Mayotte Mayotte je zámořský departement, region a jediné územní společenství Francie a nejvzdálenější region Evropské unie. Zeměpisná poloha: Mayotte se nachází v severní části Mosambického průlivu v Indickém oceánu u pobřeží jihovýchodní Afriky, mezi severozápadním Madagaskarem a severovýchodním Mosambikem. Mayotte se skládá z hlavního ostrova Grande-Terre (nebo Maore), menšího ostrova Petite-Terre (nebo Pamanzi) a několika ostrůvků kolem těchto dvou. Obyvatelstvo: Mayotte je nejbohatší území v Mosambickém průlivu, což z něj činí hlavní cíl imigrace. Rozloha Mayotte je 374 kilometrů čtverečních a s 320 901 obyvateli podle oficiálních odhadů z ledna 2024 má velmi husté osídlení s 858 obyvateli na km2. Největším městem a prefekturou je Mamoudzou na Grande-Terre. Mezinárodní letiště Dzaoudzi-Pamandzi se nachází na sousedním ostrově Petite-Terre. Historie: Území je také známé jako Maore, domorodý název jeho hlavního ostrova. Mayotte je jedním ze zámořských departementů Francie a jedním z 18 regionů Francie se stejným statusem jako departementy metropolitní Francie. Je to nejvzdálenější region Evropské unie a jako zámořský departement Francie je součástí eurozóny. Jazyk: Francouzština je úředním jazykem a jako druhý jazyk ji mluví stále větší část populace, přičemž 63 % obyvatelstva ve věku 14 let a starších uvedlo v sčítání lidu v roce 2007, že umí francouzsky mluvit. Domorodými jazyky Mayotte jsou Shimaore, který je nejrozšířenější, a méně rozšířený Kibushi, madagaskarský jazyk, jehož existují dvě varianty, Kibushi sakalava, nejvíce příbuzný sakalavskému dialektu madagaskarštiny, a Kibushi antalaotsi, nejvíce příbuzný dialektu mluvenému Antalaotry na Madagaskaru. Oba byly ovlivněny Shimaore. Náboženství: Ostrov byl osídlen ze sousední východní Afriky s pozdějším příchodem Arabů, kteří přinesli islám. Sultanát byl založen v roce 1500. Drtivá většina obyvatelstva je dnes muslimská. Politika: V 19. století byla Mayotte dobyta Andriantsolym, bývalým králem Iboiny na Madagaskaru. Mayotte se rozhodla zůstat s Francií poté, co Komory vyhlásily nezávislost po referendu v roce 1974. Mayotte se stala zámořským departementem 31. března 2011 a 1. ledna 2014 se stala nejvzdálenějším regionem Evropské unie po referendu v březnu 2009 s drtivou převahou pro status departementu. Výzvy: Departement čelí enormním výzvám. Podle zprávy INSEE zveřejněné v roce 2018 žije 84 % obyvatelstva pod hranicí chudoby (stanovenou na 959 EUR měsíčně na domácnost), ve srovnání s 16 % ve metropolitní Francii, 40 % obydlí jsou plechové boudy, 29 % domácností nemá tekoucí vodu a 34 % obyvatel ve věku 15 až 64 let nemá práci. V roce 2019, s ročním přírůstkem populace 3,8 %, byla polovina populace mladší 17 let. Kromě toho bylo 48 % obyvatelstva cizími státními příslušníky v důsledku imigrace ze sousedních ostrovů.
Leewardovy ostrovy
Leewardovy ostrovy jsou skupinou ostrovů ležících v severovýchodní části Karibského moře, kde se setkává s Atlantským oceánem. Začínají u Panenských ostrovů východně od Portorika a táhnou se jihovýchodně až k Guadeloupe a jejím závislým územím. V angličtině se termín Leeward Islands (Závětrné ostrovy) vztahuje na severní ostrovy souostroví Malých Antil. Jižnější část tohoto souostroví, počínaje Dominikou, se nazývá Návětrné ostrovy. Dominika byla původně považována za součást Závětrných ostrovů, ale v roce 1940 byla převedena z britských Závětrných ostrovů do britských Návětrných ostrovů.
