Arabizace (arabsky: تعريب, romanizováno: taʻrīb) je sociologický proces kulturní změny, v němž se nearabská společnost stává arabskou, což znamená, že přímo přijímá nebo je silně ovlivněna arabským jazykem, kulturou, literaturou, uměním, hudbou a etnickou identitou jakož i dalšími sociokulturními faktory. Jedná se o specifickou formu kulturní asimilace, která často zahrnuje změnu jazyka. [1] Tento termín se vztahuje nejen na kultury, ale také na jednotlivce, když se přizpůsobují arabské kultuře a stávají se „arabizovanými“. Arabizace probíhala po muslimském dobytí Blízkého východu a severní Afriky, jakož i během novějších arabských nacionalistických politik vůči nearabským menšinám v moderních arabských státech, jako je Alžírsko, [2] Irák, [3] Sýrie, [4] Egypt, [5] Bahrajn [6] a Súdán. [2] Po vzestupu islámu v Hidžázu a následných muslimských výbojích se arabská kultura a jazyk rozšířily mimo Arabský poloostrov prostřednictvím obchodu a sňatků mezi členy nearabského místního obyvatelstva a Araby z poloostrova. Arabský jazyk začal v těchto oblastech sloužit jako lingua franca a vytvořily se různé dialekty. Tento proces urychlila migrace různých arabských kmenů mimo Arábii, jako například arabské migrace do Maghrebu. Vliv arabštiny byl hluboký v mnoha dalších zemích, jejichž kultury byly ovlivněny islámem. Arabština byla hlavním zdrojem slovní zásoby pro různé jazyky. Tento proces dosáhl svého vrcholu mezi 10. a 14. stoletím, které je všeobecně považováno za vrchol arabské kultury, během islámského zlatého věku.
Bedouíni Bedouíni jsou kočovné arabské kmeny, které historicky obývají pouštní oblasti Arabského poloostrova, severní Afriky, Levanty a Mezopotámie. Původně pocházejí ze syrské a arabské pouště, ale po rozšíření islámu se rozšířili po celém arabském světě v západní Asii a severní Africe. Anglické slovo "bedouin" pochází z arabského slova "badawí", které znamená "obyvatel pouště", a tradičně je stavěno do protikladu k "ḥāḍir", což je označení pro usedlé lidi. Území beduínů se táhne od rozlehlých pouští severní Afriky až po skalnaté pouště Blízkého východu. Tradičně se dělí na kmeny neboli klany (arabsky ʿašāʾir; عَشَائِر nebo qabāʾil قبائل) a historicky sdílejí společnou kulturu pastevectví velbloudů, ovcí a koz. Drtivá většina beduínů vyznává islám, existuje však také menší počet křesťanských beduínů žijících v Úrodném půlměsíci. Beduíni byli v průběhu historie označováni různými jmény, včetně Arabaa od Asyřanů (ar-ba-ea), což je nisba podstatného jména Arab, jméno, které se pro beduíny používá dodnes. V arabštině se jim říká ʾAʿrāb (أعراب). Zatímco mnoho beduínů opustilo své kočovné a kmenové tradice ve prospěch moderního městského životního stylu, jiní si zachovávají tradiční beduínskou kulturu, jako je tradiční klanová struktura ʿašāʾir, tradiční hudba, poezie, tance (například saas) a mnoho dalších kulturních praktik a konceptů. Někteří urbanizovaní beduíni často pořádají kulturní festivaly, které se obvykle konají několikrát ročně a na kterých se scházejí s dalšími beduíny, aby se účastnili a dozvěděli se o různých beduínských tradicích - od recitování poezie a tradičních tanců s meči až po hru na tradiční nástroje a dokonce i kurzy výuky tradičního pletení stanů. Tradice, jako je jízda na velbloudech a kempování v pouštích, jsou stále oblíbenými volnočasovými aktivitami pro městské beduíny, kteří žijí v blízkosti pouští nebo jiných divokých oblastí.
