Lee Lawrie Lee Oscar Lawrie (16. října 1877 – 23. ledna 1963) byl americký sochař a klíčová postava americké umělecké scény před druhou světovou válkou. Během své dlouhé kariéry s více než 300 zakázkami se Lawrieho styl vyvíjel od moderní gotiky přes Beaux-Arts, klasicismus až po moderne neboli art deco. Vytvořil vlys na budově Kapitolu státu Nebraska v Lincolnu v Nebrasce, včetně zobrazení oznámení Emancipačního prohlášení. Vytvořil také některé architektonické sochy a své nejvýznamnější dílo, samostatně stojící bronzovou sochu Atlasa (instalovanou v roce 1937) v Rockefellerově centru v New Yorku. Lawrieho dílo je spojováno s některými z nejvýznamnějších budov Spojených států v první polovině dvacátého století. Jeho stylistický přístup se vyvíjel spolu se stavebními styly, které sahaly od Beaux-Arts přes novogotiku až po art deco. Mnoho jeho architektonických soch bylo dokončeno pro budovy Bertrama Goodhua z firmy Cram & Goodhue, včetně kaple ve West Pointu, Národní akademie věd ve Washingtonu, D.C., Kapitolu státu Nebraska, Veřejné knihovny v Los Angeles, Episkopálního kostela sv. Bartoloměje v New Yorku, Právnické fakulty Cornell v Ithace ve státě New York a Rockefellerovy kaple na Chicagské univerzitě. Ve Washingtonu, D.C. dokončil řadu děl, včetně bronzových dveří budovy Johna Adamse Kongresové knihovny, jižního vstupního portálu Baziliky Národní svatyně Neposkvrněného početí a vnitřní sochy George Washingtona v Národní katedrále.
Oidipús tyrannos (řecky Οἰδίπους Τύραννος) je divadelní hra starořeckého dramatika Sofokla, která měla premiéru kolem roku 429 př. n. l. Původně se hra jmenovala jednoduše Oidipús, jak ji zmiňuje Aristotelés ve své Poetice. Později byla přejmenována na Oidipús tyrannos, aby se odlišila od Sofoklovy pozdější hry Oidipús v Kolónu. Ve starověku se pojem "tyran" vztahoval na vládce, který neměl legitimní nárok na vládu, ale neměl nutně negativní konotaci. Oidipús tyrannos je druhou z trojice Sofoklových thébských her, které se zabývají příběhem Oidipa, po Antigoně, která vznikla zhruba o dvanáct let dříve. Z hlediska chronologie událostí popisovaných v hrách však stojí na prvním místě, následovaná Oidipem v Kolónu a poté Antigonou. Před začátkem Oidipa tyrana se Oidipús stal králem Théb, aniž by vědomě splnil proroctví, že zabije svého otce Laia (předchozího krále) a ožení se se svou matkou Iokasté (kterou si Oidipús vzal za královnu poté, co vyřešil hádanku Sfingy). Dějová linie Sofoklovy hry se týká Oidipova pátrání po vrahovi Laia, aby ukončil mor, který pustoší Théby, aniž by si uvědomoval, že vrah, kterého hledá, není nikdo jiný než on sám. Na konci hry, když pravda konečně vyjde najevo, Iokasté se oběsí, zatímco Oidipús, zděšený svou otcovraždou a incestem, si v zoufalství vyloupne oči. Aristotelés ve své Poetice několikrát odkazuje na hru, aby uvedl příklady aspektů tohoto žánru.
