Evangelikalismus (také nazývaný evangelikální křesťanství nebo evangelikální protestantismus) je celosvětové mezidenominační hnutí v rámci protestantského křesťanství, které klade důraz na ústřední význam "znovuzrození", při kterém jednotlivec prožívá osobní obrácení, na autoritu Bible jako Božího zjevení lidstvu a na šíření křesťanského poselství. Slovo evangelikální pochází z řeckého (euangelion) slova pro "dobrou zprávu". Teologická povaha evangelikalismu byla poprvé zkoumána během protestantské reformace v 16. století v Evropě. Martin Lutherových devadesát pět tezí z roku 1517 zdůraznilo, že Písmo a kázání evangelia mají konečnou autoritu nad praktikami církve. Počátky moderního evangelikalismu se obvykle datují do roku 1738, kdy k jeho založení přispěly různé teologické proudy, včetně pietismu a radikálního pietismu, puritánství, kvakerství, presbyterianismu a moravianismu (zejména jeho biskup Nicolaus Zinzendorf a jeho komunita v Herrnhutu). Zejména John Wesley a další raní metodisté stáli u zrodu tohoto nového hnutí během prvního velkého probuzení. Dnes jsou evangelíci zastoupeni v mnoha protestantských odvětvích, jakož i v různých denominacích po celém světě, které nejsou podřízeny žádnému konkrétnímu odvětví. Mezi vůdce a významné osobnosti evangelikálního protestantského hnutí patřili Nicolaus Zinzendorf, George Fox, John Wesley, George Whitefield, Jonathan Edwards, Billy Graham, Bill Bright, Harold Ockenga, Gudina Tumsa, John Stott, Francisco Olazábal, William J. Seymour a Martyn Lloyd-Jones. Hnutí mělo dlouho přítomnost v anglosféře, než se dále rozšířilo v 19., 20. a na počátku 21. století. Hnutí získalo významnou dynamiku během 18. a 19. století s Velkým probuzením ve Velké Británii a Spojených státech. V roce 2016 bylo na světě odhadováno 619 milionů evangelíků, což znamená, že každý čtvrtý křesťan by byl klasifikován jako evangelikální. Spojené státy mají největší podíl evangelíků na světě. Amerických evangelíků je čtvrtina populace tohoto národa a jeho největší náboženská skupina. Jako transdenominační koalice lze evangelíky najít téměř v každé protestantské denominaci a tradici, zejména v reformovaných (kontinentální reformované, anglikánské, presbyteriánské, kongregační), Plymouth Brethren, baptistické, metodistické (wesleyansko-arminiánské), luteránské, moravské, svobodné církevní, mennonitské, kvakerské, pentekostální/charismatické a nedenominační církve.
Pravicová politika
Pravicová politika zahrnuje řadu politických ideologií, které považují určité společenské řády a hierarchie za nevyhnutelné, přirozené, normální nebo žádoucí. Obvykle podporují tuto pozici na základě přirozeného práva, ekonomiky, autority, vlastnictví nebo tradice. Hierarchie a nerovnost mohou být vnímány jako přirozené důsledky tradičních společenských rozdílů nebo konkurence v tržních ekonomikách.
Pravicová politika je považována za protějšek levicové politiky a politické spektrum levice-pravice je jedním z nejpřijímanějších politických spekter. Termín pravicový se obecně může vztahovat na část politické strany nebo systému, která často zdůrazňuje obranu volného podnikání a soukromého vlastnictví a obecně upřednostňuje společensky konzervativní myšlenky.
Pravice zahrnuje sociální konzervativce a fiskální konzervativce, jakož i pravicový libertarianismus (fiskální laissez-faire). „Pravice“ a „pravicový“ byly různě používány jako komplimenty a hanlivé výrazy popisující neoliberální, konzervativní a fašistické ekonomické a sociální myšlenky.
