Mamallapuram, historické město v Indii
Mamallapuram, známý také jako Mahabalipuram, je město v okrese Chengalpattu v jihovýchodním indickém státě Tamilnádu. Je známé především díky souboru hinduistických památek z 7. a 8. století, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o jedno z nejznámějších turistických míst v Indii.
Historie
Starověký název tohoto místa je Thirukadalmallai. Bylo součástí metropolitní oblasti Čennaí a satelitním městem Čennaí. Mamallapuram byl jedním ze dvou hlavních přístavních měst v království Pallava. Město bylo pojmenováno po pallavském králi Narasimhavarmanovi I., který byl známý také jako Mamalla. Spolu s ekonomickou prosperitou se stalo místem skupiny královských památek, z nichž mnohé byly vytesány z živé skály. Ty jsou datovány do 7. a 8. století: rathas (chrámy ve tvaru vozů), mandapas (jeskynní svatyně), obří skalní reliéf na otevřeném vzduchu Sestup Gangy a chrám Shore zasvěcený Šivovi.
Současný plán města byl stanoven britskou vládou v roce 1827.
Památky
Rathas: Jsou to vytesané skalní chrámy ve tvaru vozů.
Mandapas: Jsou to jeskynní svatyně, které obsahují nádherné sochy a reliéfy.
Sestup Gangy: Je to obrovský skalní reliéf, který zobrazuje sestup bohyně Gangy na Zemi.
Chrám Shore: Je to chrám zasvěcený Šivovi a je známý svými nádhernými sochami a architekturou.
Doprava
Mamallapuram je dobře spojen s Čennaí a dalšími městy v Tamilnádu. Nejbližší letiště je mezinárodní letiště Čennaí, které je vzdáleno asi 50 kilometrů. Město je také dobře spojeno železniční tratí a autobusy.
Ubytování
V Mamallapuramu je k dispozici široká škála ubytování, od luxusních hotelů až po cenově dostupné penziony.
Jídlo
Mamallapuram nabízí širokou škálu restaurací, které podávají místní i mezinárodní kuchyni.
Nákupy
V Mamallapuramu je k dispozici několik obchodů, kde si můžete koupit suvenýry, řemeslné výrobky a další zboží.
Tipy pro návštěvníky
Nejlepší doba k návštěvě Mamallapuramu je od října do března, kdy je počasí příjemné.
Město je známé svými plážemi, takže nezapomeňte navštívit pláž Mamallapuram a pláž Kovalam.
V Mamallapuramu je několik chrámů, které stojí za návštěvu, včetně chrámu Varaha a chrámu Arjuna.
Ve městě se nachází několik muzeí, například Archeologické muzeum a Muzeum námořní historie.
Sadasiva Para Brahman Sadasiva Para Brahman je nejvyšší bytost v tradici šaivismu siddhanty v hinduismu. Sadasiva je všemocný, jemný, zářící absolutní, nejvyšší projev Šivy. O Sadasivaovi se věří, že uděluje anugrahu a vilayu, tedy milost a zastínění paši, což jsou čtvrtý a pátý z pančakrity, neboli „pěti svatých činů“ Šivy. Sadasiva je obvykle zobrazován s pěti tvářemi a deseti pažemi a je považován za jednu z 25 šivařsvarúpa forem Šivy. Šiva Agamy tvrdí, že lingam, zejména mukhalingam, je další formou Sadasiva. Počátky Původ uctívání Sadasiva lze vysledovat až do védského období, kdy byl Šiva uctíván jako Rudra, bouřlivý a ničivý bůh. Postupem času se Šiva začal spojovat s tvořivými a uchovávajícími aspekty vesmíru a stal se známým jako Mahadeva, „Velký bůh“. Uctívání Sadasiva se stalo prominentní v jižní Indii v období Sangamu (300 př. n. l. – 300 n. l.) a později se rozšířilo