Prezidentské volby ve Spojených státech v roce 1836 Prezidentské volby v roce 1836 byly 15. čtyřletými prezidentskými volbami ve Spojených státech. Konaly se v úterý 8. listopadu 1836. Demokratický kandidát Martin Van Buren porazil tři whigovské kandidáty: Williama Henryho Harrisona, Huga Lawsona Whitea a Daniela Webstera. Volby se konaly během Druhého stranického systému a byly poznamenány vznikem Whigů, kteří se stali hlavní opozicí demokratů. Kandidáti a kampaň Demokraté nominovali viceprezidenta Martina Van Burena z New Yorku a Richarda Mentora Johnsona z Kentucky. Whigové se rozhodli nominovat více kandidátů, aby zabránili demokratům získat většinu volebních hlasů. Jejich kandidáty byli William Henry Harrison z Ohia, Hugh Lawson White z Tennessee, Daniel Webster z Massachusetts a Willie Person Mangum ze Severní Karolíny. Kampaň byla velmi sporná. Van Buren byl obviněn z korupce a nedostatečné kvalifikace pro funkci prezidenta. Whigové útočili na Jacksonovu politiku a obviňovali ho z toho, že je tyran. Výsledky Van Buren vyhrál volby s 50,8 % hlasů a 170 volebními hlasy. Harrison skončil druhý se 36,6 % hlasů a 73 volebními hlasy. White skončil třetí se 14,1 % hlasů a 26 volebními hlasy. Webster skončil čtvrtý s 4,1 % hlasů a 14 volebními hlasy. Mangum skončil pátý s 1,3 % hlasů a 11 volebními hlasy. Volby ukázaly, že whigové se stali významnou politickou silou, ale nedokázali porazit demokraty. Demokraté si udrželi kontrolu nad Bílým domem a Kongresem. Dopad Van Burenova prezidentská administrativa byla poznamenána finanční panikou v roce 1837. Panika vedla k hospodářské krizi, která trvala několik let. Van Buren byl obviňován z paniky a ve volbách v roce 1840 ho porazil whigovský kandidát William Henry Harrison. Volby v roce 1836 měly trvalý dopad na americkou politiku. Vznik Whigů vytvořil dvoustranický systém, který dominoval americké politice až do konce 19. století. Volby také ukázaly důležitost regionálních rozdílů v americké politice. Severní státy byly převážně whigovské, zatímco jižní státy byly převážně demokratické.
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1822
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1822 proběhly uprostřed druhého funkčního období prezidenta Jamese Monroeho z Demokraticko-republikánské strany a byly posledními volbami v rámci prvního stranického systému. V těchto volbách byli zvoleni členové 18. Kongresu Spojených států. Sčítání lidu z roku 1820 přidalo 26 křesel do Sněmovny reprezentantů. Demokraticko-republikáni nadále ovládali obě komory Kongresu.
Volby do Senátu
Demokraticko-republikáni získali jedno křeslo.
Federalisté ztratili jedno křeslo.
Volby do Sněmovny reprezentantů
Demokraticko-republikáni získali 34 křesel.
Celkové výsledky
Demokraticko-republikáni si udrželi kontrolu nad oběma komorami Kongresu.
Federalisté ztratili jedno křeslo v Senátu.
Demokraticko-republikáni získali 34 křesel ve Sněmovně reprezentantů.
Důsledky
Volby v roce 1822 potvrdily nadvládu Demokraticko-republikánské strany v americké politice. Strana si udržela kontrolu nad oběma komorami Kongresu a její prezident James Monroe byl znovuzvolen ve volbách v roce 1824.
Volby v roce 1822 jsou také pozoruhodné tím, že se jednalo o poslední volby, ve kterých kandidovali federalisté jako samostatná strana. Strana se po válce v roce 1812 rozpadla a její členové se buď připojili k Demokraticko-republikánské straně, nebo odešli z politiky.
Volby v roce 1822 byly významným bodem obratu v americké politice. Označily konec prvního stranického systému a nástup nového dvoustranického systému, ve kterém dominovaly Demokratická a Republikánská strana.
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1826 Volby ve Spojených státech amerických v roce 1826 se konaly v polovině volebního období prezidenta Johna Quincyho Adamse z Demokraticko-republikánské strany. V těchto volbách byli zvoleni členové 20. Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických. Volby proběhly v přechodném období mezi Prvním a Druhým stranickým systémem. Vzhledem k tomu, že Federalistická strana již nepůsobila jako významná politická strana, hlavní rozkol v Kongresu byl mezi příznivci Adamse a příznivci Andrewa Jacksona, kterého Adams porazil v prezidentských volbách v roce 1824. Ve Sněmovně reprezentantů získali příznivci Jacksona několik křesel a převzali většinu od frakce podporující Adamse. Andrew Stevenson, příznivec Jacksona, který se později připojil k Demokratické straně, byl zvolen předsedou Sněmovny reprezentantů. V Senátu získali příznivci Jacksona jedno křeslo a udrželi si tak většinu.
