Tento článek se zabývá bývalými městskými částmi v hrabství Londýn. Informace o současných londýnských městských částech najdete v článku Londýnské městské části. Informace o současných metropolitních městských částech v Anglii najdete v článku Metropolitní městské části. Metropolitní městská část (Londýn) Také známá jako: městská část Kategorie: místní samosprávný obvod Poloha: Anglie Nalezeno v: hrabství Londýn Vytvořeno: zákonem o londýnské vládě z roku 1899 Založeno: 1900 Zrušeno: zákonem o londýnské vládě z roku 1963 Zrušeno: 1965 Počet: 28 (k roku 1965) Možný status: město (1), královské (1) Správa: rady městských částí Metropolitní městské části byly od roku 1900 do roku 1965 pododděleními hrabství Londýn. Všech 28 městských částí bylo vytvořeno zákonem o londýnské vládě z roku 1899. V roce 1965 byly zrušeny a nahrazeny většími londýnskými městskými částmi v rámci nové oblasti Velkého Londýna.
Politika Nového Zélandu Ústava Nový Zéland je konstituční monarchií, v jejímž čele stojí král Karel III. jako hlava státu. Hlavou vlády je premiér. Zákonodárná moc Zákonodárnou moc vykonává novozélandský parlament, který se skládá z krále a Sněmovny reprezentantů. Členové parlamentu (poslanci) jsou voleni do Sněmovny reprezentantů na dobu, která není pevně stanovena. Všeobecné volby se konají alespoň jednou za tři roky podle smíšeného systému poměrného zastoupení (MMP). Poslanci obvykle patří k politickým stranám. Na Novém Zélandu existuje více politických stran, ale dominantními stranami jsou historicky Labouristická strana a Národní strana. Menšinové vlády jsou běžné a obvykle závisí na dohodách o důvěře a podpoře s dalšími stranami ve Sněmovně reprezentantů. Výkonná moc Výkonná moc na Novém Zélandu vychází ze zásady, že zatímco král vládne, vláda řídí. Král a jeho generální guvernér jsou sice nedílnou součástí vládního procesu, ale zůstávají politicky neutrální a osobně se nezapojují do každodenních aspektů vládnutí. Novozélandská vláda vykonává svou pravomoc jménem a se souhlasem panovníka. Vládu tvoří ministři, kteří jsou vybíráni z poslanců a jsou odpovědni parlamentu. Většina ministrů je členy kabinetu, který je hlavním rozhodovacím orgánem vlády. V jeho čele stojí premiér, který je nejvyšším ministrem formálně jmenovaným generálním guvernérem. Ostatní ministři jsou jmenováni generálním guvernérem na návrh hlavy vlády. Soudní moc Nejvyšším soudem na Novém Zélandu je Nejvyšší soud. Soudní systém je založen na obecném právu Anglie. Místní samospráva Nový Zéland je rozdělen do 16 regionů a 67 teritoriálních orgánů, které zahrnují města a okresy. Místní samosprávy jsou odpovědné za poskytování místních služeb, jako je sběr odpadu, plánování a stavební předpisy. Zahraniční vztahy Zahraniční vztahy Nového Zélandu spravuje ministerstvo zahraničních věcí a obchodu. Nový Zéland má diplomatické mise v mnoha zemích světa a je členem Organizace spojených národů. Politické strany Na Novém Zélandu existuje mnoho politických stran, ale dominantními stranami jsou historicky Labouristická strana a Národní strana. Menší strany, jako jsou Zelení, Nový Zéland První a ACT, mohou také získat křesla v parlamentu. Volby Všeobecné volby se konají alespoň jednou za tři roky. Voliči volí poslance do Sněmovny reprezentantů a také hlasují o referendech, která mohou změnit zákony nebo ústavu. Politické ideologie Na Novém Zélandu existuje široké spektrum politických ideologií, včetně socialismu, liberalismu, konzervatismu a environmentalismu. Politická kultura Politická kultura Nového Zélandu je obecně považována za umírněnou a konsensuální. Existuje silná tradice sociální rovnosti a spolupráce.
