Francouzské kreolské jazyky
Francouzský kreolský jazyk, neboli francouzsky založený kreolský jazyk, je kreolský jazyk, pro který je lexifikátorem francouzština. Nejčastěji není tímto lexifikátorem moderní francouzština, ale spíše koiné francouzštiny z 17. nebo 18. století z Paříže, francouzských atlantických přístavů a vznikajících francouzských kolonií.
Tento článek také obsahuje informace o francouzských pidžinových jazycích, kontaktních jazycích, které nemají rodilé mluvčí. Tyto kontaktní jazyky nelze zaměňovat s kreolizovanými variantami francouzštiny mimo Evropu, které pocházejí z koloniálních dob, jako je akadská, louisianaská, novoanglická nebo quebecká francouzština.
Existuje více než 15,5 milionu mluvčích nějaké formy francouzsky založených kreolských jazyků. Haitská kreolština a svatolucijská kreolština jsou nejspíše nejrozšířenějšími kreolskými jazyky na světě s více než 12 miliony mluvčími.
Historie
Francouzské kreolské jazyky se vyvinuly z francouzských pidžinů, které byly používány jako lingua franca v obchodních a koloniálních kontextech. Tyto pidžiny se postupně vyvíjely do kreolských jazyků, když je děti rodilých mluvčích přijaly jako svůj mateřský jazyk.
Charakteristiky
Francouzské kreolské jazyky sdílejí řadu společných charakteristik, včetně:
Zjednodušená gramatika: Kreolské jazyky mají často zjednodušenou gramatiku ve srovnání s francouzštinou, s menším počtem časů a méně přísnými pravidly shody.
Omezená slovní zásoba: Kreolské jazyky mají obvykle menší slovní zásobu než francouzština, přičemž mnoho slov má více významů.
Vliv lexifikátoru: Francouzské kreolské jazyky si zachovávají značný vliv francouzštiny, zejména ve slovní zásobě.
Regionální variace: Francouzské kreolské jazyky se liší region od regionu, přičemž každý jazyk má své vlastní jedinečné vlastnosti.
Rozšíření
Francouzské kreolské jazyky se mluví v mnoha částech světa, včetně:
Karibik: Haiti, Martinik, Guadeloupe, Svatá Lucie, Dominika
Indický oceán: Mauricius, Réunion, Seychely
Tichý oceán: Nová Kaledonie, Vanuatu, Wallis a Futuna
Louisiana (Spojené státy)
Význam
Francouzské kreolské jazyky jsou důležitou součástí francouzského jazykového dědictví. Poskytují jedinečný pohled na vývoj jazyka a jsou klíčovou součástí kulturní identity mnoha zemí a regionů.
Anglický kreolský jazyk (často zkráceně na anglický kreol) je kreolský jazyk, pro který byla angličtina lexifikátorem, což znamená, že v době jeho vzniku sloužila anglická slovní zásoba jako základ pro většinu kreolského lexikonu.
Většina anglických kreolů vznikla v britských koloniích po velké expanzi britské námořní vojenské moci a obchodu v 17., 18. a 19. století. Hlavní kategorie anglických kreolů jsou atlantické (Amerika a Afrika) a pacifické (Asie a Oceánie).
Odhaduje se, že více než 76,5 milionu lidí na světě mluví anglickým kreolem. Největší koncentrace kreolských mluvčích mají Sierra Leone, Malajsie, Nigérie, Ghana, Jamajka, Surinam a Singapur.
Charakteristika anglických kreolů
Anglické kreoly sdílejí řadu společných rysů, které je odlišují od jiných typů kreolských jazyků:
Zjednodušená gramatika: Anglické kreoly mají často zjednodušenou gramatiku ve srovnání s angličtinou, s menším počtem časů a pádů.
Redukovaná fonologie: Anglické kreoly mají často menší počet fonémů než angličtina, což vede k tomu, že některé anglické zvuky se sloučí.
Lexikální inovace: Anglické kreoly si často vypůjčují slova z místních jazyků a vytvářejí nová slova, která nejsou v angličtině.
Pidžinové základy: Mnoho anglických kreolů vzniklo z pidžinů, což jsou zjednodušené jazyky používané pro komunikaci mezi lidmi, kteří nemají společný jazyk.
Příklady anglických kreolů
Některé z nejznámějších anglických kreolů zahrnují:
Jamajský patois (Jamajka)
Krio (Sierra Leone)
Tok Pisin (Papua-Nová Guinea)
Singapurská kreolština (Singapur)
Guyanese Creole (Guyana)
Význam anglických kreolů
Anglické kreoly hrají důležitou roli v mnoha společnostech po celém světě. Jsou často používány jako lingua franca v oblastech s velkou jazykovou rozmanitostí. Kromě toho jsou anglické kreoly často zdrojem kulturní identity a hrdosti pro jejich mluvčí.
