Braniborská vlajka
Braniborská vlajka je vodorovná bikolóra červené a bílé barvy s erbem spolkové země uprostřed.
Popis vlajky
Vlajka Braniborska se skládá ze dvou vodorovných pruhů, horního červeného a dolního bílého. Uprostřed vlajky je umístěn zemský znak.
Znak spolkové země
Znak spolkové země Braniborsko zobrazuje na bílém (stříbrném) štítě červeného orla, který hledí doprava a má křídla zdobená zlatými trojlístky a zlaté brnění.
Historie vlajky
Současná podoba vlajky byla přijata 30. ledna 1991 a dále zakotvena v článku 4 Ústavy spolkové země Braniborsko. Vlajka byla navržena v roce 1989.
Symbolika barev
Červená barva symbolizuje krev braniborských vlastenců, kteří bojovali za svobodu a nezávislost.
Bílá barva symbolizuje mír a čistotu.
Použití vlajky
Braniborská vlajka se používá jako:
Vlajka spolkové země
Vlajka státních úřadů a institucí
Vlajka na veřejných budovách a místech
Vlajka při oficiálních příležitostech a slavnostech
Zajímavosti
Braniborská vlajka je podobná vlajce Rakouska, která je také červeno-bílá s erbem uprostřed.
Červená barva vlajky je odvozena od barvy vlajky Svaté říše římské, jejíž součástí bylo Braniborsko.
Bílá barva vlajky je odvozena od barvy vlajky Pruska, které Braniborsko zahrnovalo.
Kigali - hlavní město
Úvod
Kigali je hlavním a největším městem Rwandy. Leží téměř ve středu země v oblasti zvlněných kopců s řadou údolí a hřebenů spojených strmými stráněmi. Jako primární město je Kigali poměrně nové. Od svého založení jako správního střediska v roce 1907 je ekonomickým, kulturním a dopravním centrem Rwandy a po získání nezávislosti v roce 1962 se stalo hlavním městem země, které převzalo tuto roli od města Huye.
Stručná historie
Oblast, kde se nachází Kigali, byla od 15. století pod kontrolou Rwándského botas a poté na počátku 20. století pod kontrolou Německa. Město bylo založeno v roce 1907, kdy si tehdejší německý rezident Richard Kářl vybral místo pro své sídlo s odkazem na jeho centrální umístění, výhledy a bezpečnost. Během německé éry začali v měste cizinci obchodovat a Kářl otevřel několik státních škol pro rwandské studenty Tutsiho. V době první světové války převzala Belgie nadvládu nad Rwandou a Burundi a vytvořila kolonii Ruanda-Urundi. Kigali zůstalo sídlem koloniální správy Rwandy, ale hlavním městem Ruandy-Urundi bylo Usumbura (nyní Bujumbura) v Burundi. Kigali zůstalo malým městem s pouhými 6 000 obyvateli v době nezávislosti. V následujícím období rostlo Kigali pomalu. Zpočátku nebylo přímo ovlivněno rwandskou občanskou válkou, která vypukla v roce 1990, kdy se vládní síly střetly s povstaleckou Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF). V dubnu 1994 byl však zabit rwandský prezident Juvénal Habyarimana, když byl poblíž Kigali sestřelen jeho letoun. Po jeho smrti vypukla rwandská genocida, při které extremisti Hutu věrní tehdejší vládě zabili odhadem 800 000 až 1 000 000 Tutsiů a umírněných Hutů. RPF obnovila boje a ukončila více než roční příměří. Postupně převzali pod svou moc téměř celou zemi a 4. 7. 1994 vstoupili do Kigali. Po genocidě zažilo Kigali rychlý růst populace a velká část města byla přestavěna.
Správní členění
Město Kigali je jedním z pěti provincií Rwandy s hranicemi stanovenými v roce 2006. Dělí se na tři okresy - Gasabo, Kicukiro a Nyarugenge - které historicky měly na starosti správu významných oblastí provincie. Reformy v lednu 2020 převedly velkou část pravomocí okresů na celoměstskou radu. Ve měste sídlí také hlavní sídlo a kanceláře prezidenta Rwandy a dalších vládních institucí.
