Konzervace a restaurování stříbrných předmětů Konzervace a restaurování stříbrných předmětů je činnost zaměřená na zachování a ochranu historicky a osobně cenných předmětů vyrobených ze stříbra. V případě kulturního dědictví se této činnosti obvykle věnuje konzervátor-restaurátor. V minulosti se ze stříbra vyráběly předměty pro náboženské, umělecké, technické a domácí účely. Cílem konzervace a restaurování je zabránit zhoršení stavu předmětu a zpomalit jej a zároveň předmět chránit pro budoucí použití. Hlavním úkolem konzervátorů-restaurátorů při práci se stříbrnými předměty je předcházet vzniku povrchového zašednutí a odstranit jej.
Konzervace a restaurování fotografických desek
Konzervace a restaurování fotografických desek je péče a údržba fotografických desek s cílem zachovat jejich materiály a obsah. Zahrnuje nezbytná opatření, která mohou konzervátoři, kurátoři, správci sbírek a další odborníci přijmout, aby zachovali materiál jedinečný pro procesy fotografických desek. Tato praxe zahrnuje pochopení složení a působení faktorů zhoršování fotografických desek, jakož i preventivních a intervenčních konzervátorských opatření, která lze přijmout pro prodloužení jejich životnosti.
Složení fotografických desek
Fotografické desky jsou vyrobeny ze skla nebo jiného průhledného materiálu, který je potažen světlocitlivou emulzí. Emulze je obvykle vyrobena z halogenidu stříbrného, který reaguje se světlem a vytváří skrytý obraz. Po expozici se deska vyvolá, aby se skrytý obraz přeměnil na viditelný obraz.
Činitelé zhoršování fotografických desek
Fotografické desky jsou náchylné k řadě činitelů zhoršování, včetně:
Světlo: Světlo může způsobit vyblednutí obrazu na fotografické desce.
Vlhkost: Vlhkost může způsobit, že fotografická deska bude plesnivět nebo se zkroutí.
Teplo: Teplo může způsobit, že se fotografická deska zdeformuje nebo poškodí emulze.
Kyseliny: Kyseliny mohou poškodit fotografickou desku tím, že rozloží emulzi.
Hmyz a škůdci: Hmyz a škůdci mohou poškodit fotografickou desku tím, že ji sežerou nebo poškrábou.
Preventivní konzervátorská opatření
Preventivní konzervátorská opatření jsou opatření, která lze přijmout k minimalizaci zhoršování fotografických desek. Tato opatření zahrnují:
Skladování: Fotografické desky by měly být uloženy v chladném, tmavém a suchém prostředí.
Manipulace: Při manipulaci s fotografickými deskami by se mělo nosit bavlněné rukavice, aby se zabránilo poškrábání nebo znečištění.
Čištění: Fotografické desky by měly být pravidelně čištěny měkkým štětcem nebo vysavačem.
Intervenční konzervátorská opatření
Intervenční konzervátorská opatření jsou opatření, která lze přijmout k opravě nebo stabilizaci poškozených fotografických desek. Tato opatření zahrnují:
Retušování: Retušování je proces, při kterém se poškozené oblasti fotografické desky opravují pomocí barev nebo jiných materiálů.
Opětovné zasklení: Opětovné zasklení je proces, při kterém se poškozená emulze fotografické desky odstraní a nahradí novou emulzí.
Stabilizace: Stabilizace je proces, při kterém se fotografická deska ošetří chemickým roztokem, aby se zabránilo dalšímu zhoršování.
Závěr
Konzervace a restaurování fotografických desek je důležitý proces, který pomáhá zachovat tyto cenné historické artefakty. Použitím preventivních a intervenčních konzervátorských opatření lze fotografické desky zachovat pro budoucí generace.