Charakteristiky pravicové politiky
Pravicová politika je obecně charakterizována následujícími rysy:
Podpora volného trhu a kapitalismu
Víra v omezenou roli vlády
Podpora individuální svobody a odpovědnosti
Zdůraznění tradičních hodnot a morálky
Opozice vůči státní regulaci a zásahům
Podpora silné národní obrany
Opozice vůči sociálním programům a sociálnímu státu
Podpora nízkého zdanění a deregulace
Hlavní pravicové ideologie
Existuje celá řada pravicových ideologií, včetně:
Konzervatismus je politická filozofie, která zdůrazňuje tradici, řád a stabilitu. Konzervativci se obecně staví proti sociálním změnám a upřednostňují zachování stávajícího společenského řádu.
Liberalismus je politická filozofie, která zdůrazňuje individuální svobodu, rovnost před zákonem a omezenou roli vlády. Liberálové se obecně staví proti státní regulaci a zásahům do ekonomiky a osobního života.
Libertarianismus je politická filozofie, která zdůrazňuje maximální individuální svobodu a minimální roli vlády. Libertariáni se obecně staví proti všem formám státní regulace a zásahů, včetně zdanění, sociálních programů a zahraniční politiky.
Nacionalismus je politická filozofie, která zdůrazňuje loajalitu ke svému národu a podřízenost individuálních zájmů zájmům národa. Nacionalisté se obecně staví proti globalizaci a upřednostňují politiky, které chrání národní suverenitu a kulturu.
Pravicová politika ve světě
Pravicová politika je významnou silou v politice po celém světě. Pravicové strany jsou u moci v mnoha zemích, včetně Spojených států, Velké Británie, Francie a Německa. Pravicová politika měla v posledních letech významný vliv na světovou politiku, zejména v souvislosti s vzestupem populismu a nacionalismu.
Kritika pravicové politiky
Pravicová politika byla kritizována z mnoha důvodů, včetně:
Podpora nerovnosti a sociální nespravedlnosti
Oslabování sociálního státu a veřejných služeb
Poškozování životního prostředí
Podpora autoritářských režimů
Omezování občanských svobod a lidských práv
Závěr
Pravicová politika je komplexní a rozmanitá oblast politických ideologií. Pravicové strany hrají významnou roli v politice po celém světě a pravicová politika měla v posledních letech významný vliv na světovou politiku. Pravicová politika však byla také kritizována z mnoha důvodů a je důležité kriticky zvážit její dopady na společnost a životní prostředí.
Antiklerikalismus je odpor vůči náboženské autoritě, obvykle ve společenských nebo politických záležitostech. Historický antiklerikalismus byl namířen především proti vlivu římského katolicismu. Antiklerikalismus souvisí se sekularismem, který usiluje o oddělení církve od veřejného a politického života. Někteří se stavěli proti duchovenstvu na základě morální zkaženosti, institucionálních problémů a/nebo neshod v náboženském výkladu, jako například během reformace. Antiklerikalismus se stal mimořádně násilným během francouzské revoluce, protože revolucionáři tvrdili, že církev hrála klíčovou roli v systémech útlaku, které k ní vedly. Mnoho duchovních bylo zabito a francouzské revoluční vlády se pokusily kněze dostat pod kontrolu státu tím, že z nich udělaly zaměstnance. Antiklerikalismus se v různých podobách objevil v katolické Evropě v průběhu 19. století a později v Kanadě, na Kubě a v Latinské Americe. Podle Pew Research Center je několik postkomunistických států současnými vykonavateli politického antiklerikalismu, včetně Uzbekistánu, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu, Vietnamu, Číny a Severní Koreje.