Politika Nového Zélandu
Ústava
Ústava Nového Zélandu je soubor zákonů a zásad, které určují politickou správu země. Na rozdíl od mnoha jiných národů nemá Nový Zéland jediný ústavní dokument. Jedná se o nepsanou ústavu, někdy označovanou jako "nesepsaná ústava", i když novozélandská ústava je ve skutečnosti kombinací písemných i nepsaných zdrojů. Ústavní zákon z roku 1986 hraje ústřední roli spolu se souborem dalších zákonů, nařízení ve vládě, královských patentů, rozhodnutí soudů, zásad Smlouvy z Waitangi a nepsaných tradic a zvyklostí. Není žádný technický rozdíl mezi běžnými zákony a právem považovaným za "ústavní právo"; žádnému zákonu není přiznán vyšší status. Ve většině případů může novozélandský parlament provádět "ústavní reformu" jednoduše přijímáním zákonů a má tak pravomoc měnit nebo rušit části ústavy. Existují však některé výjimky - zákon o volbách z roku 1993 vyžaduje, aby některá ustanovení mohla být změněna pouze po referendu.
Historie
Po desetiletích samosprávy získal Nový Zéland v roce 1947 plnou zákonnou nezávislost na Británii. Je to konstituční monarchie s parlamentní demokracií. Monarchou Nového Zélandu je hlava státu - zastupovaná v Království Nového Zélandu generálním guvernérem - a je zdrojem výkonné, soudní a zákonodárné moci, i když skutečná moc je v rukou ministrů zvolených z demokraticky zvolené novozélandské Sněmovny reprezentantů. Tento systém je založen na "westminsterském modelu", i když tento termín je stále méně vhodný vzhledem k ústavnímu vývoji specifickému pro Nový Zéland. Například Nový Zéland zavedl jednokomorový systém do deseti let od své zákonné nezávislosti.
Vláda
Výkonná moc
Hlava státu: Monarch (Král Karel III.)
Zástupce hlavy státu: Generální guvernér (Cindy Kiro)
Předseda vlády: Christopher Luxon
Ministři kabinetu
Zákonodárná moc
Parlament Nového Zélandu (jednokomorový)
Mluvčí Sněmovny reprezentantů: Gerry Brownlee
Oficiální opozice
Soudní moc
Nejvyšší soud
Vrchní soud
Odvolací soud
Okresní soud
Jiné soudy:
Soud pro zaměstnanost
Soud pro životní prostředí
Odvolací soud pro válečné tribunály
Pozemkový soud Māori
Tribunál Waitangi
Zahraniční vztahy
Ministerstvo zahraničních věcí a obchodu
Diplomatické mise Nového Zélandu v zahraničí a zahraničních misí v Novém Zélandu
Místní samospráva
Regiony
Teritoriální orgány
Komunitní rady
Politické strany
Anarchismus
Křesťanský konzervatismus
Environmentalismus
Fašismus
Feminismus
Liberalismus
Populismus
Republikánství
Socialismus
McGraw Hill: Vydavatelství vzdělávacích materiálů McGraw Hill je americké vydavatelství, které se zaměřuje na vzdělávací obsah, software a služby pro předškolní až postgraduální vzdělávání. Patří mezi "velkou trojku" vydavatelství vzdělávacích materiálů spolu s Houghton Mifflin Harcourt a Pearson Education. Kromě toho vydává McGraw Hill také odborné publikace a obchodní knihy v oborech medicína, podnikání a inženýrství. Dříve byla společnost McGraw Hill součástí The McGraw Hill Companies (později přejmenované na McGraw Hill Financial, nyní S&P Global). V březnu 2013 byla divize McGraw Hill Education odprodána a koupena společností Apollo Global Management za 2,4 miliardy dolarů. V roce 2021 byla McGraw Hill prodána společnosti Platinum Equity za 4,5 miliardy dolarů.
Řád je viditelné ocenění udělované suverénním státem, monarchou, dynastickým domem nebo organizací osobě, obvykle jako uznání individuálních zásluh, které často přichází s výraznými insigniemi, jako jsou řádové řetězy, medaile, odznaky a šerpy nošené příjemci.
Moderní systémy vyznamenání státních řádů a dynastických řádů vzešly z kultury rytířských řádů středověku, které zase vzešly z katolických náboženských řádů.
