Maurové Maurové jsou historický termín používaný pro různé skupiny muslimů. Termín Maurové poprvé použili křesťanští Evropané k označení muslimských obyvatel Maghrebu, al-Andalusu (Iberský poloostrov), Sicílie a Malty ve středověku. Maurové nejsou jednotný, odlišný nebo sebeurčený národ. Encyklopedie Britannica z roku 1911 poznamenala, že termín nemá žádnou skutečnou etnologickou hodnotu. Evropané středověku a raného novověku tento název různě používali pro Araby, Berbery a muslimské Evropany. Tento termín byl v Evropě používán také v širším smyslu pro označení muslimů obecně, zejména těch arabského nebo berberského původu, ať už žili v al-Andalusu nebo v severní Africe. Během koloniální éry Portugalci zavedli jména "cejlonští Maurové" a "indičtí Maurové" v jižní Asii a na Srí Lance a bengálští muslimové byli také nazýváni Maurové. Na Filipínách se dlouhodobá muslimská komunita, která předchází příchodu Španělů, nyní sebeidentifikuje jako "lidé Moro", exonym zavedený španělskými kolonizátory kvůli jejich muslimské víře. V roce 711 vedly umajjovské vojsko převážně složené z Maurů ze severní Afriky dobytí Hispánie. Iberský poloostrov pak začal být v klasické arabštině známý jako al-Andalus, který ve svém vrcholu zahrnoval většinu Septimánie a dnešního Španělska a Portugalska. V roce 827 Maurové obsadili Mazaru na Sicílii a vyvinuli ji jako přístav. Nakonec pokračovali v konsolidaci zbytku ostrova. Rozdíly v náboženství a kultuře vedly k staletému konfliktu s křesťanskými královstvími Evropy, která se snažila získat zpět kontrolu nad muslimskými oblastmi; tento konflikt byl označován jako reconquista. V roce 1224 byli muslimové vyhnáni ze Sicílie do osady Lucera, kterou evropští křesťané zničili v roce 1300. Pád Granady v roce 1492 znamenal konec muslimské vlády ve Španělsku, i když muslimská menšina přetrvávala až do svého vyhnání v roce 1609.
Morové (Bangsamorský lid) Morové (také známí jako Bangsamorský lid) jsou muslimské etnolingvistické austronéské skupiny z filipínského ostrova Mindanao, souostroví Sulu a Palawanu. Původně pocházejí z regionu známého jako Bangsamoro (v překladu Moro národ nebo Moro země). Jako muslimské etnické skupiny tvoří největší nekřesťanskou populaci na Filipínách a představují asi 5 % celkové populace země, tedy asi 5 milionů lidí. Většina Morů vyznává sunnitský islám šáfi'ovské právní školy. Morové byli kdysi nezávislí pod různými místními státy, včetně sultanátu Sulu, sultanátu Maguindanao a konfederace sultanátů v Lanao. Přestože odolávali opakovaným španělským invazím, zůstaly moro státy de facto nezávislé až do moro povstání na počátku 20. století. Po filipínské nezávislosti v roce 1946 pokračovali Morové ve svém boji za sebeurčení proti převážně křesťanským Filipínám, což vyvrcholilo v desetiletí trvající vzpouru ozbrojených povstaleckých skupin, především Moro National Liberation Front (MNLF) a Moro Islamic Liberation Front (MILF) proti filipínským ozbrojeným silám. Morové mají zaručen autonomní region filipínskou ústavou. Zřízení autonomního regionu v muslimském Mindanau však neuspokojilo požadavky povstaleckých skupin. Příměří a úspěšné mírové rozhovory mezi filipínskou vládou a MILF vedly v roce 2018 ke vzniku regionu s větší politickou autonomií a pravomocemi, známého jako Bangsamorský autonomní region v muslimském Mindanau. Dnes jsou Morové mimo bangsamorský autonomní region významnou menšinou v dalších blízkých provinciích v jižním Mindanau a v provincii Palawan, Samar a Bicol Region. Jsou také viditelnou a integrovanou menšinou v různých městských centrech země, jako jsou Manila, Cebu a Davao. Mimo Filipín zůstávají někteří Morové v oblastech, které kdysi kontroloval sultanát Sulu podél východního pobřeží Sabahu. Jiní emigrovali do sousední Malajsie, Indonésie a Bruneje na konci 20. století kvůli moro konfliktu v Mindanau. Nové komunity lze dnes nalézt v Kota Kinabalu, Sandakanu a Semporně v Sabahu v Malajsii, v Severním Kalimantan v Indonésii a v Bandar Seri Begawan v Bruneji.
