Vodní politika na Blízkém východě Vodní politika na Blízkém východě se týká kontroly vodních zdrojů v této oblasti, která je aridní a kde otázky využívání, zásobování, kontroly a přidělování vody mají zásadní ekonomický význam. Mezi politicky sporné oblasti patří systém řek Tigris a Eufrat, který teče jihovýchodně přes Irák do Perského zálivu, povodí Nilu, které teče severozápadně přes Egypt do východního Středozemního moře, a povodí řeky Jordán, která ústí do Mrtvého moře (400 m pod hladinou moře), což je bezodtoké a velmi slané moře lemované Jordánskem na východě a Izraelem na západě. Zejména Nil a Tigris-Eufrat vytvořily úrodný půlměsíc, kolébku civilizace a rodiště zemědělství (a agrarismu), jehož historie sahá 10 000 let zpět. Zemědělci v mezopotámské nížině praktikovali zavlažování přinejmenším od třetího tisíciletí před naším letopočtem. V moderní době se vodní politika v regionu zintenzivnila s izraelskou deklarací nezávislosti ze 14. května 1948, což byla ústřední událost arabsko-izraelské války v roce 1948. Izrael krátce poté zahájil jednostranný projekt odklonu vody v povodí řeky Jordán v rámci rozvoje izraelského národního vodovodu. Současně s těmito akcemi byl v letech 1953 až 1955 americkým velvyslancem Erikem Johnstonem vyjednán a vypracován Sjednocený vodní plán údolí Jordánu, který schválily technické vodní výbory všech regionálních říčních zemí - Izraele, Jordánska, Libanonu a Sýrie - ačkoli jej Arabská liga odmítla. V 60. letech došlo k ozbrojenému konfliktu, který vyvrcholil šestidenní válkou v červnu 1967. Široká politická smlouva mezi Izraelem a Jordánskem podepsaná v roce 1994 je jedinou takovou dohodou v regionu, která vedla k uznání vodních práv na obou stranách, ačkoli diplomatické napětí kolem této smlouvy kvůli následným podmínkám sucha nadále vzrůstá.
Náboženská nevíra na Blízkém východě Náboženská nevíra na Blízkém východě je absence náboženství v této geografické lokalitě. Ačkoli ateisté na Blízkém východě svou nevíru jen zřídkakdy dávají otevřeně najevo, neboť jsou v mnoha zemích pronásledováni, kde jsou klasifikováni jako odpadlíci, existují na Blízkém východě i některé ateistické organizace. Náboženství dominuje ve většině zemí Blízkého východu jak ve sféře soukromého, tak i ve sféře společenského života. Nicméně v rámci daných zemí existují i malé skupiny nereligiózních jedinců, kteří často čelí vážným formálním a v některých případech i neformálním právním a společenským důsledkům. Pokud se týče ateismu a odpadlictví, ačkoli Korán tuto praxi odsuzuje, výslovně ji nekriminalizuje ani neurčuje hadd (specifický trestný postih) za odpadlictví. Muslimští učenci tradičně zastávali názor, že odpadlictví by mělo být trestáno smrtí, jak stanoví haddíty k dané otázce, avšak mnoho současných učenců tvrdí, že tento trest by neměl být uplatňován, neboť se v minulosti vztahoval na zradu, což již dnes není. Blízkovýchodní národy s určitou formou práva šaría uplatňovaného u soudů trestají nevěřící rozličným způsobem. Mnoho nemuslimů a dokonce i někteří muslimů však tvrdí, že takové tresty jsou barbarské a nelidské.
Igboland (igboštinou Àlà Ị̀gbò) je původní domovinou kmene Igbo. Jedná se o kulturní a společnou jazykovou oblast v jižní Nigérii. Geograficky je rozdělena do dvou částí řekou Niger: východní (větší ze dvou) a západní. Její populace se vyznačuje rozmanitou kulturou Igbo a mluvčími stejně rozmanitých jazyků Igbo. Politicky je Igboland rozdělen do několika jiho-nigerijských států; kulturně zahrnoval několik podskupin, včetně Anioma a Enuani, skupin Umueri - Aguleri -Anam, Ngwa, komunit Orlu - Okigwe - Owerri, Ezza, Ikwuano - Umuahia (mezi ně patří Ohuhu, Ubakala, Oboro, Ibeku atd.), Ogba, Omuma, Abam - Aro - Ohafia (Abiriba a Nkporo), Waawa, Mbaise, Ikwerre, Ndoki, Isu a Ekpeye.
