Aparima je polynéský taneční styl rozšířený na ostrovech Tahiti a Cookovy ostrovy. Název pochází z tongštiny a znamená "vyprávět příběhy rukama". Aparima je tedy taneční styl, kdy tanečníci vypráví příběhy pomocí gest rukou (apa) a mimiky (rima). Podobá se tak havajskému hule nebo tonganskému tau'olunga. Aparima se většinou tančí ve skupinách. Existují dva základní styly aparimy: aparima himene (zpívaný tanec rukou) a aparima vavá (tichý tanec rukou), který se tančí pouze s doprovodem hudby, bez zpívání. Hudba k aparimě se často hraje na kytaru nebo na polynéský nástroj pahitian. Příběhy, které jsou tancem vyprávěny, pocházejí z každodenního života nebo ze starověkých mýtů. Na rozdíl od jiných polynéských tanců se aparima často tančí v tradičním polynéském oděvu páreu a maro. Aparima vavá se může tančit také v sedě, podobně jako tonganské ma'ulu'ulu.
Walap je tradiční oceánská plachetnice s vyvažovacím plovákem z Marshallových ostrovů. Patří k mikronéskému typu proa, jehož hlavními charakteristikami jsou: jediný hlavní trup, vyvažovací plovák/balast namontovaný na vyvažovací plošině a asymetrický profil trupu. Walapy mají návětrnou plošinu. Stejně jako všechny tichomořské proa se vždy plaví s vyvažovacím plovákem na návětrné straně; neotáčejí se, ale "šuntují" (mění směr), takže oba konce lodi jsou identické. Rozdíl mezi přídí a zádí závisí pouze na směru plavby lodi. Walapy nejsou vydlabané; pouze kýl je vyroben z jediného kmene chlebovníku, pokud je to možné, a zbytek tvoří prkna sešitá kokosovými vlákny a utěsněná stromovou mízou. Existují tři hlavní typy marshallovských plachetnic: Korkor: malá veslice/plachetnice používaná pro rybolov a přepravu v lagunách atolů. Má posádku jednoho nebo dvou lidí. V dnešní době se používá ve velmi populárních regatách. Tipnol: středně velká plachetnice. Používá se pro cestování a rybolov v lagunách a krátké plavby po otevřené vodě. Minimální posádka je dvoučlenná, může přepravit až deset cestujících. Walap: velká plachetnice na modrou vodu, která dosahuje délky až 30 m a může přepravit až 50 lidí a zásoby potravin až na sedm měsíců. Používá se především pro plavby mezi atoly. Tyto typy se mohou lišit v provedení, zejména štíhlostí trupu, ponorem a asymetrií profilu trupu. Existuje pět uznávaných stylů: taburbur, malmel, mwijwitok, tojeik a jekad. Walapy mohou dobře představovat nejvyspělejší plavební technologii všech kultur doby kamenné, které se vyrovná pouze fidžijská drua.
Waka (maorsky: [ˈwaka]) jsou maorské lodě, obvykle kanoe různých velikostí od malých, nezdobených kanoí (waka tīwai) používaných k rybolovu a plavbě po řekách až po velké, zdobené válečné kanoe (waka taua) dlouhé až 40 metrů (130 stop). Nejstarší pozůstatky kanoe na Novém Zélandu byly nalezeny poblíž ústí Anaweky ve vzdálené části tasmanského okresu a pomocí radiokarbonového datování byly datovány do doby kolem roku 1400. Kanoe byla postavena na Novém Zélandu, ale byla to sofistikovaná kanoe, kompatibilní se stylem jiných polynéských plavebních kanoí té doby. Od 70. let 20. století bylo postaveno asi osm velkých dvoutrupých kanoí o délce asi 20 metrů pro oceánské plavby do jiných částí Pacifiku. Jsou vyrobeny ze směsi moderních a tradičních materiálů a obsahují prvky ze starověké Melanésie i Polynésie.