Gibraltarský průliv Gibraltarský průliv (arabsky: مضيق جبل طارق, španělsky: Estrecho de Gibraltar) je úzký průliv spojující Atlantský oceán se Středozemním mořem a oddělující Evropu od Afriky. Poloha Gibraltarský průliv se nachází mezi Španělskem na severu a Marokem na jihu. Jeho nejužší bod se nachází mezi španělským bodem Marroquí a marockým bodem Cires, kde jsou oba kontinenty odděleny 13 kilometry oceánu. Vlastnosti Průliv je hluboký 300 až 900 metrů. Jeho šířka se pohybuje od 13 kilometrů v nejužším místě až po 43 kilometrů v nejširším místě. Průliv leží v teritoriálních vodách Maroka, Španělska a britského zámořského území Gibraltaru. Lodní doprava Přes Gibraltarský průliv denně projíždějí trajekty, které spojují Evropu s Afrikou. Přeprava trvá pouhých 35 minut. Mezinárodní právo Podle Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu mají zahraniční lodě a letadla právo na volnou plavbu a přelety Gibraltarským průlivem v případě nepřetržitého tranzitu. Historie Gibraltarský průliv byl známý již starověkým Řekům a Římanům, kteří jej nazývali Herkulovy sloupy. Průliv měl strategický význam po celá staletí a byl dějištěm mnoha námořních bitev. V roce 1704 byl Gibraltar dobyt britskými silami a od té doby je britským zámořským územím. Současnost Gibraltarský průliv zůstává důležitou námořní cestou a je jedním z nejrušnějších průlivů na světě. Je také významným turistickým cílem a nabízí nádherný výhled na oba kontinenty.
Ilé-Ifẹ̀: Starobylé jorubské město Ilé-Ifẹ̀ (také známé jako Ifẹ̀) je starobylé jorubské město v jihozápadní Nigérii. Podle nedávných archeologických odhadů bylo založeno někdy mezi 10. a 6. stoletím př. n. l. a historici se shodují, že je nejstarším z klasických a postklasických jorubských městských států. Nachází se v dnešním státě Osun. Ilé-Ifẹ̀ leží asi 218 kilometrů severovýchodně od Lagosu a má přes 500 000 obyvatel, což je nejvíce v Osunském státě podle sčítání lidu z roku 2006. Podle tradic jorubského náboženství bylo Ilé-Ifẹ̀ založeno na příkaz nejvyššího boha Olódùmarè Obatalaem. Poté však padlo do rukou jeho bratra Oduduwy, což mezi nimi vyvolalo nepřátelství. Oduduwa zde založil dynastii a synové a dcery této dynastie se stali vládci mnoha dalších království v Jorubalandu. Prvním ọbaem z Ilé-Ifẹ̀ byl potomek Oduduwy, který byl 401. orišou. Současným vládcem je od roku 2015 Oba Adeyeye Enitan Ogunwusi Ojaja II., ọba z Ilé-Ifẹ̀, který je také nigerijským účetním. Ilé-Ifẹ̀ je známé jako město 401 božstev a je domovem mnoha jejich ctitelů, kteří je pravidelně oslavují na festivalech. Město je celosvětově proslulé svými starověkými a naturalistickými bronzovými, kamennými a terakotovými sochami, které pocházejí z období mezi 1200 a 1400 n. l.
Sémiotika
Sémiotika je systematické studium procesů znaku a sdělování významu. Ve sémiotice je znak definován jako cokoli, co sděluje záměrný i nezáměrný význam nebo pocity jeho interpretovi. Sémióza je jakákoli činnost, chování nebo proces, který zahrnuje znaky. Znaky mohou být sdělovány prostřednictvím samotného myšlení nebo prostřednictvím smyslů. Současná sémiotika je odvětvím vědy, která studuje tvorbu významu a různé typy poznání.
Sémiotická tradice zkoumá studium znaků a symbolů jako významnou součást komunikace. Na rozdíl od lingvistiky sémiotika studuje také nelingvistické znakové systémy. Sémiotika zahrnuje studium indikace, označení, podobnosti, analogie, alegorie, metonymie, metafory, symboliky, značení a komunikace. Sémiotika je často považována za obor s významnými antropologickými a sociologickými rozměry. Někteří sémiotici považují každý kulturní fenomén za studovatelný jako komunikaci.
