Federace Svatý Kryštof a Nevis Svatý Kryštof a Nevis, oficiálně Federace Svatý Kryštof a Nevis, je ostrovní stát sestávající ze dvou ostrovů Svatý Kryštof a Nevis, které se nacházejí v Západní Indii, v řetězci Leewardských ostrovů v Malých Antilách. S rozlohou 261 kilometrů čtverečních a přibližně 50 000 obyvateli je nejmenším suverénním státem na západní polokouli, a to jak z hlediska rozlohy, tak i počtu obyvatel, a také nejmenší suverénní federací na světě. Země je součástí Commonwealthu, přičemž králem a hlavou státu je Karel III. Hlavním městem je Basseterre, které se nachází na větším ostrově Svatý Kryštof. Basseterre je také hlavním přístavem pro vstup cestujících (prostřednictvím výletních lodí) a nákladu. Menší ostrov Nevis leží přibližně 3 km jihovýchodně od Svatého Kryštofa, přes úzký kanál zvaný The Narrows. Britská závislost Anguilla byla historicky také součástí tohoto svazku, který byl společně znám jako Svatý Kryštof-Nevis-Anguilla. Anguilla se však rozhodla z unie vystoupit a zůstává britským zámořským územím. Severně od země leží ostrovy Svatý Eustach, Saba, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin/Sint Maarten a Anguilla. Na východě a severovýchodě se nacházejí Antigua a Barbuda a na jihovýchodě malý neobydlený ostrov Redonda (součást Antiguy a Barbudy) a ostrov Montserrat. Svatý Kryštof a Nevis byly jedny z prvních ostrovů v Karibiku, které byly kolonizovány Evropany. Svatý Kryštof byl domovem prvních britských a francouzských kolonií v Karibiku, a proto byl také nazýván "mateřskou kolonií Západní Indie". Je to také nejnovější britské území v Karibiku, které získalo nezávislost, a to v roce 1983. Geografie Svatý Kryštof a Nevis jsou dvě sopečné ostrovy, které leží v severovýchodní části Karibského moře. Svatý Kryštof je větší ze dvou ostrovů, s rozlohou 168 km2. Ostrov je hornatý, s nejvyšším bodem Mount Liamuiga (1 156 m). Nevis je menší ostrov s rozlohou 93 km2. Je také hornatý, s nejvyšším bodem Nevis Peak (985 m). Oba ostrovy jsou obklopeny korálovými útesy, které poskytují chráněné vody pro plavbu a šnorchlování. Pobřeží ostrovů je převážně skalnaté, s několika písčitými plážemi. Klima Svatý Kryštof a Nevis mají tropické klima s průměrnou teplotou 27 °C. Ostrovy jsou vystaveny severovýchodním pasátům, které pomáhají udržovat příjemné teploty po celý rok. Období dešťů trvá od května do listopadu, přičemž nejvíce srážek je v září a říjnu. Ekonomika Ekonomika Svatého Kryštofa a Nevis je založena na cestovním ruchu, zemědělství a finančních službách. Cestovní ruch je největším odvětvím hospodářství a přispívá přibližně 60 % HDP. Ostrovy jsou oblíbenou destinací pro výletní lodě a jachtaře. Zemědělství je také důležitým odvětvím hospodářství. Hlavními plodinami jsou cukrová třtina, bavlna a banány. Svatý Kryštof a Nevis jsou také významným producentem rumu. Finanční služby se v posledních letech staly důležitým odvětvím hospodářství. Země má příznivé daňové zákony a stabilní politický systém, což ji činí atraktivní destinací pro zahraniční investory. Obyvatelstvo Svatý Kryštof a Nevis mají přibližně 50 000 obyvatel. Většina obyvatel je afrického původu, s menšinami evropského, indického a smíšeného původu. Oficiálním jazykem je angličtina, ale místním jazykem je také kreolština Svatého Kryštofa. Náboženství Většina obyvatel Svatého Kryštofa a Nevis jsou křesťané. Největší denominací je protestantismus, po němž následuje římský katolicismus. Vláda Svatý Kryštof a Nevis jsou konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Hlavou státu je britský monarcha, který je zastupován generálním guvernérem. Předsedou vlády je vůdce politické strany, která má většinu křesel v Národním shromáždění. Národní shromáždění je jednokomorový parlament, který se skládá z 15 členů. Členové jsou voleni na pětileté období. Kultura Kultura Svatého Kryštofa a Nevis je směsicí afrických, evropských a karibských vlivů. Hudba je důležitou součástí kultury ostrovů a je zde řada různých hudebních stylů, včetně soca, calypso a reggae. Ostrovy jsou také domovem řady uměleckých a řemeslných forem, včetně tkaní košíků, výroby keramiky a malby. Cestovní ruch Svatý Kryštof a Nevis jsou oblíbenou turistickou destinací, která nabízí řadu aktivit a atrakcí. Ostrovy jsou známé svými krásnými plážemi, korálovými útesy a deštnými pralesy. K dispozici je také řada historických míst, včetně pevností, plantáží a kostelů. Návštěvníci si mohou vychutnat širokou škálu aktivit, včetně plavání, šnorchlování, potápění, pěší turistiky a jízdy na koni. Na ostrovech se také nachází řada restaurací, barů a nočních klubů.
