Ostrovy Howland a ostrovy
Ostrovy Howland a ostrovy jsou dvě neobydlené ve , které leíí blubosti. Obé jsou útočitišti diké
, přičem je ostrov . Jsou součástí a také . Každá je , který spadá pod , . Dne 6. 1. 2009 zařadil oba do . je o o průměru , kterou . má rozlohu km; pro s má rozlohu km. byl oblastí, kam se snažila dostat v roce 1937, když . jsou jediné souší na , které jsou spojené s −12:00 , což je poslední oblast na , kde vyprší *
.
Kantonův ostrov
Domorodý název: Kanton nebo Abariringa
Kantonův ostrov, barevný snímek z družice
Mapa polohy Kantonu
Poloha
Tichý oceán
Souřadnice: 02°48′38″ jižní šířky, 171°40′32″ západní délky
Rozloha: 9,2 km²
Administrativní členění: Kiribati
Největší ostrov: Kanton
Největší sídlo: Tebaronga (41 obyvatel)
Popis
Kantonův ostrov (také známý jako Kanton nebo Abariringa), dříve známý jako Mary Island, Mary Balcout's Island nebo Swallow Island, je největší, nejsevernější a od roku 2020 jediný obydlený ostrov souostroví Fénix v Republice Kiribati. Je to atol ležící v jižním Tichém oceánu zhruba na půli cesty mezi Havají a Fidži. Ostrov je úzký pás země kolem laguny o rozloze 40 km².
Nejbližším sousedem Kantonu je neobydlený ostrov Enderbury, který leží 63 km západně-jihozápadně. Hlavní město Kiribati, Jižní Tarawa, leží 1 765 km západně. V roce 2015 měl ostrov 20 obyvatel, což je pokles oproti 61 obyvatelům v roce 2000.
Jediná vesnice na ostrově, Tebaronga, se nachází na severozápadním cípu pod přistávací dráhou. Kiribati v roce 2006 vyhlásilo chráněnou oblast Fénixovy ostrovy, která byla v roce 2008 rozšířena. Mořská rezervace o rozloze 425 300 km² zahrnuje osm korálových atolů, včetně Kantonu.
Vzhledem k tomu, že je ostrov obydlený, je jeho správa popsána v plánu udržitelného využívání zdrojů Kantonu (KRUSP), který pokrývá oblast v okruhu 12 námořních mil (22 km) kolem atolu. Více než 50 % ostrova a laguny je chráněno v ochranném pásmu.
Hagåtña (vyslovuje se [hæˈɡɑtɲæ]) je hlavní vesnicí území Spojených států Guam. Od 18. do poloviny 20. století bylo Hagåtña centrem populace Guamu, ale dnes je druhou nejmenší z 19 vesnic ostrova, co se týče rozlohy i populace. Přesto zůstává jednou z hlavních obchodních čtvrtí ostrova a také sídlem vlády. Historie Hagåtña byla založena Španěly v roce 1668 jako hlavní město ostrova. Město bylo pojmenováno po domorodém vůdci Hagåtñi. Španělé vybudovali v Hagåtñě pevnost, kostel a další budovy. V roce 1898 se Guam stal územím Spojených států. Hagåtña zůstala hlavním městem ostrova a sídlem vlády. Během druhé světové války byla Hagåtña těžce poškozena japonskou okupací. Po válce bylo město přestavěno a stalo se moderním centrem obchodu a vlády. Geografie Hagåtña se nachází na západním pobřeží Guamu. Je to nejmenší vesnice na ostrově s rozlohou pouhého 1 čtverečního míle (3 km2). Hagåtña je domovem mnoha historických budov, včetně pevnosti Santa Agueda, kostela Dulce Nombre de Maria a vládní budovy. Ve městě se také nachází několik muzeí, parků a pláží. Ekonomika Hagåtña je jedním z hlavních obchodních center Guamu. Ve městě sídlí mnoho obchodů, restaurací a hotelů. Hagåtña je také sídlem vlády, což znamená, že ve městě pracuje mnoho státních zaměstnanců. Kultura Hagåtña je kulturním centrem Guamu. Ve městě se nachází několik muzeí, divadel a uměleckých galerií. Hagåtña je také domovem mnoha festivalů a akcí po celý rok. Demografie Podle sčítání lidu z roku 2020 má Hagåtña 943 obyvatel. Populace města se za posledních několik desetiletí snižuje. Většina obyvatel Hagåtñi jsou Chamorrové, původní obyvatelé Guamu. Vláda Hagåtña je řízena starostou a obecní radou. Starostou Hagåtñi je John A. Cruz. Doprava Hagåtña je obsluhována několika autobusovými linkami. Ve městě se také nachází přístav a letiště. Turismus Hagåtña je oblíbenou turistickou destinací. Ve městě se nachází mnoho historických budov, muzeí a pláží. Hagåtña je také domovem několika festivalů a akcí po celý rok.
