Tianjin: Velkoměsto v severní Číně Tianjin je město a metropolitní oblast v severní Číně na pobřeží Bohajského moře. Není součástí žádné provincie v Číně. Je jedním z devíti národních center v pevninské Číně s celkovým počtem obyvatel 13 866 009 podle sčítání lidu v roce 2020. Jeho metropolitní oblast, která se skládá z 12 centrálních městských částí (kromě Baodi, Jizhou, Jinghai a Ninghe), je domovem 11 165 706 obyvatel a je také 29. největší aglomerací na světě (mezi Chengdu a Rio de Janeiro) a 11. nejlidnatějším městem. Tianjin je řízen jako jedna ze čtyř obcí (spolu s Pekingem, Šanghají a Čchungčingem) pod přímou správou Státní rady Číny. Město sousedí s provincií Hebei a Pekingem, na východě je ohraničeno Bohajským zálivem Žlutého moře. Je součástí ekonomické oblasti Bohajského zálivu a je největším pobřežním městem v severní Číně a součástí megapolis Jing-Jin-Ji. Z hlediska městského obyvatelstva je Tianjin sedmým největším městem v Číně. Z hlediska administrativního počtu obyvatel je Tianjin pátý v pevninské Číně. Opevněné město Tianjin bylo postaveno v roce 1404. Jako smluvní přístav od roku 1860 byl Tianjin přístavem a bránou do Pekingu. Během boxerského povstání bylo město sídlem prozatímní vlády Tianjinu. Za dynastie Čching a Čínské republiky se Tianjin stal jedním z největších měst v regionu. V té době byly v koncesích postaveny budovy a sídla v evropském stylu, z nichž některé jsou dodnes zachovány. Po založení Čínské lidové republiky procházel Tianjin depresí kvůli politice ústřední vlády a zemětřesení v Tangshanu v roce 1976; od 90. let se však zotavuje. Tianjin je klasifikován jako největší typ přístavního města, velkoměsto s velkým přístavem, díky své velké městské populaci a objemu přístavního provozu. Tianjin je v současnosti město se dvěma jádry, přičemž jeho hlavní městská oblast (včetně starší části města) se nachází podél řeky Hai, která se připojuje k Žluté a Jang-c’-ťiang prostřednictvím Velkého kanálu; a Binhai, sousední městské jádro Nové oblasti, které se nachází východně od starší části města na pobřeží Bohajského zálivu. Koncem roku 2010 působilo v budovách v Binhai přibližně 285 společností Fortune 500. Od roku 2010 se finanční čtvrť Yujiapu v Tianjinu stala známou jako čínský Manhattan a město je považováno za jedno ze 100 nejlepších měst na světě, včetně indexu globálních finančních center. Tianjin je zařazen jako město Beta (globální druhá úroveň) podle sítě výzkumu globalizace a světových měst. Tianjin je jedním z 20 měst na světě s nejvyššími vědeckými výstupy, jak uvádí Nature Index, a je domovem mnoha vysokých škol v severní Číně, včetně univerzity Tianjin, univerzity Nankai, normální univerzity Tianjin, lékařské univerzity Tianjin, univerzity Tiangong, vědecké a technologické univerzity Tianjin, technologické univerzity Tianjin a technologické univerzity Hebei.
Romanizace čínské mandarínštiny Romanizace je způsob, jak zapsat čínská slova pomocí latinky. Čínština používá znakové písmo, kde každý znak představuje celé slovo nebo slabiku, a ne jednotlivé hlásky. V průběhu historie vzniklo mnoho systémů, které využívají latinku k zápisu čínštiny. Jak uvedl lingvista Daniel Kane, „dříve se říkalo, že sinologové musí být jako hudebníci, kteří dokážou skládat v jedné tónině a snadno převést do jiné.“ Od roku 1982 je pro spisovnou mandarínštinu hlavním mezinárodním standardem Hanyu pinyin, který ve 50. letech minulého století vytvořila skupina čínských lingvistů včetně Zhou Youguanga. Mezi další známé systémy patří Wade-Giles (pekingská mandarínština) a Yaleova romanizace (pekingská mandarínština a kantonština). Romanizace čínštiny má mnoho využití. Obecně slouží jako užitečný způsob, jak mohou cizinci, kteří nerozumí čínskému písmu, číst a rozpoznat čínská slova. Může také pomoci objasnit výslovnost mezi mluvčími čínštiny, kteří mluví vzájemně nesrozumitelnými dialekty. Romanizace usnadňuje zadávání znaků na standardních klávesnicích, jako je QWERTY. Čínské slovníky mají složitá a konkurenční pravidla řazení znaků: romanizační systémy tento problém zjednodušují tím, že řadí znaky v jejich latinské podobě abecedně.
