Balaiada byla sociální revolta v letech 1838–1841 v provincii Maranhão v Brazílii. Povstání vedli otroci afrického původu, kteří byli nazýváni Balaios, a jejich vůdci byli Cosme Bento a Raimundo Gomes.
Povstání začalo jako vzpoura proti místním úřadům a otrokářům, ale rychle se rozšířilo po celé provincii. Balaios se zmocnili několika měst a vesnic a dokonce založili vlastní vládu.
Císařská vláda vyslala do Maranhão vojsko, aby potlačilo povstání. Válka trvala tři roky a vyžádala si tisíce životů. Nakonec byla vláda schopna porazit Balaios a obnovit svou kontrolu nad provincií.
Balaiada byla jednou z největších otrockých vzpour v brazilské historii. To mělo významný dopad na brazilskou společnost a pomohlo urychlit proces abolice otroctví v zemi.
Příčiny Balaiady
Balaiada byla způsobena řadou faktorů, včetně:
Těžké podmínky otroctví v provincii Maranhão
Neschopnost místních úřadů řešit stížnosti otroků
Rostoucí napětí mezi otroky a jejich pány
Ekonomická krize, která vedla ke ztrátě zaměstnání a zvýšení cen potravin
Průběh Balaiady
Balaiada začala v roce 1838 jako vzpoura otroků na plantáži v provincii Maranhão. Povstání se rychle rozšířilo po celé provincii a Balaios se zmocnili několika měst a vesnic.
Císařská vláda vyslala do Maranhão vojsko, aby potlačilo povstání. Válka trvala tři roky a vyžádala si tisíce životů. Nakonec byla vláda schopna porazit Balaios a obnovit svou kontrolu nad provincií.
Dopady Balaiady
Balaiada měla významný dopad na brazilskou společnost. To vedlo ke zrušení otroctví v provincii Maranhão a pomohlo urychlit proces abolice otroctví v celé zemi.
Povstání také vedlo k řadě sociálních a ekonomických reforem v Brazílii. Tyto reformy pomohly zlepšit životní podmínky otroků a chudých.
Balaiada je dodnes připomínána jako důležitá událost v brazilské historii. To je považováno za symbol boje za svobodu a spravedlnost.
Cabanagem Cabanagem bylo lidové povstání a hnutím za odtržení, ke kterým došlo v letech 1835–1840 v provincii Grão-Pará, která byla v té době součástí Brazilského císařství. Mezi příčiny tohoto povstání patřila především velká chudoba obyvatel provincie, útisku ze strany Brazilského císařství a politická bezvýznamnost, do níž byla provincie po získání necaughtvislosti Бразиlie zatlačena. Samotný název „Cabanagem“ se vztahuje k druhu chudobné chatrče, ve kterých žili ti, kteří žili v chudobě podél řek severní Brazílie, tzv. caboclos, otroci a původní obyvatels. Bohatí zemědělci provincie Grão-Pará, kterým se sice dařilo lépe, nesli nelibě to, že nemají možnost podílet se na rozhodování ústrední vlády, ve kterém měli navrch provincie z jihovýchodní Brazílie. Odhaduje se, že během povstání zemřelo 30–40 % populace provincie Grão-Pará, která měla v té době 100 000 obyvatel. V roce 1833 měla provincie 119 877 obyvatel, z toho 32 751 domorodých Američanů, 29 977 černých otroků, 42 000 osob smíšeného původu a menšinovou skupinku 15 000 obyvatel bílé pleti, z níž více než polovinu tνořili Portugalci. Průběh povstání Povstání Cabanagem vypuklo v lednu 1835 v Belém, hlavního městu provincie Grão-Pará. Povstání vedli chudí caboclos, otroci a původní obyvatels, kteří se cítili utlačováni a nespravedlivě zatěžováni daněmi. Povstalcί, kteří se nazýвали Cabanos, se rychle rozšířili po celé provincii a ovládli velká území. Císařská vláda v Rio de Janeiru zareagovala na povstání tím, že do provincie poslala vojsko, aby povstání potlačilo. Císařská vojska byla dobře vyzbrojena a vycvičena, zatímco povstalcί Cabanos měli jen málo zbraní a vojenského výcviku. Boje byly krvavé a brutálne, a obě strany se dopouštěly zvěrstev. Císařská vojska postupně gainala převahu a Cabanos byly zatlačeni do vnitra provincie. V roce 1840 bylo povstání nakoniec potlačeno a Cabanos utrpěli drtivou porážku. Důsledky povstání Povstání Cabanagem mělo dalekosáhlé důsledky pro provincii Grão-Pará. Povstání si vyžádalo životy více než 40 000 lidí a zničilo velkou část provincie. Provincie byla zchudlá a její politická bezvýznamnost se ještě prohloubila. Povstání Cabanagem se stalo symbolovým pro boje chudých a utlačоvaných v Brazílie. Povstání inspirovalo další povstání a sociálne hnutís a dodnes je považováno za důležitou součást Brazilské histor
