Demokracie v Africe
Demokracie v Africe je měřena podle různých definic demokracie [1] pomocí různých indexů, jako je index demokracie V-Dem a index demokracie časopisu The Economist. Podle indexu demokracie V-Dem Electoral Democracy za rok 2023 byly nejlepšími třemi africkými zeměmi Seychely, Kapverdy a Jihoafrická republika. [2]
Index svobody řadí státy podle ochrany „politických a občanských svobod a práv“, které jednotlivci dostávají, včetně svobody účasti ve volbách. [3] V roce 2018 index zjistil, že většina subsaharských afrických států včetně Súdánu, Kamerunu a Etiopie nebyla „svobodná“, zatímco několik států včetně Namibie, Botswany a Ghany bylo označeno za „svobodné“.
Výzvy demokracii v Africe
Přestože v posledních letech došlo v Africe k významnému pokroku v oblasti demokracie, stále existuje řada výzev:
Korupce: Korupce je velkým problémem v mnoha afrických zemích a může podkopávat demokratické instituce.
Autoritářství: Některé africké země mají autoritářské vlády, které omezují občanské svobody a potlačují politickou opozici.
Etnické konflikty: Etnické konflikty jsou v Africe časté a mohou vést k násilí a politické nestabilitě.
Ekonomická nerovnost: Ekonomická nerovnost je dalším velkým problémem v Africe a může vést k sociálním nepokojům a politické nestabilitě.
Budoucnost demokracie v Africe
Budoucnost demokracie v Africe je nejistá. Na jedné straně existuje silný trend směrem k demokratizaci, ale na druhé straně existuje řada výzev, které by mohly tento pokrok ohrozit.
Je důležité, aby africké země pokračovaly v posilování svých demokratických institucí a řešily výzvy, kterým čelí. S mezinárodní podporou a angažovaností občanů mohou africké země vybudovat stabilní a prosperující demokracie.
Některé klíčové body k zapamatování:
Demokracie v Africe je měřena pomocí různých indexů.
V roce 2023 byly nejlepšími třemi africkými zeměmi v indexu demokracie V-Dem Electoral Democracy Seychely, Kapverdy a Jihoafrická republika.
Index svobody řadí státy podle ochrany „politických a občanských svobod a práv“.
V roce 2018 byly většina subsaharských afrických států označena jako „nesvobodné“, zatímco některé státy byly označeny jako „svobodné“.
Mezi výzvy demokracie v Africe patří korupce, autoritářství, etnické konflikty a ekonomická nerovnost.
Budoucnost demokracie v Africe je nejistá, ale existuje silný trend směrem k demokratizaci.
Je důležité, aby africké země pokračovaly v posilování svých demokratických institucí a řešily výzvy, kterým čelí.
Přírodní zdroje Afriky Afrika disponuje velkým množstvím přírodních zdrojů, včetně diamantů, cukru, soli, zlata, železa, kobaltu, uranu, mědi, bauxitu, stříbra, ropy a kakaových bobů, ale také tropického dřeva a tropického ovoce. Nedávno objevené zásoby ropy zvýšily důležitost této komodity pro africké ekonomiky. Súdán a Nigérie jsou dva hlavní producenti ropy. Spojené státy a evropské země odebraly většinu ropy z Demokratické republiky Kongo (DRC). Ropa pochází jak z kontinentální, tak z mořské těžby. Vývoz ropy ze Súdánu v roce 2010 odhadlo ministerstvo zahraničí Spojených států na 9 miliard USD. [1] Pět zemí dominuje těžbě ropy v Africe. Společně se podílejí na 85 % těžby ropy na kontinentu a jsou to v pořadí od nejvyšší po nejnižší produkci: Nigérie, Libye, Alžírsko, Egypt a Angola. Dalšími africkými zeměmi produkujícími ropu jsou Gabon, DRC, Kamerun, Tunisko, Rovníková Guinea, Republika Kongo, Pobřeží slonoviny a v poslední době Ghana. Průzkum probíhá v řadě dalších zemí, které se snaží zvýšit svou produkci nebo se stát novými producenty. Na tomto seznamu jsou Čad, Súdán, Namibie, Jihoafrická republika a Madagaskar, zatímco Mosambik a Tanzanie jsou potenciálními producenty ropy. [2]
Historie vzdělávání v Africe Historie vzdělávání v Africe se dá rozdělit na období před a po kolonizaci. Od doby, kdy do Afriky přišla formální výuka s evropskými kolonisty, je africké vzdělávání, především v západní a střední Africe, charakteristické jak tradičním africkým učením, tak vzdělávacími systémy evropského stylu. Stav vzdělávání neodráží pouze důsledky kolonizace, ale také nestabilitu vyplývající z ozbrojených konfliktů v mnoha afrických regionech a zhoršující se humanitární krize, jako je hladomor, nedostatek pitné vody a propuknutí chorob, jako je malárie a ebola. Přestože se kvalita vzdělávání a množství dobře vybavených škol a učitelů od začátku koloniálního období neustále zvyšuje, stále existují zjevné nerovnosti v současných vzdělávacích systémech založených na regionu, ekonomickém statusu a pohlaví.
