Politika Guatemaly
Politický systém Guatemaly je založen na prezidentské republice, ve které je prezident hlavou státu i vlády a představitelem vícestranického systému. Výkonná moc je vykonávána vládou. Legislativní moc je sdílena vládou a Kongresem republiky. Soudnictví je nezávislé na výkonné a legislativní moci. Guatemala je republika. Guatemalská ústava z roku 1985 stanoví dělbu moci mezi výkonnou, legislativní a soudní složkou vlády. Současná guatemalská politika je stále silně ovlivněna guatemalskou civilní válkou (1960-1996). Od konce 90. let do poloviny prvního desetiletí 21. století se guatemalská demokratická situace zlepšila, neboť byla dosažena větší civilní kontrola nad armádou a byla přijata protikorupční opatření. Od roku 2017 docházelo v Guatemale k demokratickému úpadku.
Ústavní rámec
Ústava Guatemaly
Lidská práva
LGBT práva
Právo na potrat
Trest smrti
Výkonná moc
Prezident Guatemaly: Alejandro Giammattei
Viceprezident Guatemaly: Guillermo Castillo Reyes
Ministerstva
Ministerstvo zahraničí
Ministerstvo vnitra
Ministerstvo obrany
Ministerstvo spravedlnosti a bezpečnosti
Ministerstvo financí
Ministerstvo hospodářství
Ministerstvo práce a sociální péče
Ministerstvo zdravotnictví a sociální péče
Ministerstvo zemědělství, hospodářských zvířat a výživu
Ministerstvo životního prostředí a přírodníchzdrojů
Ministerstvo vnitra
Ministerstvo kultury a sportu
Ministerstvo infrastuktury a bytové výstavby
Ministerstvo vnitra
Legislativa
Guatemalský kongres
Předseda: Allan Rodríguez
Soudnictví
Nejvyšší soud spravedlnosti Guatemaly
Předseda: Nery Medina
Nedávné volby
2023
2019
2015
2011
2007
Správní rozdělení
Obce
Politické strany
AZUL
BIEN
CABAL
CAMBIO
CREO
ELEFANTE
PPN
SEMILLA
UNE
VALOR
VAMOS
VICTORIA
VIVA
VOS
WINAQ
Zaniklé strany
Seznam politických stran
Zahraniční vztahy
Ministerstvo zahraničí
Ministr: Carlos Ramiro Martínez
Vízová politika
Vízové požadavky
Belize
Kuba
Indie
Kosovo
Mexiko
Peru
Rusko
Španělsko
Tchaj-wan
Turecko
Spojené státy
Uruguay
Venezuela
Další informace
Portál Guatemala
Jiné země
Emma Boninová (nar. 9. března 1948 v Bra, Itálie) je italská politička, členka italského Senátu, v letech 2013–2014 ministryně zahraničních věcí. Dříve byla poslankyní Evropského parlamentu a poslankyní Poslanecké sněmovny. V letech 2006–2008 byla ministryní mezinárodního obchodu ve vládě Itálie. Boninová je významnou členkou Italských radikálů, politické strany, která se sama označuje za "liberale, liberista, libertario", kde liberista označuje ekonomický liberalismus a libertario formu kulturního liberalismu týkajícího se morálních otázek s určitou ideologickou vazbou na historický levicový libertarianismus. V roce 1972 vystudovala moderní jazyky a literaturu na Bocconiho univerzitě v Miláně. Jakožto zkušená zákonodárkyně v italské politice a aktivistka různých reformních politik byla šestkrát zvolena poslankyní a dvakrát senátorkou. Je vůdkyní strany Více Evropy, liberálního, evropského federalistického stranického seskupení, které založila v prosinci 2017 před italskými všeobecnými volbami v roce 2018. Boninová je známá svým aktivismem za práva žen a její obhajobou legalizace potratů a eutanazie. Je také zastánkyní práv LGBT a bojuje za manželství osob stejného pohlaví. Boninová je kontroverzní postavou a byla obviněna z přílišné radikality a přílišné podpory potratů. Byla také kritizována za svou podporu eutanazie. Přesto je respektovanou osobností v italské politice a její názory jsou často