Sémiotici se také zaměřují na logické rozměry sémiotiky a zkoumají biologické otázky, jako je to, jak organismy činí předpovědi o své sémiotické nice ve světě a jak se jí přizpůsobují. Základní sémiotické teorie berou znaky nebo znakové systémy jako předmět svého studia. Aplikovaná sémiotika analyzuje kultury a kulturní artefakty podle toho, jak vytvářejí význam prostřednictvím toho, že jsou znaky. Komunikace informací v živých organismech je zahrnuta v biosemiotice, včetně zoosémiózy a fytosémiózy.
Obecné pojmy
Znak je něco, co zastupuje něco jiného. Může to být slovo, obraz, zvuk nebo jakýkoli jiný typ věci.
Význam je to, co znak sděluje. Význam může být doslovný nebo symbolický.
Referent je věc, kterou znak představuje.
Kód je systém pravidel, která určují, jak jsou znaky interpretovány.
Konfabulace je proces vytváření nového významu kombinací dvou nebo více znaků.
Konotace/denotace Konotace je asociovaný význam znaku, zatímco denotace je jeho doslovný význam.
Kódování/dekódování Kódování je proces převádění zprávy do formy, kterou lze přenášet. Dekódování je proces převodu zprávy zpět do její původní formy.
Lexikální modalita je způsob, jakým je znak vyjádřen. Může to být slovo, fráze nebo věta.
Reprezentace je způsob, jakým je znak zobrazen. Může to být obraz, symbol nebo jakýkoli jiný typ věci.
Salience je míra, do jaké je znak nápadný.
Sémióza je proces, kterým je znak interpretován.
Sémiosféra je prostředí, ve kterém probíhá sémióza.
Sémiotická teorie Peircea je jednou z nejvlivnějších sémiotických teorií. Peircova teorie rozlišuje mezi třemi typy znaků: ikonami, indexy a symboly.
Metody
Komutační test je metoda pro testování paradigmatických vztahů mezi znaky.
Paradigmatická analýza je metoda pro zkoumání vztahů mezi znaky ve stejném paradigmatu.
Syntagmatická analýza je metoda pro zkoumání vztahů mezi znaky v syntagmatu.
Sémiotici
Michail Bachtin byl ruský literární kritik a teoretik, který vyvinul teorii dialogismu.
Roland Barthes byl francouzský literární kritik a teoretik, který vyvinul teorii sémiologie.
Marcel Danesi je kanadský sémiotik, který vyvinul teorii environmentální sémiotiky.
John Deely je americký sémiotik, který vyvinul teorii semiotiky jako základní vědy.
Umberto Eco je italský sémiotik a romanopisec, který vyvinul teorii interpretace.
Paolo Fabbri je italský sémiotik, který vyvinul teorii sémiotiky kultury.
Gottlob Frege byl německý logik a filozof, který vyvinul teorii sémantiky.
Algirdas Julien Greimas byl litevský sémiotik, který vyvinul teorii naratologie.
Félix Guattari byl francouzský filozof a psychoanalytik, který vyvinul teorii schizoanalýzy.
Stuart Hall je britský kulturní teoretik, který vyvinul teorii kulturních studií.
Louis Hjelmslev byl dánský lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii glosematiky.
Vjačeslav Ivanov byl ruský lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii semiosféry.
Roman Jakobson byl ruský lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii poetické funkce jazyka.
Roberta Kevelson je americká sémiotička, která vyvinula teorii sémiotiky města.
Kalevi Kull je estonský sémiotik, který vyvinul teorii zoosémiózy.
Jurij Lotman byl ruský sémiotik a literární kritik, který vyvinul teorii sémiosféry.
Charles W. Morris byl americký sémiotik, který vyvinul teorii pragmatiky.
Charles S. Peirce byl americký filozof, logik a sémiotik, který vyvinul teorii sémiotiky jako základu pro všechny ostatní vědy.
Susan Petrilli je americká sémiotička, která vyvinula teorii sémiotiky těla.
John Poinsot byl francouzský filozof a teolog, který vyvinul teorii sémiotiky jako základ pro metafyziku.