Ekonomika
Největším přispěvatelem do hrubého domácího produktu Kigali je sektor služeb, ale značná část populace pracuje v zemědělství, včetně malých farem. Přilákání mezinárodních návštěvníků je priorita pro městské úřady, včetně podpory cestovního ruchu, kongresů a výstav.
Zajímavá místa
Kigali nabízí řadu zajífavých míst k návštěvě, včetně:
Památník Kigali: Památník připomínající rwandskou genocidu, který obsahuje masový hrob s ostatky více než 250 000 obětí.
Mužské muzem: Muzeum věnované historii a kultuře Rwandy, které vystavuje tradiční artefakty, umělecky předměty a historické dokumenty.
Kigali Convention Center: Moderní kongresové centrum, které hostí velké akce, konference a výstavy.
Mount Kigali: Kopec s panoramatickým výhledem na město, který je oblíbeným místem pro pěší turistiku a pikniky.
Nyamirambo: Historická čtvrť známá svými mešitami, barevnými domy a živými ulicemi.
Kimironko Market: Velký trh pod širým nebem, kde se prodávají místní produkty, řemesla a suvenýry.
Markraběctví Braniborské (němečtina: Markgrafschaft Brandenburg) bylo významné knížectví Svaté Římské Říše od roku 1157 do 1806, které hrálo klíčovou roli v dějinách Německa a střední Evropy. Brandenbursko se vyvinulo ze Severní marky založené na území slovanských Lužických Srbů. Jeden ze svých názvů, Marka Braniborská (Mark Brandenburg), odvozuje právě odtud. Vlastnící marky byli prestižními knížecími voliči, což jim umožňovalo volit císaře Svaté Římské Říše, jak bylo stanoveno Zlatou bulou Karlovou z roku 1356. Stát se tak stal známým jako Braniborsko nebo Braniborské kurfiřtstvo (Kurbrandenbursko nebo Kurfürstentum Brandenburg). V roce 1415 se vlády v Braniborsku ujal rod Hohenzollernů. V roce 1417 pak Fridrich I. přesunul hlavní město z Braniboru nad Havolou do Berlína. V roce 1535 mělo kurfiřtstvo rozlohu asi 10 000 čtverečních mil (26 000 km2) a počet obyvatel 400 000. Pod vedením Hohenzollernů Braniborsko v 17. století rychle rostlo a získalo vévodské území v Pruskách. Výsledné Braniborsko-Prusko se stalo jádrem Pruských královstvích, které se v 18. století stalo vedoucím německým státem. Přestože nejvyššmí titul kurfiřtů zněl „král v/Prusku“, jejich základna moci zůstala v Braniborsku a jeho hlavní město Berlíně. Markraběctví Braniborské zaniklo s rozpuštěním Svaté Římské Říše v roce 1806. Po napoleonský válkách bylo nahrazeno pruskou provincií Braniborsko v roce 1815. Hohenzollernské Královské Prusiko bylo hlavní hybnou silou sjednocení Německa. Severoněmecký spolek, v němž převládalo Prusiko, se později v roce 1871 přeměnil na Německé císařstí; to bylo právním jádrem sjednocené Německé Říše v letech 1871–1945, a jako takové přímý předchůdce dnešní Spolkové republiky Německa.
Branibor nad Havlem
Branibor nad Havlem (německy: Brandenburg an der Havel) je město v Německu, ve středu Braniborska. Je nezávislým městem, které není součástí žádného zemskéhho kraje. Žije zde přibližně 72 000 obyvatel. Město leží na řece Havole, 60 km jihozápadně od Berlína.
Branibor nad Havlem byl založen v roce 1157 Albrechtem Medvědem, prvním markrabětem Braniborska. Město se stalo hlavním městem markrabství a později kurfiřtství Braniborska. V roce 1417 bylo hlavním městem nahrazeno Berlínem.
Branibor nad Havlem je známý svou historií a architekturou. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti patří:
Dóm svatého Petra a Pavla (Dom St. Peter und Paul) - gotická katedrála ze 13. století
Stará radnice (Altes Rathaus) - renesanční radnice z 16. století
Klášter Lehnin (Kloster Lehnin) - bývalý klášter ze 12. století
Braniborská brána (Brandenburg Tor) - městská brán z 14. století
Havelské jezero (Havelsee) - jezero na jihu města
Branibor nad Havlem je také významným průmyslovým městem. Mezi hlavní průmyslové odvětví patří strojírenství, elektromechanika a potravinářský průmysl.
