Ferganský údolí (uzbecky: Фарғона водийси, Fargʻona vodiysi; kyrgyzsky: Фергана өрөөнү, romanizováno: Fergana öröönü; tádžicky: водии Фарғона, romanizováno: Vodii Farg'ona) ve střední Asii leží převážně ve východním Uzbekistánu, ale zasahuje také do jižního Kyrgyzstánu a severního Tádžikistánu. Údolí, které je rozděleno do tří republik bývalého Sovětského svazu, je etnicky různorodé a na počátku 21. století bylo dějištěm konfliktu. Fergana je velké trojúhelníkové údolí v často suché části střední Asie, své úrodnosti vděčí dvěma řekám, Narynu a Kara Darje, které tečou z východu a spojují se poblíž Namanganu a tvoří řeku Syrdarju. Historie údolí sahá více než 2300 let zpět, kdy Alexandr Veliký založil Alexandrii Eschate na jeho jihozápadním konci. Čínští kronikáři datují jeho města do doby před více než 2100 lety, kdy sloužilo jako cesta mezi řeckou, čínskou, baktrijskou a parthskou civilizací. Bylo domovem Bábura, zakladatele dynastie Mughalů, který spojil region se současným Afghánistánem a jižní Asií. Ruská říše dobyla údolí na konci 19. století a ve 20. letech 20. století se stalo součástí Sovětského svazu. Jeho tři sovětské republiky získaly nezávislost v roce 1991. Oblast zůstává převážně muslimská, obývaná etnickými Uzbeky, Tádžiky a Kyrgyzy, kteří jsou často promíseni a neodpovídají moderním hranicím. Historicky zde byly také významné počty ruských, kašgarských, kipčackých, bucharských židovských a romských menšin. Masové pěstování bavlny, které zavedli Sověti, zůstává základem ekonomiky spolu se širokou škálou obilovin, ovoce a zeleniny. Existuje zde dlouhá historie chovu dobytka, zpracování kůže a rostoucího těžebního sektoru, včetně ložisek uhlí, železa, síry, sádry, kamenné soli, ropy a některých malých známých zásob ropy.
Prehistorické období
Afanasjevská kultura (3300–2500 př. n. l.)
Ulaanzúšská kultura (1450–1150 př. n. l.)
Kutura deskových hrobů (1100–300 př. n. l.)
Čandmanská kultura (700–300 př. n. l.)
Starověké období
Xiongnuo (209 př. n. l. – 93 n. l.)
Stát Xianbei (93–234 n. l.)
Rouranský khaganát (330–555 n. l.)
Köktürkové (Prvý, Východný a Druhý turkský khaganát) (555–630, 682–744 n. l.)
Šuejantuo (628–646 n. l.)
Protektorát Tang (647–682 n. l.)
Ujgurský khaganát (744–840 n. l.)
Liao (907–1125 n. l.)
Středoověké období
Mongolsko chánské (9. – 12. století)
Chamag Mongolsko (1130–1206 n. l.)
Mongolská říše (1206–1368 n. l.)
Jüan (1271–1368 n. l.)
Severní Jüan (1368–1635 n. l.)
Ojratská konfederace (1399–1634 n. l.)
Džungarský chanát (1634–1757 n. l.)
Čching (1691–1911 n. l.)
Nová doba
Mongolská národně osvobozenecká revoluce (1911 n. l.)
Bogdchánův chanát (1911–1919 n. l.)
Činská okupace (1919–1921 n. l.)
Mongolská lidová revoluce (1921 n. l.)
Mongolská lidová republika (1921–1924 n. l.)
Demokratická revoluce (1990 n. l.)
Sou současné Mongolsko
Neзависиlé Mongolsko (1990–dosud)
Různé kočovné říše
Oblast dnešního Mongolska ovládaly různé kočovné říše, včetně:
Xiongnuo (3. století př. n. l. – 1. století n. l.)
Stát Xianbei (93–234 n. l.)
Rouranský khaganát (330–555 n. l.)
Prvý a Druhý turkský khaganát (552–603 a 682–744 n. l.)
a další
Chytanové a Liao
Chytanové, kteří používají paratrankský jazyk, založili říši známou jako Liao (916–1125 n. l.) a ovládali Mongolsko a části severní Číny, severní Koreje a dnešního Ruského Dálného východa.
