Puncak Jaya (indonésky: [ˈpuntʃak ˈdʒaja]; doslova „Slavný vrchol“, amungme: Nemangkawi Ninggok) nebo Carstenszova pyramida (/ˈkɑːrstəns/, indonésky: Piramida Carstensz, nizozemsky: Carstenszpiramide) na ostrově Nová Guinea, s nadmořskou výškou 4 884 m, je nejvyšší horou na ostrově na Zemi. Hora se nachází v pohoří Sudirman ve vysočině okresu Mimika, v centrální Papui v Indonésii. Puncak Jaya je na pátém místě v žebříčku topografické izolace. Obrovský povrchový důl Grasberg na zlato a měď, druhý největší zlatý důl na světě, se nachází 4 km západně od Puncak Jaya. Dalšími vrcholy jsou Východní Carstenszův vrchol (4 808 m), Sumantri (4 870 m) a Ngga Pulu (4 863 m). Mezi další názvy patří Nemangkawi v jazyce Amungkal, Carstensz Toppen a Gunung Soekarno. Je to také nejvyšší bod mezi Himálajemi a Andami. Některé zdroje uvádějí, že hora Mt Wilhelm na Papui Nové Guineji, 4 509 m, je nejvyšší horou v Oceánii, protože Indonésie je součástí Asie (jihovýchodní Asie).
Geografie
Puncak Jaya se nachází v centrální Papui v Indonésii, v pohoří Sudirman. Hora je součástí ostrova Nová Guinea, který je druhým největším ostrovem na světě. Puncak Jaya je nejvyšší horou na ostrově a také nejvyšší horou v Oceánii. Hora je obklopena tropickým deštným pralesem a ledovci.
Historie
První výstup na Puncak Jaya uskutečnili v roce 1936 Nizozemci Colijn, Dozy a Wissels. V roce 1962 se na vrchol dostala rakouská expedice vedená Heinrichem Harrerem. V roce 1971 se na vrchol dostala indonéská expedice.
Výstup na horu
Výstup na Puncak Jaya je náročný a vyžaduje technické horolezecké dovednosti. Nejčastější cestou na vrchol je cesta přes severní hřeben. Cesta trvá obvykle 4-5 dní.
Turistika
Puncak Jaya je oblíbeným cílem turistů. V oblasti se nachází několik turistických stezek, které vedou k základním táborům na hoře. Turisté si mohou také prohlédnout důl Grasberg, který se nachází v blízkosti hory.
Zajímavosti
Puncak Jaya je nejvyšší hora na ostrově na Zemi.
Hora je pojmenována po nizozemském průzkumníkovi Janu Carstenszovi, který ji spatřil v roce 1623.
Na hoře se nachází několik ledovců.
V oblasti hory žije mnoho různých druhů rostlin a živočichů.
Puncak Jaya je oblíbeným cílem turistů a horolezců.
Evropští Oceánci
Evropští Oceánci jsou potomci Evropanů, kteří se přistěhovali do Oceánie. V současnosti tvoří přibližně 62 % populace Oceánie, což představuje více než 26 milionů lidí.
Oblasti s největší populací Evropanů
Největší populace Evropanů v Oceánii se nachází v následujících oblastech:
Austrálie
Havaj
Nová Kaledonie
Nový Zéland
Jazyky
Evropští Oceánci mluví převážně anglicky, francouzsky a španělsky.
Náboženství
Většina Evropských Oceánců vyznává křesťanství, především anglikánství, protestantismus a katolicismus. Významnou menšinu tvoří také židé.
Souvislost s evropskou diasporou
Evropští Oceánci jsou součástí evropské diaspory, což je termín označující potomky Evropanů, kteří se přistěhovali do jiných částí světa.
Historie evropského osídlení Oceánie
Evropské průzkumy a osídlení Oceánie začaly v 16. století španělskými výpravami a ztroskotáními lodí na Mariánských ostrovech, východně od Filipín. Následovalo portugalské vylodění a dočasné usídlení (kvůli monzunům) na některých Karolinských ostrovech a v Papui Nové Guineji. Později následovaly další španělské výpravy na Karolinské ostrovy a do Nové Guineje.