Geografie
Poloha: Karibské moře, severní Atlantský oceán
Souřadnice: 16° s. š., 61° z. d.
Celkový počet ostrovů: 30+
Hlavní ostrovy: Antigua a Barbuda, Guadeloupe, Montserrat, Svatý Kryštof a Nevis, Svatý Martin, Panenské ostrovy
Nejvyšší bod: La Grande Soufrière, Guadeloupe (1 467 m)
Správa
Leewardovy ostrovy jsou rozděleny mezi několik zemí:
Antigua a Barbuda
Guadeloupe (francouzské zámořské departementy)
Montserrat (britské zámořské území)
Svatý Kryštof a Nevis
Svatý Martin (nizozemská a francouzská část)
Panenské ostrovy:
Americké Panenské ostrovy (USA)
Britské Panenské ostrovy (Velká Británie)
Demografie
Počet obyvatel: cca 700 000
Ekonomika
Leewardovy ostrovy jsou převážně závislé na cestovním ruchu, zemědělství a rybolovu. Hlavními zemědělskými produkty jsou cukrová třtina, banány, bavlna a koření. Ostrovy jsou také domovem řady pláží, historických památek a přírodních atrakcí, které přitahují turisty z celého světa.
Kultura
Leewardovy ostrovy mají bohatou kulturu ovlivněnou jejich koloniální minulostí a africkými kořeny. Místní obyvatelé jsou známí svou hudbou, tancem a uměním. Na ostrovech se také nachází řada historických památek, jako jsou pevnosti, kostely a plantáže.
Doprava
Leewardovy ostrovy jsou obsluhovány mezinárodními letišti na ostrovech Antigua, Guadeloupe a Svatý Martin. Mezi ostrovy jezdí také trajekty a letadla.
Grande Terre (francouzsky [ɡʁɑ̃d tɛʁ], francouzsky pro "velká země") je obecný termín používaný ve francouzštině k označení hlavního ostrova jakéhokoli souostroví. Jako konkrétní toponymum se může vztahovat na následující: Grande-Terre (Guadeloupe), východní polovina hlavního ostrova Guadeloupe (rozdělená průplavem přes úzký průsmyk) Grande-Terre (Kerguelenova souostroví), hlavní ostrov Kerguelenova souostroví ve Francouzských jižních a antarktických zemích Grande-Terre (Mayotte), hlavní ostrov Mayotte Grande Terre (Nová Kaledonie), hlavní ostrov Nové Kaledonie Grande Terre (Guadeloupe) Grande-Terre je východní část ostrova Guadeloupe, francouzského zámořského departementu v Karibiku. Odděluje ji od západní části ostrova (Basse-Terre) úzký průplav Rivière Salée. Grande-Terre je největší a nejlidnatější část Guadeloupe a zahrnuje města Pointe-à-Pitre (hlavní město Guadeloupe) a Le Gosier. Geografie Grande-Terre je vápencový ostrov s plochým terénem a několika kopci. Nejvyšším bodem je Morne de l'Escalier (146 m). Ostrov je obklopen korálovými útesy a má mnoho krásných pláží. Podnebí Grande-Terre má tropické klima s průměrnou teplotou 26 °C. Ostrov je vystaven pasátům, které pomáhají udržovat teplotu příjemnou po celý rok. Obyvatelstvo Grande-Terre je domovem přibližně 200 000 obyvatel, což představuje asi dvě třetiny populace Guadeloupe. Většina obyvatel žije v městských oblastech, zejména v Pointe-à-Pitre a Le Gosier. Ekonomika Ekonomika Grande-Terre je založena na cestovním ruchu, zemědělství a službách. Ostrov je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, korálovým útesům a historickým památkám. Grande-Terre (Kerguelenova souostroví) Grande-Terre je hlavní ostrov Kerguelenova souostroví, skupiny ostrovů v jižním Indickém oceánu. Ostrov je neobydlený a má rozlohu 6 675 km2. Geografie Grande-Terre je hornatý ostrov s mnoha ledovci. Nejvyšším bodem je Mont Ross (1 850 m). Ostrov je obklopen mořským ledem po většinu roku. Podnebí Grande-Terre má subantarktické klima s průměrnou teplotou -2 °C. Ostrov je vystaven silným větrům a srážkám. Fauna a flóra Grande-Terre je domovem mnoha druhů ptáků, včetně tučňáků, albatrosů a buřňáků. Ostrov je také domovem několika druhů tuleňů a lachtanů. Grande-Terre (Mayotte) Grande-Terre je hlavní ostrov Mayotte, francouzského zámořského departementu v Indickém oceánu. Ostrov je obklopen korálovými útesy a má mnoho krásných pláží. Geografie Grande-Terre je vápencový ostrov s plochým terénem a několika kopci. Nejvyšším bodem je