Aramejština Aramejština je severozápadní semitský jazyk, který vznikl ve starověké Sýrii a rychle se rozšířil do Mezopotámie, jižní Levantě, jihovýchodní Anatolii, východní Arábii a Sinajskému poloostrovu, kde se nepřetržitě píše a mluví v různých variantách již více než tři tisíce let. Aramejština sloužila jako jazyk veřejného života a správy starověkých království a říší a také jako jazyk bohoslužby a náboženského studia. Několik moderních variant, novoaramejské jazyky, stále mluví Asyřané, mandejci, mizrachští Židé a ve městech Maalula a nedaleké Džubb'adín v Sýrii. Aramejština se používá jako liturgický jazyk několika západoasijských církví. Aramejština patří do severozápadní skupiny semitské jazykové rodiny, která zahrnuje také vzájemně srozumitelné kanaánské jazyky jako hebrejština, edomitština, moabitština, ekronitština, suteanština a fénicština, stejně jako amoritština a ugaritština. Aramejské jazyky jsou psány aramejským písmem, které je odvozeno od fénického písma, a nejvýznamnější variantou písma je syrské písmo. Aramejské písmo se také stalo základem pro vytvoření a přizpůsobení specifických písemných systémů v některých dalších semitských jazycích západní Asie, jako je hebrejské písmo a arabské písmo. Aramejské jazyky jsou nyní považovány za ohrožené, přičemž několik variant používají převážně starší generace. Vědci pracují na zaznamenání a analýze všech zbývajících variant novoaramejských jazyků, než nebo pokud vymřou. Aramejské dialekty dnes tvoří mateřské jazyky Asyřanů a Mandejců, stejně jako některých mizrachských Židů. Rané aramejské nápisy pocházejí z 11. století př. n. l., což je řadí mezi nejstarší jazyky, které byly zapsány. Arameista Holger Gzella poznamenává: "Jazyková historie aramejštiny před objevením prvních textových pramenů v devátém století př. n. l. zůstává neznámá."
Soqotrština
Soqotrština (vlastním jménem ماتڸ دسقطري, mɛ́taḷ di-saḳɔ́ṭri) je jižnosemitský jazyk mluvený Soqotrany na ostrově Sokotra a dvou blízkých ostrovech Abd al Kuri a Samhah v souostroví Sokotra v průlivu Guardafui.
Soqotrština je jedním ze šesti jazyků tvořících skupinu moderních jihoarabských jazyků (MSAL). Mezi tyto další jazyky patří mehri, shehri, bathari, harsusi a hobyot. Všechny se mluví v různých oblastech jižní Arábie.
Historie
Soqotrština se vyvinula z prajihoarabštiny, společného předka všech semitských jazyků. Odhaduje se, že se od ostatních jihoarabských jazyků oddělila kolem roku 1000 př. n. l.
Rozšíření
Soqotrština se mluví především na ostrově Sokotra, kde je úředním jazykem. Menší skupiny mluvčích lze nalézt také na ostrovech Abd al Kuri a Samhah a v některých pobřežních oblastech jižního Jemenu.
Počet mluvčích
Počet mluvčích soqotrštiny se odhaduje na 110 000. Většina mluvčích žije na ostrově Sokotra.
Dialekty
Soqotrština má dva hlavní dialekty:
Hadíbu (مڎة حدبو, miḍa hadību): mluvený ve městě Hadiboh a okolí
Qulensí (مڎة قلنسيه, miḍa qulensī): mluvený v západní části ostrova Sokotra
Gramatika
Soqotrština má bohatou morfologii a systém verbálních konjugací. Má tři gramatické rody (mužský, ženský a střední) a dvě čísla (jednotné a množné).
Slovosled
Slovosled v soqotrštině je zpravidla subjekt-verb-objekt.
Fonologie
Soqotrština má 28 fonémů, včetně 22 souhlásek a 6 samohlásek. Souhláskový systém je charakteristický přítomností faryngálních a uvulárních souhlásek.
Písmo
Soqotrština nemá vlastní písmo. Obvykle se píše arabským písmem s přidáním několika dodatků pro reprezentaci specifických soqotrských fonémů.
Lexikon
Soqotrština má rozsáhlou slovní zásobu, která odráží její jedinečné prostředí a kulturu. Mnoho slov souvisí s mořským životem, rybolovem a pastevectvím.
Vliv na jiné jazyky
Soqotrština ovlivnila jiné jazyky v regionu, včetně arabštiny a hindštiny. Některá soqotrská slova byla přijata do těchto jazyků, aby označovala místní flóru a faunu.