Augusto Ponzio je italský sémiotik, který vyvinul teorii sémiotiky umění.
Ferdinand de Saussure byl švýcarský lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii jazyka jako znakového systému.
Thomas Sebeok byl americký sémiotik a antropolog, který vyvinul teorii biosemiotiky.
Michael Silverstein je americký lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii indexikality.
Eero Tarasti je finský sémiotik a muzikolog, který vyvinul teorii hudební sémiotiky.
Vladimir Toporov byl ruský lingvista a sémiotik, který vyvinul teorii sémiosféry.
Jakob von Uexküll byl estonský biolog a sémiotik, který vyvinul teorii umweltu.
Victoria, Lady Welby byla britská filozofka a sémiotička, která vyvinula teorii sémiotiky jako základu pro metafyziku.
Související témata
Kodaňsko-tartuská škola byla skupinou sémiotiků, kteří pracovali na Tartuské univerzitě v Estonsku.
Tartusko-moskevská sémiotická škola byla skupinou sémiotiků, kteří pracovali na Moskevské státní univerzitě v Rusku.
Strukturalismus je myšlenkový směr, který zdůrazňuje důležitost struktury při studiu znaků a symbolů.
Poststrukturalismus je myšlenkový směr, který zpochybňuje předpoklady strukturalismu.
Dekonstrukce je kritická metoda, která se zaměřuje na rozbor textů a odhalování jejich skrytých významů.
Postmodernismus je myšlenkový směr, který zpochybňuje tradiční představy o pravdě, kráse a realitě.
Jigawa je jeden z 36 států Nigérie, který se nachází v severní části země. Byl vytvořen 27. srpna 1991 za vlády generála Ibrahima Babangidy, který oznámil vznik devíti dalších států v zemi, čímž se jejich celkový počet zvýšil na třicet. Oznámení bylo právně podpořeno dekretem o zřízení státu a přechodných ustanoveních č. 37 z roku 1991. Jigawa byla součástí státu Kano a nacházela se v nejseverovýchodnější oblasti státu Kano a tvoří část národní hranice Nigérie s Nigerem. Hlavním městem a největším městem státu je Dutse. Stát Jigawa má 27 místních samospráv. Osmý největší stát podle počtu obyvatel, obyvatelé státu Jigawa jsou převážně hauského nebo fulanského původu. Drtivá většina obyvatel státu Jigawa jsou muslimové a je jedním z dvanácti států v zemi, které se řídí šaríou. Stát Jigawa je známý jeskynními malbami Dutsen Habude ve městě Birnin Kudu, které byly datovány do období neolitu. Město Hadejia (dříve Biram) je pozoruhodné tím, že je jedním z tradičních "sedmi pravých hausovských států". Ekonomika státu Jigawa je do značné míry závislá na zemědělství. Vzhledem k polosuchému podnebí státu je běžná migrace pracovníků do sousedních států, jako je stát Kano, za účelem hledání práce mimo sezónu. Nedostatek orné půdy ve státě se v posledních letech stal stále větším problémem, protože orná půda je stále zranitelnější vůči národním katastrofám, jako jsou povodně, které se budou kvůli změně klimatu stávat častějšími. V důsledku toho se v posledních letech změnily násilné spory mezi farmáři a nomádskými fulanskými pastevci o ornou půdu.
Hospodářské společenství středoafrických států
Hospodářské společenství středoafrických států (ECCAS; francouzsky: Communauté Économique des États de l'Afrique Centrale, CEEAC; španělsky: Comunidad Económica de los Estados de África Central, CEEAC; portugalsky: Comunidade Económica dos Estados da África Central, CEEAC) je hospodářské společenství Africké unie pro podporu regionální hospodářské spolupráce ve střední Africe. Jeho cílem je „dosáhnout kolektivní autonomie, zvýšit životní úroveň obyvatelstva a udržovat hospodářskou stabilitu prostřednictvím harmonické spolupráce“.
