Kristus Pojem Kristus, který křesťané používají jako jméno i titul, se jednoznačně vztahuje k Ježíši. [5] [6] [7] Používá se také jako titul v recipročním použití „Kristus Ježíš“, což znamená „Mesiaš Ježíš“ nebo „Ježíš Pomazaný“, a nezávisle jako „Kristus“. [8] Pavlovy epištoly, nejstarší texty Nového zákona, [9] často označují Ježíše jako „Krista Ježíše“ nebo jen „Krista“. [10] Koncept Krista v křesťanství vznikl z konceptu mesiáše v judaismu. Křesťané věří, že Ježíš je mesiáš předpovězený v hebrejské Bibli a křesťanském Starém zákoně. Přestože jsou koncepce mesiáše v každém náboženství podobné, jsou většinou odlišné kvůli rozkolu raného křesťanství a judaismu v 1. století. Přestože původní Ježíšovi následovníci věřili, že Ježíš je židovský mesiáš, například ve Vyznání Petra, Ježíš byl obvykle nazýván „Ježíš z Nazaretu“ nebo „Ježíš, syn Josefův“. [11] Křesťané začali nazývat Ježíše „Ježíšem Kristem“ (což znamená „Ježíš Khristós“, tj. „Ježíš Mesiáš“ nebo „Ježíš Pomazaný“), kteří věří, že jeho ukřižování a vzkříšení naplňují mesiášská proroctví Starého zákona, zejména proroctví načrtnuté v Izaiáši 53. [12] Biblické použití Pojem „Kristus“ se v Novém zákoně vyskytuje více než 500krát. Nejčastěji se používá jako titul pro Ježíše, ale někdy se používá také jako příjmení nebo jako součást jeho jména. Například v Matoušově evangeliu je Ježíš nazýván „Ježíš Kristus“ nebo „Kristus Ježíš“ více než 100krát. Pojem „Kristus“ se v Novém zákoně používá několika způsoby. Někdy se používá jako synonymum pro „Mesiáš“, což je hebrejské slovo, které znamená „pomazaný“. Mesiáš byl očekávaný vůdce a zachránce židovského lidu. Křesťané věří, že Ježíš je Mesiáš, protože byl pomazán Duchem svatým, aby zachránil svůj lid od hříchu. Pojem „Kristus“ se také používá k označení Ježíšova božství. V Janově evangeliu například Ježíš říká: „Já jsem Kristus“ (J 10:24). Tímto prohlášením Ježíš tvrdí, že je Bůh. Pojem „Kristus“ se používá také k označení Ježíšova poslání. V Lukášově evangeliu například Ježíš říká: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (L 22:27). Tímto prohlášením Ježíš ukazuje, že přišel na svět, aby zemřel za hříchy lidí. Historické použití Pojem „Kristus“ se používá v křesťanství již od počátku. V prvních stoletích křesťanství se pohané často odkazovali na křesťany jako na „Kristovce“. V 4. století se pojem „Kristus“ stal oficiálním titulem pro Ježíše a byl používán v Nicejském vyznání víry. Pojem „Kristus“ se používá v křesťanství dodnes. Je to titul, který označuje Ježíšovo mesiášství, božství a poslání. Teologické implikace Pojem „Kristus“ má řadu teologických implikací. Za prvé, ukazuje, že Ježíš je Mesiáš, kterého židovský lid očekával. Za druhé, ukazuje, že Ježíš je Bůh. Za třetí, ukazuje, že Ježíš přišel na svět, aby zemřel za hříchy lidí. Pojem „Kristus“ je důležitým pojmem v křesťanské teologii. Je to titul, který označuje Ježíšovo mesiášství, božství a poslání.
Ježíšismus
Ježíšismus je víra, která se považuje za pravé vyjádření učení Ježíše a odlišuje se od učení hlavního proudu křesťanství. [1] Zejména se tento pojem často staví do kontrastu s paulinským křesťanstvím a hlavním církevním dogmatem nicenského křesťanství. [2] [3]
Počátky a vývoj
Kořeny ježíšismu sahají až do raného křesťanství, kdy se objevily různé skupiny, které tvrdily, že následují skutečné učení Ježíše. Tyto skupiny často odmítaly některé aspekty paulinského křesťanství, jako je důraz na víru v Ježíše jako Božího Syna a na vykoupení prostřednictvím jeho smrti a vzkříšení.
Ve středověku se ježíšismus projevoval v různých heretických hnutích, jako byli katarové a valdenští. Tito heretici odmítali autoritu církve a kladli důraz na osobní víru a biblické učení.