Konzervace a restaurování tibetských thangka Konzervace a restaurování tibetských thangka je fyzická ochrana tradičního tibetského malířského formátu známého jako thangka (také hláskované jako "tangka" nebo "thanka"). V případě thangka se významným kulturním dědictvím se této činnosti obvykle věnuje restaurátor-konzervátor. Thangka jsou svitkové malby, které mají vertikální formát, obvykle v rozměru, který se dá snadno srolovat, často asi půl až jeden a půl metru na výšku, ačkoli velké thangka pro zvláštní obřady mohou vyžadovat desítky lidí, aby je rozvinuli a vystavili. Podobně jako náboženské nástěnné malby jsou thangka považována za prostředníky mezi smrtelným a božským světem. Thangka začala jako tradiční nepálská umělecká forma. Tato forma byla původně vyvezena do Tibetu poté, co se princezna Bhrikuti z Nepálu provdala za Songtsän Gampa. V raných dobách se tyto malované svitky staly velmi oblíbené u cestujících mnichů kvůli jejich snadné přenositelnosti. Během dynastií Ming (1368–1644) a Qing (1644–1912) vzkvétala v Tibetu malba thangka.
Konzervace a restaurování časově založeného mediálního umění
Konzervace a restaurování časově založeného mediálního umění je proces, který si klade za cíl zachovat umělecká díla, jež jsou založena na čase. Konzervování časově založených médií je komplexním úkolem v rámci konzervátorského oboru, který vyžaduje pochopení jak fyzikálních, tak digitálních metod konzervování. Úkolem konzervátora je vyhodnotit možné změny, ke kterým v průběhu času na uměleckém díle došlo. Tyto změny mohou zahrnovat krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé účinky způsobené prostředím, výstavním designem, techniky, preferencemi nebo technologickým vývojem. Přístup ke každému dílu je určován různými konzervátorskými a preservačními strategiemi, neustálým vzděláváním a školením a zdroji dostupnými od institucí a organizací z celého světa.
Výzvy spojené s konzervací časově založeného mediálního umění
Konzervování časově založeného mediálního umění představuje řadu výzev, které vyplývají z povahy těchto děl. Jednou z hlavních výzev je skutečnost, že tato díla jsou často tvořena z materiálů, které jsou náchylné k degradaci v průběhu času. To zahrnuje jak fyzické materiály, jako jsou videokazety, filmy a digitální soubory, tak i nehmotné materiály, jako jsou software a kódy.
Další výzvou je skutečnost, že časově založená mediální umělecká díla jsou často interaktivní a vyžadují zapojení diváka. To může způsobit fyzické opotřebení díla v průběhu času a může také ztížit jeho zachování.
Kromě toho se časově založená mediální umělecká díla často vyvíjejí a mění v průběhu času. To může ztížit jejich konzervaci, protože konzervátor se musí rozhodnout, zda zachovat původní podobu díla, nebo umožnit jeho vývoj.
Metody konzervování časově založeného mediálního umění
Existuje řada metod, které lze použít ke konzervování časově založeného mediálního umění. Mezi tyto metody patří:
Preventivní konzervování: Toto zahrnuje opatření přijatá k ochraně díla před poškozením, jako je kontrola teploty a vlhkosti, čištění a manipulace.
Konzervativní restaurování: To zahrnuje opravy a úpravy poškozeného díla s cílem obnovit jeho původní vzhled a funkci.
Rekonstruktivní restaurování: To zahrnuje vytvoření nového díla, které je založeno na původním díle, ale které používá moderní materiály a technologie.
Dokumentace: To zahrnuje zaznamenání stavu díla v průběhu času, což umožňuje konzervátorům sledovat jeho stav a provádět nezbytné opravy.
Význam konzervování časově založeného mediálního umění
Konzervování časově založeného mediálního umění je důležité z řady důvodů. Zaprvé, tato díla představují důležitou součást našeho kulturního dědictví. Zadruhé, tato díla mohou být použita k vzdělávání a inspiraci budoucích generací. Zatřetí, tato díla mohou mít finanční hodnotu.
Konzervací časově založeného mediálního umění zajišťujeme, že tato díla budou i nadále přístupná a oceňována budoucími generacemi.