Ohrožení
Soqotrština je ohroženým jazykem. Počet mluvčích klesá kvůli urbanizaci, vlivu arabštiny a nedostatku vzdělávacích materiálů v soqotrštině.
Ekonomika Blízkého východu
Statistiky
Populace: 371 milionů
HDP: 5,08 bilionů USD (nominální; odhad 2023)
HDP: 7,04 bilionů USD (PPP; odhad 2023)
Růst HDP: 3,2 % (odhad 2023)
HDP na obyvatele: 19 860 USD (nominální; odhad 2023)
HDP na obyvatele: 27 520 USD (PPP; odhad 2023)
Inflace (CPI): 11,3 % (odhad 2023)
Nezaměstnanost: 10,6 % (2021)
Veřejné finance: Vládní dluh 35 % HDP (odhad 2023)
Zdroj: Většina čísel pochází z Mezinárodního měnového fondu (MMF).
Ekonomika Blízkého východu je velmi různorodá. Národní ekonomiky se pohybují od rentérů vyvážejících uhlovodíky až po centralizované socialistické ekonomiky a tržní ekonomiky.
Region je nejznámější produkcí a vývozem ropy. To má významný dopad na celý region prostřednictvím generovaného bohatství a využívání pracovní síly. V posledních letech se mnoho zemí v regionu snaží diverzifikovat své ekonomiky.
Vodní konflikt na Blízkém východě a v severní Africe
Vodní konflikt na Blízkém východě a v severní Africe (MENA) se týká především tří hlavních říčních povodí: povodí řeky Jordánu, povodí řek Tigris a Eufrat a povodí řeky Nilu. Region MENA pokrývá přibližně 11,1 milionu km².
V regionu MENA se nacházejí tři hlavní pouště:
Poušť Sahara, pokrývající velké části severní Afriky.
Rub al-Chálí, na jižním Arabském poloostrově.
Bádija aš-Šám, na severu Arabského poloostrova.
Kromě toho je velká část Íránu pokryta pouští.
Průměrné roční srážky jsou nižší než 100 mm v 65 % regionu, mezi 100 a 300 mm v 15 % regionu a více než 300 mm ve zbývající části regionu.
Očekává se, že podmínky vedoucí ke konfliktu se budou pouze zhoršovat a komplikovat, protože se v průběhu 21. století projeví plný dopad změny klimatu na Blízký východ a severní Afriku.
Kurdistán Definice Kurdistán (kurdsky: کوردستان, latinkou: Kurdistan) je geo-kulturní oblast na Blízkém východě, kde Kurdové tvoří většinovou populaci a kde se historicky rozvíjela kurdská kultura, jazyky a národní identita. Geografická poloha Kurdistán se zhruba rozkládá v severozápadních Zagroských a východních Tauruských pohořích. Obecně zahrnuje následující čtyři oblasti: jihovýchodní Turecko (Severní Kurdistán), severní Irák (Jižní Kurdistán), severozápadní Írán (Východní Kurdistán) a severní Sýrii (Západní Kurdistán). Některé definice zahrnují také části jižního Zakavkazska. Politická situace Kurdistán je sporné území, jehož hranice se liší podle různých definic. Některé mapy značně přehánějí jeho rozsah. Kurdští nacionalisté se snaží vytvořit nezávislý stát sestávající z některých nebo všech těchto oblastí s kurdskou většinou, zatímco jiní bojují za větší autonomii v rámci stávajících národních hranic. Historie Slovo "Kurdistán" se poprvé objevuje v seldžuckých kronikách z 11. století. Od 8. do 19. století zde vzniklo mnoho různých kurdských dynastií, emirátů, knížectví a náčelnictví. Ve 20. století došlo k vytvoření několika krátkodobých kurdských států, jako byl Kurdistán (1918-1919), Království Kurdistán (1921-1924), Kurdistanský újezd (1923-1929), Republika Ararat (1927-1930) a Republika Mahabad (1946). Irácký Kurdistán získal autonomní status v roce 1970 dohodou s iráckou vládou a jeho status byl znovu potvrzen v roce 2005 jako autonomní kurdský region v rámci federativní irácké republiky. V Íránu existuje také provincie Kurdistán, ale není samosprávná. Kurdové bojující v syrské občanské válce ovládli rozsáhlá území severní Sýrie a vytvořili samosprávné regiony v Autonomní správě severovýchodní Sýrie (běžně nazývané Rojava), kde usilují o autonomii v rámci federální Sýrie po skončení války. Demografické údaje Počet Kurdů v Kurdistánu se odhaduje na 25-30 milionů. Kromě Kurdů žijí v Kurdistánu také Arabové, Peršané, Turci a Zaza-Gorani. Jazyky Hlavními jazyky Kurdistánu jsou kurdština, arabština, perština, turečtina a zaza-goranština. Náboženství Většina Kurdů vyznává sunnitský islám. Existují však také menšiny šíitských muslimů, jezídů, křesťanů a dalších náboženských skupin.
