvětlit i nepsychologické aspekty hudební vědy a hudební praxe. Například přispívá k hudební teorii zkoumáním vnímání a výpočetního modelování hudebních struktur, jako je melodie, harmonie, tonalita, rytmus, metrum a forma. Výzkum v oblasti hudební historie může těžit ze systematického studia historie hudební syntaxe nebo z psychologických analýz skladatelů a skladeb ve vztahu k percepčním, afektivním a sociálním reakcím na jejich hudbu.
Témata zkoumaná v hudební psychologii zahrnují:
Vnímání hudby: Jak vnímáme výšku tónu, rytmus, harmonii a další hudební prvky? Jak tyto prvky ovlivňují naše emoce a chování?
Kognitivní zpracování hudby: Jak mozek zpracovává hudbu? Jaké kognitivní procesy jsou zapojeny do vnímání, učení a zapamatování hudby?
Hudební výkon: Jak se lidé učí hrát na hudební nástroje? Jaké faktory ovlivňují hudební výkon?
Hudební kreativita: Jak lidé vytvářejí novou hudbu? Jaké faktory ovlivňují hudební kreativitu?
Hudební terapie: Jak lze hudbu využít k terapeutickým účelům? Jaké jsou důkazy o účinnosti hudební terapie?
Sociální psychologie hudby: Jak hudba ovlivňuje sociální chování? Jak hudba ovlivňuje skupinovou identitu a interakci?
Hudební psychologie je interdisciplinární obor, který čerpá z poznatků psychologie, hudby, kognitivní vědy, neurovědy a dalších oborů. Je to rostoucí obor s řadou praktických aplikací v oblasti hudby, vzdělávání, terapie a dalších oblastech.
Hudební terapie Hudební terapie je zdravotnická profese, která „klinicky a na základě důkazů využívá hudebních intervencí k dosažení individuálních cílů v rámci terapeutického vztahu s certifikovaným odborníkem, který absolvoval schválený program hudební terapie.“ [1] Je to také povolání, které vyžaduje hluboké odhodlání hudbě a touhu ji využít jako médium k pomoci druhým. Ačkoli byla hudební terapie jako profese založena poměrně nedávno, spojení mezi hudbou a terapií není nové. [2] Hudební terapie je široký obor. Hudební terapeuti využívají zkušeností založených na hudbě k řešení potřeb klientů v jedné nebo více oblastech lidského fungování: kognitivní, akademické, emocionální/psychologické; behaviorální; komunikační; sociální; fyziologické (senzorické, motorické, bolestivé, neurologické a další fyzické systémy), duchovní, estetické. [3] [4] [5] Hudební zážitky jsou strategicky navrženy tak, aby využívaly prvky hudby pro terapeutické účinky, včetně melodie, harmonie, tóniny, modu, metru, rytmu, výšky tónu/rozsahu, trvání, barvy tónu, formy, textury a instrumentace. [6] [7] [8] Mezi běžné praktiky hudební terapie patří rozvojová práce (komunikace, motorické dovednosti atd.) s lidmi se zvláštními potřebami, psaní písní a poslech při vzpomínání, orientační práce se staršími lidmi, zpracování a relaxace a rytmické vtažení do fyzické rehabilitace u lidí po mrtvici. Hudební terapie se používá v nemocnicích, onkologických centrech, školách, programech pro léčbu alkoholu a drog, psychiatrických nemocnicích, domovech důchodců a nápravných zařízeních. [1] Hudební terapie se liší od muzoterapie, která se spoléhá na obecnější a ne-kulturní přístup založený na neuronálních, fyzických a dalších reakcích na základní aspekty zvuku. [9] Hudební terapii lze také popsat jako zvukovou terapii. S tímto popisem bylo provedeno rozsáhlé studie [10] [11] Hudební terapie má za cíl poskytovat fyzický a duševní prospěch. Hudební terapeuti využívají svých technik k pomoci svým pacientům v mnoha oblastech, od zmírnění stresu před a po operacích až po neuropatologie, jako je Alzheimerova choroba. Studie pacientů s diagnostikovanými poruchami duševního zdraví, jako je úzkost, deprese a schizofrenie, spojují určité zlepšení duševního zdraví po hudební terapii. [12] Národní institut pro zdraví a dokonalost péče (NICE) tvrdí, že hudební terapie je účinnou metodou pomoci lidem s problémy duševního zdraví a že by se mělo udělat více pro nabídnutí tohoto typu pomoci těm, kteří ji potřebují. [13]
Hudební publicistika
Hudební publicistika je mediální kritika a zpravodajství o hudebních tématech, včetně populární hudby, klasické hudby a tradiční hudby.