Konzervace a restaurování vinylových desek Konzervace a restaurování vinylových desek zahrnuje preventivní opatření, která chrání před poškozením a zpomalují degradaci, a udržují věrnost singlů, 12" singlů, EP a LP v záznamech 45 nebo 33⅓ otáček za minutu. Konzervace vinylových LP je obecně považována za oddělenou od restaurování, které se týká opravy a stabilizace jednotlivých desek. Obvykle se praktikuje ve velkých zvukových archivech a výzkumných knihovnách, které uchovávají velké sbírky zvukových nahrávek, a často ji dodržují audiofilové a domácí sběratelé desek. Vzhledem k tomu, že vinyl – lehký plast vyrobený z kopolymeru polyvinylchloridacetátu nebo PVC – je považován za nejstabilnější z analogových záznamových médií, je považován za méně náchylný k poškození než dřívější zvukové nahrávky vyrobené z křehčích materiálů, jako je acetát, vulkanit nebo šelak. To však zdaleka neznamená, že vinylové nahrávky jsou neomylné, a výzkum – odborný i důkazní – ukázal, že způsob, jakým se s deskami zachází a pečuje o ně, může mít zásadní vliv na jejich životnost. Přestože některé 45 (7") jsou také vyrobeny z vinylu, mnoho z nich je ve skutečnosti polystyren – křehčí médium, které je náchylné ke zlomení v důsledku vnitřního pnutí. Mnoho doporučení pro péči o vinylové LP lze však uplatnit i na 45s.
Konzervace a restaurování vitráží Konzervace vitráží se týká ochrany a uchování historických vitráží pro současné i budoucí generace. Zahrnuje všechny kroky věnované prevenci, zmírnění nebo zvrácení procesů zhoršování, které ovlivňují takové skleněné výrobky a následně brání jednotlivcům v přístupu k nim a jejich ocenění jako součásti světového kulturního dědictví. Funguje jako součást rozsáhlejších praktik ochrany kulturního dědictví (konzervace-restaurování) a památkové péče. Vitráže jsou oceňovány jako jedna z nejkrásnějších a nejzajímavějších forem architektonické výzdoby; jsou však také jednou z nejzranitelnějších (Brown et al. 2002, xi). Samotná struktura skla, barva nebo lazura použitá k její výzdobě a dokonce i kovový rám používaný k držení návrhu pohromadě jsou ohroženy zhoršením a pravděpodobně budou vyžadovat konzervátorské práce, aby byla zajištěna jejich dlouhodobá životnost. Historické zasklení je vystaveno poškození způsobenému neustálým vystavením znečištění a živlům, kromě toho, co vyplývá z vlastních problémů, jako je vrozená křehkost skla a případná chemická nestabilita použitých materiálů (Brown et al. 2002, xi; Rauch 2004). K zhoršení nedochází vždy postupně a může také nastat náhle a katastroficky v důsledku přírodních katastrof (např. požár, extrémní počasí), nehod (např. nesprávná manipulace, odstranění nebo ošetření) nebo úmyslného poškození (např. vandalismus) (Brown et al. 2002, xi; Vogel et al. 2007). Vzhledem k choulostivé povaze materiálů a nevyčíslitelné historické a estetické hodnotě vitrážových prací by měly být všechny ošetření naplánovány a provedeny profesionálními restaurátory a řemeslníky, kteří byli speciálně vyškoleni v zvláštnostech média. Zatímco zachování je společnou odpovědností všech zúčastněných, včetně návštěvníků, správců a dalších zainteresovaných stran, je nezbytné, aby byli konzultováni odborníci, aby byla zajištěna trvalá integrita fyzických materiálů a jejich přidružený význam. Z tohoto důvodu by všechny projekty měly začít konzervátorským plánem, který zahrnuje výzkum témat, jako jsou dějiny oken nebo budovy, použité materiály a minulé úpravy, jako klíčový prvek všech konzervátorských rozhodnutí. Typ použité konzervátorské metody by měl odrážet tento výzkum i potřeby budovy jako celku a měl by být vždy zdokumentován pro budoucí referenci (CVMA 2004). Informace o vzniku, konstrukci a historii vitrážových oken naleznete v části Vitráže.