Řády vznikaly již ve starověku, ale jejich rozkvět nastal ve středověku. Byly založeny panovníky nebo církevními hodnostáři a jejich účelem bylo odměnit věrné služebníky nebo podporovatele. Řády měly často vojenský nebo náboženský charakter a jejich členové se museli řídit určitými pravidly a sliby.
Ve středověku existovalo mnoho různých typů řádů. Některé z nejznámějších byly:
Rytířské řády: Tyto řády byly určeny pro křesťanské rytíře, kteří se vyznamenali v boji. Členové rytířských řádů museli dodržovat přísný kodex cti a byli povinni bojovat za svou víru a svého pána.
Náboženské řády: Tyto řády byly určeny pro muže a ženy, kteří se chtěli věnovat náboženskému životu. Členové náboženských řádů se museli řídit přísnými pravidly a slibovat chudobu, čistotu a poslušnost.
Šlechtické řády: Tyto řády byly určeny pro šlechtice, kteří se vyznamenali ve službě svému panovníkovi. Členové šlechtických řádů měli často přístup ke královskému dvoru a užívali si určitých privilegií.
Řády hrály v evropské společnosti důležitou roli. Poskytovaly lidem pocit sounáležitosti a identity a pomáhaly udržovat sociální pořádek. Řády také hrály důležitou roli v politice a válce. Členové rytířských řádů byli často elitními vojáky a jejich podpora mohla být pro panovníka rozhodující.
V moderní době řády nadále existují, ale jejich role se změnila. Již nejsou tak důležité pro vojenské nebo náboženské účely, ale spíše jako způsob, jak ocenit lidi za jejich úspěchy a příspěvky ke společnosti. Dnes existuje mnoho různých typů řádů, včetně státních řádů, dynastických řádů a soukromých řádů.
Státní řády jsou udělovány vládami zemí za zásluhy o stát. Dynastické řády jsou udělovány královskými rodinami za zásluhy o dynastii. Soukromé řády jsou udělovány soukromými organizacemi za zásluhy o organizaci.
Řády jsou důležitou součástí evropské kultury a historie. Poskytují lidem pocit sounáležitosti a identity a pomáhají udržovat sociální pořádek. Řády také hrají důležitou roli v politice a válce.
Úvod do kanonického práva katolické církve
Kanonické právo je soubor zákonů a nařízení, kterými se řídí katolická církev. Jeho cílem je zajistit řádný chod církve, chránit práva a povinnosti jejích členů a podporovat její poslání ve světě.
Historie kanonického práva
Kanonické právo se vyvíjelo v průběhu staletí. Vzniklo v rané církvi a postupně se rozvíjelo s růstem a institucionalizací církve. Významným mezníkem bylo vydání prvního kodexu kanonického práva v roce 1917. Současný kodex kanonického práva byl vydán v roce 1983.
Struktura kanonického práva
Kanonické právo se dělí do několika hlavních částí:
Obecná část: Upravuje základní principy a pojmy kanonického práva, jako jsou právní subjekty, normy a delikty.
Kniha o lidech v církvi: Zabývá se právním postavením osob v církvi, včetně laiků, kněží, biskupů a papeže.
Kniha o církevních věcech: Upravuje právní vztahy mezi církví a světem, jako jsou smlouvy, vlastnictví a vztahy s jinými náboženstvími.
Kniha o trestních deliktech a trestech: Stanovuje trestní delikty a tresty, které lze uložit za jejich spáchání.
Zásady kanonického práva
Kanonické právo je založeno na několika základních zásadách:
Hierarchický řád: Církev je hierarchicky uspořádaná, s papežem v čele.
Kolegialita: Biskupové jsou spoluodpovědní za řízení církve s papežem.
Subsidiarita: Vyšší církevní autority by měly zasahovat do záležitostí nižších autorit pouze v případě potřeby.
Spása duší: Cílem kanonického práva je napomáhat spáse duší.
Výklad kanonického práva
Výklad kanonického práva je složitý proces, který vyžaduje znalost jeho historického vývoje, jazyka a zásad. Za autoritativní výklad kanonického práva je odpovědná Kongregace pro nauku víry.
Aplikace kanonického práva
Kanonické právo se uplatňuje v různých oblastech církevního života, včetně:
Správy diecézí a farností: Kanonické právo stanoví pravidla pro jmenování biskupů, kněží a dalších církevních úředníků.