V 19. století se ježíšismus objevil jako samostatné náboženské hnutí v Evropě a Spojených státech. Zakladatelem jednoho z nejvýznamnějších ježíšských hnutí byl Robert Owen, který založil utopickou komunitu v New Harmony v Indianě.
Hlavní principy
Ježíšismus se vyznačuje několika klíčovými principy:
Zdůraznění učení Ježíše: Ježíšisté věří, že skutečné učení Ježíše bylo zkresleno a zkomoleno křesťanskou církví. Kladou důraz na Ježíšovo etické učení, zejména na jeho poselství lásky, odpuštění a nenásilí.
Odmítnutí božství Ježíše: Ježíšisté obecně odmítají učení o Ježíšově božství a vidí ho spíše jako člověka, který byl hluboce inspirován Bohem.
Odmítnutí církevní autority: Ježíšisté odmítají autoritu církve a tvrdí, že každý jednotlivec má právo vykládat Bibli a následovat Ježíše svým vlastním způsobem.
Zaměření na osobní morálku: Ježíšisté kladou důraz na osobní morálku a etiku. Věří, že skutečné křesťanství spočívá v následování Ježíšova příkladu lásky, soucitu a služby druhým.
Varianty ježíšismu
Existuje celá řada různých ježíšských skupin a denominací, každá s vlastními jedinečnými vírami a praktikami. Mezi nejvýznamnější patří:
Unitářské křesťanství: Unitáři věří v jediného Boha a odmítají doktrínu o Trojici.
Univerzalistické křesťanství: Univerzalisté věří, že všichni lidé budou nakonec spaseni a že peklo neexistuje.
Christadelfiané: Christadelfiané jsou ježíšskou skupinou, která odmítá nauku o Trojici, vykupitelské smrti Ježíše a věčném ohni.
Mezinárodní církev Kristova: Mezinárodní církev Kristova je ježíšskou skupinou, která se zaměřuje na osobní evangelismus a učení Ježíše.
Kritika ježíšismu
Ježíšismus byl kritizován z různých důvodů, včetně:
Biblická nepřesnost: Kritici tvrdí, že ježíšské učení není v souladu s biblickým svědectvím o Ježíši.
Historická neudržitelnost: Kritici tvrdí, že ježíšské tvrzení o tom, že následuje skutečné učení Ježíše, není historicky opodstatněné.
Nebezpečí sektářství: Kritici varují, že ježíšské skupiny mohou být sektářské a že mohou vést k izolaci a odcizení od širšího křesťanského společenství.
Závěr
Ježíšismus je složité a různorodé náboženské hnutí, které se vyznačuje svým důrazem na učení Ježíše, odmítnutím božství Ježíše a církevní autority. Přestože byl kritizován za biblickou nepřesnost a nebezpečí sektářství, ježíšismus zůstává významnou silou v křesťanském světě.
Michelangelo
Výslovnost: [ mikeˈlandʒelo ]
Rod: Mužské
Jazyk: Italština
Původ: Itálie
Další jména:
Michael Angelo
Miguel Ángel
Etymologie:
Jméno Michelangelo je kombinací hebrejského jména Michael (ten, kdo se podobá Bohu) a řeckého jména Angelo (posel). Předpokládá se, že samotné jméno má italský původ.
Nejznámější nositel:
Nejznámějším nositelem tohoto jména je Michelangelo Buonarroti (1475-1564), toskánský sochař, architekt, malíř a básník.
Varianty jména:
Michalangelo
Michelange
Mikuláš Anděl
Mikoláš
Význam jména:
Jméno Michelangelo znamená "ten, kdo se podobá Bohu, posel".
Charakteristika jména:
Nositelé jména Michelangelo jsou obvykle velmi kreativní a umělecky založení. Jsou to lidé, kteří mají rádi výzvy a nebojí se riskovat. Jsou také velmi inteligentní a mají silnou vůli.