Santo Domingo (španělská výslovnost: [ˈsanto ðoˈmiŋɡo]), kdysi známé jako Santo Domingo de Guzmán, známé jako Ciudad Trujillo v letech 1936 až 1961, je hlavním a největším městem Dominikánské republiky a největší metropolitní oblastí v Karibiku podle počtu obyvatel. [5] Od roku 2022 mělo město a jeho bezprostřední okolí (Distrito Nacional) 1 029 110 obyvatel, zatímco celkový počet obyvatel je 3 798 699, pokud zahrneme Velký Santo Domingo („metropolitní oblast“). Město se shoduje s hranicemi Distrito Nacional („D.N.“, „Národní okres“), který je ze tří stran ohraničen provincií Santo Domingo. Město bylo založeno Španěly v roce 1496 na východním břehu řeky Ozama a poté přesunuto Nicholasem de Ovando v roce 1502 na západní břeh řeky. Je to nejstarší nepřetržitě obývané evropské osídlení v Americe a bylo prvním sídlem španělské koloniální vlády v Novém světě, generálního kapitánství Santo Domingo. Je zde první univerzita, katedrála, hrad, klášter a pevnost v Novém světě. Koloniální zóna města byla organizací UNESCO prohlášena za světové dědictví. [6] [7] Santo Domingo se nazývalo Ciudad Trujillo (španělská výslovnost: [sjuˈðað tɾuˈxiʝo]), od roku 1936 do roku 1961, podle diktátora Dominikánské republiky Rafaela Trujilla, který pojmenoval hlavní město po sobě. Po jeho zavraždění město obnovilo svůj původní název. Santo Domingo je kulturním, finančním, politickým, obchodním a průmyslovým centrem Dominikánské republiky, přičemž většina nejdůležitějších průmyslových odvětví země se nachází ve městě. Santo Domingo slouží také jako hlavní přístav země. Přístav města při ústí řeky Ozama pojme největší lodě a přístav odbavuje jak velkou osobní, tak nákladní dopravu.
Kingston je hlavním a největším městem Jamajky a nachází se na jihovýchodním pobřeží ostrova. Leží u přírodního přístavu chráněného písečnou kosou Palisadoes, která spojuje město Port Royal a mezinárodní letiště Norman Manley se zbytkem ostrova. Kingston je největší převážně anglicky mluvící město v Karibiku. Místní samosprávy farností Kingston a Saint Andrew byly sloučeny zákonem Kingston and St. Andrew Corporation Act z roku 1923 a vytvořily společnost Kingston and St. Andrew Corporation (KSAC). Velký Kingston neboli „městská oblast“ se vztahuje na oblasti spadající pod KSAC; netýká se však výhradně farnosti Kingston, která zahrnuje pouze staré centrum města a Port Royal. V roce 2011 měla farnost Kingston 89 057 obyvatel a farnost St. Andrew 573 369 obyvatel. Kingston sousedí pouze se Saint Andrew na východě, západě a severu. Geografická hranice farnosti Kingston zahrnuje následující komunity: Tivoli Gardens, Denham Town, Rae Town, Kingston Gardens, National Heroes Park, Bournemouth Gardens, Norman Gardens, Rennock Lodge, Springfield a Port Royal spolu s částmi Rollington Town, Franklyn Town a Allman Town. Samotné město je ohraničeno Six Miles na západě, Stony Hill na severu, Papine na severovýchodě a Harbour View na východě, což jsou komunity v městské a příměstské oblasti Saint Andrew. Komunity ve venkovské oblasti Saint Andrew, jako jsou Gordon Town, Mavis Bank, Lawrence Tavern, Mt. Airy a Bull Bay, by se nedaly popsat jako součást města Kingston. Dvě čtvrti tvoří centrum Kingstonu: historické centrum města a New Kingston. Obě jsou obsluhovány mezinárodním letištěm Norman Manley a také menším, primárně domácím letištěm Tinson Pen Aerodrome.
