Avalokitéšvara je bódhisattva, který je uctíván v buddhismu, čínském lidovém náboženství a taoismu. Je známý svým velkým soucitem (mahakaruṇá) a je často spojován s Buddhou Amitábhou.
Avalokitéšvara má mnoho různých podob a je zobrazován v různých formách a stylech. V některých textech je dokonce považován za zdroj všech hinduistických božstev (jako jsou Višnu, Šiva, Sarasvatí, Brahma atd.).
Zatímco v Indii byl Avalokitéšvara zobrazován jako muž, ve východoasijském buddhismu je Avalokitéšvara nejčastěji zobrazován jako ženská postava, která je obvykle známá jako Kuan-jin nebo Kuan-jin (v čínštině) a Kannon (v japonštině). Kuan-jin je také důležitou postavou v jiných východoasijských náboženstvích, zejména v čínském lidovém náboženství a taoismu.
Avalokitéšvara je také známý svým populárním mantrou, óm ma 8;i padme hūm, které je nejpopulárnějším mantrou v tibetském buddhismu.
Atributy
Avalokitéšvara je často zobrazován s následujícími atributy:
Tisíciruká - Má tisíc rukou, aby mohl pomoci všem trpícím bytostem.
Tisícoká - Má tisíc očí, aby mohl vidět utrpení všech bytostí.
Lotosový květ - Lotosový květ je symbolem čistoty a soucitu.
Váza s nektarem - Váza obsahuje nektar, který léčí všechny nemoci a utrpení.
Růženec - Růženec je symbolem meditace a soucitu.
Mantra
Nejoblíbenější mantra Avalokitéšvary je óm ma 8;i padme hūm. Tato mantra znamená "Ó, klenote, v lotosovém květu" a je považována za velmi mocnou. Říká se, že opakování této mantry přináší velké zásluhy a pomáhá očistit karmu.
Uctívání
Avalokitéšvara je uctíván v mnoha buddhistických chrámech a klášterech po celém světě. Je také populární postavou v čínském lidovém náboženství a taoismu. V Číně je Kuan-jin často uctívána jako bohyně milosrdenství a soucitu.
Avalokitéšvara je mocný bódhisattva, který může pomoci všem trpícím bytostem. Jeho mantra, óm ma 8;i padme hūm, je velmi mocná a může přinést velké zásluhy a pomoci očistit karmu.
Srívidžajská říše Historické impérium Úvod Srívidžajská říše byla buddhistická thalassokratická říše, která se rozkládala na ostrově Sumatra (v dnešní Indonésii) a ovlivňovala značnou část jihovýchodní Asie. Srívidžaja byla důležitým centrem pro šíření buddhismu od 7. do 11. století našeho letopočtu. Vzestup a rozkvět Srívidžaja byla první říší, která ovládla většinu západní námořní jihovýchodní Asie. Díky své poloze vyvinula Srívidžaja složité technologie využívající námořní zdroje. Její ekonomika se stala závislou na rostoucím obchodu v regionu, což ji přeměnilo na ekonomiku založenou na prestižním zboží. Rané dějiny Nejstarší zmínka o Srívidžaji pochází ze 7. století. Čínský mnich dynastie Tchang, Yijing, napsal, že navštívil Srívidžaju v roce 671 na šest měsíců. Nejstarší známý nápis, ve kterém se objevuje název Srívidžaja, také pochází ze 7. století a je vyryt na nápisu Kedukan Bukit nalezeném poblíž Palembangu