Povodí řeky Kongo (francouzsky: Bassin du Congo) je sedimentární pánev řeky Kongo. Nachází se ve střední Africe, v oblasti známé jako západní rovníková Afrika. Oblast povodí řeky Kongo se někdy označuje jednoduše jako Kongo. Nachází se zde některé z největších tropických deštných pralesů na světě a je důležitým zdrojem vody používané v zemědělství a výrobě energie. Deštný prales v povodí řeky Kongo je největším deštným pralesem v Africe a druhým největším po amazonském deštném pralese, s 300 miliony hektarů ve srovnání s 800 miliony hektarů v Amazonii. Vzhledem ke své velikosti a rozmanitosti je les v povodí důležitý pro zmírňování změny klimatu, protože funguje jako uhlíkovej propad. Odlesňování a degradace ekologie vlivem změny klimatu však mohou zvýšit zátěž lesního ekosystému, což zase zvětší variabilitu hydrologie povodí. Studie z roku 2012 zjistila, že variabilita srážek způsobená změnou klimatu bude mít negativní vliv na hospodářskou činnost v povodí. Osm lokalit v povodí řeky Kongo je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO, přičemž pět z nich je také na seznamu Světového dědictví v ohrožení (všech pět se nachází v Demokratické republice Kongo). Čtrnáct procent vlhkého lesa je označeno jako chráněné území.
Kongolijské deštné pralesy (francouzsky: Forêts tropicales congolaises) jsou širokým pásem nížinných tropických vlhkých širokolistých lesů, které se rozprostírají přes povodí řeky Kongo a jejích přítoků ve střední Africe.
Ekoregiony kongolijských deštných pralesů:
1. Pobřežní lesy v Atlantském rovníku
2. Středokongolijské nížinné lesy
3. Východokongolijské bažinné lesy
4. Západokongolijské bažinné lesy
5. Severovýchodokongolijské nížinné lesy
6. Severozápadokongolijské nížinné lesy
Ekologie:
Kongolijské deštné pralesy jsou domovem neuvěřitelně rozmanité flóry a fauny. Lesy poskytují stanoviště pro více než 10 000 druhů rostlin, z nichž mnohé jsou endemické, což znamená, že se nikde jinde na světě nevyskytují. Mezi ikonické druhy patří vzácný bonobo a ohrožený gorila nížinná.
Geografie:
Kongolijské deštné pralesy se rozkládají přes několik zemí střední Afriky, včetně:
Angola (Kabinda)
Kamerun
Středoafrická republika
Demokratická republika Kongo
Republika Kongo
Rovníková Guinea
Gabon
Lesy jsou důležitým zdrojem obživy pro miliony lidí, kteří žijí v regionu. Poskytují dřevo, potraviny, léky a další zdroje. Kongolijské deštné pralesy však čelí řadě hrozeb, včetně odlesňování, těžby a klimatických změn.
Ochrana:
Ochrana kongolijských deštných pralesů je zásadní pro zachování jejich jedinečné biodiverzity a poskytování důležitých ekosystémových služeb. V regionu bylo zřízeno několik chráněných území, včetně národních parků a rezervací, které pomáhají chránit lesy a jejich divokou zvěř.
Kromě ochrany in situ je také důležité řešit základní příčiny odlesňování, jako je chudoba a nedostatek udržitelných alternativ obživy. Podpora udržitelného rozvoje a investice do ochrany lesů jsou nezbytné pro zajištění budoucnosti kongolijských deštných pralesů.
Kamerunské horské lesy
Kamerunské horské lesy, známé také jako lesy Kamerunské vysočiny, jsou horské tropické vlhké listnaté lesy nacházející se v pohoří, které vede od Guinejského zálivu a vytváří hranici mezi Kamerunem a Nigérií. Oblast se vyznačuje lesy a travnatými porosty, které se staly lidnatějšími, protože půda byla vyklácena pro zemědělskou činnost.
Ekologie
Biogeografická oblast: Afrotropická
Biom: Tropické a subtropické vlhké listnaté lesy
Hraničí s:
Pobřežní lesy Cross-Sanaga-Bioko
Guinejské lesy-savanová mozaika
Horské lesy Mount Cameroon a Bioko
Severní konžské lesy-savanová mozaika
Geografie
Rozloha: 38 000 km2
Země: Kamerun, Nigérie
Souřadnice: 6° s. š., 11° v. d.