Historie Māorové jsou původními obyvateli Nového Zélandu. Jejich předkové se na ostrovy dostali z Polynésie v několika vlnách, první z nich pravděpodobně kolem roku 1280. Polynéská navigace Māorští navigátoři dokázali pomocí hvězd a znalostí oceánských proudů překonat tisíce kilometrů oceánu. Používali různé navigační techniky, včetně sledování ptáků, vln a oblaků. Māorské migrační čluny Māorové se na Nový Zéland plavili v obrovských dvoutrupých oceánských člunech zvaných waka hourua. Tyto čluny byly vyrobeny z kmenů stromů kauri a mohly přepravit až 100 lidí a jejich zásoby. Musketové války V 19. století se na Novém Zélandu odehrály Musketové války, série konfliktů mezi Māory a evropskými kolonisty. Māorové využili zbraně získané od Evropanů k boji proti britské vládě. Smlouva z Waitangi V roce 1840 podepsali Māorové a britská koruna Smlouvu z Waitangi. Tato smlouva zaručovala Māorům právo na jejich zemi a kulturu, ale také jim ukládala povinnost uznat britskou svrchovanost. Novozélandské války V letech 1845 až 1872 se na Novém Zélandu odehrály Novozélandské války, série konfliktů mezi Māory a britskou vládou. Tyto války měly za následek značné ztráty na životech na obou stranách a vedly k rozsáhlým konfiskacím māorské půdy. Māorské protestní hnutí V 20. století vzniklo māorské protestní hnutí, které bojovalo za práva Māorů a za uznání jejich kultury a tradic. Toto hnutí dosáhlo významných úspěchů, včetně založení Waitangského tribunálu, který řeší stížnosti Māorů týkající se porušení Smlouvy z Waitangi. Kultura Māorská kultura je bohatá a rozmanitá. Māorové mají silné tradice v oblasti umění, hudby, tance a vyprávění příběhů. Kuchyně Māorská kuchyně je založena na tradičních surovinách, jako jsou brambory, kumara (sladké brambory), taro a mořské plody. Māorská jídla jsou často vařena v hāngī, což je podzemní pec. Pohřby Māorské pohřby jsou důležitou součástí māorské kultury. Pohřby jsou často prováděny podle tradičních zvyků, včetně karanga (smutečního zpěvu) a tangihanga (bdění). Kapa haka Kapa haka je tradiční māorský tanec a zpěv. Kapa haka se často používá k vyjádření kulturní identity a hrdosti. Hudba Māorská hudba je rozmanitá a zahrnuje tradiční i moderní styly. Tradiční māorské nástroje zahrnují flétnu pūtātara, bubny pahu a kytaru taonga pūoro. Mytologie Māorská mytologie je bohatá na příběhy o stvoření, bozích a hrdinech. Māorská mytologie je úzce spjata s přírodním světem. Pojmenovávací zvyky Māorská jména jsou často založena na přírodních jevech, jako jsou rostliny, zvířata a hory. Māorská jména jsou také často děděna z generace na generaci. Náboženství Tradičním māorským náboženstvím je Mātauranga Māori. Mātauranga Māori je založen na úctě k přírodnímu světu a na duchovním spojení s předky. Taha Māori Taha Māori je māorský koncept zdraví a pohody. Taha Māori zohledňuje fyzické, duševní, duchovní a kulturní aspekty zdraví. Tapu Tapu je māorský koncept posvátnosti. Tapu může být uvaleno na osoby, místa nebo předměty, aby je ochránilo před zneuctěním. Textilie Māorské textilie jsou známé svou krásou a složitostí. Māorové vyrábějí různé druhy textilií, včetně pláštěnek, přikrývek a rohoží. Tikanga Māori Tikanga Māori je soubor māorských zvyků a tradic. Tikanga Māori řídí všechny aspekty māorského života, od narození až po smrt. Whakapapa Whakapapa je māorský koncept rodokmenu. Whakapapa je důležitou součástí māorské identity a kultury. Politika Māorská politika je složitá a různorodá. Existuje řada māorských politických stran, včetně Te Pāti Māori (Māorská strana) a Mana Movement. Mana Mana je māorský koncept prestiže a autority. Mana je důležitou součástí māorské politiky a kultury. Motuhake Motuhake je māorský koncept sebeurčení. Motuhake je klíčovým cílem māorského politického aktivismu. Māorské volební obvody Na Novém Zélandu existuje sedm māorských volebních obvodů. Māorští voliči mohou volit v těchto volebních obvodech, aby si zvolili své zástupce do parlamentu. Māorské