Slavní nositelé jména:
Michelangelo Buonarroti (1475-1564): italský sochař, architekt, malíř a básník
Miguel Ángel Asturias (1899-1974): guatemalský spisovatel a diplomat, nositel Nobelovy ceny za literaturu
Michelangelo Antonioni (1912-2007): italský filmový režisér a scenárista
Michelangelo Pistoletto (nar. 1933): italský umělec, sochař a malíř
Michelangelo Rampulla (nar. 1962): italský fotbalový brankář
Jméno v jiných jazycích:
Angličtina: Michelangelo
Francouzština: Michel-Ange
Španělština: Miguel Ángel
Portugalština: Miguel Ângelo
Němčina: Michelangelo
Ruština: Микеланджело
Polština: Michał Anioł
Maďarština: Michelangelo
Čínština: 米开朗基罗
Japonština: ミケランジェロ
Jméno ve výtvarném umění:
Jméno Michelangelo je úzce spojeno s výtvarným uměním, především díky dílu Michelangela Buonarrotiho. Mezi jeho nejznámější díla patří:
David (socha)
Pieta (socha)
Stvoření Adama (freska)
Poslední soud (freska)
Sixtinská kaple (výzdoba stropu a stěn)
Jméno v literatuře:
Jméno Michelangelo se také objevuje v literatuře, například v dílech:
Michelangelo (román od Irvinga Stoneho)
The Agony and the Ecstasy (román od Irvinga Stoneho)
Michelangelo: A Life (biografie od Charlese Nichollse)
The Marble Quarry (báseň od Elizabeth Bishop)
Michelangelo's Dream (báseň od Henryho Wadsworthe Longfellowa)
Křesťanské umění je posvátné umění, které využívá náměty, témata a zobrazení z křesťanství. Většina křesťanských skupin do určité míry využívá nebo využívala umění, včetně raně křesťanského umění a architektury a křesťanských médií. Nejběžnějšími náměty jsou obrazy Ježíše a příběhové scény ze života Krista a scény ze Starého zákona hrají roli v umění většiny denominací. Obrazy Panny Marie a svatých jsou v protestantském umění mnohem vzácnější než v římskokatolickém a východním. Křesťanství využívá obrazy mnohem více než příbuzná náboženství, ve kterých jsou zobrazení zakázána, jako například v islámu a judaismu. Existují však některé skupiny, které prosazovaly anikonismus v křesťanství, a v rámci křesťanství došlo k obdobím ikonoklasmu, ačkoli to není běžný výklad křesťanské teologie. [1] Raně křesťanské umění Raně křesťanské umění se objevilo v prvních stoletích po Kristu a bylo ovlivněno římským, řeckým a židovským uměním. Raní křesťané často využívali symboly, jako například rybu, beránka a kříž, aby se identifikovali a vyjádřili svou víru. Mezi nejznámější raně křesťanská umělecká díla patří katakomby, které byly používány jako pohřebiště, a mozaiky, které zdobily kostely. Byzantské umění Byzantské umění se vyvinulo ve východní Římské říši a bylo ovlivněno křesťanskou teologií a uměleckými tradicemi Blízkého východu. Byzantské umění se vyznačuje svým používáním zlatých pozadí, plochých postav a symbolického zobrazení. Mezi nejznámější byzantská umělecká díla patří mozaiky v bazilice Hagia Sofia v Istanbulu. Západní křesťanské umění Západní křesťanské umění se vyvinulo v západní Evropě a bylo ovlivněno římským, řeckým a germánským uměním. Západní křesťanské umění se vyznačuje svým používáním perspektivy, realistických postav a narativních scén. Mezi nejznámější západní křesťanská umělecká díla patří sochy v katedrále Notre Dame v Paříži. Protestantské umění Protestantské umění se vyvinulo v 16. století v důsledku reformace. Protestantské umění se vyznačuje svým důrazem na Písmo svaté a svým odmítnutím obrazů a soch. Mezi nejznámější protestantská umělecká díla patří obrazy Jana Kalvína a Martina Luthera. Mormonské umění Mormonské umění se vyvinulo v 19. století v důsledku hnutí Svatých posledních dnů. Mormonské umění se vyznačuje svým důrazem na rodinu a svým zobrazením událostí z mormonské historie. Mezi nejznámější mormonská umělecká díla patří socha Anděla Moroniho na vrcholu chrámu v Salt Lake City. Křesťanská symbolika Křesťanská symbolika využívá předmětů, obrazů a barev k vyjádření křesťanských vír a hodnot. Mezi nejběžnější křesťanské symboly patří kříž, ryba, beránek a holubice. Křesťanská architektura Křesťanská architektura se vyvinula v průběhu staletí a odráží různé styly a tradice. Mezi nejznámější křesťanské architektonické památky patří bazilika svatého Petra v Římě, katedrála Notre Dame v Paříži a chrám svaté rodiny v Barceloně. Ikony Ikony jsou obrazy Ježíše, Panny Marie a svatých, které se používají v pravoslavném křesťanství. Ikony jsou obvykle malovány na dřevě a používají se k modlitbám a meditacím. Média Křesťanská média zahrnují filmy, televizi, hudbu a literaturu. Křesťanská média se používají k šíření křesťanské víry a hodnot. Hudba Křesťanská hudba je hudba, která vyjadřuje křesťanské víry a hodnoty. Křesťanská hudba se používá k modlitbám, chválám a uctívání. Literatura Křesťanská literatura zahrnuje knihy, básně a hry, které vyjadřují křesťanské víry a hodnoty. Křesťanská literatura se používá k vyučování, inspiraci a zamyšlení.