Kordilierský region Kordilierský správní region (anglicky: Cordillera Administrative Region, zkráceně CAR, ilokánsky: Rehion/Deppaar Administratibo ti Kordiliera, filipínsky: Rehiyong Pampangasiwaan ng Cordillera) je správní region na Filipínách, který se nachází na ostrově Luzon. Je to jediný vnitrozemský region v ostrovní zemi, který sousedí s regionem Ilocos na západě a jihozápadě a s regionem Cagayan Valley na severu, východě a jihovýchodě. Je to nejméně lidnatý region na Filipínách, s populací menší než má město Manila. Region se skládá ze šesti provincií: Abra, Apayao, Benguet, Ifugao, Kalinga a Mountain Province. Regionálním centrem je vysoce urbanizované město Baguio. Region byl oficiálně vytvořen 15. července 1987 a pokrývá většinu pohoří Cordillera na Luzonu a je domovem mnoha etnických skupin. Provincie Nueva Vizcaya má většinu obyvatelstva Igorotů, ale americká koloniální vláda ji na počátku 20. století umístila do regionu Cagayan Valley, stejně jako Quirino. Podle sčítání lidu a bydlení z roku 2020 je tento region nejméně lidnatým regionem na Filipínách. Geografie Kordilierský region se nachází v severní části ostrova Luzon a je obklopen regiony Ilocos a Cagayan Valley. Region je hornatý, s nejvyšším bodem na hoře Pulag (2 928 m). Klima v regionu je tropické, s teplými a vlhkými léty a chladnými a suchými zimami. Ekonomika Ekonomika Kordilierského regionu je založena především na zemědělství a cestovním ruchu. Hlavními plodinami pěstovanými v regionu jsou rýže, kukuřice a zelenina. Region je také domovem řady turistických atrakcí, včetně rýžových teras Banaue, katedrály v Baguiu a Mount Pulag. Obyvatelstvo Populace Kordilierského regionu je převážně křesťanská, s velkou menšinou muslimů. Hlavním jazykem v regionu je ilokánský, ale mluví se zde i řadou dalších jazyků, včetně kankanaey, ifugao a itneg. Kultura Kordilierský region je domovem mnoha etnických skupin, z nichž každá má své vlastní jedinečné zvyky a tradice. Mezi nejznámější etnické skupiny v regionu patří Igorot, Ifugao a Kalinga. Region je také známý svými řemeslnými výrobky, včetně tkaní, keramiky a šperků. Správa Kordilierský region je spravován regionální vládou, které předsedá regionální guvernér. Region je dále rozdělen do šesti provincií, které jsou dále rozděleny do 75 obcí. Historie Kordilierský region byl původně součástí regionu Ilocos. V roce 1987 byl region vytvořen jako samostatný správní region. Region byl těžce zasažen zemětřesením v roce 1990, které si vyžádalo více než 1 600 životů. Region byl také postižen tajfunem Yolanda v roce 2013, který způsobil rozsáhlé záplavy a sesuvy půdy.