Doba Čingischánova
V roce 1206 se Čingischánovi podařilo sjednotit Mongolský kmen a vytvořit z něj mocnou vojenskou sílu, která vybudovala největší souvislou říši v historii světa, Mongolskou říši (1206–1368 n. l.).
Po rozpadu Mongolská říše
Po rozpadu Mongolská říše se Mongolsko ocitlo pod vládou Jüan (1271–1368 n. l.), která sídlila v Chanbalíku (dnešní Peking) a byla správována jako součást provincie Lingbei.
Buddhismus v Mongol
Buddhismus se v Mongol šířil díky konverzi jüanských císařů a šíření tibetského buddhismu.
Severní Jüan
Po pádu jüanské říše v roce 1368 se jüanský dvůr stáhl na Mongolskou plateau, což vedlo ke vzniku Severního Jüan (1368–1635 n. l.).
Pozdní středověk
Po pádu Jüan se Mongolové vrátili ke svým dřívějším sporů a šamanistickým zvyklostem.
Obnovení buddhismu
Buddhismus se v Mongol znovu objevil v 16. a 17. století.
Pozdní novověk
Na konci 17. století se Mongolsko stalo součástí říše Čching vedené Mandžuy.
*
Vyhlášení ne...
Mahájanapadové (sanskritsky: महाजनपद, doslova „velké džanapady“) bylo šestnáct království nebo oligarchich republik, které existovaly ve starověké Indii od 6. do 4. století př. n. l., během 2. urbanizační periody.
Charakteristika
Mahájanapadové byly charakterizovány následujícími rQuiny:
Rozloha: Byly to relativně velké politické jednotky, které ovládaly značné území.
Městské centrum: Každý mahájanapada měl hlavní město, které bylo centrem politické, ekonomické a kulturní moci.
Oligarchická vláda: Většina mahájanapadů byla ovládáno oligarchií, což byla malá skupina mocných rodin nebo klanů.
Systém džanapada: Termín „džanapada“ původně odkazoval na kmenové území, ale v kontextu mahájanapadů se používal k popisu politické jednotky vedené oligarchií.
Zemědělství: Mahájanapadové se spoléhali na zemědělství jako na hlavní ekonomickou aktivitu.
Obchod: Městská centra mahájanapadů byla důležitými obchodními centry, kde se obchodovalo s výrobky, jako jsou řzemeslné výrobky, textilie a koření.
Náboženství: V mahájanapadách převládaly bráhmanské tradice a vznikalo zde džinistické a buddhistické náboženství.
Seznam mahájanapadů
Šestnáct mahájanapadů bylo:
1. Anga
2. Assa
3. Avanti
4. Čedi
5. Gandhára
6. Káší
7. Kosala
8. Kuru
9. Magadha
10. Malla
11. Matsja
12. Pančála
13. Šakas
14. Šuráséna
15. Vádžidžrí
16. Vriddhi
Význam
Mahájanapadové sehráli zásadní úlohu ve vývoji starověké indické civilizace. Byly to politické jednotky, které přispěly ke konsolidaci moci a vzniku větších říší. Městská centra mahájanapadů byla centrami kulturní a intelektuální aktivity a byla svědkem vzniku nových náboženských hnutí. Mahájanapadové také položili základy pro vznik klasického sanskrtského jazyka a literatury.
Sangamská éra
Sangamská éra (tamilsky: சங்ககாலம், caṅkakālam, malajálamsky: സംഘകാലം, saṅkakālam) je období v dějinách starověkého Tamilnádu a Kéraly (tehdy známých jako Tamilakam) a částí Srí Lanky, které se datuje do 6. století př. n. l.
Je pojmenována podle legendárních akademií Sangam básníků a učenců se sídlem ve městě Madurai, o kterých se věří, že jsou mytické. Ve staré tamilštině se pojem Tamilakam (Tamiḻakam, Purananuru 168. 18) vztahoval na celou starověkou tamilsky mluvící oblast, která zhruba odpovídá oblasti známé dnes jako jižní Indie a zahrnuje území současných indických států Tamilnádu, Kéraly, částí Ándhrapradéše a Karnátaky. Srí Lanka se od ní odlišuje a je známa jako Ilam nebo Eelam, i když byla také ovlivněna sangamským obdobím.