SÚDÁN Súdán je zeměpisná oblast jižně od Sahary, táhnoucí se od západní Afriky přes střední a východní Afriku. Název je odvozen z arabského bilád as-súdán (بلاد السودان) a arḍ as-súdán (أَرْض السودان), oba výrazy znamenají "země černých [Afričanů]", odkazující na západní Afriku a severní střední Afriku. Geografie Súdán je oblast charakterizovaná savanami, lesy a pouštěmi. Je domovem řady řek, včetně Čadu, Nigeru a Bílého Nilu. Ekologie Súdán má rozmanitou škálu ekosystémů, od suchých savan až po tropické deštné pralesy. Oblast je domovem mnoha druhů zvířat, včetně slonů, lvů, leopardů a buvolů. Obyvatelstvo V Súdánu žije více než 250 milionů lidí, kteří patří k různým etnickým skupinám. Největšími etnickými skupinami jsou Hausové, Fulaniové a Jorubové. Kultura Súdán má bohatou a rozmanitou kulturu, která byla ovlivněna arabskou, africkou a evropskou kulturou. Hudba, tanec a literatura jsou důležitými součástmi súdánské kultury. Historie Súdán má dlouhou a bohatou historii. Oblast byla osídlena již v době kamenné a byla domovem řady starověkých civilizací, včetně království Kúš a Núbie. V 19. století se Súdán stal součástí Osmanské říše a v roce 1885 byl dobyt Brity. Súdán získal nezávislost v roce 1956. Politika Súdán je republika s poloprezidentským systémem vlády. Hlavou státu je prezident, který je zároveň předsedou vlády. Parlament se skládá ze dvou komor: Národního shromáždění a Rady států. Ekonomika Ekonomika Súdánu je založena především na zemědělství. Hlavními plodinami jsou bavlna, arašídy a sezam. Súdán má také bohaté zásoby ropy a nerostů. Doprava Súdán má rozsáhlou síť silnic a železnic. Hlavním přístavem je Port Sudan na pobřeží Rudého moře. Turismus Súdán je oblíbenou turistickou destinací pro svou krásnou krajinu, bohatou historii a kulturu. Mezi oblíbené turistické atrakce patří pyramidy v Meroë, starobylé město Aksum a Národní park Dinder.
Katsina
Katsina je město v severní Nigérii a hlavní město státu Katsina. Nachází se asi 260 kilometrů východně od města Sokoto a 135 kilometrů severozápadně od Kano, nedaleko hranic s Nigerem. V roce 2016 byl počet obyvatel Katsiny odhadován na 429 000.
Město je centrem zemědělského regionu, kde se pěstují podzemnice olejné, bavlna, kůže, proso a čirok. Nacházejí se zde také mlýny na výrobu arašídového oleje a oceli. Katsina byla také centrem velkochovu drůbeže, jako jsou krávy, kozy, ovce a kuřata.
Město má převážně muslimské obyvatelstvo, pocházející především z etnických skupin Hausa a Fulani.
Etymologie
Název "Katsina" pravděpodobně pochází z jazyka "Tamashek" (což znamená syn nebo krev) nebo "mazza" (muži) s "inna" (matka).
Historie
Katsina byla založena v 15. století jako hlavní město království Katsina. Království bylo významnou regionální mocností a jeho vliv sahal až k městům Kano a Zaria. V 19. století bylo království dobyto Fulanskou říší a stalo se součástí Sokotového kalifátu.
V roce 1903 byla Katsina obsazena britskými koloniálními silami. Po nezávislosti Nigérie v roce 1960 se Katsina stala hlavním městem nově vytvořeného státu Katsina.
Kultura
Katsina je domovem mnoha kulturních tradic a památek. Mezi nejvýznamnější patří:
Palác emíra z Katsiny: Historický palác, který sloužil jako sídlo emíra z Katsiny.
Mešita Katsina: Velká mešita, která je jednou z nejstarších v Nigérii.
Festival durbar: Roční festival, který se koná v době svátku Eid al-Fitr. Festival zahrnuje jezdecké přehlídky, hudební vystoupení a tradiční tance.