Ochrana přírody
Stav ochrany: Kritický/ohrožený
Chráněno: 6,9 %
Gregorova příkopová propadlina
Gregorova příkopová propadlina (svahilsky Ufa la Gregori) je východní větev systému východoafrického příkopového zlomu. Příkop vzniká v důsledku oddělování somálské desky od núbijské desky, které je poháněno tepelným proudem. Ačkoli se tento termín někdy používá v užším smyslu pro keňský příkop, širší definice Gregoryho příkopu je soubor zlomů a příkopů táhnoucích se směrem na jih od Adenkého zálivu přes Etiopii a Keňu do severní Tanzanie, procházejících přes místní vyvýšeniny etiopské a keňské klenby.
V jižní části Gregoryho příkopu byly nalezeny starověké fosílie raných homininů, předků lidí.
Vznik a geologie
Gregorova příkopová propadlina je součástí východoafrického příkopového systému, který se táhne od Rudého moře na severu až po Mosambický průliv na jihu. Příkopový systém je výsledkem kontinentálního riftu, což je proces, při kterém se zemská kůra rozděluje a vytváří nové oceánské pánve.
V případě Gregoryho příkopu se somálská deska odděluje od núbijské desky v důsledku tepelného proudu stoupajícího z hlubokého pláště Země. Tepelný proud způsobuje, že se kůra podél příkopu ztenčuje a natahuje, což vede k tvorbě zlomů a příkopů.
Geografie
Gregorova příkopová propadlina je dlouhá asi 1 500 km a široká až 100 km. Je rozdělena do několika hlavních úseků, včetně:
Etiopský úsek: Táhne se od Adenkého zálivu na severu až k etiopské vysočině na jihu. V tomto úseku se nachází několik velkých jezer, včetně jezera Turkana a jezera Abaya.
Keňský úsek: Táhne se od etiopské vysočiny na severu až k jezeru Natron na jihu. V tomto úseku se nachází několik aktivních sopek, včetně sopky Mount Kenya a sopky Mount Longonot.
Tanzanský úsek: Táhne se od jezera Natron na severu až k jezeru Nyasa na jihu. V tomto úseku se nachází několik velkých národních parků, včetně národního parku Serengeti a národního parku Kilimandžáro.
Paleontologie
Jižní část Gregoryho příkopu je známá jako kolébka lidstva kvůli množství objevených fosílií raných homininů. Mezi tyto fosílie patří:
Australopithecus afarensis: Fosílie tohoto druhu, známé jako "Lucy", byly objeveny v Etiopii v roce 1974. Australopithecus afarensis žil před 3,9 až 2,9 miliony let a byl jedním z nejranějších známých předků člověka.
Homo habilis: Fosílie tohoto druhu byly objeveny v Keni v roce 1960. Homo habilis žil před 2,4 až 1,4 miliony let a byl jedním z prvních druhů homininů, kteří vyráběli kamenné nástroje.
Homo erectus: Fosílie tohoto druhu byly objeveny v Keni a Tanzanii. Homo erectus žil před 1,9 až 0,14 miliony let a byl prvním druhem homininů, který se rozšířil mimo Afriku.
Objevy těchto fosílií poskytly cenné informace o evoluci člověka a o podmínkách, ve kterých žili naši předkové.
Souostroví Dahlak
Souostroví Dahlak je eritrejské souostroví nacházející se v Rudém moři nedaleko Massawy v Eritreji. Skládá se ze dvou velkých a 124 malých ostrovů.
Geografie
Souřadnice: 15°50' severní šířky, 40°12' východní délky
Sousedí s Rudým mořem
Hlavní ostrovy
Dahlak Kebir
Dhuladhiya
Dissei
Dohul (Dehil)
Erwa
Správa
Eritrea
Demografie
Počet obyvatel: cca 3 000
Jazyky: dahalik
Historie
Perlové rybolov v souostroví Dahlak je známý od římských dob a dodnes se zde těží značné množství perel.
Ekonomika
Hlavními ekonomickými činnostmi jsou rybolov, cestovní ruch a těžba perel.
Turismus
Souostroví Dahlak je oblíbenou turistickou destinací díky svým nedotčeným plážím, korálovým útesům a historickým památkám.
Kultura
Obyvatelé souostroví Dahlak jsou převážně muslimové a jejich kultura je silně ovlivněna arabskými a africkými tradicemi.