Port of Spain Port of Spain je hlavním městem Trinidadu a Tobaga a třetí největší obcí po Chaguanasu a San Fernando. Město má obecní populaci 49 031 obyvatel (sčítání lidu 2022), městskou populaci 545 045 (odhad 2023) a přechodnou denní populaci 250 000. Nachází se na zálivu Paria na severozápadním pobřeží ostrova Trinidad a je součástí větší aglomerace táhnoucí se od Chaguaramasu na západě po Arimu na východě s odhadovanou populací 600 000. Město slouží především jako obchodní a administrativní centrum a je hlavním městem ostrova od roku 1757. Je také důležitým centrem finančních služeb pro Karibik a sídlí zde dvě z největších bank v regionu. Mezinárodní letiště Piarco je hlavním letištěm na ostrově a spojuje hlavní město s různými významnými světovými destinacemi. Port of Spain bylo také de facto hlavním městem krátkodobé Západoindické federace, která sjednotila Karibik. Město je také domovem největšího kontejnerového přístavu na ostrově a je jedním z několika přepravních uzlů Karibiku, vyvážejících zemědělské produkty i průmyslové zboží. Bauxit z Guyany se přepravuje přes zařízení v Chaguaramasu, asi 8 kilometrů západně od města. Předpůjčovní karneval je hlavním každoročním kulturním festivalem a turistickou atrakcí města. Dnes je Port of Spain předním městem v karibském regionu. Trinidad a Tobago hostil pátý Summit Ameriky v roce 2009, jehož hosty byli americký prezident Barack Obama a americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Port of Spain je také domovem největší a nejúspěšnější burzy cenných papírů v Karibiku, Trinidad and Tobago Stock Exchange (TTSE). Nicholas Tower, stejně jako další mrakodrapy, jsou v regionu dobře známé. Tyto budovy dominují panoramatu města. Některé z nejvyšších mrakodrapů v Karibiku se nacházejí v Port of Spain.
Cockburn Town
Cockburn Town je hlavním městem Turks a Caicos, které se rozkládá na většině ostrova Grand Turk. Město bylo založeno v roce 1681 sběrači soli.
Historie
Prvními obyvateli ostrova Grand Turk byli domorodí indiáni z kmene Lucayů. V roce 1492 přistál na ostrově Kryštof Kolumbus a prohlásil jej za španělské území. Španělé však ostrov nikdy neosídlili a později se stal útočištěm pirátů.
V roce 1681 založili na ostrově osadu Bermudané, kteří zde těžili sůl. Osada byla pojmenována po britském admirálovi Williamovi Cockburnovi. V roce 1766 se Cockburn Town stal hlavním městem Turks a Caicos.
Zeměpis
Cockburn Town se nachází na jihovýchodním pobřeží ostrova Grand Turk. Město má tropické podnebí s horkými a vlhkými léty a mírnými zimami. Průměrná teplota v lednu je 21 °C a v srpnu 29 °C.