královské hnutí Māorské královské hnutí je politické hnutí, které vzniklo v 19. století. Cílem hnutí je vytvořit nezávislý māorský stát. Te Pāti Māori (Māorská strana) Te Pāti Māori je māorská politická strana založená v roce 1993. Strana zastupuje zájmy Māorů v parlamentu. Te Puni Kōkiri Te Puni Kōkiri je vládní agentura, která je zodpovědná za politiku týkající se Māorů. Agentura poskytuje finanční prostředky a podporu māorským organizacím a komunitám. Ministr pro rozvoj Māorů Ministr pro rozvoj Māorů je členem vlády Nového Zélandu, který je zodpovědný za politiku týkající se Māorů. Tino rangatiratanga Tino rangatiratanga je māorský koncept sebeurčení. Tino rangatiratanga je klíčovým cílem māorského politického aktivismu. Nároky a urovnání Smlouvy z Waitangi Smlouva z Waitangi je zakládajícím dokumentem Nového Zélandu. Māorové vznesli řadu nároků týkajících se porušení Smlouvy. Tyto nároky byly vyřešeny prostřednictvím řady urovnání. Jazyk Māorský jazyk je úředním jazykem Nového Zélandu. Māorský jazyk je mluvený asi 150 000 lidmi. Vliv na novozélandskou angličtinu Māorský jazyk měl významný vliv na novozélandskou angličtinu. Mnoho māorských slov bylo přijato do novozélandské angličtiny, včetně slov jako „kia ora“ (ahoj) a „hangi“ (podzemní pec). Jazykové školy pro ponoření Jazykové školy pro ponoření jsou školy, kde se žáci učí māorsky jako primární jazyk výuky. Jazykové školy pro ponoření jsou důležitým nástrojem pro oživení māorského jazyka. Māorská jazyková komise Māorská jazyková komise je vládní agentura, která je zodpovědná za ochranu a propagaci māorského jazyka. Oživení māorského jazyka V posledních letech došlo k oživení māorského jazyka. To je z velké části způsobeno prací Māorské jazykové komise a jazykových škol pro ponoření. Te Wiki o te Reo Māori Te Wiki o te Reo Māori je týden, který se každoročně slaví na Novém Zélandu na podporu māorského jazyka. Māorská televize Māorská televize je televizní stanice, která vysílá v māorštině. Māorská televize hraje důležitou roli při oživování māorského jazyka a kultury. Společnost Māorská společnost je založena na whānau (rodinách), hapū (subkmenech) a iwi (kmenech). Māorská společnost je také založena na konceptech mana (prestiže) a whakapapa (rodokmenu). Ochrana životního prostředí Māorové mají silné vazby na přírodní svět. Māorové hrají důležitou roli v ochraně životního prostředí na Novém Zélandu. Hauora Hauora je māorský koncept zdraví a pohody. Hauora zohledňuje fyzické, duševní, duchovní a kulturní aspekty zdraví. Iwi (kmeny) Na Novém Zélandu je více než sto māorských kmenů. Každý kmen má svůj vlastní jedinečný jazyk, kulturu a historii. Hapū (subkmeny) Hapū jsou subkmeny māorských kmenů. Hapū jsou často založeny na společném předkovi. Marae Marae jsou māorské komunitní centra. Marae se používají pro různé účely, včetně setkání, oslav a pohřbů. Tangata whenua ("lidé země") Tangata whenua je māorský termín pro „lidi země“. Tangata whenua jsou původní obyvatelé Nového Zélandu. Whānau (rodiny) Whānau je māorský termín pro „rodinu“. Whānau jsou důležitou součástí māorské společnosti.
Meke, tradiční fidžijský tanec Meke je tradiční styl tance na Fidži. Je příbuzný se slovem "maka" (rotumanský) a "mele" (havajský). Tančí se obvykle během oslav a festivalů. Tradičně se tance, které tvoří uměleckou formu meke, provádějí pouze skupinami mužů nebo žen, avšak cizí vlivy, jako například mužský/ženský tonganský ma'ulu'ulu, který se stal fidžijským vakamalolo, jsou zřejmé všude. Friedrich Ratzel ve své publikaci z roku 1896 "Dějiny lidstva" píše o fidžijském meke jako o písni i tanci, které mohou vymýšlet pouze někteří vyvolení, kteří tvrdí, že tak činí v duchovním světě, kde je božské bytosti učí písni a odpovídajícímu tanci. Psal, že ideálem fidžijského básníka je poezie, v níž každý verš končí stejnou samohláskou v pravidelném metru, což je v praxi často dosaženo s básnickou licencí pomocí libovolných zkratek nebo prodloužení a vynechání článků.
