Falský záliv (afrikánsky: Valsbaai) je vodní plocha v Atlantském oceánu mezi hornatým Kapským poloostrovem a pohořím Hottentots Holland na extrémním jihozápadě Jihoafrické republiky. Ústí zálivu směřuje na jih a je vymezeno Mys Dobré naděje na západě a Mys Hangklip na východě. Severní strana zálivu je nížinná Kapská plošina a východní strana je úpatí pohoří Hottentots Holland až k Mysu Hangklip, který leží téměř na stejné zeměpisné šířce jako Mys Dobré naděje. V půdorysu je záliv přibližně čtvercový, zhruba ve stejné míře od severu k jihu jako od východu k západu, s jižní stranou otevřenou do oceánu. Mořské dno se pozvolna svažuje od severu k jihu a je převážně tvořeno poměrně plochými nezpevněnými sedimenty. Velká část zálivu se nachází u pobřeží města Kapské Město a zahrnuje část mořské chráněné oblasti Národního parku Table Mountain a celou mořskou chráněnou oblast Helderberg. Název "Falský záliv" byl použit již před nejméně třemi sty lety námořníky vracejícími se z východu, kteří si spletli Mys Dobré naděje a Mys Hangklip, které jsou zhruba podobného profilu, když se k nim přibližují z jihovýchodu. Falský záliv se nachází na extrémním západním konci pobřežního mořského ekoregionu Agulhas, který se rozkládá od Mysu Dobré naděje k řece Mbashe přes kontinentální šelf, v překrývající se zóně mezi Mysy Agulhas a Dobré naděje, kde se mísí teplý proud Agulhas a chladnější vody jižního Atlantiku. Kontinentální šelf je v tomto ekoregionu nejširší, rozkládá se až 240 km od pobřeží na břehu Agulhas, ale u Falského zálivu je podstatně užší. Tento ekoregion má nejvyšší počet jihoafrických mořských endemitů a je hnízdištěm mnoha druhů. Přechod mezi ekoregionem Agulhas a chladnějším ekoregionem Benguela se nachází na Mysu Dobré naděje, na západní hranici Falského zálivu. Falský záliv také obsahuje největší jihoafrickou námořní základnu v Simon's Town (historicky základna pro Royal Navy) a malé rybářské přístavy v Kalk Bay a Gordon's Bay.
Pobřeží zlata je historický název oblasti na pobřeží Guinejského zálivu v západní Africe, která byla bohatá na zlato, ropu, sladkou ropu a zemní plyn. Tato bývalá oblast je nyní známá jako stát Ghana.
Historie
Historie Pobřeží zlata sahá až do 15. století, kdy sem přišli portugalští obchodníci a založili zde obchodní stanice. Portugalci se brzy stali dominantní silou v regionu a kontrolovali obchod se zlatem a dalšími komoditami. V 17. století se do oblasti dostali také Nizozemci, Angličané a Francouzi, kteří se snažili získat kontrolu nad lukrativním obchodem se zlatem.
V 19. století se Britové stali dominantní mocností na Pobřeží zlata a v roce 1874 založili kolonii Zlaté pobřeží. Britská kolonie se postupně rozšiřovala a zahrnovala území dnešní Ghany, Toga a části Pobřeží slonoviny.
V roce 1957 získala Ghana nezávislost na Velké Británii a změnila svůj název na Zlaté pobřeží. V roce 1960 se Ghana spojila s Britským Togolandem a vytvořila nový stát Ghana.
Zeměpis
Pobřeží zlata se nachází na pobřeží Guinejského zálivu v západní Africe. Hraničí s Pobřežím slonoviny na západě, Burkinou Faso a Togem na severu a Beninem na východě. Rozloha Pobřeží zlata je 238 535 km2.
Pobřeží zlata je převážně nížinatá oblast s několika kopci a horami. Nejvyšším bodem je hora Afadjato, která se nachází na hranici s Togem a má nadmořskou výšku 885 metrů.
Klima na Pobřeží zlata je tropické, s vysokými teplotami a vlhkostí po celý rok. Období dešťů trvá od dubna do října a období sucha od listopadu do března.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel Pobřeží zlata se odhaduje na 31 072 945. Největší etnickou skupinou jsou Akanové, kteří tvoří asi 44 % populace. Mezi další významné etnické skupiny patří Eweové, Gaové, Dagombaové a Gonjaové.