Dynastie
Sangamská éra byla poznamenána vládou tří hlavních dynastií:
Čérové: Vládli západní části Tamilakamu, s hlavním městem v Vančim (dnešní Tiruvanantapuram).
Čólové: Vládli střední části Tamilakamu, s hlavním městem v Uraiyuru (dnešní Tiručirappalli).
Pándjové: Vládli východní části Tamilakamu, s hlavním městem v Madurai.
Společnost a kultura
Sangamská společnost byla rozdělena do čtyř hlavních tříd:
Brahmáni: Kněží a učenci
Kšatrijové: Válečníci a vládci
Vajšjové: Obchodníci a zemědělci
Šúdrové: Dělníci a řemeslníci
Společnost byla také silně patriarchální, s muži, kteří měli většinu moci a privilegií. Ženy měly omezená práva a očekávalo se od nich, že se budou starat o domácnost a děti.
Sangamská kultura byla vysoce vyspělá a produkovala množství literatury, umění a architektury. Nejznámějším literárním dílem z tohoto období je Sangamská literatura, sbírka básní, které se týkají lásky, války, přírody a každodenního života.
Hostipodářství
Sangamská ekonomika byla založena na zemědělství, obchodu a řemeslech. Hlavními plodinami byly rýže, čočka a bavlna. Tamilakam byl také důležitým obchodním centrem, s přístavy jako Arikamedu, které se zabývaly obchodem s Římem a jinými částmi světa.
Náboženství
Hlavními náboženstvími v sangamské éře byl hinduismus a džinismus. Hinduismus byl dominantním náboženstvím, přičemž nejpopulárnějším božstvem byl Murugan, bůh války. Džinismus byl také významným náboženstvím, zejména v jižní části Tamilakamu.
Konec sangamské éry
Sangamská éra skončila kolem 3. století n. l. s úpadkem Čólské dynastie. Tamilakam byl následně napaden a dobyt Kalabhrasovou dynastií, která vládla až do 6. století n. l.
Adenská kultura
Adenská kultura byla předkolumbovská indiánská kultura, která existovala od 500 př. n. l. do 100 n. l. v období známém jako rané lesní období. Adenská kultura se týká toho, co byly pravděpodobně řady souvisejících indiánských společností sdílejících pohřební komplex a obřadní systém.
Adenská kultura byla soustředěna na území moderního státu Ohio, ale rozšířila se také do sousedních oblastí severního Kentucky, východní Indiany, Západní Virginie a částí extrémního západního Pensylvánie.
Charakteristika
Adenská kultura je charakterizována svými jedinečnými pohřebními praktikami, keramikou a kamennými nástroji.
Pohřby: Adenští lidé pohřbívali své mrtvé v mohylách, které byly obvykle kruhové nebo oválné a mohly mít průměr až 30 metrů a výšku až 6 metrů. Mohyly často obsahovaly více než jeden pohřeb a byly často umístěny na vyvýšených místech s výhledem na řeku nebo údolí.
Keramika: Adenská keramika byla vyrobena z hlíny a zdobena rytými nebo vtlačenými vzory. Nejčastějším typem nádobí byla nádoba s plochým dnem a zaoblenými stranami.
Kamenné nástroje: Adenští lidé vyráběli kamenné nástroje, jako jsou hroty šípů, nože a škrabky. Tyto nástroje byly vyrobeny z pazourku, křemence a jiných druhů kamene.
Vztahy s jinými kulturami
Adenská kultura byla ovlivněna předchozími Archaic period culture and was followed by the Ohio Hopewell culture. The Adena culture also had interactions with other cultures in the Midwest, such as the Meadowood culture in Kentucky and the Havana culture in Illinois.
Odkaz
Adenská kultura zanechala trvalý odkaz na archeologii a historii Severní Ameriky. Jejich mohyly a další pozůstatky jsou důležitými zdroji informací o životě a době těchto dávných lidí. Adenská kultura také inspirovala moderní umění a řemesla, jako jsou keramika a šperky.