na Sumatře a datovaném k 16. červnu 682. Vrcholná moc Mezi koncem 7. a počátkem 11. století se Srívidžaja stala hegemonem v jihovýchodní Asii. Byla zapojena do úzkých interakcí, často rivalit, se sousedními říšemi Mataram, Khmer a Champa. Hlavním zahraničním zájmem Srívidžaji bylo udržování obchodních dohod s Čínou, které trvaly od dynastie Tchang po dynastii Sung. Srívidžaja měla náboženské, kulturní a obchodní vazby s buddhistickou říší Pala v Bengálsku a také s islámským chalífátem na Blízkém východě. Úpadek Ačkoli se kdysi myslelo na Srívidžaju jako na námořní říši, nový výzkum dostupných záznamů naznačuje, že Srívidžaja byla primárně říše založená na pevnině, nikoli námořní mocnost. Flotily byly k dispozici, ale sloužily jako logistická podpora pro usnadnění projekce moci na pevnině. V reakci na změnu v námořní asijské ekonomice a ohroženi ztrátou svých závislých území, vyvinuly státy kolem Malackého průlivu námořní strategii, aby oddálily svůj úpadek. Námořní strategie států kolem Malackého průlivu byla převážně trestná; dělo se tak, aby byly obchodní lodě nuceny zavolat do jejich přístavu. Později se námořní strategie zvrhla v nájezdovou flotilu. Zánik Království zaniklo v roce 1025 našeho letopočtu poté, co říše Čóla podnikla několik nájezdů na jeho přístavy. Po pádu Srívidžaji byla do značné míry zapomenuta. Teprve v roce 1918 francouzský historik George Cœdès z École française d'Extrême-Orient oficiálně potvrdil její existenci.
Historie kambodžského umění Historie kambodžského umění sahá až do starověku, ale nejznámějším obdobím je bezpochyby khmerské umění Khmerské říše (802–1431), zejména v oblasti kolem Angkoru a chrámového komplexu Angkor Vat ze 12. století, který byl původně hinduistický a později buddhistický. Po pádu říše byly tyto a další lokality opuštěny a zarostly, což umožnilo, aby se mnoho kamenných řezbářských a architektonických děl z té doby dochovalo dodnes. K tradičním kambodžským uměním a řemeslům patří textilie, netkané tkaní, stříbrnictví, kamenosochařství, lakování, keramika, nástěnné malby wat a výroba draků. V polovině 20. století se v Kambodži začala rozvíjet tradice moderního umění, i když později ve 20. století tradiční i moderní umění z několika důvodů upadalo, včetně zabíjení umělců Rudými Khmery. Země zažila v poslední době umělecký revival díky zvýšené podpoře ze strany vlád, nevládních organizací a zahraničních turistů. V předkoloniální Kambodži bylo umění a řemesla obecně vyráběno buď venkovskými nespecialisty pro praktické použití, nebo zručnými umělci vyrábějícími díla pro královský palác. V moderní Kambodži vstoupilo mnoho uměleckých tradic do období úpadku nebo dokonce přestalo být praktikováno, ale země zažila v poslední době umělecký revival, protože se zvýšil turistický ruch a vlády a nevládní organizace přispěly k zachování kambodžské kultury.
