Saintes Obecné informace Saintes je město a historické sídlo na západě Francie, v departementu Charente-Maritime, jehož je podprefekturou, v regionu Nová Akvitánie. Saintes je druhé největší město v Charente-Maritime s 25 518 obyvateli v roce 2021. Okolí města tvoří druhou nejlidnatější metropolitní oblast v departementu s 56 598 obyvateli. Zatímco většinu okolní krajiny tvoří úrodná a produktivní pole, významná část regionu zůstává zalesněná, v přírodním stavu. Historie V římských dobách bylo Saintes známé jako Mediolanum Santonum. Během velké části své historie se název města psal Xaintes nebo Xainctes. Původně postavené na levém břehu Charente, Saintes se stalo prvním římským hlavním městem Akvitánie. Později bylo určeno jako hlavní město provincie Saintonge za Ancien Régime. Po francouzské revoluci se na krátkou dobu stalo prefekturou departementu (tehdy nazývaného Charente-Inférieure) během územní reorganizace v roce 1790, dokud nebyla určena a nahrazena La Rochelle v roce 1810. Přestože mělo pouze status podprefektury, Saintes mohlo zůstat soudním centrem departementu. V pozdním 19. století bylo Saintes vybráno jako sídlo VIII. obvodu železnic Chemins de Fer de l'État, což umožnilo éru hospodářského a demografického růstu. Dnes zůstává Saintes ekonomickým srdcem centra departementu a je důležitým dopravním uzlem. Působí zde několik velkých průmyslových podniků (v elektronice, opravách železnic, stavbě zdvihacích zařízení). Město má velký obchodní a servisní sektor, včetně sídla Coop Atlantique a správních funkcí státu, soudů a právních služeb; banky, školy a nemocnice. Kromě toho poskytují velký počet pracovních míst sektory údržby nemovitostí, maloobchodu a cestovního ruchu. Kvůli svému pozoruhodnému gallo-římskému, středověkému a klasickému dědictví je Saintes turistickou destinací. Od roku 1990 je členem francouzských měst a zemí umění a historie. Má několik muzeí, divadlo, kina a pořádá četné festivaly. V jeho Abbaye aux Dames se nachází evropské centrum hudebního výzkumu a praxe.
Morava Morava je historický region ve východní části České republiky a jedna ze tří historických českých zemí, spolu s Čechami a Českým Slezskem. Historie Středověké a raně novověké Markrabství moravské bylo od roku 1348 korunní zemí Zemí Koruny české, od roku 1004 do roku 1806 říšským státem Svaté říše římské, od roku 1804 do roku 1867 korunní zemí Rakouského císařství a od roku 1867 do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska. Morava byla jednou z pěti zemí Československa založeného v roce 1918. V roce 1928 byla sloučena s Českým Slezskem a poté v roce 1948 zrušena v rámci zrušení zemského zřízení po komunistickém puči. Geografie Morava má rozlohu 22 623,41 km2 a žije zde přibližně 3,2 milionu obyvatel z celkových 10,8 milionu obyvatel České republiky. Morava je pojmenována podle řeky Moravy, která protéká regionem od severu k jihu a je jeho hlavní vodní cestou. Největší města Největším městem a historickým hlavním městem Moravy je Brno. Předtím, než bylo vypleněno švédskou armádou během třicetileté války, sloužil jako moravské hlavní město Olomouc, který je dodnes sídlem olomoucké arcidiecéze. Obyvatelstvo Obyvatelé Moravy se historicky nazývají Moravani, podskupina Čechů, přičemž druhá skupina se nazývá Čechové.