Hopewellská tradice Hopewellská tradice, někdy označovaná také jako hopewellská kultura či hopewellská výměna, popisuje síť předkolumbovských indiánských kultur, které v období středního Woodlandu (100 př. n. l. až 500 n. l.) prosperovaly v osadách podél řek ve východních a středozápadních oblastech Východních lesů. Hopewellská tradice nepředstavovala jedinou kulturu nebo společnost, ale široce rozptýlenou soustavu populací propojených společnou sítí obchodních cest. V největším rozsahu se hopewellský výměnný systém rozkládal od severních břehů jezera Ontario na jih k indiánským mohylám Crystal River v dnešní Floridě. V rámci této oblasti si společnosti vyměňovaly zboží a myšlenky, přičemž největší aktivita probíhala podél vodních cest, které byly hlavními dopravními cestami. Lidé v rámci hopewellského výměnného systému získávali materiály ze všech koutů území, které dnes tvoří kontinentální Spojené státy. Většina obchodovaných položek představovala exotické materiály, které byly dodávány lidem žijícím v hlavních obchodních a výrobních oblastech. Tito lidé zpracovávali suroviny do produktů a vyváželi je prostřednictvím místních a regionálních výměnných sítí. Hopewellské komunity obchodovaly s hotovými výrobky, jako byly steatitové platformní dýmky, na velké vzdálenosti; byly nalezeny mezi pohřebními předměty v mnoha pohřbech mimo Středozápad.
Patayanská kultura je skupina prehistorických a současných domorodých amerických kultur, které sídlily v částech dnešní Arizony, na západě až k jezeru Cahuilla v Kalifornii a v Baja California. Tato kulturní skupina zahrnovala také oblasti podél řeky Gila, řeky Colorado a dolního údolí řeky Colorado, nedaleké výšiny a na severu směrem k okolí Grand Canyonu. Důkazy ukazují, že patayanský způsob života přetrvával od roku 700 našeho letopočtu do 19. století. Název Pataya (pah-tah-yáh) pochází z paijské jazykové větve (Hualapai, Havasupai, Yavapai a Paipai) z jazykové rodiny Juman-Cochimí a volně se překládá jako „staří lidé“. Patayanský archeologický záznam zahrnuje hmotné pozůstatky, včetně keramických podobizen, keramiky a důkazů o raných sídelních místech, jako jsou jámové domy. Existují také důkazy o tom, že Patayanci se účastnili obchodních cest a byli ovlivněni kulturou Hohokam.
Geografické rozložení
Patayanská kultura se rozprostírala na rozsáhlém území, které zahrnovalo:
Části dnešní Arizony
Západně k jezeru Cahuilla v Kalifornii
Baja California
Oblasti podél řeky Gila
Řeka Colorado
Dolní údolí řeky Colorado
Nedaleké výšiny
Severně směrem k okolí Grand Canyonu
Časové období
Patayanská kultura přetrvávala po dlouhou dobu, od roku 700 našeho letopočtu do 19. století.
Původ jména
Název Pataya pochází z paijské jazykové větve z jazykové rodiny Juman-Cochimí a volně se překládá jako „staří lidé“.
Archeologický záznam
Patayanský archeologický záznam zahrnuje různé hmotné pozůstatky, včetně:
Keramické podobizny
Keramika
Důkazy o raných sídelních místech, jako jsou jámové domy
Životní styl
Patayanci byli lovci a sběrači, kteří se živili lovem, rybolovem a sběrem rostlin. Byli také zruční řemeslníci, kteří vyráběli keramiku, kamenné nástroje a šperky.
Obchod
Patayanci se účastnili obchodních cest a obchodovali se sousedními kulturami, jako byli Hohokamové. Obchodovali s předměty, jako jsou keramika, kamenné nástroje a potraviny.
Vlivy
Patayanská kultura byla ovlivněna kulturou Hohokam, která byla vyspělejší kulturou žijící v údolí řeky Salt v Arizoně. Patayanci převzali některé hohokamské technologie a kulturní praktiky.
Současné patayanské komunity
Některé patayanské komunity přežily dodnes a žijí v rezervacích v Arizoně a Kalifornii. Tyto komunity si zachovaly některé aspekty své tradiční kultury, jako je jazyk, řemesla a náboženské praktiky.
Jižní Asie zahrnuje současné politické subjekty Indie, Pákistánu, Bangladéše, Nepálu, Afghánistánu, Bhútánu a ostrovní státy Srí Lanku a Maledivy.
Historie Jižní Asie
Paleolit (2 500 000–250 000 př. n. l.)
Madrasská kultura
Soanská kultura
Neolit (10 800–3300 př. n. l.)
Bhirrana kultura (7570–6200 př. n. l.)