Karibská hindština Úvod Karibská hindština je indoárijský jazyk, kterým mluví indokaribici a indo-surinamci. Jedná se o smíšený jazyk, který je založen především na dialektech bhojpurština a awadhština. [1] Tyto hindské dialekty byly nejrozšířenějšími dialekty, kterými mluvili indičtí přistěhovalci, kteří do Karibiku přicházeli jako smluvní dělníci z Indie. Karibská hindština je úzce spjata s fidžijskou hindštinou a bhojpurskou hindštinou, kterou se mluví na Mauriciu a v Jihoafrické republice. Vzhledem k tomu, že většina lidí pocházela z regionu Bhojpur v Biháru, Uttarpradéši a Jhárkhandu a z regionu Awadh v Uttarpradéši, je karibská hindština nejvíce ovlivněna bhojpurštinou, awadhštinou a dalšími dialekty východní hindštiny a bihárštiny. Standardní hindština (standardní hindština - standardní urdština) ovlivnila tento jazyk také díky příchodu bollywoodských filmů, hudby a dalších médií z Indie. Má také menší vliv tamilštiny a dalších jihoasijských jazyků. [6] Jazyk také přejal mnoho nizozemských a anglických slovo v Surinamu a Guyaně a anglických a francouzských slovo v Trinidadu a Tobagu. Vytvořilo se mnoho slovo jedinečný pro karibskou hindštinu, které se přizpůsobují novému prostředí, ve kterém indokaribici nyní žijí. Po zavedení standardní hindštiny v Karibiku byla karibská hindština mnoha indokaribiky považována za pokleslou verzi hindštiny. Díky pozdějšímu akademickému výzkumu se však zjistilo, že vychází z bhojpurštiny, awadhštiny a dalších dialektu a že se ve skutečnost nejedná o pokleslý jazyk, nýbrž o jedinečný jazyk vycházející především z dialektu bhojpurština a awadhština a nikoli z dialektu kharíbolí, jako tomu bylo u standardní hindštiny a urdštiny. Právě to je ten rozdíl. [7] Uživatelé Karibskou hindštinou mluví indokaribici jako domorodým jazykem bez ohledu na jejich náboženské pozadí. Hinduisté mají nicméně tendenci začleňovat více sanskrtem odvozenou slovní zásobu a muslimové zase více perštinou, arabštinou a turkickými jazyky odvozenou slovní zásobu, podobně jako v případě standardní hindštiny a urdštiny v rámci hindštiny. Písemná podoba používá písmo dévanágarí, zatímco někteří muslimové mají tendenci používat písmo perso-arabské v kaligrafickém písmu nasta'līq následujíce urdskou abecedu. Historicky se používalo také písmo kaithí. [5] Vzhledem k úpadku jazyka se tato písma příliš nepoužívají a nejčastěji se používá latinské písmo kvůli jeho povědomosti a jednoduchosti. Hudba chutney, chutney soca, chutney parang, baithak gana, lidová hudba, klasická hudba, některé hinduistické náboženské písně, některé muslimské náboženské písně a dokonce některé indické křesťanské náboženské písně se zpívají v karibské hindštině. Někdy se v anglicky mluvících oblastech Karibiku mísí s angličtinou nebo v Surinamu a nizozemské Karibiku s nizozemštinou.
Havana Havana (španělsky La Habana, v jazyce Lucumi Ilú Pupu Ilé) je hlavní a největší město Kuby. Je centrem provincie La Habana a hlavním přístavem a obchodním centrem země. V roce 2022 mělo město 2 137 847 obyvatel a rozkládá se na celkové ploše 728,26 km² pro hlavní město a 8 475,57 km² pro metropolitní zónu, což z něj činí největší město podle rozlohy, nejlidnatější město a druhou největší metropolitní oblast v karibském regionu. Město Havana založili Španělé v 16. století. Sloužilo jako odrazový můstek pro španělské dobývání Ameriky a stalo se zastávkou pro španělské galeony vracející se do Španělska. Filip II. Španělský udělil Havaně titul hlavního města v roce 1607. Na ochranu města byly postaveny hradby a pevnosti. Město je centrem kubánské vlády a sídlem různých ministerstev, sídel firem a více než 100 diplomatických zastoupení. Guvernérem je Reinaldo García Zapata z Komunistické strany Kuby (PCC). V roce 2009 měla město/provincie třetí nejvyšší příjem v zemi. Současnou Havanu lze v podstatě popsat jako tři města v jednom: Starou Havanu, Vedado a novější příměstské čtvrti. Město se rozkládá převážně na západ a na jih od zálivu, do kterého se vstupuje úzkým vchodem a který se dělí na tři hlavní přístavy: Marimelena, Guanabacoa a Antares. Řeka Almendares protéká městem od jihu k severu a vlévá se do Floridského průlivu několik mil západně od zálivu. Město ročně přiláká přes milion turistů; Oficiální sčítání lidu pro Havanu uvádí, že v roce 2010 město navštívilo 1 176 627 zahraničních turistů, což je o 20 % více než v roce 2005. Stará Havana byla v roce 1982 prohlášena za světové dědictví UNESCO. Město je také známé svou historií, kulturou, architekturou a památkami. Stejně jako na Kubě má Havana tropické podnebí.