vyhledávány. Kariéra Boninová se narodila v Bra v Itálii 9. března 1948. Vystudovala moderní jazyky a literaturu na Bocconiho univerzitě v Miláně a v roce 1972 získala titul. V roce 1976 byla zvolena poslankyní za Radikální stranu. V letech 1979–1988 a 1999–2006 byla poslankyní Evropského parlamentu. V roce 1995 byla jmenována evropskou komisařkou pro zdraví a ochranu spotřebitele. V roce 2006 se Boninová stala ministryní mezinárodního obchodu ve vládě Romana Prodiho. V roce 2008 byla zvolena senátorkou za Italské radikály. V letech 2013–2014 byla ministryní zahraničních věcí ve vládě Enrica Letty. Politické názory Boninová je liberální politička, která věří ve volný trh a omezenou vládu. Je také zastánkyní práv žen a práv LGBT. Boninová je známá svým aktivismem za práva žen a její obhajobou legalizace potratů a eutanazie. Je také zastánkyní práv LGBT a bojuje za manželství osob stejného pohlaví. Boninová je kontroverzní postavou a byla obviněna z přílišné radikality a přílišné podpory potratů. Byla také kritizována za svou podporu eutanazie. Přesto je respektovanou osobností v italské politice a její názory jsou často vyhledávány. Osobní život Boninová je vdaná za Massima Calviho a má dvě děti. Je ateistka.
Jicchak Rabin (1. března 1922 – 4. listopadu 1995) byl izraelský politik, státník a generál. Byl pátým premiérem Izraele a ve funkci působil ve dvou obdobích, v letech 1974–1977 a od roku 1992 až do svého zavraždění v roce 1995. Rabin se narodil v Jeruzalémě židovským přistěhovalcům z východní Evropy a vyrůstal v sionistické rodině. Ve škole se učil zemědělství a byl vynikajícím studentem. Jako voják působil 27 let a nakonec dosáhl hodnosti Rav Aluf, nejvyšší hodnosti v Izraelských obranných silách (IDF, často překládáno jako generálporučík). Jako teenager se připojil k Palmachu, komandu Jišuvu. Postupně stoupal v hodnostech a během arabsko-izraelské války v roce 1948 se stal náčelníkem operací. Koncem roku 1948 se připojil k nově vzniklým IDF a pokračoval ve svém vzestupu jako slibný důstojník. Na začátku 50. let pomohl vytvořit doktrínu výcviku IDF a v letech 1959 až 1963 vedl Operační ředitelství IDF. V roce 1964 byl jmenován náčelníkem generálního štábu a dohlížel na vítězství Izraele v šestidenní válce v roce 1967. V letech 1968 až 1973 působil Rabin jako izraelský velvyslanec ve Spojených státech v období prohlubování vztahů mezi USA a Izraelem. V roce 1974 byl jmenován premiérem Izraele po rezignaci Goldy Meirové. Ve svém prvním období podepsal Rabin Sinajskou dohodu a nařídil útok na Entebbe. V roce 1977 rezignoval v důsledku finančního skandálu. Rabin byl ministrem obrany Izraele po většinu 80. let, včetně vypuknutí první intifády. V roce 1992 byl Rabin znovu zvolen premiérem na platformě podporující izraelsko-palestinský mírový proces. V rámci dohod z Osla podepsal několik historických dohod s palestinským vedením. V roce 1994 získal Rabin Nobelovu cenu za mír spolu s dlouholetým politickým rivalem Šimonem Peresem a palestinským vůdcem Jásirem Arafatem. V roce 1994 podepsal Rabin také mírovou smlouvu s Jordánskem. V listopadu 1995 byl zavražděn extremistou jménem Jigal Amir, který nesouhlasil s podmínkami dohod z Osla. Amir byl odsouzen za Rabinovu vraždu a odsouzen k doživotnímu vězení. Rabin byl prvním izraelským premiérem narozeným v Izraeli, jediným premiérem, který byl zavražděn, a druhým, který zemřel ve funkci po Levi Eškolovi. Rabin se stal symbolem izraelsko-palestinského mírového procesu.