Úředním jazykem Pobřeží zlata je angličtina, ale mluví se zde také mnoha místními jazyky, včetně twi, fante, ewe a dagbani.
Ekonomika
Pobřeží zlata je bohatá země s rozmanitou ekonomikou. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou těžba zlata, ropy a zemního plynu. Pobřeží zlata je také významným producentem kakaa, kávy a dřeva.
Země má také rostoucí sektor služeb, zejména v oblasti cestovního ruchu, financí a telekomunikací.
Kultura
Pobřeží zlata má bohatou kulturu, která je ovlivněna africkými, evropskými a arabskými vlivy. Hudba, tanec a umění jsou nedílnou součástí ghanské kultury.
Mezi nejznámější ghanské hudební žánry patří highlife, hiplife a afrobeat. Ghanské tance jsou často energické a rytmické, zatímco ghanské umění je známé svou barevností a vitalitou.
Turismus
Pobřeží zlata je oblíbenou turistickou destinací, zejména díky svým krásným plážím, národním parkům a historickým památkám. Mezi nejnavštěvovanější místa patří:
Accra, hlavní město Ghany
Cape Coast Castle, bývalá pevnost a obchodní stanice
Národní park Kakum, deštný prales s visutými mosty
Jezero Volta, největší umělé jezero na světě
Ashanti Region, kulturní centrum Ghany
Guinejská lesosavana
Guinejská lesosavana, známá také jako guinejský přechod les-savana, je výrazná ekologická oblast v západní Africe. Rozkládá se přes několik zemí, včetně Guineje, Sierry Leone, Libérie, Pobřeží slonoviny, Ghany, Toga, Beninu, Nigérie a Kamerunu. Tato oblast je charakteristická jedinečnou směsicí zalesněných oblastí a savan, které vytvářejí rozmanitou a dynamickou krajinu.
Jde o ekoregion západní Afriky, pás propletených lesů, savan a travnatých porostů táhnoucí se od východu na západ a oddělující vlhké tropické lesy u pobřeží od západosúdánské savany ve vnitrozemí.
Zeměpis
Rozloha: 668 905 km2
Země: Benin, Kamerun, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Pobřeží slonoviny, Libérie, Nigérie, Senegal, Sierra Leone, Togo
Ekologie
Oblast: Afrotropická
Biom: Tropické a subtropické trávníky, savany a křoviny
Hranice
Lesy kamerunské vysočiny
Přechodné lesy Cross-Niger
Pobřežní lesy Cross-Sanaga-Bioko
Východoguinejské lesy
Guinejské mangrovy
Guinejské horské lesy
Nigerijské nížinné lesy
Severokongská lesosavana
Západosúdánská savana
Západoguinejské nížinné lesy
Ochrana
Stav ochrany: Kritický/ohrožený
Chráněná oblast: 107 116 km² (16 %)
Západní súdánská savana
Západní súdánská savana je tropická savana, která se rozkládá po západní Africe.
Geografie
Rozloha: 1 632 821 km²
Země: Benin, Burkina Faso, Gambie, Ghana, Guinea, Pobřeží slonoviny, Mali, Niger, Nigérie, Senegal, Togo
Ekologie
Biom: Tropické a subtropické travnaté porosty, savany a křoviny
Sousední ekoregiony:
Východní súdánská savana
Východní guinejské lesy
Guinejská mozaika lesů a savan
Záplavová savana ve vnitrozemské deltě Nigeru
Mozaika lesů a travnatých porostů na planině Jos
Záplavová savana u jezera Čad
Mozaika na planině Mandara
Sahelská akáciová savana
Ochrana přírody
Stav ochrany: Kriticky ohrožená/ohrožená
Chráněná oblast: 233 942 km² (14 %)
Vegetace
Západní súdánská savana je charakteristická svými vysokými travinami, které jsou přerušovány stromy a keři. Dominujícími travními druhy jsou:
Andropogon gayanus
Hyparrhenia rufa
Loudetia kagerensis
Mezi běžné stromy a keře patří:
Acacia albida
Baobab
Bombax costatum
Combretum micranthum
Sclerocarya birrea
Fauna
Západní súdánská savana je domovem rozmanité škály zvířat, včetně:
Savci: slon africký, lev, leopard, gepard, hyena skvrnitá, pes hyenovitý
Ptáci: pštros dvouprstý, volavka obrovská, čáp černý, sup mrchožravý
Plazi: varan nilský, krajta královská, kobra egyptská
Ohrožení
Západní súdánská savana je ohrožena řadou faktorů, včetně:
Ztráta stanovišť v důsledku zemědělství, těžby dřeva a rozvoje infrastruktury
Nadměrná pastva
Pytláctví
Změna klimatu
Ochranářská opatření
K ochraně západní súdánské savany jsou přijímána následující opatření:
Zřizování chráněných oblastí
Obnova stanovišť
Omezování nadměrné pastvy
Boj proti pytláctví
Vzdělávání místních komunit o významu ochrany přírody
Etiopie
Termín Etiopie (řecky Αἰθιοπία, Aithiopía) se v klasických textech poprvé objevuje jako zeměpisný pojem označující horní část údolí Nilu v Súdánu, oblasti jižně od Sahary a některé oblasti v Asii. Nejstarší zmínky o něm pocházejí z Homérových děl: dvakrát se objevuje v Iliadě a třikrát v Odyssei. Řecký historik Hérodotos používá tento název pro označení částí subsaharské Afriky, které byly v té době známé jako obyvatelný svět.