Šalom (hebrejsky: שָׁלוֹם šālōm) je hebrejské slovo, které znamená „mír“ a může být idiomaticky použito jako pozdrav „ahoj“. [1] [2] Stejně jako v angličtině se může vztahovat buď na mír mezi dvěma entitami (zejména mezi osobou a Bohem nebo mezi dvěma zeměmi), nebo na blaho, pohodu nebo bezpečnost jednotlivce nebo skupiny jednotlivců. Slovo šalom se také nachází v mnoha dalších výrazech a jménech. Jeho ekvivalentním příbuzným v arabštině je salaam, sliem v maltštině, šlama v syrsky-asyrštině a sälam v etiopských semitských jazycích z protosemitského kořene Š-L-M.
Etymologie
Slovo šalom pochází z protosemitského kořene Š-L-M, který znamená „být úplný, být v pořádku“. Tento kořen je také základem arabského slova salaam, aramejského slova šlama a etiopského semitského slova sälam.
Význam
Šalom má několik významů, včetně:
Mír: Šalom je nejčastěji překládáno jako „mír“. Může se vztahovat na mír mezi dvěma osobami, skupinami lidí nebo národy.
Blaho: Šalom může také znamenat „blaho“ nebo „pohodu“. Může být použit k vyjádření přání, aby se někomu dařilo.
Bezpečnost: Šalom může také znamenat „bezpečnost“ nebo „ochranu“. Může být použit k vyjádření přání, aby byl někdo v bezpečí.
Použití
Šalom se používá v různých kontextech, včetně:
Pozdrav: Šalom je běžný pozdrav v hebrejštině. Používá se jak při setkání, tak při rozloučení.
Modlitba: Šalom je také běžným slovem v modlitbách. Používá se k vyjádření touhy po míru a blahobytu.
Jména: Šalom je také běžnou součástí hebrejských jmen. Například jméno Šlomo (Salomon) znamená „mír“.
Symbolika
Šalom je silným symbolem míru a blahobytu. Často se používá v uměleckých dílech, náboženských symbolech a politických protestech.
Závěr
Šalom je důležité slovo v hebrejském jazyce a kultuře. Má mnoho významů, včetně míru, blahobytu a bezpečnosti. Používá se v různých kontextech, včetně pozdravů, modliteb a jmen. Šalom je také silným symbolem míru a blahobytu.
Moderní hebrejština
Název: Moderní hebrejština, izraelská hebrejština, ivrit (עברית)
Region: Jižní Levant
Etnická skupina: Izraelští Židé
Rodilí mluvčí: 9 milionů (2014) [1] [2] [3]
První jazyk: 5 milionů
Druhý jazyk: 4 miliony
Jazyková rodina: Afroasijské jazyky
Semitské jazyky
Centrálně semitské jazyky
Severozápadní semitské jazyky
Kanaánské jazyky
Předchůdci:
Biblická hebrejština
Mišnajská hebrejština
Středověká hebrejština
Písmo: Hebrejská abeceda
Hebrejské Braillovo písmo
Znaková řeč: Izraelská znaková řeč [4]
Oficiální status: Oficiální jazyk Izraele
Regulační orgán: Hebrejská jazyková akademie
Kódy:
ISO 639-1: he
ISO 639-2: heb
ISO 639-3: heb
Glottolog: hebr1245
Rozšíření:
Více než 50 % populace mluví hebrejsky
25–50 % populace mluví hebrejsky
Méně než 25 % populace mluví hebrejsky
Historie:
Moderní hebrejština (עברית חדשה, ivrit chadaša) vznikla v rámci obrození hebrejštiny na konci 19. a počátku 20. století. Stala se oficiálním jazykem Státu Izrael a jediným užívaným kanaánským jazykem na světě. Moderní hebrejština, která se objevila současně se vznikem izraelského státu, kde je národním jazykem, je jediným úspěšným případem úplného oživení jazyka. [7] [8] [9]
Hebrejština, severozápadní semitský jazyk z afroasijské jazykové rodiny, byla od starověku hovorovým jazykem židovského národa. Ve 3. století př. n. l. ji však nahradil západní aramejský jazyk, dialekt aramejštiny. Přestože hebrejština zůstala používána v židovské liturgii a pro některé žánry židovské poezie a literatury, jako mluvený jazyk vymřela.
