Panenské ostrovy (španělsky: Islas Vírgenes) jsou souostrovím v Karibském moři. Geologicky a biogeograficky představují nejvýchodnější část Velkých Antil, [1] severní ostrovy patří k Portorickému příkopu a ostrov Saint Croix je posunutou částí téže geologické struktury. Z politického hlediska byly Britské Panenské ostrovy spravovány jako západní ostrovní skupina Malých Antil, které jsou severní částí Malých Antil a vytvářejí hranici mezi Karibským mořem a Atlantským океánem. Souostroví je odděleno od pravých Malých Antil průlivem Anegada a od hlavního ostrova Portorika průlivem Panenským. Tyto ostrovy spadají do tří různých politických jurisdikcí: Panenské ostrovy, neformální název Britské Panenské ostrovy, britské zámořské území, Americké Panenské ostrovy, nezačleněné území Spojených států, Španělské Panenské ostrovy, nejvýchodnější ostrovy Společenství Portorika, které je samo nezačleněným teritoriem Spojených států. Geografická poloha Panenské ostrovy se nacházejí v Karibském moři, na severovýchod od Portorika. Souřadnice jsou 18°12′ s. š., 64°48′ z. d. Souostroví Malé Antily Spojené státy Americké Panenské ostrovy Spojené království Zámořské území Britské Panenské ostrovy Španělsko Zámořské území Portoriko Historie Prvními obyvateli Panenských ostrovů byly domorodé kmenové skupiny, jako jsou Ciboneyové, Aravakové a Karibové. První Evropané, kteří navštívili ostrovy, byl Kryštof Kolumbus v roce 1493. Španělé si nárokovali ostrovy v roce 1515 a založili tam osadu na ostrově Saint Croix. V roce 1625 se na ostrově Saint Kitts usadili Britové a v roce 1648 založili osadu na ostrově Tortola. V roce 1666 získali Britové od Španělů ostrov Saint Croix a v roce 1680 získali ostrov Anegada. V roce 1718 získali Britové od Francouzů ostrov Saint Martin. V roce 1815 získali Britové od Dánska ostrov Saint Thomas a ostrov Saint John. Politika Panenské ostrovy jsou rozděleny do tří politických jurisdikcí: Britské Panenské ostrovy Britské Panenské ostrovy jsou britské zámořské území. Mají vlastní ústavu a vládu. Hlavou státu je britský monarcha, kterého zastupuje guvernér. Americké Panenské ostrovy Americké Panenské ostrovy jsou nezačleněné území Spojených států. Mají vlastní ústavu a vládu. Hlavou státu je prezident Spojených států, kterého zastupuje guvernér. Španělské Panenské ostrovy Španělské Panenské ostrovy jsou nejvýchodnější ostrovy Společenství Portorika. Jsou spravovány jako součást Portorika. Ekonomika Hlavními průmyslovými odvětvími Panenských ostrovů jsou turistika, zemědělství a finance. Kultura Kultura Panenských ostrovů je ovlivněna africkou, evropskou a tainskou kulturou. Hlavním náboženstvím je křesťanství.