Dějiny Židů ve Francii Dějiny Židů ve Francii sahají přinejmenším do raného středověku. Francie byla v tomto období centrem židovského učení, ale postupem času se pronásledování stupňovalo, včetně opakovaných vyhnání a návratů. Naproti tomu během Francouzské revoluce koncem 18. století byla Francie první evropskou zemí, která emancipovala své židovské obyvatelstvo. Antisemitismus se však stále objevoval v cyklech a svého vrcholu dosáhl v 90. letech 19. století, jak ukázala Dreyfusova aféra, a ve 40. letech 20. století za nacistické okupace a režimu ve Vichy. Před rokem 1919 žila většina francouzských Židů v Paříži, přičemž mnozí byli velmi hrdí na to, že jsou plně asimilováni do francouzské kultury, a tvořili exkluzivní podskupinu. Tradičnější judaismus měl základnu v Alsasku-Lotrinsku, které bylo v roce 1871 dobyto Německem a v roce 1918 po první světové válce získáno zpět Francií. Na počátku 20. století navíc do Francie přicházelo mnoho židovských uprchlíků a přistěhovalců z Ruska a východní a střední Evropy, což změnilo charakter francouzského judaismu ve 20. a 30. letech 20. století. Tito noví příchozí měli mnohem menší zájem o asimilaci do francouzské kultury. Někteří podporovali nové cíle, jako byl sionismus, Lidová fronta a komunismus, přičemž poslední dva byly populární mezi francouzskou politickou levicí. Během druhé světové války spolupracovala vláda ve Vichy s nacistickými okupanty na deportaci velkého počtu francouzských Židů i zahraničních židovských uprchlíků do koncentračních táborů. Do konce války bylo 25 % židovské populace Francie zavražděno v holokaustu, i když to bylo menší procento než ve většině ostatních zemí pod nacistickou okupací. Ve 21. století má Francie největší židovskou populaci v Evropě a třetí největší židovskou populaci na světě (po Izraeli a Spojených státech). Židovská komunita ve Francii čítá odhadem 480 000–550 000 osob, v závislosti na použité definici. Francouzské židovské komunity jsou soustředěny v metropolitních oblastech Paříže, která má největší židovskou populaci (277 000), Marseille s populací 70 000, Lyonu, Nice, Štrasburku a Toulouse. Většina francouzských Židů v 21. století jsou sefardští a mizrachičtí severoafričtí Židé, z nichž mnozí (nebo jejich rodiče) emigrovali z bývalých francouzských kolonií v severní Africe poté, co tyto země v 50. a 60. letech 20. století získaly nezávislost. Zahrnují široké spektrum náboženských vyznání, od ultraortodoxních komunit Charedi až po velký segment Židů, kteří jsou zcela sekulární a často se žení mimo židovskou komunitu. Přibližně 200 000 francouzských Židů žije v Izraeli. Od roku 2010 nebo tak se jich více stěhuje do Izraele v reakci na rostoucí antisemitismus ve Francii.
Sahara Sahara je poušť rozprostírající se v severní Africe. S rozlohou 9 200 000 kilometrů čtverečních je největší horkou pouští na světě a třetí největší pouští vůbec, menší jsou pouze pouště v Antarktidě a severním Arktidě. [1] [2] [3] Název "Sahara" je odvozen z arabštiny: صَحَارَى, romanized: ṣaḥārā /sˤaħaːraː/, což je lomený plurál slova ṣaḥrā' (صَحْرَاء /sˤaħraːʔ/), což znamená "poušť". [4] [5] [6] [7] Poušť pokrývá velkou část severní Afriky, vyjma úrodné oblasti na pobřeží Středozemního moře, pohoří Atlas v Maghrebu a údolí Nilu v Egyptě a Súdánu. [8] Rozkládá se od Rudého moře na východě a Středozemního moře na severu až k Atlantskému oceánu na západě, kde krajina postupně přechází z pouště v pobřežní nížiny. Na jihu ji ohraničuje Sahel, pás polosuchých tropických savan kolem údolí řeky Niger a súdánské oblasti subsaharské Afriky. Saharu lze rozdělit do několika oblastí, včetně západní Sahary, středního pohoří Ahaggar, pohoří Tibesti, pohoří Aïr, pouště Ténéré a libyjské pouště. Po několik set tisíc let se Sahara střídala mezi pouští a travnatou savanou v 20 000 let dlouhém cyklu [9] způsobeném precesí zemské osy (asi 26 000 let), jak se otáčí kolem Slunce, což mění polohu severoafrického monzunu.