Malajsie Malajsie (malajsky: Malaysia) je země v jihovýchodní Asii. Je federální konstituční monarchií složenou z 13 států a tří federálních teritorií, které jsou Jihočínským mořem rozděleny do dvou oblastí: poloostrovní Malajsie a východomalaiské Borneo. Poloostrovní Malajsie sdílí pozemní a námořní hranici s Thajskem a námořní hranice se Singapurem, Vietnamem a Indonésií. Východomalaiské Borneo sdílí pozemní a námořní hranice s Brunejí a Indonésií a také námořní hranici s Filipínami a Vietnamem. Hlavním městem je Kuala Lumpur, největší město země a sídlo legislativní složky federální vlády. Putrajaya je administrativním centrem, které představuje sídlo výkonné moci (kabinetu, federálních ministerstev a federálních agentur) a soudní složky federální vlády. S populací přes 33 milionů je země 43. nejlidnatější zemí světa. Malajsie je tropická a je jednou ze 17 megadiverzních zemí; je domovem mnoha endemických druhů. Tanjung Piai v malajském státě Johor je nejjižnějším bodem kontinentální Eurasie. Země má své kořeny v malajských královstvích, která se od 18. století stala součástí Britského impéria spolu s britským protektorátem Straits Settlements. Během druhé světové války byla Britská Malajsie spolu s dalšími blízkými britskými a americkými koloniemi okupována Japonským císařstvím. Po třech letech okupace byla poloostrovní Malajsie v roce 1946 sjednocena jako Malajská unie a poté v roce 1948 přestrukturována jako Federace Malajska. Země dosáhla nezávislosti 31. srpna 1957. 16. září 1963 se nezávislá Malajsie spojila s tehdejšími britskými korunními koloniemi Severní Borneo, Sarawak a Singapur a vytvořila Malajsii. V srpnu 1965 byl Singapur vyloučen z federace a stal se samostatnou nezávislou zemí. Země je multietnická a multikulturní, což má významný vliv na její politiku. Přibližně polovina populace je etnicky malajská, s menšinami Číňanů, Indů a domorodých obyvatel. Oficiálním jazykem je malajská malajština, standardní forma malajského jazyka. Angličtina zůstává aktivním druhým jazykem. Ústava uznává islám jako oficiální náboženství, ale poskytuje svobodu náboženství nemuslimům. Vláda je modelována podle westminsterského parlamentního systému a právní systém je založen na common law. Hlavou státu je volený monarcha, který je volen z devíti státních sultánů každých pět let. Hlavou vlády je premiér. Po získání nezávislosti rostl hrubý domácí produkt (HDP) téměř 50 let průměrnou rychlostí 6,5 % ročně. Ekonomika země byla tradičně poháněna jejími přírodními zdroji, ale rozšiřuje se do obchodu, cestovního ruchu a zdravotní turistiky. Země má nově industrializovanou tržní ekonomiku, která je pátou největší v jihovýchodní Asii a 36. největší na světě. Země je zakládajícím členem Organizace islámské spolupráce (OIC), Východoasijského summitu (EAS) a Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a členem Hnutí nezúčastněných zemí (NAM), Commonwealthu a Asie-Pacifické ekonomické spolupráce (APEC).
Sarimanok: Mýtický pták Maranawů Sarimanok, známý také jako papanok ve své ženské formě, je legendární pták lidu Maranao, který pochází z Mindanaa, ostrova na Filipínách, a je součástí filipínské mytologie. Název pochází ze slov sari a manok. Sari znamená "různé" nebo "rozmanité", zatímco manok původně znamenalo "pták", jak dokládají rané španělské koloniální prameny, ale později začalo znamenat pouze "kuře", což je význam, který se používá dodnes (tj. tvor je "pták/kuře různých barev"). Původ a význam Původ Sarimanoka je zahalen tajemstvím a existuje několik různých příběhů o jeho vzniku. Podle jedné legendy se Sarimanok zrodil z popela ptáka Phoenixe, který přiletěl na Mindanao a spálil se na uhel. Z popela se pak zrodil Sarimanok, který byl ještě krásnější než jeho předchůdce. Jiná legenda vypráví, že Sarimanok byl vytvořen bohem jménem Amalan Digumadaling, aby ochránil Maranawy před zlem. Bůh vdechl život kousku dřeva a vytvořil Sarimanoka, který se stal mocným strážcem lidu Maranao. Sarimanok je symbolem krásy, síly a ochrany. Je považován za posvátného ptáka a často se používá jako motiv v umění a řemeslech Maranawů. Vzhled Sarimanok je zobrazován jako barevný a zdobený pták s velkými křídly a dlouhým ocasem. Jeho tělo je obvykle pokryto složitými vzory a jeho hlava je často ozdobena hřebínkem. Ocas Sarimanoka je někdy zobrazován jako rozdělený na tři části, což symbolizuje tři části lidského života: narození, život a smrt. Použití v umění a řemeslech Sarimanok je oblíbeným motivem v umění a řemeslech Maranawů. Často se používá jako ozdoba na tkaninách, špercích, řezbách a dalších uměleckých dílech. Sarimanok je také používán jako symbol na vlajkách a erbech různých měst a provincií na Mindanau. Legendy a příběhy Existuje mnoho legend a příběhů o Sarimanoku. V jedné legendě se říká, že Sarimanok může létat tak vysoko, že se může dotknout nebe. V jiné legendě se vypráví, že Sarimanok má moc splnit přání těch, kteří mu obětují jídlo a pití. Sarimanok je také považován za symbol lásky a manželství. V jedné legendě se říká, že pokud muž dá své milované dar Sarimanoka, bude mu opětovat lásku. Závěr Sarimanok je fascinující a krásný mýtický pták, který je důležitou součástí filipínské mytologie. Je symbolem krásy, síly a ochrany a je často používán jako motiv v umění a řemeslech Maranawů. Legendy a příběhy o Sarimanoku se předávají z generace na generaci a připomínají bohaté kulturní dědictví lidu Maranao.
