Súdánská savana
Súdánská savana je rozsáhlý pás tropické savany, který se táhne východozápadním směrem napříč africkým kontinentem, od Etiopské vysočiny na východě k Atlantskému oceánu na západě. Představuje centrální bioregion v rámci širšího tropického savanového biomu v afrotropické říši.
Geografie
Rozloha: 2 550 451 km²
Řeky: Bílý Nil, Niger a Chari
Podnebí: Tropická savana (Aw)
Ekologie
Říše: Afrotropická
Biom: Tropická savana
Sousední ekoregiony: Sahelská akáciová savana, Suddské mokřady, Severní akáciovo-komiforová leso-savana (Viktoriina kotlina, Mandarská plošina, Severní konžská, Guinejská)
Fauna
Slon
Gepard
Žirafa
Lev
Buvol
Kob
Ohrožení a ochrana
Stav ochrany: Kriticky ohrožená/ohrožená
Priorita Global 200
Chráněno: 18,1 %
Súdánská savana je kriticky ohrožený ekosystém, který čelí řadě hrozeb, včetně:
Ztráta a fragmentace stanovišť
Nadměrný lov
Pastva dobytka
Těžba ropy
Ochrana súdánské savany je nezbytná pro zachování její jedinečné biologické rozmanitosti a zajištění udržitelnosti regionu.
Yorubaland (Yorubsky: Ilẹ̀ Káàárọ̀-Oòjíire) je domovem a kulturním regionem jorubského lidu v západní Africe. Rozkládá se na území dnešních států Nigérie, Toga a Beninu a pokrývá celkovou rozlohu 142 114 km². Z této rozlohy leží 106 016 km² (74,6 %) v Nigérii, 18,9 % v Beninu a zbývajících 6,5 % v Togu. Před evropskou kolonizací byla část této oblasti známá jako Jorubská země. Geokulturní prostor obsahuje odhadem 55 milionů lidí, většina z nich je etnickými Joruby. Dějiny Nejstarší datovaný artefakt z Ifẹ je z roku 500 př. n. l. Říše Ifẹ existovala v 11. století, Říše Oyo v 1300. V roce 1862 se Jorubaland stal britskou kolonií, v roce 1872 francouzskou kolonií a v roce 1904 součástí Dahomey (nyní Benin). V roce 1914 se stal součástí Nigérie. Kultura Jorubové mají bohatou kulturu, která zahrnuje hudbu, tanec, divadlo, literaturu a umění. Jorubská mytologie je složitý systém víry a praktik, které se točí kolem boha Olodumare a dalších božstev. Náboženství Většina Jorubů jsou křesťané nebo muslimové. Existuje však také značný počet lidí, kteří praktikují tradiční náboženství známé jako Ìṣẹ̀ṣè. Jazyk Jorubština je jazyk, kterým mluví Jorubové. Patří do nigersko-konžské jazykové rodiny. Lidé Jorubové jsou známí svou pohostinností, přátelskostí a smyslem pro humor. Jsou také velmi hrdí na svou kulturu a historii. Hospodářství Hospodářství Jorubalandu je založeno na zemědělství, obchodu a průmyslu. Hlavními zemědělskými produkty jsou kakao, kola ořechy, palmový olej a maniok. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou textilní průmysl, potravinářský průmysl a chemický průmysl. Geografie Jorubaland se nachází v jihozápadní Nigérii, jihovýchodním a středním Beninu a východním a středním Togu. Nejvyšším bodem je hora Chappal Waddi v Nigérii s výškou 1 055 m. Nejvyšším bodem v Beninu je Mont Sokbaro s výškou 658 m. Nejvyšším bodem v Togu je Mont Agou s výškou 986 m.
Zambezijská oblast
Zambezijská oblast je rozsáhlý biogeografický region v Africe. Rozkládá se v širokém pásu od východu na západ napříč kontinentem a zahrnuje lesy, savany, travnaté porosty a houštiny.
Poloha
Zambezijská oblast leží jižně od deštných pralesů guineo-konžské oblasti. Na jihozápadě ji ohraničují pouště a xerické křoviny, na jihu jihoafrické travnaté porosty Highveld a na jihovýchodě subtropické lesy Maputalandu.
Biomy
Zambezijská oblast se vyznačuje různorodými biomy, které odrážejí její klimatické a geografické podmínky. Mezi hlavní biomy patří:
Lesy: Lesy v Zambezijské oblasti se vyskytují především v západní a střední části regionu. Jsou domovem široké škály stromů, včetně baobabů, akácií a palem.