Joel Roberts Poinsett, 15. ministr války Spojených států
Funkce:
Ministr války Spojených států
Období služby: 7. března 1837 – 4. března 1841
Prezident: Martin Van Buren
Předchůdce: Lewis Cass
Následník: John Bell
Další funkce:
Velvyslanec Spojených států v Mexiku
Období služby: 1. června 1825 – 17. října 1829
Prezident: John Quincy Adams, Andrew Jackson
Předchůdce: James Wilkinson (vyslanec)
Následník: Anthony Butler (úřadující)
Člen Sněmovny reprezentantů USA za 1. okrsek Jižní Karolíny
Období služby: 4. března 1821 – 7. března 1825
Předchůdce: Charles Pinckney
Následník: William Drayton
Osobní údaje:
Narozen: 2. března 1779, Charleston, Jižní Karolína, USA
Zemřel: 12. prosince 1851 (ve věku 72 let), Stateburg, Jižní Karolína, USA
Politická příslušnost: Demokratická strana
Manželka: Mary Izard Pringle
Rodiče: Elisha Poinsett, Katherine Ann Roberts
Vzdělání:
Univerzita v Edinburghu
Královská vojenská akademie ve Woolwichi
Joel Roberts Poinsett (2. března 1779 – 12. prosince 1851) byl americký lékař, diplomat a botanik. Byl prvním agentem USA v Jižní Americe, členem zákonodárného sboru Jižní Karolíny a Sněmovny reprezentantů Spojených států, prvním velvyslancem Spojených států v Mexiku, unionistickým vůdcem v Jižní Karolíně během krize nulity, ministrem války za Martina Van Burena a spoluzakladatelem Národního institutu pro podporu vědy a užitečných umění (předchůdce Smithsonova institutu).
Lei Áurea Lei Áurea (zlatý zákon) je označení pro zákon č. 3353 z 13. května 1888, který zrušil otroctví v Brazílii. Zákon podepsala Isabela Brazilská (1846–1921), odpůrkyně otroctví, která tehdy zastupovala císaře Pedra II., který pobýval v Evropě. Zákonu Lei Áurea předcházel zákon Rio Branco ze 28. září 1871 (tzv. „zákon o svobodném narození“), který osvobodil všechny děti narozené otrokům, a zákon Saraiva-Cotegipe (také známý jako „zákon o šedesátiletých“) z 28. září 1885, který osvobozoval otroky po dosažení věku 60 let. Brazílie byla poslední zemí v západním světě, která zrušila otroctví. Historický kontext Otroctví bylo v Brazílii rozšířené od dob kolonizace. Otroci byli převážně afrického původu a pracovali na plantážích, v dolech a v domácnostech. Otroctví bylo nedílnou součástí brazilské společnosti a ekonomiky. V 19. století začal v Brazílii růst abolicionistické hnutí, které požadovalo zrušení otroctví. Hnutí vedli liberální politici, intelektuálové a náboženští představitelé. V roce 1885 byl přijat zákon Saraiva-Cotegipe, který osvobozoval otroky po dosažení věku 60 let. Tento zákon však nevedl k úplnému zrušení otroctví. Zákon Lei Áurea V roce 1888 se abolicionistické hnutí stalo mocnější a tlačilo na vládu, aby přijala zákon, který by otroctví zcela zrušil. Dne 12. května 1888 byl v brazilském parlamentu přijat zákon Lei Áurea, který prohlásil otroctví za zrušené. Zákon podepsala princezna Isabela 13. května 1888 a vstoupil v platnost okamžitě. Důsledky Zákon Lei Áurea měl okamžitý dopad na brazilskou společnost. Osvobodilo se asi 700 000 otroků. Zrušení otroctví však nevedlo k okamžité rovnosti mezi bývalými otroky a svobodnými občany. Bývalí otroci čelili diskriminaci a měli omezený přístup ke vzdělání, zaměstnání a vlastnictví půdy. Zrušení otroctví také mělo významný dopad na brazilskou ekonomiku. Mnoho plantáží a dolů, které byly závislé na otrocké práci, muselo uzavřít nebo najít nové zdroje pracovní síly. Odkaz Zákon Lei Áurea je považován za jeden z nejvýznamnějších zákonů v brazilské historii. Zrušení otroctví bylo klíčovým momentem v boji za rovnost a spravedlnost v Brazílii. Zákon je stále připomínán a oslavován jako symbol svobody a pokroku.