Prajňápáramitá Definice Prajňápáramitá (v sanskrtu प्रज्ञापारमिता) znamená v mahájánovém a théravádovém buddhismu „dokonalost moudrosti“ nebo „transcendentální poznání“. Prajňápáramitá se týká dokonalého způsobu, jak vidět povahu reality, a také konkrétního souboru mahájánových písem (súter), které tuto moudrost probírají. Prajňápáramitá může také odkazovat na ženské božstvo Prajňápáramitá Déví, personifikaci dokonalé moudrosti, známou také jako „Velká matka“ (tibetsky: Yum Čenmo), která byla široce zobrazována v jihoasijském buddhistickém umění. Etymologie Slovo Prajňápáramitá kombinuje sanskrtská slova prajňá „moudrost“ (nebo „poznání“) s páramitá „dokonalost“ nebo „transcendentní“. Význam Prajňápáramitá je ústředním pojmem mahájánového buddhismu a obecně se spojuje s myšlenkami jako prázdnota (šúnjatá), „nedostatek svabháva“ (esence), iluzorní (májá) povaha věcí, jak jsou všechny jevy charakterizovány „nevznikem“ (anutpáda, tj. nezrozením) a madhjamakovým myšlením Nágaradžuny. Její praktikování a porozumění jsou považována za nezbytné prvky bódhisattvovy cesty. Písma Prajňápáramitá Podle Edwarda Conzeho jsou sútry Prajňápáramitá „sbírkou asi čtyřiceti textů... složených někde na indickém subkontinentu přibližně mezi 100 př. n. l. a 600 n. l.“ Některé sútry Pradžňápáramitá jsou považovány za jedny z nejranějších mahájánových súter.
Singhasari Úvod Singhasari bylo hinduistické království na východní Jávě, které existovalo v letech 1222 až 1292. Nahradilo království Kediri jako dominantní království na východní Jávě. Název království souvisí s okresem Singosari v okrese Malang Regency, který se nachází několik kilometrů severně od města Malang. Historie Království Singhasari bylo založeno Ken Arokem v roce 1222. Ken Arok byl původně vazalem království Kediri, ale později se vzbouřil a Kediri svrhl. Po svém nástupu k moci založil nové království a pojmenoval je Singhasari podle místa, kde se nacházelo jeho sídlo. Singhasari se za vlády Ken Aroka a jeho nástupců rychle rozšířilo. Království dobylo řadu okolních území, včetně království Bali a Sumbawa. Za vlády krále Kertanegary dosáhlo Singhasari svého největšího rozkvětu. Kertanegara se pokusil sjednotit celou Jávu pod svou vládou, ale jeho snahy byly přerušeny invazí mongolské říše v roce 1292. Mongolská invaze vedla ke pádu Singhasari. Poslední král Singhasari, Kertanegara, byl zabit mongolskými silami. Království bylo následně dobyto a nahrazeno královstvím Majapahit. Kultura Singhasari bylo hinduistické království a jeho kultura byla silně ovlivněna hinduismem. Království mělo bohatou uměleckou a architektonickou tradici. Některé z nejznámějších chrámů na Jávě, jako je chrám Candi Singhasari a chrám Candi Jawi, byly postaveny během období Singhasari. Singhasari bylo také centrem vzdělanosti a literatury. Na královském dvoře žili mnozí učenci a básníci. Nejznámějším literárním dílem z období Singhasari je epos Nagarakretagama, který napsal Mpu Prapanca. Odkaz Singhasari bylo krátkotrvající království, ale mělo významný vliv na indonéskou historii. Království položilo základy pro sjednocení Jávy a jeho kultura a umění měly trvalý dopad na indonéskou kulturu.