Savany: Savany jsou nejrozšířenějším biomem v Zambezijské oblasti. Jsou charakterizovány travnatými porosty s roztroušenými stromy a keři.
Travnaté porosty: Travnaté porosty se vyskytují v oblastech s vyššími srážkami a jsou domovem různých druhů trav, včetně sloní trávy a trávy vodní.
Houštiny: Houštiny jsou husté porosty keřů a stromů, které se vyskytují v oblastech s dostatečnými srážkami.
Flóra
Zambezijská oblast je domovem bohaté a rozmanité flóry. Mezi charakteristické rostliny patří:
Baobab: Baobab je ikonický strom Zambezijské oblasti, známý svým obrovským kmenem a schopností uchovávat vodu.
Akácie: Akácie jsou keře a stromy, které jsou přizpůsobeny suchým podmínkám. Jejich listy jsou často opatřeny trny.
Palmy: Palmy jsou stromy, které se vyskytují v oblastech s vyššími srážkami. Jsou důležitým zdrojem potravy a přístřeší pro mnoho zvířat.
Sloní tráva: Sloní tráva je vysoká a hustá tráva, která se vyskytuje v savanách.
Tráva vodní: Tráva vodní je tráva, která roste ve vlhkých oblastech a podél vodních toků.
Fauna
Zambezijská oblast je domovem široké škály zvířat, včetně:
Sloni: Sloni jsou největší suchozemští savci na světě a jsou běžným obyvatelem savan a lesů v Zambezijské oblasti.
Lvi: Lvi jsou vrcholovými predátory v Zambezijské oblasti a loví především kopytníky, jako jsou zebry, pakoně a antilopy.
Leopardi: Leopardi jsou samotářští predátoři, kteří žijí v lesích a savanách. Jsou vynikajícími stromovými lezci a často ukrývají svou kořist ve větvích stromů.
Žirafy: Žirafy jsou nejvyšší suchozemští savci na světě a jsou snadno rozpoznatelné díky svým dlouhým krkům a skvrnitým vzorům.
Zebry: Zebry jsou kopytníci, kteří žijí v savanách. Jsou známé svými výraznými černobílými pruhy.
Ochrana
Zambezijská oblast čelí řadě hrozeb, včetně ztráty přirozeného prostředí, pytláctví a změny klimatu. Ochrana tohoto důležitého biogeografického regionu je zásadní pro zachování jeho jedinečné flóry a fauny. Existuje řada chráněných území, která pomáhají chránit Zambezijskou oblast, včetně národního parku Serengeti v Tanzanii a národního parku Kruger v Jižní Africe.
Tartarie Tartarie je historický zeměpisný pojem označující rozsáhlé území ve střední Asii. Poprvé se objevil ve 13. století a používal se až do 19. století. V evropských pramenech se Tartarie stala nejběžnějším názvem pro Střední Asii, který neměl žádné spojení se zdejšími politickými celky nebo etnickými skupinami. Do 19. století byly evropské znalosti o této oblasti extrémně kusé a fragmentární. V moderní anglicky mluvící tradici se oblast dříve známá jako Tartarie obvykle nazývá Střední Asie nebo Střední Eurasie. Velká část této oblasti se skládá ze stepí, jejichž hlavní kočovné obyvatelstvo se v minulosti věnovalo pastevecké činnosti. Nejasnosti ohledně Tartarie Nejasnosti obklopující používání Tartarie jako toponymu daly vzniknout různým teoriím, včetně představ o "skryté minulosti" a "velkých potopách". Tyto teorie tvrdí, že Tartarie (nebo "Tartarská říše") byla ztracenou civilizací s pokrokovou technologií a kulturou. To však odporuje dobře zdokumentované historii Asie, na kterou se Tartarie vztahuje. Současné území Tartarie V současné době se oblast Tartarie rozkládá od střední Asie do severní Číny a zahrnuje také oblasti dnešního Mongolska, Číny a ruského Dálného východu v rámci "čínské Tartarie". Etymologie Pojem "Tartarie" je odvozen z latinského slova "Tartarus", které v řecké mytologii označovalo nejhlubší část podsvětí. Toto slovo se později začalo používat pro označení vzdálených a neznámých zemí na východ od Evropy. Používání v evropské kartografii Evropští kartografové začali používat pojem Tartarie na svých mapách ve 13. století. Zpočátku se používal k označení oblasti kolem Kaspického moře, ale později se rozšířil na celou Střední Asii. Na mapách z 16. a 17. století se Tartarie často zobrazovala jako obrovská a neprobádaná oblast, plná bájných tvorů a nebezpečí. Rozpad Tartarie Počátkem 19. století začala být Tartarie postupně rozdělována na menší politické celky. V roce 1860 se Kokandský chanát stal ruským protektorátem a v roce 1876 byl připojen k Ruskému impériu. Bucharský emirát se stal ruským protektorátem v roce 1868 a byl připojen k Ruskému impériu v roce 1873. Chivský chanát se stal ruským protektorátem v roce 1873 a byl připojen k Ruskému impériu v roce 1873. Pojem "Tartarie" se poté přestal používat a oblast byla rozdělena do různých moderních států.
