Paparazzi
Paparazzi jsou nezávislí fotografové, kteří pořizují snímky významných osobností, jako jsou herci, hudebníci, sportovci, politici a další celebrity, obvykle při jejich běžných životních činnostech. Paparazzi si vydělávají na živobytí prodejem svých fotografií mediálním agenturám, které se zaměřují na bulvární žurnalistiku a senzacechtivost (například bulvární časopisy).
Historie
Pojem "paparazzi" pochází z italského filmu "La Dolce Vita" z roku 1960, ve kterém hrál Marcello Mastroianni fotografa jménem Paparazzo. Termín se rychle ujal pro popis fotografických novinářů, kteří pronásledovali celebrity.
V počátcích své existence se paparazzi zaměřovali především na filmové hvězdy a jiné osobnosti z oblasti zábavy. V posledních letech však jejich záběr rozšířili i na politiky, sportovce a další veřejné osobnosti.
Metody
Paparazzi používají různé metody k získání snímků celebrit, včetně:
Sledování celebrit na veřejných místech
Čekání u jejich domů nebo pracovišť
Používání teleobjektivů k zachycení snímků z dálky
Placení zdrojů za informace o pohybu celebrit
Nabourávání se do soukromých prostor celebrit
Etika
Paparazzi jsou často kritizováni za svou neetickou a někdy i nezákonnou taktiku. Někteří paparazzi byli obviněni z obtěžování, pronásledování a narušování soukromí celebrit. V některých zemích existují zákony, které chrání celebrity před obtěžováním ze strany paparazzi.
Vliv na celebrity
Paparazzi mohou mít značný vliv na životy celebrit. Jejich neustálá přítomnost může být stresující a invazivní. Některé celebrity se staly terčem obtěžování a pronásledování ze strany paparazzi.
Právní důsledky
Paparazzi mohou čelit právním důsledkům za své činy. Mohou být obviněni z obtěžování, pronásledování, narušení soukromí a dokonce i z útoku. Někteří paparazzi byli odsouzeni k pokutám nebo vězení za své činy.
Budoucnost paparazzi
Budoucnost paparazzi je nejistá. S rozvojem technologií, jako jsou drony a sociální média, celebrity mohou sdílet své vlastní fotografie a videa, což snižuje potřebu paparazzi. Navíc se zvyšuje právní ochrana celebrit před obtěžováním ze strany paparazzi. Je možné, že role paparazzi se v budoucnu bude i nadále snižovat.
Portrétní fotografie, neboli portrétování, je typ fotografie zaměřený na zachycení osobnosti člověka nebo skupiny lidí pomocí efektivního osvětlení, pozadí a póz. Portrétní fotografie může být umělecká nebo klinická. Portréty jsou často objednávány pro zvláštní příležitosti, jako jsou svatby, školní akce nebo komerční účely. Portréty mohou sloužit mnoha účelům, od použití na osobní webové stránce až po vystavení v hale firmy.
Historie portrétní fotografie
Historie portrétní fotografie sahá až do počátků fotografie. První portréty byly pořízeny pomocí daguerrotypie, což byl první praktický fotografický proces vynalezený v roce 1837. Daguerrotypie byly jedinečné obrazy pořízené na stříbrné desce. Byly drahé a časově náročné na výrobu, a proto byly k dispozici pouze bohatým a slavným.
V polovině 19. století se objevily nové fotografické procesy, jako je mokrý kolódiový proces a suchý želatinový proces. Tyto procesy umožnily vyrábět levnější a rychleji portréty, díky čemuž se portrétní fotografie stala dostupnější pro širší veřejnost.
Na konci 19. století se portrétní fotografie stala velmi populární. Fotografové jako Nadar a Julia Margaret Cameron pořizovali ikonické portréty slavných osobností, umělců a spisovatelů. Portréty byly také používány k dokumentování rodinných událostí, jako jsou svatby a narození dětí.
Ve 20. století se portrétní fotografie dále rozvíjela. Nové technologie, jako je blesk a barevný film, umožnily fotografům pořizovat portréty v různých světelných podmínkách a s větší kreativitou. Portrétní fotografie se stala nezbytnou součástí komerčního světa a byla používána v reklamě, módě a žurnalistice.