Ekonomika
Ekonomika Cockburn Townu je založena na cestovním ruchu, rybolovu a těžbě soli. Město je také domovem vládních úřadů a řady škol a nemocnic.
Kultura
Cockburn Town má bohatou kulturu, která odráží jeho historii a umístění. Město je domovem řady historických budov, včetně Národního muzea Turks a Caicos. Ve městě se také koná řada kulturních akcí, jako je každoroční karneval.
Obyvatelstvo
V Cockburn Townu žije přibližně 3 700 obyvatel. Většina obyvatel jsou afroameričané, ale ve městě žije také významná komunita Evropanů a Asiatů.
Doprava
Cockburn Town je obsluhován mezinárodním letištěm JAGS McCartney International Airport. Město má také přístav, který přijímá výletní lodě a trajekty.
Zajímavosti
Národní muzeum Turks a Caicos
Historický maják Gibbs Cay
Katedrála svaté Marie
Pláž Cockburn Town
Salt Cay, historický ostrov známý svými solnými pánvami
Republika Trinidad a Tobago Úvod Trinidad a Tobago je ostrovní stát v Karibském moři. Skládá se z hlavních ostrovů Trinidad a Tobago a několika menších ostrůvků. Leží 11 kilometrů od severovýchodního pobřeží Venezuely a 130 kilometrů jižně od Grenady. Hraničí s Barbadosem na východě, Grenadou na severozápadě a Venezuelou na jihu a západě. Trinidad a Tobago se obvykle považuje za součást Západní Indie. Hlavním městem je Port of Spain a největším městem je San Fernando. Historie Ostrov Trinidad byl po staletí obýván domorodými obyvateli, než se stal kolonií Španělského impéria po příchodu Kryštofa Kolumba v roce 1498. Španělský guvernér José María Chacón předal ostrov britské flotile pod velením sira Ralpha Abercrombyho v roce 1797. Trinidad a Tobago byly postoupeny Velké Británii v roce 1802 podle Amienského míru jako samostatné státy a sjednoceny v roce 1889. Trinidad a Tobago získaly nezávislost v roce 1962 a v roce 1976 se staly republikou. Ekonomie Na rozdíl od většiny karibských národů a území, které jsou silně závislé na turismu, je ekonomie Trinidadu a Tobaga především průmyslová se zaměřením na ropu a petrochemikálie; velká část bohatství země pochází z jejích velkých zásob ropy a zemního plynu. Kultura Trinidad a Tobago je známé svými africkými a indickými kulturami, které se odrážejí v jeho velkém a slavném karnevalu, oslavách Diwali a Hosay, stejně jako v tom, že je rodištěm steelpanu, limba a hudebních stylů jako calypso, soca, rapso, chutney, parang a soca parang. Geografie Ostrov Trinidad má rozlohu 4 828 km2 a je hornatý, s nejvyšším bodem na hoře Aripo (940 m). Ostrov Tobago má rozlohu 300 km2 a je relativně plochý, s nejvyšším bodem na kopci Pigeon Peak (550 m). Obě ostrovy mají tropické podnebí s průměrnou teplotou 26 °C a ročními srážkami kolem 1 500 mm. Demografické údaje K 1. lednu 2021 měla Trinidad a Tobago populaci 1 405 646 obyvatel. Největšími etnickými skupinami jsou Indové (35,43 %), Afričané (34,22 %), míšenci (22,82 %) a Dougla (7,66 %). Největšími náboženstvími jsou křesťanství (63,2 %), hinduismus (20,4 %), islám (5,6 %) a žádné náboženství (2,5 %). Politika Trinidad a Tobago je unitární parlamentní republika. Hlavou státu je prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Předsedou vlády je předseda vlády, kterého jmenuje prezident a který je obvykle vůdcem největší politické strany v parlamentu. Parlament se skládá ze Senátu (31 členů jmenovaných prezidentem) a Sněmovny reprezentantů (41 členů volených v jednomandátových obvodech).