Ekonomika
Katsina je důležitým ekonomickým centrem státu Katsina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou zemědělství, výroba a cestovní ruch. Město je také domovem několika vysokých škol a univerzit.
Doprava
Katsina je dobře propojena se zbytkem Nigérie silnicemi a železnicemi. Město má také mezinárodní letiště.
Vzdělání
Katsina je domovem několika vysokých škol a univerzit, včetně:
Univerzita Umaru Musa Yar'Adua: Veřejná univerzita založená v roce 2006.
Federal College of Education, Katsina: Vysoká škola zaměřená na vzdělávání učitelů.
Katsina State Polytechnic: Technická vysoká škola zaměřená na polytechnické vzdělávání.
Zdravotnictví
Katsina má několik nemocnic a zdravotnických zařízení, včetně:
Nemocnice federální univerzity Umaru Musa Yar'Adua: Všeobecná nemocnice provozovaná univerzitou Umaru Musa Yar'Adua.
Státní nemocnice Katsina: Všeobecná nemocnice provozovaná státem Katsina.
Klinika Yasmin: Soukromá klinika, která poskytuje širokou škálu zdravotnických služeb.
Turismus
Katsina je oblíbenou turistickou destinací díky své bohaté kultuře a historickým památkám. Mezi hlavní turistické atrakce patří:
Palác emíra z Katsiny: Historický palác, který sloužil jako sídlo emíra z Katsiny.
Mešita Katsina: Velká mešita, která je jednou z nejstarších v Nigérii.
Festival durbar: Roční festival, který se koná v době svátku Eid al-Fitr. Festival zahrnuje jezdecké přehlídky, hudební vystoupení a tradiční tance.
Askia Muhammad I. – vládce Songhajské říše Askia Muhammad I. (1443–1538), rodným jménem Muhammad ibn Abi Bakr al-Turi nebo Muhammad Ture, byl prvním vládcem dynastie Askia Songhajské říše, která vládla v letech 1493 až 1528. Je také známý jako Askia Veliký a jeho jméno v moderním jazyce songhaj je Mamar Kassey. Askia Muhammad posílil svou říši a učinil z ní největší říši v historii západní Afriky. V době jejího největšího rozmachu za jeho vlády zahrnovala Songhajská říše hauské státy až po Kano (v dnešní severní Nigérii) a velkou část území, které dříve patřilo Songhajské říši na východě. Jeho politika vedla k rychlému rozvoji obchodu s Evropou a Asií, založení mnoha škol a zavedení islámu jako nedílné součásti říše. Muhammad byl významným generálem za vlády songhajského panovníka Sunni Aliho. Když v roce 1492 nastoupil na trůn Sunni Aliho syn Sunni Baru, Muhammad zpochybnil nástupnictví s odůvodněním, že nový vládce není věrným muslimem. [1] Porazil Baru a v roce 1493 nastoupil na trůn. [2] Ture následně zorganizoval program expanze a konsolidace, který rozšířil říši od Taghazy na severu až k hranicím Yatengy na jihu; a od Airu na severovýchodě až po Futa Djallon v Guineji. Místo toho, aby organizoval říši podle islámských zásad, zmírnil a vylepšil tradiční model zavedením systému byrokratické vlády, který nemá v západní Africe obdoby. Kromě toho Askia zavedl standardizovaná obchodní opatření a předpisy, zavedl policejní dohled nad obchodními cestami a také zavedl organizovaný daňový systém. V roce 1528 ho svrhl jeho syn Askia Musa. [3]