Typy portrétní fotografie
Existuje mnoho různých typů portrétní fotografie, z nichž každý má svůj vlastní jedinečný styl a účel. Některé z nejběžnějších typů portrétní fotografie zahrnují:
Klasický portrét: Klasický portrét je formální portrét, který se zaměřuje na zachycení tváře a výrazu osoby. Klasické portréty jsou často používány pro oficiální účely, jako jsou pasy, řidičské průkazy a životopisy.
Environmentální portrét: Environmentální portrét je portrét, který zobrazuje osobu v jejím přirozeném prostředí. Environmentální portréty mohou být použity k zachycení osobnosti člověka a jeho vztahu k okolí.
Lifestyle portrét: Lifestyle portrét je portrét, který zachycuje osobu při jejích každodenních činnostech. Lifestyle portréty mohou být použity k vyprávění příběhu o osobě a jejím životě.
Fashion portrét: Fashion portrét je portrét, který se zaměřuje na zobrazení oblečení a doplňků osoby. Fashion portréty jsou často používány v módních časopisech a reklamách.
Glamour portrét: Glamour portrét je portrét, který se zaměřuje na zobrazení krásy a smyslnosti osoby. Glamour portréty jsou často používány v časopisech a reklamách.
Techniky portrétní fotografie
Existuje mnoho různých technik, které mohou být použity k vytvoření úspěšného portrétu. Některé z nejdůležitějších technik zahrnují:
Osvětlení: Osvětlení je jedním z nejdůležitějších prvků portrétní fotografie. Různé typy osvětlení mohou vytvářet různé efekty, od měkkých a lichotivých až po tvrdé a dramatické.
Pozadí: Pozadí může hrát důležitou roli v portrétu. Správně zvolené pozadí může pomoci zaměřit pozornost na osobu a vytvořit požadovanou atmosféru.
Pózování: Pózování je dalším důležitým prvkem portrétní fotografie. Správná póza může pomoci zdůraznit nejlepší rysy osoby a vytvořit vizuálně zajímavý obraz.
Výraz: Výraz osoby je zásadní pro vytvoření působivého portrétu. Fotograf musí být schopen navázat vztah s osobou a přimět ji, aby se cítila pohodlně a sebevědomě.
Portrétní fotografie jako umění
Portrétní fotografie může být považována za formu umění. Portrétní fotografové používají své technické dovednosti a kreativitu k vytvoření obrazů, které jsou nejen technicky dokonalé, ale také emotivně rezonující. Portrétní fotografie může být použita k vyprávění příběhů, zachycení osobností a vytvoření trvalých vzpomínek.
Závěr
Portrétní fotografie je všestranný a populární žánr fotografie, který se používá pro širokou škálu účelů. Portrétní fotografové používají různé techniky k vytvoření obrazů, které zachycují osobnost a krásu lidí. Portrétní fotografie může být považována za formu umění a portrétní fotografové jsou zruční umělci, kteří používají své dovednosti k vytváření vizuálně ohromujících a emotivně rezonujících obrazů.
Umělecká fotografie
Umělecká fotografie je fotografie vytvořená v souladu s vizí fotografa jako umělce, který využívá fotografii jako médium pro kreativní vyjádření. Cílem umělecké fotografie je vyjádřit myšlenku, poselství nebo emoci. To ji odlišuje od reprezentační fotografie, jako je fotožurnalistika, která poskytuje dokumentární vizuální zprávu o konkrétních tématech a událostech, doslova představující objektivní realitu spíše než subjektivní záměr fotografa; a od komerční fotografie, jejímž primárním zaměřením je reklama na produkty nebo služby.
Charakteristiky umělecké fotografie
Kreativní vize: Umělecká fotografie vychází z jedinečné kreativní vize fotografa. Fotograf používá fotografii jako prostředek k vyjádření svých myšlenek, pocitů a interpretací světa.