Sakramentální život: Kanonické právo upravuje podmínky pro udělování svátostí, jako je křest, eucharistie a manželství.
Řešení sporů: Kanonické právo poskytuje procesy pro řešení sporů mezi církevními subjekty.
Závěr
Kanonické právo je důležitým nástrojem pro řízení a organizaci katolické církve. Je založeno na zásadách hierarchie, kolegiality, subsidiarity a spásy duší. Jeho správný výklad a uplatňování je nezbytné pro zdravý a řádný chod církve.
Kánonické právo
Kánonické právo je soubor pravidel, kterými se řídí Katolická církev. Vydává je papež a upravují život církve, chování věřících a organizaci církevních struktur.
Historie kánonického práva
Kánonické právo se vyvíjelo po staletí. Nejstarší zákony byly vydávány ve formě nařízení, která se postupně shromažďovala do sbírek. Ve středověku se tyto sbírky staly základem pro vytvoření jednotného právního systému, který platil pro celou západní církev.
V 16. století se konal Tridentský koncil, který provedl rozsáhlou reformu kánonického práva. Tato reforma vedla ke vzniku nového Kodexu kanonického práva, který byl vydán v roce 1917.
V roce 1983 byl vydán nový Kodex kanonického práva, který je platný dodnes. Tento kodex byl několikrát novelizován, naposledy v roce 2021.
Struktura kánonického práva
Kánonické právo se dělí do několika částí:
Obecné normy: Upravují základní principy kánonického práva, jako je hierarchie církve a práva a povinnosti věřících.
Normy o osobách: Upravují práva a povinnosti osob v církvi, jako jsou kněží, biskupové a laici.
Normy o věcech: Upravují správu církevního majetku a jiné hmotné záležitosti.
Normy o procesech: Upravují způsob, jakým se řeší spory v církvi.
Hlavní zásady kánonického práva
Hlavní zásady kánonického práva jsou:
Hierarchie: Církev je řízena hierarchií, která zahrnuje papeže, biskupy a kněze.
Poslušnost: Věřící jsou povinni poslouchat své pastýře.
Solidarita: Všichni členové církve jsou zodpovědní za její blaho.
Spravedlnost: Kánonické právo se snaží zajistit spravedlnost pro všechny.
Význam kánonického práva
Kánonické právo je důležité pro život církve, protože:
Poskytuje rámec: Umožňuje církvi fungovat jako organizovaná společnost.
Chrání práva: Chrání práva věřících a zajišťuje spravedlivé zacházení.
Řeší spory: Poskytuje způsob, jak řešit spory v církvi.
Uchovává tradici: Obsahuje staletí křesťanské tradice a učení.
Studium kánonického práva
Kánonické právo lze studovat na univerzitách a teologických fakultách. Studium kánonického práva trvá obvykle několik let a vede k získání titulu licenciát nebo doktor kánonického práva.
Kanonický zákon Katolické církve je soubor pravidel, která upravuje vnitřní fungováním a správu církve. Obsahuje pravidla pro kněze, biskupy, papeže a všechny členy církve. Církev má svůj vlastní právnický systém, protože je neoddělitelná od svého poslání hlásat Boží slovo a šířit Boží královstvím.
Dějiny kanonického práva
Historie kanonického práva sa dá rozdelit do troch období:
Staroveké právo (do roku 1140) - v tomto období vznikly první sbírky církevných předpisů, např. Didaché nebo Apoštolské konstituce.
Stredoveké právo (1140-1563) - v tomto období se vyvinulo kanonická právo do podoby, která se používá dodnes. Nejdůležitějšou sbírkou je Corpus Juris Canonic.
Nové právo (od roku 1563) - v tomto období došlo k několika reformám kanonického práva, z něhož poslednou byla promulgace Kodexu kanonického práva v roce 1983.