Mehrgarhská kultura (7000–3300 př. n. l.)
Edakkalská kultura (5000–3000 př. n. l.)
Chalkolit (3500–1500 př. n. l.)
Anartská tradice (cca 3950–1900 př. n. l.)
Aharsko-banaská kultura (3000–1500 př. n. l.)
Panduská kultura (1600–1500 př. n. l.)
Malwská kultura (1600–1300 př. n. l.)
Jorwská kultura (1400–700 př. n. l.)
Doba bronzová (3300–1300 př. n. l.)
Harappská kultura (3300–1300 př. n. l.)
Raná harappská kultura (3300–2600 př. n. l.)
Zralá harappská kultura (2600–1900 př. n. l.)
Pozdní harappská kultura (1900–1300 př. n. l.)
Védská civilizace (2000–500 př. n. l.)
Kulturam malované keramiky (2000–1600 př. n. l.)
Swatská kultura (1600–500 př. n. l.)
Doba železná (1500–200 př. n. l.)
Védská civilizace (1500–500 př. n. l.)
Janapady (1500–600 př. n. l.)
Kultura černočervené keramiky (1300–1000 př. n. l.)
Kultura šedé malované keramiky (1200–600 př. n. l.)
Severoindická černá leštěná keramika (700–200 př. n. l.)
Dynastie Pradyota (799–684 př. n. l.)
Dynastie Haryanka (684–424 př. n. l.)
Tři korunovaná království (cca 600 př. n. l. – 1600 n. l.)
Maha Janapady (cca 600–300 př. n. l.)
Achaimenovská říše (550–330 př. n. l.)
Dynastie Ror (450 př. n. l. – 489 n. l.)
Dynastie Shaishunaga (424–345 př. n. l.)
Nandská říše (380–321 př. n. l.)
Makedonská říše (330–323 př. n. l.)
Maurjovská říše (321–184 př. n. l.)
Seleukovská Indie (312–303 př. n. l.)
Sangamské období (cca 600 př. n. l. – cca 300 n. l.)
Pandyská říše (cca 300 př. n. l. – 1345 n. l.)
Cherské království (cca 300 př. n. l. – 1102 n. l.)
Čolská říše (cca 300 př. n. l. – 1279 n. l.)
Pallavská říše (cca 250 n. l. – 800 n. l.)
Říše Maha-Megha-Vahana (cca 250 př. n. l. – cca 500 n. l.)
Parthská říše (247 př. n. l. – 224 n. l.)
Střední království (230 př. n. l. – 1206 n. l.)
Satavahanská říše (230 př. n. l. – 220 n. l.)
Kunindské království (200 př. n. l. – 300 n. l.)
Dynastie Mitra (cca 150 – cca 50 př. n. l.)
Shungská říše (185–73 př. n. l.)
Indo-řecké království (180 př. n. l. – 10 n. l.)
Kanvská říše (75–26 př. n. l.)
Indo-skytské království (50 př. n. l. – 400 n. l.)
Indo-parthské království (21 n. l. – cca 130 n. l.)
Západní satrapská říše (35–405 n. l.)
Kušánská říše (60–240 n. l.)