Ciboney Ciboneyové neboli Siboneyové byli kmen Taíno z centrální Kuby, Jamajky a poloostrova Tiburon na Haiti. Jakožto západní skupina Taíno žijící v centrální Kubě během 15. a 16. století měli vlastní dialekt a kulturu odlišnou od klasických Taíno z východní části ostrova, přestože velká část území Ciboneyů byla pod kontrolou východních náčelníků. Zmatek v historických pramenech vedl učence 20. století k tomu, že název „Ciboney“ použili pro ne-Taíno Guanahatabey z východní Kuby a různé archaické kultury v oblasti Karibiku, což je však zavádějící. Původ Původ Ciboneyů je nejasný, ale předpokládá se, že se vyvinuli z dřívějších archaických kultur v oblasti Karibiku. Možná souviseli s Guanahatabey, kteří obývali západní Kubu, ale existují důkazy, které naznačují, že Ciboneyové byli více příbuzní s Taíno z východní Kuby a dalších ostrovů v Karibiku. Kultura Ciboneyové byli lovci, sběrači a rybáři. Žili v malých vesnicích podél pobřeží a vnitrozemských řek. Jejich domy byly jednoduché chaty vyrobené z palmových listů a dřeva. Ciboneyové měli bohatou ústní tradici a věřili v mnoho bohů a duchů. Prováděli rituály a obřady, aby si zajistili přízeň bohů a ochranu před zlem. Jazyk Ciboneyové mluvili dialektem jazyka Taíno, který se lišil od dialektu používaného klasickými Taíno na východě. Jejich jazyk se nedochoval, ale jeho vliv lze nalézt v některých místních názvech na Kubě a Jamajce. Vztah s Taíno Ciboneyové byli úzce spjati s Taíno, ale měli odlišnou kulturu a dialekt. Často se mísili s Taíno a některé skupiny Ciboneyů se staly součástí konfederace Taíno pod vedením východních náčelníků. Evropský kontakt Ciboneyové byli jedním z prvních kmenů, se kterými se setkali španělští průzkumníci v Karibiku. V roce 1492 přistál Kryštof Kolumbus na Kubě a setkal se s Ciboneyi. Španělé zotročili mnoho Ciboneyů a jejich populace rychle klesala kvůli nemocem a násilí. Dědictví Dnes už neexistují žádní čistokrevní Ciboneyové, ale jejich dědictví lze nalézt v místních názvech, folklóru a genetickém složení obyvatel Kuby a Jamajky. Jejich kultura a způsob života nám poskytují cenný pohled do minulosti původních obyvatel Karibiku.
Návětrné ostrovy
Návětrné ostrovy jsou jižní, obecně větší ostrovy Malých Antil. Jsou součástí Západní Indie a leží jižně od Závětrných ostrovů, přibližně mezi 10° a 16° severní šířky a 60° a 62° západní délky.
Název byl také používán pro britskou kolonii, která existovala v letech 1833 až 1960 a původně se skládala z ostrovů Grenada, Svatá Lucie a Svatý Vincent. Dnes tyto ostrovy tvoří tři suverénní státy, přičemž poslední z nich je nyní známý jako Svatý Vincent a Grenadiny.
Ostrov Dominika byl tradičně považován za součást Závětrných ostrovů až do roku 1940, kdy byl převeden z britské kolonie Závětrných ostrovů do britských Návětrných ostrovů. Nyní tvoří čtvrtý suverénní stát ve skupině.
Barbados (do roku 1885) a Tobago (do roku 1889) byly také součástí britské kolonie Návětrných ostrovů, ale dnes se nepovažují za součást skupiny Návětrných ostrovů.
Geografie
Návětrné ostrovy se skládají z více než 90 ostrovů, z nichž největší jsou:
Dominika
Grenada
Martinik
Petite Martinique
Svatá Lucie
Svatý Vincent
Carriacou
Celková rozloha ostrovů je 3 232,5 km2 a nejvyšším bodem je Morne Diablotins na Dominice s nadmořskou výškou 1 447 m.