Kava
Kava, známá také jako kava kava, je rostlina z čeledi pepřovníkovitých (Piperaceae). Původem je z Tichomoří, kde se pěstuje již po staletí. Název kava pochází z tongštiny a marquesanštiny a znamená "hořký".
Botanický popis
Kava je vytrvalý keř, který může dorůstat výšky až 4 metrů. Má velké, srdčité listy a nenápadné květy. Kořen kavy je hlízovitý a obsahuje aktivní látky zvané kavalaktony.
Tradiční použití
Kava se v tichomořských kulturách tradičně používá jako nápoj se sedativními, anestetickými a euforizujícími účinky. Kořen kavy se rozdrtí a smíchá s vodou, aby vznikl nápoj, který se pije při společenských událostech a rituálech.
Léčebné účinky
Kavalaktony obsažené v kořeni kavy mají anxiolytické (protiúzkostné) účinky. Systematický přehled provedený britskou neziskovou organizací Cochrane dospěl k závěru, že kava je pravděpodobně účinnější než placebo při léčbě krátkodobé úzkosti.
Kava může také pomoci zmírnit nespavost, svalové napětí a příznaky menopauzy. Některé studie naznačují, že může mít také neuroprotektivní účinky a může pomoci chránit mozek před poškozením.
Bezpečnost
Mírná konzumace kavy v její tradiční formě, tj. jako vodního roztoku kořene kavy, je považována Světovou zdravotnickou organizací (WHO) za "přijatelně nízkou úroveň zdravotního rizika".
Avšak konzumace kava extraktů vyrobených organickými rozpouštědly nebo nadměrné množství nekvalitních kava produktů může být spojena se zvýšeným rizikem nežádoucích účinků, včetně potenciálního poškození jater.
Nežádoucí účinky
Mezi nejčastější nežádoucí účinky kavy patří:
Nevolnost
Zvracení
Průjem
Bolest hlavy
Kožní vyrážka
Vzácně může kava způsobit vážné nežádoucí účinky, jako je:
Poškození jater
Neurologické problémy
Alergické reakce
Interakce
Kava může interagovat s některými léky, včetně:
Sedativa
Anxiolytika
Antidepresiva
Léky na ředění krve
Před užíváním kavy je důležité poradit se s lékařem, zejména pokud užíváte jakékoli léky.
Závěr
Kava je tradiční rostlina s anxiolytickými účinky. Mírná konzumace kavy v její tradiční formě je považována za bezpečnou, ale nadměrná konzumace nebo konzumace nekvalitních produktů může být spojena s nežádoucími účinky. Před užíváním kavy je důležité poradit se s lékařem.
