Hans-Adam II. Lichtenštejnský
Hans-Adam II. Lichtenštejnský, celým jménem Jan Adam II. Marie Pius, se narodil 14. února 1945 ve Vídni jako nejstarší syn knížete Jana a hraběnky Marie von und zu Wilczek. Jeho křestními rodiči byli papež Pius XII. a jeho bratranec, velkovévoda Jindřich Lucemburský.
Studium a vojenská služba
Hans-Adam II. studoval práva na Vídeňské univerzitě a na Univerzitě v Innsbrucku. Během studií vstoupil do rakouské armády a sloužil u jezdeckého pluku. Po absolvování studia pracoval jako právník v advokátní kanceláři ve Vídni.
Následnictví
V roce 1984 zemřel jeho otec, kníže Jan, a Hans-Adam II. se stal jeho nástupcem na lichtenštejnském trůnu. Jeho intronizace se uskutečnila 13. listopadu 1989.
Reforma
Jedním z prvních úkolů Hanse-Adama II. byla reforma lichtenštejnské ústavy. V roce 2003 předložil lichtenštejinskému lidu návrh nové ústavy, který byl v referendu schválen. Nová ústava posílila pravomoci knížete a zavedla přímou demokracii.
Modernizace
Hans-Adam II. je známý svým moderním přístupem k vládnutí. Pod jeho vedením se Lichtenštejnsko stalo jedním z nejbohatších a nejstabilnějších států na světě. Kníže je také známý svým zájmem o životní prostředí a udržitelnost.
Rodina
Hans-Adam II. je ženatý s hraběnkou Marií Aglae von und zu Arco-Zinneberg. Mají čtyři děti:
Alois, dědičný princ (narozen 1968)
Maxmilián, princ z Lichtenštejna (narozen 1969)
Constantin, princ z Lichtenštejna (narozen 1972)
Tatiana, princezna z Lichtenštejna (narozena 1973)
Zájmy
Kromě politiky se Hans-Adam II. zajímá o umění, hudbu a sport. Je vášnivým lyžařem a hráčem golfu. Je také patronem řady kulturních a charitativních organizací.
Ocenění
Hans-Adam II. obdržel řadu ocenění, včetně Velkého kříže Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo, Velkého kříže Řádu čestné legie a Řádu bílého orla.
Dědictví
Hans-Adam II. je považován za jednoho z nejvýznamnějších lichtenštejnských knížat. Během své vlády zmodernizoval Lichtenštejnsko a učinil z něj jeden z nejbohatších a nejstabilnějších států na světě.
Vévodství opavské
Vévodství opavské bylo jedním z hornoslezských vévodství, které vzniklo roku 1269 rozdělením Opolsko-ratibořského knížectví. V letech 1337–1464 bylo spojeno s vévodstvím ratibořským. Roku 1526 se stalo součástí Českého království, ale roku 1614 bylo od něj odtrženo a stalo se lénem polské koruny. Roku 1742 bylo slezskými válkami získáno Pruskem.
Historie
Po rozdělení Opolsko-ratibořského knížectví získal Opavsko nejmladší syn opolského knížete Vladislava I., Přemysl. Ten roku 1279 Opavsko přenechal svému synovci Mikuláši I. a stal se opolským knížetem. Roku 1318 Mikuláš I. získal také Ratibořsko. Roku 1337 obě knížectví spojil do jednoho celku, vévodství opavsko-ratibořského.
Roku 1464 bylo vévodství opavsko-ratibořské rozděleno mezi syny knížete Jana II. Opavsko získal jeho nejstarší syn Viktorín. Po jeho smrti roku 1485 bylo Opavsko opět rozděleno mezi jeho syny. Jan IV. získal Krnov a Jiří získal Opavu.
Roku 1526 Opavsko připadlo českému králi Ferdinandovi I. Habsburskému. Roku 1614 bylo od Českého království odtrženo a stalo se lénem polské koruny. Roku 1742 bylo slezskými válkami získáno Pruskem.
Území
Vévodství opavské se rozkládalo na území dnešního okresu Opava a části okresu Bruntál. Hlavním městem bylo město Opava.