do dalších částí Indie. Teologie Sadasiva je považován za nejvyšší bytost ve vesmíru, zdroj všech věcí. Je transcendentní a imanentní, přítomný ve všech věcech a zároveň od nich oddělený. Sadasiva je bez tvaru a bez formy, ale může se projevovat v mnoha různých podobách. V šaivské siddhantě je Sadasiva považován za pána třiceti šesti tattvů, neboli kategorií existence. Tyto tattvy tvoří hierarchii, přičemž nejvyšší tattva je Šiva a nejnižší tattva je prakriti, hmotný svět. Sadasiva je považován za vládce všech tattv a za toho, kdo řídí jejich interakci. Uctívání Sadasiva je uctíván v mnoha různých podobách, včetně lingamu, šiva linghamu a šakti. Lingam je falický symbol, který představuje Šivovu tvořivou moc. Šiva lingam je lingam, který byl posvěcen mantrou Om Namah Shivaya. Šakti je ženská energie Šivy a je uctívána v mnoha různých podobách, včetně Parvati, Durga a Kali. Sadasiva je uctíván různými způsoby, včetně púdži, japa a dhyány. Púdža je rituál uctívání, který zahrnuje nabízení květin, ovoce, kadidla a dalších předmětů Sadasivaovi. Japa je opakování mantry Om Namah Shivaya. Dhyána je meditace, při které se soustředí mysl na Sadasivaovi. Význam Sadasiva je jednou z nejvýznamnějších božstev v hinduismu. Je uctíván jako nejvyšší bytost ve vesmíru a jako zdroj všech věcí. Uctívání Sadasiva může pomoci oddaným dosáhnout osvobození od cyklu zrození a smrti a splynout se s božským.
Mahávíra (sanskrt: महावीर) je 24. tírthankara (nejvyšší učitel) džinismu. Byl duchovním nástupcem 23. tírthankary, Paršvanáthy. Mahávíra se narodil v první polovině 6. století př. n. l. v královské kšatrijské rodině ve starověké Indii. Jeho matka se jmenovala Trišala a jeho otec Siddhártha. Byli stoupenci Paršvanáthy. Mahávíra opustil veškeré světské vlastnictví ve věku asi 30 let a odešel z domova, aby dosáhl duchovního probuzení a stal se asketou. Mahávíra praktikoval intenzivní meditaci a přísnou askezi po dobu dvanácti a půl roku, po níž dosáhl kévaly (vševědoucnosti). Kázal po dobu 30 let a dosáhl mokši (osvobození) v 6. století př. n. l., i když rok se liší podle sekty. Mahávíra učil, že dodržování slibů ahimsy (nenásilí), satyi (pravdy), astéji (nekrádeže), brahmacharyi (cudnosti) a aparigrahy (neulpívání) je nezbytné pro duchovní osvobození. Učil zásadám anekantavády (mnohostranné reality): syádvády a nájavády. Mahávírovo učení bylo sepsáno Indrabhútim Gautamou (jeho hlavním žákem) jako džinistické ágamy. Texty, které ústně předávali džinističtí mniši, byly údajně z velké části ztraceny kolem 1. století n. l. Mahávíra je obvykle zobrazován v sedící nebo stojící póze, se symbolem lva pod ním. Jeho nejranější ikonografie pochází z archeologických nalezišť v severoindickém městě Mathura a pochází z období mezi 1. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l. Jeho narození se slaví jako Mahávír Džanma Kalyának a jeho nirvána (spása) a také jeho první žák Šrí Gautama Swámi jsou džinisty považováni za Dípáválí. Historicky byl Mahávíra, který oživil a kázal džinismus ve starověké Indii, starším současníkem Gautamy Buddhy. Džinisté slaví Mahávír Džanma Kalyának každý rok 13. den indického kalendářního měsíce čaitra.