Dominikánská republika Dominikánská republika (španělsky: República Dominicana, česky též Dominikána) je stát nacházející se na ostrově Hispaniola v souostroví Velkých Antil v Karibském moři, na severu omývaný Atlantským oceánem. Zabírá východních pět osmin ostrova, který sdílí s Haiti, což z Hispanioly dělá jeden ze dvou karibských ostrovů (spolu se Svatým Martinem), o které se dělí dva suverénní státy. Rozlohou je druhou největší zemí Antil (po Kubě) o rozloze 48 671 km² a druhou nejlidnatější s přibližně 11,4 miliony obyvatel v roce 2024, z nichž přibližně 3,6 milionu žije v metropolitní oblasti hlavního města Santo Dominga. Před příchodem Evropanů obývali Hispaniolu původní Taínové, kteří ji rozdělili na pět náčelnictví. Kryštof Kolumbus ostrov prozkoumal a nárokoval pro Kastilii, když tam přistál na své první cestě v roce 1492. Kolonie Santo Domingo se stala místem prvního trvalého evropského osídlení v Americe a prvním sídlem španělské koloniální vlády v Novém světě. V roce 1697 Španělsko uznalo francouzskou nadvládu nad západní třetinou ostrova, která se v roce 1804 stala nezávislým státem Haiti. Dominikánci vyhlásili nezávislost na Španělsku v listopadu 1821, ale v únoru 1822 je násilně anektovalo Haiti. Nezávislost přišla o 22 let později v roce 1844 po vítězství v dominikánské válce za nezávislost. Během následujících 72 let zažila Dominikánská republika několik občanských válek, neúspěšné invaze Haiti a krátký návrat ke španělskému koloniálnímu statusu, než Španěly trvale vyhnala během dominikánské války za obnovu v letech 1863–1865. USA okupovaly Dominikánskou republiku (1916–1924) kvůli hrozbám nesplácení zahraničních dluhů; následovalo následné šestileté období klidu a prosperity pod vedením Horacia Vásqueze. Od roku 1930 vládla diktatura Rafaela Leónidase Trujilla až do jeho zavraždění v roce 1961. Juan Bosch byl zvolen prezidentem v roce 1962, ale v roce 1963 byl svržen vojenským pučem. Občanská válka v roce 1965, poslední v zemi, byla ukončena vojenskou intervencí USA a následovala autoritářská vláda Joaquína Balaguera (1966–1978 a 1986–1996). Od roku 1978 se Dominikánská republika posouvá směrem k zastupitelské demokracii. Dominikánská republika má největší ekonomiku (podle amerického ministerstva zahraničí a Světové banky) v regionu Karibiku a Střední Ameriky a je sedmou největší ekonomikou v Latinské Americe. Za posledních 25 let měla Dominikánská republika nejrychleji rostoucí ekonomiku na západní polokouli – s průměrnou reálnou mírou růstu HDP 5,3 % v letech 1992 až 2018. Růst HDP v letech 2014 a 2015 dosáhl 7,3 a 7,0 %, což je nejvyšší na západní polokouli. Nedávný růst byl tažen stavebnictvím, zpracovatelským průmyslem, cestovním ruchem a těžbou. Země je místem třetího největšího zlatého dolu na světě, dolu Pueblo Viejo. Dominikánská republika je nejoblíbenější destinací v Karibiku. Hřiště na golf a letoviska otevřená celoročně jsou hlavními atrakcemi. Dominikánská republika je geograficky rozmanitý národ a je domovem jak nejvyšší karibské horské hory Pico Duarte, tak největšího karibského jezera a nejnižšího bodu, jezera Enriquillo. Ostrov má průměrnou teplotu 26 °C (78,8 °F) a velkou klimatickou a biologickou rozmanitost. Země je také místem první katedrály, hradu, kláštera a pevnosti postavených v Americe, které se nacházejí v koloniální zóně v Santo Domingu, památce světového dědictví UNESCO. Dominikánská republika je vysoce zranitelná vůči přírodním katastrofám.
Región Insular (Insulární region) je jedním z osmi přírodních regionů Venezuely a jedním z 10 administrativních regionů, na které byla Venezuela rozdělena pro své rozvojové plány; zahrnuje všechny ostrovy národa a je tvořen státem Nueva Esparta a Federálními závislostmi.
Geografie a příroda
Insulární region se nachází v Karibském moři severně od venezuelské pevniny. Region se skládá z mnoha ostrovů, z nichž největší je Margarita, následovaná ostrovy Coche a Cubagua. Ostrovy jsou převážně ploché a nízko položené, s nejvyšším bodem na ostrově Margarita, který dosahuje výšky 900 metrů.
Klima v regionu je tropické, s průměrnou teplotou kolem 27 stupňů Celsia. Období dešťů trvá od května do listopadu a období sucha od prosince do dubna.
Vegetace v regionu je převážně tropická, s mangrovovými porosty, suchými lesy a křovinami. Region je také domovem mnoha druhů ptáků, plazů a mořského života.
Správa
Insulární region je rozdělen do dvou států: Nueva Esparta a Federální závislosti. Stát Nueva Esparta zahrnuje ostrovy Margarita, Coche a Cubagua, zatímco Federální závislosti zahrnují všechny ostatní ostrovy v regionu.