Správa
Vévodství opavské bylo spravováno knížaty z opavské větve slezských Piastovců. Knížata měla sídlo na opavském hradě.
Hospodářství
Hlavním zdrojem obživy obyvatel vévodství opavského bylo zemědělství. Pěstovaly se především obiloviny, len a konopí. V oblasti se také rozvíjel chov dobytka.
Kultura
Ve vévodství opavském se rozvíjela především německá kultura. V Opavě působila řada německých umělců a řemeslníků.
Náboženství
Většina obyvatel vévodství opavského byla římskokatolického vyznání. V Opavě působil biskup, který podléhal olomouckému arcibiskupovi.
Významné osobnosti
Přemysl Opavský (1258–1306), první opavský kníže
Mikuláš I. Opavský (1277–1365), opavský kníže a ratibořský kníže
Jan II. Opavský (1364–1424), opavský kníže a ratibořský kníže
Viktorín z Poděbrad (1443–1500), opavský kníže
Jan IV. Opavský (1460–1531), krnovský kníže
Jiří z Poděbrad (1454–1502), opavský kníže
Znak Lichtenštejnska
Znak Lichtenštejnska je oficiálním státním symbolem Lichtenštejnského knížectví. Je tvořen modrým štítem, ve kterém jsou tři zlaté svislé pruhy a nad nimi je umístěna knížecí koruna. Štít je orámován červeným lemem a podložen zlatým ornamentem.
Historie
Nejstarší známá podoba znaku Lichtenštejnska pochází z roku 1342, kdy patřil pánům z Lichtenštejna. V té době se jednalo o stříbrný štít se třemi červenými pruhy. V roce 1591 se znak změnil na modrý štít se třemi zlatými pruhy, což odpovídá současné podobě.
Knížecí koruna byla přidána ke znaku v roce 1719, kdy se Lichtenštejnsko stalo knížectvím.
Symbolika
Modrá barva štítu symbolizuje nebe a moře. Zlaté pruhy představují tři syny zakladatele Lichtenštejnska, Hartmana III. z Lichtenštejna. Knížecí koruna symbolizuje svrchovanost knížectví.
Použití
Znak Lichtenštejnska se používá na oficiálních dokumentech, vlajkách, mincích a poštovních známkách. Je také umístěn na fasádách vládních budov a na uniformách státních úředníků.
Varianty
Existuje několik variant znaku Lichtenštejnska, které se používají pro různé účely.
Velký státní znak je nejrozsáhlejší variantou znaku. Je tvořen štítem se třemi zlatými pruhy, knížecí korunou, červeným lemem a zlatým ornamentem. Štít je obklopen řetězem Řádu sv. Karla a nad ním je umístěna knížecí čapka.
Státní znak je zjednodušenou verzí velkého státního znaku. Obsahuje pouze štít se třemi zlatými pruhy, knížecí korunou a červeným lemem.
Malý státní znak je nejmenší variantou znaku. Obsahuje pouze štít se třemi zlatými pruhy.
Zajímavosti
Znak Lichtenštejnska je velmi podobný znaku hrabství Lippe v Německu. Důvodem je, že obě území byla v minulosti vlastněna stejným rodem.
Znak Lichtenštejnska je jediným státním znakem na světě, který obsahuje knížecí korunu.
Znak Lichtenštejnska je vyobrazen na vlajce knížectví, která je jedním z nejmenších státních vlajek na světě.
Čeština
Čeština, také známá jako český jazyk, je západní slovanský jazyk, kterým mluví přibližně 11 milionů lidí po celém světě. Je úředním jazykem České republiky a jedním z 24 úředních jazyků Evropské unie.
Historie
Čeština se vyvinula z praslovanštiny, společného předka všech slovanských jazyků. V 9. století se čeština oddělila od ostatních západoslovanských jazyků a začala se vyvíjet samostatně. Během středověku byla čeština silně ovlivněna latinou a němčinou.
V 19. století došlo k národnímu obrození, které vedlo k obnovení zájmu o češtinu. V tomto období byl kodifikován moderní český jazyk a byly založeny první české univerzity.