Rigoberta Menchú Tumová (narozena 9. ledna 1959) je k'iche'ská guatemalská lidskoprávní aktivistka, feministka a nositelka Nobelovy ceny míru. Menchúová zasvětila svůj život propagaci práv guatemalských domorodých obyvatel během a po guatemalské občanské válce (1960–1996) a prosazování práv domorodých obyvatel na mezinárodní úrovni. V roce 1992 obdržela Nobelovu cenu míru a v roce 1998 Cenu princezny z Asturie, kromě dalších prestižních ocenění. Je předmětem svědecké biografie Já, Rigoberta Menchúová (1983) a autorkou autobiografického díla Překračování hranic (1998) a dalších děl. Menchúová je velvyslankyní dobré vůle UNESCO. V letech 2007 a 2011 kandidovala na prezidentku Guatemaly poté, co založila první domorodou politickou stranu v zemi, Winaq. Raný život a rodina Menchúová se narodila v Laj Chimel v departmentu Quiché v Guatemale do rodiny domorodých k'iche'ských zemědělců. Byla dcerou Juana Tuma Kótoji a Vicenta Menchúa Péreze. Její otec byl aktivistou za práva domorodých obyvatel a její matka byla léčitelka. Menchúová měla několik sourozenců, z nichž mnozí byli zabiti během guatemalské občanské války. Aktivismus Menchúová se stala aktivistkou za práva domorodých obyvatel v mladém věku. Ve 14 letech se připojila k Comité de Unidad Campesina (Výbor pro jednotu venkova), který bojoval za práva domorodých zemědělců. V roce 1981 její otec zmizel a byl pravděpodobně zabit guatemalskou armádou. V roce 1982 byla její matka upálena zaživa během masakru v Dos Erres. Tyto události přiměly Menchúovou opustit Guatemalu a žít v exilu v Mexiku. V Mexiku se Menchúová stala známou lidskoprávní aktivistkou. Společně s dalšími domorodými aktivisty založila Úniu národních výborů Guatemaly (URNG), která byla politickou a vojenskou organizací bojující za práva domorodých obyvatel. Menchúová se také stala mluvčí domorodých obyvatel na mezinárodních fórech. Nobelova cena míru V roce 1992 získala Menchúová Nobelovu cenu míru za „její práci za sociální spravedlnost a etno-kulturní smíření na základě respektu k právům domorodých národů“. Stala se první domorodou ženou, která získala Nobelovu cenu. Pozdější kariéra Po získání Nobelovy ceny míru pokračovala Menchúová ve své práci za práva domorodých obyvatel. Založila Nadaci Rigoberty Menchúové, která podporuje vzdělávání, zdraví a ekonomický rozvoj domorodých komunit. Je také velvyslankyní dobré vůle UNESCO a sloužila v řadě poradních sborů a komisí týkajících se domorodých práv. V roce 2007 kandidovala Menchúová na prezidentku Guatemaly, ale volby prohrála. V roce 2011 znovu kandidovala, ale opět prohrála. Odkaz Rigoberta Menchúová je jednou z nejznámějších a nejuznávanějších lidskoprávních aktivistek na světě. Její práce za práva domorodých obyvatel pomohla zvýšit povědomí o otázkách, kterým domorodí lidé čelí, a přispěla k pokroku v jejich právech. Je inspirací pro domorodé aktivisty po celém světě a jejím odkazem bude nadále inspirovat budoucí generace.