Papež Jan XXIII. Dětství a mládí Angelo Giuseppe Roncalli se narodil 25. listopadu 1881 v Sottu il Monte v provincii Bergamo v Lombardii. Byl jedním z třinácti dětí zemědělské rodiny. Již v mládí projevoval zájem o kněžství a v roce 1904 byl vysvěcen na kněze. Působení v církvi Po vysvěcení působil Roncalli v různých funkcích, mimo jiné jako nuncius ve Francii a delegát v Bulharsku, Řecku a Turecku. V roce 1953 ho papež Pius XII. jmenoval kardinálem a patriarchou Benátek. Volba papežem Po smrti papeže Pia XII. v roce 1958 byl Roncalli překvapivě zvolen papežem. Bylo mu tehdy 76 let a očekávalo se, že bude pouze přechodným papežem. Druhý vatikánský koncil Papež Jan XXIII. překvapil všechny, když v roce 1962 svolal historický Druhý vatikánský koncil. Tento koncil znamenal zásadní změny v katolické církvi, která se otevřela modernímu světu. Zahraniční politika Jan XXIII. se také věnoval zahraniční politice. Jeho Ostpolitik se snažila o dialog s komunistickými zeměmi východní Evropy. Ecumenismus Papež Jan XXIII. podporoval ekumenismus a snažil se o spolupráci s jinými křesťanskými církvemi. Modernizace církve Jan XXIII. se snažil o modernizaci církve a zdůrazňoval její pastorační roli. Zrušil tradiční pravidlo, které omezovalo počet kardinálů na 70, a jmenoval první kardinály z Afriky, Japonska a Filipín. Kanonizace Papež Jan XXIII. zemřel 3. června 1963 na rakovinu žaludku. V roce 2014 byl spolu s papežem Janem Pavlem II. kanonizován papežem Františkem. Odkaz Papež Jan XXIII. je dnes známý jako "dobrý papež". Jeho odkaz spočívá v modernizaci církve, otevření se světu a podpoře ekumenismu.
Papež Pavel VI. Giovanni Battista Enrico Antonio Maria Montini, který přijal jméno Pavel VI., se narodil 26. září 1897 v Concesiu v Itálii. V roce 1920 byl vysvěcen na kněze a v roce 1954 se stal arcibiskupem v Miláně. V roce 1958 ho papež Jan XXIII. jmenoval kardinálem. Po smrti Jana XXIII. byl v roce 1963 zvolen papežem. Jako papež pokračoval v Druhém vatikánském koncilu, který byl zahájen za jeho předchůdce. Koncil uzavřel v roce 1965 a zavedl řadu reforem v katolické církvi. Pavel VI. se snažil o zlepšení vztahů s pravoslavnou a protestantskou církví. Setkal se s řadou jejich představitelů a podepsal s nimi několik dohod. V roce 1964 se stal prvním papežem, který letěl letadlem. Navštívil Jordánsko a Svatou zemi. Pavel VI. byl papežem, který se snažil o reformy a modernizaci církve. Zavedl řadu změn v liturgii, ekumenismu a sociálním učení církve. Zemřel 6. srpna 1978 ve věku 80 let. V roce 2014 byl papežem Františkem blahořečen a v roce 2018 svatořečen.
Ústava Uruguaye
Ústava Uruguaye (Constitución de la República Oriental del Uruguay) je nejvyšším zákonem Uruguaye. Její první verze byla napsána v roce 1830 a její poslední novela byla provedena v roce 2004.
Historie ústavy
První ústava Uruguaye byla přijata v roce 1830 po ukončení tříleté cisplatinské války, ve které Argentina a Uruguay jednaly jako federace: Spojené provincie Río de la Plata. Na základě zprostředkování Spojeným královstvím umožnila Montevidejská smlouva z roku 1828 vybudovat základy pro uruguayský stát a ústavu.
Ústava byla reformována v letech 1918, 1934, 1942, 1952 a 1967, ale stále si zachovává několik článků z první verze z roku 1830.