Itálie Latinsky: Italia Rozloha: 301 340 km² Hlavní město: Řím Počet obyvatel: 60 483 973 (k 31. 12. 2019) Hustota zalidnění: 201 obyvatel/km² Úřední jazyk: italština Měna: euro Státní zřízení: parlamentní republika Prezident: Sergio Mattarella Předseda vlády: Giorgia Meloniová Členství v mezinárodních organizacích: EU, NATO, OSN, OECD, G7, G20 Historie Itálie má dlouhou a bohatou historii, která sahá až do starověku. Prvními známými obyvateli Itálie byli Etruskové, kteří žili v severní a střední Itálii od 8. století př. n. l. Etruskové byli vyspělá civilizace, která měla vlastní jazyk, písmo, umění a architekturu. V 6. století př. n. l. se v Itálii usadili Římané, kteří založili město Řím. Řím se postupně stal dominantní mocností v Itálii a v roce 27 př. n. l. se stal hlavním městem Římské říše. Římská říše byla jednou z největších a nejmocnějších říší v historii a její vliv se rozšířil po celé Evropě, severní Africe a na Blízký východ. V 5. století n. l. Římská říše padla a Itálie byla rozdělena do několika menších království. V 6. století n. l. Itálii dobyli Byzantinci, kteří ji ovládali až do 8. století n. l. V 8. století n. l. se Itálie dostala pod nadvládu Franků, kteří ji ovládali až do 10. století n. l. Ve 10. století n. l. se Itálie rozpadla na řadu nezávislých městských států. Tyto městské státy byly často ve válce mezi sebou a Itálie byla rozdělena po mnoho staletí. V 15. století n. l. se některé z těchto městských států spojily a vytvořily Italskou ligu. Italská liga byla vytvořena za účelem obrany Itálie před invazí Francouzů a Španělů. V 16. století n. l. se Itálie stala bojištěm mezi Francií a Španělskem. Francie a Španělsko bojovaly o kontrolu nad Itálií po mnoho let a nakonec Španělsko získalo kontrolu nad většinou Itálie. Španělská nadvláda nad Itálií trvala až do 18. století n. l. V 18. století n. l. se Itálie dostala pod vliv Rakouska. Rakousko ovládalo Itálii až do 19. století n. l. V 19. století n. l. se Itálie sjednotila pod vedením krále Viktora Emanuela II. a v roce 1861 bylo založeno Italské království. Italské království bylo monarchií a král měl velkou moc. V roce 1946 byla monarchie zrušena a Itálie se stala republikou. Italská republika je parlamentní republika a prezident je hlavou státu. Kultura Itálie je známá svou bohatou kulturou, která se vyznačuje uměním, hudbou, literaturou a kuchyní. Itálie je rodištěm některých z nejslavnějších umělců všech dob, včetně Leonarda da Vinciho, Michelangela a Raffaela. Itálie je také rodištěm opery a některých z nejslavnějších operních skladatelů, včetně Verdiho a Pucciniho. Italská literatura je také světově proslulá a mezi její nejslavnější autory patří Dante, Boccaccio a Petrarca. Italská kuchyně je jednou z nejpopulárnějších kuchyní na světě a je známá svými jednoduchými, ale chutnými pokrmy. Hospodářství Itálie je jednou z nejvyspělejších ekonomik na světě. Italské hospodářství je založeno na službách, průmyslu a zemědělství. Itálie je také významným producentem vína, olivového oleje a sýra. Itálie je členem Evropské unie a její ekonomika je úzce propojena s ekonomikami ostatních členských států EU. Geografie Itálie se nachází v jižní Evropě. Itálie je poloostrov obklopený Středozemním mořem. Itálie má dlouhé pobřeží a má mnoho ostrovů, včetně Sicílie a Sardinie. Itálie je také domovem mnoha hor, včetně Alp a Apenin. Nejvyšší horou Itálie je Mont Blanc, který se nachází na hranici s Francií.