Domorodé obyvatelstvo Papuy-Nové Guineje Papua-Nová Guinea je domovem rozmanitého a složitého domorodého obyvatelstva. Odhaduje se, že v zemi existuje více než 7000 různých kulturních skupin, z nichž každá má svůj vlastní jazyk. Vzhledem k této rozmanitosti, na kterou jsou domorodci hrdí, vzniklo mnoho různých stylů kulturního vyjádření. Každá skupina si vytvořila své vlastní výrazové formy v umění, tanci, zbraních, kostýmech, zpěvu, hudbě, architektuře a mnoha dalších oblastech. Aby se země sjednotila, vyvinul se jazyk Tok Pisin, dříve nazývaný Neo-Melanéský (nebo Pidgin English), jako lingua franca – prostředek, kterým mohou různé jazykové skupiny komunikovat mezi sebou v parlamentu, ve sdělovacích prostředcích a jinde. Domorodci obvykle žijí ve vesnicích nebo rozptýlených osadách, které jsou závislé na pěstování yamu a tara. Hlavním hospodářským zvířetem v tradiční Papui-Nové Guineji je oceánské prase (Sus papuensis).
Alingano Maisu Alingano Maisu, známá také jako Maisu /ˈmai šuː/, je dvoutrupá mořská kánoe postavená v Kawaihae na Havaji členy Na Kalai Waʻa Moku o Hawaiʻi a ʻOhana Wa'a z celého Pacifiku a ze zahraničí jako dar a pocta satawalskému navigátorovi Mau Piailugovi, který navigoval mořskou kánoe Hōkūleʻa na její první plavbě na Tahiti v roce 1976 a od té doby vycvičil mnoho rodilých Havajanů v starobylém umění orientace na moři. Slovo maisu pochází ze satawalského slova pro chlebovník, který byl sražen větrem a je proto k dispozici komukoli. Říká se, že jméno symbolizuje znalosti navigace, které jsou volně dostupné. Koncept Alingano Maisu vznikl v roce 2001, kdy se dvě havajské skupiny mořeplavců, Polynesian Voyaging Society a Na Kalai Waʻa Moku o Hawaiʻi, setkaly s Piailugem. Dva trupy 56stopé (17 m) lodě byly vyrobeny přáteli Hōkūleʻa a Hawaiʻi loa na Oʻahu a převezeny na ostrov Hawaiʻi, kde Na Kalai Waʻa dokončila stavbu kánoe. Polynesian Voyaging Society poskytla většinu finančních prostředků na plavební část projektu a také doprovodnou loď, která pomohla dopravit kánoi na Satawal. Kánoe má svůj domovský přístav na ostrově Yap pod velením Piailugova syna, Sesaria Sewralura.
Mikronéské navigační techniky
Mikronéské navigační techniky jsou navigační dovednosti, které po tisíce let používali navigátoři, kteří se plavili mezi tisíci malými ostrovy v západním Tichém oceánu v subregionu Oceánie, který je běžně známý jako Mikronésie. Tito mořeplavci používali techniky hledání cesty, jako je navigace podle hvězd, pozorování ptáků, oceánských vln a vzorů větru, a spoléhali se na velké množství znalostí z ústní tradice. Tyto navigační techniky nadále ovládali polynéští navigátoři a navigátoři ze Santa Cruzských ostrovů. Rekonstrukce polynéského plavby na konci 20. století využívala tradiční hvězdné navigační metody, které zůstaly v každodenním používání na Karolinských ostrovech.
Navigační techniky
Mikronéští navigátoři používali různé navigační techniky, aby se mohli plavit po rozsáhlém oceánu a nacházet cestu na malé ostrovy. Tyto techniky zahrnovaly:
Navigace podle hvězd: Navigátoři používali znalosti polohy hvězd na obloze, aby určili svou polohu a směr.
Pozorování ptáků: Mořeplavci sledovali ptáky, aby určili směr k zemi. Ptáci se často zdržují v blízkosti ostrovů, takže jejich sledování mohlo navigátorům pomoci najít cestu.
Pozorování oceánských vln: Navigátoři pozorovali vzorce oceánských vln, aby určili směr k zemi. Vlny se často lámou na pobřeží, takže jejich sledování mohlo navigátorům pomoci najít cestu.
Pozorování vzorů větru: Navigátoři pozorovali vzorce větru, aby určili směr k zemi. Vítr často vane od pevniny, takže jeho sledování mohlo navigátorům pomoci najít cestu.
