Národní komisariát vnitřních záležitostí (NKVD) Historie: NKVD vznikl v roce 1917 jako NKVD Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Původně měl na starosti běžnou policejní práci a dohled nad věznicemi a pracovními tábory. V roce 1930 byl rozpuštěn a jeho funkce byly rozděleny mezi jiné orgány. V roce 1934 byl obnoven jako celounijní komisariát. Funkce OGPU (tajné policie) byly převedeny na NKVD kolem roku 1930, což mu dalo monopol na vymáhání práva, který trval až do konce druhé světové války. V tomto období zahrnoval NKVD jak běžné činnosti veřejného pořádku, tak i tajné policejní aktivity. Činnost: NKVD je známý politickými represemi a provedením Velké čistky za vlády Josifa Stalina. V jeho čele stáli Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov a Lavrentij Berija. NKVD prováděl masové mimosoudní popravy občanů a vytvořil, naplnil a spravoval systém nucených pracovních táborů Gulag. Jeho agenti byli zodpovědní za represe bohatších rolníků. Dohlíželi na ochranu sovětských hranic a špionáž (včetně provádění politických atentátů). Zánik: V březnu 1946 byly všechny lidové komisariáty přejmenovány na ministerstva. NKVD se stal Ministerstvem vnitra (MVD).
Sociální revoluce
Sociální revoluce představuje náhlou změnu ve struktuře a povaze společnosti. Tyto revoluce jsou obecně uznávány jako transformace společnosti, ekonomiky, kultury, filozofie a technologie, ale také více než jen politických systémů.
Sociální revoluce se často odlišují od politických revolucí, které se zaměřují především na změnu vlády nebo politického systému. Sociální revoluce však usilují o změnu samotné podstaty společnosti, včetně jejích ekonomických, sociálních a kulturních struktur.
Příčiny sociálních revolucí mohou být různé a často se jedná o kombinaci faktorů, jako jsou:
Ekonomická nerovnost a nespravedlnost
Sociální útlak a diskriminace
Politická nestabilita a útlak
Kulturní změny a konflikty
Sociální revoluce mohou probíhat různými způsoby, včetně:
Násilná revoluce: Kde se revoluční síly uchylují k násilí, aby svrhly stávající režim a nastolily nový.
Nenásilná revoluce: Kde se revoluční síly spoléhají na taktiky nenásilného odporu, jako jsou protesty, bojkoty a občanská neposlušnost, aby přinesly změnu.
Příklady sociálních revolucí zahrnují:
Francouzská revoluce (1789-1799)
Ruská revoluce (1917-1923)
Čínská revoluce (1949)
Íránská revoluce (1979)
Sametová revoluce v Československu (1989)
Sociální revoluce mohou mít významný dopad na společnost, a to jak pozitivní, tak negativní. Mohou vést k větší svobodě, rovnosti a spravedlnosti, ale mohou také vést k násilí, chaosu a nestabilitě.
Je důležité si uvědomit, že sociální revoluce jsou komplexní a často chaotické události. Mohou mít dalekosáhlé důsledky a jejich výsledek není nikdy jistý.
