Archeologický záznam Archeologický záznam je soubor fyzických (nikoli písemných) důkazů o minulosti. Je jedním ze základních pojmů v archeologii, akademické disciplíně zabývající se dokumentací a interpretací archeologického záznamu. Archeologická teorie se používá k interpretaci archeologického záznamu pro lepší pochopení lidských kultur. Archeologický záznam může zahrnovat jak nejstarší starověké nálezy, tak současné artefakty. Lidská činnost měla velký vliv na archeologický záznam. Destruktivní lidské procesy, jako je zemědělství a výstavba, mohou poškodit nebo zničit potenciální archeologická naleziště. Dalšími hrozbami pro archeologický záznam jsou přírodní jevy a drancování. Archeologie může být destruktivní vědou, protože při výkopu dochází ke ztrátě konečných zdrojů archeologického záznamu. Proto archeologové omezují rozsah výkopů, které na jednotlivých nalezištích provádějí, a pečlivě zaznamenávají vše, co najdou. Archeologický záznam je fyzickým záznamem lidské prehistorie a historie, toho, proč starověké civilizace vzkvétaly nebo upadaly a proč se tyto kultury měnily a rostly. Je to příběh lidského světa.
Cucurbita (tykev)
Tykve z rodu Cucurbita se vyskytují v celé škále barev a velikostí.
Taxonomické zařazení
Říše: Plantae (rostliny)
Klad: Tracheophyta (cévnaté rostliny)
Klad: Angiospermae (krytosemenné rostliny)
Klad: Eudicotyledoneae (dvouděložné rostliny)
Klad: Rosidae (růžokvěté rostliny)
Řád: Cucurbitales (tykvotvaré)
Čeleď: Cucurbitaceae (tykvicovité)
Trib: Cucurbiteae
Rod: Cucurbita L.
Synonyma
Mellonia Gasp.
Melopepo Mill.
Ozodycus Raf.
Pepo Mill.
Pileocalyx Gasp.
Sphenantha Schrad.
Tristemon Scheele 1848
Název
Cucurbita je latinský název pro "tykev".
Původ a rozšíření
Tykve rodu Cucurbita pocházejí z And a Mezoameriky. Dnes se pěstují po celém světě.
Druhy
Existuje 13 až 30 druhů tykví. Pět z nich je pěstováno a konzumováno pro svou dužinu a semena:
Cucurbita argyrosperma (tygří tykev)
Cucurbita ficifolia (květinová tykev)
Cucurbita maxima (velkoplodá tykev)
Cucurbita moschata (muškátová tykev)
Cucurbita pepo (tykvovitá tykev)
Charakteristika
Většina druhů tykví jsou popínavé liány dlouhé několik metrů s úponky. Existují však také keřovité kultivary druhů C. pepo a C. maxima.
Tykve mají žluté nebo oranžové květy, které jsou dvou typů: samičí a samčí. Samičí květy vytvářejí plody, zatímco samčí květy produkují pyl. V Severní a Střední Americe je opylují specializované včely, ale navštěvují je i další hmyz s všeobecnějšími potravními návyky, jako jsou medonosné včely.
Použití
Plody tykví jsou bohatým zdrojem živin, jako je vitamín A a vitamín C. Mají široké kulinářské využití, včetně koláčů, sušenek, chleba, dezertů, pudinků, nápojů a polévek. Přestože jsou botanicky plody, tykve se obvykle vaří a jedí jako zelenina. Dýně se používají ještě rozmanitěji a konzumují se jak jako zelenina, tak jako dezerty, například dýňový koláč.
