Valašsko (rumunsky: Ţara Românească, česky též Vlašsko) je historický a geografický region v Rumunsku. Leží severně od dolního Dunaje a jižně od Jižních Karpat. Valašsko se tradičně dělí na dvě části, Munténii (Velké Valašsko) a Olténii (Malé Valašsko). Dobrudža se někdy považuje za třetí část kvůli své blízkosti a krátké nadvládě nad ní. O celém Valašsku se někdy mluví jako o Munténii, protože je totožná s větší ze dvou tradičních částí.
Valašsko bylo založeno jako knížectví na počátku 14. století Basarabou I. po povstání proti Karlu I. Uherskému, ačkoli první zmínka o území Valašska západně od řeky Olt pochází z listiny, kterou dal vojvodovi Seneslau v roce 1246 Béla IV. Uherský. V roce 1417 bylo Valašsko nuceno přijmout svrchovanost Osmanské říše;[10] ta trvala až do 19. století. V roce 1859 se Valašsko spojilo s Moldávií a vytvořilo Spojená knížectví, která v roce 1866 přijala název Rumunsko a v roce 1881 se oficiálně stala Rumunským královstvím. Později, po rozpadu Rakousko-Uherska a usnesení zvolených zástupců Rumunů v roce 1918, byly Rumunskému království přiděleny Bukovina, Sedmihradsko a části Banátu, Crişany a Maramureše, čímž vznikl moderní rumunský stát.
Název
Název Valašsko pochází z latinského slova "Valachus", což znamená "pasák ovcí". Tento termín se používal k označení Romů, kteří se v této oblasti usadili ve středověku. Postupem času se název začal používat i pro samotnou oblast.
Dějiny
Nejstaršími známými obyvateli Valašska byli Dákové, kteří zde žili od 2. století př. n. l. do 1. století n. l. V 1. století n. l. bylo Valašsko dobyto Římany a stalo se součástí římské provincie Dácie. Po pádu Římské říše v 5. století n. l. bylo Valašsko ovládáno různými kmeny, včetně Hunů, Avarů a Slovanů.
Ve 12. století se Valašsko stalo součástí Uherského království. V roce 1241 bylo Valašsko zpustošeno mongolskou invazí. V roce 1290 se Basarab I. vzbouřil proti uherské nadvládě a založil nezávislé Valašské knížectví.
Valašsko bylo v následujících stoletích neustále ohrožováno Osmanskou říší. V roce 1417 bylo Valašsko nuceno přijmout osmanskou svrchovanost. Osmané vládli Valašsku po dobu téměř 400 let.
V roce 1829 získalo Valašsko autonomii v rámci Osmanské říše. V roce 1859 se Valašsko spojilo s Moldávií a vytvořilo Spojená knížectví. V roce 1866 přijala Spojená knížectví název Rumunsko. V roce 1881 se Rumunsko stalo královstvím.
Geografie
Valašsko je převážně hornatá oblast. Nejvyšší horou je Moldoveanu (2 544 m). Valašsko je také domovem řady řek, včetně Dunaje, Olt a Siret.
Klima
Valašsko má mírné kontinentální klima. Léta jsou horká a suchá, zatímco zimy jsou chladné a vlhké.
Ekonomika
Hlavními odvětvími hospodářství Valašska jsou zemědělství, lesnictví a těžba. Valašsko je také významným producentem vína.
Kultura
Valašsko má bohatou kulturu, která byla ovlivněna řadou různých kultur, včetně rumunské, osmanské a řecké. Valašsko je domovem řady tradičních řemesel, včetně hrnčířství, tkalcovství a řezbářství. Valašsko je také domovem řady folklórních festivalů a tanců.
Demografie
Většinu obyvatel Valašska tvoří Rumuni. Valašsko je také domovem řady menšin, včetně Maďarů, Romů a Němců.
Zajímavosti
Valašsko je rodištěm Vlada Napichovače, který byl inspirací pro postavu hraběte Drákuly.
Valašsko je domovem řady středověkých hradů a pevností.
Valašsko je známé svými vinicemi a víny.
Valašsko je oblíbeným turistickým cílem.