Etymologie
Původ slova Etiopie není zcela jasný. Někteří badatelé se domnívají, že pochází z řeckého slova αἰθίοψ (aithíops), které znamená „spálená tvář“ nebo „černá tvář“. Jiní se domnívají, že pochází z egyptského slova „Ta-Nehet“, které znamená „Země černých lidí“.
Historické použití
Termín Etiopie byl v průběhu historie používán k označení různých oblastí:
Starověká Etiopie: V klasickém období se Etiopie vztahovala na horní část údolí Nilu v Súdánu, oblasti jižně od Sahary a některé oblasti v Asii.
Aksumské království: Ve 4. století n. l. se název Etiopie začal používat pro Aksumské království, které se nacházelo v severní Etiopii a Eritreji.
Etiopské císařství: V 13. století se Etiopské císařství stalo hlavním nástupcem Aksumského království a název Etiopie se začal používat pro celé území pod jeho kontrolou.
Moderní Etiopie: V 19. století se název Etiopie začal používat pro moderní stát Etiopie, který se nachází ve východní Africe.
Současné použití
Dnes se název Etiopie používá pro dvě země:
Etiopie: Moderní stát ve východní Africe.
Etiopské císařství: Zaniklý stát, který existoval od 13. do 20. století.
Další významy
Kromě svého zeměpisného významu má termín Etiopie také několik dalších významů:
Etnická skupina: Etiopie se také používá k označení etnické skupiny, která pochází z Etiopie.
Jazyk: Etiopština je jazyk, kterým mluví lidé v Etiopii.
Kultura: Etiopie má bohatou kulturu, která zahrnuje hudbu, tanec, literaturu a umění.
Vnitrozemská delta Nigeru Vnitrozemská delta Nigeru, známá také jako Macina nebo Masina, je vnitrozemská delta řeky Niger. Jedná se o oblast říčních mokřadů, jezer a niv v polosuchém pásu Sahelu ve středním Mali, jižně od pouště Sahara. Delta pokrývá rozlohu 4 119 500 hektarů (15 905 čtverečních mil) a byla zapsána na seznam Ramsarských mokřadů 1. února 2004 pod referenčním číslem 1365. Vnitrozemská delta Nigeru je jedinečným a důležitým ekosystémem, který poskytuje útočiště široké škále rostlin a živočichů. Delta je také domovem významné lidské populace, která závisí na jejích zdrojích pro své živobytí. Geografie Vnitrozemská delta Nigeru se nachází v centrální části Mali, mezi městy Mopti a Timbuktu. Delta je tvořena soutokem řek Niger a Bani. Řeka Niger vstupuje do delty z jihovýchodu a řeka Bani z jihozápadu. Delta se poté rozlévá do sítě řek, kanálů a jezer. Delta je plochá oblast s nadmořskou výškou mezi 200 a 300 metry. Půda je písčitá a jílovitá a je bohatá na organickou hmotu. Delta je také domovem řady solných jezer, která se tvoří během období sucha. Klima Klima vnitrozemské delty Nigeru je polosuché. Období dešťů trvá od června do září a období sucha od října do května. Průměrné roční srážky jsou asi 500 milimetrů. Teploty jsou vysoké po celý rok, s průměrnými denními teplotami mezi 25 a 35 stupni Celsia. V noci mohou teploty klesnout pod 10 stupňů Celsia. Flóra Vnitrozemská delta Nigeru je domovem široké škály rostlin. Mezi nejběžnější rostliny patří trávy, rákosy a stromy. Delta je také domovem řady vzácných a ohrožených druhů rostlin, včetně palmy dum a akácie senegalské. Fauna Vnitrozemská delta Nigeru je domovem široké škály živočichů. Mezi nejběžnější zvířata patří ptáci, ryby a savci. Delta je také domovem řady vzácných a ohrožených druhů zvířat, včetně slona afrického, hrocha obecného a krokodýla nilského. Lidská populace Vnitrozemská delta Nigeru je domovem významné lidské populace. Populace se skládá převážně z etnických skupin Fulani, Bambara a Songhai. Lidé v deltě závisí na jejích zdrojích pro své živobytí. Hlavními hospodářskými činnostmi jsou zemědělství, rybolov a pastevectví. Hrozby Vnitrozemská delta Nigeru čelí řadě hrozeb, včetně změny klimatu, odlesňování a nadměrného využívání vodních zdrojů. Změna klimatu způsobuje, že období sucha jsou delší a intenzivnější, což vede k poklesu hladiny vody v deltě. Odlesňování také vede ke ztrátě stanovišť pro rostliny a živočichy. Nadměrné využívání vodních zdrojů vede k poklesu hladiny vody v deltě a zhoršování kvality vody. Ochrana Vnitrozemská delta Nigeru je důležitým ekosystémem, který poskytuje útočiště široké škále rostlin a živočichů. Delta je také domovem významné lidské populace, která závisí na jejích zdrojích pro své živobytí. K ochraně delty je třeba řešit hrozby, kterým čelí, včetně změny klimatu, odlesňování a nadměrného využívání vodních zdrojů.