Volby do Spojených států amerických v roce 1818
Volby do Spojených států amerických v roce 1818 se konaly v polovině prvního funkčního období demokraticko-republikánského prezidenta Jamese Monroeho, během prvního stranického systému a éry dobrých pocitů. V těchto volbách byli vybráni členové 16. kongresu Spojených států. Během 16. kongresu se k unii připojily Alabama a Maine. Demokraticko-republikáni i nadále dominovali v obou komorách Kongresu a v těchto volbách mírně zvýšili svou většinu v obou komorách Kongresu.
Výsledky voleb
Senátní volby
Celkový počet kontrolovaných křesel: Demokraticko-republikánské
Počet sporných křesel: 14 ze 42 křesel
Čistá změna počtu křesel: Demokraticko-republikánská +3
Volby do Sněmovny reprezentantů
Celkový počet kontrolovaných křesel: Demokraticko-republikánské
Počet sporných křesel: Všech 186 hlasovacích křesel
Čistá změna počtu křesel: Demokraticko-republikánská +13
Význam voleb
Volby v roce 1818 byly významné z několika důvodů:
Potvrdily dominanci demokraticko-republikánské strany v americké politice.
Zvýšily většinu demokraticko-republikánské strany v obou komorách Kongresu, což jim dalo větší kontrolu nad legislativním procesem.
Přispěly k éře dobrých pocitů, období relativní politické stability a hospodářské prosperity ve Spojených státech.
Dopad voleb
Volby v roce 1818 měly několik důležitých důsledků pro americkou politiku:
Posílily moc demokraticko-republikánské strany a jejího vůdce Jamese Monroeho.
Umožnily demokraticko-republikánské straně prosazovat své politické cíle, včetně rozšiřování území Spojených států a ochrany amerického průmyslu.
Přispěly k období míru a prosperity ve Spojených státech, které pokračovalo až do konce éry dobrých pocitů.
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1820 Volby prezidenta Úřadující prezident James Monroe (Demokraticko-republikánská strana) Další Kongres 17. prezidentské volby Stranická kontrola Demokraticko-republikánská strana si udržela většinu Volební hlasy James Monroe (DR) 228 Výsledky prezidentských voleb v roce 1820 Čísla udávají počet volebních hlasů přidělených každému státu. Volby do Senátu Celková kontrola Demokraticko-republikánská strana si udržela většinu Počet zpochybněných křesel 15 z 46 křesel Čistá změna počtu křesel Demokraticko-republikánská strana +1 Volby do Sněmovny reprezentantů Celková kontrola Demokraticko-republikánská strana si udržela většinu Počet zpochybněných křesel Všech 187 hlasujících členů Čistá změna počtu křesel Federalisté +6 Volby do 17. Kongresu Spojených států Volby probíhaly v období Éry dobrých pocitů a Prvního stranického systému. Přes paniku z roku 1819 si Demokraticko-republikánská strana udržela kontrolu nad prezidentským úřadem a oběma komorami Kongresu, zatímco Federalistická strana poskytovala pouze omezenou opozici. Během 17. Kongresu se k unii připojil Missouri. V prezidentských volbách neobdržel úřadující demokraticko-republikánský prezident James Monroe žádnou větší opozici, ačkoli jeho kolega z Demokraticko-republikánské strany John Quincy Adams obdržel jeden volební hlas. Federalisté nenominovali prezidentského kandidáta, ačkoli čtyři federalisté obdrželi několik volebních hlasů pro viceprezidenta. Monroe se připojil k George Washingtonovi jako jediní prezidentští kandidáti, kteří vyhráli volby bez vážné opozice. Ve Sněmovně reprezentantů získali federalisté několik křesel, ale demokraticko-republikáni v komoře nadále dominovali. V Senátu získali demokraticko-republikáni několik křesel a zvýšili tak svou již dominantní většinu.