Pā ʻ ō ʻ ā (často psáno jako paoa, protože tahitština si příliš nepotrpí na psaní diakritiky) je moderní tanec z Tahiti, při kterém tanečníci sedí v kruhu na zemi na kolenou, zpívají a tleskají si rukama o stehna v rytmu hudby, což je poměrně monotónní skandovaný refrén. Vybraní členové, chlapec a dívka, tančí uvnitř kruhu. Celé představení má něco z kohoutího zápasu (což na Tahiti není běžné). Shodou okolností je téma tance obvykle z lovu nebo rybolovu. Pā ʻ ō ʻ ā je skupinový tanec, který se obvykle předvádí na oslavách nebo soutěžích. Tanečníci jsou oblečeni v tradičních tahitských kostýmech, které se skládají z pestré sukně zvané pareu a květinového věnce na hlavě. Tanec začíná zpěvem refrénu, který zpívají všichni tanečníci. Poté začnou tanečníci tleskat rukama o stehna v rytmu hudby. Vybraný chlapec a dívka vstoupí do kruhu a začnou tančit. Jejich tanec je energický a akrobatický a často zahrnuje prvky bojových umění. Tanec končí zpěvem refrénu, který zpívají všichni tanečníci. Pā ʻ ō ʻ ā je krásný a poutavý tanec, který je jedinečnou součástí tahitské kultury. Historie pā ʻ ō ʻ ā Pā ʻ ō ʻ ā je relativně nový tanec, který vznikl na Tahiti v 50. letech 20. století. Vytvořil jej tanečník a choreograf Coco Hotahota, který se inspiroval tradičními tahitskými tanci a bojovými uměními. Tanec se rychle stal populárním a brzy se rozšířil po celém světě. Dnes se pā ʻ ō ʻ ā tančí na mnoha různých místech, včetně Havaje, Nového Zélandu a Spojených států. Význam pā ʻ ō ʻ ā Pā ʻ ō ʻ ā je více než jen tanec. Je to také způsob, jak vyjádřit tahitskou kulturu a historii. Tanec vypráví příběh o lovu a rybolovu, dvou důležitých činnostech v tahitské společnosti. Tanec je také oslavou síly a krásy tahitského lidu. Energické a akrobatické pohyby tance ukazují na fyzickou zdatnost a atletické schopnosti tanečníků. Pā ʻ ō ʻ ā dnes Pā ʻ ō ʻ ā je dnes jedním z nejpopulárnějších tahitských tanců. Tančí se na mnoha různých místech, včetně Havaje, Nového Zélandu a Spojených států. Tanec je také součástí mnoha kulturních festivalů a soutěží. Pā ʻ ō ʻ ā je krásný a poutavý tanec, který je jedinečnou součástí tahitské kultury. Tanec je oslavou síly a krásy tahitského lidu a vypráví příběh o lovu a rybolovu, dvou důležitých činnostech v tahitské společnosti.
Merrie Monarch Festival Merrie Monarch Festival je týdenní kulturní festival, který se každoročně koná v Hilo na Havaji v týdnu po Velikonocích. Slaví krále Davida Kalākaua, který byl nazýván "Merrie Monarch" (Veselý monarcha) kvůli své podpoře umění a je mu připisováno obnovení mnoha havajských kulturních tradic během jeho vlády, včetně hula. Každý rok se festivalu účastní mnoho halau hula (školy), včetně některých z pevninské části USA a někteří mezinárodní umělci, aby se zúčastnili výstav a soutěží. Festival získal celosvětovou pozornost a je považován za nejprestižnější ze všech soutěží hula. Týden Merrie Monarch začíná každý rok na Velikonoční neděli. Soutěžní události hula ukončí týden a probíhají ve čtvrtek, pátek a sobotu. Jsou vysílány a živě přenášeny zdarma online společností Hawaii News Now (dříve KHII-TV, KFVE/K5). Festival Merrie Monarch v roce 2020 byl zrušen kvůli obavám z pandemie koronaviru. Soutěž v roce 2021 se konala od 24. do 26. června bez živého publika a byla vysílána od 1. do 3. července na KFVE. Soutěž hula Merrie Monarch 2023 začala 13. dubna 2023 v 18:00 HST a byla všechny tři večery živě přenášena zdarma na webových stránkách Hawaii News Now.