Struktura ústavy
Ústava se skládá z 332 článků rozdělených do 19 kapitol. Obsahuje ustanovení o:
Základních právech a svobodách (Kapitola II)
Organizaci státu (Kapitoly III-XII)
Zákonodárné moci (Kapitoly XIII-XV)
Výkonné moci (Kapitoly XVI-XVII)
Soudní moci (Kapitoly XVIII-XIX)
Hlavní principy ústavy
Hlavní principy ústavy jsou:
Lidská práva: Ústava zaručuje širokou škálu lidských práv, včetně práva na život, svobodu, spravedlivý proces a svobodu projevu.
Demokracie: Uruguay je demokratická republika s vládou volenou lidem.
Rozdělení moci: Ústava rozděluje moc mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní složku.
Nezávislost soudů: Soudní moc je nezávislá na výkonné a zákonodárné složce.
Sociální spravedlnost: Ústava podporuje sociální spravedlnost a ochranu znevýhodněných osob.
Novely ústavy
Ústava byla v průběhu let několikrát novelizována. Některé z nejvýznamnějších novel jsou:
Reforma z roku 1918: Zavedla všeobecné volební právo pro muže a ženy.
Reforma z roku 1934: Posílila pravomoci prezidenta a vytvořila Senát.
Reforma z roku 1942: Zavedla volební systém Ley de Lemas.
Reforma z roku 1952: Obnovila systém dvoustranné vlády.
Reforma z roku 1967: Zavedla post viceprezidenta a posílila pravomoci výkonné moci.
Význam ústavy
Ústava Uruguaye je považována za jednu z nejprogresivnějších ústav v Latinské Americe. Je to živý dokument, který se v průběhu let vyvíjel v reakci na měnící se potřeby uruguayské společnosti. Ústava zůstává základním kamenem uruguayské demokracie a zaručuje práva a svobody všech uruguayských občanů.
Přednostní volba chudých
Přednostní volba chudých je principem katolické sociální nauky, který byl výslovně formulován v druhé polovině 20. století. Tento koncept byl poprvé formulován v rámci latinskoamerické teologie osvobození a v té době ho prosazovalo mnoho latinskoamerických křesťanských demokratických stran. Jedná se také o teologický důraz v metodismu.
Počátky
Kořeny přednostní volby chudých lze nalézt v biblických učeních o spravedlnosti, milosrdenství a lásce k bližnímu. V Novém zákoně Ježíš Kristus opakovaně vyjadřuje své znepokojení nad chudými a utlačovanými. V Matoušově evangeliu říká: „Neboť jsem hladověl a nedali jste mi najíst, žíznil jsem a nedali jste mi napít, byl jsem nahý a neošatili jste mě, byl jsem nemocný a ve vězení a nenavštívili jste mě.“ (Mt 25,42–43)
Vývoj
V průběhu historie se katolická církev vždy angažovala v pomoci chudým a potřebným. Ve 20. století se však toto zaměření stalo explicitnějším a systematičtějším. Papež Lev XIII. ve své encyklice Rerum novarum (1891) odsoudil vykořisťování dělníků a vyzýval k důstojným pracovním podmínkám a spravedlivé mzdy. Papež Pius XI. ve své encyklice Quadragesimo anno (1931) dále rozvinul sociální učení církve a zdůraznil potřebu subsidiarity a solidarity.
Druhý vatikánský koncil
Druhý vatikánský koncil (1962–1965) byl významným mezníkem ve vývoji přednostní volby chudých. Dokument Gaudium et spes, který koncil vydal, uvedl, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí dnešní doby, zvláště chudých a všech trpících, jsou také radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků. A proto nic, co je lidské, není jim cizí.“ (GS 1)
Medelínsská konference
Medelínsská konference latinskoamerických biskupů (1968) byla dalším důležitým krokem ve vývoji přednostní volby chudých. Konference vydala dokument „Chudoba v Latinské Americe“, který odsoudil chudobu a nerovnost v regionu a vyzval k sociálním a ekonomickým reformám.