Mittelafrika: Německá koloniální vize ve střední a východní Africe Mittelafrika (německy: [ˈmɪtl̩ˌʔaːfʁika], „Střední Afrika“) je název vytvořený pro geostrategický region ve střední a východní Africe. Podobně jako Mitteleuropa vyjadřoval Mittelafrika zahraničněpolitický cíl Německa před první světovou válkou, kterým bylo přivést tento region pod německou nadvládu. Rozdíl spočíval v tom, že Mittelafrika měla být pravděpodobně souborem německých kolonií v Africe, zatímco Mitteleuropa byla koncipována jako geostrategická nárazníková zóna mezi Německem a carským Ruskem, která měla být zaplněna loutkovými státy. Německé strategické myšlení bylo takové, že pokud by bylo možné připojit oblast mezi koloniemi Německá východní Afrika (Rwanda, Burundi a Tanganika (Tanzanie bez ostrova Zanzibar)), Německá jihozápadní Afrika (Namibie bez Walvis Bay) a Kamerun (dnešní Kamerunská republika), mohla by být vytvořena souvislá entita pokrývající šířku afrického kontinentu od Atlantiku po Indický oceán. Vzhledem k bohatství přírodních zdrojů samotné Konžské pánve by tento region přinesl kolonizující mocnosti značné bohatství prostřednictvím využívání přírodních zdrojů a přispěl by k dalšímu německému cíli hospodářské soběstačnosti. Koncept sahá až do 90. let 19. století, kdy tehdejší německý kancléř Leo von Caprivi získal Capriviho pruh v Heligolandsko-zanzibarské smlouvě. Toto rozšíření Německé jihozápadní Afriky připojilo kolonii k řece Zambezi. Britské a německé impérium soupeřily o kontrolu nad oblastí, která nyní zahrnuje Zimbabwe, Zambii a Malawi. Podnikatel Cecil Rhodes se sídlem v Jižní Africe založil jménem britské vlády kolonii v tomto regionu (nazvanou Rhodesie, podle samotného Rhodose). Německo také jednalo s Británií o tom, aby přiměla svého spojence Portugalsko, aby jim postoupilo své kolonie Angolu a Mosambik. Britové však měli přednostní obchodní dohody s Portugalskem, se kterým byli dlouhodobě spojenci; ačkoli byly vytvořeny plány na případné anglo-německé rozdělení portugalské koloniální říše, Británie by viděla svou pozici v Africe vážně oslabenou, pokud by byly použity, protože Němci by pak mohli účinně ohrozit svou plánovanou „silnici z Kapského Města do Káhiry“. Tyto plány byly pravděpodobně vytvořeny tak, aby byly použity pouze jako poslední možnost k usmíření Německa v případě, že by hrozilo narušením rovnováhy sil v Evropě. Nicméně vzhledem k tomu, že zájmy německé zahraniční politiky byly v následujících letech zaměřeny především na získání nadvlády v samotné Evropě a nikoli v Africe, byly nakonec odloženy. Jelikož je pravděpodobné, že německé koncepty Mittelafriky byly navrženy tak, aby vyvíjely tlak na Británii, aby tolerovala rostoucí německou dominanci na evropském kontinentu, a nikoli naopak, koloniální ústupky by nikdy neuklidnily Německé císařství, jak si britští politici v té době uvědomili. Německá touha po založení Mittelafriky byla zahrnuta do německých cílů v první světové válce, pokud Německo očekávalo, že bude schopno získat belgické Kongo, pokud porazí Belgii v Evropě. Plná realizace Mittelafriky závisela na německém vítězství na evropském bojišti první světové války, kde by Británie byla nucena vyjednávat a postoupit svou kolonii Rhodesii Německu, když čelila německému kontinentu ovládanému kontinentu přes Lamanšský průliv. V průběhu skutečné války německé aspirace v Mittelafrice nikdy neodpovídaly událostem na africkém bojišti první světové války. Německé kolonie byly na velmi odlišných úrovních obrany a početní síly, když válka v Evropě začala, a nebyly schopny vést válku kvůli nedostatku materiálu.