Město je dobře napojeno na dálniční síť a má také vlastní letiště. Branibor nad Havlem je také oblíbenou turistickou destinací.
Feudalismus
Feudalismus byl společenský a politický systém, který vznikl v západní Evropě v 9. století a přetrval až do konce středověku. Byl založen na vztazích mezi pánem a vazalem, kdy vazal poskytoval vojenskou službu a jiné povinnosti výměnou za půdu a ochranu.
Pán a vazal
Ústředním vztahem ve feudalismu byl vztah mezi pánem a vazalem. Pán byl osoba, která vlastnila půdu, a vazal byl osoba, která od pána půdu dostala. Vazal měl povinnost poskytovat pánovi vojenskou službu, radu a další pomoc. Na oplátku pán poskytoval vazalovi ochranu, půdu a další výhody.
Feudální držba
Půda, kterou vazal držel od pána, se nazývala feud. Feud byl podmíněný grant, což znamená, že vazal mohl ztratit feud, pokud nesplnil své povinnosti vůči pánovi.
Feudální hierarchie
Feudální společnost byla organizována do hierarchie, přičemž na vrcholu byl král. Pod králem byli baroni, kteří vlastnili velké pozemky. Pod barony byli rytíři, kteří vlastnili menší pozemky. Na nejnižším stupni hierarchie byli sedláci, kteří pracovali na půdě pánů.
Feudální povinnosti
Vazal měl vůči svému pánovi řadu povinností, včetně:
Vojenská služba: Vazal byl povinen poskytovat pánovi vojenskou službu po určitou dobu každý rok.
Rada: Vazal byl povinen radit pánovi v záležitostech týkajících se války, míru a vlády.
Pomoc: Vazal byl povinen poskytovat pánovi pomoc v nouzi, například při stavbě hradu nebo při finančních problémech.
Feudální práva
Na oplátku za své povinnosti měl vazal vůči svému pánovi řadu práv, včetně:
Ochrana: Pán byl povinen chránit vazala před nepřáteli a poskytovat mu spravedlnost.
Půda: Pán poskytoval vazalovi půdu, na které mohl žít a pracovat.
Další výhody: Pán mohl vazalovi poskytovat další výhody, například tituly, úřady nebo finanční pomoc.
Feudalismus v Anglii
Feudalismus byl do Anglie zaveden Vilémem Dobyvatelem v roce 1066. Anglický feudalismus byl založen na normanském modelu, ale postupem času se vyvinul v jedinečný systém.
Anglický feudalismus se vyznačoval silnou královskou mocí. Král byl na vrcholu feudální hierarchie a všichni ostatní držitelé půdy byli jeho vazaly. Král měl právo ukládat daně, svolávat armádu a vydávat zákony.
Anglický feudalismus byl také charakteristický svým důrazem na právní stát. Všechny feudální vztahy byly založeny na smlouvách a právní spory mezi pány a vazaly byly řešeny v královských soudech.
Úpadek feudalismu
Feudalismus začal v Anglii upadat v 13. století. To bylo způsobeno řadou faktorů, včetně růstu měst, rozvoje obchodu a vzestupu centralizované královské moci.
V 15. století byl feudalismus v Anglii nahrazen novým systémem vlády založeným na parlamentní demokracii. Feudální vztahy však přetrvávaly v některých oblastech až do 19. století.