Gulag Historie Gulag byl systém nucených pracovních táborů v Sovětském svazu. Termín Gulag původně označoval pouze divizi sovětské tajné policie, která měla na starosti provoz pracovních táborů od 30. let do počátku 50. let za vlády Josifa Stalina. V anglické literatuře se však tento termín běžně používá pro systém nucených prací v celém sovětském období. Zkratka GULAG (ГУЛАГ) znamená "Главное Управление исправительно-трудовых ЛАГерей" (Hlavní správa nápravně pracovních táborů), ale celý oficiální název agentury se několikrát změnil. Gulag je považován za hlavní nástroj politické represe v Sovětském svazu. V táborech byla umístěna široká škála odsouzených, od drobných zločinců až po politické vězně, z nichž mnozí byli odsouzeni zjednodušenými postupy, jako byly trojky NKVD nebo jiné nástroje mimosoudního trestu. V letech 1918-1922 byla agentura spravována Čeka, poté GPU (1922-1923), OGPU (1923-1934), později známou jako NKVD (1934-1946), a v posledních letech ministerstvem vnitra (MVD). První nápravně pracovní tábor, který byl postaven po revoluci, byl tábor Solovki, který byl otevřen v roce 1918 a legalizován dekretem "O vytvoření pracovních táborů" dne 15. dubna 1919. Internovaný systém rychle rostl a v 20. letech dosáhl počtu 100 000 vězňů. Koncem roku 1940 dosáhla populace táborů Gulag 1,5 milionu. Mezi vědci panuje shoda, že z 14 milionů vězňů, kteří prošli tábory Gulag, a 4 milionů vězňů, kteří prošli koloniemi Gulag v letech 1930 až 1953, tam zahynulo nebo krátce po propuštění zemřelo přibližně 1,5 až 1,7 milionu vězňů. Někteří novináři a spisovatelé, kteří zpochybňují spolehlivost těchto údajů, se silně spoléhají na memoárové zdroje, které přicházejí s vyššími odhady. Archivní výzkumníci však nenašli "žádný plán na zničení" populace gulagu ani žádné prohlášení o oficiálním záměru je zabít, a počet propuštěných vězňů výrazně převýšil počet úmrtí v gulagu. Tuto politiku lze částečně přičíst běžné praxi propouštění vězňů, kteří trpěli nevyléčitelnými nemocemi, a vězňů, kteří byli blízko smrti. Téměř okamžitě po Stalinově smrti začal sovětský establishment dismantling systému Gulag. Hned po Stalinově smrti byla udělena masová všeobecná amnestie, ale byla nabídnuta pouze nepolitickým vězňům a politickým vězňům, kteří byli odsouzeni k maximálně pěti letům vězení. Krátce nato byl zvolen Nikita Chruščov prvním tajemníkem, zahájil procesy destalinizace a Chruščovova tání, což vyvolalo masové propouštění a rehabilitaci politických vězňů. O šest let později, 25. ledna 1960, byl systém Gulag oficiálně zrušen, když Chruščov rozpustil zbytky jeho správy. Právní praxe odsouzení odsouzených k trestu odnětí svobody na nucené práce v Ruské federaci nadále existuje, ale její kapacita je výrazně snížena. Alexandr Solženicyn, nositel Nobelovy ceny za literaturu, který přežil osm let věznění v gulagu, dal tomuto termínu mezinárodní proslulost vydáním Souostroví Gulag v roce 1973. Autor přirovnal rozptýlené tábory k "řetězci ostrovů" a jako očitý svědek popsal Gulag jako systém, ve kterém lidé pracovali až k smrti. Struktura a provoz V březnu 1940 bylo v Sovětském svazu 53 ředitelství táborů Gulag (jednoduše označovaných jako "tábory") a 423 pracovních kolonií. Mnoho hornických a průmyslových měst v severním Rusku, východním Rusku a Kazachstánu, jako jsou Karaganda, Norilsk, Vorkuta a Magadan, bylo bloky táborů, které byly původně postaveny vězni a následně provozovány bývalými vězni. Tábory Gulag byly umístěny v odlehlých oblastech, často v drsných klimatických podmínkách. Vězni byli nuceni pracovat na těžkých pracích, jako je těžba dřeva, stavba silnic a těžba nerostů. Pracovní podmínky byly často nebezpečné a smrtící. Vězni byli často vystaveni hladovění, nemocem a násilí. Tábory Gulag byly řízeny sovětskou tajnou policií, která používala brutální metody k udržení pořádku. Vězni byli často mučeni, popravováni nebo jinak trestáni za skutečné nebo domnělé přestupky. Dopad Gulag měl ničivý dopad na životy milionů sovětských občanů. Odhaduje se, že v táborech Gulag zemřelo až 1,7 milionu vězňů. Mnoho dalších bylo trvale zmrzačeno nebo traumatizováno svým zážitkem. Gulag také způsobil značné ekonomické škody Sovětskému svazu. Systém nucených prací byl neefektivní a plýtval lidskými životy. Vězni byli často nuceni pracovat v podmínkách, které jim bránily v produktivní práci. Dědictví Gulag je dnes považován za symbol sovětské totality. Systém nucených prací byl odsouzen jako zločin proti lidskosti. Mnoho bývalých táborů Gulag je nyní památníky obětem sovětského režimu.