Gobir (obyvatelé: Gobirawa) byl městský stát na území dnešní Nigerie. Město založili Hausové v 11. století a Gobir byl jedním ze sedmi původních království Hausalandu. Pod vládou Hausů zůstal téměř 700 let. Hlavním městem bylo město Alkalawa. Na počátku 19. století prchli příslušníci vládnoucí dynastie na sever do dnešního Nigeru, kde založili konkurenční dynastii, která vládla jako Sarkin Gobir (sultán Gobiru) v Tibiri. V roce 1975 se sjednocené tradiční sultanství usadilo v Sabon Birni v Nigerii. Geografie Gobir se nacházel v severozápadní Nigerii, v oblasti Sahelu. Jeho území bylo převážně suché a písčité, s několika oázami. Hlavní město Alkalawa leželo na řece Rima. Historie Gobir byl založen v 11. století jako jedno ze sedmi původních království Hausalandu. Prvním králem byl Bakwa Turunku. Gobir se stal významným obchodním centrem na transaharské obchodní cestě. Ve 14. století se Gobir dostal pod vliv Songhajské říše. V 16. století se království osamostatnilo a stalo se opět nezávislým. Na konci 18. století začal Gobir upadat. V roce 1804 byl napaden fulbskou džihádem vedenou Uthmanem dan Fodiem. Fulbové dobyli Alkalawu a svrhli vládnoucí dynastii. Někteří příslušníci vládnoucí dynastie uprchli na sever do dnešního Nigeru, kde založili konkurenční dynastii. Tato dynastie vládla jako Sarkin Gobir v Tibiri až do 20. století. V roce 1975 se sjednocené tradiční sultanství usadilo v Sabon Birni v Nigerii. Kultura Gobir byl důležitým kulturním centrem Hausalandu. Byl známý svou architekturou, hudbou a literaturou. V Gobiru se vyvinul jedinečný styl islámské architektury, který se vyznačoval vysokými minarety a propracovanými zdmi. Obyvatelé Gobiru byli zruční řemeslníci, kteří vyráběli kožené zboží, textilie a šperky. Byli také známí svými hudebními nástroji, jako jsou bubny a korany. Odkaz Gobir byl významným královstvím v historii Hausalandu. Jeho odkaz je dodnes patrný v kultuře a architektuře regionu. Tradiční sultanát Gobiru pokračuje v existenci i dnes jako symbol kulturní identity Hausů.
Abolitionismus Abolitionismus, neboli abolicionistické hnutí, je hnutí usilující o ukončení otroctví a osvobození zotročených lidí po celém světě. První zemí, která otroctví zcela zakázala, byla Francie v roce 1315, ale později bylo otroctví opět zavedeno v jejích koloniích. V Japonsku bylo otroctví zrušeno v roce 1590 Toyotomi Hideyoshim, ačkoli jiné formy otroctví se používaly během druhé světové války. Vermont byl první americkou kolonií, která otroctví zrušila v roce 1777, a brzy následovaly i další americké kolonie. Vermontské zákony také daly afroamerickým mužům právo volit. První a jedinou zemí, která se osvobodila od otroctví, byla francouzská kolonie Haiti, a to v důsledku revoluce v letech 1791-1804. Britské abolicionistické hnutí začalo koncem 18. století a případ Somersetta v roce 1772 potvrdil, že otroctví neexistuje v anglickém právu. V roce 1807 byl obchod s otroky prohlášen za nezákonný v celé Britské říši. V roce 1808 Spojené státy zakázaly mezinárodní obchod s otroky a dovoz otroků, ale otroctví zcela nezakázaly až do roku 1865. Ve východní Evropě se skupiny organizovaly k zrušení zotročení Romů ve Valachii a Moldávii v letech 1843 až 1855 a k osvobození nevolníků v Rusku v roce 1861. Spojené státy přijaly 13. dodatek v prosinci 1865 poté, co bojovaly v krvavé občanské válce, aby ukončily otroctví "kromě trestu za zločin". V roce 1888 se Brazílie stala poslední zemí v Americe, která otroctví zakázala. Po staletích boje bylo otroctví nakonec prohlášeno za nezákonné na celosvětové úrovni v roce 1948 Všeobecnou deklarací lidských práv Organizace spojených národů. Poslední zemí, která oficiálně zrušila otroctví, byla Mauretánie prezidentským dekretem v roce 1981. Dnes je otroctví dětí a dospělých a nucené práce nezákonné téměř ve všech zemích a je také v rozporu s mezinárodním právem, ale obchod s lidmi za účelem práce a sexuálního otroctví stále postihuje desítky milionů dospělých a dětí.