Umělecký záměr: Umělecká fotografie má za cíl vyjádřit umělecký záměr fotografa, který může zahrnovat sdělení myšlenky, vyvolání emoce nebo vyjádření osobního pohledu na svět.
Technická zručnost: Umělecká fotografie často vyžaduje vysokou úroveň technické zručnosti, protože fotograf musí ovládat fotoaparát, osvětlení a kompozici, aby mohl realizovat svou uměleckou vizi.
Estetická hodnota: Umělecká fotografie klade důraz na estetickou hodnotu, přičemž fotograf používá prvky jako kompozice, světlo a barva k vytvoření vizuálně působivého obrazu.
Konceptuální hloubka: Umělecká fotografie často zkoumá konceptuální hloubku, vyjadřuje složité myšlenky a zkoumá různé aspekty lidské zkušenosti.
Typy umělecké fotografie
Umělecká fotografie zahrnuje širokou škálu stylů a témat, včetně:
Abstraktní fotografie: Zobrazuje tvary, barvy a textury, které nemají žádnou jasnou referenci v reálném světě.
Portrétní fotografie: Zachycuje jedince nebo skupinu lidí a zaměřuje se na zachycení jejich osobnosti a emocí.
Krajinářská fotografie: Zobrazuje přírodní prostředí, jako jsou hory, lesy a oceány.
Architektonická fotografie: Zachycuje budovy a jiné uměle vytvořené struktury.
Street fotografie: Zachycuje každodenní život a lidi ve veřejných prostorách.
Dokumentární fotografie: Používá se k vyprávění příběhů a dokumentaci sociálních a kulturních problémů.
Experimentální fotografie: Experimentuje s novými technikami a přístupy k fotografii.
Umělecká fotografie versus komerční fotografie
Umělecká fotografie se liší od komerční fotografie tím, že se zaměřuje na umělecký výraz spíše než na prodej produktů nebo služeb. Umělecká fotografie má větší svobodu zkoumat kreativní myšlenky a koncepty, zatímco komerční fotografie musí být zaměřena na dosažení konkrétních marketingových cílů.
Umělecká fotografie versus fotožurnalistika
Umělecká fotografie se liší od fotožurnalistiky tím, že se zaměřuje na subjektivní interpretaci událostí spíše než na objektivní dokumentaci. Umělecká fotografie může používat různé techniky, jako je manipulace s obrazem a symbolické prvky, aby vyjádřila osobní perspektivu fotografa, zatímco fotožurnalistika se zaměřuje na poskytování přesného a nestranného vizuálního záznamu.
Význam umělecké fotografie
Umělecká fotografie hraje důležitou roli v uměleckém světě i ve společnosti jako celku. Umožňuje fotografům vyjádřit své kreativní vize a sdělit myšlenky a emoce prostřednictvím vizuálního média. Umělecká fotografie může vyvolávat emoce, inspirovat myšlenky a zvyšovat povědomí o důležitých otázkách. Může také sloužit jako prostředek pro sociální komentář a dokumentaci historie.
John Szarkowski John Szarkowski, vlastním jménem Thaddeus John Szarkowski, byl americký fotograf, kurátor, historik a kritik. Narodil se 18. prosince 1925 v Ashlandu ve Wisconsinu a zemřel 7. července 2007 v Pittsfieldu ve státě Massachusetts ve věku 81 let. Szarkowski byl od roku 1962 do roku 1991 ředitelem fotografie v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA). V této funkci významně ovlivnil vývoj fotografie jako umělecké formy. Prosazoval především konceptuální přístup k fotografii, který zdůrazňoval její schopnost vyjadřovat nápady a emoce spíše než jen zobrazovat skutečnost. Szarkowski uspořádal mnoho významných výstav fotografie, včetně výstav s názvem "Nové dokumenty" (1967), "Nové topografie" (1975) a "Zrcadla a okna" (1978). Tyto výstavy pomohly představit díla nových a inovativních fotografů a definovat směry vývoje fotografie v druhé polovině 20. století. Szarkowski také napsal řadu knih o fotografii, včetně "Fotografie jako zrcadlo světa" (1964), "Vidět fotografie" (1973) a "Fotografický dokument" (1980). Jeho psaní je známo svým jasným a přístupným stylem a hlubokým porozuměním fotografickému médiu. Szarkowski byl jedním z nejvlivnějších kurátorů a kritiků fotografie 20. století. Jeho práce pomohla zvýšit uznání fotografie jako umělecké formy a inspirovala generace fotografů k tomu, aby zkoumali její výrazové možnosti.