Adams–Onísova smlouva Adams–Onísova smlouva (španělsky Tratado de Adams-Onís) z roku 1819, známá také jako Transkontinentální smlouva, Španělské odstoupení, Smlouva o koupi Floridy nebo Floridská smlouva, byla smlouva mezi Spojenými státy a Španělskem v roce 1819, která postoupila Floridu USA a vymezila hranici mezi USA a Mexikem (Nové Španělsko). Vyřešila stávající hraniční spor mezi oběma zeměmi a byla považována za triumf americké diplomacie. Došlo k ní během úspěšných latinskoamerických válek za nezávislost proti Španělsku. Florida se pro Španělsko stala přítěží, protože si nemohlo dovolit posílat osadníky ani obsazovat posádky, takže se Madrid rozhodl území postoupit Spojeným státům výměnou za urovnání hraničního sporu podél řeky Sabine ve španělském Texasu. Smlouva stanovila hranici území USA a nároky přes Skalnaté hory a na západ k Tichému oceánu výměnou za to, že Washington zaplatí nároky obyvatel proti španělské vládě až do celkové výše 5 milionů španělských dolarů a vzdá se nároků USA na části španělského Texasu západně od řeky Sabine a dalších španělských oblastí podle podmínek Louisianského nákupu. Smlouva zůstala v plném rozsahu v platnosti pouze 183 dní: od 22. února 1821 do 24. srpna 1821, kdy španělští vojenští představitelé podepsali Córdobskou smlouvu uznávající nezávislost Mexika; Španělsko tuto smlouvu odmítlo, ale Mexiko fakticky převzalo kontrolu nad bývalou španělskou kolonií. Smlouva o hranicích mezi Mexikem a Spojenými státy, podepsaná v roce 1828 a účinná v roce 1832, uznala hranici vymezenou Adams–Onísovou smlouvou jako hranici mezi oběma národy.
Smlouva z Guadalupe Hidalgo Smlouva z Guadalupe Hidalgo, oficiálně známá jako Smlouva o míru, přátelství, hranicích a vypořádání mezi Spojenými státy americkými a Mexickými spojenými státy, ukončila mexicko-americkou válku (1846–1848). Byla podepsána 2. února 1848 ve městě Guadalupe Hidalgo. Po porážce své armády a pádu hlavního města v září 1847 vstoupilo Mexiko do mírových jednání s americkým vyslancem Nicolasem Tristem. Výsledná smlouva vyžadovala, aby Mexiko postoupilo 55 procent svého území, včetně dnešních států Kalifornie, Nevada, Utah, většiny Colorada, Nového Mexika a Arizony a malé části Wyomingu. Mexiko se také vzdalo všech nároků na Texas a uznalo Rio Grande jako jižní hranici Texasu. Naopak americká vláda zaplatila Mexiku 15 milionů dolarů „za zvážení rozšíření získaného hranicemi Spojených států“ a souhlasila s tím, že zaplatí dluhy dlužné americkým občanům mexickou vládou. Mexičané v oblastech připojených k USA se mohli přestěhovat do nových hranic Mexika nebo získat americké občanství a plná občanská práva. [2] Spojené státy ratifikovaly smlouvu 10. března a Mexiko 19. května. Ratifikace byly vyměněny 30. května a smlouva byla vyhlášena 4. července 1848. [3] Senát Spojených států ratifikoval smlouvu hlasováním 38–14. Oponenty této smlouvy vedli whigové, kteří se postavili proti válce a odmítli zjevnou předurčenost obecně a toto rozšíření konkrétně. Množství půdy získané Spojenými státy od Mexika se dále zvýšilo díky Gadsdenovu nákupu z roku 1853, který postoupil části dnešní jižní Arizony a Nového Mexika Spojeným státům.