Karl Marx Karl Marx (5. května 1818 – 14. března 1883) byl německo-francouzský filozof, ekonom, sociolog, historik, novinář a revolucionář. Život a dílo Marx se narodil v Trevíru v Prusku. Studoval na univerzitách v Bonnu, Berlíně a Jeně, kde v roce 1841 získal doktorát z filozofie. Byl ovlivněn filozofií Georga Wilhelma Friedricha Hegela a jeho myšlenky dále rozvíjel ve svých dílech, jako například v Německé ideologii (1846) a Grundrisse (1857–1858). V roce 1844 se Marx setkal s Friedrichem Engelsem, který se stal jeho celoživotním přítelem a spolupracovníkem. Společně napsali Komunistický manifest (1848), který vyjadřuje Marxovy myšlenky a načrtává program pro revoluci. Marx byl z Belgie a Německa vyhoštěn a v roce 1849 se přestěhoval do Londýna, kde napsal Osmnáctý Brumaire Ludvíka Bonaparta (1852) a Kapitál (1867–1894). V roce 1864 Marx pomohl založit Mezinárodní dělnické sdružení (První internacionála), ve kterém se snažil bojovat proti vlivu anarchistů vedených Michailem Bakuninem. Ve své Kritice gothajského programu (1875) Marx psal o revoluci, státu a přechodu ke komunismu. Zemřel bez státní příslušnosti v roce 1883 a byl pohřben na hřbitově Highgate. Myšlenky a teorie Marxovy kritiky historie, společnosti a politické ekonomie tvrdí, že lidské společnosti se vyvíjejí skrze třídní boj. V kapitalistickém způsobu výroby se to projevuje v konfliktu mezi vládnoucími třídami (známými jako buržoazie), které kontrolují výrobní prostředky, a pracujícími třídami (známými jako proletariát), které tyto prostředky umožňují tím, že prodávají svou pracovní sílu výměnou za mzdy. Marx předpovídal, že kapitalismus produkuje vnitřní napětí jako předchozí socioekonomické systémy a že tato napětí povedou k jeho sebedestrukci a nahrazení novým systémem známým jako socialistický způsob výroby. Pro Marxe by třídní antagonismy za kapitalismu – částečně kvůli jeho nestabilitě a náchylnosti ke krizím – vedly k rozvoji třídního uvědomění dělnické třídy, což by vedlo k dobytí politické moci a nakonec ke vzniku beztřídní, komunistické společnosti tvořené svobodným sdružením výrobců. Marx aktivně usiloval o její realizaci a tvrdil, že dělnická třída by měla provádět organizovanou proletářskou revoluční akci, aby svrhla kapitalismus a přinesla socioekonomickou emancipaci. Marx je považován za jednu z nejvlivnějších osobností v lidské historii a jeho dílo bylo jak chváleno, tak kritizováno. Marxismus měl velký vliv na socialistické myšlení a politická hnutí a během 20. století převzaly moc v mnoha zemích revoluční vlády, které se identifikovaly jako marxistické, a vytvořily socialistické státy, včetně Sovětského svazu a Čínské lidové republiky. Bylo vyvinuto několik teoretických variant, jako je leninismus, marxismus-leninismus, trockismus a maoismus. Marxova práce v ekonomii má silný vliv na moderní heterodoxní teorie práce a jejího vztahu ke kapitálu a je obvykle citován jako jeden z hlavních architektů moderní společenské vědy.
Marxismus Marxismus je politická ideologie a metoda socioekonomické analýzy, která používá materialistickou interpretaci historického vývoje, známou jako historický materialismus, k pochopení vztahů mezi třídami a sociálních konfliktů a dialektickou perspektivu k nahlížení na společenskou transformaci. Vychází z díla německých filozofů 19. století Karla Marxe a Friedricha Engelse. Protože se marxismus v průběhu času vyvinul do různých odvětví a myšlenkových škol, neexistuje žádná jediná, definitivní marxistická teorie. Marxismus měl hluboký dopad na formování moderního světa, přičemž různá levicová a krajně levicová politická hnutí se z něj inspirovala v různých místních kontextech. Kromě myšlenkových škol, které zdůrazňují nebo upravují prvky klasického marxismu, byly různé marxistické koncepty začleněny a přizpůsobeny do celé řady sociálních teorií vedoucích k velmi odlišným závěrům. Kromě Marxovy kritiky politické ekonomie byly definující charakteristiky marxismu často popisovány pomocí pojmů dialektický materialismus a historický materialismus, i když tyto pojmy byly vytvořeny až po Marxově smrti a jejich zásady byly zpochybněny některými samovyhlášenými marxisty. Marxismus jako myšlenková škola měl hluboký dopad na společnost a globální akademii, ovlivnil mnoho oborů, včetně antropologie, archeologie, teorie umění, kriminologie, kulturních studií, ekonomie, vzdělávání, etiky, filmové teorie, geografie, historiografie, literární kritiky, mediálních studií, filozofie, politologie, politické