Mandarínština je skupina čínských jazykových variant. Pro standardizovanou variantu viz spisovná čínština. Pro úřední dorozumívací jazyk během dynastií Ming a Čching viz mandarínština (pozdní imperiální dorozumívací jazyk).
Mandarínština (官话; 官話 Guānhuà)
Rodina: sinotibetská, čínská
Původ: Čína
Oblasti rozšíření: severní a jihozápadní Čína
Rodilí mluvčí: 940 milionů (L1) (2021), 200 milionů (L2)
Varianty:
Severovýchodní
Pekingská
Ji–Lu
Jiao–Liao
Dolní Jang-c´
Centrální rovina
Lan–Jin
Jihozápadní
Písmo: čínské znaky (zjednodušené, tradiční)
Přepisy:
pchin-jin (latinka)
ču-jin
siao-er-ťing (arabština)
dungan (cyrilice)
Znaková řeč: čínská znaková řeč
Kódy jazyka:
ISO 639-3: cmn
Glottolog: mand1415
Linguasphere: 79-AAA-b
Mandarínská oblast v Číně v roce 1987:
včetně sichuanštiny, dolního Jang-c´ a (světle zeleně) čínštiny Jin, které jsou pravděpodobně samostatné jazyky
Země a regiony, kde se mandarínština mluví jako L1 nebo L2:
Čína (úřední jazyk)
Tchaj-wan (úřední jazyk)
Singapur (jeden ze čtyř úředních jazyků)
OSN (jeden z úředních jazyků)
Migrace a čínská diaspora:
Nedávná zvýšená migrace z mandarínsky mluvících oblastí Číny a Tchaj-wanu vedla k tomu, že se jazyk stal jednou z nejčastěji používaných variant čínštiny v čínských diasporních komunitách. Je to také nejčastěji vyučovaná varianta čínštiny.
Mandarínština v širším kontextu:
Mandarínština je největší ze skupin čínských dialektů. Mluví jí 70 procent všech čínsky mluvících lidí na velké zeměpisné oblasti, která se táhne od Jün-nanu na jihozápadě po Sin-ťiang na severozápadě a Chej-lung-ťiang na severovýchodě. To je obecně připisováno větší snadnosti cestování a komunikace v severočínské nížině ve srovnání s hornatějším jihem, v kombinaci s relativně nedávným rozšířením mandarínštiny do pohraničních oblastí.
Fonologie a gramatika:
Většina mandarínských variant má čtyři tóny. Finální závěry střední čínštiny zmizely ve většině těchto variant, ale některé je sloučily jako finální glotickou závěru. Mnoho mandarínských variant, včetně pekingského dialektu, si zachovává retroflexní počáteční souhlásky, které se v jižních variantách čínštiny ztratily.
Historický a politický význam:
Čínské hlavní město bylo po většinu posledního tisíciletí v mandarínsky mluvící oblasti, což z těchto dialektů dělalo velmi vlivné. Nějaká forma mandarínštiny sloužila jako dorozumívací jazyk pro vládní úředníky a soudy od 14. století.
Standardizovaná mandarínština:
Počátkem 20. století byla jako národní jazyk přijata standardní forma založená na pekingském dialektu s prvky z jiných mandarínských dialektů. Spisovná čínština je úředním jazykem Číny a Tchaj-wanu a také jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru.