Klima
Návětrné ostrovy mají tropické klima s průměrnými teplotami kolem 25 °C. Období dešťů trvá od května do listopadu a může přinést silné deště a bouřky.
Flóra a fauna
Návětrné ostrovy mají bohatou flóru a faunu. Rostou zde tropické deštné pralesy, mangrovy a suché lesy. Mezi běžné živočišné druhy patří opice, leguáni, ptáci a hadi.
Obyvatelstvo
Na Návětrných ostrovech žije přibližně 854 000 obyvatel. Největšími městy jsou:
Roseau (Dominika)
St. George's (Grenada)
Fort-de-France (Martinik)
Castries (Svatá Lucie)
Kingstown (Svatý Vincent a Grenadiny)
Historie
Návětrné ostrovy byly původně obývány indiánskými kmeny. V 15. století je objevili Španělé a v 17. století se dostaly pod francouzskou a britskou nadvládu. V roce 1833 byly ostrovy Grenada, Svatá Lucie a Svatý Vincent sloučeny do britské kolonie Návětrných ostrovů. Dominika byla do kolonie převedena v roce 1940. V roce 1960 se Grenada, Svatá Lucie a Svatý Vincent staly nezávislými státy. Dominika získala nezávislost v roce 1978.
Ekonomika
Ekonomika Návětrných ostrovů je založena především na cestovním ruchu, zemědělství a rybolovu. Hlavními pěstovanými plodinami jsou banány, kakao a koření.
Kultura
Návětrné ostrovy mají bohatou kulturu, která je ovlivněna africkými, evropskými a indiánskými tradicemi. Hudba, tanec a umění jsou důležitými součástmi místní kultury.
Deoxyribonukleová kyselina (DNA) DNA (deoxyribonukleová kyselina) je polymer složený ze dvou polynukleotidových řetězců, které se kolem sebe stočí a vytvoří dvojitou šroubovici. Polymer nese genetické instrukce pro vývoj, fungování, růst a rozmnožování všech známých organismů a mnoha virů. DNA a ribonukleová kyselina (RNA) jsou nukleové kyseliny. Spolu s proteiny, lipidy a komplexními sacharidy (polysacharidy) jsou nukleové kyseliny jedním ze čtyř hlavních typů makromolekul, které jsou nezbytné pro všechny známé formy života. Dva řetězce DNA jsou známé jako polynukleotidy, protože jsou složeny z jednodušších monomerních jednotek nazývaných nukleotidy. Každý nukleotid se skládá z jedné ze čtyř dusíkatých bází obsahujících dusík (cytosin [C], guanin [G], adenin [A] nebo thymin [T]), cukru nazývaného deoxyribóza a fosfátové skupiny. Nukleotidy jsou spojeny dohromady v řetězci kovalentními vazbami (známými jako fosfodiesterová vazba) mezi cukrem jednoho nukleotidu a fosfátem dalšího, což má za následek střídavou páteř cukr-fosfát. Dusíkaté báze dvou samostatných polynukleotidových řetězců jsou spojeny dohromady podle pravidel párování bází (A s T a C s G) vodíkovými vazbami, aby vytvořily dvouvláknovou DNA. Komplementární dusíkaté báze jsou rozděleny do dvou skupin, jednokruhové pyrimidiny a dvoukruhové puriny. V DNA jsou pyrimidiny thymin a cytosin; puriny jsou adenin a guanin. Oba řetězce dvouvláknové DNA uchovávají stejné biologické informace. Tyto informace se replikují, když se dva řetězce oddělí. Velká část DNA (u lidí více než 98 %) nekóduje, což znamená, že tyto sekce neslouží jako vzory pro sekvence proteinů. Dva řetězce DNA běží v opačných směrech a jsou tedy antiparalelní. K každému cukru je připojen jeden ze čtyř typů dusíkatých bází (nebo bází). Právě sekvence těchto čtyř dusíkatých bází podél páteře kóduje genetické informace. RNA řetězce se vytvářejí pomocí DNA řetězců jako šablony v procesu nazývaném transkripce, kde jsou DNA báze vyměněny za jejich odpovídající báze s výjimkou thyminu (T), za který RNA nahrazuje uracil (U). Podle genetického kódu tyto RNA řetězce určují sekvenci aminokyselin v proteinech v procesu nazývaném translace. V eukaryotických buňkách je DNA organizována do dlouhých struktur nazývaných chromozomy. Před typickým buněčným dělením jsou tyto chromozomy duplikovány v procesu replikace DNA, čímž se získá kompletní sada chromozomů pro každou dceřinou buňku. Eukaryotické organismy (živočichové, rostliny, houby a protisté) uchovávají většinu své DNA uvnitř buněčného jádra jako jadernou DNA a část v mitochondriích jako mitochondriální DNA nebo v chloroplastech jako chloroplastovou DNA. Naproti tomu prokaryota (bakterie a archea) uchovávají svou DNA pouze v cytoplazmě, v kruhových chromosomech. Uvnitř eukaryotických chromozomů chromatinální proteiny, jako jsou histony, zahušťují a organizují DNA. Tyto zahušťovací struktury řídí interakce mezi DNA a dalšími proteiny a pomáhají kontrolovat, které části DNA jsou transkribovány.