Mont Choungui (660 m). Ostrov je obklopen korálovými útesy a má mnoho krásných pláží. Podnebí Grande-Terre má tropické klima s průměrnou teplotou 26 °C. Ostrov je vystaven pasátům, které pomáhají udržovat teplotu příjemnou po celý rok. Obyvatelstvo Grande-Terre je domovem přibližně 200 000 obyvatel, což představuje asi dvě třetiny populace Mayotte. Většina obyvatel žije v městských oblastech, zejména v Mamoudzou (hlavní město Mayotte). Ekonomika Ekonomika Grande-Terre je založena na cestovním ruchu, zemědělství a službách. Ostrov je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, korálovým útesům a historickým památkám. Grande Terre (Nová Kaledonie) Grande Terre je hlavní ostrov Nové Kaledonie, francouzského zámořského území v jihozápadním Tichém oceánu. Ostrov je rozdělen na dvě části: Severní provincie a Jižní provincie. Geografie Grande Terre je hornatý ostrov s mnoha řekami a vodopády. Nejvyšším bodem je Mont Panié (1 628 m). Ostrov je obklopen korálovými útesy a má mnoho krásných pláží. Podnebí Grande Terre má tropické klima s průměrnou teplotou 24 °C. Ostrov je vystaven pasátům, které pomáhají udržovat teplotu příjemnou po celý rok. Obyvatelstvo Grande Terre je domovem přibližně 270 000 obyvatel, což představuje asi dvě třetiny populace Nové Kaledonie. Většina obyvatel žije v městských oblastech, zejména v Nouméa (hlavní město Nové Kaledonie). Ekonomika Ekonomika Grande Terre je založena na těžbě niklu, cestovním ruchu a zemědělství. Ostrov je domovem největších niklových dolů na světě.
Elektronický klavír Elektronický klavír je klávesový nástroj navržený tak, aby simuloval zvuk klavíru (a někdy i cembala nebo varhan) pomocí analogových obvodů. "Elektronický klavír" byl také obchodní název používaný pro populární řadu elektrických klavírů Wurlitzer, které se vyráběly od 50. do 80. let 20. století, ačkoli se ve skutečnosti nejednalo o to, čemu se dnes běžně říká elektronický klavír. Elektronické klavíry fungují podobně jako analogové syntezátory v tom, že vytvářejí své tóny pomocí oscilátorů, zatímco elektrické klavíry jsou mechanické a jejich zvuk je zesílen snímačem a poté zesílen pomocí interního nebo externího zesilovače. První elektronické klavíry pocházejí ze 70. let 20. století a byly vyráběny převážně v Itálii (Davies 2001), ačkoli podobné modely byly vyráběny současně v Japonsku. Výjimkou je řada nástrojů vyráběných společností RMI ve Spojených státech v letech 1967 až přibližně 1980, kterou používaly skupiny Genesis, Yes, Deep Purple, Elton John a Rick Wakeman (Reid 2001). Tyto rané elektronické klavíry (včetně RMI) nejsou citlivé na rychlost, protože stejně jako varhany nemění svou hlasitost podle toho, jak silně nebo slabě se klávesy hrají. "Hlavní nevýhodou RMI byl jeho naprostý nedostatek citlivosti na dotek. Zjistil jsem, že je to velmi omezující, zejména proto, že všechny nesprávně zahrané noty se hrají v plné hlasitosti, bez ohledu na to, jak lehce se jich dotknete" (Tony Banks, citováno v Reid 2001). První elektronický klavír byl vyroben v roce 1979 a patentován v roce 1981 Wil Deckerem ze St. James, NY. (PianoNova Co.) Obsahoval první klávesnici citlivou na dotek a funkční pedály (Decker 1981). Elektronické klavíry se v 80. letech 20. století staly méně populární, když se digitální klavír a polyfonní syntezátor staly dostupnými a cenově dostupnými jak pro profesionální, tak pro domácí použití jako levná, menší a lehčí alternativa k akustickému klavíru. V moderním použití se pojem elektronický klavír někdy vztahuje na digitální klavír nebo pódiový klavír. To je ve skutečnosti nesprávné označení, protože elektronické klavíry používají k vytváření svých zvuků analogovou syntézu, zatímco digitální klavíry obvykle používají digitální vzorkovací syntézu založenou na datech. Navíc se raným digitálním klavírům v polovině 80. let 20. století často říkalo osobní elektronický klavír.