Ostendský manifest Ostendský manifest, známý také jako Ostendský oběžník, byl dokument sepsaný v roce 1854, který vysvětloval důvody, proč by měly Spojené státy koupit Kubu od Španělska, přičemž naznačoval, že pokud Španělsko odmítne, měly by USA vyhlásit válku. Anexe Kuby byla dlouholetým cílem amerických otrokářských expanzionistů. Na národní úrovni byli američtí vůdci spokojeni s tím, že ostrov zůstane ve slabých španělských rukou, pokud nepřejde do rukou silnější mocnosti, jako je Velká Británie nebo Francie. Ostendský manifest navrhoval změnu zahraniční politiky a ospravedlňoval použití síly k zabrání Kuby ve jménu národní bezpečnosti. Vzešel z debat o otroctví ve Spojených státech, zjevné předurčenosti a Monroeově doktríně, protože otrokáři hledali nové území pro rozšíření otroctví. Během vlády prezidenta Franklina Piercea, jižanského demokrata, vyzývali jižanští expanzionisté k získání Kuby jako otrokářského státu, ale vypuknutí násilí po Kansas-Nebraska Actu si správa nebyla jista, jak postupovat. Na návrh ministra zahraničí Williama L. Marcyho se američtí ministři v Evropě – Pierre Soulé ve Španělsku, James Buchanan ve Velké Británii a John Y. Mason ve Francii – sešli, aby projednali strategii související se získáním Kuby. Tajně se setkali v Ostende v Belgii a vypracovali depeši v Cáchách v Prusku. Dokument byl zaslán do Washingtonu v říjnu 1854 a nastínil, proč by nákup Kuby byl přínosný pro každý z národů a prohlásil, že USA by byly „oprávněny vyrvat“ ostrov ze španělských rukou, pokud by Španělsko odmítlo prodat. K Marcyho velké lítosti Soulé netajil schůzky, což vyvolalo nežádoucí publicitu v Evropě i USA. Správa byla nakonec nucena zveřejnit obsah depeše, která jí způsobila nenapravitelné škody. Depeše byla zveřejněna, jak požadovala Sněmovna reprezentantů. Byla nazvána „Ostendský manifest“ a okamžitě ji odsoudili jak severní státy, tak Evropa. Pierceova administrativa utrpěla významnou porážku a manifest se stal bojovým pokřikem protiválečných severanů. Otázka anexe Kuby byla účinně odložena až do konce 19. století, kdy vzrostla podpora kubánské nezávislosti na Španělsku.
Patricio Rivas (1810–12. července 1867) byl bohatý liberální nikaragujský právník a politik, člen Demokratické strany, který zastával funkci prozatímního nejvyššího ředitele Nikaraguy od 30. června 1839 do 27. července 1839 a od 21. září 1840 do 4. března 1841. Později sloužil jako prezident jedné z několika soupeřících vlád Nikaraguy od 30. října 1855 do 24. června 1857. Byl však pouhou loutkovou hlavou státu; vládl William Walker.
Rooseveltův dodatek
Rooseveltův dodatek byl rozšířením Monroeovy doktríny, kterou ve svém projevu o stavu Unie v roce 1904 formuloval prezident Theodore Roosevelt, z velké části v důsledku venezuelské krize v letech 1902-1903.