Nucená práce neboli nevolná práce je jakýkoli pracovní vztah, zejména v moderních nebo raně moderních dějinách, ve kterém jsou lidé zaměstnáváni proti své vůli pod hrozbou bídy, zadržení nebo násilí, včetně smrti nebo jiných forem extrémního strádání buď vůči sobě samým, nebo vůči členům své rodiny. [poznámka 1] Nevolná práce zahrnuje všechny formy otroctví, trestní práce a odpovídající instituce, jako je dluhové otroctví, nevolnictví, robota a pracovní tábory.
Historický kontext
Nucená práce existuje po celou zaznamenanou historii. V nejranějších civilizacích, jako je Mezopotámie a starověký Egypt, byli otroci široce využíváni pro práci v zemědělství, stavebnictví a domácnosti. Otroctví bylo také běžné ve starověkém Řecku a Římě, kde otroci tvořili podstatnou část populace.
Ve středověku byla nevolná práce běžná v Evropě, kde nevolníci byli vázáni k půdě a byli povinni pracovat pro svého pána. V některých částech světa, jako je muslimský svět, bylo také běžné dluhové otroctví, kdy si lidé půjčovali peníze a poté byli nuceni pracovat, dokud svůj dluh nesplatili.
V raném novověku vedl evropský kolonialismus k nárůstu transatlantického obchodu s otroky, kdy byli miliony Afričanů násilně odvezeni do Ameriky a zotročeni. Otroctví bylo v mnoha koloniích zrušeno v 19. století, ale nucená práce nadále existovala v různých formách, jako je dluhové otroctví a smluvní práce.
Současná nucená práce
Nucená práce zůstává v dnešním světě závažným problémem. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) je více než 40 milionů lidí celosvětově nuceno pracovat. Nucená práce se vyskytuje v různých odvětvích, včetně zemědělství, stavebnictví, zpracovatelského průmyslu a sexuálního průmyslu.
Častými formami nucené práce jsou:
Dluhové otroctví: Lidé si půjčují peníze a poté jsou nuceni pracovat, dokud svůj dluh nesplatili. Často se jedná o situace, kdy dlužníci nemají jinou možnost, jak splatit svůj dluh, a jsou tak uvězněni v cyklu dluhů a vykořisťování.
Smluvní práce: Lidé jsou podvedeni, aby podepsali smlouvy, které je zavazují k práci za nízkou mzdu nebo v nelidských podmínkách. Tito pracovníci často nemohou opustit svou práci a jsou vystaveni zneužívání a násilí.
Trestní práce: Lidé jsou nuceni pracovat jako trest za zločin, který spáchali. Trestní práce je v mnoha zemích běžná a často vede k vykořisťování a porušování lidských práv.
Nucené manželství: Lidé jsou nuceni se oženit proti své vůli, často za účelem zisku nebo kontroly. Nucené manželství je často spojeno s nucenou prací a může vést k domácímu násilí a dalším formám zneužívání.
Důsledky nucené práce
Nucená práce má ničivé důsledky pro oběti i pro společnost jako celek. Oběti nucené práce jsou vystaveny fyzickému, psychickému a emocionálnímu utrpení. Mohou být vystaveni násilí, vykořisťování a ponižování. Nucená práce také brání obětem v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči a dalším základním službám.
Nucená práce má také negativní dopady na společnost jako celek. Podkopává právní stát, vede k nestabilitě a může být zdrojem násilí a konfliktů. Nucená práce také zkresluje trhy a poškozuje ekonomiky.
Boj proti nucené práci
Boj proti nucené práci je složitý úkol, který vyžaduje komplexní přístup. Zahrnuje:
Zvyšování povědomí: Vzdělávání veřejnosti o nucené práci a jejích dopadech je zásadní pro boj proti tomuto problému.
Posilování právního rámce: Země by měly přijmout a vymáhat zákony, které zakazují nucenou práci a chrání oběti.
Posílení inspekcí: Země by měly posílit inspekce pracovišť, aby zajistily dodržování zákonů o nucené práci.
Podpora obětem: Obětem nucené práce by měla být poskytnuta podpora, včetně právní pomoci, lékařské péče a psychosociální podpory.
Spolupráce s podniky: Podniky hrají klíčovou roli v boji proti nucené práci. Měli by přijmout a prosazovat politiky, které zakazují nucenou práci ve svých dodavatelských řetězcích.