Konzervace a restaurování totemů
Konzervace a restaurování totemů je poměrně novým tématem v oblasti konzervace umění. O totemy pečují různí správci, jako jsou komunity původních obyvatel, muzea, centra kulturního dědictví, parky nebo národní parky, kempy nebo ti, kteří patří jednotlivcům. Konzervační činnosti zahrnují historický výzkum a kontext totemů, studium materiálů a výroby, provádění posouzení, dokumentace a ošetření. Tento obor se týká restaurátorů-konzervátorů, původních obyvatel, kurátorů, správců sbírek, registrátorů, strážců parků a městských plánovačů.
Historie totemů
Totemy jsou vyřezávané sloupy nebo sloupy, které mají kulturní a náboženský význam pro domorodé národy severozápadního pobřeží Severní Ameriky. Tradičně byly totemy vyřezávány z jediného kusu cedrového dřeva a zdobeny symbolickými obrazy zvířat, lidí a nadpřirozených bytostí. Totemy sloužily k vyprávění příběhů, k zaznamenávání historie klanu nebo rodiny a k označování území.
Materiály a výroba totemů
Totemy jsou nejčastěji vyřezávány z cedrového dřeva, které je odolné vůči hnilobě a škůdcům. Dřevo je obvykle vyřezáváno ručně pomocí dláta a kladiva. Totemy mohou být vysoké až 30 metrů a jejich vyřezání může trvat měsíce nebo dokonce roky.
Deteriorace totemů
Totemy jsou vystaveny řadě faktorů, které mohou způsobit jejich zhoršení, včetně:
Povětrnostní vlivy: Déšť, sníh, vítr a slunce mohou poškodit dřevo a způsobit jeho rozpad.
Hmyz a škůdci: Hmyz a škůdci, jako jsou termiti a tesaříci, mohou vyvrtat do dřeva díry a oslabit jeho strukturu.
Biologický růst: Mechy, lišejníky a houby mohou růst na totemu a způsobit jeho znečištění a rozpad.
Lidská činnost: Vandalismus, požáry a znečištění mohou poškodit nebo zničit totemy.
Konzervace a restaurování totemů
Cílem konzervace a restaurování totemů je zachovat jejich kulturní a historickou hodnotu a zároveň zajistit jejich dlouhodobou stabilitu. Konzervační činnosti mohou zahrnovat:
Dokumentace: Fotografování, kreslení a další dokumentační techniky se používají k zaznamenání stavu totemu před zahájením jakékoli práce.
Posouzení: Konzervátoři hodnotí stav totemu a určují rozsah potřebných ošetření.
Ošetření: Ošetření může zahrnovat čištění, opravy, doplnění chybějících částí a nanášení ochranných povlaků.
Preventivní opatření: Preventivní opatření, jako je regulace vlhkosti a teploty, mohou pomoci zpomalit zhoršování totemu.
Výzvy při konzervaci a restaurování totemů
Konzervace a restaurování totemů představuje řadu výzev, včetně:
Velikost a složitost: Totemy mohou být velké a složité, což ztěžuje jejich manipulaci a ošetření.
Křehkost dřeva: Cedrové dřevo je křehké a náchylné k poškození, což vyžaduje při ošetřování zvláštní péči.
Kulturní význam: Totemy mají velký kulturní význam pro domorodé národy, což vyžaduje citlivý přístup ke konzervaci a restaurování.
Spolupráce mezi konzervátory a domorodými národy
Spolupráce mezi konzervátory a domorodými národy je nezbytná pro úspěšnou konzervaci a restaurování totemů. Domorodé národy mají hluboké znalosti o svých totemových sloupech a mohou poskytnout cenné informace o jejich historii, významu a potřebách ošetření.
Závěr
Konzervace a restaurování totemů je důležitou součástí ochrany kulturního dědictví domorodých národů severozápadního pobřeží Severní Ameriky. Díky spolupráci mezi konzervátory a domorodými národy lze zajistit, aby tyto ikonické artefakty byly zachovány pro budoucí generace.