Volby ve Spojených státech v roce 1824 Volby ve Spojených státech v roce 1824 zvolily členy 19. kongresu Spojených států. Znamenaly konec éry dobrých pocitů a prvního stranického systému. Rozdělený výsledek prezidentských voleb v roce 1824 odrážel obnovenou stranickost a vznikající regionální zájmy, které definovaly zásadně změněnou politickou krajinu. Hořkost, která následovala po volbách, zajistila, že politické rozpory budou trvalé, a usnadnila postupné vznik toho, co se nakonec stalo druhým stranickým systémem. Členové Demokraticko-republikánské strany si nadále udržovali dominantní roli ve federální politice, ale strana se rozdělila na stoupence Andrewa Jacksona a stoupence Johna Quincy Adamse. Federalistická strana přestala fungovat jako národní strana a po relativně silném výkonu v roce 1812 upadla do bezvýznamnosti. V prvních těsných prezidentských volbách od voleb v roce 1812 kandidovali čtyři hlavní kandidáti, z nichž všichni byli členy Demokraticko-republikánské strany. Demokratickým republikánům se v předchozích volbách do značné míry dařilo postavit pouze jednoho prezidentského kandidáta (kromě roku 1812), ale rozpad nominačního shromáždění Kongresu a nedostatek smysluplné opozice ze strany federalistů umožnily kandidaturu více kandidátů. Senátor Andrew Jackson z Tennessee, ministr zahraničí John Quincy Adams, ministr financí William Crawford a předseda Sněmovny reprezentantů Henry Clay všichni získali volební hlasy. Protože žádný kandidát nezískal většinu volebních hlasů, Sněmovna reprezentantů si vybrala mezi třemi kandidáty (Jackson, Adams a Crawford) s nejvyšším počtem volebních hlasů. Přestože Jackson získal nejvíce volebních a lidových hlasů, Sněmovna zvolila za prezidenta Adamse. Navzdory chaosu v prezidentských volbách vyhrál John C. Calhoun viceprezidentství s většinou volebních hlasů. Prezidentské volby v roce 1824 byly jediným případem, kdy Sněmovna zvolila prezidenta podle podmínek dvanáctého dodatku, a jediným případem, kdy vítěz s největším počtem volebních hlasů nevyhrál prezidentství. Byla to první příležitost, kdy kandidát, který vyhrál lidové hlasování, nevyhrál prezidentství. Adamsovo vítězství ukončilo virginskou dynastii prezidentů, ale pokračovalo v trendu, kdy úřadující ministr zahraničí vyhrál volby na prezidenta. Ve Sněmovně reprezentantů nadále měli dominantní většinu demokraté-republikáni. Stoupenci Adamse mírně převyšovali stoupence Jacksona. John W. Taylor, který se později připojil k Adamsovým národním republikánům, byl zvolen předsedou Sněmovny reprezentantů. V Senátu nadále měli dominantní většinu demokraté-republikáni. Stoupenci Jacksona mírně převyšovali stoupence Adamse.
Volby ve Spojených státech roku 1830 Volby ve Spojených státech roku 1830 se konaly v polovině prvního funkčního období demokratického prezidenta Andrewa Jacksona během druhého stranického systému. V těchto volbách byli zvoleni členové 22. kongresu Spojených států. Volby ukázaly, že Jacksonovi demokraté si udrželi kontrolu nad oběma komorami Kongresu nad národními republikány a dalšími členy anti-Jacksonovy frakce, zatímco strana Nullifier Party poprvé získala křesla v Kongresu. Ve Sněmovně reprezentantů obě hlavní strany ztratily křesla ve prospěch Antimasonic Party, ale demokraté si udrželi velkou většinu. V Senátu obě strany ztratily jedno křeslo ve prospěch Nullifiers, takže demokraté měli v Senátu polovinu křesel. Žádná strana neměla jasnou většinu, protože viceprezident John C. Calhoun se spojil s Nullifiers a nakonec rezignoval před koncem 22. kongresu. Demokraté však kontrolu nad komorou udrželi a zvolili tři různé prezidenty pro tempore: Samuela Smitha, Littletona W. Tazewella a Hugha Lawsona Whitea. Volby do Sněmovny reprezentantů Volby do Sněmovny reprezentantů se konaly 2. listopadu 1830. Demokraté získali 105 křesel, Antimasonic Party 37 křesel a národní republikáni 35 křesel. Volby do Senátu Volby do Senátu se konaly v průběhu roku 1830. Demokraté získali 25 křesel, národní republikáni 20 křesel, Antimasonic Party 1 křeslo a Nullifiers 2 křesla. Následky Volby roku 1830 byly významnou událostí v americké historii. Ukázaly, že Jacksonovi demokraté jsou stále nejsilnější stranou v zemi a že Antimasonic Party je sílící silou. Volby také ukázaly, že systém dvou stran se začíná rozpadat a že vzniká nový politický systém. Volby roku 1830 měly také dopad na americkou zahraniční politiku. Jacksonova agresivní zahraniční politika vedla ke sporu s Francií a k téměř válce s Velkou Británií. Volby roku 1830 však ukázaly, že Jacksonova politika měla u amerického lidu podporu. Volby roku 1830 byly důležitou událostí v americké historii. Ukázaly, že se mění americký politický systém a že se vynořují nové politické síly. Volby také ukázaly, že Jacksonova agresivní zahraniční politika měla u amerického lidu podporu.