Fonologie
Čeština má 42 hlásek, včetně 26 souhlásek a 16 samohlásek. Souhlásky se dělí na znělé a neznělé a samohlásky na krátké a dlouhé.
Gramatika
Čeština je flektivní jazyk s bohatým systémem pádů. Má sedm pádů: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál a instrumentál. Slova se skloňují podle rodu, čísla a pádu.
Časování sloves je také složité. Slovesa se časují podle osoby, čísla, času a způsobu. Existují tři časy: přítomný, minulý a budoucí.
Syntax
Slovosled v češtině je poměrně volný, ale obvykle se používá pořadí podmět-sloveso-předmět. Vedlejší věty se uvozují spojkami.
Slovní zásoba
Slovní zásoba češtiny obsahuje mnoho slov slovanských kořenů. Existuje však také mnoho slov přejatých z latiny, němčiny, francouzštiny a dalších jazyků.
Dialekty
V češtině existuje několik dialektů, které se liší především výslovností a slovní zásobou. Hlavní dialekty jsou:
Český dialekt (střední a západní Čechy)
Moravský dialekt (Morava)
Slezský dialekt (Slezsko)
Chodský dialekt (západní Čechy)
Využití
Čeština se používá ve všech oblastech veřejného života v České republice. Je jazykem vlády, médií, vzdělávání a obchodu.
Čeština je také používána v některých částech Slovenska, Rakouska, Německa a Polska.
Výuka
Čeština se vyučuje jako povinný předmět na všech základních a středních školách v České republice. Je také vyučována na mnoha univerzitách po celém světě.
Existuje mnoho učebnic a online zdrojů, které pomáhají lidem naučit se česky.
Závěr
Čeština je bohatý a expresivní jazyk s dlouhou a zajímavou historií. Je to jazyk, kterým mluví miliony lidí po celém světě a který hraje důležitou roli v kultuře a společnosti České republiky.
Česká republika
Česká republika, dříve známá jako Československo, je vnitrozemský stát ve střední Evropě. Sousedí s Polskem na severu, Německem na západě, Rakouskem na jihu a Slovenskem na východě. Hlavním městem České republiky je Praha.
Historie
Území dnešní České republiky bylo osídleno již v době kamenné. První doložené státy na tomto území byly Velkomoravská říše v 9. století a České knížectví v 10. století. V roce 1348 se České knížectví stalo součástí Svaté říše římské a v roce 1526 se stalo součástí habsburské monarchie.
V roce 1918 se Československo stalo nezávislým státem. V roce 1938 byla země obsazena nacistickým Německem a v roce 1945 osvobozena Sovětským svazem. V roce 1948 se Československo stalo komunistickým státem a v roce 1968 bylo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy.
V roce 1989 došlo k sametové revoluci, která vedla k pádu komunistického režimu. V roce 1993 se Československo rozdělilo na Českou republiku a Slovensko.
Geografie
Česká republika má rozlohu 78 866 km². Její nejvyšším bodem je hora Sněžka (1 603 m n. m.) v Krkonoších. Největšími řekami jsou Vltava, Labe a Morava.
Česká republika je rozdělena na tři hlavní geografické oblasti:
Čechy - západní část země, která je převážně kopcovitá a zalesněná.
Morava - východní část země, která je rovinatější a zemědělsky využívaná.
Slezsko - malá oblast na severovýchodě země, která je součástí historického regionu Slezsko.
Klima
Česká republika má mírné podnebí se čtyřmi ročními obdobími. Léta jsou teplá a suchá, zatímco zimy jsou studené a vlhké. Průměrná teplota v Praze je 9 °C.
Ekonomika
Česká republika je jednou z nejvyspělejších ekonomik v postkomunistické střední Evropě. Její ekonomika je založena na průmyslu, službách a zemědělství. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, automobilový průmysl a elektronika.
Česká republika je členem Evropské unie a NATO.
Kultura
Česká republika má bohatou kulturu, která byla ovlivněna mnoha různými faktory, včetně germánských, slovanských a židovských vlivů.