L'Anse aux Meadows L'Anse aux Meadows je archeologické naleziště, které bylo poprvé vykopáno v 60. letech 20. století. Jedná se o pozůstatky norského osídlení z doby před přibližně 1 000 lety. Nachází se na nejsevernějším cípu ostrova Newfoundland v kanadské provincii Newfoundland a Labrador poblíž města St. Anthony. Podle odhadů datování pomocí uhlíku z let 990–1050 n. l., analýzy letokruhů z roku 1021 a průměrného datace pomocí uhlíku z roku 1014 je L'Anse aux Meadows jediné nesporné místo předkolumbovského transoceánského kontaktu Evropanů s Amerikou mimo Grónsko. Je pozoruhodné jako důkaz norské přítomnosti v Severní Americe a pro jeho možné spojení s Leiferem Erikssonem, jak je uvedeno v Grónské sáze a Sáze o Eriku Rudém, které byly sepsány ve 13. století. Archeologické důkazy nalezené na místě naznačují, že L'Anse aux Meadows mohlo sloužit jako základní tábor pro norské průzkumy Severní Ameriky, včetně oblastí na jihu. Místo o rozloze 7 991 hektarů (30,85 čtverečních mil) na souši a na moři obsahuje pozůstatky osmi budov postavených z drnů přes dřevěný rám. Na místě bylo vykopáno více než 800 norských předmětů. Byly identifikovány důkazy o výrobě železa a artefakty z bronzu, kostí a kamene. Místo bylo v roce 1968 označeno za národní historické místo Kanady a v roce 1978 za místo světového dědictví UNESCO. Parks Canada spravuje místo podle zákona o agentuře Parks Canada Agency Act (1998) a zákona o národních parcích Kanady (2000).
Newfoundland a Labrador Newfoundland a Labrador (angl. Newfoundland and Labrador, fr. Terre-Neuve-et-Labrador, zkratka NL) je nejvýchodnější provincií Kanady v Atlantském regionu. Provincie se skládá z ostrova Newfoundland a kontinentální oblasti Labradoru a má rozlohu 405 212 kilometrů čtverečních. V roce 2023 se počet obyvatel Newfoundlandu a Labradoru odhadoval na 533 710. Ostrov Newfoundland (a jeho menší sousední ostrovy) je domovem přibližně 94 procent obyvatel provincie, přičemž více než polovina žije na poloostrově Avalon. Labrador sousedí s provincií Quebec a francouzské zámořské území Saint Pierre a Miquelon leží asi 20 km západně od poloostrova Burin. Podle sčítání lidu z roku 2016 uvedlo 97,0 procent obyvatel angličtinu jako svůj rodný jazyk, což z Newfoundlandu a Labradoru činí jazykově nejhomogennější provincii Kanady. Většina obyvatel pochází z anglických a irských osadníků, což dává Newfoundlandu pověst „nejirštějšího místa mimo Irsko“. St. John's, hlavní a největší město Newfoundlandu a Labradoru, je 22. největší metropolitní oblastí Kanady a domovem asi 40 procent obyvatel provincie. St. John's je sídlem sněmovny Newfoundlandu a Labradoru a také nejvyššího soudu provincie, odvolacího soudu Newfoundlandu a Labradoru. Až do roku 1949 bylo Dominum Newfoundland samostatným dominiem v Britském impériu. V roce 1933 sněmovna sebevládnoucího dominia hlasovala pro své rozpuštění a předání správy Newfoundlandu a Labradoru britskou jmenovanou vládní komisí. To následovalo po utrpení způsobeném Velkou hospodářskou krizí a účastí Newfoundlandu v první světové válce. 31. března 1949 se stalo 10. a nejnovější provincií, která se připojila ke Kanadské konfederaci jako „Newfoundland“. 6. prosince 2001 byla kanadská ústava změněna tak, aby se název provincie změnil z „Newfoundland“ na „Newfoundland and Labrador“.
Plodina
Plodina je rostlina, která se pěstuje a sklízí ve velkém rozsahu za účelem zisku nebo obživy. [1] Jinými slovy, plodina je rostlina nebo rostlinný produkt, který se pěstuje pro určitý účel, jako je jídlo, vlákno nebo palivo. Pokud se rostliny stejného druhu pěstují v řadách nebo jiných systematických uspořádáních, nazývá se to pole plodin nebo pěstování plodin.
Většina plodin se sklízí jako potrava pro lidi nebo krmivo pro hospodářská zvířata. Mezi důležité nepotravinářské plodiny patří zahradnictví, květinářství a průmyslové plodiny. Zahradnické plodiny zahrnují rostliny používané pro jiné plodiny (např. ovocné stromy). Mezi květinářské plodiny patří záhonové rostliny, pokojové rostliny, kvetoucí zahradní a květináče, řezané zelené rostliny a řezané květiny. Průmyslové plodiny se vyrábějí pro oděvy (vláknité plodiny, např. bavlna), biopaliva (energetické plodiny, palivo z řas) nebo léky (léčivé rostliny).