Stát Rádžasthán
Umístnění:
Rádžasthán je stát v severní Indii. Je to největší indický stát rozlohou a sedmý nejlidnatější. Nachází se na severozápadě Indie, většinu jeho území pokrývá široká a nehostinná poušť Thár (známá také jako Velká indická poušť) a sdílí hranice s Pákistánem na severozápadě a Sindiem na západě, podél údolí řek Sutledž a Indus. Sousedí s dalšími pěti indickými státy: Pandžábem na severu; Harijánou a Uttarpradéšem na východě; Madhjapradéšem na jihovýchodě; a Gudžarátem na jihozápadě. Jeho zeměpisná poloha je 23°3' až 30°12' severní šířky a 69°30' až 78°17' východní délky, přičemž obratník Raka prochází jeho nejjižněj dalšísí částí.
Historie:
Stát Rádžasthán vznikl 30. března 1949, když se státy Rajputanské agentury bývalého Britského impéria v Indii spojily do nové Indijské unie. Hlavním a největší mě měs tem je Džajpur. Dalšími důležitými městy jsou Džódhpur, Kóta, Bikanér, Adžmír, Bháratpur a Udajpúr.
Zeměpis:
Mezi hlavní geografické rysy Rádžasthánu patří:
Pozůstatky civilizace v údolí Indu v Kalibanganu a Balathalu
Chrámy Khajuraho, poutní místo ve východním Madhjapradéši
Jediná horská stanice Rádžasthánu, Mount Abu, ve starobylém pohoří Aravalli
Národní park Keoladeo v Bháratpuru, místo světo dě dí dě dictví známé svým ptačím životem
Tři národní tygří rezervace: Národní park Ranthambore v Sawai Madhopuru, tygří rezervace Sariska v Alwaru a rezervace tigrů Mukundra Hills v Kota.
Ekonomika:
Ekonomika Rádžasthánu je jedenáctou největší státní ekonomikou v Indii s hrubým domácím produktem 10,20 bilionu rupií (130 miliard USD) a hrubým domácím produktem na obyvatele 118 000 rupií (1 500 USD). Rádžasthán se řadí na 22. místo mezi indickými státy v indexu lidského rozvoje.
Kultura:
Rádžasthán je bohatý na svou historii a tradití. Je známý svými pevnostmi a paláci, včetně pevnosti Mehrangarh v Džódhpuru, pevnosti Džajgarhu v Džajpuru a městského paláce v Udajpúru. Stát je také domovem řady festivalů, včetně festivalu Holi, festivalu Diwali a festivalu Gangaur.
Zajímavá místa:
Mezi oblíbené turistické atrakce v Rádžasthánu patří:
Palác větrů (Hawa Mahal) v Džajpuru
Chrámy Dilvara v Mount Abu
Fort Amer v Ameru
Národní park Ranthambore v Sawai Madhopuru
Město duchů Bhangarh v Alwaru
Borobudur Borobudur je buddhistický chrám z 9. století, který se nachází v indonéské provincii Centrální Jáva, nedaleko města Magelang. Je to největší buddhistický chrám na světě a jeden z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v jihovýchodní Asii. Chrám byl postaven za vlády dynastie Sailendra z šedého andezitu. Skládá se z devíti stupňovitých plošin, šesti čtvercových a tří kruhových, zakončených centrální kupolí. Je zdoben 2 672 reliéfními panely a původně 504 sochami Buddhy. Centrální kupole je obklopena 72 sochami Buddhy, každá sedící uvnitř děrované stúpy. Monument provádí poutníky rozsáhlým systémem schodišť a chodeb se 1 460 vyprávěcími reliéfními panely na stěnách a zábradlích. Borobudur má jednu z největších sbírek buddhistických reliéfů na světě. Chrám byl postaven za vlády dynastie Sailendra a jeho architektura navazuje na jávskou buddhistickou architekturu, která mísí indonéskou domorodou tradici uctívání předků a buddhistický koncept dosažení nirvány. Monument je svatyní Buddhy a místem buddhistické pouti. Existují důkazy, že Borobudur byl postaven v 8. století a později opuštěn po úpadku hinduistických království na Jávě ve 14. století a přechodu Jávánců k islámu. Celosvětové povědomí o jeho existenci vzbudil v roce 1814 Sir Thomas Stamford Raffles, tehdejší britský vládce Jávy, který byl o jeho umístění informován domorodými Indonésany. Borobudur byl od té doby zachován díky několika restaurováním. Největší restaurační projekt byl dokončen v roce 1983 indonéskou vládou a UNESCO, následovaný zařazením památky na seznam světového dědictví UNESCO. Borobudur je oblíbeným poutním místem, kde buddhisté v Indonésii slaví na památce svátek Vesak. Mezi indonéskými turistickými atrakcemi je Borobudur nejnavštěvovanějším památníkem.