Česká republika je známá svou architekturou, hudbou, literaturou a výtvarným uměním. Mezi nejznámější české architektonické památky patří Pražský hrad, Karlův most a katedrála sv. Víta. Mezi nejznámější české hudební skladatele patří Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a Leoš Janáček. Mezi nejznámější české spisovatele patří Franz Kafka, Milan Kundera a Bohumil Hrabal.
Sport
Česká republika je sportovní zemí a její sportovci dosáhli úspěchů v mnoha sportech, včetně hokeje, fotbalu, tenisu a basketbalu. Česká republika je také jednou z nejúspěšnějších zemí v olympijských hrách, kde získala více než 300 medailí.
Obyvatelstvo
Česká republika má přibližně 10,7 milionu obyvatel. Přibližně 90 % obyvatelstva jsou Češi, zatímco zbývajících 10 % tvoří jiné národnosti, včetně Slováků, Němců a Romů.
Jazyk
Úředním jazykem České republiky je čeština, která patří do západní větve slovanských jazyků. Čeština je úzce příbuzná slovenštině a polštině.
Náboženství
Největším náboženstvím v České republice je římský katolicismus, ke kterému se hlásí přibližně 30 % obyvatelstva. Dalšími náboženstvími jsou protestantismus, pravoslaví a judaismus. Přibližně 40 % obyvatelstva se nehlásí k žádnému náboženství.
Jan Zahradil Život a kariéra Jan Zahradil (narozen 18. května 1968 v Úvalech u Prahy) je český politik, od roku 2006 předseda Křesťanské a demokratické unie - Česká strana lidová (KDU-ČSL). Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru čeština a dějepis, původně chtěl být učitelem. Později pracoval jako redaktor časopisu Církevné Listy, byl mluvčím Společenství evangelických církví v České republice a generálním tajemníkem KDU-ČSL. V letech 1998-2002 byl poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde působil ve výboru pro obranu a bezpečnost. V roce 2002 byl zvolen senátorem za obvod č. 23 - Most. V Senátu se stal místopředsedou senátorského klubu KDU-ČSL a členem výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. V roce 2006 byl zvolen předsedou KDU-ČSL. Pod jeho vedením se strana stala součástí pravicové koalice s ODS a TOP 09, která zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Zahradil se stal místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. Ve vládě se Zahradil podílel na zahraničněpolitické orientaci Česka, zejména ve vztahu k Evropské unii a Spojeným státům. Zastával také funkci předsedy Výboru pro evropské záležitosti. V roce 2013 byl Zahradil znovu zvolen předsedou KDU-ČSL. V roce 2017 se strana stala součástí koalice s hnutím STAN, která zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny. Zahradil se stal ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. Ve vládě se Zahradil podílel na reformě školství, zejména v oblasti financování a řízení škol. Zastával také funkci předsedy Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. V roce 2021 byl Zahradil potřetí zvolen předsedou KDU-ČSL. V roce 2023 se strana stala součástí koalice s ODS, TOP 09 a Pirátskou stranou, která zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny. Zahradil se stal místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí. Názory a postoje Jan Zahradil je konzervativní politik. Zastává tradiční hodnoty, jako je rodina, náboženství a vlast. Je kritikem potratů, byrokracie a politické korektnosti. V zahraniční politice je Zahradil zastáncem prozápadní orientace Česka. Je kritikem Ruska a Číny. Podporuje spolupráci s Evropskou unií a Spojenými státy. V oblasti školství je Zahradil zastáncem tradičních hodnot. Kritizuje progresivistické trendy a podporuje klasické vzdělávání. Osobní život Jan Zahradil je ženatý a má čtyři děti. Je členem Českobratrské církve evangelické. Ve volném čase se věnuje sportu a hudbě.
Volby do Evropského parlamentu 2004 v České republice
Volby do Evropského parlamentu se v České republice konaly 11. a 12. června 2004. Jednalo se o první volby do Evropského parlamentu v České republice, která se stala členem Evropské unie 1. května 2004.
Výsledky voleb
Ve volbách zvítězila Občanská demokratická strana (ODS), která získala 20,4 % hlasů a 9 mandátů v Evropském parlamentu. Druhé místo obsadilo Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) se 14,1 % hlasů a 6 mandáty. Třetí místo získala Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) s 12,4 % hlasů a 5 mandáty.