Historická území (či také historické oblasti) jsou zeměpisné oblasti, které v určitém období historie měly kulturní, etnický, jazykový nebo politický základ, bez ohledu na pozdější hranice. [1] Existují některá historická území, která lze považovat za „aktivní“, například: Morava, která je součástí České republiky, je jak uznávanou součástí země, tak i historickým územím. Historická území se používají jako vymezení pro studium a analýzu společenského vývoje období-specifických kultur bez jakéhokoli odkazu na současné politické, ekonomické nebo sociální organizace. Základním principem, který tomuto pohledu leží, je, že existují starší politické a mentální struktury, které mají větší vliv na prostorově-sociální identitu jednotlivců, než si uvědomuje současný svět, vázaný na a často oslepený svým vlastním světonázorem - např. zaměření na národní stát. [2] Definice regionů se liší [3] a regiony mohou zahrnovat makroreginy, jako je Evropa, území tradičních suverénních států nebo menší mikroregionální oblasti. Geografická blízkost je obecně nezbytným předpokladem pro vznik regionální identity. [3] V Evropě jsou regionální identity často odvozeny z období stěhování národů, ale pro současnou éru jsou také často spojeny s územními transformacemi, které následovaly po první světové válce a po studené válce. [4] Některé regiony jsou zcela vynalezené, jako například Blízký východ, který byl zpopularizován v roce 1902 vojenským stratégem Alfrédem Thayerem Mahanem, aby označoval oblast Perského zálivu. [5]
Štýrsko (německy Steiermark, slovinsky Štajerska, maďarsky Stájerország, srbsky, chorvatsky a slovensky Štajerska) je rakouská spolková země v jihovýchodním Rakousku. Se svou rozlohou 16 401 km² je Štýrsko druhou největší spolkovou zemí Rakouska po Dolním Rakousku. Sousedí na jihu se Slovinskem a dále pak po směru hodinových ručiček od jihozápadu s rakouskými spolkovými zeměmi Korutany, Salzbursko, Horní Rakousko, Dolní Rakousko a Burgenland. Hlavním městem spolkové země je Štýrský Hradec.
Historie
Nejstaršími známými obyvateli Štýrska byli Keltové, kteří zde žili od 4. století př. n. l. V 1. století př. n. l. bylo Štýrsko dobyto Římany a stalo se součástí provincie Noricum. V 5. století n. l. bylo Štýrsko osídleno Slovany. V 8. století bylo Štýrsko dobyto Bavory a stalo se součástí Bavorského vévodství. V 10. století bylo Štýrsko dobyto Maďary, ale v roce 976 bylo dobyto zpět císařem Otou I. Velikým. V roce 1180 bylo Štýrsko povýšeno na vévodství a v roce 1282 se stalo součástí Habsburské monarchie. V roce 1804 se Štýrsko stalo součástí Rakouského císařství a v roce 1867 se stalo součástí Rakouska-Uherska. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se Štýrsko stalo součástí Rakouské republiky.
Geografie
Štýrsko je hornatá země s mnoha lesy a jezery. Nejvyšší horou Štýrska je Dachstein (2 995 m n. m.). Štýrskem protéká řeka Mura. Štýrsko je rozděleno na tři hlavní geografické oblasti:
Severní Štýrsko: Tato oblast je převážně kopcovitá s mnoha lesy a jezery.
Jižní Štýrsko: Tato oblast je převážně hornatá s mnoha vinicemi.
Západní Štýrsko: Tato oblast je převážně zemědělská s mnoha poli a pastvinami.
Ekonomika
Štýrsko je jednou z nejbohatších spolkových zemí Rakouska. Hlavními průmyslovými odvětvími Štýrska jsou automobilový průmysl, strojírenství, elektrotechnický průmysl a chemický průmysl. Štýrsko je také známé svým vínem a svým cestovním ruchem.
Kultura
Štýrsko má bohatou kulturu s mnoha tradicemi a zvyky. Štýrsko je také domovem mnoha muzeí, galerií a divadel. Štýrský Hradec je známý svým historickým centrem a svou univerzitou.
Zajímavosti
Mezi nejznámější turistické atrakce Štýrska patří:
Zámek Eggenberg: Tento zámek se nachází v Štýrském Hradci a je jedním z nejkrásnějších zámků v Rakousku.
Bazilika Mariazell: Tato bazilika se nachází v Mariazellu a je jedním z nejvýznamnějších poutních míst v Rakousku.
Národní park Gesäuse: Tento národní park se nachází v jižním Štýrsku a je známý svými krásnými horami a jezery.
Jezero Grundlsee: Toto jezero se nachází v severním Štýrsku a je jedním z nejkrásnějších jezer v Rakousku.
Řeka Mura: Tato řeka protéká Štýrskem a je oblíbeným místem pro vodní sporty.
Latinsko-sabinské jazyky, italicko-venetská etnicita
Původně italické národy
Geografické rozšíření
Původně Apeninský poloostrov a části dnešního Rakouska a Švýcarska, dnes jižní Evropa, Latinská Amerika, Francie, Rumunsko, Moldavsko, Kanada a úřední jazyky poloviny zemí Afriky.