Papežové Jan Pavel II. a František
Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus (1991) zdůraznil potřebu solidarity s chudými a odsoudil „struktury hříchu“, které vytvářejí a udržují chudobu. Papež František ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (2013) vyzývá k „církvi chudých“ a zdůrazňuje potřebu „vyjít na okraj“ k chudým a marginalizovaným.
Současný význam
Přednostní volba chudých je dnes jedním z klíčových principů katolické sociální nauky. Je to závazek církve stavět se na stranu chudých a utlačovaných a pracovat na jejich osvobození. Přednostní volba chudých se projevuje v řadě způsobů, včetně:
Poskytování přímé pomoci chudým a potřebným
Prosazování sociální spravedlnosti a ekonomických reforem
Vzdělávání o chudobě a jejích příčinách
Obrana lidských práv chudých a marginalizovaných
Budování mostů mezi chudými a bohatými
Přednostní volba chudých je náročným závazkem, ale je to také závazek, který je zakořeněn v srdci evangelia. Je to způsob, jak následovat Ježíše Krista a žít podle jeho učení o lásce a spravedlnosti.
Jan Pavel I. Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani, se narodil 17. října 1912 v Canale d'Agordo v Bellunu v Itálii. Studoval na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě, kde získal doktorát z teologie. V roce 1935 byl vysvěcen na kněze a v roce 1958 se stal biskupem Vittorio Veneto. V roce 1969 byl jmenován patriarchou Benátek a v roce 1973 kardinálem. Dne 26. srpna 1978 byl zvolen papežem a přijal jméno Jan Pavel I. na počest svých předchůdců Jana XXIII. a Pavla VI. Byl prvním papežem, který si zvolil dvojité jméno, a také prvním, který k němu připojil číslo "I". Jeho pontifikát trval pouhých 33 dní, neboť 28. září 1978 byl nalezen mrtvý ve svém papežském bytě. Příčina jeho smrti nebyla nikdy zcela objasněna, ale předpokládá se, že zemřel na infarkt myokardu. Jan Pavel I. byl známý svou skromností, pokorou a laskavostí. Byl velmi oblíbený u lidí a jeho smrt byla velkou ztrátou pro katolickou církev. V roce 2003 byl Jan Pavel I. prohlášen za služebníka Božího, což je první krok na cestě ke svatořečení. V roce 2017 byl papežem Františkem uznán za ctihodného a v roce 2022 byl blahořečen.
Druhá biskupská konference Latinské Ameriky
Druhá biskupská konference Latinské Ameriky se konala v roce 1968 v Medellínu v Kolumbii jako pokračování Druhého vatikánského koncilu, který kreativně přizpůsobila latinskoamerickému kontextu. Jako téma svých 16 dokumentů zvolila "Církev v současné transformaci Latinské Ameriky ve světle koncilu" se zaměřením na chudé a utlačované ve společnosti. Uznala, že "sociální situace vyžaduje účinnou přítomnost církve, která přesahuje podporu osobní svatosti kázáním a svátostmi". Biskupové se shodli na tom, že církev by měla zaujmout "preferenční volbu pro chudé" a schválili křesťanská "základní společenství", ve kterých se chudí mohou učit číst čtením Bible. Cílem biskupů bylo osvobodit lid od "institucionalizovaného násilí" chudoby. Tvrdí, že chudoba a hlad jsou odstranitelné.
Hlavní témata
Konference se zabývala řadou klíčových témat, včetně:
Chudoba a sociální spravedlnost: Biskupové odsoudili chudobu a sociální nespravedlnost jako hříchy proti lidské důstojnosti. Vyzvali k vytvoření spravedlivější společnosti, kde budou mít všichni přístup ke vzdělání, zdravotní péči a dalším základním potřebám.
Osvobození: Biskupové definovali osvobození jako proces osvobození lidí od všech forem útlaku, včetně chudoby, útlaku a diskriminace. Zdůraznili, že církev má hrát klíčovou roli v tomto procesu.