Santiago de los Caballeros Santiago de los Caballeros (anglicky Svatý Jakub Rytířů), často zkráceně Santiago, je druhé největší město v Dominikánské republice a čtvrté největší město v Karibiku podle počtu obyvatel. Je hlavním městem provincie Santiago a největší metropolí v regionu Cibao v zemi. Santiago je největším karibským městem, které není hlavním městem, a také největší přímořskou metropolí na karibských ostrovech. Město má celkem 1 173 015 obyvatel. Santiago se nachází přibližně 155 km severozápadně od hlavního města Santo Domingo s průměrnou nadmořskou výškou 178 m. Město bylo založeno v roce 1495 během první vlny evropského osídlení Nového světa a je "prvním Santiagem v Americe". Dnes je jedním z kulturních, politických, průmyslových a finančních center Dominikánské republiky. Díky své poloze v úrodném údolí Cibao má silný zemědělský sektor a je předním vývozcem rumu, textilu a doutníků. Santiago je známé jako "La Ciudad Corazón" (Město srdce). Santiago de los Caballeros bylo historicky důležitým strategickým městem v dominikánské válce za nezávislost. Název města, Svatý Jakub Rytířů, odkazuje na Hidalgos de la Isabela, skupinu rytířů, kteří přišli z města La Isabela, aby zůstali v Santiagu. Město se někdy nazývá Santiago de los 30 Caballeros (anglicky Svatý Jakub 30 rytířů).
Oranjestad, Aruba
Oranjestad je hlavní a nejlidnatější město Aruby. Nachází se na jihozápadním pobřeží ostrova. V místním jazyce Papiamento se Oranjestad běžně nazývá "Playa".
Etymologie
Název Oranjestad znamená doslova "oranžové město". Je pojmenováno po nizozemské královské rodině Oranžských-Nasavských.
Historie
Oranjestad byl založen kolem roku 1796 jako malé přístavní město. V 19. století se stal hlavním městem Aruby. V roce 1986 se Aruba stala autonomní zemí v rámci Nizozemského království a Oranjestad zůstal jejím hlavním městem.
Geografie
Oranjestad se rozkládá na ploše 23 km² a má nadmořskou výšku 4 metry. Město je rozděleno na dvě části: Východní a Západní Oranjestad.
Klima
Oranjestad má tropické savanové klima (BSh) s vysokými teplotami po celý rok. Průměrná teplota se pohybuje kolem 28 °C.
Ekonomika
Oranjestad je ekonomickým centrem Aruby. Nachází se zde mnoho hotelů, restaurací, obchodů a dalších turistických zařízení. Město je také sídlem vlády a několika mezinárodních společností.
Obyvatelstvo
V roce 2020 měl Oranjestad 28 658 obyvatel, což z něj činí nejlidnatější město na Arubě. Většina obyvatel města mluví Papiamento, nizozemsky nebo anglicky.
Kultura
Oranjestad je kulturním centrem Aruby. Nachází se zde mnoho muzeí, galerií a divadel. Město je také známé svými živými festivaly a karnevaly.
Památky
Mezi hlavní památky v Oranjestadu patří:
Radnice
Nápis "I Love Aruba"
Královské náměstí
Náměstí Plaza Simon Bolivar
Náměstí Plaza Betico Croes
Tramvaj v centru města
Budova sčítání lidu
Náměstí Plaza Daniel Leo
Věž Willem III
Doprava
Oranjestad je dobře spojen s ostatními částmi Aruby veřejnou dopravou. Město má také mezinárodní letiště, které zajišťuje lety do mnoha destinací po celém světě.