Jazyková klasifikace
Indoevropské
Italické
Prajazyk
Protoitalština
Podskupiny
Latino-fališské (včetně románských)
Oskicko-umberské (sabelské)
Venetické?
Sikulské?
Lusitánské?
Vestinské?
ISO 639-5 itc
Glottolog ital1284
Italické jazyky tvoří větev indoevropské jazykové rodiny, jejíž nejstarší známí členové byli mluveni na Apeninském poloostrově v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Nejdůležitějším ze starověkých jazyků byla latina, úřední jazyk starověkého Říma, který dobyl ostatní italické národy ještě před naším letopočtem. Ostatní italické jazyky vymřely v prvních stoletích našeho letopočtu, protože jejich mluvčí byli asimilováni do Římské říše a přešli na nějakou formu latiny. Mezi třetím a osmým stoletím našeho letopočtu se vulgární latina (možná ovlivněná substráty z jiných italických jazyků) rozdělila na románské jazyky, které jsou dnes jedinými italickými jazyky, které se mluví rodně, zatímco literární latina také přežila.
Kromě latiny jsou známé starověké italické jazyky fališské (nejbližší latině), umberské a oské (nebo oskicko-umberské) a jihopicénské. Další indoevropské jazyky, které se kdysi mluvily na poloostrově a jejichž zařazení do italické větve je sporné, jsou venetické a sikulské. Tyto dávno vymřelé jazyky jsou známy pouze z nápisů v archeologických nálezech.
V prvním tisíciletí před naším letopočtem se na poloostrově mluvilo několik (dalších) neitalických jazyků, včetně členů jiných větví indoevropštiny (jako je keltská a řečtina) a také alespoň jednoho neindoevropského jazyka, etruštiny. Obecně se věří, že tyto italické jazyky 1. tisíciletí pocházejí z indoevropských jazyků přinesených migranty na poloostrov někdy ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Zdroj těchto migrací a historie jazyků na poloostrově jsou však stále předmětem debat mezi historiky. Zejména se diskutuje o tom, zda všechny starověké italické jazyky pocházely z jediného protoitalického jazyka po jeho příchodu do regionu, nebo zda migranti přinesli dva nebo více indoevropských jazyků, které byly vzdáleně příbuzné.
Románské jazyky s více než 800 miliony rodilých mluvčích činí z italštiny druhou nejrozšířenější větev indoevropské rodiny po indoíránské. V akademické sféře však starověké italické jazyky tvoří samostatný obor studia od středověkých a moderních románských jazyků. Tento článek se zaměřuje na starověké jazyky. Pro ostatní viz Románská studia a pro podskupinu italických jazyků, kterými se v současnosti mluví, viz Románské jazyky.
Většina italických jazyků (včetně románských) se obecně píše ve staroitalských písmech (nebo potomcích latinské abecedy a jejích adaptacích), která pocházejí z abecedy používané pro psaní neitalského etruského jazyka a nakonec z řecké abecedy. Pozoruhodnými výjimkami jsou židovsko-španělština (známá také jako ladino), která se někdy píše hebrejským, řeckým nebo cyrilským písmem, a některé formy rumunštiny, které se píší cyrilicí.
Lebky primátů
Zleva doprava: člověk, šimpanz, orangutan, makak
Biologická antropologie
Biologická antropologie, známá také jako fyzická antropologie, je vědecký obor zabývající se biologickými a behaviorálními aspekty lidských bytostí, jejich vyhynulých předků hominidů a příbuzných lidoopů, zejména z evolučního hlediska. Tento obor antropologie systematicky studuje lidské bytosti z biologické perspektivy.
Obory biologické antropologie
Biologická antropologie zahrnuje několik hlavních oblastí výzkumu, včetně:
Primatologie: Studuje chování, ekologii a evoluci lidoopů, včetně člověka.
Paleoantropologie: Zabývá se studiem lidské evoluce prostřednictvím fosilních nálezů.
Bioarcheologie: Studuje lidské pozůstatky z archeologických nalezišť, aby získala informace o zdraví, stravě a životním stylu minulých populací.
Forenzní antropologie: Používá antropologické techniky k identifikaci lidských pozůstatků v právních případech.
Výživová antropologie: Zabývá se vztahem mezi kulturou, výživou a zdravím.