Dodatek stanoví, že Spojené státy mohou zasáhnout do vnitřních záležitostí latinskoamerických zemí, pokud se dopustí hrubých provinění, která „uvolňují svazky civilizované společnosti“. Roosevelt spojil svou politiku s Monroeovou doktrínou a byla také v souladu s jeho zahraniční politikou zahrnutou v jeho diplomacii velkých holí. Roosevelt uvedl, že v souladu s Monroeovou doktrínou jsou Spojené státy oprávněny vykonávat „mezinárodní policejní moc“, aby ukončily chronický neklid nebo provinění na západní polokouli.
Prezident Herbert Hoover v roce 1930 podpořil Clarkovo memorandum, které odmítlo Rooseveltův dodatek ve prospěch toho, co bylo později nazýváno politikou dobrého sousedství.
Monroeova doktrína
Monroeova doktrína byla americká zahraniční politika vyhlášená prezidentem Jamesem Monroem v roce 1823. Doktrína varovala evropské mocnosti, aby se nezasahovaly do záležitostí nezávislých amerických republik na západní polokouli. Monroeova doktrína byla založena na dvou hlavních principech:
Spojené státy neuznají žádnou novou kolonizaci nebo další evropskou intervenci na západní polokouli.
Jakýkoli pokus evropské mocnosti o zásah do záležitostí amerických republik bude považován za nepřátelský akt vůči Spojeným státům.
Monroeova doktrína byla důležitou součástí americké zahraniční politiky po více než století. Pomohlo to udržet evropské mocnosti mimo západní polokouli a umožnilo Spojeným státům rozšířit svou sféru vlivu v regionu.
Diplomacie velkých holí
Diplomacie velkých holí byla zahraniční politika prosazovaná prezidentem Theodorem Rooseveltem. Zásada byla založena na myšlence, že Spojené státy by měly být ochotny použít sílu k ochraně svých zájmů v zahraničí. Roosevelt věřil, že nejlepší způsob, jak zabránit válce, je ukázat sílu a odhodlání.
Diplomacie velkých holí byla použita v několika případech, včetně:
V roce 1903 Spojené státy využily diplomacii velkých holí, aby pomohly Panamě získat nezávislost na Kolumbii.
V roce 1904 Spojené státy využily diplomacii velkých holí, aby přinutily Německo, aby ustoupilo ve venezuelské krizi.
V roce 1905 Spojené státy využily diplomacii velkých holí, aby donutily Japonsko, aby ustoupilo v rusko-japonské válce.
Diplomacie velkých holí byla kontroverzní politikou. Kritici tvrdili, že je to příliš agresivní a že zvyšuje riziko války. Roosevelt však věřil, že je to účinný způsob, jak chránit zájmy Spojených států v zahraničí.
Politika dobrého sousedství
Politika dobrého sousedství byla zahraniční politika prosazovaná prezidentem Franklinem D. Rooseveltem. Zásada byla založena na myšlence, že Spojené státy by měly být dobrými sousedy se zeměmi Latinské Ameriky. Roosevelt věřil, že nejlepší způsob, jak zlepšit vztahy se zeměmi Latinské Ameriky, je projevit vůči nim respekt a nevměšovat se do jejich vnitřních záležitostí.
Politika dobrého sousedství byla použita v několika případech, včetně:
V roce 1933 Spojené státy podepsaly smlouvu s Kubou, která zrušila Plattův dodatek, který dával Spojeným státům právo zasahovat do kubánských záležitostí.
V roce 1934 Spojené státy podepsaly smlouvu s Panamou, která vrátila kontrolu nad Panamským průplavem Panamě.
V roce 1936 Spojené státy podepsaly smlouvu s Mexikem, která ukončila dlouhodobý spor o majetek.
Politika dobrého sousedství byla úspěšnou politikou. Pomohlo to zlepšit vztahy se zeměmi Latinské Ameriky a umožnilo Spojeným státům hrát vedoucí úlohu v regionu.