Alfred Stieglitz Alfred Stieglitz (1. ledna 1864 - 13. července 1946) byl americký fotograf a propagátor moderního umění, který se během své 50leté kariéry zasloužil o uznání fotografie jako umělecké formy. Kromě své fotografické tvorby byl Stieglitz známý také svými newyorskými uměleckými galeriemi, které provozoval na počátku 20. století. V nich představil americkému publiku řadu avantgardních evropských umělců. Byl ženatý s malířkou Georgia O'Keeffe. Počátky a vzdělání Stieglitz se narodil 1. ledna 1864 v Hoboken v New Jersey. Jeho rodiče, Edward a Hedwig Stieglitzovi, byli němečtí přistěhovalci. Mladý Alfred projevoval již od útlého věku zájem o umění a fotografii. V roce 1881 se Stieglitz zapsal na Polytechnický institut v Berlíně, kde studoval fotografii a chemii. Během svého pobytu v Evropě se seznámil s dílem předních fotografů, jako byli Paul Martin a Heinrich Kühn. Fotografická kariéra Po návratu do Spojených států v roce 1883 se Stieglitz stal jedním z průkopníků umělecké fotografie. V roce 1892 založil fotografický klub Camera Club of New York, který se stal centrem pro fotografy, kteří se zajímali o uměleckou stránku fotografie. Stieglitzova fotografie byla ovlivněna estetikou impresionismu a symbolismu. Jeho snímky se vyznačovaly měkkým zaostřením, tonálními přechody a symbolickými motivy. Galerie 291 V roce 1905 otevřel Stieglitz galerii 291 na Páté avenue v New Yorku. Galerie se rychle stala důležitým centrem pro moderní umění. Stieglitz zde vystavoval díla avantgardních umělců, jako byli Pablo Picasso, Henri Matisse a Paul Cézanne. Galerie 291 se stala místem setkávání umělců, kritiků a sběratelů. Stieglitzův vliv na americké moderní umění byl zásadní. Fotografické výstavy Kromě své galerijní činnosti pořádal Stieglitz také řadu významných fotografických výstav. V roce 1910 uspořádal v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu výstavu "International Exhibition of Pictorial Photography". Výstava představovala díla předních fotografů z celého světa a pomohla posílit uznání fotografie jako umělecké formy. Pozdější roky V pozdějších letech se Stieglitz stále více věnoval malířství. Jeho abstraktní obrazy byly ovlivněny dílem Georgia O'Keeffe, kterou si vzal v roce 1924. Stieglitz zemřel v New Yorku 13. července 1946 ve věku 82 let. Zůstává jednou z nejvýznamnějších postav v historii fotografie a moderního umění. Dědictví Stieglitzovo dědictví je obrovské. Jeho fotografie jsou považovány za mistrovská díla a jeho galerie 291 hrála klíčovou roli v rozvoji amerického moderního umění. Jeho vize fotografie jako umělecké formy inspirovala generace fotografů. Stieglitzova práce je zastoupena v předních muzeích po celém světě, včetně Metropolitního muzea umění v New Yorku, Muzea moderního umění v New Yorku a Victoria and Albert Museum v Londýně.