Galilejské jezero (hebrejsky: יָם כִּנֶּרֶת, judeo-aramejsky: יַמּא דטבריא, גִּנֵּיסַר, arabsky: بحيرة طبريا), také nazývané jezero Tiberias nebo Genezaretské jezero, je sladkovodní jezero v Izraeli. Je to nejníže položené sladkovodní jezero na Zemi a druhé nejníže položené jezero na světě (po Mrtvém moři, které je slané), přičemž hladina vody se pohybuje mezi 215 metry (705 stop) a 209 metry (686 stop) pod úrovní moře. [4] Má obvod přibližně 53 km (33 mil), délku asi 21 km (13 mil) a šířku 13 km (8,1 mil). Jeho rozloha je 166,7 km2 (64,4 čtverečních mil) při nejvyšším stavu a jeho maximální hloubka je přibližně 43 metrů (141 stop). [5] Jezero je částečně napájeno podzemními prameny, ale jeho hlavním zdrojem je řeka Jordán, která jím protéká od severu k jihu a vytéká z jezera u přehrady Degania. Historie Galilejské jezero má bohatou historii a bylo zmíněno v mnoha náboženských a historických textech. Podle Bible to bylo místo mnoha Ježíšových zázraků, včetně chození po vodě a uklidnění bouře. Jezero bylo také důležitým centrem obchodu a rybolovu a bylo domovem několika měst, včetně Tiberiasu, Magdaly a Kafarnaum. Dnes Galilejské jezero je dnes oblíbenou turistickou destinací a nabízí řadu aktivit, jako je plavání, rybaření a plavby lodí. Na břehu jezera se nachází také několik historických a náboženských památek, včetně kostela Primátu Petra a hory Blahoslavenství. Ekologie Galilejské jezero je domovem rozmanité škály rostlin a živočichů. Je domovem mnoha druhů ryb, včetně tilapie, sumce a kapra. Jezero je také důležitým stanovištěm pro ptáky, včetně pelikánů, volavek a kormoránů. Ohrožení Galilejské jezero čelí řadě hrozeb, včetně znečištění, nadměrného rybolovu a změny klimatu. Znečištění z okolních zemědělských oblastí a městských oblastí způsobuje eutrofizaci jezera, což vede k růstu řas a poklesu hladiny kyslíku. Nadměrný rybolov také ohrožuje populace ryb v jezeře. Změna klimatu vede k poklesu hladiny vody v jezeře, což má negativní dopad na jeho ekosystém. Ochrana Bylo vyvinuto úsilí o ochranu Galilejského jezera a jeho ekosystému. Izraelská vláda zavedla řadu opatření ke snížení znečištění a nadměrného rybolovu. Byly také založeny chráněné oblasti k ochraně stanovišť ptáků a dalších druhů volně žijících živočichů. Závěr Galilejské jezero je krásné a historicky významné jezero, které hraje důležitou roli v životě Izraele. Čelí však řadě hrozeb, které ohrožují jeho ekosystém. Je důležité chránit toto jezero a jeho okolí, abychom zajistili jeho budoucnost pro budoucí generace.
Ariana Ariana (řecky: Ἀρ(ε)ιανή, latinsky: Ariana) byl zeměpisný pojem používaný některými řeckými a římskými autory ve starověku pro rozsáhlou oblast mezi Střední Asií a řekou Indus, zahrnující východní provincie Achaimenovské říše, která pokrývala celé dnešní Afghánistán, nejvýchodnější část Íránu a až k řece Indus v Pákistánu. Název Ariana je latinský tvar starořeckého názvu Ἀρ(ε)ιανή (obyvatelé: Ariani; Ἀρ(ε)ιανοί), který pochází ze staroperského slova Ariyanem (Ariana) znamenajícího „Země Árjů“, podobně jako používání Āryāvarta. V různých obdobích byly různé části regionu ovládány Peršany (Achaimenovci od 550 do 330 př. n. l., Sásánovci od 275 do 650 n. l. a Kušánsko-sásánovci od 345 do 450 n. l.), Makedonci, Seleukovci od 330 do 305 př. n. l., Maurjovská říše od 305 př. n. l. do 184 př. n. l., poté Greco-Baktrijci a Indo-Řekové od 155 do 90 př. n. l., Indo-Skythové od 90 př. n. l. do 20 n. l., Parthové od 160 př. n. l. do 225 n. l. včetně Indo-Parthů od 20 do 225 n. l. a Kušanů od 110 př. n. l. do 225 n. l., Xionité (Kidarité od 360 do 465 n. l. a Heftalité od 450 do 565 n. l.) a různé další hunské národy.