Jásira Arafát Raný život Jásira Arafát se narodil 24. srpna 1929 v Káhiře v Egyptě palestinským rodičům. Většinu svého mládí strávil v Káhiře a studoval na univerzitě krále Fuáda I. Během studia přijal arabské nacionalistické a antisionistické myšlenky. Vojenská kariéra V roce 1948, kdy vznikl stát Izrael, bojoval Arafát po boku Muslimského bratrstva v arabsko-izraelské válce. Po porážce arabských sil se vrátil do Káhiry a v letech 1952 až 1956 působil jako předseda Všeobecné unie palestinských studentů. V polovině 50. let 20. století Arafát spoluzaložil Fatah, polovojenskou organizaci, která usilovala o nahrazení Izraele palestinským státem. Fatah působil v několika arabských zemích, odkud podnikal útoky na izraelské cíle. Předsednictví Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) V roce 1967 se Arafát připojil k OOP a v roce 1969 byl zvolen předsedou Palestinské národní rady (PNC). Fatahova rostoucí přítomnost v Jordánsku vedla k vojenským střetům s jordánskou vládou krále Husajna a na počátku 70. let se přesunul do Libanonu. V Libanonu Fatah pomáhal libanonskému národnímu hnutí během libanonské občanské války a pokračoval v útocích na Izrael, což vedlo k tomu, že se organizace stala hlavním cílem izraelských invazí během konfliktu v jižním Libanonu v roce 1978 a libanonské války v roce 1982. Přechod k vyjednávání V letech 1983 až 1993 sídlil Arafát v Tunisku a začal měnit svůj přístup od otevřeného konfliktu s Izraelci k vyjednávání. V roce 1988 uznal právo Izraele na existenci a usiloval o řešení izraelsko-palestinského konfliktu založené na dvou státech. Návrat do Palestiny a jednání s Izraelem V roce 1994 se Arafát vrátil do Palestiny, usadil se v Gaze a prosazoval samosprávu pro palestinská území. Zapojil se do řady jednání s izraelskou vládou s cílem ukončit konflikt mezi ní a OOP. Mezi tato jednání patřila Madridská konference v roce 1991, osloské dohody z roku 1993 a summit v Camp Davidu v roce 2000. Úspěch jednání v Oslu vedl k tomu, že Arafát získal v roce 1994 Nobelovu cenu míru spolu s izraelskými premiéry Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem. Kontroverze a smrt Arafát zůstává kontroverzní postavou. Palestinci ho obecně považují za mučedníka, který symbolizoval národní aspirace svého lidu. Izraelci ho považovali za teroristu. Palestinští rivalové, včetně islamistů a některých levičáků OOP, ho často odsuzovali jako zkorumpovaného nebo příliš poddajného ve svých ústupcích izraelské vládě. Koncem roku 2004, poté, co byl izraelskou armádou více než dva roky omezován v pohybu ve svém sídle v Ramalláhu, upadl Arafát do kómatu a zemřel. Přestože příčina Arafátovy smrti zůstává předmětem spekulací, vyšetřování ruského a francouzského týmu nezjistilo žádné cizí zavinění.
Graça Machel Graça Machel, rozená Simbine, se narodila 17. října 1945 v Incadine v portugalském Mosambiku. Je mosambickou političkou a humanitární pracovnicí. Byla manželkou bývalého prezidenta Mosambiku Samory Machela (1975–1986) a bývalého prezidenta Jihoafrické republiky Nelsona Mandely (1998–2013). Machel je mezinárodní advokátkou za práva žen a dětí a v roce 1997 jí královna Alžběta II. udělila čestný titul Dáma komandér Řádu britského impéria za její humanitární práci. Je jedinou ženou v moderní historii, která působila jako první dáma dvou zemí, Jihoafrické republiky a Mosambiku. Graça Machel je členkou Africa Progress Panel (APP), skupiny deseti významných osobností, které prosazují na nejvyšších úrovních spravedlivý a udržitelný rozvoj v Africe. Jako členka panelu usnadňuje budování koalic pro využití a zprostředkování znalostí a svolává tvůrce politik, aby ovlivnili politiku pro trvalou změnu v Africe. V letech 1999 až 2019 byla kancléřkou University of Cape Town. Kariéra Machel se stala politicky aktivní v Mosambiku během války za nezávislost země. V roce 1973 se připojila k Frontu za osvobození Mosambiku (FRELIMO), který bojoval za nezávislost od Portugalska. Po získání nezávislosti v roce 1975 se stala ministryní školství a kultury v mosambické vládě. V roce 1975 se provdala za prezidenta Samoru Machela. Po jeho smrti při letecké havárii v roce 1986 se Machel stala mezinárodní advokátkou za práva žen a dětí. V roce 1994 se stala zvláštní poradkyní generálního tajemníka OSN pro děti a ozbrojené konflikty. V roce 1998 se Machel provdala za Nelsona Mandelu. Působila jako první dáma Jihoafrické republiky do roku 1999, kdy se Mandela vzdal funkce prezidenta. Po Mandelově smrti v roce 2013 pokračovala Machel v práci jako humanitární pracovnice. Humanitární práce Machel je známá svou prací na ochraně práv žen a dětí. Je zakladatelkou Nadace Graça Machel, která pracuje na prosazování práv žen a dětí v Africe. Je také členkou rady Elders, skupiny bývalých světových lídrů, kteří se zasazují o mír a lidská práva. Machel získala řadu ocenění za svou humanitární práci, včetně Ceny UNESCO pro výchovu k míru v roce 2005 a Ceny Nelsona Mandely za životní dílo v roce 2013. Dědictví Graça Machel je považována za jednu z nejvlivnějších žen v Africe. Je silnou advokátkou za práva žen a dětí a její práce měla významný dopad na životy mnoha lidí. Její dědictví bude pravděpodobně žít i nadále mnoho let.