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1844 Volby ve Spojených státech v roce 1844 zvolily členy 29. Kongresu Spojených států a konaly se během období dvoustranického systému uprostřed debaty o tom, zda anektovat Texas. Během 29. Kongresu se k unii připojily státy Texas a Iowa. Demokraté si udrželi kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů a získali zpět kontrolu nad prezidentským úřadem a Senátem, čímž znovu získali dominantní postavení, které strana ztratila ve volbách v roce 1840. V prezidentských volbách porazil demokratický bývalý předseda Sněmovny reprezentantů James K. Polk whigovského bývalého senátora Henryho Claye z Kentucky. Přestože Polk vyhrál lidové hlasování o něco více než o jedno procento, ve sboru volitelů zvítězil s pohodlným náskokem. James G. Birney z nově vzniklé Strany svobody získal dvě procenta lidového hlasování a mohl zvrátit výsledek voleb tím, že získal hlasy od Claye v New Yorku. Málo známý Polk porazil několik soupeřů, aby získal nominaci své strany, a stal se tak prvním nečekaným kandidátem v historii amerických prezidentských voleb. Úřadující prezident John Tyler, který byl ze strany Whigů vyloučen na začátku svého prezidentství, byl krátce kandidátem nově vzniklé Demokraticko-republikánské strany, ale z voleb odstoupil poté, co Polk oznámil svou podporu ratifikaci Tylerovy smlouvy o připojení Texasu. Ve Sněmovně reprezentantů získali whigové malý počet křesel, ale demokraté si udrželi velkou většinu. V Senátu získali demokraté několik křesel a znovu získali většinu.
Volby ve Spojených státech amerických v roce 1812 Volby ve Spojených státech amerických v roce 1812 zvolily členy 13. Kongresu Spojených států. Volby se konaly během prvního stranického systému a krátce po vypuknutí války roku 1812. Strana federalistů se poměrně výrazně projevila, když získala křesla v obou komorách a podpořila konkurenční výzvu vůči úřadujícímu prezidentovi Demokraticko-republikánské strany. Demokraticko-republikánská strana však nadále ovládala prezidentský úřad a obě komory Kongresu. V prezidentských volbách porazil úřadující demokraticko-republikánský prezident James Madison newyorského viceguvernéra a starostu města New York DeWitt Clintona. Clinton byl členem Demokraticko-republikánské strany, ale jeho prezidentská nabídka získala podporu jak protimadisonovských demokratických republikánů, tak mnoha federalistů. Ačkoli Madison zvítězil, prezidentské volby byly nejtěsnější od voleb v roce 1800, protože Clinton vyhrál Novou Anglii a tři státy středního Atlantiku. Po sčítání lidu v roce 1810 bylo do Sněmovny přidáno 39 křesel. Federalisté zaznamenali velké zisky, ale demokraticko-republikáni nadále v komoře dominovali. V Senátu federalisté získali několik málo křesel, ale demokraticko-republikáni si udrželi dominantní většinu.
Prezidentské volby ve Spojených státech v roce 1804
Prezidentské volby v roce 1804 byly devátými prezidentskými volbami ve Spojených státech. Konaly se během prvního stranického systému. Demokraticko-republikánská strana si udržela kontrolu nad prezidentským úřadem i oběma komorami Kongresu.
Ve volbách porazil úřadující demokraticko-republikánský prezident Thomas Jefferson snadno federalistického bývalého guvernéra Charlese Pinckneyho z Jižní Karolíny. Protože dvanáctý dodatek byl ratifikován v roce 1804, byly to první volby, ve kterých volitelé odděleně vybrali prezidenta a viceprezidenta.
Ve Sněmovně reprezentantů získali demokraticko-republikáni mírné zisky a posílili tak svou již dominantní většinu. V Senátu získali demokraticko-republikáni malé zisky a vylepšili tak svou velící většinu.
Výsledky prezidentských voleb v roce 1804
Thomas Jefferson (demokraticko-republikán): 162 hlasů volitelů
Charles C. Pinckney (federalista): 14 hlasů volitelů
Výsledky senátních voleb
Demokraticko-republikáni: +2 křesla
Federalisté: -2 křesla
Výsledky voleb do Sněmovny reprezentantů
Demokraticko-republikáni: +11 křesel
Federalisté: -11 křesel
Výsledky guvernérských voleb
Demokraticko-republikáni: +1 křeslo
Federalisté: -1 křeslo
Volby v roce 1804 ukázaly pokračující dominanci Demokraticko-republikánské strany v americké politice. Jeffersonovo snadné vítězství potvrdilo popularitu jeho politiky a první stranický systém se dále upevnil.