Hlavním městem státu Nueva Esparta je La Asunción, zatímco hlavním městem Federálních závislostí je Los Roques.
Ekonomika
Ekonomika Insulárního regionu je založena na cestovním ruchu, rybolovu a těžbě soli. Region je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, čisté vodě a bohatému mořskému životu.
Rybolov je také důležitým průmyslovým odvětvím v regionu, přičemž hlavním úlovkem jsou tuňáci, mečouni a mořské plody.
Těžba soli je dalším důležitým průmyslovým odvětvím v regionu, přičemž hlavní solné doly se nacházejí na ostrově Margarita.
Kultura
Kultura Insulárního regionu je směsicí španělských, afrických a domorodých vlivů. Region je známý svými tradičními řemesly, jako je výroba keramiky, tkaní a výroba košíků.
Region je také domovem mnoha festivalů a oslav, z nichž nejznámější je karneval na ostrově Margarita.
Zajímavosti
Insulární region je domovem národního parku Mořského parku Los Roques, který je největším mořským parkem v Karibiku.
Region je také domovem Národního parku Morrocoy, který je známý svými krásnými plážemi a bohatým mořským životem.
Insulární region je jedním z nejrozmanitějších regionů Venezuely z hlediska přírody a kultury.
Kolektivita Svatého Martina
Kolektivita Svatého Martina (francouzsky: Collectivité de Saint-Martin), běžně známá jako Svatý Martin (francouzsky: Saint-Martin), je zámořská kolektivita Francie v Západní Indii v Karibiku, na severní polovině ostrova Svatý Martin, stejně jako některých menších přilehlých ostrovů. Svatý Martin je oddělen od ostrova Anguilla průlivem Anguilla. Hlavním městem je Marigot. S počtem obyvatel 31 477 k lednu 2021 na rozloze 53,2 kilometrů čtverečních zahrnuje severních 60 % rozděleného ostrova Svatý Martin a několik sousedních ostrůvků, z nichž největší je Île Tintamarre. Jižních 40 % ostrova Svatý Martin tvoří Sint Maarten, který je od roku 2010 konstituční zemí Nizozemského království po rozpuštění Nizozemských Antil. To znamená jediné místo na světě, kde Francie hraničí s Nizozemskem. Před rokem 2007 byla francouzská část Svatého Martina obcí patřící k francouzskému zámořskému departementu a regionu Guadeloupe. Přestože se v roce 2007 oddělila od Guadeloupe a získala větší autonomii jako zámořská kolektivita Francie, Svatý Martin zůstal nejvzdálenějším regionem Evropské unie a je součástí eurozóny. Pro statistické účely je stále zahrnut do NUTS 2 (FRY1) a NUTS 3 (FRY10) Guadeloupe Eurostatem.
Historie
Ostrov Svatý Martin byl objeven Kryštofem Kolumbem v roce 1493 a pojmenován po svatém Martinovi z Tours. Ostrov byl následně kolonizován Nizozemci v roce 1631 a Francouzi v roce 1648. Ostrov byl rozdělen mezi obě mocnosti v roce 1648 Smlouvou z Concordia, přičemž Francie získala severní část a Nizozemsko jižní část. Rozdělení ostrova trvá dodnes.
Francouzská část Svatého Martina byla zpočátku spravována jako součást Guadeloupe. V roce 1946 se stal zámořským územím Francie. V roce 2003 se francouzská část Svatého Martina stala zámořskou kolektivitou Francie, což jí poskytlo větší autonomii. V roce 2007 se francouzská část Svatého Martina oddělila od Guadeloupe a stala se samostatnou zámořskou kolektivitou.
Geografie
Svatý Martin se nachází v severní části Malých Antil v Karibském moři. Ostrov je dlouhý asi 10 kilometrů a široký asi 8 kilometrů. Má rozlohu 53,2 kilometrů čtverečních. Hlavním městem je Marigot.
Svatý Martin je hornatý ostrov s nejvyšším bodem na vrcholu Pic Paradis o výšce 424 metrů. Ostrov má tropické klima s průměrnou teplotou 27 stupňů Celsia.