Ústní tradice
Mikronéští navigátoři se spoléhali na rozsáhlé znalosti z ústní tradice, aby mohli úspěšně navigovat po oceánu. Tyto znalosti zahrnovaly:
Mořské mapy: Navigátoři měli v paměti podrobné mentální mapy oceánu, které zahrnovaly informace o poloze ostrovů, oceánských proudech a vzorcích větru.
Příběhy o cestách: Navigátoři si předávali příběhy o cestách svých předků, které obsahovaly informace o navigačních technikách a místech, která navštívili.
Písně o navigaci: Navigátoři zpívali písně o navigaci, které obsahovaly informace o hvězdách, vzorcích větru a poloze ostrovů.
Pokračující tradice
Mikronéské navigační techniky se dodnes používají některými navigátory v Mikronésii. V posledních letech došlo k oživení zájmu o tyto tradiční navigační metody a několik organizací pracuje na jejich zachování a předávání budoucím generacím.
Závěr
Mikronéské navigační techniky jsou působivou ukázkou lidské vynalézavosti a schopnosti navigovat po rozsáhlém oceánu pomocí znalostí hvězd, ptáků, oceánských vln a vzorů větru. Tyto techniky umožnily mikronéským navigátorům podnikat dlouhé cesty po Tichém oceánu a objevovat nové ostrovy. Mikronéské navigační techniky jsou dodnes důležitou součástí mikronéské kultury a pokračují v inspiraci lidí po celém světě.
Loď balangay, nebo také barangay, je typ člunu spojovaného pomocí lan svázaných prken pomocí hřebíků, kolíků a provazů. Je rozšířený na Filipínách a až do koloniálního období se hojně využíval jako obchodní loď. Nejstarší známé balangay jsou lodě Butuan, které byly uhlíkově datovány do roku 320 našeho letopočtu a byly nalezeny na několika místech v Butuan, Agusan del Norte. Balangay byly prvními dřevěnými plavidly vykopanými v jihovýchodní Asii. Balangay se každoročně oslavují na festivalu Balanghai v Butuan.
Balangay se vyráběly z prken, která se spojovala pomocí lan. Prkna byla spojována buď okrajem k okraji, nebo se překrývala. Na spojování se používaly hřebíky, kolíky a provazy. Lodě balangay byly různých velikostí a mohly pojmout až stovky lidí.
Balangay se používaly k přepravě zboží, lidí a válečného materiálu. Byly to důležité obchodní lodě, které umožňovaly obchod mezi různými ostrovy Filipín a se sousedními zeměmi. Balangay se také používaly k válečným účelům, protože byly rychlé a snadno ovladatelné.
Balangay jsou důležitou součástí filipínské historie a kultury. Představují dovednost a vynalézavost filipínských stavitelů lodí a jsou svědectvím bohaté námořní tradice Filipín.
Zajímavosti o balangay:
Největší známý balangay měl délku přes 25 metrů a mohl pojmout až 200 lidí.
Balangay byly vybaveny plachtami a vesly.
Balangay se vyráběly z různých druhů dřeva, včetně mahagonu, teaku a ipilu.
Balangay se používaly po celém Filipínském souostroví a byly důležitým prostředkem obchodu a války.
Balangay jsou národním symbolem Filipín a jsou zobrazeny na filipínské vlajce.