Boj proti nucené práci je trvalý proces, který vyžaduje odhodlání vlád, podniků a občanské společnosti. Společně můžeme vytvořit svět bez nucené práce.
Weimarská republika Weimarská republika, oficiálně známá jako Německá říše, byla historickým obdobím Německa od 9. listopadu 1918 do 23. března 1933, kdy byla poprvé v historii ústavní federální republikou; proto je také označována a neoficiálně prohlašována za Německou republiku. Neformální název tohoto období je odvozen od města Výmar, kde se konalo ústavodárné shromáždění, které zřídilo jeho vládu. V angličtině byla republika obvykle nazývána jednoduše "Německo", přičemž termín "Weimarská republika" (který zavedl Adolf Hitler v roce 1929) nebyl běžně používán až do 30. let 20. století. Po skončení první světové války (1914–1918) bylo Německo vyčerpané a za zoufalých okolností požádalo o mír. Vědomí bezprostřední porážky vyvolalo revoluci, abdikaci císaře Viléma II., formální kapitulaci spojencům a vyhlášení Weimarské republiky 9. listopadu 1918. V prvních letech sužovaly republiku vážné problémy, jako byla hyperinflace a politický extremismus, včetně politických vražd a dvou pokusů o uchopení moci bojujícími polovojenskými jednotkami; mezinárodně trpěla izolací, sníženým diplomatickým postavením a spornými vztahy s velmocemi. Do roku 1924 byla obnovena velká část měnové a politické stability a republika se v následujících pěti letech těšila relativní prosperitě; toto období, někdy známé jako zlatá dvacátá léta, se vyznačovalo významným kulturním rozkvětem, sociálním pokrokem a postupným zlepšováním zahraničních vztahů. Locarnskými smlouvami z roku 1925 se Německo posunulo směrem k normalizaci vztahů se svými sousedy, uznalo většinu územních změn podle Versailleské smlouvy z roku 1919 a zavázalo se, že nikdy nevstoupí do války. V následujícím roce vstoupilo do Společnosti národů, což znamenalo jeho opětovné začlenění do mezinárodního společenství. Nicméně zejména na politické pravici přetrvávala silná a rozšířená nevole vůči smlouvě a těm, kteří ji podepsali a podpořili. Velká hospodářská krize v říjnu 1929 vážně zasáhla Německo, které se nacházelo v nejisté situaci; vysoká nezaměstnanost a následné sociální a politické nepokoje vedly ke zhroucení velké koalice kancléře Hermanna Müllera a k začátku prezidentských kabinetů. Od března 1930 využíval prezident Paul von Hindenburg mimořádné pravomoci k podpoře kancléřů Heinricha Brüninga, Franze von Papena a generála Kurta von Schleicher. Velká hospodářská krize, kterou zhoršila Brüningova politika deflace, vedla k nárůstu nezaměstnanosti. Dne 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Adolfa Hitlera kancléřem v čele koaliční vlády; Hitlerova krajně pravicová nacistická strana měla dva z deseti ministerských křesel. Von Papen měl jako vicekancléř a Hindenburgův důvěrník sloužit jako éminence grise, která by Hitlera držela pod kontrolou; tyto úmysly však silně podcenily Hitlerovy politické schopnosti. Koncem března 1933 byly vnímaném výjimečném stavu použity dekret o požáru Říšského sněmu a zmocňovací zákon z roku 1933 k účinnému udělení široké pravomoci novému kancléři jednat mimo parlamentní kontrolu. Hitler tyto pravomoci okamžitě využil k zmaření ústavního řízení a pozastavení občanských svobod, což vedlo k rychlému zhroucení demokracie na federální a státní úrovni a vytvoření diktatury jedné strany pod jeho vedením. Až do konce druhé světové války v Evropě v roce 1945 vládli Německu nacisté pod záminkou, že všechna mimořádná opatření a zákony, které zavedli, jsou ústavní; pozoruhodné je, že nikdy nedošlo k pokusu nahradit nebo podstatně změnit weimarskou ústavu. Hitlerovo uchopení moci (Machtergreifung) však republiku fakticky ukončilo a nahradilo její ústavní rámec Führerprinzipem, principem, že "Führerův příkaz je nadřazen všem psaným zákonům".