Metodologie biologické antropologie
Biologičtí antropologové používají různé metody k výzkumu lidské biologie, včetně:
Terénní práce: Vědci provádějí výzkum v přirozeném prostředí lidoopů a lidských populací.
Laboratorní analýza: Vzorky, jako jsou kosti, zuby a DNA, jsou analyzovány v laboratoři, aby se získaly informace o evoluci, zdraví a stravě.
Statistické analýzy: Vědci používají statistické metody k interpretaci dat a testování hypotéz.
Srovnávací anatomie: Porovnávají anatomii různých druhů, aby pochopili evoluční vztahy.
Význam biologické antropologie
Biologická antropologie hraje důležitou roli v našem porozumění lidské evoluce, zdraví a chování. Pomáhá nám:
Pochopit naše místo v přírodě a náš vztah k ostatním primátům.
Rekonstruovat lidskou evoluční historii a vývoj lidských vlastností.
Zjistit, jak životní prostředí, kultura a chování ovlivňují lidské zdraví a pohodu.
Pomoci při řešení právních případů a identifikaci lidských pozůstatků.
Informovat o zdravotnických a veřejných politikách zaměřených na zlepšení lidského zdraví a blahobytu.
Laura Bari je argentinská rodačka a filmařka žijící v Montrealu. Studovala pedagogiku na Université du Québec à Montréal se specializací na psychopatologii projevu. Její celovečerní debut, film Antoine (2008), je dokument o pětiletém nevidomém chlapci žijícím v Montrealu v kanadském Québecu. Antoine je odvážná, poetická a hravá docufiction, která intimně zkoumá život brilantního a jedinečného nevidomého chlapce, který je plně integrován do běžného školského systému. Film je poctou lidské odolnosti, optimismu a kreativitě. Antoine byl promítán na více než 30 mezinárodních filmových festivalech, včetně Tribeca Film Festival v New Yorku, Hot Docs v Kanadě, Dok Leipzig v Německu, Sheffield Doc/Fest v Anglii, Mar del Plata International Film Festival v Argentině a IDFA v Holandsku. Ariel (2013), druhý opus Bari, je celovečerní dokument o dvojnásobném amputovaném, který se vydává na cestu k obnovení své rozbité identity. Její poslední film Primas (2017), portrét dvou argentinských teenagerů, kteří se v důsledku ohavných činů, které přerušily jejich dětství, osvobozují od stínů minulosti, měl premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu v roce 2017 a v roce 2018 byl uveden do kin v několika zemích. Od roku 1995 Laura Bari vyučuje předškolní výchovu na Cégep du Vieux Montréal. V letech 1999 až 2002 také režírovala a uváděla více než 300 dokumentárních vsuvek pro populární quebecký vzdělávací dětský televizní seriál s názvem Cornemuse. V mnoha svých dílech Bari spojuje vzdělávání a umění, zejména ve vztahu ke vzdělávání dětí.
Primas (lat. primas = první) je čestný titul arcibiskupa, který je nejvýznamnějším biskupem v určité církevní provincii. V některých církvích má primas i skutečnou jurisdikci nad ostatními biskupy v provincii, v jiných je to pouze čestný titul. V římskokatolické církvi je primas arcibiskup, který má přednost před ostatními arcibiskupy v provincii. Titul primase uděluje papež a obvykle je spojen s některou z významných diecézí. V současné době existuje ve světě asi 40 primasů. V anglikánské církvi je primas arcibiskup, který je nejvýznamnějším biskupem v zemi. V Anglii je primas arcibiskup canterburský, ve Walesu arcibiskup velšský a ve Skotsku arcibiskup edinburský. V pravoslavné církvi je primas arcibiskup, který je nejvýznamnějším biskupem v určité oblasti. Titul primase uděluje patriarcha a obvykle je spojen s některou z významných diecézí. V současné době existuje ve světě asi 20 primasů. V luteránské církvi je primas arcibiskup, který je nejvýznamnějším biskupem v určité zemi. Titul primase uděluje synod a obvykle je spojen s některou z významných diecézí. V současné době existuje ve světě asi 10 primasů. V metodistické církvi je primas arcibiskup, který je nejvýznamnějším biskupem v určité zemi. Titul primase uděluje konference a obvykle je spojen s některou z významných diecézí. V současné době existuje ve světě asi 5 primasů. Titul primase je udělován také některým arcibiskupům v katolických církvích východního obřadu. V těchto církvích má primas obvykle skutečnou jurisdikci nad ostatními biskupy v provincii. Titul primase je jedním z nejvyšších čestných titulů, které může arcibiskup získat. Je to uznání jeho významného postavení v církvi a jeho služby církvi.