Typy plodin
Existuje mnoho různých typů plodin, které se pěstují po celém světě. Mezi nejběžnější typy plodin patří:
Potravinářské plodiny: Pěstují se pro lidskou spotřebu a zahrnují obiloviny (např. pšenice, kukuřice, rýže), luštěniny (např. fazole, čočka, hrách), zeleninu (např. rajčata, zelí, mrkev) a ovoce (např. jablka, banány, pomeranče).
Krmné plodiny: Pěstují se jako krmivo pro hospodářská zvířata a zahrnují seno, siláž a pastviny.
Vláknité plodiny: Pěstují se pro vlákna, která se používají k výrobě textilií a dalších materiálů. Mezi běžné vláknité plodiny patří bavlna, len a juta.
Energetické plodiny: Pěstují se pro výrobu biopaliv, jako je ethanol a biodiesel. Mezi běžné energetické plodiny patří kukuřice, cukrová třtina a řasy.
Léčivé rostliny: Pěstují se pro léčebné účely a zahrnují byliny, kořeny a květiny. Mezi běžné léčivé rostliny patří ženšen, echinacea a máta peprná.
Pěstování plodin
Pěstování plodin je složitý proces, který zahrnuje řadu kroků, jako jsou:
Výběr místa: Prvním krokem je výběr vhodného místa pro pěstování plodin. Místo by mělo mít dobrou půdu, dostatek slunečního světla a vody.
Příprava půdy: Půda musí být připravena před výsadbou plodin. To zahrnuje orbu, hnojení a odstranění plevele.
Výsadba: Plodiny se vysazují do půdy v přesných rozestupech a hloubkách.
Hnojení: Plodiny vyžadují pravidelné hnojení, aby získaly živiny, které potřebují k růstu.
Zavlažování: Většina plodin potřebuje pravidelné zavlažování, aby se jim dařilo.
Ochrana proti škůdcům a chorobám: Plodiny jsou náchylné k napadení škůdci a chorobami. Je důležité přijmout opatření k ochraně plodin před těmito hrozbami.
Sklizeň: Plodiny se sklízejí, když jsou zralé. Metoda sklizně se liší v závislosti na typu plodiny.
Význam plodin
Plodiny jsou nezbytné pro lidskou společnost. Poskytují nám potravu, vlákna, palivo a léky. Pěstování plodin také hraje důležitou roli v ekonomice a životním prostředí.
Závěr
Plodiny jsou základem lidské společnosti. Poskytují nám nezbytné zdroje, které potřebujeme k přežití a prosperitě. Pěstování plodin je složitý proces, ale je nezbytný pro zajištění naší budoucnosti.
Předkolumbovské transoceánské kontaktní teorie Předkolumbovské transoceánské kontaktní teorie jsou spekulativní teorie, které předpokládají, že lidé z Afriky, Asie, Evropy nebo Oceánie mohli navštívit Ameriku, případně zde mohli interagovat s domorodými obyvateli Ameriky, a to ještě před první cestou Kryštofa Kolumba do Karibiku v roce 1492 (tj. kdykoli během předkolumbovské éry). Studie provedené v letech 2004 až 2009 naznačují, že nejranější lidské migrace do Ameriky mohly probíhat lodí z Beringie a podél pacifického pobřeží, současně s pozemními migracemi přes beringijský pevninský most, který během doby ledové spojoval dnešní Sibiř a Aljašku, nebo dokonce před nimi. Zda k transoceánským cestám docházelo i v historickém období, což by vedlo k předkolumbovskému kontaktu mezi usazenými americkými národy a mořeplavci z jiných kontinentů, je předmětem vášnivých debat. Pouze několik případů předkolumbovského kontaktu je široce uznáváno hlavními vědci a učenci. Národy Jupiků a Aleutů žijící na obou stranách Beringovy úžiny byly v častém kontaktu a na archeologických nalezištích na Aljašce byly objeveny eurasijské obchodní zboží. Námořní průzkumy severských národů ze Skandinávie na konci 10. století vedly ke kolonizaci Grónska severskými národy a ke zřízení základní tábor L'Anse aux Meadows v Newfoundlandu, což předcházelo Kolumbovu příjezdu do Ameriky o přibližně 500 let. Nedávné genetické studie také naznačují, že některé východopoplyneské populace se smísily s pobřežními západojihoamerickými národy, přičemž odhadované datum kontaktu je kolem roku 1200 n. l. Vědecké a odborné reakce na jiná tvrzení o předkolumbovském transoceánském kontaktu po pravěku se liší. Některá z těchto tvrzení jsou zkoumána v renomovaných recenzovaných zdrojích. Mnoho dalších je založeno pouze na nepřímých nebo nejednoznačných interpretacích archeologických důkazů, objevech údajně mimozemských artefaktů, povrchních kulturních srovnáních, komentářích v historických dokumentech nebo vyprávěních. Ty byly odmítnuty jako okrajová věda, pseudoarcheologie nebo pseudohistorie.