Sekularismus Sekularismus je princip, který usiluje o vedení lidských záležitostí na základě naturalistických úvah, bez zapojení náboženství. Sekularismus se nejčastěji chápe jako oddělení náboženství od občanských záležitostí a státu a může být rozšířen na podobný postoj, který usiluje o odstranění nebo minimalizaci role náboženství v jakékoli veřejné sféře. Termín "sekularismus" má širokou škálu významů a v tom nejschematičtějším může zahrnovat jakýkoli postoj, který propaguje sekulární v daném kontextu. Může to znamenat antiklerikalismus, ateismus, naturalismus, nesektářství, neutralitu v otázkách náboženství nebo úplné odstranění náboženských symbolů z veřejných institucí. Sekularismus lze definovat také jako zacházení se všemi náboženstvími stejně a poskytování stejných možností. Jako filozofie se sekularismus snaží interpretovat život na základě principů odvozených výhradně z materiálního světa, bez odkazu na náboženství. Přesouvá zaměření z náboženství na "časné" a materiální záležitosti. Existují odlišné tradice sekularismu na Západě, jako jsou francouzské, benelux-německé, turecké a americké modely, a dále, jako v Indii, kde je důraz kladen spíše na rovnost před zákonem a neutralitu státu než na plošné oddělení. Účely a argumenty na podporu sekularismu se značně liší, od tvrzení, že je to klíčový prvek modernizace, nebo že náboženství a tradiční hodnoty jsou zaostalé a rozdělující, až po tvrzení, že je to jediný garant svobodného náboženského vyznání.
Burzovní krach na Wall Street v roce 1929
Burzovní krach na Wall Street v roce 1929, známý také jako Velký krach nebo Krach roku '29, byl významný americký pokles akciového trhu, který se odehrál na podzim roku 1929. Začal v září, kdy ceny akcií na Newyorské burze (NYSE) klesly, a skončil v polovině listopadu.
Ústřední role prudce rostoucího býčího trhu ve 20. letech a následného katastrofického zhroucení NYSE na konci roku 1929 je často zdůrazňována při vysvětlování příčin celosvětové Velké hospodářské krize. Byl to nejničivější krach akciového trhu v historii Spojených států, když vezmeme v úvahu celý rozsah a trvání jeho následků.
Velký krach je většinou spojován s 24. říjnem 1929, nazývaným Černý čtvrtek, dnem největšího výprodeje akcií v historii USA, a 29. říjnem 1929, nazývaným Černé úterý, kdy investoři obchodovali s přibližně 16 miliony akcií na Newyorské burze během jednoho dne. Krach, který následoval po krachu Londýnské burzy v září, znamenal začátek Velké hospodářské krize.
Příčiny
Příčiny burzovního krachu na Wall Street v roce 1929 jsou složité a zahrnují řadu faktorů:
Spekulativní horečka: 20. léta byla obdobím hospodářského růstu a prosperity, které vedlo k prudkému růstu cen akcií. Mnoho lidí investovalo do akcií, často na dluh, v očekávání pokračujících zisků.
Nedostatečná regulace: Trh s akciemi nebyl v té době příliš regulován, což umožnilo investorům spekulovat a nakupovat akcie na dluh bez odpovídajícího krytí.
Slabá bankovní praxe: Banky poskytovaly půjčky na nákup akcií, což dále zvyšovalo spekulativní horečku.
Přeceněné akcie: Ceny akcií byly v době krachu značně nadhodnoceny, což je činilo zranitelnými vůči poklesu.
Globální ekonomické problémy: Velká hospodářská krize již začala v Evropě a šířila se do Spojených států, což přispělo k poklesu důvěry investorů.
Následky
Burzovní krach na Wall Street v roce 1929 měl dalekosáhlé následky:
Velká hospodářská krize: Krach spustil celosvětovou hospodářskou krizi, která trvala deset let. Vedlo to k masivní nezaměstnanosti, chudobě a sociálním nepokojům.
Ztráta důvěry: Krach zničil důvěru investorů v akciový trh a vedl k dlouhodobému poklesu cen akcií.
Bankovní krize: Krach vedl k řadě bankovních krachů, protože banky utrpěly ztráty na špatných půjčkách.
Politické důsledky: Krach přispěl k zvolení Franklina D. Roosevelta prezidentem v roce 1932 a k zavedení Nového údělu, souboru politik navržených ke zmírnění dopadů Velké hospodářské krize.