Soupeření mezi evropskými koloniálními mocnostmi, obchodní příležitosti a křesťanské misie dále poháněly evropské průzkumy a následné osídlení. Po nizozemských výpravách na Nový Zéland a do Austrálie v 17. století, které však nevedly k trvalému osídlení, se Britové stali dominantní koloniální mocností v regionu. Založili osadnické kolonie v oblastech, které se později staly Austrálií a Novým Zélandem. V obou zemích dnes žije většina obyvatel evropského původu.
Evropané také tvoří významnou část populace v dalších státech Oceánie, jako je Nová Kaledonie (Caldoche), Havaj, Francouzská Polynésie a Norfolk.
Evropané zůstávají primární etnickou skupinou ve většině Oceánie, jak z hlediska počtu, tak z hlediska ekonomiky. Oblasti popsané v tomto článku se řídí pokyny uvedenými v seznamu suverénních států a závislých území v Oceánii.
Východní státy Austrálie Východní státy Austrálie jsou státy sousedící s východním kontinentálním pobřežím Austrálie. Jsou to pevninské státy Victoria, Nový Jižní Wales a Queensland a ostrovní stát Tasmánie. Australské hlavní město a území Jervis Bay, ačkoli nejsou státy, jsou také zahrnuty. V některých případech je do této skupiny zahrnut také jižní stát Jižní Austrálie kvůli jeho ekonomickým vazbám na východní státy. Bez ohledu na to, která definice je použita, východní státy zahrnují velkou většinu australské populace. Nachází se zde federální hlavní město Canberra a tři největší australská města Sydney, Melbourne a Brisbane (všechna hlavní města příslušných států východního pobřeží). Ze 19 australských měst s populací nad 100 000 v roce 2021 bylo 16 umístěno ve východních státech podle omezené definice (17, pokud zahrneme Jižní Austrálii), která zahrnuje dvě nehlavní města s populací nad 500 000: Gold Coast, Queensland a Newcastle, Nový Jižní Wales. Co se týče klimatu, oblasti dominuje vlhká subtropická zóna s některými tropickými (Queensland) a oceánskými klimatickými zónami (Australské hlavní město, Victoria, Nový Jižní Wales). Ve většině případů jsou východní státy definovány jako ty, které používají australský východní standardní čas (AEST), a to je definice, kterou se tento článek bude řídit, pokud není uvedeno jinak.
Conrad Malte-Brun Conrad Malte-Brun se narodil 12. srpna 1775 v Dánsku a zemřel 14. prosince 1826 (ve věku 51 let) v Paříži. Byl dánsko-francouzským zeměpiscem a novinářem. Jeho druhý syn, Victor Adolphe Malte-Brun, byl také zeměpisec. Dnes je možná nejvíce připomínán za to, že kolem roku 1812 vymyslel název pro zeměpisný region Oceánie (francouzsky Océanie), také vymyslel název Indočína. Život a kariéra Malte-Brun se narodil v Thistedu v Dánsku. Studoval na univerzitě v Kodani a poté pracoval jako novinář. V roce 1799 byl donucen opustit Dánsko kvůli své politické činnosti a odcestoval do Francie. Ve Francii pokračoval v práci novináře a začal se zajímat o geografii. V roce 1804 vydal Malte-Brun své první velké dílo, "Précis de la géographie universelle" (Stručný přehled všeobecné geografie). Tato práce byla velmi úspěšná a přinesla Malte-Bunovi uznání jako předního geografa. V roce 1807 byl jmenován profesorem geografie na Collège de France. V roce 1810 vydal Malte-Brun své nejznámější dílo, "Géographie universelle" (Všeobecná geografie). Tato práce byla encyklopedií světové geografie a byla považována za jedno z nejlepších děl svého druhu. "Géographie universelle" byla přeložena do mnoha jazyků a byla používána jako učebnice geografie po celém světě. Malte-Brun byl také členem mnoha vědeckých společností a byl oceněn řadou cen za svou práci. Byl členem Francouzské akademie věd a Královské společnosti v Londýně. Odkaz Malte-Brun byl jedním z nejvlivnějších geografů své doby. Jeho práce pomohla rozšířit znalosti o světě a jeho názvy Oceánie a Indočíny jsou dodnes používány. Byl také jedním z prvních geografů, kteří zdůrazňovali důležitost lidské geografie. Malte-Brunova práce měla trvalý dopad na obor geografie. Jeho díla jsou stále studována a jeho myšlenky stále ovlivňují způsob, jakým se díváme na svět.