Filipínská mytologie Filipínská mytologie je souborem mýtů a legend, které byly součástí tradičních filipínských lidových náboženství. Je ovlivněna indonéskou, hinduistickou, muslimskou, šintoistickou, buddhistickou a křesťanskou tradicí. Filipínská mytologie zahrnuje pojmy podobné těm v jiných náboženských systémech, jako jsou představy o nebi (kaluwalhatian, kalangitan, kamurawayan), peklu (kasamaan, sulad) a lidské duši (kaluluwa, kaulolan, makatu, ginoand kud). Hlavním účelem filipínské mytologie je vysvětlit povahu světa, lidské existence a záhad života. Mýty zahrnují příběhy hrdinů, božstev (anito, diwata) a mytologických tvorů. Tyto mýty byly předávány ústní tradicí, předávanou z generace na generaci vedenou duchovními vůdci nebo šamany (babaylan, katalonan, mumbaki, baglan, machanitu, walian, mangubat, bahasa, ...). Tradiční náboženské systémy a původní náboženství Filipín se nazývají Anito a animismus. Patří sem i Anitismo (hispánsko-filipínský překlad konceptu) a Anitería, termín s hanlivým významem, který často používali španělští duchovní během koloniální éry. Vědecká pozornost byla zaměřena na Anito. Mnoho z jeho příběhů a tradic však dosud nebylo systematicky zdokumentováno.
Angkor Vat Angkor Vat je chrámový komplex v Kambodži, který se nachází na místě o rozloze 162,6 hektarů. Nachází se v bývalém hlavním městě Khmerské říše Angkor. Guinnessova kniha rekordů ho považuje za největší náboženskou stavbu na světě. Původně byl postaven jako hinduistický chrám zasvěcený bohu Višnovi pro Khmerskou říši králem Suryavarmanem II. ve 12. století. Ke konci století byl postupně přeměněn na buddhistický chrám; proto je také označován jako "hinduisticko-buddhistický" chrám. Angkor Vat byl postaven na žádost khmerského krále Suryavarmana II. na počátku 12. století v Yaśodharapuře (dnešní Angkor), hlavním městě Khmerské říše, jako jeho státní chrám a případné mauzoleum. Angkor Vat kombinuje dva základní plány khmerské chrámové architektury: chrámovou horu a pozdější galerijní chrám. Je navržen tak, aby představoval horu Méru, domov bohů v hinduistické mytologii: uvnitř příkopu dlouhého přes 5 kilometrů a vnější zdi dlouhé 3,6 kilometru jsou tři obdélníkové galerie, z nichž každá je vyvýšena nad další. Ve středu chrámu stojí skupina pěti věží. Na rozdíl od většiny angkorských chrámů je Angkor Vat orientován na západ; vědci se neshodují na významu tohoto faktu. Chrám je obdivován pro svou majestátnost a harmonii architektury, rozsáhlé basreliéfy a četné devaty zdobící jeho stěny. Moderní název Angkor Vat, alternativně Nokor Wat, znamená v khmérštině "chrámové město" nebo "město chrámů". Angkor (អង្គរ ângkôr), což znamená "město" nebo "hlavní město", je hovorová podoba slova nokor (នគរ nôkôr), které pochází ze sanskrtského/palského slova nagara (Devanágarí: नगर). Wat (វត្ត vôtt) je slovo pro "chrámový pozemek", které je také odvozeno ze sanskrtského/palského vāṭa (Devanágarí: वाट), což znamená "ohrada". Původní název chrámu byl Vrah Viṣṇuloka nebo Parama Viṣṇuloka, což znamená "posvátné sídlo Višnua".