Demografie
K lednu 2021 měl Svatý Martin 31 477 obyvatel. Hustota obyvatelstva je 592 obyvatel na kilometr čtvereční. Většina obyvatelstva žije v hlavním městě Marigot.
Úředním jazykem Svatého Martina je francouzština. Kreolština je také široce mluvená.
Ekonomika
Ekonomika Svatého Martina je založena na cestovním ruchu. Ostrov je oblíbenou turistickou destinací díky svým krásným plážím, čisté vodě a tropickému klimatu.
Dalšími odvětvími ekonomiky jsou rybolov, zemědělství a výroba.
Kultura
Kultura Svatého Martina je směsicí francouzských a karibských vlivů. Ostrov má bohatou hudební tradici a je domovem mnoha hudebních festivalů.
Svatý Martin má také silnou uměleckou scénu. Na ostrově je mnoho galerií a muzeí.
Politika
Svatý Martin je zámořská kolektivita Francie. Hlavou státu je francouzský prezident. Ostrov má vlastní vládu, kterou vede předseda vlády.
Svatý Martin je členem Evropské unie. Je také členem Organizace východo karibských států (OECS).
Doprava
Na Svatém Martinu je jedno letiště, mezinárodní letiště Princess Juliana. Ostrov má také několik přístavů.
Turismus
Svatý Martin je oblíbenou turistickou destinací. Ostrov je známý svými krásnými plážemi, čistou vodou a tropickým klimatem.
Na Svatém Martinu je mnoho turistických atrakcí, včetně:
Pláže: Svatý Martin má mnoho krásných pláží, včetně pláže Orient Bay, pláže Baie Rouge a pláže Anse Marcel.
Čistá voda: Svatý Martin má čistou vodu, která je ideální pro plavání, šnorchlování a potápění.
Tropické klima: Svatý Martin má tropické klima s průměrnou teplotou 27 stupňů Celsia.
Kultura: Svatý Martin má bohatou kulturu, která je směsicí francouzských a karibských vlivů.
Historie: Svatý Martin má bohatou historii, která sahá až do objevení ostrova Kryštofem Kolumbem v roce 1493.
Federální závislá území Venezuely
Federální závislá území Venezuely (španělsky: Dependencias Federales de Venezuela) zahrnují většinu venezuelských ostrovů v Karibském moři a ve Venezuelském zálivu, s výjimkou ostrovů, které tvoří stát Nueva Esparta, a některých karibských pobřežních ostrovů, které jsou integrovány s okolními státy.
Tyto ostrovy mají celkovou rozlohu 342 kilometrů čtverečních a jsou řídce osídleny. Podle předběžných výsledků sčítání lidu z roku 2011 tam trvale žije pouze 2 155 lidí, dalších sto z ostrova Margarita tam žije sezónně, aby se věnovali rybolovu. Místní správa oficiálně podléhá centrální vládě v Caracasu, i když de facto moc často drží vedoucí představitelé řídkých a poněkud izolovaných komunit, které tato území zdobí.