Aplikovaná folkloristika Aplikovaná folkloristika je obor folkloristiky, který se zabývá studiem a využitím folkloru a tradičních kulturních materiálů k řešení skutečných společenských problémů. Termín byl poprvé použit v roce 1939 ve vystoupení folkloristy Benjamina A. Botkina, který se spolu s Alanem Lomaxem stal v následujících třiceti letech hlavním zastáncem tohoto přístupu. Aplikovaná folkloristika se svou logikou a přístupem podobá aplikované antropologii a dalším aplikovaným společenským vědám a stejně jako tyto ostatní aplikované přístupy se často odlišuje od „čistého“ výzkumu, který nemá žádné výslovně zaměřené cíle. Botkinův rozvoj přístupu vzešel z jeho práce na sbírání ústních vyprávění bývalých otroků pro Federal Writers' Project, když pracoval pro Kongresovou knihovnu. Uvědomil si, že šíření těchto materiálů má potenciál zlepšit rasové vztahy ve Spojených státech a bojovat proti předsudkům. Hnutí za zrušení otroctví podobně využívalo ústní vyprávění uprchlých otroků, jako jsou ta, která shromáždil William Still ve svých záznamech o podzemní dráze, aby získalo podporu pro jejich věc. Botkinovo přelomové dílo Lay My Burden Down (1945) bylo první americkou knihou, která zacházela s ústními svědectvími jako s historickým důkazem, a trvalo dalších třicet let, než se to stalo běžnou praxí. Botkin také spolupracoval s kvakerskou aktivistkou Rachel Davis DuBoisovou na vývoji veřejných programů pro zlepšení rasových a etnických vztahů začleněním kulturních praktik a materiálů do místních akcí, jako jsou festivaly a blokové večírky. Nezávisle na tom Myles Horton, Zilphia Horton, Guy Carawan, Candie Carawan a další na Highlander Folk School v Tennessee začlenili lidovou píseň a lidový tanec do výcviku aktivistů za občanská práva, jako jsou Rosa Parks a John Lewis. V 60. letech 20. století začali další američtí folkloristé aplikovat znalosti získané z folkloristických zdrojů k řešení společenských problémů, zejména čerpající z lidového léčitelství ve výuce a praxi holistických a mezikulturních přístupů k medicíně a veřejnému zdraví. Folkloristé také začali pracovat jako konzultanti v oblasti plánování měst, gerontologie, ekonomického rozvoje, multikulturního vzdělávání, ochrany přírody a dalších oblastech.
Etnopoetika je metoda zaznamenávání textových verzí ústní poezie nebo vyprávěcích vystoupení (tj. verbální tradice), která používá básnické řádky, verše a sloky (namísto prozaických odstavců) k zachycení formálních prvků básnického vystoupení, které by jinak byly v písemných textech ztraceny. Cílem každého etnopoetického textu je ukázat, jak techniky jedinečných ústních umělců zvyšují estetickou hodnotu jejich vystoupení v rámci jejich specifických kulturních kontextů. Mezi hlavní přispěvatele k etnopoetické teorii patří Jerome Rothenberg, Dennis Tedlock a Dell Hymes. Etnopoetika je považována za podobor etnologie, antropologie, folkloristiky, stylistiky, lingvistiky, literatury a překladatelství.
Konzervace a restaurování dřevěného nábytku
Konzervace a restaurování dřevěného nábytku je činnost věnovaná zachování a ochraně dřevěných nábytkových předmětů historické a osobní hodnoty. V případě kulturního dědictví se této činnosti obecně věnuje restaurátor. Konzervaci a restaurování nábytku lze rozdělit do dvou obecných oblastí: konstrukce a povrchová úprava. Konstrukce se obecně týká dřeva a lze ji rozdělit na dřevo masivní, spojované a dýhované. Povrchová úprava nábytku může být malovaná nebo transparentní. Nábytek existuje po celou dobu lidské existence. Velmi starý nebo starožitný nábytek lze konzervovat nebo restaurovat tak, aby si ho mohly užít i budoucí generace pro kulturní, vzdělávací a osobní prospěch. Existuje mnoho organizací a příruček, které lze použít k pochopení technik používaných ke konzervaci a restaurování nábytku.