Přestože vojenská historie Oceánie pravděpodobně sahá tisíce let nazpět k prvnímu lidskému osídlení v regionu, o válkách v Oceánii před příchodem Evropanů je známo jen málo. Zavedení střelných zbraní změnilo konflikty v regionu; v některých případech pomohlo sjednotit regiony a v jiných vyvolalo rozsáhlé kmenové a občanské války. Síla a hrozba síly hrály roli v anexi většiny Oceánie různými evropskými a americkými mocnostmi, ale války o dobytí proběhly pouze v Austrálii a na Novém Zélandu. Západní Oceánie byla významným místem konfliktu ve druhé světové válce, kdy se Japonské císařství snažilo expandovat na jih. Od roku 1945 je region většinou v míru, ačkoli Melanésie trpí indonéským expanzionismem v některých oblastech a občanskými válkami a převraty v jiných. Australské obranné síly jsou zdaleka největší vojenskou silou v Oceánii. Předkoloniální válčení O válčení v Oceánii před příchodem Evropanů je známo jen málo. Archeologické důkazy naznačují, že válka byla v regionu běžná, ale její rozsah a intenzita se pravděpodobně lišily od regionu k regionu. V některých oblastech, jako je Polynésie, se zdá, že válka byla relativně častá a krvavá, zatímco v jiných oblastech, jako je Austrálie, se zdá, že byla méně častá a méně intenzivní. Existuje několik důvodů, proč je o předkoloniálním válčení v Oceánii známo tak málo. Jedním z důvodů je, že mnoho oceánských společností nemá písemnou historii, takže jejich vojenské dějiny musí být rekonstruovány na základě archeologických důkazů a ústní tradice. Dalším důvodem je, že Evropané, kteří jako první přišli do Oceánie, se často více zajímali o obchod a průzkum než o vojenskou historii regionu. Evropská kolonizace Příchod Evropanů do Oceánie v 16. století měl zásadní dopad na vojenskou historii regionu. Evropané přinesli do Oceánie střelné zbraně a další vojenské technologie, které jim daly významnou výhodu nad domorodými obyvateli. Evropané také přinesli do Oceánie nové politické a ekonomické systémy, které často vedly ke konfliktům s domorodými obyvateli. V některých případech evropští kolonizátoři použili vojenskou sílu k dobytí a podrobení domorodých národů. V jiných případech použili vojenskou sílu k potlačení odporu proti jejich vládě. Evropská kolonizace také vedla k řadě válek mezi domorodými národy, které byly často vyvolány soupeřením o zdroje nebo územím. První světová válka První světová válka měla relativně malý dopad na Oceánii. Austrálie a Nový Zéland, které byly obě britskými koloniemi, vyslaly vojáky bojovat v Evropě, ale žádné větší bitvy se v Oceánii neodehrály. Druhá světová válka Druhá světová válka měla na Oceánii mnohem větší dopad. Japonské císařství se pokusilo dobýt velkou část Oceánie, včetně Austrálie a Nového Zélandu. Spojené státy a jejich spojenci bojovali zpět a nakonec porazili Japonsko. Během druhé světové války se v Oceánii odehrálo několik významných bitev, včetně bitvy o Guadalcanal, bitvy o Iwodžimu a bitvy o Okinawu. Tyto bitvy si vyžádaly životy mnoha tisíc vojáků a civilistů. Poválečná éra Po druhé světové válce většina Oceánie získala nezávislost. Některé země, jako je Austrálie a Nový Zéland, si zachovaly silné vazby na Spojené království, zatímco jiné, jako je Papua Nová Guinea, se staly nezávislými republikami. Od druhé světové války je Oceánie většinou v míru. V některých částech regionu však došlo k občanským válkám a dalším konfliktům. Například Papua Nová Guinea bojovala v letech 1989 až 1998 s občanskou válkou a Šalomounovy ostrovy bojovaly v letech 1998 až 2003 s občanskou válkou. Současná situace Australské obranné síly jsou zdaleka největší vojenskou silou v Oceánii. Austrálie má dlouhou historii vojenské účasti v regionu a její obranné síly se podílely na řadě mírových operací v Oceánii. Dalšími významnými vojenskými silami v Oceánii jsou novozélandské obranné síly a papuánské novozélandské obranné síly. Tyto síly se také podílely na řadě mírových operací v Oceánii. Oceánie je v současnosti většinou v míru, ale v některých částech regionu existují stále potenciální konflikty. Například Šalomounovy ostrovy se stále potýkají s etnickým napětím a Papua Nová Guinea se stále potýká s nízkou úrovní povstání.