Ivan IV. Hrozný Ivan IV. Vasiljevič (rusky: Иван IV Васильевич; 25. srpna 1530 – 28. března 1584), známý jako Ivan Hrozný, byl od roku 1533 velkoknížetem moskevským a od roku 1547 carem celého Ruska. Byl prvním ruským panovníkem, který byl korunován jako car. Ivan IV. byl nejstarším synem Vasilije III. a jeho druhé manželky Heleny Glinské. Byl vnukem Ivana III. a Sofie Palaiologové. Po smrti svého otce nastoupil na trůn ve věku tří let. Skupina reformátorů se sjednotila kolem mladého Ivana a v roce 1547 ho v 16 letech korunovala carem celého Ruska. Ivanovi vládě předcházela přeměna Ruska ze středověkého státu na říši pod vládou cara, ale za obrovskou cenu pro jeho lid a dlouhodobou ekonomiku. V prvních letech své vlády vládl Ivan se skupinou reformátorů známou jako Vyvolená rada a založil Zemský sobor, nový sněm svolaný carem. Rovněž revidoval zákoník a zavedl reformy, včetně prvků místní samosprávy, a založil první ruskou stálou armádu, střelce. Ivan dobyl chanáty Kazaň a Astrachaň a výrazně rozšířil území Ruska. Poté, co upevnil svou moc, Ivan se zbavil poradců z Vyvolené rady a vyvolal Livonskou válku, která zpustošila Rusko a vedla k nezískání kontroly nad Livonskem a ztrátě Ingrie, ale umožnila mu nastolit větší autokratickou kontrolu nad ruskou šlechtou, kterou násilně vyčistil pomocí první ruské politické policie, opričniků. Pozdějším letům Ivanovi vlády poznamenal masakr v Novgorodu a vypálení Moskvy Tatary. Ivan usiloval o kulturní zlepšení, jako je dovoz prvního tiskařského lisu do Ruska. Rovněž zahájil několik procesů, které pokračovaly po staletí, včetně prohlubování vazeb s ostatními evropskými státy, zejména Anglií, vedení válek proti Osmanské říši a postupné dobývání Sibiře. Současné prameny předkládají rozdílné zprávy o Ivanovi složité osobnosti. Byl popisován jako inteligentní a zbožný, ale také náchylný k paranoii, vzteku a epizodickým výbuchům duševní nestability, které se s věkem zhoršovaly. Historici se obecně domnívají, že v záchvatu hněvu zavraždil svého nejstaršího syna a dědice, Ivana Ivanoviče; mohl také způsobit potrat jeho nenarozeného dítěte. To zanechalo jeho mladšího syna, politicky neúčinného Fjodora Ivanoviče, aby zdědil trůn, muže, jehož vláda a následná bezdětná smrt vedly přímo ke konci dynastie Rurikovců a začátku doby nepokojů.
Virulence Virulence je schopnost patogenu nebo mikroorganismu způsobit poškození hostitele. Většinou, zejména v živočišných systémech, virulence označuje stupeň poškození způsobeného mikrobem svému hostiteli. [1] Patogenita organismu – jeho schopnost způsobit nemoc – je určena jeho faktory virulence. [2] [3] Ve specifickém kontextu systémů gen za gen, často u rostlin, virulence označuje schopnost patogenu infikovat rezistentního hostitele. [4] Podstatné jméno virulence pochází z přídavného jména virulentní, což znamená závažnost onemocnění. [5] Slovo virulentní pochází z latinského slova virulentus, což znamená „otrávená rána“ nebo „plný jedu“. [5] [6] Termín virulence se netýká pouze virů. Z ekologického hlediska je virulence ztráta kondice vyvolaná parazitem u svého hostitele. Virulenci lze chápat z hlediska bezprostředních příčin – těch specifických vlastností patogenu, které pomáhají oslabit hostitele – a konečných příčin – evolučních tlaků, které vedou k výskytu virulentních vlastností u kmene patogenu. [7]
Věda v době renesance Renesance byla obdobím velkých pokroků v geografii, astronomii, chemii, fyzice, matematice, výrobě, anatomii a inženýrství. Shromažďování starověkých vědeckých textů začalo vážně na počátku 15. století a pokračovalo až do pádu Konstantinopole v roce 1453. Vynález knihtisku umožnil rychlejší šíření nových myšlenek. Někteří však vidí renesanci, alespoň v jejím počátečním období, jako období vědecké zaostalosti. Historici jako George Sarton a Lynn Thorndike kritizovali, jak renesance ovlivnila vědu, a tvrdili, že pokrok byl po určitou dobu zpomalován. Humanisté upřednostňovali subjekty zaměřené na člověka, jako je politika a historie, před studiem přírodní filozofie nebo aplikované matematiky. V poslední době však učenci uznávají pozitivní vliv renesance na matematiku a vědu. Poukazují na faktory, jako je znovuobjevení ztracených nebo neznámých textů a zvýšený důraz na studium jazyka a správné čtení textů. Marie Boas Hallová zavedla termín Vědecká renesance, aby označila ranou fázi vědecké revoluce, 1450–1630. V poslední době Peter Dear prosazoval dvoufázový model raně novověké vědy: Vědecká renesance 15. a 16. století, zaměřená na obnovení přírodovědných poznatků starověku; a vědecká revoluce 17. století, kdy vědci přešli od obnovy k inovacím.