Kulturní oblast, kulturní region, kulturní sféra nebo kulturní areál odkazují v antropologii a geografii na zeměpisnou oblast s jednou relativně homogenní lidskou činností nebo komplexem činností (kulturou). Takové činnosti jsou často spojovány s etnolingvistickou skupinou a s územím, které obývá. Konkrétní kultury se často neomezují svým geografickým pokrytím na hranice národního státu nebo na menší územní celky státu. [1] [2]
Kulturní oblasti se často vyznačují sdílenými jazyky, náboženstvími, zvyky, tradicemi a technologiemi. Mohou také sdílet podobné ekonomické a politické systémy. Kulturní oblasti se mohou v průběhu času měnit, protože se kultury šíří a přizpůsobují se novým prostředím. Mohou se také rozdělit na menší oblasti, protože se kultury rozcházejí.
Koncept kulturní oblasti je důležitým nástrojem pro antropology a geography, protože jim umožňuje pochopit, jak jsou kultury organizovány a jak interagují s prostředím. Kulturní oblasti mohou také pomoci vysvětlit, proč se kultury liší a jak se v průběhu času mění.
Existuje mnoho různých způsobů, jak definovat kulturní oblast. Někteří antropologové a geografové používají k definování kulturních oblastí jazykové hranice. Jiní používají náboženské hranice nebo politické hranice. Neexistuje žádný jediný správný způsob, jak definovat kulturní oblast, a různí vědci mohou používat různé definice v závislosti na svých výzkumných zájmech.
Koncept kulturní oblasti je komplexní a stále se vyvíjí. Je to však důležitý nástroj pro antropology a geography, protože jim umožňuje pochopit, jak jsou kultury organizovány a jak interagují s prostředím. Kulturní oblasti mohou také pomoci vysvětlit, proč se kultury liší a jak se v průběhu času mění.
Zde je několik příkladů kulturních oblastí:
Africká kulturní oblast: Africká kulturní oblast zahrnuje celou Afriku na jih od Sahary. Vyznačuje se velkou jazykovou a kulturní rozmanitostí, ale existuje také mnoho sdílených rysů, jako jsou rodinné struktury, náboženské systémy a ekonomické systémy.
Cirkumstředomořská kulturní oblast: Cirkumstředomořská kulturní oblast zahrnuje země kolem Středozemního moře. Vyznačuje se sdíleným historickým a kulturním dědictvím, které ovlivnilo jazyky, náboženství, zvyky, tradice a technologie regionu.
Východoasijská kulturní oblast: Východoasijská kulturní oblast zahrnuje Čínu, Japonsko, Koreu a Tchaj-wan. Vyznačuje se sdíleným jazykovým a kulturním dědictvím, které ovlivnilo jazyky, náboženství, zvyky, tradice a technologie regionu.
Jihoamerická kulturní oblast: Jihoamerická kulturní oblast zahrnuje celou Jižní Ameriku. Vyznačuje se velkou jazykovou a kulturní rozmanitostí, ale existuje také mnoho sdílených rysů, jako jsou rodinné struktury, náboženské systémy a ekonomické systémy.
Severoamerická kulturní oblast: Severoamerická kulturní oblast zahrnuje Severní Ameriku na sever od Mexika. Vyznačuje se velkou jazykovou a kulturní rozmanitostí, ale existuje také mnoho sdílených rysů, jako jsou rodinné struktury, náboženské systémy a ekonomické systémy.
Insulárně-pacifická kulturní oblast: Insulárně-pacifická kulturní oblast zahrnuje ostrovy v Tichém oceánu. Vyznačuje se velkou jazykovou a kulturní rozmanitostí, ale existuje také mnoho sdílených rysů, jako jsou rodinné struktury, náboženské systémy a ekonomické systémy.