Arawacký jazyk Arawacký jazyk, známý také jako Lokono (doslova „řeč lidu“), je arawacký jazyk používaný lidem Lokono (Arawak) v Jižní Americe, ve východní Venezuele, Guyaně, Surinamu a Francouzské Guyaně. Je to stejnojmenný jazyk arawacké jazykové rodiny. Lokono je aktivně-stativní jazyk. Historie Arawacký jazyk mluvili původní obyvatelé Karibiku a severní části Jižní Ameriky. Když do regionu přišli Španělé, byl arawacký jazyk jedním z hlavních jazyků používaných domorodými obyvateli. Španělé nazývali tento jazyk „arawak“, což je slovo, které pochází z tainského slova „arawak“, které znamená „lidé“. Arawacký jazyk byl používán jako lingua franca v Karibiku a severní části Jižní Ameriky až do 18. století, kdy byl nahrazen španělštinou, portugalštinou a angličtinou. Dnes je arawacký jazyk mluven malým počtem lidí ve Venezuele, Guyaně, Surinamu a Francouzské Guyaně. Gramatika Arawacký jazyk má aktivně-stativní gramatickou strukturu. To znamená, že slovesa se mění podle toho, zda subjekt věty provádí akci (aktivní), nebo zda subjekt akce přijímá (stativní). Arawacký jazyk má také bohatý systém slovesných časů a aspektů. To umožňuje mluvčím vyjádřit širokou škálu nuancí ve svých výpovědích. Slovní zásoba Arawacký jazyk má bohatou slovní zásobu, která odráží životní prostředí a kulturu lidí Lokono. Existují slova pro různé druhy rostlin, zvířat, ryb a ptáků. Existují také slova pro různé typy lodí, domů a nástrojů. Arawacký jazyk si také vypůjčil mnoho slov ze španělštiny, portugalštiny a angličtiny. To je způsobeno dlouhou historií kontaktu mezi lidmi Lokono a těmito jazyky. Ohrožení Arawacký jazyk je ohrožený jazyk. UNESCO jej klasifikuje jako „kriticky ohrožený“. To znamená, že jazyk mluví jen velmi málo lidí a že existuje velké riziko, že v blízké budoucnosti vymře. Existuje řada faktorů, které přispívají k ohrožení arawackého jazyka. Jedním z faktorů je ztráta tradičních zemí lidí Lokono. Dalším faktorem je vliv španělštiny, portugalštiny a angličtiny. Existují však i snahy o záchranu arawackého jazyka. Tyto snahy zahrnují výuku jazyka ve školách a komunitách a dokumentaci jazyka.