Internet v Africe Internet v Africe je omezený nižší mírou penetrace ve srovnání se zbytkem světa. Měřítelné parametry, jako je počet předplatných poskytovatelů internetových služeb, celkového počtu hostů, provozu IXP a celkově dostupné šířky pásma, jsou ukazateli, že Afrika výrazně zaostáva v "digitální propasti". Sama Afrika má vnitřní digitální propast, přičemž největší aktivita a infrastruktura internetu jsou soustředěny v Jižní Africe, Maroku, Egyptě a také v menších státech, jako jsou Keňa a Seychely. Obecně má k internetu přístup pouze 24,4 % africké populace, a to k roku 2018. [2] Pouze 0,4 % africké populace má předplatné pevného širokopásmového připojení. Většina uživatelů internetu jej využívá prostřednictvím mobilního širokopásmového připojení. [3] [4] [5] [6] Během pandemie COVID-19 ztratili mnohé nepropojené s internetem přístup ke zdravotní péči a vzdělání. Produkce ve všech odvětvích byla vážně poškozena. [3] [7] [8] [9] Zatímco telekomunikační trh v Africe je stále v raných fázích vývoje, je také jedním z nejryzejněji rostoucím na světě. V letech 2000 až 2010 rostla v Africe služba mobilních telefonů a využívání mobilních telefonů je nyní mnohem rozšířenější než pevná telefonní síť. Telekomunikační společnosti v Africe považují technologie širokopásmového přístupu za klíč k zpřístupnění internetu široké veřejnosti. Probíhají projekty, které mají za cíl realizaci páteřních sítí internetu, které by mohly pomoci snížit náklady na šířku pásma v afrických zemích. Mezinárodní telekomunikační unie uspořádala první setkání Connect the World v Kigali ve Rwandě (v říjnu 2007) jako uznání, že rozvoj telekomunikací v Africe je považován za klíčový mezicíl pro dosažení rozvojového cíle tisíciletí. [10]
Panafricanismus Panafricanismus je celosvětové hnutí, které si klade za cíl podporovat a posilovat pouta solidarity mezi všemi původními obyvateli Afriky a její diasporou. Na základě společného cíle, který se datuje od dob obchodu s otroky, se hnutí rozšiřuje i za hranice kontinentální Afriky, se značnou základnou podpory mezi africkou diasporou v Americe a Evropě. [1] [2] Lze říci, že panafricanismus má své kořeny v boji afrického lidu proti zotročení a kolonizaci [3], a tento boj lze vysledovat od prvního odporu na otrokářských lodích – povstání a sebevražd – přes neustálá povstání na plantážích a v koloniích až po hnutí „Zpět do Afriky“ v 19. století. Na základě přesvědčení, že jednota je zásadní pro hospodářský, sociální a politický pokrok, si klade za cíl „sjednotit a povznést“ lidi afrického původu. [4] V jádru je panafricanismus víra, že „afričtí lidé, jak na kontinentu, tak v diaspoře, nesdílejí jen společnou historii, ale také společný osud.“ [5] Panafricanistická intelektuální, kulturní a politická hnutí mají tendenci pohlížet na všechny Afričany a potomky Afričanů jako na příslušníky jediné „rasy“ nebo jinak sdílející kulturní jednotu. Panafricanismus předpokládá pocit sdíleného historického osudu Afričanů v Americe, Západní Indii a na samotném kontinentu, který je sám o sobě soustředěn na atlantický obchod s otroky, africké otroctví a evropský imperialismus. [6] Panafricanské myšlení ovlivnilo založení Organizace africké jednoty (kterou od té doby nahradila Africká unie) v roce 1963. [7] [8] Komise Africké unie sídlí v Addis Abebě a Panafricanský parlament sídlí v Midrandu v Johannesburgu. [9]