Čistá fotografie neboli straight photography označuje fotografii, která se snaží zachytit scénu nebo objekt v ostrém zaměření a detailu, v souladu s vlastnostmi, které fotografii odlišují od jiných vizuálních médií, zejména malby. Termín vznikl již v roce 1904, kdy jej kritik Sadakichi Hartmann použil v časopise Camera Work a později jej propagoval jeho redaktor Alfred Stieglitz jako čistší formu fotografie než piktorialismus. Poté, co jej zpopularizoval Stieglitz a další významní fotografové, jako například Paul Strand, se stal charakteristickým rysem západních fotografů, jako byli Edward Weston, Ansel Adams a další. Ačkoli někteří chápou tento termín jako nedostatek manipulace, fotografové straight fotografie ve skutečnosti používali mnoho běžných temnokomorových technik ke zlepšení vzhledu svých výtisků. Místo věcné přesnosti začal tento termín znamenat specifickou estetiku vyznačující se vyšším kontrastem a bohatou tonalitou, ostrým zaostřením, averzí k ořezávání a modernismem inspirovaným důrazem na základní abstraktní geometrickou strukturu objektů.
Měkké zaostření je optická vada, při níž objektiv vytváří rozostřené snímky v důsledku sférické aberace. Objektiv s měkkým zaostřením záměrně zavádí sférickou aberaci, aby vytvořil zdání rozostření obrazu při zachování ostrých okrajů; není to totéž jako neostrý obraz a tohoto efektu nelze dosáhnout pouhým rozostřením ostrého objektivu. Měkké zaostření je také název pro styl fotografie vytvořené takovým objektivem.
Měkké zaostření se často používá v portrétní fotografii, aby se minimalizovaly nedokonalosti pleti a vytvořil se lichotivější obraz. Používá se také v krajinářské fotografii k vytvoření snové nebo atmosférické atmosféry.
Existuje mnoho různých typů objektivů s měkkým zaostřením, každý s jedinečnými vlastnostmi. Některé objektivy s měkkým zaostřením mají nastavitelnou clonu, která umožňuje fotografovi ovládat množství měkkého zaostření v obraze. Jiné objektivy s měkkým zaostřením mají pevnou clonu, která vytváří konzistentní úroveň měkkého zaostření.
Měkké zaostření může být velmi účinný nástroj pro vytváření jedinečných a působivých obrazů. Při správném použití může měkké zaostření pomoci fotografovi zachytit krásu a emoce daného okamžiku.
Technické vysvětlení
Sférická aberace je optická vada, která způsobuje, že světlo procházející čočkou je ohýbáno různými způsoby v závislosti na tom, kde prochází čočkou. To má za následek rozostření obrazu, protože světlo z různých částí čočky se nezaostřuje ve stejném bodě.
Objektivy s měkkým zaostřením jsou navrženy tak, aby záměrně zaváděly sférickou aberaci. Toho se dosahuje použitím čoček s různými zakřiveními nebo použitím čoček vyrobených z materiálů s různými indexy lomu.
Množství měkkého zaostření v obraze lze ovládat clonou objektivu. Čím menší je clona, tím větší je množství měkkého zaostření. Naopak, čím větší je clona, tím menší je množství měkkého zaostření.
Měkké zaostření lze také ovládat zaostřovací vzdáleností objektivu. Čím blíže je zaostřovací vzdálenost, tím větší je množství měkkého zaostření. Naopak, čím větší je zaostřovací vzdálenost, tím menší je množství měkkého zaostření.
Historie
Měkké zaostření se používá v fotografii již od počátků tohoto média. První objektivy s měkkým zaostřením byly vyrobeny v 19. století a byly používány portrétními fotografy k minimalizaci nedokonalostí pleti.
V 20. století se měkké zaostření stalo populární v krajinářské fotografii. Fotografové jako Pictorialists a Impressionists používali měkké zaostření k vytvoření snové nebo atmosférické atmosféry.
Dnes se měkké zaostření stále používá v portrétní a krajinářské fotografii. Je to také oblíbený nástroj pro tvůrce filmů a videí.
Výhody měkkého zaostření
Minimalizuje nedokonalosti pleti
Vytváří lichotivější obrazy
Vytváří snové nebo atmosférické atmosféry
Přidává hloubku a dimenzi fotografiím
Nevýhody měkkého zaostření
Může snížit ostrost obrazu
Může být obtížné zaostřit objektiv
Může způsobit chromatickou aberaci (barevné lemování)
Skupina f/64
Skupina f/64 byla založena sedmi fotografy z oblasti Sanfranciského zálivu na počátku 20. století. Sdíleli společný fotografický styl charakterizovaný ostře zaostřenými a pečlivě komponovanými snímky pořízenými z typicky západního (amerického) úhlu pohledu. Částečně se formovali v opozici k piktorialistickému fotografickému stylu, který dominoval velké části počátku 20. století. Chtěli však také propagovat novou modernistickou estetiku založenou na přesně exponovaných snímcích přírodních forem a nalezených objektů.