Kiribati Kiribati, oficiálně Republika Kiribati, je ostrovní stát v mikronéské subregionu Oceánie v centrální části Tichého oceánu. Stálá populace čítá přes 119 000 obyvatel (dle sčítání z roku 2020), z nichž více než polovina žije na atolu Tarawa. Stát se skládá z 32 atolů a jednoho vzdáleného vyvýšeného korálového ostrova Banaba. Celková rozloha země je 811 km2, která je rozptýlena po 3 441 810 km2 oceánu. Ostrovy se rozprostírají podél rovníku a 180. poledníku, avšak mezinárodní datová hranice obchází Kiribati a prudce se stáčí na východ, téměř až k 150° západní délky. To znamená, že nejvýchodnější ostrovy Kiribati, jižní Lineovy ostrovy jižně od Havaje, jsou ve stejný den jako Gilbertovy ostrovy a nacházejí se v nejvýchodnějším časovém pásmu na Zemi: UTC+14. Kiribati získalo nezávislost na Spojeném království a Spojených státech a stalo se suverénním státem v roce 1979. Hlavní město, Jižní Tarawa, které je nyní nejlidnatější oblastí, se skládá z řady ostrůvků spojených sérií hrází. Ty tvoří asi polovinu rozlohy atolu Tarawa. Před svou nezávislostí země vyvážela fosfáty, ale tyto doly již nejsou životaschopné a ekonomiku nyní pohání především rybolov a vývoz kopry. Kiribati je jednou z nejméně rozvinutých zemí na světě a je velmi závislé na mezinárodní pomoci pro svou ekonomiku. Kiribati je členem Tichomořského společenství, Společenství národů, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a Organizace afrických, karibských a tichomořských států a v roce 1999 se stalo plnohodnotným členem Organizace spojených národů. Jako ostrovní národ jsou ostrovy zranitelné vůči změně klimatu a tsunami. Řešení změny klimatu je ústřední součástí jeho mezinárodní politiky jako člena Aliance malých ostrovních států.
Jazyky Vanuatu
Oficiální jazyky: angličtina, francouzština, bislama
Národní jazyk: bislama
Domorodé jazyky: 138 jazyků, všechny oceánské
Rozložení klávesnice: QWERTY, AZERTY
Vanuatská republika má nejvyšší jazykovou hustotu na obyvatele na světě. Přestože má země méně než 300 000 obyvatel, Vanuatu je domovem 138 domorodých oceánských jazyků. Tři úřední jazyky země jsou cizího původu: angličtina, francouzština a bislama, kreolský jazyk založený na angličtině. Díky nedávným migracím se mluví i dalšími jazyky (např. samoánština, hakka čínština, mandarínština).
Bislama
Bislama je kreolský jazyk, který se vyvinul z anglického pidžinu, který se používal na plantážích v 19. století. Dnes je bislama národním jazykem Vanuatu a mluví jím většina obyvatel. Jazyk má jednoduchou gramatiku a slovní zásobu, která je převážně odvozena z angličtiny.
Angličtina a francouzština
Angličtina a francouzština byly zavedeny do Vanuatu během koloniálního období. Angličtina byla úředním jazykem britského kondominia a francouzština úředním jazykem francouzského kondominia. Po získání nezávislosti v roce 1980 se angličtina a francouzština staly úředními jazyky Vanuatu spolu s bislamou.
Domorodé jazyky
Domorodé jazyky Vanuatu patří do oceánské větve austronéské jazykové rodiny. Jsou rozděleny do tří hlavních skupin:
Severovanuatské jazyky
Středovanuatské jazyky
Jihovanuatské jazyky
Severovanuatské jazyky se mluví na severních ostrovech Vanuatu a jsou nejvíce odlišné od ostatních vanuatských jazyků. Středovanuatské jazyky se mluví na centrálních ostrovech a jsou nejrozšířenější skupinou vanuatských jazyků. Jihovanuatské jazyky se mluví na jižních ostrovech a jsou nejvíce podobné jazykům Nové Kaledonie.
Jazyková politika
Jazyková politika Vanuatu je založena na principu jazykové rovnoprávnosti. Všechny tři úřední jazyky mají stejný status a jsou používány ve vládě, vzdělávání a médiích. Domorodé jazyky jsou také podporovány a jsou vyučovány ve školách v oblastech, kde jsou mluveny.
Jazyková diverzita
Jazyková diverzita Vanuatu je odrazem její bohaté kulturní historie. Země je domovem mnoha různých etnických skupin, z nichž každá má svůj vlastní jazyk a kulturu. Tato jazyková diverzita je zdrojem národní hrdosti a je chráněna ústavou Vanuatu.