Islámské umění a ikonoklasmus V některých formách islámského umění pramení anikonismus (vyhýbání se zobrazování živých bytostí) zčásti ze zákazu modlářství a zčásti z víry, že stvoření živých forem je výsadou Boha. Korán výslovně nezakazuje vizuální znázornění žádné živé bytosti. Soubor hadísů (výroků připisovaných islámskému proroku Mohamedovi) obsahuje explicitnější zákazy zobrazování živých bytostí, které malíře vyzývají, aby do svých obrazů „vdechli život“, a vyhrožují jim trestem v Den soudu. Muslimové tyto zákazy interpretovali různými způsoby v různých dobách a na různých místech. Náboženské islámské umění se typicky vyznačuje absencí postav a rozsáhlým používáním kaligrafických, geometrických a abstraktních květinových vzorů. Zobrazení Mohameda (v některých případech se zakrytou tváří) a dalších náboženských postav se však nacházejí v některých rukopisech ze zemí východně od Anatolie, jako je Persie a Indie. Tyto obrázky měly ilustrovat příběh a nenarušovat islámský zákaz modlářství, ale mnoho muslimů takové obrazy považuje za zakázané. V sekulárním umění muslimského světa historicky vzkvétaly reprezentace lidských a zvířecích forem téměř ve všech islámských kulturách, i když zčásti kvůli protichůdným náboženským názorům byly postavy v malbách často stylizované, což vedlo ke vzniku různých dekorativních figurálních návrhů. Docházelo k epizodám ikonoklastického ničení figurativního umění, jako byl dočasný dekret umajovského chalífy Jazída II. v roce 721 n. l., který nařídil zničení všech reprezentačních obrazů v jeho říši. Řada historiků vidí islámský vliv na byzantském ikonoklastickém hnutí 8. století, zatímco jiní to považují za legendu, která vznikla později v byzantské říši.
Bagan je starobylé město a místo světového dědictví UNESCO v regionu Mandalaj v Myanmaru. Od 9. do 13. století bylo město hlavním městem království Pagan, prvního království, které sjednotilo regiony, které později vytvořily Myanmar. Během vrcholu království mezi 11. a 13. stoletím bylo na samotných Baganských pláních postaveno více než 10 000 buddhistických chrámů, pagod a klášterů, z nichž se dochovaly zbytky více než 2200 chrámů a pagod. Baganská archeologická zóna je hlavní atrakcí pro začínající turistický ruch v zemi.
Historie
Bagan byl založen v polovině až na konci 9. století králem Anawrahtem z království Pagan. Město se rychle stalo centrem moci a kultury a v 11. století se stalo hlavním městem království Pagan. Během tohoto období bylo v Baganu postaveno velké množství chrámů, pagod a klášterů, z nichž mnohé se dochovaly dodnes.
Království Pagan dosáhlo svého vrcholu ve 12. a 13. století za vlády králů Kyansittha a Narathu. Během tohoto období bylo postaveno mnoho z nejznámějších chrámů a pagod v Baganu, včetně chrámu Ananda, chrámu Thatbyinnyu a pagody Shwezigon.