Ostrovy a skupiny
Ostrov Aves (Isla de Aves)
Souostroví Las Aves (Archipiélago Las Aves)
Ostrov La Blanquilla (Isla La Blanquilla)
Souostroví Los Frailes (Archipiélago Los Frailes)
Ostrov La Sola (Isla La Sola)
Ostrov Patos (Isla de Patos)
Souostroví Los Hermanos (Islas Los Hermanos)
Souostroví Los Monjes (Archipiélago Los Monjes, sporná oblast)
Ostrov La Orchila (Isla La Orchila)
Souostroví Los Roques (Archipiélago Los Roques)
Ostrovy Los Testigos (Islas Los Testigos)
Ostrov La Tortuga (Isla La Tortuga)
Rozloha
Celkem: 342 km2 (132 čtverečních mil)
Počet obyvatel
Celkem (sčítání lidu 2011): 2 155
Časové pásmo
UTC-4:00
Turks a Caicos Turks a Caicos jsou zámořské území Velké Británie, které se skládá z větších Caicoských ostrovů a menších Turksových ostrovů, dvou skupin tropických ostrovů v souostroví Lucayan v Atlantském oceánu a severních Západní Indii. Jsou známé především díky turistice a jako offshore finanční centrum. Počet obyvatel v roce 2023 byl odhadován Světovou knihou faktů na 59 367, což z něj činí třetí největší zámořské území Velké Británie podle počtu obyvatel. Podle odhadu oddělení statistiky z roku 2022 však bylo obyvatel 47 720. Ostrovy leží jihovýchodně od Mayaguany v bahamském řetězci ostrovů a severně od ostrova Hispaniola (Haiti a Dominikánská republika). Grand Turk (Cockburn Town), hlavní město od roku 1766, se nachází na ostrově Grand Turk asi 1 042 kilometrů východně-jihovýchodně od Miami. Mají celkovou rozlohu 430 čtverečních kilometrů. Ostrovy byly po staletí obývány domorodými národy. První zaznamenané evropské spatření bylo v roce 1512. V následujících stoletích byly nárokovány několika evropskými mocnostmi, přičemž nakonec získala kontrolu Britská říše. Po mnoho let byly spravovány nepřímo prostřednictvím Bermud, Baham a Jamajky. Když Bahamy získaly nezávislost v roce 1973, ostrovy dostaly vlastního guvernéra a od té doby zůstaly autonomním územím.
Windwardovy ostrovy
Windwardovy ostrovy jsou jižní, obecně větší ostrovy Malých Antil. Patří k Západní Indii a leží jižně od Závětrných ostrovů, přibližně mezi 10° a 16° severní šířky a 60° a 62° západní délky. Název byl používán také pro britskou kolonii, která existovala v letech 1833 až 1960 a původně se skládala z ostrovů Grenada, Svatá Lucie a Svatý Vincenc. Dnes tyto ostrovy tvoří tři suverénní státy, přičemž poslední jmenovaný je nyní znám jako Svatý Vincenc a Grenadiny. Ostrov Dominika byl tradičně považován za součást Závětrných ostrovů až do roku 1940, kdy byl převeden z britské kolonie Závětrných ostrovů do britských Windwardových ostrovů. Nyní tvoří čtvrtý suverénní stát ve skupině.
Trinidad (do roku 1885) a Tobago (do roku 1889) byly také součástí britské kolonie Windwardových ostrovů, ale dnes nejsou považovány za součást skupiny Windwardových ostrovů.
Geografie
Windwardovy ostrovy se nacházejí v Karibském moři a severním Atlantském oceánu. Celkem je zde více než 90 ostrovů, z nichž největší jsou:
Carriacou
Dominika
Grenada
Martinik
Petite Martinique
Svatá Lucie
Svatý Vincenc
Celková rozloha Windwardových ostrovů je 3 232,5 km2 a nejvyšším bodem je Morne Diablotins na Dominice s nadmořskou výškou 1 447 m.
Správa
Největšími sídly na Windwardových ostrovech jsou:
Dominika: Roseau
Grenada: St. George's
Martinik: Fort-de-France
Svatá Lucie: Castries
Svatý Vincenc a Grenadiny: Kingstown
Demografie
Odhadovaná populace Windwardových ostrovů je přibližně 854 000 obyvatel. Hustota zalidnění je 227 obyvatel na km2.