Reformační válka Reformační válka, známá také jako Válka tří let (Guerra de los Tres Años) nebo Mexická občanská válka (Guerra Civil Mexicana), byl složitý občanský konflikt v Mexiku mezi mexickými liberály a konzervativci s regionálními odlišnostmi ohledně vyhlášení Ústavy z roku 1857. Byla nazývána „nejhorší občanskou válkou, která zasáhla Mexiko mezi válkou za nezávislost v letech 1810-21 a revolucí v letech 1910-20“. Po liberálním svržení diktatury konzervativního Antonia Lópeze de Santa Anny liberálové schválili řadu zákonů kodifikujících jejich politický program. Tyto zákony byly začleněny do nové ústavy. Jejím cílem bylo omezit politickou moc výkonné moci, stejně jako politickou, ekonomickou a kulturní moc katolické církve. Konkrétními opatřeními byla vyvlastnění církevního majetku; oddělení církve od státu; snížení moci mexické armády zrušením jejich zvláštních výsad; posílení sekulárního státu prostřednictvím veřejného vzdělávání; a opatření pro ekonomický rozvoj národa. Ústava vyhlášená 5. února 1857 měla vstoupit v platnost 16. září 1857. Předvídatelně se proti ní postavili konzervativci a katolická církev kvůli jejím protiklerikálním ustanovením, ale byli zde také umírnění liberálové, včetně prezidenta Ignacia Comonforta, kteří ústavu považovali za příliš radikální a pravděpodobně by mohla vyvolat občanskou válku. Zákon Lerdo vynutil prodej většiny venkovských nemovitostí církve. Toto opatření nebylo zaměřeno výlučně na katolickou církev, ale také na mexické domorodé obyvatelstvo, které bylo nuceno prodat značné části svých společných pozemků. Kontroverze byla dále podnícena, když katolická církev vyhlásila exkomunikaci státním zaměstnancům, kteří složili vládou nařízenou přísahu podporující novou ústavu, což katolícké státní zaměstnance postavilo před volbu, zda přijít o práci nebo být exkomunikováni. Generál Félix Zuloaga vedl armádní jednotky do hlavního města, uzavřel kongres a 17. prosince 1857 vydal Plán Tacubaya. Ústava byla zrušena, prezident Comonfort byl zpočátku podepsán na plán a zůstal v prezidentském úřadu a dostal mimořádné pravomoci. Někteří liberální politici byli zatčeni, včetně předsedy Nejvyššího soudu, Benita Juáreze. Comonfort, který doufal, že vytvoří umírněnější vládu, zjistil, že vyvolává občanskou válku, a začal se od Zuloagy vzdalovat. 11. ledna 1858 Comonfort rezignoval a odešel do exilu. V ústavě ho nahradil předseda Nejvyššího soudu Juárez. Mexické státy se následně rozhodly připojit buď k vládě Zuloagy se sídlem v Mexico City, nebo k vládě Juáreze, která se usadila ve strategickém přístavu Veracruz. Původní volby pro jednu nebo druhou stranu se v průběhu času často měnily. První rok války byl poznamenán opakovanými konzervativními vítězstvími, ale liberálové zůstali zakořeněni v pobřežních oblastech národa, včetně jejich hlavního města v přístavu Veracruz, což jim umožnilo přístup k životně důležitým celním příjmům, které mohly financovat jejich síly. Obě vlády dosáhly mezinárodního uznání, liberálové ze Spojených států a konzervativci z Francie, Spojeného království a Španělska. V roce 1859 vyjednali liberálové se Spojenými státy McLane-Ocampovu smlouvu. Pokud by byla ratifikována, dala by liberálnímu režimu hotovost, ale také by Spojeným státům poskytla trvalá vojenská a ekonomická práva na mexickém území. Smlouva nebyla v americkém Senátu schválena, ale americké námořnictvo přesto pomohlo chránit Juárezovu vládu ve Veracruzu. Liberálové sbírali vítězství na bojišti, dokud se konzervativní síly nevzdaly 22. prosince 1860. Juárez se vrátil do Mexico City 11. ledna 1861 a v březnu uspořádal prezidentské volby. Přestože konzervativní síly válku prohrály, partyzáni zůstali aktivní na venkově a připojili by se k nadcházející francouzské intervenci, aby pomohli založit Druhé mexické císařství.