C. Hartley Grattan
Clinton Hartley Grattan (19. října 1902 – 25. června 1980) byl americký ekonomický analytik, historik, kritik a emeritní profesor, který byl považován za jednoho z předních amerických odborníků na australské dějiny 20. století.
Život a kariéra
Grattan se narodil 19. října 1902 ve Wakefieldu ve státě Massachusetts. V roce 1924 získal titul B.A. na Harvardově univerzitě a v roce 1927 titul M.A. na Columbia University. Po studiích začal pracovat jako novinář a spisovatel na volné noze.
V roce 1933 se Grattan stal profesorem žurnalistiky na University of North Carolina v Chapel Hill. V této funkci působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1968. Během svého působení na univerzitě se Grattan stal známým svým výzkumem australské historie a kultury. Napsal několik knih o Austrálii, včetně "Introducing Australia" (1942), "Australia" (1947) a "The Southwest Pacific Since 1900" (1963).
Kromě své práce jako historik byl Grattan také plodným kritikem a esejistou. Napsal recenze knih, články a eseje o široké škále témat, včetně literatury, politiky a společnosti. Byl také pravidelným přispěvatelem do časopisů Time, Newsweek a The New Republic.
Grattan zemřel 25. června 1980 ve věku 77 let.
Dílo
Grattan byl plodným spisovatelem a jeho dílo zahrnuje více než 20 knih a stovky článků a esejů. Jeho nejznámější díla zahrnují:
"Introducing Australia" (1942)
"Australia" (1947)
"The Southwest Pacific Since 1900" (1963)
"The Critique of Humanism" (1930)
"The Deadly Parallel: A Synthetic Study of Communism and Fascism" (1939)
"In Quest of Knowledge: A Historical Perspective on Adult Education" (1955)
Ocenění a vyznamenání
Grattan získal za svou práci řadu ocenění a vyznamenání, včetně:
Guggenheimovo stipendium (1938)
Rockefeller Foundation Fellowship (1941)
Fulbright Fellowship (1952)
University of North Carolina Distinguished Professor Award (1968)
Dědictví
Grattan byl jedním z předních amerických odborníků na australské dějiny 20. století. Jeho práce pomohla zvýšit povědomí o Austrálii ve Spojených státech a přispěla k lepšímu porozumění mezi oběma zeměmi.
Tony deBrum (známý také jako Anton deBrum) (26. února 1945 – 22. srpna 2017) byl maršalský politik a ministr vlády. Mezi jeho funkce ve vládě patřil ministr pro pomoc prezidentovi Marshallových ostrovů, ministr financí, ministr zahraničních věcí a ministr školství. Osobní život Tony deBrum se narodil 26. února 1945 v Tuvalu. Byl ženatý s Rosalie Maddison deBrum a měli spolu tři dcery: Doreen Frances deBrum, Dolores deBrum a Sallyann deBrum. Politická kariéra Tony deBrum zahájil svou politickou kariéru v roce 1979, kdy byl zvolen do Ústavodárného shromáždění Marshallových ostrovů. V roce 1983 byl jmenován ministrem školství. V roce 1986 se stal ministrem zahraničních věcí. V této funkci působil až do roku 1998, kdy byl jmenován ministrem financí. V roce 2000 byl jmenován ministrem pro pomoc prezidentovi Marshallových ostrovů. V této funkci působil až do roku 2014. Aktivismus Tony deBrum byl aktivistou v oblasti životního prostředí a práv domorodých obyvatel. Byl jedním z hlavních autorů Deklarace o právech domorodých národů. Byl také členem správní rady Světové rady domorodých národů. Ocenění V roce 2010 získal Tony deBrum Cenu za správný způsob života za svou práci v oblasti životního prostředí a práv domorodých obyvatel. Smrt Tony deBrum zemřel 22. srpna 2017 ve věku 72 let v Majuru na Marshallových ostrovech.