Členské státy
ECCAS má 11 členských států:
Angola
Burundi
Kamerun
Středoafrická republika
Čad
Demokratická republika Kongo
Rovníková Guinea
Gabon (pozastaveno)
Konžská republika
Rwanda
Svatý Tomáš a Princův ostrov
Cíle
Hlavním cílem ECCAS je:
Podpora regionální hospodářské integrace a spolupráce
Podpora udržitelného hospodářského rozvoje
Zvýšení životní úrovně obyvatelstva
Udržování míru a stability v regionu
Struktura
ECCAS se skládá z následujících orgánů:
Konference hlav států a vlád: Nejvyšší orgán ECCAS, který se schází jednou ročně.
Rada ministrů: Skládá se z ministrů zahraničních věcí členských států.
Komise: Výkonný orgán ECCAS.
Soudní dvůr: Zajišťuje výklad a uplatňování smluv ECCAS.
Aktivity
ECCAS se podílí na řadě aktivit, včetně:
Podpora obchodu a investic v regionu
Rozvoj infrastruktury
Ochrana životního prostředí
Podpora míru a bezpečnosti
Výzvy
ECCAS čelí řadě výzev, včetně:
Politická nestabilita v některých členských státech
Nedostatečná infrastruktura
Nízká úroveň obchodu a investic
Konflikty o přírodní zdroje
Budoucnost
ECCAS hraje klíčovou roli v hospodářském rozvoji střední Afriky. Organizace se snaží překonat své výzvy a dosáhnout svých cílů regionální integrace a spolupráce.
Doggerland: Potopený svět na dně Severního moře Doggerland byl rozlehlý kus země v severní Evropě, který kdysi spojoval Británii s kontinentální Evropou. Dnes je však potopený pod hladinou Severního moře. K jeho zatopení došlo v důsledku stoupající hladiny moře v období kolem 6500–6200 př. n. l. Zaplavená oblast je známá jako Doggerské litorál. Geologické průzkumy naznačují, že se Doggerland rozkládal od současného východního pobřeží Velké Británie až po dnešní Nizozemsko, západní pobřeží Německa a dánský poloostrov Jutland. Pravděpodobně se jednalo o bohatý ekosystém s lidským osídlením v období mezolitu. Stoupající hladina moře však postupně přeměnila Doggerland na nízko položené ostrovy, které byly nakonec zcela zatopeny, možná v důsledku tsunami způsobené sesuvem Storegga. Doggerland dostal své jméno podle Doggerské mělčiny, která byla zase pojmenována podle nizozemských rybářských lodí ze 17. století zvaných doggers. Archeologický potenciál této oblasti byl poprvé rozpoznán na počátku 20. století a zájem o ni zesílil v roce 1931, kdy rybářský trauler operující východně od Wash vylovil parohový hrot, který byl následně datován do doby, kdy byla oblast tundrou. Od té doby byly z moře vytaženy pozůstatky mamutů, lvů a dalších zvířat, a také několik pravěkých nástrojů a zbraní. V roce 2020 zahájily mezinárodní týmy dvouletý výzkum potopené krajiny Doggerlandu pomocí nových i tradičních archeogeofyzikálních technik, počítačových simulací a molekulární biologie. Shromážděné důkazy umožňují studium minulých prostředí, ekologických změn a přechodu člověka od lovců a sběračů k zemědělským komunitám.