Společenství říší Společenství říší je suverénní stát, jehož monarchou a hlavou státu je Karel III. Všechny říše jsou si rovny a nezávislé na sobě, ačkoli jedna osoba sídlící ve Spojeném království působí jako monarcha každé z nich. [1] [2] [3] Fráze Společenství říší je neformální označení, které není použito v žádném zákoně. K roku 2024 existuje 15 říší Společenství: Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Belize, Kanada, Grenada, Jamajka, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalamounovy ostrovy, Tuvalu a Spojené království. Všechny jsou členy Společenství národů, mezivládní organizace 56 nezávislých členských států. Karel III. je také hlavou Společenství, což je neústavní role. Pojem, že tyto státy sdílejí stejnou osobu jako svého monarchu, sahá až do roku 1867, kdy se Kanada stala prvním dominiem, samosprávnou zemí Britského impéria. S rostoucí nezávislostí dominií ve 20. letech 20. století Balfourova deklarace z roku 1926 původně založila Společenství národů a stanovila, že národy jsou považovány za „rovné v postavení ... ačkoli jsou spojeny společnou věrností koruně“. [1] Westminsterský statut z roku 1931 dále upravil vztah mezi říšemi a korunou, včetně úmluvy, že jakákoli změna v následnictví v jakékoli zemi musí být dobrovolně schválena všemi ostatními. Moderní Společenství národů bylo poté formálně ustaveno Londýnskou deklarací v roce 1949, kdy se Indie chtěla stát republikou, aniž by opustila Společenství; to zanechalo sedm nezávislých národů sdílejících korunu: Spojené království, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická republika, Pákistán a Ceylon (nyní Srí Lanka). Od té doby byla nová království vytvořena prostřednictvím nezávislosti bývalých kolonií a závislých území a některá království se také stala republikami. Barbados byl poslední říší, která se stala republikou, a to 30. listopadu 2021. [4]
Negroland Negroland je zastaralý termín používaný v evropské kartografii, kterým se označovala západní Afrika, oblast obývaná černochy. Tento termín pravděpodobně přímo vychází z arabského výrazu Bilád as-Súdán (بلاد السودان), což znamená „Země černochů“ a odpovídá zhruba stejné oblasti. V této oblasti žily různé skupiny lidí. Peršané tuto oblast nazývali Zangistán (زنگستان), což znamená „Země černochů“ a název Zang pro černocha se stále používá v názvu Zanzibar (z perského زنگبار (Zangibār), což znamená „Pobřeží černochů“). Tento název dali perští mořeplavci, když tuto oblast navštívili ve středověku. Mezi nejvýznamnější státy, které byly považovány za součást Negrolandu, patřila říše Bornu a chalífát Sokoto. „Negroland“ představoval oblast mezi Guineou a „Saharou“ neboli „Pouští“, Saharskou pouští. Název „Sahara“ pochází z arabského slova pro „poušť“ v ženském nepravidelném tvaru, singulár ṣaḥra' (صحراء /ˈsˤaħra/), plurál ṣaḥārā (صَحَارَى /ˈsˤaħaːraː/[4][5][6][7]), ṣaḥār (صَحَار), ṣaḥrāwāt (صَحْارَاوَات), ṣaḥāriy (صَحَارِي). „Guinea“, kterou nesmíme zaměňovat s moderním státem, se tehdy vztahovala na jižně orientované pobřeží západní Afriky a zemi, která se odtud táhla proti proudu řeky. Herman Moll na své mapě z roku 1727 označuje tyto oblasti jako „Pobřeží zrna“, „Pobřeží otroků“ a „Pobřeží zlata“. „Negroland“ bylo území severně od této oblasti, podél východo-západní osy řeky Niger a pobřeží obráceného k západu. Mollova mapa označuje Gambii, Senegal, Mandingu a mnoho dalších území. V roce 1823 byla přibližně stejná oblast označována jako „Nigritia“ na americké mapě vydané Fieldingem Lucasem Jr.