Americký statistický úřad (USCB) Americký statistický úřad (USCB), oficiálně Úřad pro sčítání lidu, je hlavní agenturou Federálního statistického systému USA. Je zodpovědný za shromažďování údajů o americké populaci a ekonomice. Úřad pro sčítání lidu je součástí amerického ministerstva obchodu a jeho ředitel je jmenován prezidentem Spojených států. Hlavním úkolem Úřadu pro sčítání lidu je provádět sčítání lidu v USA každých deset let. Na základě výsledků sčítání jsou přidělována křesla ve Sněmovně reprezentantů jednotlivým státům podle jejich počtu obyvatel. Různá sčítání a průzkumy úřadu pomáhají každý rok přidělit více než 675 miliard dolarů ve federálních fondech. Úřad pomáhá státům, místním komunitám a podnikům činit informovaná rozhodnutí. Informace získané ze sčítání lidu ovlivňují rozhodování o tom, kde stavět a udržovat školy, nemocnice, dopravní infrastrukturu a policejní a hasičské stanice. Kromě desetiletého sčítání lidu Úřad pro sčítání lidu průběžně provádí více než 130 průzkumů a programů ročně, včetně Průzkumu americké komunity, Hospodářského sčítání USA a Průzkumu současné populace. Hospodářské a zahraničně obchodní ukazatele zveřejňované federální vládou obvykle obsahují údaje shromážděné Úřadem pro sčítání lidu.
Státní vlastnictví Státní vlastnictví, také známé jako veřejné vlastnictví nebo vlastnictví vládou, je vlastnictví průmyslu, majetku nebo podniku státem nebo veřejným orgánem, který zastupuje komunitu, na rozdíl od jednotlivce nebo soukromé strany. Veřejné vlastnictví se konkrétně týká odvětví prodávajících zboží a služby spotřebitelům a liší se od veřejných statků a vládních služeb financovaných z obecného rozpočtu vlády. Veřejné vlastnictví může existovat na národní, regionální, místní nebo městské úrovni vlády; nebo se může týkat neveřejného vlastnictví svěřeného autonomním veřejným podnikům. Veřejné vlastnictví je jednou ze tří hlavních forem vlastnictví, odlišné od soukromého, kolektivního/družstevního a společného vlastnictví. V tržních ekonomikách jsou státní aktiva často spravována a provozována jako akciové společnosti, přičemž vláda vlastní všechny nebo kontrolní podíl akcií společnosti. Tato forma se často označuje jako státní podnik. Státní podnik může různě fungovat jako nezisková korporace, protože nemusí být povinen generovat zisky; jako komerční podnik v konkurenčních odvětvích; nebo jako přirozený monopol. Vlády mohou také využívat ziskových subjektů, které vlastní, k podpoře obecného rozpočtu. Vytvoření státního podniku z jiných forem veřejného vlastnictví se nazývá korporatizace. V sovětských ekonomikách bylo státní vlastnictví dominantní formou vlastnictví. Stát měl monopol na půdu a přírodní zdroje a podniky fungovaly v právním rámci nominálně plánované ekonomiky a tedy podle jiných kritérií než podniky v tržních a smíšených ekonomikách. Znacionalizace je proces převodu soukromých nebo obecních aktiv na ústřední vládu nebo státní subjekt. Městská samospráva je proces převodu soukromých nebo státních aktiv na městskou samosprávu.
Socialismus je společenský koncept, který se zabývá tím, jak společnost vlastní a řídí své zdroje. Socialistické myšlenky zdůrazňují rovnost, spravedlnost a spolupráci mezi lidmi.
Hlavní myšlenky socialismu
Společenské vlastnictví výrobních prostředků: To znamená, že továrny, podniky a další prostředky k výrobě zboží patří všem lidem společně, nikoliv jednotlivým vlastníkům.
Ekonomické plánování: Socialismus se snaží řídit ekonomiku pomocí plánů, aby se předešlo nerovnostem a krizím.
Rovnost příležitostí: Socialisté věří, že všichni lidé by měli mít stejné šance na úspěch, bez ohledu na jejich původ nebo postavení.
Spravedlivé rozdělení bohatství: Socialismus se snaží zajistit, aby bohatství bylo spravedlivě rozděleno mezi všechny členy společnosti.
Solidarita a spolupráce: Socialisté věří, že lidé by měli spolupracovat a podporovat se navzájem, místo aby soutěžili o zdroje.
Druhy socialismu
Existuje mnoho různých typů socialismu, včetně:
Demokratický socialismus: Tento typ socialismu podporuje demokratické vlády a tržní ekonomiku, ale s větší regulací a sociálními programy.