Do Evropského parlamentu se dále dostaly Unie svobody-DEU (5,2 %, 2 mandáty), Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL) (4,8 %, 2 mandáty), Strana zelených (4,2 %, 1 mandát) a Sdružení nezávislých kandidátů (4,0 %, 1 mandát).
Volební účast
Volební účast v prvních volbách do Evropského parlamentu v České republice byla 28,3 %.
Dopad voleb
Volby do Evropského parlamentu v roce 2004 měly významný dopad na českou politiku. ODS, která zvítězila ve volbách, posílila svou pozici a stala se dominantní stranou na české politické scéně. KSČM, která získala druhé místo, potvrdila svou roli jako nejsilnější levicové strany v zemi. ČSSD, která skončila třetí, utrpěla volební porážku a ztratila část své podpory.
Volby také ukázaly, že čeští voliči jsou skeptičtí vůči Evropské unii. Volební účast byla nízká a řada stran, které kandidovaly ve volbách, měla euroskeptický program.
Zvolení poslanci Evropského parlamentu
Z České republiky bylo do Evropského parlamentu zvoleno 24 poslanců. Zde je jejich seznam:
ODS: Jan Zahradil, Ivo Strejček, Miroslav Ouzký, Milan Cabrnoch, Jan Březina, Edvard Kožušník, Luděk Niedermayer, Hynek Fajmon, Jana Bobošíková
KSČM: Miloslav Ransdorf, Jiří Maštálka, Věra Flasarová, Jaromír Kohlíček, Jiří Zemánek, Kateřina Konečná
ČSSD: Libor Rouček, Richard Falbr, Jan Keller, Olga Sehnalová, Zdeněk Škromach
US-DEU: Petr Duchon, Vladimír Laštůvka
KDU-ČSL: Zuzana Roithová, Tomáš Zdechovský
SZ: Jana Hybášková
SNK: Vladimír Železný
Zajímavosti
Volby do Evropského parlamentu v roce 2004 byly prvními volbami, které se v České republice konaly na základě poměrného volebního systému.
Volební kampaň byla poznamenána řadou skandálů a kontroverzí.
Ve volbách kandidovalo celkem 35 stran a hnutí.
Nejvyšší volební účast byla zaznamenána v Praze (36,3 %) a nejnižší v Karlovarském kraji (20,4 %).
Poslanec Evropského parlamentu
Poslanec Evropského parlamentu (MEP) je zvoleným zástupcem občanů Evropské unie v Evropském parlamentu, který je jednou ze tří hlavních institucí EU.
Volby
Poslanci Evropského parlamentu jsou voleni na pětileté období v přímých všeobecných volbách. Volby se konají každé pět let ve všech členských státech EU. Každý členský stát má přidělen určitý počet křesel v Evropském parlamentu v závislosti na jeho populaci.
Kvalifikace
Aby mohl být někdo zvolen poslancem Evropského parlamentu, musí být:
Občanem EU
Alespoň 18 let
Neomezen ve své způsobilosti
Neusvědčen z trestného činu, za který byl uložen trest odnětí svobody
Role a odpovědnosti
Poslanci Evropského parlamentu mají řadu důležitých rolí a odpovědností, včetně:
Legislativní pravomoc: Poslanci Evropského parlamentu spolu s Radou Evropské unie sdílejí legislativní pravomoc. To znamená, že mají pravomoc přijímat a měnit zákony EU.
Rozpočtová pravomoc: Poslanci Evropského parlamentu mají pravomoc schvalovat rozpočet EU.
Kontrolní pravomoc: Poslanci Evropského parlamentu mají pravomoc kontrolovat činnost Evropské komise a dalších orgánů EU.
Předkládání peticí: Poslanci Evropského parlamentu mohou předkládat petice Evropské komisi a Radě Evropské unie jménem občanů EU.
Zastoupení občanů EU: Poslanci Evropského parlamentu zastupují občany EU a jejich zájmy na evropské úrovni.