Okinotori-shima
Název v japonštině: 沖ノ鳥島 (Okinotori-shima)
Anglický název: Parece Mela
Geografie
Umístěni: Filipínské moře, Tichý oceán
Souřadnice: 20°25'21'' s. š., 136°05'24'' v. d.
Počet ostrovů: 1 atol se 2 ostrůvky
Rozloha:
Povrchová plocha: 9,44 m²
Útesová plocha: 0,0085 km²
Nejvyšší bod: Nepojmenovaný bod ve výšce 1,5 m
Administrativní údaje
Stát: Japonsko
Prefektura: Tokio
Okres: Okres Ogasawara
Vesnice: Ogasawara
Demografické údaje
Počet obyvatel: 0
Popis
Okinotori-shima je korálový útes, geologicky atol, se dvěma skalisky rozšířenými o betonové čtyřboké konstrukce. Je spravován Japonskem a má celkovou útesovou plochu 8 482 m² a povrchovou plochu 9,44 m². Suchá zemská plocha je tvořena převážně třemi betonovými obaly a v laguně se nachází 100 x 50 m (330 x 160 stop) dřevěná plošina, na které stojí výzkumná stanice. Je zde také třetí zcela umělý čtyřboký betonový ostrůvek. Okinotori-shima leží na hřbetu Oki-Daito na Filipínském moři, 534 km jihovýchodně od Okidaitó a 567 km západo-jihozápadně od jižního ostrova Iwo v souostroví Bonin, nebo 1 740 km jižně od Tokia v Japonsku. Okinotori-shima je nejjižnější částí Japonska a jediné japonské území jižně od obratníku Raka. Japonsko tvrdí, že je Okinotori-shima dostatečně významné na to, aby na něm mohlo uplatnit 200nm (370 km) námořní hospodářskou zónu (EEZ), ale Čína, Jižní Korea a Tchaj-wan zpochybňují japonskou EEZ a tvrdí, že atol nesplňuje definici ostrova podle Úmluvy Spojených národů o mořském právu.
Isla Salas y Gómez Isla Salas y Gómez, známý také jako Isla Sala y Gómez nebo Rapa Nui: Motu Motiro Hiva, je malý neobydlený chilský ostrov v Tichém oceánu. Někdy je považován za nejvýchodnější bod polynéského trojúhelníku. Isla Salas y Gómez a jeho okolní vody jsou mořskou chráněnou oblastí nazvanou Parque Marino Salas y Gómez s rozlohou 150 000 km². Během své historie se ostrov do značné míry vyhnul lidské činnosti kvůli své malé velikosti a odlehlosti. Geografie Isla Salas y Gómez se nachází v jihovýchodním Pacifiku, přibližně 3 218 km západně od pobřeží Chile a 2 250 km východně od Velikonočního ostrova. Je to skalnatý ostrov s rozlohou pouhých 0,15 km² a nejvyšším bodem 30 m nad mořem. Ostrov má strmé pobřeží a je obklopen četnými útesy a ostrůvky. Klima Klima na Isla Salas y Gómez je subtropické oceánské, s malými teplotními rozdíly během celého roku. Průměrná teplota se pohybuje kolem 20 °C. Srážky jsou nízké, s průměrnými ročními srážkami kolem 500 mm. Flóra a fauna Isla Salas y Gómez má omezenou flóru a faunu kvůli své malé velikosti a odlehlosti. Na ostrově se nachází několik druhů travin, keřů a sukulentů. Žije zde také několik druhů ptáků, včetně terejů, terejů a rybáků. V okolních vodách se vyskytuje široká škála mořských živočichů, včetně ryb, želv a mořských savců. Historie Isla Salas y Gómez byla poprvé objevena španělským průzkumníkem José de Salas y Gómez v roce 1793. V 19. století se ostrov stal cílem lovců tuleňů a velrybářů. V roce 1888 byl ostrov anektován Chile. V roce 1965 byl Isla Salas y Gómez vyhlášen národním parkem. Ochrana Isla Salas y Gómez a jeho okolní vody jsou chráněny jako mořská chráněná oblast Parque Marino Salas y Gómez. Tato oblast byla vytvořena v roce 2010 a má rozlohu 150 000 km². Cílem parku je chránit jedinečné ekosystémy ostrova a okolních vod. Turismus Isla Salas y Gómez je kvůli své odlehlosti a nedostatku vybavení nepřístupný pro turisty. Ostrov je však oblíbeným cílem vědeckých expedic a výzkumných projektů.