Konzervace
Cílem konzervace je zachovat původní materiál a konstrukci nábytku. Toho lze dosáhnout řadou metod, jako je čištění, stabilizace a oprava. Čištění odstraňuje nečistoty, prach a jiné cizí materiály, které mohou poškodit dřevo. Stabilizace zahrnuje opatření, která zabraňují dalšímu zhoršování dřeva, například ošetření proti hmyzu nebo vlhkosti. Opravy zahrnují opravy poškozených částí nábytku, jako je lepení prasklin nebo výměna chybějících částí.
Restaurování
Restaurování jde nad rámec konzervace a zahrnuje obnovu původního vzhledu nábytku. Toho lze dosáhnout řadou metod, jako je opětovné natření, zlacení nebo oprava čalounění. Opětovné natření zahrnuje odstranění starého nátěru a nanesení nového. Zlacení zahrnuje aplikaci zlatého listu na nábytek. Oprava čalounění zahrnuje výměnu nebo opravu poškozeného čalounění.
Význam konzervace a restaurování
Konzervace a restaurování dřevěného nábytku je důležité z několika důvodů. Za prvé, pomáhá zachovat kulturní dědictví. Nábytek je často důležitou součástí historických budov a muzeí a může poskytnout cenné informace o minulosti. Zadruhé, konzervování a restaurování nábytku může pomoci prodloužit jeho životnost. Nábytek, který je řádně konzervován a restaurován, může vydržet po mnoho let a přinášet radost mnoha generacím. Zatřetí, konzervování a restaurování nábytku může pomoci zvýšit jeho hodnotu. Starý nebo starožitný nábytek, který byl řádně konzervován a restaurován, může být velmi cenný.
Techniky konzervace a restaurování
Existuje řada technik, které lze použít ke konzervaci a restaurování dřevěného nábytku. Tyto techniky zahrnují:
Čištění: Čištění odstraňuje nečistoty, prach a jiné cizí materiály, které mohou poškodit dřevo. K čištění lze použít různé metody, například vysávání, kartáčování nebo použití chemických rozpouštědel.
Stabilizace: Stabilizace zahrnuje opatření, která zabraňují dalšímu zhoršování dřeva. Toho lze dosáhnout řadou metod, jako je ošetření proti hmyzu nebo vlhkosti.
Opravy: Opravy zahrnují opravy poškozených částí nábytku, jako je lepení prasklin nebo výměna chybějících částí. K opravám lze použít různé metody, například lepení, šroubování nebo použití dřevěných kolíků.
Opětovné natření: Opětovné natření zahrnuje odstranění starého nátěru a nanesení nového. K odstranění starého nátěru lze použít různé metody, například chemické odstraňovače nátěrů nebo broušení. K nanesení nového nátěru lze použít různé metody, například štětec, váleček nebo stříkací pistoli.
Zlacení: Zlacení zahrnuje aplikaci zlatého listu na nábytek. Zlatý list je tenký list zlata, který se nanáší na nábytek pomocí lepidla.
Oprava čalounění: Oprava čalounění zahrnuje výměnu nebo opravu poškozeného čalounění. K výměně čalounění lze použít různé metody, například sešívání, lepení nebo použití čalounických hřebíků.
Závěr
Konzervace a restaurování dřevěného nábytku je důležitá činnost, která pomáhá zachovat kulturní dědictví, prodloužit životnost nábytku a zvýšit jeho hodnotu. Existuje řada technik, které lze použít ke konzervaci a restaurování dřevěného nábytku, a je důležité zvolit správnou techniku pro danou práci. S řádnou péčí a údržbou lze dřevěný nábytek užívat po mnoho let a přinášet radost mnoha generacím.