Spojené obce ve Francii
Spojené obce (francouzsky: communes associées) vznikly ve Francii zákonem o slučování obcí ze dne 16. července 1971 (známým také jako Marcellinův zákon). Umožňuje dříve nezávislým obcí zachovat si určité instituce, jako například:
starosta-delegát
matrikář
úředník kriminální policie
starostenský úřad
komunitní centrum
K 1. lednu 2006 bylo ve Francii 730 spojených obcí. Většina z nich byla vytvořena během čtyř let po přijetí Marcellinova zákona.
Historie
Koncept spojených obcí se ve Francii objevil v 19. století. V roce 1837 byl přijat zákon, který umožňoval vytváření "seskupených obcí" (communes réunies). Tyto obce měly společnou správu, ale zachovaly si své vlastní rady a rozpočty.
V roce 1971 byl přijat Marcellinův zákon, který nahradil systém seskupených obcí systémem spojených obcí. Spojené obce mají větší autonomii než seskupené obce a mohou si zachovat své vlastní instituce.
Současný stav
Dnes existuje ve Francii asi 700 spojených obcí. Většina z nich se nachází v málo osídlených venkovských oblastech. Spojené obce jsou často vytvářeny za účelem snížení nákladů na správu a zlepšení poskytování služeb obyvatelům.
Výhody a nevýhody
Spojené obce mohou mít řadu výhod, například:
snížení nákladů na správu
zlepšení poskytování služeb
posílení místní identity
Existují však také některé nevýhody spojených obcí, například:
ztráta místní autonomie
zvýšená vzdálenost k úřadům
možné konflikty mezi různými částmi obce
Závěr
Spojené obce jsou součástí francouzského systému místní správy již více než 50 let. Nabízejí řadu výhod, ale mají také některé nevýhody. Rozhodnutí, zda vytvořit spojenou obec, je složité a mělo by být přijato po pečlivém zvážení všech výhod a nevýhod.
Marcel Déat (7. března 1894, Guérigny, Francie – 5. ledna 1955, Turín, Itálie) byl francouzský politik. Mládí a politické začátky Narodil se v roce 1894 v Guérigny ve Francii. Vystudoval prestižní École Normale Supérieure a poté působil jako novinář a spisovatel. V roce 1914 vstoupil do Francouzské sekce dělnické internacionály (SFIO), tehdejší socialistické strany. V roce 1926 byl zvolen do francouzské Poslanecké sněmovny za volební obvod Marne. Odchod ze SFIO a založení Neosocialistů V roce 1933 Déat opustil SFIO spolu se skupinou pravicových Neosocialistů, kteří kritizovali vedení strany a její komunistickou orientaci. Založili novou stranu, Socialistickou republikovou unii (USR). Ministr a kolaborace V roce 1936 se Déat stal ministrem letectví ve vládě Alberta Sarrauta. Později působil jako poslanec za volební obvod Charente. V roce 1940, po porážce Francie nacistickým Německem, založil kolaborantské Národní lidové shromáždění (RNP). Ve vládě ve Vichy V roce 1944 se Déat stal ministrem práce a národní solidarity ve vládě Pierra Lavala ve Vichy. Po vylodění Spojenců v Normandii uprchl spolu s dalšími představiteli vichistické vlády do německé enklávy Sigmaringen. Odsouzení a úmrtí Po válce byl Déat odsouzen v nepřítomnosti za kolaboraci s nepřítelem. Zbytek života strávil v úkrytu v Itálii, kde zemřel v roce 1955 ve věku 60 let.