Ašantská říše Ašantská říše (ašantsky Asanteman) byla akanovským státem, který existoval od roku 1701 do roku 1901 na území dnešní Ghany. Rozkládala se od Ašantského regionu přes většinu Ghany až po části Pobřeží slonoviny a Toga. Díky své vojenské zdatnosti, bohatství, architektuře, propracované hierarchii a kultuře byla Ašantská říše předmětem rozsáhlého studia a existuje o ní více historických záznamů napsaných evropskými, především britskými autory, než o jakékoli jiné původní kultuře subsaharské Afriky. Koncem 17. století založil ašantský král Osei Tutu (asi 1695 - 1717) a jeho poradce Okomfo Anokye Ašantské království, jehož jediným sjednocujícím symbolem se stala Zlatá stolice. Osei Tutu dohlížel na masivní územní expanzi Ašantů, vybudoval armádu zavedením nové organizace a proměnil disciplinovanou královskou a polovojenskou armádu v efektivní bojový stroj. V roce 1701 ašantská armáda dobyla Denkyiru, což Ašantům umožnilo přístup k Guinejskému zálivu a pobřežnímu obchodu s Evropany, zejména s Nizozemci. Ekonomika Ašantské říše byla založena především na obchodu se zlatem a zemědělským vývozem, ale také na obchodu s otroky, řemeslech a obchodu s trhy dále na severu. Armáda sloužila jako účinný nástroj k získávání zajatců. Ašantská říše vedla několik válek se sousedními královstvími a méně organizovanými skupinami, jako byli Fantové. Ašantové porazili invaze Britského impéria v prvních dvou ze čtyř anglo-ašantských válek, zabili britského generála sira Charlese MacCarthyho a v roce 1824 si jeho lebku ponechali jako pozlacený pohár na pití. Britské síly však později vypálily a vyplenily ašantské hlavní město Kumase a po konečné porážce Ašantů v páté anglo-ašantské válce se Ašantská říše stala součástí kolonie Zlatého pobřeží 1. ledna 1902. Dnes Ašantské království přežívá jako ústavně chráněný, subnárodní tradiční stát v unii s Ghanou. Současným králem Ašantského království je Otumfuo Osei Tutu II Asantehene. Ašantské království je domovem jezera Bosumtwi, jediného přírodního jezera v Ghaně. Současné ekonomické příjmy státu pocházejí především z obchodu se zlatými cihlami, kakaem, kolovými ořechy a zemědělstvím.
Berlínská konference Berlínská konference, známá také jako Kongok пальто nebo Západoafrická konference, probíhala od 15. listopadu 1884 do 26. únorku 1885. Na jejím konci byl podepsán Generální akt, který upravoval evropskou kolonizaci a obchod v Africe v době nového imperialismu. Konferenci zorganizoval Otto von Bismarck, první kancléř Německa, na žádost francouzskéhuestions. Generální akt z Berlína lze považovat za formalizaci dělení Afriky, které již bylo v plném proudu. Někteří historici však varují před přílišným zdůrazňováním jeho úlohy v koloniálním dělení Afriky a upozorňují na dvoustranné dohody uzavřené před a po konferenci. Konference přispjela k zahájknutí éry zvýšené koloniální aktivity evropských mocností. Někteří tvrdí, že Berlínská konference z let 1884-85 byla zodpovědná za "staré rozdělení Afriky". Jiní zase kladou vinu za "rozkouskování Afriky" na bedra Berlínské konference. Wm. Roger Louis však zastává opačný názor, přestože přiznává, že "Berlínský akt měl význam pro průběh dělení" Afriky. Ze čtrnácti zastoupených zemí se sedm z nich - Rakousko-Uhersko, Rusko, Dánsko, Nizozemí, Švédsko-Norsko, Osmanská říše a Spojené státy - navrátilo domů bez formálního vlastnictví v Africe.