Skupina byla založena v roce 1932 Anselm Adamsem, Williamem Van Dykem, Imogen Cunninghamovou, Edwardem Westonem, Johnem Paul Edwardsem, Sonya Noskowiak a Willard Van Dykem. Název skupiny je odvozen od clony f/64, která poskytuje velkou hloubku ostrosti, což je charakteristický rys jejich fotografií.
Fotografové skupiny f/64 se snažili vytvořit fotografie, které byly objektivní, jasné a přesné. Odmítali manipulaci a retušování, které byly běžné v piktorialistickém stylu. Chtěli místo toho zdůraznit přirozenou krásu svého okolí.
Členové skupiny f/64 se často fotografovali v přírodě, zejména v oblasti národních parků na západě Spojených států. Jejich fotografie často zachycovaly drsnou krásu americké krajiny, s důrazem na linie, tvary a textury.
Skupina f/64 měla významný vliv na vývoj fotografie. Jejich práce pomohla popularizovat modernistickou estetiku a inspirovala mnoho dalších fotografů. Členové skupiny byli také aktivními učiteli a jejich myšlenky byly šířeny prostřednictvím workshopů a výstav.
Skupina f/64 se rozpadla v roce 1938, ale její dědictví žije dodnes. Její fotografie jsou stále široce vystavovány a obdivovány a její myšlenky nadále ovlivňují fotografy.
Významní členové skupiny f/64
Ansel Adams: Jeden z nejznámějších amerických fotografů, proslulý svými černobílými snímky krajiny.
Imogen Cunningham: Průkopnická fotografka, která se proslavila svými portréty a snímky rostlin.
Edward Weston: Další významný fotograf krajiny, který je známý svými ostrými a detailními snímky.
William Van Dyke: Fotograf známý svými fotografiemi přírody a lidí.
John Paul Edwards: Fotograf, který se specializoval na snímky architektury a krajiny.
Sonya Noskowiak: Fotografka, která se proslavila svými snímky květin a portréty.
Willard Van Dyke: Fotograf známý svými dokumentárními snímky a portréty.
Styl skupiny f/64
Ostře zaostřené: Fotografie skupiny f/64 byly vždy ostře zaostřené, s velkou hloubkou ostrosti.
Pečlivě komponované: Fotografie byly pečlivě komponovány, s důrazem na linie, tvary a textury.
Přesně exponované: Fotografie byly přesně exponované, aby zdůraznily přirozenou krásu scény.
Objektivní: Fotografie se snažily být objektivní a přesné, bez manipulace nebo retušování.
Často černobílé: Mnoho fotografií skupiny f/64 bylo černobílých, aby se zdůraznil kontrast a textura.
Dědictví skupiny f/64
Skupina f/64 měla významný vliv na vývoj fotografie. Její práce pomohla popularizovat modernistickou estetiku a inspirovala mnoho dalších fotografů. Členové skupiny byli také aktivními učiteli a jejich myšlenky byly šířeny prostřednictvím workshopů a výstav.
Dědictví skupiny f/64 žije dodnes. Její fotografie jsou stále široce vystavovány a obdivovány a její myšlenky nadále ovlivňují fotografy.