John George Bartholomew John George Bartholomew, narozen 22. března 1860 a zemřel 14. dubna 1920, byl britský kartograf a geograf. Život Bartholomew se narodil v Edinburghu ve Skotsku jako syn kartografa Johna Bartholomewho. Již od útlého věku projevoval velký zájem o geografii a kartografii. Vzdělání získal na Edinburgské univerzitě, kde studoval matematiku a přírodní vědy. Po ukončení studia začal Bartholomew pracovat v otcově kartografické firmě John Bartholomew & Son. Rychle se stal jedním z nejvýznamnějších kartografů své doby. V roce 1890 se stal členem Královské geografické společnosti (Royal Geographical Society) a v roce 1905 získal prestižní Viktoriinu medaili (Victoria Medal) za své příspěvky k geografii. Přínos Bartholomewův nejvýznamnější přínos k geografii spočívá v jeho práci na mapách Antarktidy. V roce 1890 použil jako první termín "Antarktida" pro označení kontinentu na jižním pólu. Předtím byl tento kontinent znám pod různými názvy, například Jižní země nebo Terra Australis. Bartholomewova mapa Antarktidy byla první, která přesně zobrazila tvar a rozlohu kontinentu. Kromě Antarktidy se Bartholomew věnoval i dalším geografickým projektům. Vytvořil mapy Skotska, Anglie, Walesu a Irska. Také se podílel na tvorbě map pro britskou armádu a námořnictvo. Bartholomew byl známý svou precizností a důrazem na detail. Jeho mapy byly vysoce ceněny pro svou přesnost a přehlednost. Byl také průkopníkem v používání nových technologií v kartografii, jako je fotografie a fotogrammetrie. Ocenění Za své příspěvky k geografii získal Bartholomew řadu ocenění. V roce 1905 získal Viktoriinu medaili od Královské geografické společnosti. V roce 1912 byl zvolen členem Královské společnosti v Edinburghu (Royal Society of Edinburgh). V roce 1919 mu byla udělena královská medaile (Royal Medal) od Královské geografické společnosti. Dědictví Bartholomew zemřel v Edinburghu 14. dubna 1920 ve věku 60 let. Jeho odkaz žije dál v jeho mapách a dalších geografických dílech. Jeho práce měla velký vliv na rozvoj kartografie a geografie. Bartholomew je považován za jednoho z největších kartografů všech dob. Jeho mapy jsou stále používány a oceňovány geografy, historiky a dalšími. Jeho jméno je synonymem pro přesnost, detail a kvalitu v kartografii.
Litopterna Časové rozmezí: - Paleocén až konec pleistocénu - počátek holocénu (před 63 miliony - 12 000 lety) Výskyt: - Jižní Amerika - Antarktida (v období eocénu) Systematické zařazení: - Říše: Eukaryota - Kmen: Chordata - Třída: Mammalia - Podtřída: Panperissodactyla - Řád: † Litopterna (Ameghino, 1889) Podskupiny: - † Didolodontidae - † Notonychopidae - † Protolipternidae - † Sparnotheriodontidae - † Indaleciidae - † Lopholipterna - † Proterotherioidea - † Proterotheriidae - † Macrauchenioidea - † Adianthidae - † Macraucheniidae Etymologie: - Název "Litopterna" je odvozen z řeckých slov "lithos" (hladký) a "pterna" (pata) a odkazuje na hladkou patní kost těchto zvířat. Popis: - Litopterna byla skupina jihoamerických kopytníků, která zahrnovala řadu druhů různých velikostí a tvarů. - Největší zástupci, jako například Macrauchenia, mohli dosahovat velikosti dnešního koně. - Litopterna se vyznačovala hladkou patní kostí, což je odlišovalo od jiných kopytníků, jako jsou koně a nosorožci. - Měli také dlouhé a štíhlé nohy s třemi prsty na každé noze. - Jejich zuby byly přizpůsobeny k rozemílání tvrdé vegetace, jako jsou listy a výhonky. Paleobiologie: - Litopterna byla hojně rozšířená skupina, která obývala různá prostředí, od savan po lesy. - Byli to býložravci, kteří se živili především listy a výhonky. - Některé druhy, jako například Macrauchenia, mohly žít ve stádech. Evoluční historie: - Nejstarší známí zástupci Litopterna se objevili v Jižní Americe v období paleocénu. - Během období eocénu se rozšířili do Antarktidy. - V průběhu času se Litopterna diverzifikovala do řady různých skupin, z nichž nejúspěšnější byly Proterotheriidae a Macraucheniidae. - Poslední zástupci Litopterna vyhynuli na konci pleistocénu - počátku holocénu.