Království Pagan se začalo hroutit v 13. století a v roce 1287 bylo dobyto mongolskou armádou. Bagan byl poté opuštěn a zůstal v ruinách po staletí.
Archeologická zóna Bagan
Baganská archeologická zóna je domovem více než 2200 chrámů, pagod a klášterů. Tyto stavby jsou vyrobeny z cihel a jsou zdobeny složitými řezbami a freskami. Archeologická zóna je rozdělena do tří hlavních oblastí:
Severní Bagan: Tato oblast je domovem některých z nejznámějších chrámů v Baganu, včetně chrámu Ananda, chrámu Thatbyinnyu a pagody Shwezigon.
Střední Bagan: Tato oblast je domovem mnoha menších chrámů a pagod, stejně jako některých starověkých klášterů.
Jižní Bagan: Tato oblast je domovem některých z nejlépe zachovalých chrámů v Baganu, včetně chrámu Dhammayangyi a chrámu Sulamani.
Turismus
Baganská archeologická zóna je hlavní atrakcí pro turistický ruch v Myanmaru. Návštěvníci si mohou prohlédnout starobylé chrámy a pagody a dozvědět se více o historii a kultuře Myanmaru. V Baganu je k dispozici celá řada turistických aktivit, včetně prohlídek chrámů, výletů na horkovzdušném balónu a plaveb lodí po řece Ayeyarwady.
Jak se dostat do Baganu
Do Baganu se lze dostat letecky nebo po zemi. Nejbližší letiště je letiště Nyaung U, které se nachází asi 5 km od Baganu. Z letiště se můžete do Baganu dostat taxíkem nebo rikšou.
Do Baganu se můžete dostat také po zemi autobusem nebo vlakem. Autobusy do Baganu jezdí z hlavního města Myanmaru Yangonu a z dalších měst v zemi. Vlaky do Baganu jezdí z Yangonu a Mandalaje.
Kdy navštívit Bagan
Nejlepší doba k návštěvě Baganu je v období sucha od října do dubna. Během tohoto období je počasí chladné a suché, což je ideální pro prohlídku chrámů a pagod.
Co sbalit
Při návštěvě Baganu si nezapomeňte zabalit pohodlné boty, opalovací krém, klobouk a láhev s vodou. V Baganu je také dobré mít nějaké drobné, protože mnoho chrámů a pagod vyžaduje vstupné.
Mshattská fasáda je zdobená část fasády Umajovského paláce Qasr Mshatta z 8. století, jedné z pouštních pevností v Jordánsku, která je nyní umístěna v jižním křídle Pergamonského muzea v Berlíně v Německu. Je součástí stálé expozice Islámského umění Pergamonského muzea, věnované islámskému umění od 8. do 19. století. Byla to jen relativně malá část celé délky fasády, která obklopovala hlavní vchod; většina zdi byla nezdobená a zůstává na místě.
Fasáda je vyrobena z vápencového kamene a je pokryta jemnými řezbami, které zobrazují rostlinné a geometrické vzory. Řezby jsou velmi detailní a propracované a svědčí o vysoké úrovni řemeslného zpracování Umajovců. Fasáda je také pozoruhodná svými nápisy, které poskytují informace o historii paláce a jeho stavitelech.
Mshattská fasáda je jedním z nejlepších příkladů Umajovské architektury, která přežila dodnes. Je to důležitá historická a umělecká památka a je oblíbenou turistickou atrakcí.
Další informace:
Mshattská fasáda byla původně součástí mnohem většího paláce, který byl zničen zemětřesením v 8. století.
Fasáda byla objevena v roce 1896 německým archeologem Gustavem Schumachem.
Fasáda byla převezena do Berlína v roce 1903 a umístěna v Pergamonském muzeu.
Fasáda byla restaurována v 70. letech 20. století.
Fasáda je považována za mistrovské dílo Umajovské architektury.