Regulace trhu s akciemi: Krach vedl k zavedení regulací trhu s akciemi, jako je Zákon o burzách cenných papírů z roku 1934, aby se zabránilo budoucím krachům.
Burzovní krach na Wall Street v roce 1929 byl klíčovou událostí v americké historii. Jeho následky byly hluboké a trvalé a formovaly průběh 20. století.
Adolf Hitler Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Braunau am Inn v Rakousku-Uhersku. V roce 1913 se přestěhoval do Německa a v roce 1914 narukoval do německé armády, kde sloužil jako voják v první světové válce. Během války byl vyznamenán Železným křížem I. a II. třídy a odznakem za zranění. Po válce se Hitler zapojil do politiky a v roce 1919 se stal členem Německé dělnické strany (DAP), která se později přejmenovala na Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP). V roce 1921 se stal vůdcem NSDAP a v roce 1923 se pokusil o puč v Mnichově, který však selhal. Hitler byl odsouzen k pěti letům vězení, ale odseděl si jen něco přes rok. Ve vězení napsal první díl své autobiografie a politického manifestu Mein Kampf (Můj boj). Po svém propuštění v roce 1924 Hitler získal popularitu útoky na Versailleskou smlouvu a propagací pangermanismu, antisemitismu a antikomunismu. Často odsuzoval mezinárodní kapitalismus a komunismus jako součást židovského spiknutí. V listopadu 1932 se NSDAP stala nejsilnější stranou v Reichstagu, ale neměla většinu. Žádná politická strana nedokázala vytvořit většinovou koalici na podporu kandidáta na kancléře. Bývalý kancléř Franz von Papen a další konzervativní vůdci přesvědčili prezidenta Paula von Hindenburga, aby jmenoval Hitlera kancléřem 30. ledna 1933. Krátce poté přijal Reichstag zákon o zmocnění z roku 1933, který zahájil proces transformace Výmarské republiky na nacistické Německo, diktaturu jedné strany založenou na totalitní a autokratické ideologii nacismu. Po Hindenburgově smrti 2. srpna 1934 se Hitler stal jeho nástupcem a stal se zároveň hlavou státu a vlády s absolutní mocí. Hitler se snažil odstranit Židy z Německa a vytvořit nový řád, který by čelil tomu, co považoval za nespravedlnost mezinárodního řádu po první světové válce, který ovládala Francie a Britské impérium. Jeho prvních šest let u moci přineslo rychlé ekonomické oživení z velké hospodářské krize, zrušení omezení uvalených na Německo po první světové válce a anexi území obývaných miliony etnických Němců, což mu zpočátku přineslo značnou podporu veřejnosti. Jedním z Hitlerových klíčových cílů byl Lebensraum (životní prostor) pro německý národ ve východní Evropě a jeho agresivní zahraniční politika je považována za hlavní příčinu druhé světové války v Evropě. Nařídil rozsáhlé zbrojení a 1. září 1939 napadl Polsko, což vedlo k tomu, že Británie a Francie vyhlásily Německu válku. V červnu 1941 nařídil Hitler invazi do Sovětského svazu. V prosinci 1941 vyhlásil válku Spojeným státům. Na konci roku 1941 okupovaly německé síly a evropské mocnosti Osy většinu Evropy a severní Afriky. Tyto zisky byly po roce 1941 postupně zvráceny a v roce 1945 porazily spojenecké armády německou armádu. 29. dubna 1945 se oženil se svou dlouholetou partnerkou Evou Braunovou v bunkru v Berlíně. Následujícího dne pár spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zajetí sovětskou Rudou armádou. V souladu s Hitlerovým přáním byla jejich těla spálena. Historik a životopisec Ian Kershaw popisuje Hitlera jako „ztělesnění moderního politického zla“. Pod Hitlerovým vedením a rasistickou ideologií byl nacistický režim zodpovědný za genocidu asi šesti milionů Židů a milionů dalších obětí, které on a jeho stoupenci považovali za Untermenschen (podlidi) nebo sociálně nežádoucí. Hitler a nacistický režim byli také zodpovědní za úmyslné zabití odhadem 19,3 milionu civilistů a válečných zajatců. Kromě toho zemřelo 28,7 milionu vojáků a civilistů v důsledku vojenských akcí na evropském bojišti. Počet civilistů zabitých během druhé světové války byl ve válčení bezprecedentní a oběti představují nejkrvavější konflikt v historii.