Chorasmie (persky: خوارزم, Xwārazm; staropersky: Huvarazmiya) je rozsáhlá oáza v deltě řeky Amudarja v západní Střední Asii, ohraničená na severu (bývalým) Aralským jezerem, na východě pouští Kyzylkum, na jihu pouští Karakum a na západě plošinou Ustyurt. Byla centrem íránské chorasmické civilizace a řady království, jako byly dynastie Afrighidů a Anuštigínů, jejichž hlavními městy byly (mimo jiné) Kath, [2] Gurgandž (nyní Konye-Urgenč) a – od 16. století – Chiva. Dnes patří Chorasmie částečně Uzbekistánu a částečně Turkmenistánu. Historie Chorasmie byla osídlena již v 1. tisíciletí př. n. l. a byla součástí Perské říše. Ve 3. století př. n. l. se stala nezávislým královstvím, které se později stalo vazalem Kušánské říše. Ve 4. století n. l. se Chorasmie stala součástí Heftalitů. V 7. století n. l. byla Chorasmie dobyta Araby a stala se součástí Umajovského chalífátu. V 10. století se Chorasmie stala nezávislým královstvím pod vládou dynastie Afrighidů. Ve 12. století byla Chorasmie dobyta Seldžuky a stala se součástí Seldžucké říše. V 13. století byla Chorasmie dobyta Mongoly a stala se součástí Mongolské říše. Ve 14. století se Chorasmie stala součástí Timurovské říše. V 16. století se Chorasmie stala nezávislým chanátem pod vládou dynastie Anuštigínů. V 19. století byla Chorasmie dobyta Ruskou říší a stala se součástí Ruského Turkestánu. V roce 1924 byla Chorasmie rozdělena mezi Uzbekistánskou SSR a Turkmenskou SSR. Kultura Chorasmie byla významným centrem islámské kultury. V 10. století byla v Chorasmie založena univerzita Al-Biruni, která byla jednou z nejvýznamnějších univerzit v islámském světě. Chorasmie byla také významným centrem perské literatury a umění. Ekonomika Chorasmie byla historicky zemědělskou oblastí. Hlavními plodinami byly pšenice, ječmen, bavlna a rýže. Chorasmie byla také významným centrem obchodu, zejména na Hedvábné stezce. Geografie Chorasmie se nachází v západní Střední Asii, v deltě řeky Amudarja. Je ohraničena na severu (bývalým) Aralským jezerem, na východě pouští Kyzylkum, na jihu pouští Karakum a na západě plošinou Ustyurt. Chorasmie je převážně rovinatá oblast s několika nízkými kopci. Klima Chorasmie má kontinentální klima s horkými léty a chladnými zimami. Průměrná teplota v červenci je 28 °C, zatímco průměrná teplota v lednu je -1 °C. Srážky jsou nízké a většinou padají v zimě a na jaře. Demografie V Chorasmie žije přibližně 2 miliony lidí. Největšími městy jsou Urgenč (230 000 obyvatel) a Chiva (50 000 obyvatel). Většina obyvatelstva Chorasmie jsou Uzbekové a Turkmeni.
Sistán (persky سیستان), známý také jako Sakastán (persky سَكاستان, „země Saků“) a Sijistán, je historický region v současném jihozápadním Afghánistánu a jihovýchodním Íránu.
Tato oblast, která je převážně pouštní, je rozdělena řekou Helmand, největší řekou v Afghánistánu, která se vlévá do jezera Hamún, které tvoří část hranice mezi Íránem a Afghánistánem.
Historie
Region Sistán má bohatou historii, která sahá až do starověku. Byl obýván různými civilizacemi, včetně Saků, kteří mu dali jméno Sakastán. V 6. století př. n. l. se region stal součástí perské říše Achajmenovců. Později byl ovládán Řeky, Araby a Mongoly.