Tuvalu Tuvalu je ostrovní stát v Polynésii v Tichém oceánu, přibližně na půli cesty mezi Havají a Austrálií. Leží východně-severovýchodně od souostroví Santa Cruz (které patří Šalomounovým ostrovům), severovýchodně od Vanuatu, jihovýchodně od Nauru, jižně od Kiribati, západně od Tokelau, severozápadně od Samoy a Wallis a Futuny a severně od Fidži. Tuvalu se skládá ze tří útesových ostrovů a šesti atolů rozložených mezi 5. a 10. rovnoběžkou jižní šířky a mezi 176. a 180. poledníkem východní délky. Leží západně od datové hranice. Podle sčítání lidu z roku 2017 mělo Tuvalu 10 645 obyvatel, což z něj činí druhou nejméně lidnatou zemi na světě, hned za Vatikánem. Jeho celková rozloha je 26 čtverečních kilometrů. Prvními obyvateli Tuvalu byli Polynésané, podle dobře zavedených teorií o migraci Polynésanů do Pacifiku, která začala asi před třemi tisíci lety. Dlouho před evropským kontaktem s tichomořskými ostrovy Polynésané často cestovali kánoemi mezi ostrovy. Polynéské navigační dovednosti jim umožnily podnikat propracovaně naplánované cesty buď na dvoutrupých plachetnicích, nebo na katamaránech. Vědci se domnívají, že se Polynésané rozšířili ze Samoy a Tongy do tuvaluanských atolů, které pak sloužily jako odrazový můstek pro další migraci do polynéských odlehlých oblastí v Melanésii a Mikronésii. Dříve zmíněný pohyb polynéského lidu mezi ostrovy v Tichém oceánu se označuje jako polynéská orientace. Tento skok z ostrova na ostrov byl řešením nedostatku užitečných zdrojů, jako jsou potraviny, dřevo, voda a dostupná půda, na malých ostrovech v Tichém oceánu. Když požadované zdroje pro lidské přežití na ostrově začaly docházet, obyvatelé ostrova využili své mořské navigační dovednosti a vypluli na nový ostrov plný možností. Jak však bylo obsazeno stále více ostrovů v jižním Pacifiku a občanství a státní hranice nabyly mezinárodního významu, přestalo to být možné. Lidé tak uvízli na ostrovech, které je nebyly schopny uživit. V roce 1569 se španělský navigátor a dokumentarista Álvaro de Mendaña stal prvním známým Evropanem, který propluje souostrovím a během expedice, kterou podnikal při hledání Terra Australis, zahlédl ostrov Nui. Ostrov Funafuti byl v roce 1819 pojmenován Ellice's Island. Později byl celý ostrov pojmenován Ellice Islands anglickým hydrografem Alexandrem Georgem Findlaym. Koncem 19. století si Velká Británie nárokovala kontrolu nad Ellice Islands a označila je za součást své sféry vlivu. Mezi 9. a 16. říjnem 1892 kapitán Gibson z HMS Curacoa vyhlásil každý z Ellice Islands za britský protektorát. Británie jmenovala rezidentního komisaře, který měl spravovat Ellice Islands jako součást britských západopacifických území (BWPT). Od roku 1916 do roku 1975 byly spravovány jako součást kolonie Gilbertových a Elliceových ostrovů. V roce 1974 se konalo referendum, aby se rozhodlo, zda Gilbertovy ostrovy a Elliceovy ostrovy budou mít každý vlastní správu. V důsledku toho kolonie Gilbertových a Elliceových ostrovů právně zanikla 1. října 1975; 1. ledna 1976 byla stará správa oficiálně oddělena a vznikly dvě samostatné britské kolonie, Kiribati a Tuvalu. 1. října 1978 se Tuvalu stalo plně nezávislým suverénním státem v rámci Commonwealthu a je konstituční monarchií s králem Charlesem III. jako králem Tuvalu. 5. září 2000 se Tuvalu stalo 189. členem Organizace spojených národů. Ostrovy nemají významné množství půdy, takže země je silně závislá na dovozu a rybolovu za účelem získání potravin. Důležitou součástí ekonomiky jsou licence na rybolov pro mezinárodní společnosti, granty a projekty pomoci a remitence jejich rodinám od tuvaluanských námořníků, kteří pracují na nákladních lodích. Protože se jedná o nízko položený ostrovní stát, je země extrémně zranitelná vůči zvyšování hladiny moře v důsledku změny klimatu. Je aktivní v mezinárodních klimatických jednáních jako součást Aliance malých ostrovních států.