Hōkūleʻa je výkonnostně přesná replika waʻa kaulua, tedy polynéské dvoutrupé plachetnice. Byla spuštěna na vodu 8. března 1975 Polynesian Voyaging Society a proslula svou plavbou z Havaje na Tahiti v roce 1976, kterou uskutečnila výhradně za použití tradičních navigačních technik. Hlavním cílem plavby bylo prověřit antropologickou teorii o asijském původu původních obyvatel Oceánie (zejména Polynésanů a Havajanů) jako výsledku cílených plaveb napříč Tichým oceánem, na rozdíl od pasivního driftování s proudy nebo plavby z Ameriky. Tuto teorii podporuje analýza DNA. Sekundárním cílem projektu bylo, aby kanoe a plavba „sloužily jako nástroje pro kulturní obnovu Havajanů a dalších Polynésanů“. Mezi plavbou v roce 1976 a rokem 2009 uskutečnila Hōkūle‘a devět dalších plaveb do Mikronésie, Polynésie, Japonska, Kanady a na pevninu Spojených států, přičemž vždy využívala starověké navigační techniky založené na sledování nebeských těles. 19. ledna 2007 vyplula Hōkūle‘a z Havaje s plachetnicí Alingano Maisu na plavbu přes Mikronésii (mapa) a přístavy v jižním Japonsku. Plavba měla trvat pět měsíců. 9. června 2007 Hōkūle‘a dokončila plavbu „Jeden oceán, jeden národ“ do Jokohamy v Japonsku. 5. dubna 2009 se Hōkūle‘a vrátila do Honolulu po výcvikové plavbě na atol Palmyra, která měla za cíl rozvíjet dovednosti potenciálních členů posádky pro případnou plavbu Hōkūle‘a kolem Země. 18. května 2014 vyplula Hōkūle‘a a její sesterská loď Hikianalia z Oahu na „Malama Honua“, tříletou plavbu kolem světa. Do přístavu na Havaji se vrátila 17. června 2017. Cesta zahrnovala 47 000 námořních mil se zastávkami v 85 přístavech v 26 zemích. Mezi plavbami kotví Hōkūle‘a v Marine Education Training Center (METC) Honolulu Community College v přístavu Honolulu.
Katamarány a plachetnice s přídavnými plováky Katamarány a plachetnice s přídavnými plováky jsou různé typy plavidel, které mají jeden nebo více bočních podpůrných plováků, tzv. přídavné plováky, které jsou připevněny k jedné nebo oběma stranám hlavního trupu. Mohou se pohybovat od malých vydlabaných kánoí až po velké lodě stavěné z prken. Katamarány a plachetnice s přídavnými plováky se mohou také lišit ve své konfiguraci, od původní dvoutrupé konfigurace (katamarány) přes plavidla s jedním přídavným plovákem, která jsou běžná v Tichomoří a na Madagaskaru, až po plavidla s dvojitým přídavným plovákem (trimara) běžná v ostrovní jihovýchodní Asii. Tradičně jsou vybavena austronéskými plachtami, jako jsou krabovité klepetové plachty a tanja plachty, ale v moderní době jsou často vybaveny benzínovými motory. Na rozdíl od plavidel s jedním trupem, plavidla s přídavnými plováky nebo s dvojitým trupem získávají stabilitu díky vzdálenosti mezi svými trupy, nikoli díky tvaru každého jednotlivého trupu. Jako takové jsou trupy plavidel s přídavnými plováky nebo s dvojitým trupem typicky delší, užší a hydrodynamicky účinnější než trupy plavidel s jedním trupem. Ve srovnání s jinými typy kánoí mohou být menší kánoe s přídavnými plováky poměrně rychlé, ale jsou také schopny pádlovat a plachtit ve drsnější vodě. Tato technika pádlování se však výrazně liší od kajakování nebo veslování. Pádle, neboli list, používaný pádlerem je jednostranné, buď s rovným nebo dvakrát ohnutým dříkem. Tato plavidla byla prvními skutečnými oceánskými loděmi a jsou důležitou součástí austronéského dědictví. Byla to plavidla, která umožnila austronéskou expanzi z Tchaj-wanu na ostrovy Indického i Tichého oceánu od přibližně 3000 př. n. l. Tvoří většinu tradičních lodí v ostrovní jihovýchodní Asii, ostrovní Melanésie, Mikronésii, Polynésii a na Madagaskaru. Rozšířily se do dalších kultur, se kterými Austronésané přišli do styku, zejména na Srí Lanku a jižní Indii, jakož i na pobřeží východní Afriky. V moderní době se plavidla s přídavnými plováky používají ve sportu plachtění. Konfigurace katamaránů a trimaranů jsou také široce používány pro vysokorychlostní plavidla.