Dynastie Bharshiva (170–350)
Nágové z Padmavati (210–340)
Sásánovská říše (224–651)
Indo-sásánovské království (230–360)
Vakátacká říše (cca 250 – cca 500)
Říše Kalabhrů (cca 250 – cca 600)
Guptovská říše (280–550)
Kadambská říše (345–525)
Západní gangské království (350–1000)
Kamarupské království (350–1100)
Vishnukundinská říše (420–624)
Maitracká říše (475–767)
Hunské království (475–576)
Rai království (489–632)
Kábulská šáhská říše (cca 500 – 1026)
Čálukjská říše (543–753)
Maukhariská říše (cca 550 – cca 700)
Haršova říše (606–647)
Tibetská říše (618–841)
Východní čálukjské království (624–1075)
Chalífát Rašídún (632–661)
Gurjara-Pratiharská říše (650–1036)
Chalífát Umajjovců (661–750)
Malabhumské království (694–1947)
Bhauma-Karanské království (736–916)
Palská říše (750–1174)
Raštrakútská říše (753–982)
Paramarské království (800–1327)
Jadhavská říše (850–1334)
Somavamshi království (882–1110)
Čálukjské království (942–1244)
Západní čálukjská říše (973–1189)
Loharské království (1003–1320)
Hoysalská říše (1040–1347)
Sénská říše (1070–1230)
Východní gangská říše (1078–1434)
Kakatijské království (1083–1323)
Zamorinské království (1102–1766)
Kaláčurové z Tripuri (675–1210)
Kaláčurové z Kalyani (1156–1184)
Chutijské království (1187–1673)
Devasá království (cca 1200 – cca 1300)
Pozdní středověk (1206–1526)
Ghaznovská dynastie (977–1186)
Ghurská dynastie (1170–1206)
Dillíský sultanát (1206–1526)
Mamlucký sultanát (1206–1290)
Khaljíský sultanát (1290–1320)
Tughlaqský sultanát (1320–1414)
Sajjidský sultanát (1414–1451)
Lodhský sultanát (1451–1526)
Ahomské království (1228–1826)
Chitradurgské království (1300–1779)
Reddyjské království (1325–1448)
Vijayanagarská říše (1336–1646)
Bengálský sultanát (1352–1576)
Garhwalské království (1358–1803)
Mysorské království (1399–1947)
Gajapatiská říše (1434–1541)
Ladakhské království (1470–1842)
Dekanské sultanáty (1490–1596)
Ahmednagarský sultanát (1490–1636)
Berarský sultanát (1490–1574)
Bidarský sultanát (1492–1619)
Bidžapurský sultanát (1492–1686)
Golcondaský sultanát (1518–1687)
Keladijské království (1499–1763)
Kochské království (1515–1947)
Raný novověk (1526–1858)
Mughalská říše (1526–1858)
Surská říše (1540–1556)
Madurajské království (1529–1736)
Thanjavurské království (1532–1673)
Dynastie Bhoi (1541–1804)
Bengálská subah (1576–1757)
Maravské království (1600–1750)
Sikkimeské království (1642–1975)
Thondaimanské království (1650–1948)
Maráthská říše (1674–1818)
Sikhové konfederace (1707–1799)
Travancore království (1729–1947)
Sikhové říše (1799–1849)
Koloniální státy (1510–1961)
Portugalská Indie (1510–1961)
Nizozemská Indie (1605–1825)
Dánská Indie (1620–1869)
Francouzská Indie (1759–1954)
Company Raj (1757–1858)
Britská Indie (1858–1947)
Národní historie
Afghánistán
Bangladéš
Bhútán
Indie
Maledivy
Nepál
Pákistán
Srí Lanka
Regionální historie
Assam
Balúčistán
Bengálsko
Bihár
Gudžarát
Himáčalpradéš
Kábul
Karnátaka
Kašmír
Chajbarpaštúnchwá
Rádžasthán
Maháráštra
Uttarpradéš
Paňdžáb
Odíša
Sindh
Jižní Indie
Tamilnádu
Tibet
Specializovaná historie
Zemědělství
Architektura
Ražba
Demografie
Dynastie
Ekonomika
Vzdělávání
Indologie
Vliv na jihovýchodní Asii
Jazyk
Literatura
Námořnictví
Metalurgie
Vojenství
Rozdělení Indie
Pákistánské studie
Filozofie
Náboženství
Věda a technika
Časová osa
Kultura sv. Jana Kultura sv. Jana byla archeologická kultura na severovýchodě Floridy v USA, která trvala přibližně od roku 500 př. n. l. (konec archaického období) až krátce po evropském kontaktu v 17. století. Kultura sv. Jana se nacházela podél řeky sv. Jana a jejích přítoků (včetně řeky Oklawaha) a podél atlantického pobřeží Floridy od ústí řeky sv. Jana na jih k bodu východně od pramene řeky sv. Jana, poblíž dnešní Cocoa Beach na Floridě. V době prvního evropského kontaktu byla oblast kultury sv. Jana obývána mluvčími dialektů Mocama (nebo Agua Salada), Agua Fresca a Acuera jazyka Timucua a Mayacas. Životní styl Lidé kultury sv. Jana byli lovci-sběrači, kteří žili v