Nassau, hlavní město Baham Poloha Nassau je hlavní a největší město Baham. Nachází se na ostrově New Providence, který měl v roce 2010 populaci 246 329 obyvatel, což je více než 70 % celé populace Baham. Podle předběžných výsledků sčítání lidu z roku 2022 má New Providence 296 522 obyvatel, což představuje 74,26 % populace země. Význam Nassau je typické primáterní město, které výrazně převyšuje všechna ostatní města v zemi. Je centrem obchodu, vzdělávání, práva, správy a médií v zemi. Mezinárodní letiště Lynden Pindling, hlavní letiště Baham, se nachází asi 16 km západně od centra města Nassau a nabízí každodenní lety do a z hlavních měst Kanady, Karibiku, Spojeného království a Spojených států. Historie Nassau je sídlem sněmovny a různých soudních oddělení a historicky bylo považováno za baštu pirátů. Město bylo pojmenováno na počest Viléma III. Oranžského, prince z Orange-Nassau. Moderní růst Nassau začal na konci 18. století s přílivem tisíců loajalistů a jejich otroků na Bahamy po americké válce za nezávislost. Mnozí z nich se usadili v Nassau a nakonec převýšili počet původních obyvatel. S růstem populace Nassau se rozšiřovaly i jeho osídlené oblasti. Dnes město dominuje celému ostrovu. Až do období po druhé světové válce však vnější předměstí téměř neexistovala. Většina New Providence byla neobdělávaná buš, dokud se tam po americké revoluční válce neusídlili loajalisté; založili několik plantáží, jako jsou Clifton a Tusculum. Jako pracovní síla byli dováženi otroci. Poté, co Britové v roce 1807 zrušili mezinárodní obchod s otroky, usadili tisíce Afričanů osvobozených královským námořnictvem z otrokářských lodí na New Providence (v Adelaide Village a Gambier Village) spolu s dalšími ostrovy, jako jsou Grand Bahama, Exuma, Abaco a Inagua. Kromě toho se tam mohli usadit otroci osvobození z amerických lodí, jako například případ Creole v roce 1841. Největší koncentrace Afričanů historicky žila v předměstí "Over-the-Hill" v Grants Town a Bain Town na jih od města Nassau, zatímco většina obyvatel evropského původu žila na severních pobřežních hřebenech ostrova.
Cap-Haïtien (francouzsky: [kap a.isjɛ̃]; haitská kreolština: Kap Ayisyen; „haitský mys“), obvykle hláskovaný v angličtině jako Cape Haitien a často místně nazývaný Le Cap nebo Au Cap, je obec s přibližně 190 000 obyvateli na severním pobřeží Haiti a hlavní město departementu Nord. Dříve nazývaný Cap‑Français (haitská kreolština: Kap-Fransè; původně Cap-François [4] haitská kreolština: Kap-Franswa) a Cap‑Henri (haitská kreolština: Kap-Enri) během vlády Henriho I., byl historicky přezdíván Paříž Antil, kvůli jeho bohatství a sofistikovanosti, vyjádřené prostřednictvím jeho architektury a uměleckého života. [5] [6] [7] [8] Bylo to důležité město během koloniálního období, sloužící jako hlavní město francouzské kolonie Saint-Domingue od formálního založení města v roce 1711 do roku 1770, kdy bylo hlavní město přesunuto do Port-au-Prince. Po haitské revoluci se stalo hlavním městem Království Haiti za krále Henriho I. do roku 1820. Dlouhá historie nezávislého myšlení Cap-Haïtien byla zčásti formována jeho relativní vzdáleností od Port-au-Prince, bariérou hor mezi ním a jižní částí země a historií velkých afrických populací. To přispělo k tomu, že se z něj stal legendární inkubátor nezávislých hnutí od dob otroctví. Například od 5. do 29. února 2004 bylo město převzato militanty, kteří se postavili proti vládě haitského prezidenta Jean-Bertranda Aristida. Nakonec vytvořili dostatečný politický tlak, aby ho donutili opustit úřad a zemi. Cap-Haïtien leží poblíž historického haitského města Milot, které leží 19 kilometrů (12 mil) na jihozápad po štěrkové cestě. Milot byl prvním hlavním městem Haiti za samozvaného krále Henriho Christophera, který se dostal k moci v roce 1807, tři roky poté, co Haiti získalo nezávislost na Francii. Přejmenoval Cap‑Français na Cap‑Henri. Milot je místem jeho paláce Sans-Souci, který zničil zemětřesení v roce 1842. Citadelle Laferrière, mohutná kamenná pevnost plná děl, na nedalekém kopci je osm kilometrů (5 mil) daleko. Za jasných dnů je jeho silueta viditelná z Cap‑Haïtien. Malé mezinárodní letiště Cap-Haïtien, které se nachází na jihovýchodním okraji města, obsluhuje několik malých domácích leteckých společností. Od zemětřesení v roce 2010 jej hlídkují chilské jednotky OSN z „základny O'Higgins“. Letiště se v současné době rozšiřuje. Několik stovek příslušníků OSN, včetně blízkých jednotek z Nepálu a Uruguaye, je přiděleno městu jako součást probíhající stabilizační mise OSN na Haiti (MINUSTAH).