ABC ostrovy ABC ostrovy jsou fyzickou skupinou ostrovů Aruba, Bonaire a Curaçao, které jsou třemi nejzápadnějšími ostrovy Malých Antil v Karibském moři. Mají společnou politickou historii a status nizozemské podřízenosti od Anglo-nizozemské smlouvy z roku 1814, která je postoupila zpět Nizozemskému království jako Curaçao a závislá území od roku 1815. Nacházejí se nedaleko severně od venezuelského státu Falcón. Aruba a Curaçao jsou autonomní, samosprávné členské země Nizozemského království, zatímco Bonaire je zvláštní obcí Nizozemska. Území Nizozemského království, země a jeho zvláštní obce jsou mimo Evropskou unii; občané mají nizozemské občanství a bývalá koloniální mocnost má prospěch z preferenčního obchodu, těžby nerostů a přírodních zdrojů, zejména v pobřežních vodách. Geografie ABC ostrovy se nacházejí v jižním Karibiku, severně od venezuelského pobřeží. Mají celkovou rozlohu 912 km² a mají tropické podnebí s průměrnou teplotou 27 °C. Ostrovy jsou převážně ploché, s nejvyšším bodem na Arubě ve výšce 188 m n. m. Obyvatelstvo K roku 2014 měly ABC ostrovy odhadovanou populaci 275 650 obyvatel. Největší ostrov, Curaçao, má populaci přibližně 150 000 obyvatel, zatímco Aruba má přibližně 100 000 obyvatel a Bonaire má přibližně 25 000 obyvatel. Hlavními jazyky na ostrovech jsou nizozemština, angličtina a papiamento, kreolský jazyk založený na portugalštině, španělštině a nizozemštině. Ekonomika Ekonomiky ABC ostrovů jsou založeny především na cestovním ruchu, ropě a finančních službách. Aruba je známá svými plážemi a kasiny, zatímco Curaçao je důležitým centrem pro rafinaci ropy. Bonaire je oblíbenou destinací pro potápění a šnorchlování. Kultura ABC ostrovy mají bohatou kulturu, která odráží jejich nizozemskou, španělskou a karibskou historii. Hudba, tanec a umění ostrovů jsou směsicí těchto různých vlivů. Ostrovy jsou také domovem mnoha historických památek, včetně pevností, kostelů a plantáží. Správa Aruba a Curaçao jsou autonomní členské země Nizozemského království, zatímco Bonaire je zvláštní obcí Nizozemska. Všechny tři ostrovy mají své vlastní vlády a parlamenty. Hlavními městy ostrovů jsou Oranjestad na Arubě, Willemstad na Curaçao a Kralendijk na Bonaire.
Isla de Aves Isla de Aves je federální dependencí Venezuely. Byl předmětem četných územních sporů (nyní vyřešených) se Spojenými státy (prostřednictvím zákona o guánových ostrovech z roku 1856), sousedními nezávislými ostrovy, jako je Dominika, a evropskými státy ovládajícími okolní závislé ostrovy, jako jsou Nizozemsko a Spojené království. Je součástí hřebene Aves a leží západně od řetězce Windwardských ostrovů na 15°40′18″N 63°36′59″W. Je 375 metrů dlouhý a nikdy ne více než 50 metrů široký a v klidný den se zvedá 4 metry nad mořem. V závislosti na interpretaci Úmluvy OSN o mořském právu by mohl být právně klasifikován jako „skála“, která by Venezuele poskytla pouze dvanáctimílovou ekonomickou zónu. Venezuela však tvrdí, že jde o normální ostrov, který jí zaručuje 200mílovou (370 km) výlučnou ekonomickou zónu. Většinou písečný, malá část má nějakou keřovou vegetaci. Během hurikánů je někdy zcela ponořený. Nachází se 185 kilometrů jihozápadně od nejbližší pevniny, Montserrat, 225 kilometrů západně od Dominiky a 547 kilometrů severně od venezuelské pevniny.
Autonomní region Jižní karibského pobřeží Autonomní region Jižní karibského pobřeží (španělsky Región Autónoma de la Costa Caribe Sur) je jednou ze dvou autonomních oblastí v Nikaragui. Byl vytvořen společně s Autonomní oblastí Severního karibského pobřeží zákonem o autonomii ze 7. září 1987 rozdělením bývalého departementu Zelaya. Rozkládá se na ploše 27 260 km² a má 420 935 obyvatel (odhad z roku 2021). Hlavním městem je Bluefields. Sousedí s Karibským mořem a zahrnuje část oblasti známé jako Mosquitia. Je rozdělena do 12 obcí: Bluefields, Corn Islands, El Ayote, El Rama, El Tortuguero, Karawala, Kukra Hill, La Cruz de Río Grande, Muelle de los Bueyes, Nueva Guinea, Paiwas a Pearl Lagoon. V regionu se mluví osmi jazyky, přičemž dominuje anglická kreolština a španělština. Součástí autonomního regionu Jižní karibské pobřeží je také souostroví Pearl Cays, které však převážně patří k obci Pearl Lagoon.