Politické skupiny
Poslanci Evropského parlamentu jsou organizováni do politických skupin, které sdružují poslance ze stejné politické orientace. V současném Evropském parlamentu je osm politických skupin:
Evropská lidová strana (EPP)
Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D)
Obnova Evropy (RE)
Identita a demokracie (ID)
Zelení/Evropská svobodná aliance (Verts/ALE)
Evropská unie levice - Severská zelená levice (GUE/NGL)
Nezařazení
Plat a výhody
Poslanci Evropského parlamentu dostávají měsíční plat, který je stejný pro všechny poslance bez ohledu na jejich národnost nebo politickou příslušnost. Plat je stanoven na úrovni 38,5 % základního platu soudce Soudního dvora Evropské unie. V roce 2023 činil plat poslance Evropského parlamentu přibližně 9 394 EUR měsíčně.
Kromě platu mají poslanci Evropského parlamentu také nárok na řadu dalších výhod, včetně:
Příspěvek na všeobecné výdaje
Náhrada cestovních nákladů
Přístup ke zdravotnímu pojištění
Přístup k důchodovému systému
Odvolání
Poslanci Evropského parlamentu mohou být odvoláni z funkce, pokud:
Jsou usvědčeni z trestného činu, za který byl uložen trest odnětí svobody
Stali se neslučitelnými s výkonem funkce poslance Evropského parlamentu
Zanedbávali své povinnosti nebo se dopustili závažného porušení etických pravidel
Závěr
Poslanci Evropského parlamentu jsou zvolenými zástupci občanů EU. Mají řadu důležitých rolí a odpovědností, včetně legislativní, rozpočtové a kontrolní pravomoci. Poslanci Evropského parlamentu jsou organizováni do politických skupin a dostávají měsíční plat a řadu dalších výhod. Mohou být odvoláni z funkce, pokud spáchají trestný čin, stanou se neslučitelnými s výkonem funkce nebo zanedbají své povinnosti.
Mahajana Eksath Peramuna (MEP) Mahajana Eksath Peramuna (MEP) je levicová politická strana na Srí Lance. Byla založena v roce 1956 jako Mahajana Eksath Peramuna (Lidová sjednocená fronta) a později se stala známou jako Mahajana Eksath Peramuna (Lidová sjednocená strana). Historie MEP byla založena v roce 1956 skupinou levicových politiků v čele s Philippem Gunawardem. Strana byla založena na socialistických a marxistických principech a jejím cílem bylo vytvořit sjednocenou frontu proti vládnoucí Straně svobody Srí Lanky (SLFP). MEP získala význam v roce 1956, kdy získala 10 křesel v parlamentu. V roce 1960 se strana spojila s dalšími levicovými stranami a vytvořila Frontu sjednocené lidové moci (ULF). ULF získala 75 křesel v parlamentu a vytvořila vládu s podporou SLFP. Vláda ULF byla krátkotrvající a v roce 1964 se zhroutila. MEP se poté rozdělila na dvě frakce, jednu vedenou Philippem Gunawardem a druhou vedenou Pieterem Keunemanem. Frakce vedená Gunawardem se spojila s SLFP a vytvořila vládu v roce 1970. Vláda byla opět krátkotrvající a v roce 1972 byla rozpuštěna. Frakce vedená Keunemanem zůstala v opozici a v roce 1977 se stala součástí Sjednocené levicové fronty (ULF). ULF získala 18 křesel v parlamentu a vytvořila vládu s podporou SLFP. Vláda ULF byla opět krátkotrvající a v roce 1983 se zhroutila. MEP se poté rozdělila na tři frakce, jednu vedenou Gunawardem, druhou vedenou Keunemanem a třetí vedenou Vasilem Wijetungem. Frakce vedená Gunawardem se spojila s SLFP a vytvořila vládu v roce 1989. Vláda byla opět krátkotrvající a v roce 1994 byla rozpuštěna. Frakce vedená Keunemanem zůstala v opozici a v roce 1994 se stala součástí Lidové aliance (PA). PA získala 175 křesel v parlamentu a vytvořila vládu. Frakce vedená Wijetungem se spojila s Národní jednotnou aliancí (NUA) a vytvořila vládu v roce 2001. Vláda byla opět krátkotrvající a v roce 2004 byla rozpuštěna. Ideologie MEP je levicová