Komunismus: Komunismus je radikálnější forma socialismu, která prosazuje beztřídní společnost, kde všichni lidé jsou si rovni.
Anarchismus: Anarchisté věří, že všechny formy vlády jsou utlačující a že společnost by měla být organizována bez centrální autority.
Výhody a nevýhody socialismu
Socialismus má řadu výhod, včetně:
Menší nerovnost: Socialismus se snaží snížit rozdíly v bohatství a příjmech mezi lidmi.
Zajištění základních potřeb: Socialismus poskytuje všem občanům přístup k základním potřebám, jako je zdravotní péče, vzdělání a bydlení.
Stabilnější ekonomika: Socialismus se snaží zabránit ekonomickým krizím a recesím pomocí plánování a regulace.
Socialismus však má také některé nevýhody, včetně:
Menší hospodářská svoboda: Socialismus může omezit hospodářskou svobodu jednotlivců, protože vláda má větší kontrolu nad ekonomikou.
Nižší efektivita: Socialistické ekonomiky mohou být méně efektivní než kapitalistické ekonomiky, protože vláda nemusí mít vždy dostatek informací k tomu, aby řídila ekonomiku optimálně.
Omezení inovací: Socialismus může omezit inovace, protože vláda může být méně ochotná riskovat a investovat do nových nápadů.
Závěr
Socialismus je složitý a mnohostranný koncept, který nabízí různé pohledy na to, jak společnost může být organizována. Socialismus má své výhody i nevýhody a jeho proveditelnost a účinnost závisí na konkrétních podmínkách a hodnotách dané společnosti.
Globalize je knihovna JavaScript, která umožňuje lokalizaci a internacionalizaci aplikací a webů. Používá data z databáze Unicode CLDR (Common Locale Data Repository), která obsahuje informace o jazycích, kulturách a regionech po celém světě.
Hlavní funkce Globalize:
Formátování čísel, měn a dat: Globalize dokáže formátovat čísla, měny a data podle nastavení konkrétního jazyka a regionu. Například může převést číslo 12345,67 do formátu "12 345,67 Kč" pro český jazyk a měnu korunu českou.
Překlad textu: Globalize umožňuje překládat text do různých jazyků. Můžete například přeložit zprávu "Hello world!" do češtiny jako "Ahoj světe!".
Lokalizace dat a času: Globalize dokáže převádět data a časy do různých časových pásem a formátů. Například může převést datum "2023-03-08" z formátu ISO 8601 do formátu "8. března 2023" pro český jazyk.
Srovnávání řetězců: Globalize poskytuje funkce pro srovnávání řetězců s ohledem na specifické jazykové a kulturní faktory. Například může správně porovnat řetězce "Äpfel" a "Apfel" v němčině, i když se liší diakritikou.
Výhody používání Globalize:
Jednoduchá integrace: Globalize je snadné integrovat do aplikací a webů JavaScript.
Široká podpora: Globalize podporuje více než 100 jazyků a regionů.
Pravidelné aktualizace: Globalize je pravidelně aktualizována, aby obsahovala nejnovější data z databáze CLDR.
Otevřený zdroj: Globalize je knihovna s otevřeným zdrojovým kódem, kterou lze zdarma používat a upravovat.
Příklady použití Globalize:
Formátování čísla:
```
const number = 12345.67;
const formattedNumber = Globalize.formatNumber(number, { style: "currency", currency: "CZK" });
// Výsledek: "12 345,67 Kč"
```
Překlad textu:
```
const message = "Hello world!";
const translatedMessage = Globalize.localizeMessage(message, "cs");
// Výsledek: "Ahoj světe!"
```
Lokalizace data:
```
const date = new Date("2023-03-08");
const localizedDate = Globalize.toLocaleDateString(date, { format: "dd. MMMM yyyy", language: "cs" });
// Výsledek: "8. března 2023"
```
Globalize je výkonná knihovna, která usnadňuje lokalizaci a internacionalizaci aplikací a webů JavaScript. Pomáhá zajistit, aby aplikace a weby byly přístupné a použitelné pro uživatele z různých jazykových a kulturních prostředí.