ekonomie, psychologie, vědeckých studií, sociologie, urbanismu a divadla. Dialektický materialismus Dialektický materialismus je filozofický přístup, který tvrdí, že svět je v neustálém stavu změny a vývoje a že tuto změnu lze pochopit pomocí dialektické metody. Dialektická metoda je založena na myšlence, že všechny věci jsou ve vzájemném vztahu a že změna je výsledkem konfliktu mezi protichůdnými silami. Historický materialismus Historický materialismus je teorie, která tvrdí, že způsob výroby v dané společnosti určuje její sociální, politickou a kulturní strukturu. Historický materialismus je založen na myšlence, že ekonomická základna společnosti určuje její nadstavbu. Třídní boj Třídní boj je teorie, která tvrdí, že společnost je rozdělena do tříd, které mají protichůdné zájmy. Třídní boj je založen na myšlence, že ekonomické vykořisťování jedné třídy druhou třídou vede ke konfliktu mezi těmito třídami. Komunistická revoluce Komunistická revoluce je teorie, která tvrdí, že kapitalismus bude nakonec svržen komunistickou revolucí. Komunistická revoluce je založena na myšlence, že dělnická třída nakonec svrhne kapitalistickou třídu a nastolí beztřídní společnost. Marxismus v praxi Marxismus byl použit k ospravedlnění řady politických revolucí a hnutí po celém světě. Nejvýznamnějšími příklady jsou ruská revoluce v roce 1917 a čínská revoluce v roce 1949. Marxismus byl také použit k ospravedlnění různých socialistických a komunistických vlád po celém světě. Kritika marxismu Marxismus byl kritizován z řady důvodů. Jedna z hlavních kritik spočívá v tom, že je příliš deterministický, což znamená, že věří, že historie je předem dána a že ji nelze změnit. Další kritika spočívá v tom, že je příliš utopický, což znamená, že jeho cíl beztřídní společnosti je nerealistický.
Reichstag Severoněmeckého spolku Reichstag Severoněmeckého spolku byl dolní komorou parlamentu spolkového státu. Byl volen lidovým hlasováním a byl zodpovědný za federální legislativu společně s Bundesratem, horní komorou, jejíž členové byli jmenováni vládami jednotlivých států, aby zastupovali jejich zájmy. Výkonná moc byla v rukou Bundesratu a pruského krále, který působil jako Bundespräsidium neboli hlava státu. Reichstag projednával a schvaloval nebo zamítal daně a výdaje a mohl navrhovat vlastní zákony. Aby se zákony staly účinnými, vyžadovaly souhlas jak Bundesratu, tak Reichstagu. Volební právo ve volbách do Reichstagu bylo na svou dobu pokrokové, neboť přiznávalo všeobecné, rovné a tajné volební právo mužům starším 25 let. Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se Severoněmecký Reichstag stal základem nového Reichstagu Německého císařství. Historie Reichstag byl založen v roce 1866 jako součást Severoněmeckého spolku, který byl vytvořen po prusko-rakouské válce. Spolková ústava stanovila, že Reichstag bude volen lidovým hlasováním a bude mít pravomoc schvalovat zákony společně s Bundesratem. První volby do Reichstagu se konaly v únoru 1867 a bylo zvoleno 382 poslanců. Reichstag se scházel v budově Pruské sněmovny pánů v Berlíně. Reichstag hrál významnou roli v politickém vývoji Severoněmeckého spolku. Projednával a schvaloval zákony týkající se široké škály otázek, včetně hospodářství, armády a zahraniční politiky. Reichstag také hrál důležitou roli při vytváření ústavy Německého císařství. Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se Severoněmecký Reichstag stal základem nového Reichstagu Německého císařství. Nový Reichstag měl rozšířené pravomoci a hrál ještě významnější roli v německé politice. Složení a pravomoci Reichstag byl jednokomorový parlament, což znamená, že měl pouze jednu komoru. Poslanci byli voleni na tříleté období všeobecným, rovným a tajným hlasováním mužů starších 25 let. Reichstag měl pravomoc schvalovat zákony společně s Bundesratem. Aby se zákony staly účinnými, vyžadovaly souhlas obou komor. Reichstag také projednával a schvaloval daně a výdaje a mohl navrhovat vlastní zákony. Kromě své legislativní funkce měl Reichstag také pravomoc kontrolovat výkonnou moc. Reichstag mohl klást vládě otázky, žádat o informace a přijímat rezoluce vyjadřující nedůvěru vládě. Význam Reichstag Severoněmeckého spolku byl důležitým orgánem v politickém systému spolku. Byl to první německý parlament volený lidovým hlasováním a hrál významnou roli v legislativním procesu. Reichstag také hrál důležitou roli při vytváření ústavy Německého císařství a při kontrole výkonné moci.