V 16. století se Sistán stal součástí safavské říše. V 18. století se region dostal pod vliv Afghánců. V 19. století byl Sistán rozdělen mezi Írán a Afghánistán.
Geografie
Region Sistán je převážně pouštní. Je však také domovem řady oáz a mokřadů. Největší řekou v regionu je Helmand, která se vlévá do jezera Hamún.
Ekonomika
Ekonomika Sistánu je založena především na zemědělství. Hlavními plodinami jsou pšenice, ječmen, bavlna a ovoce. V regionu se také těží ropa a zemní plyn.
Obyvatelstvo
Populace Sistánu je smíšená. Hlavními etnickými skupinami jsou Peršané, Balúčové a Paštuni. V regionu se mluví perštinou, balúčštinou a paštunštinou.
Kultura
Kultura Sistánu je ovlivněna jeho perským, balúčským a paštunským dědictvím. Region je známý svou hudbou, tancem a řemesly. V Sistánu se také nachází řada historických památek, včetně starověkého města Zaranj.
Zajímavosti
Region Sistán je známý svými větrnými mlýny, které se nazývají „asbad“.
Jezero Hamún je jedním z největších mokřadů v Asii.
Sistán je domovem řady chráněných oblastí, včetně národního parku Hamún.
Region Sistán je oblíbeným turistickým cílem díky své bohaté historii, krásné krajině a přátelským lidem.
Mongolsko-mandžuská step je stepní ekoregion východní Asie, rozkládající se přes Mongolsko, autonomní oblast Číny Vnitřní Mongolsko a severovýchodní Čínu. Rozloha této oblasti je 887 000 km².
Step se nachází v biomu mírných travních porostů, savan a křovin. Je domovem mnoha rostlinných a živočišných druhů, včetně endemických druhů, jako je kůň Převalského a gazela džejránská.
Mongolsko-mandžuská step je kriticky ohrožená ekoregion. Hlavními hrozbami jsou pastva, těžba nerostných surovin a změna klimatu.
Ekoregion je rozdělen do tří hlavních subregionů:
Východní Mongolsko-mandžuská step: Tato step se nachází ve východním Mongolsku a severovýchodní Číně. Je charakteristická svými travními porosty a křovinami.
Západní Mongolsko-mandžuská step: Tato step se nachází v západním Mongolsku a Vnitřním Mongolsku. Je charakteristická svými pouštními a polopouštními oblastmi.
Jižní Mongolsko-mandžuská step: Tato step se nachází v jižním Mongolsku a Vnitřním Mongolsku. Je charakteristická svými lesostepními oblastmi.
Mongolsko-mandžuská step je důležitým ekoregionem pro místní obyvatele. Poskytuje jim pastviny pro jejich stáda, suroviny pro jejich řemesla a rekreační oblasti.
Ochrana mongolsko-mandžuské stepi je důležitá pro zachování její biologické rozmanitosti a zajištění jejího trvalého využívání místními obyvateli.
Ťan-šan Ťan-šan, také známý jako Tengri Tagh nebo Tengir-Too, což znamená „Hory boha/nebe“, je rozsáhlý systém pohoří ve Střední Asii. Nejvyšším vrcholem Ťan-šanu je Džengiš Čokusu, vysoký 7 439 metrů. Jeho nejnižším bodem je Turpanská proláklina, která leží 154 m pod úrovní moře. Jeden z nejstarších historických odkazů na tato pohoří může souviset se slovem čínských nomádů Siong-nu „čchchien-lien“ (čínsky tradičně: 祁連; zjednodušeně: 祁连; pinyin: Qílián), které podle komentátora z dynastie Tchang Jan Š’-kua je slovem Siong-nu pro „nebe“. Sima Čchien ve svých Zápiscích historika zmínil „čchchien-lien“ v souvislosti s domovem Jüe-č’ a věří se, že tento výraz se vztahuje spíše na Ťan-šan než na pohoří 1 500 kilometrů východněji, které je dnes známé jako Čchchien-lien. Název pohoří Tannu-Ola v Tuvě má stejný význam. Čínský název Ťan-šan je s největší pravděpodobností přímý překlad tradičního kyrgyzského názvu pro pohoří Teñir Too. Ťan-šan je posvátný v tengrismu a jeho druhý nejvyšší vrchol je známý jako Chan Tengri, což lze přeložit jako „Pán duchů“. Na konferenci o světovém dědictví v roce 2013 byla východní část Ťan-šanu v čínské provincii Sin-ťiang zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Západní část v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu byla zapsána v roce 2016.