Françafrique Françafrique je pojem označující vliv Francie (nebo také pré carré, což ve francouzštině znamená „dvorek“) na bývalé francouzské a (také francouzsky mluvící) belgické kolonie v subsaharské Africe. Termín vznikl z výrazu France-Afrique, který použil první prezident Pobřeží slonoviny Félix Houphouët-Boigny v roce 1955 k popisu úzkých vztahů své země s Francií. Později jej François-Xavier Verschave v roce 1998 hanlivě přejmenoval na Françafrique, aby kritizoval údajné korupční a tajné aktivity různých francouzsko-afrických politických, ekonomických a vojenských sítí, které byly také definovány jako francouzský neokolonialismus. Po získání nezávislosti afrických kolonií od roku 1959 Francie nadále udržovala vliv nad novými zeměmi, což bylo klíčové pro vizi tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla o Francii jako globální mocnosti (nebo francouzsky grandeur) a jako hrázi britskému a americkému vlivu v postkoloniálním světě. Spojené státy podporovaly pokračující přítomnost Francie v Africe, aby zabránily tomu, aby region spadl pod sovětský vliv během studené války. Francie udržovala úzké politické, ekonomické, vojenské a kulturní vazby se svými bývalými africkými koloniemi, které byly mnohovrstevné a zahrnovaly institucionální, poloinstitucionální a neformální úrovně. Françafrique se vyznačuje několika rysy, které se objevily během studené války. První z nich byla africká buňka, skupina složená z francouzského prezidenta a jeho blízkých poradců, kteří rozhodovali o politice v Africe, často v úzké spolupráci s mocnými obchodními sítěmi a francouzskou tajnou službou. Dalším rysem byla franková zóna, měnová unie, která přivázala měny většiny frankofonních afrických zemí k francouzskému franku. Françafrique se také z velké části zakládala na konceptu spolupráce, který byl realizován prostřednictvím řady dohod o spolupráci, které umožnily Francii navázat úzké politické, ekonomické, vojenské a kulturní vazby se svými bývalými africkými koloniemi. Francie se také považovala za garanta stability v regionu, a proto přijala intervenční politiku v Africe, což vedlo k vojenským intervencím, které probíhaly v průměru jednou ročně od roku 1960 do poloviny 90. let. A konečně, ústředním rysem Françafrique byly osobní sítě, které podporovaly neformální, rodinné vztahy mezi francouzskými a africkými vůdci. Tyto sítě často postrádaly dohled a kontrolu, což vedlo ke korupci a státnímu vydírání. Po studené válce režim Françafrique oslabil kvůli rozpočtovým omezením Francie, větší veřejné kontrole doma, úmrtí klíčových aktérů Françafrique (Foccart, Mitterrand, Pasqua a členové společnosti Elf) a integraci Francie do Evropské unie. Ekonomická liberalizace, vysoké zadlužení a politická nestabilita bývalých afrických kolonií snížily jejich politickou a ekonomickou atraktivitu, což vedlo Francii k přijetí pragmatičtějšího a tvrdšího přístupu ke svým africkým vztahům.