Luteránský kostel je jedním ze směrů protestantismu, který vychází z teologie Martina Luthera, německého mnicha a teologa 16. století, jehož snahy o reformu teologie a praktik římskokatolické církve vedly k protestantské reformaci. Rozdělení mezi luterány a římskými katolíky bylo zveřejněno a vyjasněno Augsburským dekretem. Dekret říšského sněmu odsoudil Luthera a občanům Svaté říše římské bylo úředně zakázáno hájit nebo šířit jeho myšlenky a zastánci luteranismu byli odsouzeni k říšské klatbě. Rozdělení se soustředilo hlavně na dva body: řádný zdroj autority v církvi, často nazývaný formálním principem reformace, a doktrínu o ospravedlnění, často nazývanou materiálním principem luteránské teologie. Luteranismus zastává doktrínu o ospravedlnění „pouze milostí, pouze vírou, pouze na základě Písma“, což je doktrína, že Písmo je konečnou autoritou ve všech otázkách víry. To je v kontrastu s vírou římskokatolické církve, definovanou na tridentském koncilu, o tom, že konečná autorita vychází jak z Písma, tak z Tradice. Na rozdíl od kalvinismu si luteranismus zachovává mnoho liturgických praktik a svátostných učení předreformační západní církve, se zvláštním důrazem na eucharistii, neboli Večeři Páně, ačkoli východní luteranismus používá byzantský ritus. Luteránská teologie se odlišuje od reformované teologie v oblasti kristologie, boží milosti, účelu Božího zákona, konceptu vytrvalosti svatých a předurčení.
Prusko Prusko je historický region ve střední Evropě na jihovýchodním pobřeží Baltského moře, který se rozkládá od delty Visly na západě až po konec Kurské kosy na východě a vnitrozemí zasahuje až po Mazursko. Dnes je rozděleno mezi Polsko, Rusko a Litvu. Nejstarší dějiny Nejstarší známý záznam o tomto území a jeho obyvatelích pochází z Tacitovy Germanie (98 n. l.). Plinius Starší již dříve potvrdil, že Římané se plavili do vod za Jutským poloostrovem. Suebové, Sitonové, Gótové a další germánské národy se během období stěhování národů dočasně usadili na východ a západ od řeky Visly, vedle Aestů, kteří žili dále na východě. Tato oblast se často označuje také jako Staré Prusko. Křížové výpravy a vznik Pruska Ve 13. století začali němečtí křižáci pořádat křížové výpravy proti pohanským Prusům. V roce 1226 založili Řád německých rytířů na území Pruska stát, který se později stal součástí Svaté říše římské. Řád vládl Prusku až do 15. století, kdy se stalo součástí Pruského vévodství, které bylo součástí Polsko-litevské unie. Pruské vévodství V roce 1525 se Pruské vévodství stalo luteránským a jeho vévoda Albrecht se stal prvním protestantským vládcem v Evropě. V roce 1618 se Pruské vévodství stalo součástí Braniborského markrabství a v roce 1701 se stalo Královstvím pruským. Království pruské Království pruské se rychle stalo jednou z nejvýznamnějších mocností v Evropě. V 18. století vedlo války s Rakouskem a Francií a získalo značné území. V roce 1871 se stalo součástí Německého císařství. Prusko v 20. století Po první světové válce bylo Prusko rozděleno na několik provincií. Po druhé světové válce byla většina Pruska připojena k Polsku a Sovětskému svazu, zatímco menší část zůstala v Německu. Odkaz Pruska Prusko mělo významný vliv na evropskou historii. Bylo to centrum protestantismu a osvícenství a jeho armáda byla jednou z nejlepších v Evropě. Prusko také hrálo důležitou roli ve sjednocení Německa a ve vývoji moderního nacionalismu. Dnes Dnes je území bývalého Pruska rozděleno mezi Polsko, Rusko a Litvu. V Polsku je Prusko součástí Varmijsko-mazurského vojvodství, v Rusku je součástí Kaliningradské oblasti a v Litvě je součástí Klaipėdského kraje.