Mír, který ukončil všechny míry První vydání v USA Autor: David Fromkin Země: Spojené státy Jazyk: Angličtina Žánr: Střední východ, Historie Nakladatel: Henry Holt (USA), Andre Deutsch (UK) Datum vydání: 1989 Typ média: Tisk (brožovaná vazba) Počet stran: 635 ISBN: 0-8050-6884-8 OCLC: 53814831 LC Class: DS63.2.G7 F76 2001 Mír, který ukončil všechny míry: Pád Osmanské říše a vznik moderního Blízkého východu (také s podtitulem Vznik moderního Blízkého východu, 1914–1922) je historická kniha z roku 1989 napsaná Davidem Fromkinem, finalistou Pulitzerovy ceny za obecnou literaturu faktu, která popisuje události vedoucí k rozpadu Osmanské říše během první světové války a drastické změny, které se v důsledku toho odehrály na Blízkém východě, což podle něj vedlo k nové světové válce, která stále pokračuje. Kniha byla široce chválena. Richard Holbrooke napsal: „Bez znalosti její historie nepochopí žádný politik tento region správně... Z široké škály knih o tomto regionu není relevantnější než Fromkinova velkolepá epopej Mír, který ukončil všechny míry.“ Wm. Roger Louis ji recenzoval v The New York Times a knihu označil za „vynikající... Čtenáři odejdou... nejen osvíceni, ale i vyzváni.“ The Times of London knihu popsaly jako „pravdu a nic než pravdu“.
Starověký Blízký východ
Blízký východ je území, které zahrnuje dnešní Egypt, státy Perského zálivu, Írán, Irák, Izrael a Palestinu, Kypr, Jordánsko, Libanon, Omán, Saúdskou Arábii, Sýrii, Turecko, Spojené arabské emiráty a Jemen.
Blízký východ, se svými zvláštními charakteristikami, nevznikl dříve než v pozdním druhém tisíciletí našeho letopočtu. Pro označení konceptu podobného dnešnímu Blízkému východu, ale v dřívější době, se používá termín starověký Blízký východ.
Tento seznam je zamýšlen jako časová osa historie Blízkého východu. Podrobnější informace naleznete v článcích o dějinách jednotlivých zemí. Starověké dějiny Blízkého východu naleznete v článku o starověkém Blízkém východě.
Regiony a státy
Úrodný půlměsíc: Region zahrnující dnešní Irák, Sýrii, Libanon, Izrael, Palestinu a Jordánsko. Byl centrem raných civilizací, jako byla Mezopotámie a Egypt.
Mezopotámie: Region mezi řekami Eufrat a Tigris v dnešním Iráku. Byl domovem Sumerů, Akkadů, Asyřanů a Babyloňanů.
Sumer: První známá civilizace na světě, která vznikla v jižní Mezopotámii kolem roku 3500 př. n. l.
Hamazi: Stát v jižní Mezopotámii, který existoval od roku 2500 př. n. l. do roku 1900 př. n. l.
Subartu: Region v severní Mezopotámii, který byl domovem kočovných kmenů.
Suhum: Stát v jižní Mezopotámii, který existoval od roku 2300 př. n. l. do roku 2100 př. n. l.
Uruk: Město v jižní Mezopotámii, které bylo jedním z prvních městských center na světě.
Akadská říše: Říše, která ovládala Mezopotámii v letech 2334-2154 př. n. l.
Gutejská dynastie: Dynastie, která vládla Mezopotámii v letech 2154-2120 př. n. l.
Simurrum: Stát v severní Mezopotámii, který existoval od roku 2000 př. n. l. do roku 1800 př. n. l.
Sumerian Empire: Říše, která ovládala Mezopotámii v letech 1900-1750 př. n. l.
Asýrie: Stát v severní Mezopotámii, který existoval od roku 2000 př. n. l. do roku 612 př. n. l.
Babylónie: Stát v jižní Mezopotámii, který existoval od roku 1894 př. n. l. do roku 539 př. n. l.
Kassites: Dynastie, která vládla Babylónii v letech 1595-1155 př. n. l.
Chaldea: Region v jižní Mezopotámii, který byl domovem Chaldejců.