Francouzská zámořská území (francouzsky France d'outre-mer) tvoří 13 francouzských území spravovaných mimo Evropu, většinou pozůstatky francouzské koloniální říše, které zůstaly součástí francouzského státu pod různými statuty po dekolonizaci. Některé, ale ne všechny, jsou součástí Evropské unie. „Francouzská zámoří“ je kolektivní název; ačkoli se ve Francii běžně používá, není to samo o sobě administrativní označení. Namísto toho má pět zámořských regionů přesně stejný administrativní status jako metropolitní regiony; pět zámořských kolektivit je poloautonomních; a Nová Kaledonie je autonomní území. Francouzská zámoří zahrnují ostrovní území v Atlantském, Tichém a Indickém oceánu, Francouzskou Guyanu na jihoamerickém kontinentu a několik periantarktických ostrovů, jakož i nárok na Antarktidu. S výjimkou okresu Adélie Land, kde je francouzská suverenita de jure účinná podle francouzského práva, ale kde je výlučný francouzský nárok na tuto část Antarktidy zmrazen Antarktickou smlouvou (podepsanou v roce 1959), pokrývají francouzská zámoří rozlohu 120 396 km2 (46 485 čtverečních mil) [5] a tvoří 18,0 % rozlohy území Francouzské republiky. [6] Její výlučná ekonomická zóna (EEZ) o rozloze 9 825 538 km2 (3 793 661 čtverečních mil) tvoří 96,7 % EEZ Francouzské republiky. [7] Mimo Evropu v současnosti existují čtyři široké třídy zámořské francouzské územní správy: zámořské departementy/regiony, zámořské kolectivity, sui generis území Nové Kaledonie a neobydlená území. Z právního a správního hlediska mají tyto čtyři třídy různý právní status a úroveň autonomie, ačkoli všechna trvale obydlená území mají zastoupení v Národním shromáždění a Senátu Francie, které tvoří francouzský parlament. V lednu 2024 žilo v zámořské Francii 2 834 000 lidí. [8] Většina těchto obyvatel jsou občané Francie a občané Evropské unie. Díky tomu mohou volit ve francouzských a evropských volbách.
Ministr letectví (francouzsky: ministre de l'Air) byl členem francouzské vlády, který byl od roku 1928 do roku 1947 odpovědný za francouzské letectvo. Po zrušení ministerstva v roce 1947 byly jeho funkce převedeny na ministerstvo obrany.
Nejvýznamnější ministři
Laurent Eynac (14. září 1928 – 13. prosince 1930 a 21. března 1940 – 16. června 1940) - byl nejdelším ministrem letectví ve francouzské historii.
Guy La Chambre (26. listopadu 1930 – 3. června 1932) - byl ministrem letectví během období rychlého rozvoje francouzského letectva.
Pierre Cot (3. června 1936 – 18. ledna 1938) - byl ministrem letectví během období politické nestability a rostoucího napětí v Evropě.
Guy La Chambre (18. ledna 1938 – 13. září 1939) - byl ministrem letectví podruhé, tentokrát během vypuknutí druhé světové války.
Laurent Eynac (21. března 1940 – 16. června 1940) - byl ministrem letectví potřetí, tentokrát během bitvy o Francii.
Charles Tillon (26. srpna 1944 – 21. listopadu 1945) - byl prvním ministrem letectví ve vládě generála de Gaulla po osvobození Francie.
André Maroselli (21. listopadu 1945 – 22. října 1947) - byl posledním ministrem letectví před zrušením ministerstva.