Berberští piráti Berberští piráti, berberští korzáři nebo osmanští korzáři byli především muslimskými piráty a korzáři, kteří operovali ze severoafrických států. Tato oblast byla v Evropě známá jako Barbarské pobřeží, s odkazem na Berbery. Hlavním cílem jejich útoků bylo zajmout otroky pro berberský obchod s otroky. Otroci v Berbersku mohli být různého etnika a vyznávat různá náboženství, jako je křesťanství, judaismus nebo islám. Jejich působení se rozšířilo po celém Středomoří, na jih podél západoafrického atlantického pobřeží a do severního Atlantiku až na sever k Islandu, ale primárně působili v západním Středomoří. Kromě zajímání obchodních lodí se účastnili razií, nájezdů na evropská pobřežní města a vesnice, hlavně v Itálii, Francii, Španělsku a Portugalsku, ale také na Britských ostrovech, v Nizozemsku a na Islandu. Ačkoli takové nájezdy začaly po muslimském dobytí Pyrenejského poloostrova v 70. letech 7. století, pojmy „berberští piráti“ a „berberští korzáři“ se běžně používají pro nájezdníky působící od 16. století, kdy se zvýšila frekvence a rozsah útoků obchodníků s otroky. V tomto období se Alžírsko, Tunis a Tripolis dostaly pod svrchovanost Osmanské říše, a to buď jako přímo spravované provincie, nebo jako autonomní závislosti známé jako berberské státy. Podobné nájezdy byly podnikány ze Salé (viz Salé Rovers) a dalších přístavů v Maroku. Berberští korzáři zajali tisíce obchodních lodí a opakovaně přepadávali pobřežní města. V důsledku toho obyvatelé opustili své bývalé vesnice na dlouhých úsecích pobřeží ve Španělsku a Itálii. Nájezdy byly takovým problémem, že se pobřežní osídlení uskutečňovalo zřídka až do 19. století. Mezi lety 1580 a 1680 údajně korzáři zajali jako otroky asi 850 000 lidí a od roku 1530 do 1780 bylo zotročeno až 1,25 milionu lidí. Tato čísla však odhaduje a poskytuje pouze jeden historik, Robert Davis, a jiní, jako David Earle, je zpochybnili. Někteří z těchto korzárů byli evropští vyvrhelové a konvertité (renegáti), jako například John Ward a Zymen Danseker. Známými korzáři byli také Hayreddin Barbarossa a Oruç Reis, turečtí bratři Barbarossa, kteří ovládli Alžírsko jménem Osmanů na počátku 16. století. Evropští piráti přinesli kolem roku 1600 na berberské pobřeží pokročilé plavební a loděnické techniky, které umožnily korzárům rozšířit své aktivity do Atlantského oceánu. Účinky berberských nájezdů vyvrcholily v první polovině 17. století. Dlouho poté, co Evropané opustili lodě poháněné vesly ve prospěch plachetnic nesoucích tuny výkonných děl, bylo mnoho berberských válečných lodí galér s více než stovkou bojujících mužů vyzbrojených šavlemi a ručními zbraněmi. Berberská námořnictva nebyla bitevní flotily. Když spatřili evropskou fregatu, utekli. Rozsah činnosti korzárů začal klesat v druhé polovině 17. století, protože mocnější evropská námořnictva začala nutit berberské státy uzavřít mír a přestat útočit na jejich lodě. Lodě a pobřeží křesťanských států bez takové účinné ochrany však trpěly až do počátku 19. století. Mezi lety 1801 a 1815 se vyskytly ojedinělé incidenty, včetně dvou berberských válek vedených Spojenými státy, Švédskem a Sicilským královstvím proti berberským státům. Po napoleonských válkách a vídeňském kongresu v letech 1814–15 se evropské mocnosti shodly na potřebě úplně potlačit berberské korzáry. Hrozba byla nakonec potlačena francouzským dobytím Alžírska v roce 1830 a následnou pacifikací Francouzi v polovině až koncem 19. století.