Historie vědy a technologie v Africe Afrika má nejstarší záznamy o lidských technologických úspěších na světě: nejstarší kamenné nástroje na světě byly nalezeny ve východní Africe a později byly nalezeny důkazy o výrobě nástrojů předky člověka v západní, střední, východní a jižní Africe. Od té doby však historie vědy a technologie v Africe dostala relativně malou pozornost ve srovnání s jinými regiony světa, a to navzdory významnému africkému vývoji v matematice, metalurgii, architektuře a dalších oborech. Prehistorie Nejstarší důkazy o lidské technologii v Africe pocházejí z období před 2,6 miliony lety, kdy hominidé vyráběli kamenné nástroje pomocí technologie Oldowan. Tato technologie se vyznačovala výrobou jednoduchých kamenných nástrojů, jako jsou sekáče a škrabky, které se používaly k řezání, sekání a škrábání. Před 1,7 miliony lety se objevila pokročilejší technologie Acheulean, která zahrnovala výrobu ručních seker, které byly symetricky tvarované a měly ostrou řeznou hranu. Ruční sekery se používaly k řezání, sekání a kopání. Raná historie Před 500 000 lety se objevila technologie středního paleolitu, která zahrnovala výrobu různých typů kamenných nástrojů, jako jsou škrabky, vrtáky a nože. Tyto nástroje se používaly k výrobě oděvů, zpracování dřeva a dalších úkolů. Před 100 000 lety se objevila technologie mladšího paleolitu, která zahrnovala výrobu složitějších kamenných nástrojů, jako jsou hroty šípů, harpuny a šicí jehly. Tyto nástroje se používaly k lovu, rybolovu a výrobě oděvů. Neolitická revoluce Před 10 000 lety došlo v Africe k neolitické revoluci, která znamenala přechod od lovu a sběru k zemědělství a domestikaci zvířat. Zemědělství se rozšířilo po celé Africe a vedlo k rozvoji nových technologií, jako je keramika, tkaní a výroba kovových nástrojů. Doba železná Před 2 500 lety se v Africe objevila doba železná, která znamenala přechod od kamenných nástrojů k železným nástrojům. Železné nástroje byly mnohem pevnější a trvanlivější než kamenné nástroje a umožnily Afričanům rozvíjet nové technologie, jako je zemědělství, stavitelství a metalurgie. Středověk Ve středověku se v Africe rozvíjely různé technologické tradice. V západní Africe se rozvíjelo království Ghana, které bylo známé svou výrobou zlata a obchodními cestami. Ve východní Africe se rozvíjelo království Aksum, které bylo známé svou architekturou, písmem a námořnictvem. Novověk V novověku byla Afrika kolonizována evropskými mocnostmi, což mělo významný dopad na africkou vědu a technologii. Evropané zavedli nové technologie do Afriky, ale také potlačili mnoho tradičních afrických technologií. 20. století Po získání nezávislosti v 20. století se africké země začaly znovu rozvíjet svou vědu a technologii. Vznikly nové univerzity a výzkumné instituce a afričtí vědci a inženýři začali dělat významné příspěvky ve všech oborech vědy a technologie. Současnost V současnosti se africká věda a technologie rychle rozvíjí. Africké země investují do vědy a technologie a afričtí vědci a inženýři hrají stále důležitější roli v globálním vědeckém a technologickém pokroku.