Reformace Reformace, také známá jako protestantská reformace nebo evropská reformace, byla významným teologickým hnutím v západním křesťanství v 16. století v Evropě, které představovalo náboženskou a politickou výzvu papežství a autoritě katolické církve. Po začátku renesance znamenala reformace začátek protestantismu. Je považována za jednu z událostí, které znamenaly konec středověku a začátek raného novověku v Evropě. Konec období reformace je mezi moderními učenci sporný. Před Martinem Lutherem a dalšími protestantskými reformátory existovala v rámci západního křesťanství dřívější reformní hnutí. Reformace však obvykle začíná vydáním Devadesáti pěti tezí, jejichž autorem byl Martin Luther v roce 1517. O čtyři roky později, v lednu 1521, byl Luther exkomunikován papežem Lvem X. V květnu 1521 byl Luther na říšském sněmu ve Wormsu odsouzen Svatou říší římskou, která občanům oficiálně zakázala hájit nebo šířit Lutherovy myšlenky. Luther přežil poté, co byl prohlášen za psance díky ochraně kurfiřta Fridricha Moudrého. Rozšíření Gutenbergova knihtisku poskytlo prostředky pro rychlé šíření náboženských materiálů v místním jazyce. Původní hnutí v Německu se rozrůznilo a v okolí se objevili další reformátoři, jako byli Huldrych Zwingli a Jan Kalvín s odlišnými teologiemi. Reformátoři obecně tvrdili, že spása v křesťanství je dokončený stav založený na víře pouze v Ježíše, a nikoli proces, který by mohl zahrnovat dobré skutky, jako v katolickém pohledu. Protestantismus také zavedl novou eklesiologii. Protireformace byla katolickým reformním úsilím iniciovaným v reakci na protestantskou reformaci a její příčiny.
Quattrocento
Quattrocento (česky čtyřstovka) je období v italském umění a kultuře, které trvalo od roku 1400 do 1499. Název pochází z italského slova pro číslo 400, millequattrocento, které označuje rok 1400.
Quattrocento zahrnuje umělecké styly pozdního středověku (zejména mezinárodní gotika), rané renesance (začínající kolem roku 1425) a počátek vrcholné renesance, která obecně začala mezi lety 1495 a 1500.
Umění Quattrocenta
Umění Quattrocenta bylo charakterizováno humanismem, zájmem o klasickou antiku a realistickým zobrazováním přírody. Mezi významné umělce tohoto období patří:
Malíři: Masaccio, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo
Sochaři: Donatello, Lorenzo Ghiberti, Michelangelo
Architekti: Filippo Brunelleschi, Leon Battista Alberti, Donato Bramante
Důležitá umělecká díla Quattrocenta
Peníz tributu (Masaccio)
Zrození Venuše (Sandro Botticelli)
Primavera (Sandro Botticelli)
Mona Lisa (Leonardo da Vinci)
Poslední večeře (Leonardo da Vinci)
Zvěstování (Leonardo da Vinci)
Strop Sixtinské kaple (Michelangelo)
Sixtinská madona (Rafael)
Pieta (Michelangelo)
Poslední soud (Michelangelo)
Stvoření Adama (Michelangelo)
David (Michelangelo)
Athénská škola (Rafael)
Bitva u San Romana (Paolo Uccello)
Venuše Urbinská (Tizian)
David (Donatello)
Povolání sv. Matouše (Caravaggio)
Umělecká hnutí Quattrocenta
Italsko-byzantské
Renesance
Manýrismus
Baroko
Macchiaioli
Futurismus
Novecento Italiano
Metafyzické umění
Scuola Romana
Aeropittura
Arte Povera
Transavantgarda
Důležitá umělecká muzea Quattrocenta
Uffizi, Florencie
Pinacoteca di Brera, Milán
Vatikánská muzea, Vatikán
Villa Borghese, Řím
Sabaudská galerie, Turín
Gallerie dell'Accademia, Benátky
Palazzo Pitti, Florencie
Accademia di Belle Arti Firenze, Florencie
Bargello, Florencie
Cinquecento (z italštiny číslo 500, resp. millecinquecento, což je italsky rok 1500) je období v dějinách italské kultury a umění v letech 1500–1599. Toto období zahrnuje vrcholnou renesanci, manýrismus a rané představitele baroka.