Kalinagové Kalinagové, dříve známí jako Ostrovní Karibové nebo zkráceně Karibové, jsou domorodým obyvatelstvem Malých Antil v Karibiku. Mohli být příbuzní s pevninskými Kariby (Kalina) z Jižní Ameriky, ale mluvili nesouvisejícím jazykem známým jako Ostrovní Karib. Mluvili také směsicí jazyků spojenou s pevninskými Kariby. V době španělského kontaktu byli Kalinagové jednou z dominantních skupin v Karibiku (jehož název je odvozen od slova "Karib", jak se Kalinagové kdysi nazývali). Žili po celé severovýchodní Jižní Americe, Trinidadu a Tobagu, Barbadosu, Závětrných ostrovech, Dominice a možná i jižních Závětrných ostrovech. Historicky se předpokládalo, že jejich předkové byli pevninskými národy, kteří ostrovy dobyli od svých předchozích obyvatel, Igneriů. Jazykové a archeologické důkazy však odporují představě o masové emigraci a dobytí; zdá se, že kalinagský jazyk nebyl karibský, ale podobný jazyku jejich sousedů, Taínů. Irving Rouse a další naznačují, že menší skupina pevninských národů migrovala na ostrovy, aniž by vyhnala jejich obyvatele, a nakonec přijala místní jazyk, ale zachovala si své tradice jihoamerického původu. V raném koloniálním období měli Kalinagové pověst válečníků, kteří přepadávali sousední ostrovy. Podle příběhů španělských conquistadorů byli Kalinagové kanibalové, kteří pravidelně jedli pečené lidské maso, ačkoli komunita to považuje za urážlivý mýtus. To se i nadále odmítá, přestože existují důkazy, že Ostrovní Karibové skutečně kanibalismus praktikovali. Kalinagové a jejich potomci stále žijí v Antilách, zejména na ostrově Dominika. Garifunové, kteří sdílejí společné předky s Kalinagy, žijí také především ve Střední Americe.
Zákony z Burgosu (španělsky Leyes de Burgos) byly vyhlášeny 27. prosince 1512 v Burgosu ve španělské Kastilii. Jednalo se o první kodifikovanou sbírku zákonů, která upravovala chování Španělů v Americe, zejména ve vztahu k původnímu obyvatelstvu Ameriky („indiánským Karibům“). Zakazovaly zotročování domorodého obyvatelstva a podporovaly jeho konverzi ke katolicismu. Zákony vznikly po dobytí a španělské kolonizaci Ameriky na Západních Indech, kde nebylo obecné právo Kastilie plně použitelné. Působnost zákonů byla původně omezena na ostrov Hispaniola, ale později byla rozšířena na ostrovy Portoriko a Santiago, později přejmenovaný na Jamajku. Tyto zákony povolovaly a legalizovaly koloniální praxi vytváření encomiend, kde byli indiáni seskupeni dohromady, aby pracovali pod koloniálním správcem panství za mzdu, a omezovaly velikost těchto zařízení na 40 až 150 osob. Stanovovaly také podrobně regulovaný režim práce, mzdy, zásobování, ubytování a stravy. [1] Ženy více než čtyři měsíce těhotné byly osvobozeny od těžké práce. [2] Dokument také zakazoval encomenderům používat jakékoli formy trestu a vyhrazoval je úředníkům zřízeným v každém městě pro provádění zákonů. Také nařizoval, aby byli indiáni katechizováni, zakazoval bigamii a požadoval, aby byly indiánské chatrče a sruby stavěny společně se španělskými. V některých ohledech respektovaly tradiční autority, udělovaly náčelníkům výjimky z běžných prací a přidělovaly jim různé indiány jako služebníky. [3] V následujícím roce 1513 byly pozměněny a vylepšeny v Zákonech z Valladolidu. Omezené plnění zákonů někdy vedlo k protestům a nárokům. Někdy byly vnímány jako legalizace předchozí špatnější situace, což vytvořilo hybnou sílu pro reformu, později provedenou prostřednictvím Leyes Nuevas („Nové zákony“) v roce 1542, nové přísnější regulace života v Novém světě včetně práv domorodého obyvatelstva, jakož i Zákony Indií, které zahrnovaly papežskou bulu a všechny edikty. Obecně jsou tyto zákony považovány za předchůdce deklarace lidských práv a mezinárodního práva, [4] i když někteří učenci kritizují jejich nedostatečnou implementaci a některé její politiky. [5]