Kastovní systémy v Africe Kastovní systémy v Africe jsou formou společenské stratifikace, která se vyskytuje u mnoha etnických skupin ve více než patnácti zemích, zejména v Sahelu, západní Africe a severní Africe. Tyto kastovní systémy se vyznačují endogamií, hierarchickým postavením, dědičným zaměstnáním, členstvím od narození, koncepty znečištění a omezeními ve společném stravování. Specifika kastovních systémů v Africe se liší podle etnických skupin. Některé společnosti mají rigidní a přísný kastovní systém se zabudovaným otroctvím, zatímco jiné jsou difúznější a složitější. Mezi země v Africe, které mají společnosti s kastovními systémy, patří Mali, Mauretánie, Senegal, Gambie, Guinea, Pobřeží slonoviny, Niger, Burkina Faso, Kamerun, Libérie, Súdán, Sierra Leone, Alžírsko, Nigérie, Čad, Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea a další. Ačkoli není jasné, kdy a jak se kastovní systémy v Africe vyvinuly, nejsou starověké a pravděpodobně se vyvinuly někdy mezi 9. a 15. stoletím v různých etnických skupinách.
Africký feminismus
Africký feminismus zahrnuje teorie a hnutí, která se konkrétně zabývají zkušenostmi a potřebami afrických žen na africkém kontinentu. Z pohledu Západu spadají tyto teorie a hnutí pod obecný pojem feminismus, ale je důležité si uvědomit, že mnoho odvětví afrického "feminismu" se mu ve skutečnosti vzpírá. Africké ženy se angažují v genderovém boji již dlouho před vznikem západně inspirovaného označení "africký feminismus" a tato historie je často opomíjena. Navzdory této výhradě bude tato stránka používat pojem feminismus ve vztahu k africkým teoriím a hnutím, aby se přizpůsobila stávající síti stránek na Wikipedii o globálním feminismu (např. feminismus ve Švédsku, feminismus v Indii, feminismus v Mexiku, feminismus v Japonsku, feminismus v Německu, feminismus v Jižní Africe atd.).
Protože Afrika není monolitem, žádná jediná feministická teorie nebo hnutí neodráží celou řadu zkušeností afrických žen. Africké feministické teorie jsou někdy v souladu, v dialogu nebo v konfliktu s černým feminismem nebo africkým womanismem (který je vnímán jako pro africké ženy v diaspoře, nikoliv pro africké ženy na kontinentu nebo nedávno z něj). Tato stránka se zabývá obecnými zásadami afrického feminismu, několika odlišnými teoriemi a několika příklady feministických hnutí a teorií v různých afrických zemích.
Zásady afrického feminismu
Africký feminismus má několik základních zásad, které jej odlišují od jiných forem feminismu:
Zaměření na zkušenosti afrických žen: Africký feminismus se zaměřuje na specifické zkušenosti a potřeby afrických žen, které mohou být odlišné od zkušeností žen z jiných částí světa.
Kolektivismus: Africký feminismus zdůrazňuje důležitost kolektivu a spolupráce při dosahování genderové rovnosti.
Odmítnutí západního imperialismu: Africký feminismus odmítá západní imperialismus a jeho vliv na africké ženy.
Boj proti všem formám útlaku: Africký feminismus bojuje proti všem formám útlaku, včetně rasismu, sexismu a ekonomické nerovnosti.
Africké feministické teorie
Existuje mnoho různých afrických feministických teorií, které se zabývají různými aspekty genderové nerovnosti v Africe. Některé z nejběžnějších teorií zahrnují:
Africký socialistický feminismus: Tato teorie spojuje socialismus s feminismem a tvrdí, že genderová rovnost je nedílnou součástí socialistické revoluce.
Postkoloniální feminismus: Tato teorie zkoumá dopad kolonialismu na africké ženy a zdůrazňuje potřebu dekolonizace afrického feminismu.
Intersekcionální feminismus: Tato teorie uznává, že africké ženy čelí více formám útlaku, včetně rasismu, sexismu a třídního útlaku.
Africká feministická hnutí
V Africe existuje mnoho feministických hnutí, která se zasazují o genderovou rovnost. Některá z nejznámějších hnutí zahrnují:
Organizace afrických žen: Tato organizace byla založena v roce 1981 a působí ve více než 30 afrických zemích. Zaměřuje se na posílení postavení afrických žen a podporu jejich práv.
Síť žen v rozvoji Afriky: Tato síť byla založena v roce 1994 a sdružuje více než 1000 ženských organizací v Africe. Jejím cílem je posílit postavení žen v rozvoji Afriky.