Kodex kanonického práva z roku 1983
Kodex kanonického práva z roku 1983 je současný soubor pravidel, kterým se církev spravuje. Kodex je rozdelena do sedmi knih, ktoré sa týkají různých aspektů církevnho života, ako napríklad:
Všeobecné normy
Ľud Boží
Učitelský úrad Cirkvi
Posväcovací úrad Cirkvi
Časné statky Cirkvi
Sankcie v Cirkvi
Procesy
Základní principy kanonického práva
Kanonický zákon je založený na niekoľko základnych princípoch, medzi ktoré patria:
Hierarchická štruktura - Církev má hierarchickou štrutkúru, v ktorej je papež najvyššou autoritou.
Kolegialita - biskupovia sú kolegiálne zodpovední za vedenie Cirkvi.
Sloboda Cirkvi - Církev má právo na slobdu a neziasahanie do jej záležitostí zo strany svetské moci.
Spravodlivosť a milosrdenstvím - Kanonický zákon má byť spravedlivý a milosrdný.
Kanonický zákon v praxi
Kanonický zákon sa používá v rôznych oblastiach církevnho života, napríklad:
Sviatosti - Kanonický zákon stanovuje pravidla pre udeľovanie sviatosti, ako je krst, birmovania a eucharistie.
Manželstva - Kanonický zákon upravuje otázky týkajících sa manželstva, jako je platnost, neplatnost a rozvod.
Kňazstva - Kanonický zákon stanovuje pravidla pre kňazstva, ako je vzdelanie, ordinovaní a služba.
Biskupský úrad - Kanonický zákon upravuje otázky týkajících sa biskupského úradu, jako je výběr, svěcení a jurisdikce.
Papež - Kanonický zákon stanovuje pravidla pre úrad papeže, ako je výber, práva a povinnosti.
Kanonický zákon a světské právo
Kanonický zákon a světské právo sú dva odlišné právne systémy. Kanonický zákon se vztahuje pouze na členy Katolické církve, zatiaľ čo světské právo se vztahuje na všetkých občanov. V některých případech však mohou kanonický zákon a světské právo kolidovat. V takovýchto případech je třeba zvážiť konkrétní okolnosti a rozhodnúť, ktorý právny systém má přednost.
Závěr
Kanonický zákon je komplexní a rozsáhlý soubor pravidel, kterým se spravuje Katolická církev. Kanonický zákon je založený na základnich princípoch, jako je hierarchická štruktura, kolegialita, svoboda Cirkvi, spravodlivosť a milosrdenstvím. Kanonický zákon se používá v rôznych oblastiach církevnho života, jako je udělování sviatosti, manželstva, kněžstva, biskupského úradu a papežského úradu. Kanonický zákon a světské právo sú dva odlišné právne systémy, ktoré sa môžu v některých případech kolidovat.
Praedicate evangelium (Kažte evangelium) je apoštolská konstituce, která reformuje římskou kurii. Byla vydána a vyhlášena papežem Františkem 19. března 2022 a vstoupila v platnost 5. června 2022.
Tuto apoštolskou konstituci po dobu devíti let připravovala rada kardinálských poradců. Je to již pátá reforma římské kurie tohoto druhu. Nahradila konstituci Pastor bonus papeže Jana Pavla II. z roku 1988.
Cílem Praedicate evangelium je přizpůsobit římskou kurii potřebám současného světa a učinit ji účinnějším nástrojem pro evangelizaci. Konstituce zavádí řadu změn, včetně:
Zřízení nových dikasterií (odborů) a komisí, které se budou zabývat konkrétními oblastmi, jako je evangelizace, charita a ekumenismus.
Snížení počtu kardinálů pracujících v římské kurii, aby byla menší a efektivnější.
Posílení role laiků a žen v římské kurii, aby se zajistilo, že odráží rozmanitost církve.
Zavedení nových postupů pro jmenování biskupů a kardinálů, aby se zajistila transparentnost a odpovědnost.
Praedicate evangelium je významným dokumentem, který bude mít hluboký dopad na způsob fungování římské kurie. Cílem této reformy je učinit kurii efektivnějším nástrojem pro evangelizaci a umožnit církvi lépe sloužit potřebám světa.