Bangsamoro Bangsamoro, oficiálně Bangsamoro Autonomous Region in Muslim Mindanao (BARMM), je autonomní region na Filipínách, který se nachází v jihozápadní části ostrova Mindanao. Nahrazuje autonomní region muslimského Mindanaa (ARMM), BARMM byl vytvořen ratifikací jeho základního zákona, Bangsamoro Organic Law, po dvoukolovém právně závazném plebiscitu v západním Mindanau konaném 21. ledna a 6. února 2019. Ratifikace byla potvrzena o několik dní později 25. ledna volební komisí (COMELEC). Vytvoření Bangsamora bylo vyvrcholením několikaletých mírových rozhovorů mezi filipínskou vládou a několika autonomistickými skupinami; zejména Moro Islamic Liberation Front (MILF), který odmítl platnost ARMM a vyzval k vytvoření regionu s většími pravomocemi delegovanými z národní vlády. V roce 2014 byla mezi národní vládou a MILF vyjednána rámcová dohoda známá jako Komplexní dohoda o Bangsamoru. Po pokračujících jednáních a debatách o určitých ustanoveních filipínský kongres vytvořil a ratifikoval základní zákon pro tento region, nyní nazývaný Bangsamoro Organic Law; zákon byl podepsán 26. července 2018. Přestože existovaly otázky ohledně ústavnosti regionu, protože by přijal parlamentní systém v oblasti země s prezidentským systémem vlády, nebylo proti organickému zákonu vydáno žádné soudní rozhodnutí a následně bylo uspořádáno dvoukolové plebiscit: jeden občany ARMM, kteří rozhodovali, zda ARMM rozpustit a okamžitě jej nahradit Bangsamorem, a po vítězství kladného hlasu v první části [9] [10] [11] a druhá část přijatá sousedními obcemi a barangayi v provinciích Lanao del Norte a Cotabato týkající se jejich postoupení do regionu Bangsamoro. [12] [13] [14] [15] V důsledku druhé části plebiscitu bylo 63 barangayů provincie Cotabato předáno vládě Bangsamoro, čímž se rozšířilo území autonomního regionu. [16] [12] Bangsamoro nahradil ARMM jako jediný autonomní region s muslimskou většinou na Filipínách. [17] V současné době v přechodu do roku 2025 je vláda Bangsamoro považována za testovací místo pro širší debatu o ústavní reformě a federalismu na Filipínách.
Moorland je venkovská lokalita v regionu Bundaberg v australském Queenslandu.
Souřadnice
24°45′49″ jižní šířky 152°12′27″ východní délky
Populace
270 (sčítání lidu 2016)
Hustota zalidnění
5,70/km2
PSČ
4670
Rozloha
47,4 km2
Časové pásmo
AEST (UTC+10:00)
Místní samospráva
Region Bundaberg
Státní volební obvod
Burnett
Federální volební obvod
Flynn
Sousední předměstí Moorlandu
Avondale
Moore Park Beach
Welcome Creek
Bucca
Meadowvale
Historie
Moorland byl poprvé osídlen v 19. století. Název je odvozen od bažinaté krajiny, která se v oblasti nachází. Moorland byl původně zemědělskou oblastí, ale v posledních letech se stal oblíbeným místem pro bydlení.
Současnost
Moorland je dnes klidná rezidenční komunita. Ve městě je základní škola, kostel a několik obchodů. Moorland je také oblíbeným místem pro rybaření, plavbu lodí a další rekreační aktivity.
Zajímavá místa
Bažiny Moorland: Bažiny jsou chráněnou oblastí a domovem široké škály ptáků a jiných volně žijících živočichů.
Řeka Burnett: Řeka Burnett je oblíbeným místem pro rybaření, plavbu lodí a další vodní sporty.
Národní park Kinkuna: Národní park Kinkuna je domovem deštných pralesů, pláží a dalších přírodních zajímavostí.
Doprava
Moorland je přístupný po silnici Bundaberg-Gin Gin Road. Do města nejezdí žádná veřejná doprava.
Vzdělávání
V Moorlandu je jedna základní škola:
Základní škola Moorland
Zdravotnictví
V Moorlandu není žádná nemocnice. Nejbližší nemocnice je v Bundabergu.