Ochrana životního prostředí
Souostroví Dahlak je domovem řady vzácných a ohrožených druhů, včetně dugongů, mořských želv a korálových útesů. Eritrejská vláda vyhlásila část souostroví za mořský národní park, aby chránila jeho jedinečný ekosystém.
Haníšské ostrovy (arabsky: جزر حنيش, tigrejsky: ደሴታት ሃኒሽ) jsou souostroví v Rudém moři, které se skládá ze tří hlavních ostrovů uprostřed řady menších ostrůvků a skal.
Geografie
Poloha: Rudé moře
Souřadnice: 13°45′ s. š., 42°45′ v. d.
Přilehlé: Báb-el-Mandeb
Hlavní ostrovy:
Ostrov Zuqar
Velký Haníš
Malý Haníš
Sujúl Haníš
Nejvyšší bod: Džabal Zuqar, ostrov Zuqar (623,9 m n. m.)
Správa
Země: Jemen
Governorát: Al Hudajda
Časové pásmo: Arabský standardní čas
Historie
Haníšské ostrovy jsou převážně pod kontrolou Jemenu, přičemž pouze několik malých jihozápadních skal a ostrůvků bylo postoupeno Eritreji po konfliktu o Haníšské ostrovy v letech 1994-1995.
Tadžurský záliv
Tadžurský záliv (somálsky: Gacanka Tajuura; arabsky: خليج تدجورا) je záliv neboli pánev v Indickém oceánu na Africkém rohu. Leží jižně od Bab el-Mandebského průlivu, který je vstupem do Rudého moře, na 11°42′ severní šířky a 43°00′ východní délky. V zálivu se nachází mnoho lovišť, rozsáhlé korálové útesy a hojně perlorodek. Většinu pobřeží tvoří území Džibutska, kromě krátkého úseku na jižním pobřeží, který je součástí území Somalilandu. Mezi další mořské biotopy v zálivu patří porosty mořských trav, solné pánve a mangrovy.
Geografie
Tadžurský záliv má maximální délku 64 km a maximální šířku 26 km. Jeho povrch je 1 920 km2 a průměrná hloubka -1 078 m. Salinita vody se pohybuje mezi 3,6–3,7 %. Maximální teplota vody je 31 °C a minimální teplota 26 °C. V zálivu se nachází několik ostrovů, včetně ostrovů Moucha, Maskali, Abou Maya a Ile Warramous.
Pobřežní města
Na pobřeží Tadžurského zálivu leží několik měst, včetně:
Džibutsko: Hlavní město Džibutska a největší město v zálivu.
Tadžura: Město v Džibutsku, které dalo zálivu jméno.
Sagallo: Město v Džibutsku s přístavem.
Obock: Město v Džibutsku s historickým významem.
Loyada: Město v Džibutsku s malým přístavem.
Lawyacado: Město v Somalilandu na jižním pobřeží zálivu.
Ekonomický význam
Tadžurský záliv má velký ekonomický význam pro region. Je důležitým zdrojem potravy, protože v jeho vodách se loví velké množství ryb. Záliv je také domovem rozsáhlých korálových útesů, které jsou oblíbeným cílem turistů a potápěčů. Kromě toho se v zálivu nachází hojně perlorodek, které jsou zdrojem cenných perel.
Ekologický význam
Tadžurský záliv je také ekologicky významný. Je domovem řady mořských organismů, včetně delfínů, velryb a mořských želv. V zálivu se nachází také řada důležitých mořských biotopů, jako jsou porosty mořských trav, solné pánve a mangrovy. Tyto biotopy poskytují útočiště a potravu mnoha druhům mořských organismů.
Hrozby
Tadžurský záliv čelí řadě hrozeb, včetně:
Nadměrný rybolov: Nadměrný rybolov ohrožuje populace ryb v zálivu.
Znečištění: Do zálivu se vypouští velké množství odpadních vod a průmyslových chemikálií, což ohrožuje mořské organismy.
Klimatická změna: Klimatická změna způsobuje zvyšování teploty vody v zálivu, což ohrožuje korálové útesy a další mořské organismy.
Je důležité chránit Tadžurský záliv a jeho ekosystém pro budoucí generace. Toho lze dosáhnout regulací rybolovu, snižováním znečištění a přijímáním opatření ke zmírnění dopadů klimatické změny.