Provincie Severní Sulawesi Sulawesi Utara Provincie Severní Sulawesi je jednou z provincií Indonésie. Nachází se na poloostrově Minahasa na ostrově Sulawesi, jižně od Filipín a jihovýchodně od Sabahu v Malajsii. Na severu hraničí s filipínskou provincií Davao Occidental a regiony Soccsksargen na Filipínách, na východě s Moluckým mořem, na západě s Gorontalo a Celebeským mořem a na jihozápadě s Tominským zálivem. S odlehlým ostrovem Miangas na severu je nejsevernějším ostrovem Indonésie. Rozloha provincie je 14 500,28 km² a počet obyvatel byl podle sčítání lidu v roce 2010 2 270 596; podle sčítání lidu v roce 2020 vzrostl na 2 621 923, zatímco oficiální odhad k polovině roku 2022 byl 2 659 543. Severní Sulawesi je známé jako ráj pro potápěče z celého světa. Hlavním městem a největším městem provincie je Manado, které je také hlavní vstupní branou a ekonomickým centrem provincie. Mezi další významná města patří Tomohon a Bitung v severní (Minahasanské) polovině provincie a Kotamobagu v jižní (Bolaang Mongondow) polovině. Je zde 41 hor s nadmořskou výškou od 1 112 do 1 995 metrů. Většina geologických podmínek v provincii se skládá převážně z mladých vulkanických oblastí s četnými erupcemi a mnoha aktivními vulkanickými kužely, které zdobí střední Minahasu, Bolaang Mongondow a Sangiheovy ostrovy. Severní Sulawesi bylo v minulosti oblastí potenciálního koření, rýže a zlata, která se stala bitevním polem pro zájmy ekonomické hegemonie mezi Portugalci, Španěly, Holanďany a královstvími v této oblasti, což nakonec vedlo k politickým a vojenským bojům. Minulost tohoto regionu se také stala obchodní cestou mezi západem a východem a šířením křesťanství, islámu a víry či náboženství přineseného čínskými obchodníky. Portugalci poprvé přistáli v této oblasti v 16. století. Po desetiletích války mezi Portugalci, Španěly a Holanďany o kontrolu nad touto oblastí nakonec v 17. století připadla oblast Holanďanům. Holanďané vládli této oblasti tři století, než je na počátku druhé světové války vytlačili Japonci. Po japonské kapitulaci v roce 1945 Holanďané oblast na krátkou dobu znovu získali, než ji v roce 1949 definitivně opustili po konferenci u kulatého stolu, na níž Holanďané uznali nově vzniklé Spojené státy indonéské (RIS). Severní Sulawesi bylo tedy začleněno do území státu Východní Indonésie (NIT). Protože to nebylo v souladu s vůlí lidu, NIT bylo nakonec rozpuštěno a poté sloučeno s Republikou Indonésie. 17. srpna 1950 byla RIS oficiálně rozpuštěna a poté přetvořena na unitární stát Republiku Indonésie. Ostrov Sulawesi byl krátce spravován jako jediná provincie, než byl rozdělen do několika různých provincií. Provincie Severní Sulawesi byla tedy vytvořena 14. srpna 1959. Západní polovina této oblasti (která v té době zahrnovala okres Gorontalo a nově vytvořený okres Boalemo) byla od Severního Sulawesi oddělena 5. prosince 2000 a zřízena jako provincie Gorontalo.