Anšlus Anšlus (německy Anschluss, „připojení“) bylo připojení Rakouské republiky k Německé říši 12. března 1938. Počátky Myšlenka anšlusu, tedy sjednoceného Německa a Rakouska, vznikla již po sjednocení Německa v roce 1871, které vyloučilo Rakousko a německy mluvící Rakušany z pruského Německého císařství. Záměr získal na podpoře po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918. Nově vzniklá Německá republika Rakousko se pokusila o vytvoření unie s Německem, ale smlouva ze Saint-Germain a Versailleská smlouva z roku 1919 zakázaly jak unii, tak používání názvu „Německé Rakousko“ (Deutschösterreich); Rakousko také přišlo o některá svá území, například Sudety. Rakousko tak zůstalo rozbitým zbytkem, zbaveným většiny území, kterým po staletí vládlo, a navíc čelilo ekonomické krizi. 20. léta 20. století Ve 20. letech 20. století měl návrh na anšlus silnou podporu jak v Rakousku, tak v Německu, zejména mezi mnoha rakouskými občany z politické levice a středu. Jedním z horlivých zastánců byl Otto Bauer, prominentní vůdce sociálních demokratů, který po válce působil jako rakouský ministr zahraničí. Podpora sjednocení s Německem nebyla politická, ale pramenila především z přesvědčení, že Rakousko zbavené svých imperiálních území není ekonomicky životaschopné. Postupem času však lidová podpora pro sjednocení slábla, i když zůstala jako koncept v současném rakouském politickém diskurzu. 30. léta 20. století Po roce 1933, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, bylo možné touhu po sjednocení ztotožnit s nacisty, pro které byla nedílnou součástí nacistického konceptu „Heim ins Reich“, který se snažil začlenit co nejvíce Volksdeutsche (etnických Němců mimo Německo) do „Velkého Německa“. Nacistické Německo podporovalo pro-unijní tendence v Rakousku a snažilo se podkopat rakouskou vládu, kterou ovládala austrofašistická Vlastenecká fronta. Při pokusu o převrat v roce 1934 byl rakouský kancléř Engelbert Dollfuss zavražděn rakouskými nacisty. Porážka převratu přiměla mnoho předních rakouských nacistů k exilu v Německu, kde pokračovali ve svém úsilí o sjednocení obou zemí. 1938 Začátkem roku 1938, pod rostoucím tlakem pro-unijních aktivistů, rakouský kancléř Kurt Schuschnigg oznámil, že 13. března proběhne referendum o možném spojení s Německem nebo o zachování suverenity Rakouska. Hitler to vykreslil jako vzdor vůli lidu v Rakousku a Německu, vyhrožoval invazí a tajně tlačil na Schuschnigga, aby rezignoval. Den před plánovaným referendem, 12. března, překročil německý Wehrmacht hranice do Rakouska, kterému rakouská armáda nekladla odpor. 10. dubna se konalo plebiscit, při kterém hlasování nebylo tajné a byly použity hrozby a nátlak k manipulaci s výsledkem, což vedlo k 99,7% souhlasu s anšlusem.