Umění
Cinquecento bylo obdobím velkých uměleckých inovací a mistrovských děl. Mezi nejznámější patří:
Malířství:
Tribute Money (Masaccio)
Narození Venuše (Botticelli)
Mona Lisa (Leonardo da Vinci)
Poslední večeře (Leonardo da Vinci)
Sixtinská kaple (Michelangelo)
Stvoření Adama (Michelangelo)
Sochařství:
David (Michelangelo)
Pieta (Michelangelo)
David (Donatello)
Architektura
V architektuře se v cinquecentu projevil přechod od renesance k baroku. Mezi významné architekty tohoto období patří:
Filippo Brunelleschi: Bazilika San Lorenzo, Florencie
Donato Bramante: Tempietto, Řím
Michelangelo: Bazilika svatého Petra, Řím
Hudba
V hudbě bylo cinquecento obdobím rozvoje polyfonie a vzniku madrigalu. Mezi významné skladatele tohoto období patří:
Claudio Monteverdi: Orfeo
Giovanni Palestrina: Missa Papae Marcelli
Gioseffo Zarlino: Istituzioni armoniche
Literatura
V literatuře se v cinquecentu objevily nové žánry, jako je pastorální román a epos. Mezi významné autory tohoto období patří:
Francesco Petrarca: Canzoniere
Giovanni Boccaccio: Dekameron
Ludovico Ariosto: Zuřivý Roland
Věda
Věda v cinquecentu zaznamenala významný rozvoj. Mezi významné vědce tohoto období patří:
Nicolaus Copernicus: O obězích nebeských sfér
Leonardo da Vinci: Pojednání o malířství
Andreas Vesalius: O stavbě lidského těla
Cinquecento bylo obdobím mimořádného kulturního a uměleckého rozkvětu v Itálii. Jeho vliv je patrný dodnes v umění, architektuře, hudbě, literatuře a vědě.
Medicejští Medicejští byli italská bankéřská rodina a politická dynastie, která poprvé upevnila svou moc ve Florentské republice pod vedením Cosima Medicejského v první polovině 15. století. Rodina pocházela z regionu Mugello v Toskánsku a postupně vzkvétala, dokud nebyla schopna financovat Mediciho banku. Tato banka byla největší v Evropě v 15. století a umožnila Medicejským vzestup k politické moci ve Florencii, ačkoli až do 16. století zůstali oficiálně občany, nikoli monarchy. Medicejští vzešli čtyři papežové katolické církve – papež Lev X. (1513–1521), papež Klement VII. (1523–1534), papež Pius IV. (1559–1565) a papež Lev XI. (1605) – a dvě francouzské královny – Kateřina Medicejská (1547–1559) a Marie Medicejská (1600–1610). V roce 1532 získala rodina dědičný titul vévody florentského. V roce 1569 bylo vévodství po územní expanzi povýšeno na Toskánské velkovévodství. Medicejští vládli velkovévodství od jeho vzniku až do roku 1737, kdy zemřel Gian Gastone Medicejský. Za vlády prvních velkovévodů zažilo velkovévodství období ekonomického růstu, ale za vlády Cosima III. Medicejského (vládl v letech 1670–1723) bylo na mizině. Bohatství a vliv Medicejských původně pramenily z obchodu s textilem řízeného florentským vlnařským cechem Arte della Lana. Stejně jako jiné rodiny vládnoucí v italských signoriích ovládali Medicejští vládu svého města, dokázali přivést Florencii pod moc své rodiny a vytvořili prostředí, ve kterém vzkvétalo umění a humanismus. Oni a další italské rodiny inspirovaly italskou renesanci, například Viscontiové a Sforzové v Miláně, Este v Ferraře, Borgiové a Della Rovere v Římě a Gonzagové v Mantově. Medicejská banka, od svého založení v roce 1397 až do svého pádu v roce 1494, byla jednou z nejprosperujících a nejrespektovanějších institucí v Evropě a rodina Medicejských byla po určitou dobu považována za nejbohatší v Evropě. Z této základny získali politickou moc nejprve ve Florencii a později v širší Itálii a Evropě. Byli jedněmi z prvních podniků, které používaly účetní systém hlavní knihy prostřednictvím vývoje systému podvojného účetnictví pro sledování kreditů a debetů. Rodina Medicejských si nárokovala financování vynálezu klavíru a opery, financování výstavby baziliky svatého Petra a Santa Maria del Fiore a byli mecenáši Brunelleschiho, Botticelliho, Leonarda da Vinciho, Michelangela, Raffaela, Machiavelliho, Galilea a Francesca Rediho, mimo jiné v umění a vědách. Byli také protagonisty protireformace, od počátku reformace až po Tridentský koncil a francouzské náboženské války.