Britská Amerika
Britská Amerika zahrnovala koloniální území Anglického impéria a následného Britského impéria v Americe v letech 1607 až 1783. Tyto kolonie byly oficiálně známé jako Britská Amerika a Britská Západní Indie těsně před tím, než třináct kolonií vystoupilo z Americké války (1775-1783) a vytvořilo Spojené státy americké.
Po skončení války v roce 1783 se termín Britská Severní Amerika používal pro označení zbývajících britských držav v tom, co se stalo Kanadou, Britskou Západní Indií s odkazem na její různá ostrovní území a Newfoundland. Termín Britská Severní Amerika se používal již v roce 1783, ale častěji se používal po zprávě o záležitostech Britské Severní Ameriky, která byla zveřejněna v roce 1839 a obecně známá jako Durhamova zprá.
Kolonie
Britská Amerika zahrnovala následující kolonie:
Kolonie Virginie (založena 1607)
Kolonie a provincie Avalon (založena 1610)
Plymouthská rada pro Novou Anglii (založena 1620)
Provincie Maryland (založena 1632)
Kolonie Jamajka (založena 1655)
Rupert's Land (založena 1670)
Správa
Britská Amerika byla spravována z Londýna v Anglii. Britský monarcha byl hlavou státu a jmenoval guvernéry, kteří spravovali jednotlivé kolonie.
Jazyk
Angličtina byla de facto oficiálním jazykem Britské Ameriky. Mluvilo se také řadou dalších jazyků, včetně francouzštiny, španělštiny a němčiny.
Náboženství
Anglikánství bylo oficiálním náboženstvím Britské Ameriky. Praktikoval se však i protestantismus a další náboženství.
Hospodářství
Hospodářství Britské Ameriky bylo založeno na zemědělství, obchodu a rybolovu. Kolonie vyvážely suroviny, jako je tabák, bavlna a cukr, a dovážely hotové výrobky z Británie.
Americká válka
Americká válka (1775-1783) byla válkou za nezávislost, kterou třináct kolonií vedlo proti britské nadvládě. Válka skončila Pařížskou smlouvou v roce 1783, která uznala nezávislost Spojených států amerických.
Po Americké válce
Po Americké válce se termín Britská Severní Amerika používal pro označení zbývajících britských držav v Severní Americe. Britská Západní Indie se i nadále používala pro označení britských ostrovních území v Karibiku.
Charles-Édouard Jeanneret (Le Corbusier) Charles-Édouard Jeanneret, známý pod pseudonymem Le Corbusier, se narodil 6. října 1887 ve švýcarském městě La Chaux-de-Fonds. Později, v roce 1930, získal francouzské občanství. Byl to architekt, designér, malíř, urbanista a spisovatel, který se stal jedním z průkopníků moderní architektury. Jeho kariéra trvala pět desetiletí a během této doby navrhl budovy v Evropě, Japonsku, Indii, Severní i Jižní Americe. Věřil, že "kořeny moderní architektury lze nalézt u Viollet-le-Duca". Le Corbusier se věnoval zlepšování životních podmínek obyvatel přeplněných měst a měl velký vliv na urbanismus. Byl také zakládajícím členem Mezinárodního kongresu moderní architektury (CIAM). Le Corbusier vytvořil urbanistický plán pro indické město Čandígarh a podílel se na návrzích několika budov, zejména vládních. 17. července 2016 bylo sedmnáct projektů Le Corbusiera v sedmi zemích zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako Architektonické dílo Le Corbusiera, výjimečný příspěvek k modernímu hnutí. Le Corbusier zůstává kontroverzní postavou. Některé z jeho urbanistických myšlenek byly kritizovány kvůli jejich lhostejnosti k předchozím kulturním památkám, společenskému projevu a rovnosti. Jeho údajné vazby na fašismus, antisemitismus, eugeniku a diktátora Benita Mussoliniho vedly k trvalým sporům. Le Corbusier také navrhl známý nábytek, jako je křeslo LC4 Chaise Lounge Chair a židle ALC-3001, které byly vyrobeny z kůže s kovovým rámem.