Paganské království Paganské království (barmsky: ပုဂံခေတ်, výslovnost [bəɡàɰ̃ kʰɪʔ], doslova „období Pagan“; také známé jako paganská dynastie a paganská říše; také dynastie Bagan nebo říše Bagan) bylo prvním barmským královstvím, které sjednotilo oblasti, které později vytvořily moderní Myanmar. 250letá vláda Paganu nad údolím řeky Iravadi a jeho okolím položila základy pro vzestup barmského jazyka a kultury, rozšíření barmské etnicity v Horním Myanmaru a rozvoj théravádového buddhismu v Myanmaru a na pevninské jihovýchodní Asii. Království vzniklo z malé osady Pagan (dnešní Bagan) z 9. století obývané mramanskými/barmskými lidmi. Během následujících dvou set let se malé knížectví postupně rozrůstalo a začleňovalo okolní oblasti, až v 50. a 60. letech 10. století král Anawrahta založil Paganskou říši, pravděpodobně poprvé sjednocující údolí řeky Iravadi a jeho okolí pod jednou politickou jednotkou. Do konce 12. století rozšířili Anawrahtovi nástupci svůj vliv dále na jih do horního Malajského poloostrova, na východ nejméně k řece Salween, na sever pod současnou hranici s Čínou a na západ do severní Arakanu a Chin Hills. Ve 12. a 13. století bylo Pagan vedle Khmerské říše jednou ze dvou hlavních říší na pevninské jihovýchodní Asii. Barmský jazyk a kultura se postupně staly dominantními v horním údolí Iravadi a do konce 12. století zatlačily normy Pjů, Monů a Pálí do ústraní. Théravádový buddhismus se začal pomalu šířit na vesnickou úroveň, i když tantristické, mahájánové, bráhmanické a animistické praktiky zůstaly zakořeněny ve všech společenských vrstvách. Vládci Paganu postavili v archeologické zóně Bagan přes 10 000 buddhistických chrámů, z nichž více než 2 000 dodnes stojí. Bohatí lidé darovali náboženským autoritám pozemky osvobozené od daní. Království začalo upadat v polovině 13. století, protože neustálý růst bezdaňového náboženského bohatství do 80. let 12. století vážně ovlivnil schopnost koruny udržet si loajalitu dvořanů a vojáků. To vedlo k začarovanému kruhu vnitřních nepokojů a vnějších výzev ze strany Arakanů, Monů, Mongolů a Šanů. Opakované mongolské invaze (1277–1301) svrhly čtyř století staré království v roce 1287. Po kolapsu následovalo 250 let politické roztříštěnosti, která trvala až do 16. století.