Zde je stručný přehled hlavních změn zavedených Praedicate evangelium:
Nová dikasteria a komise
Konstituce zřizuje několik nových dikasterií a komisí, které se budou zabývat konkrétními oblastmi, jako je evangelizace, charita a ekumenismus. Mezi tyto nové úřady patří:
Dikasterium pro evangelizaci
Dikasterium pro charitu
Dikasterium pro ekumenismus a mezináboženský dialog
Komise pro ochranu nezletilých
Snížení počtu kardinálů
Konstituce snižuje počet kardinálů pracujících v římské kurii ze 120 na 100. Tím se má zajistit, aby byla kurie menší a efektivnější.
Posílení role laiků a žen
Konstituce posiluje roli laiků a žen v římské kurii. To se má zajistit, aby kurie odrážela rozmanitost církve.
Nové postupy pro jmenování biskupů a kardinálů
Konstituce zavádí nové postupy pro jmenování biskupů a kardinálů. Tyto postupy mají zajistit transparentnost a odpovědnost.
Praedicate evangelium je významným dokumentem, který bude mít hluboký dopad na způsob fungování římské kurie. Cílem této reformy je učinit kurii efektivnějším nástrojem pro evangelizaci a umožnit církvi lépe sloužit potřebám světa.
Papež František Papež František je hlavou katolické církve, biskupem Říma a suverénem Vatikánského městského státu. Je prvním papežem, který je členem Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů), prvním z Ameriky, prvním z jižní polokoule a prvním, který se narodil nebo vyrůstal mimo Evropu od syrského papeže Řehoře III. ve 8. století. Jorge Mario Bergoglio se narodil v Buenos Aires v Argentině. V mládí pracoval jako vyhazovač a vrátný, než se vyučil chemikem a pracoval jako technik v laboratoři potravinářské vědy. Po uzdravení z těžkého zápalu plic a cyst se v roce 1958 rozhodl vstoupit k jezuitům. V roce 1969 byl vysvěcen na katolického kněze a od roku 1973 do roku 1979 byl jezuitským provinčním představeným v Argentině. V roce 1998 se stal arcibiskupem Buenos Aires a v roce 2001 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Vedení argentinské církve se ujal během prosincových nepokojů v Argentině v roce 2001. Vlády Néstora Kirchnera a Cristiny Fernández de Kirchnerové ho považovaly za politického rivala. Po rezignaci papeže Benedikta XVI. 28. února 2013 zvolil papežský konkláve 13. března Bergoglia za jeho nástupce. Jako své papežské jméno si zvolil František na počest svatého Františka z Assisi. Po celou dobu svého veřejného působení byl František znám svou pokorou, důrazem na Boží milosrdenství, mezinárodní viditelností jako papež, péčí o chudé a odhodláním k mezináboženskému dialogu. Má méně formální přístup k papežství než jeho předchůdci, například se rozhodl bydlet v penzionu Domus Sanctae Marthae, nikoli v papežských apartmánech Apoštolského paláce, které používali předchozí papežové. František jmenoval ženy řádnými členkami dikasterií Římské kurie. [2] [3] Tvrdí, že by katolická církev měla být více vstřícná k členům LGBT komunity, a povolil požehnání párům stejného pohlaví. [4] František kritizuje neomezený kapitalismus, konzumerismus a nadměrný rozvoj; [5] učinil boj proti změně klimatu hlavním zaměřením svého papežství. [6] Široce se vykládá, že odsuzuje trest smrti jako vnitřně špatný [7], nazval ho "útokem na nedotknutelnost a důstojnost osoby", "nepřípustným" a zavázal církev k jeho zrušení [8] a prohlásil, že "není možné se od tohoto stanoviska vrátit". [9] V mezinárodní diplomacii František kritizoval vzestup pravicového populismu, vyzval k dekriminalizaci homosexuality, [10] pomohl obnovit plné diplomatické vztahy mezi Spojenými státy a Kubou, vyjednal dohodu s Čínou, aby definoval, jaký vliv má Komunistická strana na jmenování čínských biskupů, a podpořil věc uprchlíků během migrační krize v Evropě a Střední Americe a vyzval západní svět, aby výrazně zvýšil úroveň imigrace. [11] [12] V roce 2022 se omluvil za roli církve v "kulturní genocidě" kanadských domorodých národů. [13] Dne 4. října 2023 svolal František začátek Synody o synodalitě, která je popisována jako vyvrcholení jeho papežství a nejdůležitější událost v katolické církvi od Druhého vatikánského koncilu. [3] [14] [15]