Garni (arménsky: Գառնի) je hlavní vesnicí v provincii Kotajk v Arménii. Je známá pro nedaleký klasický chrám. Podle sčítání lidu z roku 2011 má vesnice 6 910 obyvatel. [1]
Zeměpis
Garni se nacházi na jihozápadním svahu pohoří Geghama, v nadmořské výšce 1 400 m. Vesnicí protéká řeka Azat, která vytváří malebnou soutěsku Garni. Na sever od vesnice se nacházi les Khosrov, který je domovem různých rostlin a živočichů.
Historie
Historie Garni sahá až do starověku. Oblast byla osídlena již v době bronzové a v 9. století př. n. l. zde vznikla urartská pevnost. Ve 3. století př. n. l. se oblast stala součástí království Velké Arménie a Garni se stalo důležitým centrem.
V 1. století n. l. nechal král Trdat I. postavit v Garni pohanský chrám zasvěcený bohu slunce Mihru. Chrám je jedinou dochovanou předkřesťanskou stavbou v Arménii a je považován za jeden z nejvýznamnějších příkladů arménské architektury.
Ve 4. století n. l. bylo Arménie pokřesťanštěna a chrám v Garni byl přeměněn na křesťanský kostel. V 7. století byl kostel opuštěn a stal se ruinou.
V 19. století byly ruiny chrámu vykopány a zrekonstruovány. Dnes je chrám v Garni jednou z nejoblíbenějšich turistických atrakcí v Arménii.
Kultura
Garni je domovem řady kulturních památek. Kromě chrámu v Garni se zde nacházi také kostel Surb Astvatsatsin z 13. století a klášter Geghard z 13. století, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.
Ve vesnici se také nacházi Muzeum Garni, které vystavuje artefakty nalezené v okolí vesnice, včetně exponátů z urartského, helénistického a středověkého arménského.
Turistické atrakce
Chrám Garni
Kostel Surb Astvatsatsin
Klášter Geghard
Muzeum Garni
Soutěska Garni
Les Khosrov
Doprava
Garni se nacházi přibližně 30 km od Jerevanu. Do vesnice se dá dostat autobusem nebo taxíkem.
Hyōgo prefektura (兵庫県,
Hyōgo-ken
) je prefektura v Japonsku, nacházející se v regionu Kansai na ostrově Honšú. Hlavním městem prefektury je Kóbe, které je zároveň sedmým největším městem v Japonsku. Mezi další významná města patří Himedži, Nišinomija a Amagasaki.
Geografie
Hyōgo prefektura má rozlohu 8 400,94 km² a žije v ní 5 469 762 obyvatel (k 1. červnu 2019). Prefektura sousedí s prefekturami Kjóto na východě, Osaka na jihovýchodě a Okayama a Tottori na západě.
Hyōgo prefektura se táhne od Japonského moře až k Vnitřnímu moři Seto, kde se nachází ostrov Awaji a malý souostroví ostrovů patřících k prefektuře.
Ekonomika
Hyōgo prefektura je významným hospodářským centrem, dopravním uzlem a turistickou destinací v západním Japonsku. 20 % rozlohy prefektury je určeno jako přírodní parky. Hyōgo prefektura je součástí metropolitní oblasti Keihanshin, druhé nejlidnatější městské oblasti v Japonsku po oblasti Velkého Tokia a jedné z nejproduktivnějších oblastí světa podle HDP.
Kultura
Hyōgo prefektura má bohatou kulturu a historii. Je domovem mnoha historických památek, včetně hradu Himedži, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Prefektura je také známá svou keramikou, sake a hovězím masem Kobe.
Symboly
Symboly prefektury Hyōgo jsou:
Pták: Orientální čáp bílý (Ciconia boyciana)
Květina: Nojigiku (Chrysanthemum japonense)
Strom: Kafrovník (Cinnamomum camphora)