Vědecký výbor pro antarktický výzkum Vědecký výbor pro antarktický výzkum (SCAR) je mezioborový orgán Mezinárodní vědecké rady (ISC). SCAR koordinuje mezinárodní vědecké výzkumné snahy v Antarktidě, včetně Jižního oceánu. Vědecká práce SCAR je spravována několika vědeckými skupinami zaměřenými na různé disciplíny. Organizace má status pozorovatele na zasedáních Antarktické smlouvy a poskytuje nezávislé rady a informace dalším mezinárodním orgánům, jako je Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) a Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC).
Guatemalská národní revoluční jednota (španělsky: Unidad Revolucionaria Nacional Guatemalteca, URNG-MAIZ nebo nejčastěji URNG) je guatemalská politická strana, která vznikla jako gerilové hnutí, ale v roce 1996 složila zbraně a v roce 1998 se stala legální politickou stranou po mírovém procesu, který ukončil guatemalskou občanskou válku.
Historie
URNG byla založena 8. února 1982 jako koalice čtyř levicových gerilových skupin:
Guatemalská strana práce (PGT)
Revoluční organizace lidu v ozbrojeném povstání (ORPA)
Guerillové síly chudých (EGP)
Revoluční armáda chudých (FAR)
Cílem URNG bylo svrhnout guatemalskou vládu a nastolit socialistický stát. V průběhu občanské války bojovala URNG proti guatemalské armádě a pravicovým paramilitárním skupinám.
Mírový proces
V roce 1994 zahájila URNG a guatemalská vláda mírové rozhovory. Rozhovory vedly k podpisu mírových dohod v roce 1996, které ukončily občanskou válku.
Legální politická strana
Po podpisu mírových dohod se URNG stala legální politickou stranou. V roce 1998 se zaregistrovala u guatemalského Nejvyššího volebního soudu.
Ideologie
Ideologie URNG je založena na socialismu, levicovém nacionalismu a indigenismu. Strana také podporuje křesťanský socialismus a socialismus 21. století.
Politická pozice
URNG se řadí k levicovým politickým stranám. Je členem São Paulo Fora, regionálního sdružení levicových stran v Latinské Americe.
Volební výsledky
URNG se účastnila několika voleb od svého založení jako legální politické strany. V prezidentských volbách v roce 1999 získala 3,4 % hlasů. Ve všeobecných volbách v roce 2003 získala 1,9 % hlasů a získala 2 křesla v Kongresu republiky. Ve všeobecných volbách v roce 2007 získala 1,4 % hlasů a získala 1 křeslo v Kongresu republiky. Ve všeobecných volbách v roce 2011 získala 0,7 % hlasů a nezískala žádné křeslo v Kongresu republiky. Ve všeobecných volbách v roce 2015 získala 0,4 % hlasů a nezískala žádné křeslo v Kongresu republiky. Ve všeobecných volbách v roce 2019 získala 0,2 % hlasů a nezískala žádné křeslo v Kongresu republiky.
Současná situace
URNG je v současnosti malou politickou stranou v Guatemale. Strana čelí řadě výzev, včetně vnitřních rozporů a nedostatku finančních prostředků. Přesto zůstává URNG důležitou součástí guatemalské politické krajiny a její členové jsou aktivní v sociálních hnutích a organizacích občanské společnosti.