Působnost
Ministr letectví byl odpovědný za následující oblasti:
Organizace a řízení francouzského letectva
Vývoj a výroba letadel a dalších leteckých technologií
Výcvik a vzdělávání pilotů a dalšího leteckého personálu
Provoz letišť a dalších leteckých zařízení
Mezinárodní spolupráce v oblasti letectví
Zrušení
Ministerstvo letectví bylo zrušeno v roce 1947 a jeho funkce byly převedeny na ministerstvo obrany. Toto rozhodnutí bylo učiněno v rámci širší reorganizace francouzské vlády po druhé světové válce.
Premiér Francouzské republiky Premiér Francouzské republiky, oficiálně premiér Francouzské republiky, je hlavou vlády Francouzské republiky a předsedou Rady ministrů. Premiér je držitelem druhé nejvyšší funkce ve Francii, hned po prezidentovi Francie. Prezident, který jmenuje, ale nemůže odvolat premiéra, může požádat o jeho rezignaci. Vláda Francie, včetně premiéra, může být odvolána Národním shromážděním. Po svém jmenování premiér předkládá prezidentovi seznam ministrů. Dekrety a rozhodnutí podepsaná premiérem, stejně jako téměř všechna exekutivní rozhodnutí, podléhají dohledu správního soudního systému. Některé dekrety jsou přijímány po poradě se Státní radou (francouzsky: Conseil d'État), kterému premiér předsedá. Ministři hájí programy svých ministerstev před premiérem, který rozhoduje o rozpočtu. Rozsah, v jakém tato rozhodnutí náleží premiérovi nebo prezidentovi, často závisí na tom, zda jsou ze stejné politické strany. Pokud ano, může prezident působit jak jako hlava státu, tak jako de facto hlava vlády, zatímco premiér působí jako jeho zástupce. Současným předsedou vlády je Gabriel Attal, který byl jmenován 9. ledna 2024.
Deklarace práv člověka a občana (francouzsky: Déclaration des droits de l'Homme et du citoyen de 1789), kterou v roce 1789 vydalo francouzské Národní ústavodárné shromáždění, je dokument o lidských právech z doby Velké francouzské revoluce.
Deklarace, která byla inspirována filozofy osvícenství, byla klíčovým prohlášením hodnot Francouzské revoluce a měla významný vliv na vývoj populárních koncepcí individuální svobody a demokracie v Evropě i ve světě.
Původní návrh deklarace vytvořil markýz de Lafayette za pomoci Thomase Jeffersona, ale většina konečného návrhu pocházela od Sieyèse. Pod vlivem doktríny přirozeného práva jsou lidská práva považována za univerzální: platí vždy a všude. Stala se základem pro národ svobodných jednotlivců, kteří jsou si před zákonem rovni. Je uvedena na začátku ústav jak Čtvrté Francouzské republiky (1946), tak Páté republiky (1958) a je považována za součást ústavního práva.
Deklarace práv člověka a občana obsahuje 17 článků, které prohlašují, že:
Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v právech.
Cílem každé politické společnosti je zachování přirozených a nezcizitelných práv člověka.
Tato práva zahrnují svobodu, vlastnictví, bezpečnost a odpor vůči útlaku.
Zdrojem veškeré suverenity je národ.
Žádný člověk nesmí být obtěžován kvůli svým názorům, dokonce ani náboženským.
Svoboda projevu a tisku je zaručena.
Právo na shromažďování a petice je zaručeno.
Žádný člověk nesmí být svévolně zatčen, vězněn nebo vyhoštěn.
Všichni lidé jsou považováni za nevinné, dokud není prokázána jejich vina.
Retroaktivní trestní zákony jsou zakázány.
Tresty musí být přiměřené zločinu.
Majetek je posvátný a nesmí být porušován bez řádného právního procesu.
Všechny moci vycházejí z lidu.
Veřejné úředníky lze volit a odvolávat.
Daně musí být rozděleny spravedlivě mezi všechny občany.
Společnost má právo požadovat, aby se veřejní činitelé zodpovídali za své činy.
Deklarace práv člověka a občana byla přelomovým dokumentem, který měl zásadní vliv na vývoj lidských práv na celém světě. Stala se vzorem pro mnoho dalších deklarací a ústav a je dodnes považována za základní kámen moderní demokracie.