Západní schizma Západní schizma, známé také jako papežské schizma, velké západní schizma nebo schizma z roku 1378 (latinsky: Magnum schisma occidentale, Ecclesiae occidentalis schisma), bylo rozkolem v katolické církvi, které trvalo od roku 1378 do roku 1417. Během tohoto období si biskupové sídlící v Římě a v Avignonu nárokovali, že jsou pravým papežem, a v roce 1409 se k nim přidala třetí skupina pisánských uchazečů. Schizma bylo způsobeno osobními spory a politickými vazbami, přičemž avignonské papežství bylo úzce spjato s francouzskou monarchií. Papežství sídlilo v Avignonu od roku 1309, ale papež Řehoř XI. se v roce 1377 vrátil do Říma. Katolická církev se rozdělila v roce 1378 po smrti Řehoře XI. a zvolení Urbana VI. Skupina francouzských kardinálů prohlásila jeho zvolení za neplatné a zvolila Klementa VII. za papeže. Po několika pokusech o usmíření prohlásil pisánský koncil (1409), že oba soupeři jsou nelegitimní, a zvolil třetího papeže. Schizma bylo nakonec vyřešeno, když pisánský uchazeč protipapež Jan XXIII. svolal kostnický koncil (1414-1418). Koncil zařídil odstoupení jak římského papeže Řehoře XII., tak pisánského protipapeže Jana XXIII. Avignonský protipapež Benedikt XIII. byl exkomunikován a papežem byl zvolen Martin V., který vládl z Říma. Tato událost se někdy označuje jako velké schizma, ačkoli tento termín se obvykle používá pro východní schizma z roku 1054 mezi církvemi, které zůstaly ve společenství se Svatým stolcem, a pravoslavnou církví.
Magellanova expedice (10. srpna nebo 20. září 1519 – 6. nebo 8. září 1522) byla první plavbou kolem světa v lidské historii. Šlo o španělskou expedici, která vyplula ze Sevilly v roce 1519 pod velením portugalského mořeplavce Ferdinanda Magellana a byla dokončena v roce 1522 španělským baskickým navigátorem Juanem Sebastián Elcanem. Původním cílem cesty bylo zajistit financování průzkumu možnosti jihozápadního průchodu kolem Jižní Ameriky do Číny a na Moluky (dnes součást Indonésie). Po překonání Atlantiku, přezimování v Patagonii a potlačení vzpoury expedice našla a prošla Magellanovým průlivem v roce 1520. Po překročení Tichého oceánu na Filipíny byl Magellan zabit při nájezdu na náčelníka Mactanu Lapulapu v roce 1521. Loď Victoria pod velením Juana Sebastiána Elcana – který expedici začínal jako lodník – převzala velení expedice a vyplula do otevřeného Indického oceánu, vyhnula se přistání v Jižní Africe navzdory následnému hladovění a vydávala se za zásobovací loď na Kapverdských ostrovech, než 6. září 1522 dokončila první obeplutí světa. Z původních 270 členů posádky dokončilo celou cestu pouze 18 námořníků.