Fernando Henrique Cardoso, GCB GCTE GCoIISE GColIH GColL GCM RE DMN CYC OMRI (
18. června 1931), známý také pod iniciálami FHC, je brazilský sociolog, profesor a politik, který zastával úřad 34. prezidenta Brazílie od 1. ledna 1995 do 31. prosince 2002. Byl prvním brazilským prezidentem, který byl znovu zvolen na následné funkční období. Jako uznávaný vědec teorie závislosti, známý pro svůj výzkum otroctví a politické teorie, získal Cardoso mnoho ocenění, včetně Ceny prince z Asturie za mezinárodní spolupráci (2000) a Klugeovy ceny z americké Kongresové knihovny (2012). Cardoso byl 10. prezidentem Mezinárodní sociologické asociace (1982-1986).
Časný život a kariéra
Fernando Henrique Cardoso se narodil 18. června 1931 v Riu de Janeiru v Brazílii. Jeho rodiče, Leônidas Cardoso a Adélia Cardoso, byli učitelé. Cardoso vystudoval sociologii na univerzitě v São Paulu a získal doktorát na pařížské Sorbonně.
Po návratu do Brazílie v roce 1962 začal Cardoso vyučovat na univerzitě v São Paulu. Byl také aktivní v politice a v roce 1974 se připojil k opozičnímu brazilskému demokratickému hnutí (MDB). V roce 1982 byl Cardoso zvolen do brazilského senátu a zastupoval stát São Paulo.
Politická kariéra
V roce 1988 Cardoso spoluzaložil Brazilskou sociálně demokratickou stranu (PSDB). Byl zvolen předsedou strany a v roce 1994 byl nominován na prezidenta. Cardoso vyhrál prezidentské volby v roce 1994 a stal se prvním brazilským prezidentem, který byl zvolen v přímých volbách od roku 1960.
Jako prezident Cardoso provedl řadu ekonomických reforem, včetně zavedení měnové jednotky real, která pomohla snížit inflaci a stabilizovat brazilskou ekonomiku. Také podepsal obchodní dohodu Mercosur s Argentinou, Paraguayem a Uruguayem.
Cardoso byl znovu zvolen v roce 1998. V jeho druhém funkčním období pokračoval v provádění ekonomických reforem a také zavedl sociální programy, jako je program Bolsa Família, který poskytoval finanční pomoc chudým rodinám.
Cardoso opustil úřad v roce 2002 s vysokou mírou popularity. Od té doby působil jako poradce různých mezinárodních organizací a napsal řadu knih o politice a ekonomice.
Osobní život
Cardoso byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Ruth Cardoso, se kterou měl tři děti. Ruth zemřela v roce 2008. V roce 2014 se Cardoso oženil s Patríciou Kundrát.
Cardoso je vášnivým čtenářem a má velkou sbírku knih. Je také vášnivým milovníkem fotbalu a fanouškem klubu São Paulo FC.
Nadace Billa a Melindy Gatesových Nadace Billa a Melindy Gatesových (BMGF), která vznikla sloučením Nadace Williama H. Gatese a Nadace Gates Learning Foundation, je americká soukromá nadace založená Billem Gatesem a Melindou French Gatesovou. Sídlí v Seattlu ve státě Washington, byla založena v roce 2000 a od roku 2020 je uváděna jako druhá největší charitativní nadace na světě s majetkem ve výši 69 miliard dolarů. K 43. narozeninám daroval Bill Gates nadaci 1 miliardu dolarů. Hlavními deklarovanými cíli nadace jsou zlepšení zdravotní péče a snížení extrémní chudoby po celém světě a rozšíření vzdělávacích příležitostí a přístupu k informačním technologiím v USA. Mezi klíčové osobnosti nadace patří Bill Gates, Melinda French Gates, Warren Buffett, generální ředitel Mark Suzman a Michael Larson. BMGF měla k 31. prosinci 2022 nadační jmění přibližně 67,3 miliardy dolarů. Rozsah nadace a způsob, jakým se snaží aplikovat obchodní techniky na dárcovství, z ní činí jednoho z lídrů ve venture filantropii, ačkoli sama nadace poznamenává, že filantropická role má svá omezení. V roce 2007 byli její zakladatelé zařazeni na druhé místo nejštědřejších filantropů v USA, za Warrenem Buffettem. Od roku 2018 darovali Bill Gates a Melinda French Gates nadaci přibližně 36 miliard dolarů. Od svého založení nadace nadala a podpořila širokou škálu sociálního, zdravotního a vzdělávacího rozvoje, včetně zřízení Gates Cambridge Scholarships na Cambridgeské univerzitě.