Hongkong Hongkong je zvláštní správní oblast v Číně. Je to město s 7,4 miliony obyvatel různých národností na území o rozloze 1 104 kilometrů čtverečních. Hongkong je jednou z nejhustěji osídlených oblastí na světě. Hongkong byl založen jako kolonie Britského impéria poté, co dynastie Čching postoupila Hongkongský ostrov v letech 1841-1842 jako důsledek prohrané první opiové války. Kolonie se rozšířila na poloostrov Kowloon v roce 1860 a dále byla rozšířena, když Spojené království získalo 99letý pronájem Nových teritorií v roce 1898. Hongkong byl okupován Japonskem od roku 1941 do roku 1945 během druhé světové války. Celé území bylo v roce 1997 převedeno ze Spojeného království do Číny. Hongkong má oddělený systém vládnutí a ekonomiky od pevninské Číny na základě principu "jedna země, dva systémy". Původně byl Hongkong řídce osídlenou oblastí zemědělských a rybářských vesnic. Nyní je území jedním z nejdůležitějších světových finančních center a obchodních přístavů. Hongkong je čtvrté nejvýznamnější světové finanční centrum, devátý největší vývozce a osmý největší dovozce. Jeho měna, hongkongský dolar, je devátou nejvíce obchodovanou měnou na světě. Hongkong má druhý nejvyšší počet miliardářů ze všech měst na světě a má největší počet ultrabohatých jednotlivců. Ačkoli má město jeden z nejvyšších příjmů na obyvatele na světě, existuje v populaci závažná nerovnost v příjmech. Hongkong má také největší počet mrakodrapů ze všech měst na světě, ale bydlení v Hongkongu je chronicky nedostatkové. Hongkong je vysoce rozvinuté území a má index lidského rozvoje (HDI) 0,952, což je čtvrté místo na světě. Město má nejvyšší střední délku života na světě a míra veřejné dopravy přesahuje 90 %.
Administrativně-řídící systém Administrativně-řídící systém je způsob řízení ekonomiky státu, který se vyznačuje přísnou centralizací hospodářského plánování a distribuce zboží. Základem je státní vlastnictví výrobních prostředků a realizuje se vládní a komunistickou stranickou byrokracií („nomenklaturou“) bez tržní ekonomiky. Tento termín se používá k popisu ekonomiky Sovětského svazu a ekonomik sovětského bloku, které se úzce držely sovětského modelu. Ve své knize Politická ekonomie stalinismu: Důkazy ze sovětských tajných archivů z roku 2004 Paul Roderick Gregory tvrdí, že kolaps Sovětského svazu byl způsoben inherentními nedostatky systému, konkrétně špatným plánováním, nízkou odborností plánovačů, nespolehlivými dodavatelskými řetězci, konfliktem mezi plánovači a výrobci a diktátorským řetězcem velení. Gregory píše, že „systém byl řízen tisíci ‚Stalinů‘ ve vnořené diktatuře“. Historik Robert Vincent Daniels považoval stalinistické období za náhlý zlom oproti Leninově vládě, pokud jde o ekonomické plánování, ve kterém byl promyšlený, vědecký systém plánování s bývalými menševickými ekonomy ve Gosplanu nahrazen ukvapenou verzí plánování s nereálnými cíli, byrokratickým plýtváním, úzkými hrdly a nedostatky. Danielsovi se také připisuje Stalinovo formulování národních plánů z hlediska fyzického množství produkce jako zdroj pro stagnující úroveň efektivity a kvality.
Zhoršení třídního boje za socialismu Tato teorie je součástí stalinské doktríny a byla jedním z pilířů stalinské vnitřní politiky v Sovětském svazu. Pojem třídní boj zavedli Karl Marx a Friedrich Engels a původně ho v roce 1919 použil Vladimir Lenin v souvislosti s diktaturou proletariátu. Samotnou teorii však představil až v roce 1929 Josif Stalin, který jí poskytl teoretický základ pro tvrzení, že je nezbytné neustále potlačovat kapitalistické živly. Stalin věřil, že buržoazní prvky budou v zemi přetrvávat a že se s podporou západních mocností pokusí proniknout do strany. Varianta této teorie byla přijata také v Číně Mao Ce-tungem (teorie nepřetržité revoluce).