Pohodlí
V Moorlandu je několik obchodů, včetně:
Supermarket
Benzínová pumpa
Pošta
Knihovna
Rekreace
Moorland je oblíbeným místem pro rybaření, plavbu lodí a další rekreační aktivity. Ve městě je také několik parků a hřišť.
Západní standardní času
Západní standardní času (Western Standard Time, WST) je jednou ze tří standardních zón v Austrálii. Pokrývá většinu západní Austrálie a má offset UTC+8:00.
Historie
Standardní pásma byla v Austrálii zavedena v 90. letech 19. století. Předtím si každé místní město či obec určovalo svůj vlastní místní střední (sluneční) čas.
Současné použití
V současné době se WST používá v následujících oblastech:
Západní Austrálie (kromě části odlehlých oblastí)
Další standardní pásma v Austrálii
Kromě WST má Austrálie ještě dvě další standardní pásma:
Austrálský východní standardní času (AEST; UTC+10:00)
Austrálský centrální standardní času (ACST; UTC+9:30)
Letní času
Letní času se v Austrálii používá v některých částech země mezi první nedělí v listopadu a první nedělí v dubnu. Následujících oblasti používají letní času:
New South Wales: Austrálský východní letní času (AEDT; UTC+11:00)
Victoria: AEDT
Tasmánie: AEDT
Jižní Austrálie: Austrálský centrální letní času (ACDT; UTC+10:30)
Jervis Bay: AEDT
Austrálské hlavní město: AEDT
Oblasti bez letní času
V následujících oblastech se letní času neuplatňuje:
Západní Austrálie
Severní teritorium
Queensland
Časová pásma v Austrálském svazu
Austrálie má také několik teritorií, která mají vlastní standardní pásma:
Kokosové (Keeling) ostrovy: UTC+6:30
Vánoční ostrov: UTC+7:00
Ostrov Norfolku: UTC+11:00 (standardní času), UTC+12:00 (letní času)
UTC (zkratka z anglického Coordinated Universal Time) je hlavní časový standard, podle kterého se řídí světové hodiny a čas. Je zhruba o jednu sekundu odlišný od středního slunečního času (např. UT1) na nultém poledníku (na referenčním poledníku IERS, který je v současnosti používán jako hlavní poledník) a není upravován pro letní čas. V podstatě jde o nástupce středního času (GMT). Koordinace vysílání času a frekvence po celém světě začala 1. ledna 1960. UTC byl poprvé oficiálně přijat jako doporučení CCIR 374, Standard-Frequency and Time-Signal Emissions, v roce 1963, ale oficiální zkratka UTC a oficiální anglický název Coordinated Universal Time (spolu s francouzským ekvivalentem) byly přijaty až v roce 1967. [1] Systém byl několikrát upravován, včetně krátkého období, kdy vysílací signály koordinace času vysílaly jak UTC, tak i stupňovaný atomový čas (SAT), než byl v roce 1970 přijat nový UTC a v roce 1972 implementován. Tato změna také zavedla přestupné sekundy, aby se zjednodušily budoucí úpravy. Toto doporučení CCIR 460 "stanoví, že (a) nosné frekvence a časové intervaly by měly být udržovány konstantní a měly by odpovídat definici sekundy SI; (b) krokové úpravy by měly být v případě potřeby přesně 1 s, aby byla zachována přibližná shoda s univerzálním časem (UT); a (c) standardní signály by měly obsahovat informace o rozdílu mezi UTC a UT." [2] Generální konferenci o vahách a mírách přijala rezoluci o změně UTC pomocí nového systému, který by do roku 2035 odstranil přestupné sekundy. [3] Aktuální verze UTC je definována Doporučením Mezinárodní telekomunikační unie (ITU-R TF.460-6), Standard-frequency and time-signal emissions, [4] a je založena na mezinárodním atomovém čase (TAI) s přestupnými sekundami přidanými v nepravidelných intervalech, aby se vyrovnaly nahromaděné rozdíly mezi TAI a časem měřeným rotací Země. [5] Přestupné sekundy jsou vkládány podle potřeby, aby se UTC udrželo v rozmezí 0,9 sekundy od varianty UT1 univerzálního času. [6] Viz část "Aktuální počet přestupných sekund" pro počet přestupných sekund vložených k dnešnímu dni.