Novináři začali psát o hudbě v osmnáctém století a poskytovali komentáře k tomu, co se dnes považuje za klasickou hudbu. V šedesátých letech začala hudební publicistika výrazněji pokrývat populární hudbu, jako je rock a pop, po průlomu Beatles.
S nástupem internetu v letech 2000 se hudební kritika vyvinula do stále větší online přítomnosti s hudebními blogery, aspirujícími hudebními kritiky a zavedenými kritiky doplňujícími tištěná média online.
Hudební publicistika dnes zahrnuje recenze písní, alb a živých koncertů, profily umělců a zpravodajství o uměleckých novinkách a hudebních událostech.
Historie hudební publicistiky
Historie hudební publicistiky sahá až do osmnáctého století, kdy novináři začali psát o hudebních událostech a nových skladbách. Tyto články byly často publikovány v hudebních časopisech, jako například Allgemeine musikalische Zeitung, založený v roce 1798.
V devatenáctém století se hudební publicistika stala běžnější a objevila se řada významných hudebních kritiků, jako například Eduard Hanslick a George Bernard Shaw. Tito kritici psali o hudbě s velkou vášní a znalostí a jejich recenze měly významný vliv na veřejné mínění.
Ve dvacátém století se hudební publicistika dále rozvíjela a stala se důležitou součástí hudebního průmyslu. Noviny a časopisy začaly věnovat hudbě více prostoru a objevilo se mnoho nových hudebních časopisů, jako například Rolling Stone a The Village Voice.
S nástupem internetu v letech 2000 se hudební publicistika vyvinula do stále větší online přítomnosti. Hudební blogeři a online kritici začali psát o hudbě novým a inovativním způsobem a jejich recenze se staly důležitým zdrojem informací pro hudební fanoušky.
Druhy hudební publicistiky
Existuje mnoho různých druhů hudební publicistiky, včetně:
Recenze alb: Recenze alb poskytují kritický pohled na nové hudební nahrávky. Kritici hodnotí album podle různých kritérií, jako je songwriting, výkon a produkce.
Recenze koncertů: Recenze koncertů poskytují kritický pohled na živá hudební vystoupení. Kritici hodnotí koncert podle různých kritérií, jako je výkon kapely, zvuk a atmosféra.
Profily umělců: Profily umělců poskytují podrobné informace o hudebnících a jejich kariéře. Profily často zahrnují rozhovory s umělci a diskuse o jejich hudebním stylu a vlivech.
Zpravodajství: Zpravodajství o hudbě poskytuje informace o hudebním průmyslu, včetně zpráv o nových vydáních, turné a cenách.
Eseje: Hudební eseje jsou delší články, které zkoumají hudební témata do hloubky. Eseje mohou pokrývat širokou škálu témat, jako je historie hudby, hudební teorie a kulturní dopad hudby.
Hudební kritici
Hudební kritici jsou lidé, kteří píší o hudbě s kritickým pohledem. Kritici mají často rozsáhlé znalosti o hudbě a jejich recenze mohou být velmi vlivné.
Mezi některé z nejznámějších hudebních kritiků patří:
Lester Bangs: Bangs byl americký hudební kritik, který psal pro časopisy jako Rolling Stone a Creem. Byl známý svým vášnivým a často kontroverzním stylem psaní.
Greil Marcus: Marcus je americký hudební kritik, který psal pro časopisy jako Rolling Stone a The New Yorker. Je známý svými rozsáhlými znalostmi o hudbě a jeho recenze jsou často velmi vlivné.
Robert Christgau: Christgau je americký hudební kritik, který píše pro časopis The Village Voice od roku 1974. Je známý svým systematickým přístupem ke kritice a jeho recenze jsou často velmi důkladné.
Simon Reynolds: Reynolds je britský hudební kritik, který psal pro časopisy jako The Wire a The Guardian. Je známý svým zájmem o avantgardní a experimentální hudbu.
Ann Powers: Powers je americká hudební kritička, která píše pro časopis The New York Times. Je známá svým zaměřením na populární hudbu a její recenze jsou často velmi přístupné.
Hudební publicistika dnes
Hudební publicistika je dnes živější než kdykoli předtím. Existuje mnoho různých typů hudebních publikací, od tradičních tištěných časopisů až po online blogy.
Hudební kritici hrají i nadále důležitou roli v hudebním průmyslu. Jejich recenze mohou pomoci fanouškům objevit novou hudbu a mohou také pomoci umělcům získat uznání.
Hudební publicistika je důležitým nástrojem pro fanoušky hudby. Pomáhá nám objevovat novou hudbu, dozvídat se více o našich oblíbených umělcích a diskutovat o hudbě s ostatními.