politická strana, která je založena na socialistických a marxistických principech. Strana věří v rovnost, sociální spravedlnost a demokracii. Politika Politika MEP se zaměřuje na zlepšení životní úrovně pracujících lidí na Srí Lance. Strana podporuje politiky, jako jsou bezplatné vzdělávání a zdravotní péče, zvýšení minimální mzdy a rozšíření sociálních služeb. MEP je také zastáncem práv menšin a environmentální ochrany. Organizace MEP je organizována na základě demokratických zásad. Strana má ústřední výbor, který je volen na národním sjezdu. Ústřední výbor volí generálního tajemníka, který je hlavou strany. MEP má také provinční a okresní výbory. Strana má také mládežnické a ženské křídlo. Volební výsledky MEP dosáhla nejlepšího volebního výsledku v roce 1970, kdy získala 19 křesel v parlamentu. V posledních letech však strana zaznamenala pokles podpory. V parlamentních volbách v roce 2020 získala MEP pouze 3 křesla. Mezinárodní vztahy MEP má blízké vztahy s dalšími levicovými stranami v regionu, včetně Komunistické strany Indie (CPI) a Komunistické strany Číny (KSČ). Strana je také členem Socialistické internacionály.
Philip Gunawardena Philip Gunawardena (1901–1972) byl srílanský politik, marxistický teoretik a vůdce komunistického hnutí na Srí Lance. Byl zakládajícím členem Komunistické strany Srí Lanky (CP), předchůdkyně dnešní Komunistické strany Srí Lanky (CPSL). Raný život a vzdělání Philip Gunawardena se narodil 11. září 1901 v Kolombu na Srí Lance do zámožné rodiny. Jeho otec, Sir John Gunawardena, byl prominentním politikem a zakladatelem Národního kongresu Cejlonu. Jeho matka, Lady Agnes Gunawardena, byla sociální aktivistkou a jednou z prvních žen, které vystudovaly práva na Srí Lance. Gunawardena získal vzdělání na prestižní Royal College v Kolombu a poté studoval práva na Ceylon Law College. Během studia na vysoké škole se zapojil do studentského hnutí a stal se aktivním v politice. Politická kariéra V roce 1924 se Gunawardena připojil k Národnímu kongresu Cejlonu. Byl však nespokojen s umírněnou politikou strany a v roce 1935 byl jedním ze zakládajících členů Komunistické strany Srí Lanky. Gunawardena se rychle stal vůdcem komunistického hnutí na Srí Lance. Byl zvolen generálním tajemníkem CP v roce 1936 a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1972. Pod jeho vedením se CP stala významnou silou v srílanské politice. Gunawardena byl marxistickým teoretikem a jeho spisy měly velký vliv na rozvoj komunistického hnutí na Srí Lance. Byl také plodným spisovatelem a jeho díla byla přeložena do několika jazyků. Gunawardena byl také významnou osobností v mezinárodním komunistickém hnutí. Byl členem Ústředního výboru Komunistické internacionály a zúčastnil se několika jejích kongresů. Vládní funkce Gunawardena působil ve vládě Srí Lanky v několika funkcích. Byl ministrem průmyslu a rybolovu v roce 1947 a ministrem zdravotnictví v letech 1956–1959. Pozdější život a smrt Gunawardena zůstal aktivním v politice až do své smrti. V roce 1963 byl zvolen do parlamentu a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1972. Gunawardena zemřel 26. července 1972 ve věku 70 let. Byl pohřben na hřbitově Borella v Kolombu. Dědictví Philip Gunawardena je považován za jednu z nejvýznamnějších postav v historii Srí Lanky. Byl klíčovou postavou v rozvoji komunistického hnutí na Srí Lance a jeho myšlenky měly velký vliv na srílanskou politiku. Gunawardenovo dědictví je však kontroverzní. Byl obviněn z autoritářství a jeho vládní působení bylo poznamenáno porušováním lidských práv. Nicméně zůstává důležitou postavou v srílanské historii a jeho myšlenky si stále udržují vliv.