Spolkový ústavní soud (BVerfG)
Spolkový ústavní soud je nejvyšší ústavní soud Spolkové republiky Německo. Byl zřízen Ústavou Spolkové republiky Německo (německy Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland). Od svého vzniku na počátku republiky po druhé světové válce sídlí soud v Karlsruhe, kde sídlí také Spolkový soudní dvůr.
Hlavním úkolem Spolkového ústavního soudu je soudní přezkum, může prohlásit právní předpisy za protiústavní a tím je zrušit. V tomto ohledu je podobný jiným nejvyšším soudům s pravomocí soudního přezkumu, ale má řadu dalších pravomocí a je považován za jeden z nejvlivnějších a nejmocnějších národních soudů na světě.
Na rozdíl od jiných nejvyšších soudů není ústavní soud nedílnou součástí soudního nebo odvolacího řízení (s výjimkou případů týkajících se ústavního nebo veřejného mezinárodního práva) a neslouží jako běžný odvolací soud pro nižší soudy nebo Spolkové nejvyšší soudy v případech porušení spolkových zákonů. Pravomoc soudu se zaměřuje na ústavní otázky a soulad všech vládních institucí s ústavou. Ústavní dodatky nebo změny schválené parlamentem podléhají jeho soudnímu přezkumu, protože musí být v souladu s nejzákladnějšími zásadami Grundgesetz definovanými věčnou doložkou.
Pravomoci
Spolkový ústavní soud má následující pravomoci:
Soudní přezkum: Soud může prohlásit zákony, nařízení a jiné právní předpisy za protiústavní.
Ústavní stížnost: Jednotlivci mohou podat ústavní stížnost, pokud se domnívají, že jejich základní práva byla porušena veřejnou mocí.
Abstraktní přezkum norem: Soud může přezkoumat zákony, i když nebyly použity v konkrétním případě, pokud existuje důvodné podezření, že jsou protiústavní.
Přezkum voleb: Soud přezkoumává volby do Spolkového sněmu a Spolkové rady.
Přezkum politických stran: Soud může zakázat politické strany, které jsou v rozporu s ústavou.
Výklad ústavy: Soud může vydávat rozhodnutí, která vykládají ústavu.
Složení
Soud se skládá z 16 soudců, kteří jsou voleni Spolkovým sněmem a Spolkovou radou na dobu 12 let. Soudci musí být vysoce kvalifikovaní právníci, kteří dosáhli významných úspěchů v oblasti práva.
Prezident
Soud vede prezident, kterého volí soudci na dobu tří let. Prezident řídí soud a je jeho mluvčím.
Význam
Spolkový ústavní soud je jedním z nejdůležitějších ústavních soudů na světě. Má velký vliv na německou politiku a společnost a je považován za strážce ústavy. Soudní rozhodnutí jsou závazná pro všechny ostatní soudy a orgány veřejné moci v Německu.