Femmes Africa Solidarité: Tato organizace byla založena v roce 1996 a sdružuje feministické organizace z více než 20 afrických zemí. Zaměřuje se na podporu solidarity a spolupráce mezi africkými feministkami.
Výzvy pro africký feminismus
Africký feminismus čelí mnoha výzvám, včetně:
Patriarchát: Patriarchát je v mnoha afrických společnostech hluboce zakořeněn a představuje hlavní překážku genderové rovnosti.
Náboženství: Některé náboženství v Africe podporují patriarchální normy a mohou být překážkou pro feministické hnutí.
Ekonomická nerovnost: Ekonomická nerovnost je v Africe rozšířená a může ztížit ženám přístup ke vzdělání, zdravotní péči a dalším zdrojům.
Politické konflikty: Politické konflikty v Africe mohou odvádět pozornost od otázek genderové rovnosti.
Navzdory těmto výzvám se africký feminismus stále rozvíjí a stává se stále silnějším hnutím. Africké feministky se zasazují o genderovou rovnost a spravedlnost a jejich práce má pozitivní dopad na životy afrických žen.
Africká kriketová asociace (ACA) je mezinárodní orgán, který koordinuje rozvoj kriketu v Africe. ACA byla založena v roce 1997 a má 23 členských zemí. Úlohou ACA je podporovat rozvoj kriketu v Africe a organizovat některé regionální turnaje. Mezi ně patří ACA Africa T20 Cup a ACA Africa Women's Twenty20 Championship. Úloha ACA je doplňková k Mezinárodní kriketové radě (ICC), která organizuje regionální kvalifikační turnaje pro globální akce.
Historie
ACA byla založena v roce 1997 na schůzce v Harare v Zimbabwe. Zakládajícími členy byli Botswana, Keňa, Malawi, Namibie, Jižní Afrika, Tanzanie, Uganda, Zambie a Zimbabwe. Prvním předsedou ACA byl Peter Chingoka ze Zimbabwe.
ACA se rychle rozrostla a v roce 2003 měla 15 členských zemí. V roce 2007 se ACA stala přidruženým členem ICC. V roce 2017 se ACA stala plnoprávným členem ICC.
Struktura
ACA je řízena výkonným výborem, který se skládá z předsedy, místopředsedy, pokladníka a dalších šesti členů. Výkonný výbor je volen valným shromážděním ACA, které se koná jednou ročně.
ACA má také technický výbor, který je zodpovědný za rozvoj kriketu v Africe. Technický výbor se skládá z odborníků na kriket z celé Afriky.
Aktivity
ACA pořádá řadu akcí, včetně:
ACA Africa T20 Cup
ACA Africa Women's Twenty20 Championship
ACA Africa Under-19 Championship
ACA Africa Under-15 Championship
ACA také poskytuje finanční a technickou pomoc svým členským zemím. ACA spolupracuje s ICC na rozvoji kriketu v Africe.
Úspěchy
ACA dosáhla v posledních letech významného pokroku. Počet členských zemí ACA se zvýšil z 9 v roce 1997 na 23 v roce 2023. ACA také pomohla zvýšit úroveň kriketu v Africe. Několik afrických týmů se kvalifikovalo na mistrovství světa v kriketu a Africký pohár národů v kriketu je nyní jednou z nejprestižnějších kriketových soutěží v Africe.
Výzvy
ACA čelí řadě výzev, včetně:
Nedostatek finančních prostředků
Nedostatek kvalifikovaných trenérů a hráčů
Nedostatek infrastruktury
ACA pracuje na překonání těchto výzev a zajištění toho, aby kriket v Africe nadále rostl a rozvíjel se.
Africká emigrace V posledních letech dochází k významné emigrací z Afriky. Od roku 1965 do roku 2021 emigrovalo z Afriky přibližně 440 000 lidí ročně, což představuje celkem 17 milionů migrantů v rámci Afriky v roce 2005. Počty afrických emigrantů (přibližně 0,05 % celkové populace kontinentu) jsou však ve srovnání s roční mírou růstu populace (přibližně 2,6 %) poměrně nízké. To znamená, že pouze asi 2 % růstu populace Afriky je kompenzováno emigrací.