Asyrská říše: Říše, která ovládala Blízký východ v letech 1365-612 př. n. l.
Babylonská říše: Říše, která ovládala Blízký východ v letech 612-539 př. n. l.
Egypt: Civilizace v severní Africe, která existovala od roku 3100 př. n. l. do roku 30 př. n. l.
Rané dynastické období: Období v egyptských dějinách, které trvalo od roku 3100 př. n. l. do roku 2686 př. n. l.
Stará říše: Období v egyptských dějinách, které trvalo od roku 2686 př. n. l. do roku 2181 př. n. l.
Střední říše: Období v egyptských dějinách, které trvalo od roku 2055 př. n. l. do roku 1650 př. n. l.
Nová říše: Období v egyptských dějinách, které trvalo od roku 1550 př. n. l. do roku 1069 př. n. l.
Ptolemaiovské království: Říše, která ovládala Egypt v letech 305-30 př. n. l.
Římský Egypt: Období v egyptských dějinách, kdy byl Egypt součástí Římské říše, trvající od roku 30 př. n. l. do roku 641 n. l.
Írán: Civilizace v západní Asii, která existuje od roku 550 př. n. l. do současnosti.
Elam: Stát v západní Asii, který existoval od roku 2700 př. n. l. do roku 539 př. n. l.
Lullubi: Stát v západní Asii, který existoval od roku 2300 př. n. l. do roku 1600 př. n. l.
Médové: Kmeny, které žily v západní Asii od roku 1000 př. n. l. do roku 550 př. n. l.
Achaimenovská říše: Říše, která ovládala Blízký východ v letech 550-330 př. n. l.
Parthská říše: Říše, která ovládala Blízký východ v letech 247 př. n. l. - 224 n. l.
Sásánovská říše: Říše, která ovládala Blízký východ v letech 224-651 n. l.
Anatolie: Poloostrov v západní Asii, který je dnes součástí Turecka.
Hattians: Kmeny, které žily v Anatolii od roku 2300 př. n. l. do roku 1700 př. n. l.
Hurrians: Kmeny, které žily v Anatolii a Mezopotámii od roku 2500 př. n. l. do roku 1200 př. n. l.
Hetité: Říše, která ovládala Anatolii v letech 1600-1200 př. n. l.
Luwian: Kmeny, které žily v Anatolii od roku 1400 př. n. l. do roku 700 př. n. l.
Neo-Hetité: Státy, které vznikly v Anatolii po pádu Heti
Latinizace perštiny
Latinizace perštiny je převod perského jazyka (íránská perština, darí a tádžičtina) do latinky. Existuje několik různých systémů romanizace, každý se svou vlastní sadou pravidel motivovaných vlastními ideologickými cíli.
Romanizace je mnoha persky mluvícím lidem známá. Mnozí používají ad hoc romanizaci pro textové zprávy a e-maily; dopravní značky v Íránu běžně obsahují jak perštinu, tak angličtinu (aby byly přístupné cizincům); a webové stránky používají romanizované názvy domén.
Perská abeceda
ا ب پ ت ث ج چ ح خ د ذ ر ز ژ س ش ص ض ط ظ ع غ ف ق ک گ ل م ن و ه ی
Persko-arabské písmo
Transliterace
Diakritika
Hamza
Číslice
Numerace
Romanizace nebo latinizace perštiny
Romanizace perštiny je proces převodu perského jazyka do latinky. Používá se z různých důvodů, například:
Aby byla perština přístupnější lidem, kteří neznají perské písmo.
Usnadnit výuku perštiny cizincům.
Umožnit používání perštiny v digitálních technologiích, jako jsou počítače a smartphony.
Existuje mnoho různých systémů romanizace perštiny, každý s vlastním souborem pravidel. Některé z nejběžnějších systémů jsou:
Systém ISO 233: Tento systém byl vyvinut Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a je široce používán v akademických a diplomatických kruzích.
Systém ALA-LC: Tento systém byl vyvinut Americkou knihovnickou asociací (ALA) a Kongresovou knihovnou (LC) a je široce používán v knihovnách a archivech.
Systém BGN/PCGN: Tento systém byl vyvinut Radou pro zeměpisná jména Spojených států (BGN) a Stálým výborem pro zeměpisná jména (PCGN) a je široce používán na mapách a zeměpisných publikacích.
Při výběru systému romanizace je důležité zvážit účel, pro který bude použit. Například systém ISO 233 je vhodný pro akademické a diplomatické účely, zatímco systém ALA-LC je vhodný pro knihovny a archivy.