malých vesnicích podél řek a pobřeží. Živili se lovem, rybolovem, sběrem a zemědělstvím. Hlavní plodinou byla kukuřice, kterou pěstovali v malých zahradách. Lovili jelena, medvěda, divočáka a jiná zvířata a rybařili v řekách a oceánu. Sbírají také divoké ovoce, ořechy a semena. Lidé kultury sv. Jana byli zruční řemeslníci, kteří vyráběli keramiku, kamenné nástroje a šperky. Jejich keramika byla zdobena složitými vzory a vyráběli také kamenné nástroje, jako jsou sekery, nože a škrabky. Sociální organizace Kultura sv. Jana byla organizována do malých vesnic, z nichž každá měla svého náčelníka. Náčelníci byli zodpovědní za vedení vesnice a za zajištění toho, aby měli všichni členové dostatek jídla a přístřeší. Lidé kultury sv. Jana byli také členy větších kmenů, které sdílely společný jazyk a kulturu. Kmeny byly vedeny náčelníky, kteří byli zodpovědní za válku, mír a diplomatické vztahy. Duchovní víra Lidé kultury sv. Jana věřili v mnoho bohů a duchů. Uctívali boha slunce, boha měsíce a boha hromu. Věřili také v duchy zvířat a přírody. Evropský kontakt První Evropané, kteří přišli do kontaktu s kulturou sv. Jana, byli španělští průzkumníci v 16. století. Španělé založili na Floridě několik osad, ale jejich vztahy s domorodými Američany byly často napjaté. V 17. století se Britové usadili na Floridě a jejich vztahy s domorodými Američany byly ještě horší. Britové vyhnali domorodé Američany z jejich země a zotročili mnoho z nich. Kultura sv. Jana byla zničena evropskou kolonizací. Domorodí Američané byli vyhnáni z jejich země, zotročeni nebo zabiti. Jejich kultura a způsob života byly zničeny.
Epi-olmécká kultura Epi-olmécká kultura byla kulturní oblast v centrální části dnešního mexického státu Veracruz. Soustředila se v povodí řeky Papaloapan a existovala v období pozdní formace, přibližně od 300 př. n. l. do 250 n. l. Epi-olmécká kultura byla nástupnickou kulturou olmécké, odtud předpona "epi-" nebo "post-". Přestože epi-olmécká kultura nedosáhla tak dalekosáhlých úspěchů jako její předchůdce, dosáhla se svým propracovaným kalendářem a písmem úrovně kulturní složitosti, která Olmékům nebyla známa. Největšími epi-olméckými centry byla Tres Zapotes a později Cerro de las Mesas, ani jedno z nich však nedosáhlo velikosti a významu velkých olméckých měst před nimi ani El Tajín po nich. Dalšími významnými epi-olméckými nalezišti jsou El Mesón, Lerdo de Tejada, La Mojarra, Bezuapan a Chuniapan de Abajo. Olmécká kultura Olmécká kultura byla jednou z prvních komplexních kultur v Mezoamerice. Existovala v období od přibližně 1200 do 400 př. n. l. a byla soustředěna v pobřežní oblasti dnešního mexického státu Veracruz a Tabasco. Olmékové jsou známí svými monumentálními kamennými hlavami, které jsou vytesány z čediče a představují vládce a bohy. Olmékové také vyvinuli systém písma a kalendář, což naznačuje jejich vysokou úroveň kulturní složitosti. Vztah mezi epi-olméckou a olméckou kulturou Epi-olmécká kultura se vyvinula z olmécké kultury a sdílela s ní mnoho kulturních rysů. Obě kultury měly například stejný panteon bohů a obě používaly stejný systém písma. Epi-olmécká kultura však měla také své vlastní jedinečné rysy, jako byl například propracovanější kalendář a rozšířenější používání písma. Epi-olmécký kalendář Epi-olmécký kalendář byl složitý systém, který byl založen na cyklu 260 dnů. Tento cyklus byl tvořen kombinací 20 denních znamení a 13 čísel. Epi-olmékové také používali dlouhý počet, což byl systém, který jim umožňoval zaznamenávat data po delší dobu. Epi-olmécké písmo Epi-olmécký systém písma byl logografický, což znamená, že každý znak představoval celé slovo nebo myšlenku. Písmo bylo vytesáno do kamene nebo keramiky a bylo používáno k zaznamenávání historických událostí, náboženských textů a dalších informací. Úpadek epi-olmécké kultury Epi-olmécká kultura upadla kolem roku 250 n. l. Příčiny úpadku nejsou známy, ale mohly zahrnovat klimatické změny, invazi cizích národů nebo vnitřní konflikty.