Křesťanská základna: Biskupové schválili křesťanské základní komunity jako způsob, jak zapojit laiky do života církve. Tyto komunity byly navrženy tak, aby poskytovaly prostor pro modlitbu, studium Bible a společenskou akci.
Inculturace: Biskupové vyzvali k inculturalizaci evangelia, což znamená přizpůsobení křesťanské víry místní kultuře. Věřili, že tímto způsobem bude evangelium relevantnější a přístupnější pro latinskoamerické národy.
Dopad
Druhá biskupská konference Latinské Ameriky měla hluboký dopad na církev v regionu. Přispěla k rozvoji teologie osvobození a pomohla učinit církev více zapojenou do sociálních otázek. Konference také pomohla posílit laické hnutí a podpořit účast žen v církevním životě.
Odkaz Druhé biskupské konference Latinské Ameriky je dnes stále relevantní. Jeho výzva k sociální spravedlnosti, osvobození a inculturalizaci evangelia zůstává inspirací pro církev v regionu a po celém světě.
Národní osvobozenecká armáda (Kolumbie) Národní osvobozenecká armáda (španělsky Ejército de Liberación Nacional, ELN) je marxisticko-leninská guerillová povstalecká skupina, která se podílí na probíhajícím kolumbijském konfliktu, který v Kolumbii probíhá od roku 1964. ELN prosazuje komunistickou ideologii marxismu-leninismu a osvobozenecké teologie. V roce 2013 se odhadovalo, že síly ELN sestávaly z 1 380 až 3 000 partyzánů. Podle bývalého člena národního ředitelství ELN Felipeho Torrese se jedna pětina příznivců ELN chopila zbraní. ELN byla vládami Kolumbie, Spojených států, Kanady a Evropské unie klasifikována jako teroristická organizace. Historie ELN byla založena v roce 1964 knězem Camilem Torresem Restrepem a dalšími levicovými intelektuály. Skupina byla původně inspirována kubánskou revolucí a zaměřovala se na provádění venkovských povstání. V 70. letech se ELN rozšířila do městských oblastí a zapojila se do politických aktivit. V 80. letech se ELN stala jednou z hlavních guerillových skupin v Kolumbii, která bojovala proti vládě a pravicovým paramilitárním skupinám. Skupina se podílela na řadě únosů a bombových útoků a byla obviňována z porušování lidských práv. V 90. letech se ELN podílela na mírových jednáních s vládou, ale jednání byla neúspěšná. Skupina pokračovala v ozbrojeném boji a stala se jedním z hlavních aktérů v kolumbijském konfliktu. Ideologie ELN je marxisticko-leninská skupina, která věří v ozbrojený boj jako prostředek k dosažení revoluce. Skupina prosazuje komunistickou společnost, která by byla založena na zásadách rovnosti, spravedlnosti a solidarity. ELN je také ovlivněna osvobozeneckou teologií, což je křesťanské hnutí, které věří, že Bůh je na straně chudých a utlačovaných. Organizace ELN je organizována do sítě frontů, které působí v různých částech Kolumbie. Skupina má také politické křídlo, které je známé jako Partido Socialista de Liberación Nacional (Socialistická strana národního osvobození). Činnost ELN se podílí na řadě činností, včetně ozbrojených útoků, únosů a vydírání. Skupina také kontroluje území v některých částech Kolumbie a je zapojena do obchodu s drogami. Mírová jednání V roce 2017 zahájila ELN mírová jednání s vládou Kolumbie. Jednání probíhají v Havaně na Kubě a jsou zaměřena na ukončení konfliktu a nalezení politického řešení. Dopad ELN měla významný dopad na kolumbijský konflikt. Skupina byla obviňována z porušování lidských práv a její činnost vedla k vysídlení tisíců lidí. ELN však také hrála roli v kolumbijském mírovém procesu a její zapojení do mírových jednání je považováno za klíčový krok k ukončení konfliktu.