Man Ray Man Ray, vlastním jménem Emmanuel Radnitzky, se narodil 27. srpna 1890 ve Philadelphii v Pensylvánii. Zemřel 18. listopadu 1976 v Paříži ve Francii. Byl americký výtvarný umělec, který strávil většinu své kariéry v Paříži. Man Ray byl významným představitelem dadaismu a surrealismu, i když jeho vazby na oba tyto směry byly neformální. Tvořil významná díla v různých médiích, ale především se považoval za malíře. Nejznámější je pro svou průkopnickou fotografii a byl uznávaným módním a portrétním fotografem. Proslul také svou prací s fotogramy, kterým říkal "rayogramy" v narážce na své jméno. Man Ray se začal zajímat o umění již v dětství. V roce 1908 se přestěhoval do New Yorku, kde studoval na Národní akademii designu. V roce 1915 se seznámil s Marcelem Duchampem a vstoupil do dadaistického hnutí. V roce 1921 se přestěhoval do Paříže, kde se stal členem surrealistické skupiny. Man Ray byl všestranným umělcem. Kromě malby a fotografie se věnoval také sochařství, koláži a filmu. Jeho dílo bylo často provokativní a kontroverzní, ale také velmi vlivné. Jedním z nejznámějších Man Rayových děl je fotografie "Le Violon d'Ingres" (1924), na které je zobrazena nahá žena se dvěma zvukovými otvory pro housle namalovanými na zádech. Dalším známým dílem je "Les Amoureux" (1934), fotografie dvou milenců, kteří se líbají s jejich tvářemi překrytými maskami. Man Ray byl také uznávaným portrétním fotografem. Fotografoval mnoho slavných osobností, včetně Pabla Picassa, Salvadora Dalího a Coco Chanel. Man Ray je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století. Jeho dílo mělo velký vliv na vývoj fotografie a surrealismu.
Chemrogram
Chemrogram je experimentální umělecká technika, která vznikla v roce 1974. Vytvořil ji německý fotograf Josef H. Neumann. Název je odvozen z řeckého "chemeia" (chemie), "optikos" (zrak) a "gramma" (písmo).
Princip chemrogramu
Chemrogram vzniká tak, že se fotografický obraz částečně nebo zcela zvětší a vyvolá na fotografický papír v temné komoře. Poté se vyvolaný obraz selektivně přemaluje za použití chemikálií, které se běžně používají při zpracování fotografií. Chemikálie reagují s fotografickou emulzí a vytvářejí různé barevné a texturní efekty.
Charakteristika chemrogramů
Chemrogram je považován za druh abstraktní fotografie. Vyznačuje se následujícími vlastnostmi:
Abstraktní charakter: Chemikálie často vytvářejí neočekávané a abstraktní obrazce.
Experimentální povaha: Chemikálie a jejich reakce jsou často nepředvídatelné, což vede k jedinečným a neopakovatelným výsledkům.
Spontánnost: Chemikálie reagují rychle, což vyžaduje od umělce rychlé rozhodování a spontánní zásahy.
Proces tvorby chemrogramu
Proces tvorby chemrogramu zahrnuje několik kroků:
1. Zvětšení a vyvolání obrazu: Zvolí se fotografický obraz, který se zvětší a vyvolá na fotografický papír v temné komoře.
2. Zpracování obrazu: Vyvolaný obraz se poté zpracuje v lázni s fixačním roztokem, aby se zabránilo jeho dalšímu vyvolávání.
3. Aplikace chemikálií: Na vyvolaný a ustálený obraz se nanesou chemické roztoky. Chemikálie mohou být aplikovány pomocí štětců, houbiček, stříkaček nebo jiných nástrojů.
4. Reakce chemikálií: Chemikálie reagují s fotografickou emulzí a vytvářejí různé barevné a texturní efekty.
5. Umytí a sušení: Po aplikaci chemikálií se obraz důkladně umyje vodou, aby se odstranily zbytky chemikálií. Poté se obraz osuší a je hotový.
Používané chemikálie
Při vytváření chemrogramů se používá široká škála chemikálií, včetně:
Oxidační činidla: Peroxid vodíku, kyselina chlorovodíková
Redukční činidla: Metabisulfit sodný, thiosíran sodný
Kyseliny: Kyselina octová, kyselina citrónová
Soli: Síran měďnatý, dusičnan stříbrný
Umělci a výstavy
Chemrogram se stal oblíbenou technikou pro mnoho umělců, včetně Josefa H. Neumanna, Raye K. Metzgera, Jane Aaron a Helen Messinger. Chemogramy byly vystaveny v galeriích a muzeích po celém světě.