Buddha Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, byl potulným asketou a náboženským učitelem, který žil v jižní Asii v 6. nebo 5. století př. n. l. a založil buddhismus. Podle buddhistické tradice se narodil v Lumbiní v dnešním Nepálu královským rodičům z klanu Šákjů, ale vzdal se svého domova, aby žil jako potulný asketa (sanskrt: śramaṇa). Po životě v žebrotě, askezi a meditaci dosáhl osvícení v Bodhgaye v dnešní Indii. Buddha poté putoval po dolní Indo-Gangetické nížině, vyučoval a budoval mnišský řád. Učil střední cestu mezi smyslovým požitkem a přísnou askezí, vedoucí k nirváně, tedy osvobození od nevědomosti, touhy, znovuzrození a utrpení. Jeho učení jsou shrnuta ve Vznešené osmidílné stezce, výcviku mysli, který zahrnuje etické školení a laskavost k druhým, a meditační praktiky, jako je omezení smyslů, všímavost a jhāna/dhjána (meditace v pravém slova smyslu). Zemřel v Kušinagaru a dosáhl parinirvány. Buddha je od té doby uctíván mnoha náboženstvími a komunitami po celé Asii. Několik století po jeho smrti se stal známým pod titulem Buddha, což znamená "Probuzený" nebo "Osvícený". Jeho učení byla buddhistickou komunitou shromážděna ve Vinayi, jeho kodexu mnišské praxe, a v Sutta Piṭace, kompilaci učení založených na jeho kázáních. Ty byly předávány v dialektech střední indoárijštiny ústní tradicí. Pozdější generace vytvořily další texty, jako jsou systematické pojednání známé jako Abhidharma, biografie Buddhy, sbírky příběhů o jeho minulých životech známé jako Jātaka příběhy a další kázání, tj. Mahájánové sútry.
Vairočana, prvotní buddha Vairočana je kosmický buddha z mahájánového a vadžrajánového buddhismu. Vairočana je často interpretován, v textech jako je Avatamsaka sútra, jako dharmakája historického Buddhy Šákjamuniho. Ve východoasijském buddhismu (čínský, korejský, japonský a vietnamský buddhismus) je Vairočana také vnímán jako ztělesnění buddhistického konceptu šúnjatá. V koncepci 5 džínů mahájánového a vadžrajánového buddhismu je Vairočana ve středu a je považován za prvotního buddhu. Vairočanu nesmíme zaměňovat s Vairočana Mahabalim, synem Višnuho. Vairočana Mahabali dosáhl sahaja nirvikalpa samádhi ve Vasishthově józe. Buddha Róčana je "tělo radosti" nebo "tělo sambhógakáji" Buddhova trikáji, zatímco Buddha Vairočana je "tělo dharmakáji". A Buddha Šákjamuni je "tělo nirmánakáji" neboli fyzické tělo. Původ a význam Jméno Vairočana pochází ze sanskrtského slova "vai" (zářit) a "ročana" (světlo). Vairočana tedy znamená "ten, kdo září světlem". V mahájánovém buddhismu je Vairočana považován za prvotního buddhu, který ztělesňuje nejvyšší pravdu a realitu. Je zdrojem všech ostatních buddhů a bodisetev a je považován za symbol osvícení a moudrosti. Ikonografie Vairočana je často zobrazován jako mohutná postava sedící v lotosové pozici na trůnu z lotosových květů. Obvykle má modrou pleť, což symbolizuje jeho nekonečnou moudrost a soucit. Jeho ruce jsou často zobrazeny v gestu dharmačakramudry, což symbolizuje jeho učení o dharmu. Uctívání Vairočana je uctíván v mahájánovém a vadžrajánovém buddhismu jako prvotní buddha a symbol osvícení. Je často invokován v meditacích a modlitbách a je mu zasvěceno mnoho chrámů a klášterů. Chrám jarního buddhy Nejznámějším vyobrazením Vairočany je Chrám jarního buddhy v čínské provincii Henan. Tato kolosální socha Vairočany je vysoká 153 metrů a je jednou z největších soch buddhy na světě. Závěr Vairočana je důležitou postavou v mahájánovém a vadžrajánovém buddhismu. Jako prvotní buddha ztělesňuje nejvyšší pravdu a realitu a je zdrojem všech ostatních buddhů a bodisetev. Je symbolem osvícení a moudrosti a je uctíván jako projev Buddhovy nekonečné moudrosti a soucitu.