Karlsruhe je okres (Landkreis) na severozápadě spolkové země Bádensko-Württembersko v Německu. Sousedními okresy jsou (od severu ve směru hodinových ručiček) Rhein-Neckar, Heilbronn, Enz, Calw, Rastatt, Germersheim, Rhein-Pfalz-Kreis a městský okres Špýr. Uprostřed okresu se nachází městský okres Karlsruhe (Stadtkreis Karlsruhe), který zahrnuje město Karlsruhe a částečně rozděluje okres na severní a jižní část. Historie Okres Karlsruhe byl vytvořen v roce 1973 sloučením bývalých okresů Karlsruhe, Bruchsal a Ettlingen. Okres Karlsruhe je pojmenován po městě Karlsruhe, které je jeho hlavním městem. Geografie Okres Karlsruhe leží v horním Rýnském údolí a je ohraničen řekami Rýn na západě a Neckar na východě. Území okresu je převážně kopcovité, s nejvyšším bodem v pohoří Schwarzwald (1054 m n. m.). Okresem protéká také řeka Pfinz. Obyvatelstvo V okrese Karlsruhe žije přibližně 450 000 obyvatel, což z něj činí jeden z nejlidnatějších okresů v Bádensku-Württembersku. Hlavním městem okresu je Karlsruhe, které je také největším městem v Bádensku-Württembersku. Dalšími významnými městy v okrese jsou Bruchsal, Ettlingen, Bretten a Stutensee. Ekonomika Okres Karlsruhe je jednou z nejbohatších oblastí v Německu. Ekonomika okresu je založena na průmyslu, službách a zemědělství. V okrese sídlí řada velkých společností, včetně Daimler AG, SAP SE a BASF SE. Doprava Okres Karlsruhe má vynikající dopravní spojení. Hlavní dálnice A5 a A8 procházejí okresem a spojují jej s městy Karlsruhe, Stuttgart a Frankfurt. Okres je také obsluhován železniční tratí Karlsruhe-Basel, která spojuje Karlsruhe se Švýcarskem. Kultura Okres Karlsruhe má bohatou kulturní historii. V okrese se nachází řada hradů, zámků a muzeí. Okres je také domovem několika univerzit a vysokých škol, včetně Univerzity v Karlsruhe a Technologického institutu v Karlsruhe. Turistika Okres Karlsruhe je oblíbenou turistickou destinací. V okrese se nachází řada turistických stezek a cyklostezek. Okres je také domovem několika lázeňských měst, včetně Bad Herrenalb a Bad Wildbad.
Jan Tschichold Jan Tschichold (původním jménem Johannes Tzschichhold, známý také jako Iwan Tschichold nebo Ivan Tschichold; 2. dubna 1902 – 11. srpna 1974) byl německý kaligraf, typograf a knižní designér. Hrál významnou roli ve vývoji grafického designu ve 20. století – nejprve rozvíjením a prosazováním principů typografického modernismu a později idealizací konzervativních typografických struktur. Jeho vedení vizuální identity nakladatelství Penguin Books v desetiletí po druhé světové válce posloužilo jako vzor pro rozvíjející se praxi plánování programů firemní identity. Navrhl také písmo Sabon. Mládí a vzdělání Jan Tschichold se narodil 2. dubna 1902 v Lipsku v Německém císařství. Jeho otec byl knihař a jeho matka byla učitelka. Tschichold projevil zájem o umění a design již v raném věku a navštěvoval uměleckou školu v Lipsku. Kariéra Po absolvování umělecké školy pracoval Tschichold jako kaligraf a typograf. V roce 1923 se připojil k hnutí Bauhaus, kde se seznámil s principy moderního designu. Tschichold byl jedním z prvních zastánců typografického modernismu, který se vyznačoval používáním jednoduchých, geometrických tvarů a bezpatkových písem. V roce 1925 Tschichold vydal svou vlivnou knihu "Nová typografie", která se stala základním textem pro moderní typografy. V knize prosazoval použití asymetrických rozvržení, koláží a fotografických montáží. Ve 30. letech 20. století se Tschichold začal více zajímat o tradiční typografické struktury. Navrhl řadu písem, včetně písma Sabon, které je založeno na renesančním písmu Clauda Garamonda. Vliv Jan Tschichold byl jedním z nejvlivnějších typografů 20. století. Jeho práce měla významný vliv na vývoj grafického designu a jeho principy se dodnes používají. Tschichold je také známý svými příspěvky k firemní identitě a knižnímu designu. Osobní život Jan Tschichold se oženil s Ernou Dinklageovou v roce 1924. Měli spolu dvě děti. Tschichold zemřel 11. srpna 1974 v Locarnu ve Švýcarsku. Odkaz Jan Tschichold je považován za jednoho z nejvýznamnějších typografů 20. století. Jeho práce nadále ovlivňuje designéry a jeho principy jsou stále používány v grafickém designu a typografii.