Benito Mussolini Benito Amilcare Andrea Mussolini se narodil 29. července 1883 v Dovii di Predappio ve Forlì v Italském království. Byl italským diktátorem, který založil a vedl Národní fašistickou stranu (PNF). Byl předsedou vlády Itálie od Pochodu na Řím v roce 1922 až do svého sesazení v roce 1943 a také Ducem italského fašismu od založení Italských svazků boje v roce 1919 až do svého rychlého popravení v roce 1945 italskými partyzány. Jako diktátor Itálie a hlavní zakladatel fašismu Mussolini inspiroval a podporoval mezinárodní šíření fašistických hnutí během meziválečného období. Mussolini byl původně socialistický politik a novinář v novinách Avanti!. V roce 1912 se stal členem Národního ředitelství Italské socialistické strany (PSI), ale byl z PSI vyloučen za obhajobu vojenské intervence v první světové válce, na rozdíl od postoje strany k neutralitě. V roce 1914 založil Mussolini noviny Il Popolo d'Italia a během války sloužil v Královské italské armádě, dokud nebyl v roce 1917 zraněn a propuštěn. Mussolini odsoudil PSI, jeho názory se nyní soustředily spíše na italský nacionalismus než na socialismus, a později založil fašistické hnutí, které se postavilo proti rovnostářství a třídnímu boji a místo toho prosazovalo „revoluční nacionalismus“ překračující třídní hranice. 31. října 1922, po pochodu na Řím (28.–30. října), byl Mussolini jmenován předsedou vlády králem Viktorem Emanuelem III. a stal se nejmladší osobou, která do té doby zastávala tuto funkci. Po odstranění veškeré politické opozice pomocí své tajné policie a vyhlášení stávek mimo zákon Mussolini a jeho následovníci upevnili moc prostřednictvím série zákonů, které proměnily zemi v diktaturu jedné strany. Během pěti let Mussolini nastolil diktátorskou autoritu legálními i nelegálními prostředky a usiloval o vytvoření totalitního státu. V roce 1929 podepsal Mussolini s Vatikánem Lateránskou smlouvu o založení Vatikánu. Mussoliniho zahraniční politika byla založena na fašistické doktríně „Spazio vitale“ (překl.: „životní prostor“); která měla za cíl rozšířit italské državy a fašistickou sféru vlivu. V roce 1923 Mussolini nařídil bombardování Korfu kvůli incidentu s Řeckem. Ve stejném roce zahájil Mussolini druhou italsko-senusskou válku, která trvala až do roku 1932 a vyvrcholila libyjskou genocidou. Po Římské smlouvě v roce 1924 s Jugoslávií také připojil město Fiume k Itálii. Prostřednictvím tiranských smluv proměnil Mussolini Albánii v italský protektorát. V roce 1936 byla po druhé italsko-etiopské válce dobyta Etiopie a sloučena do Italské východní Afriky (AOI) s Eritreou a Somálskem. V roce 1939 italské síly anektovaly Albánii. V letech 1936 až 1939 nařídil Mussolini intervenci ve Španělsku ve prospěch Francisca Franca během španělské občanské války. Současně se Mussolini zpočátku snažil zachovat velkou část versailleského statusu quo tím, že poslal vojska k Brennerskému průsmyku, aby zdržel Hitlerův Anschluss, a účastnil se Lausannské smlouvy, Lyttonovy zprávy, Paktu čtyř mocností a Stresové fronty. Nakonec však odcizil demokratické mocnosti, protože napětí v Společnosti národů rostlo, kterou opustil v roce 1937. Nyní nepřátelská vůči Francii a Británii vytvořila Itálie alianci Osy s nacistickým Německem a císařským Japonskem. Války ve 30. letech, ačkoli byly vítězné, stály Itálii obrovské zdroje a nechaly zemi nepřipravenou na nadcházející druhou světovou válku. Když tedy bylo 1. září 1939 napadeno Polsko, vyhlásil Mussolini Itálii za neválečnou. 10. června 1940 se však v domnění, že porážka Spojenců je na spadnutí, rozhodl vstoupit do války na straně Německa, aby se podělil o potenciální kořist z vítězství. Ale po dalších třech letech světové války se příliv konfliktu obrátil ve prospěch spojenců. Po invazi na Sicílii a hlasování o nedůvěře Velké fašistické rady král Viktor Emanuel III. odvolal Mussoliniho z funkce hlavy vlády a vzal ho do vazby (25. července 1943). Poté, co král souhlasil s příměřím se Spojenci, byl 12. září 1943 Mussolini osvobozen ze zajetí v Gran Sasso německými výsadkáři a komandy Waffen-SS. Po setkání se svým padlým spojencem Hitlerem udělal Mussoliniho figurkou loutkového státu v německem okupovaném severní Itálii, Italské sociální republiky (Salòské republiky), která sloužila jako kolaborantský režim Němců v jejich boji proti spojencům, nyní včetně Italského království, a italského odporu. Koncem dubna 1945, když se blížilo vítězství spojenců, se Mussolini a jeho milenka Clara Petacci pokusili uprchnout do Švýcarska, ale byli zajati italskými komunistickými partyzány a 28. dubna byli v blízkosti jezera Como popraveni a jejich těla byla pověšena za paty mimo čerpací stanici v Miláně.