Na konci 19. století zahájil rusko-židovský lingvista Eliezer Ben-Yehuda lidové hnutí za oživení hebrejštiny jako živého jazyka, motivovaný touhou zachovat hebrejskou literaturu a odlišnou židovskou národnost v kontextu sionismu. [10] [11] [12]
Současný stav:
V současné době mluví hebrejsky přibližně 9–10 milionů lidí, včetně rodilých, plynných a neplynných mluvčích. [13] [14] Polovinu tohoto počtu tvoří Izraelci, kteří ji mluví jako svůj rodný jazyk, zatímco druhá polovina se dělí takto: 1,5 milionu jsou přistěhovalci do Izraele, 1,5 milionu jsou izraelští Arabové, jejichž prvním jazykem je obvykle arabština, a půl milionu jsou izraelští emigranti nebo Židé v diaspoře.
Podle izraelského práva je organizací, která oficiálně řídí vývoj moderní hebrejštiny, Hebrejská jazyková akademie se sídlem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
Jidiš (ייִדיש , יידיש , אידיש nebo יודישע , yidish / idish, výslovnost [ˈ(j)ɪdɪʃ]), někdy též jidiština, je západoevropský germánský jazyk, historicky mluvený aškenázskými Židy. Vznikl v 9. století v centrální Evropě a poskytoval rodící se aškenázské komunitě hovorový jazyk založený na horní němčině, který splynul s mnoha prvky převzatými z hebrejštiny (zejména mišnajské) a do určité míry i z aramejštiny. Většina dialektů jidiš obsahuje prvky slovanských jazyků a slovní zásoba obsahuje stopy románských jazyků. Jidiš se tradičně píše hebrejskou abecedou; existují však varianty, včetně standardizované pravopisné normy JIVO, která používá latinskou abecedu. Před druhou světovou válkou dosáhl počet mluvčích jidiš svého vrcholu, kdy jím mluvilo 11 milionů lidí, přičemž počet mluvčích ve Spojených státech a Kanadě tehdy činil 150 000. Osmdesát pět procent z přibližně šesti milionů Židů, kteří byli zavražděni v holokaustu, byli mluvčí jidiš, což vedlo k masivnímu poklesu používání tohoto jazyka. Asimilace po druhé světové válce a alija (imigrace do Izraele) dále snížily používání jidiš mezi přeživšími, kteří se v Izraeli přizpůsobili hebrejštině. V chasidských komunitách se však počet mluvčích jidiš zvyšuje. V roce 2014 uvedl JIVO, že "většina lidí, kteří mluví jidiš v každodenním životě, jsou chasidé a další haredim", jejichž počet byl tehdy odhadován na 500 000 až 1 milion. Odhad Rutgers University z roku 2021 uvádí, že v Americe žije 250 000 mluvčích, v Izraeli 250 000 mluvčích a ve zbytku světa 100 000 mluvčích (celkem tedy 600 000). Nejstarší dochované odkazy na jidiš pocházejí z 12. století a jazyk je nazýván לשון־אַשכּנז (lošn-aškenaz, "jazyk Aškenázu") nebo טײַטש (tajč), variantou tiutsch, což je dobový název pro středohorní němčinu. V hovorové řeči se jazyku někdy říká מאַמע־לשון (mame-lošn, doslova "mateřský jazyk"), což ho odlišuje od לשון־קודש (lošn koydeš, "svatý jazyk"), což znamená hebrejština a aramejština. Termín "jidiš", zkráceně z jidiš tajč ("židovská němčina"), se nejčastěji používaným označením v literatuře nestal až do 18. století. Na konci 19. a na počátku 20. století se jazyk běžněji nazýval "židovský", zejména v nežidovských kontextech, ale dnes je opět nejběžnějším označením "jidiš". Moderní jidiš má dvě hlavní formy: východní a západní. Východní jidiš je dnes mnohem rozšířenější. Zahrnuje jihovýchodní (ukrajinsko-rumunské), středovýchodní (polsko-haličsko-východomaďarské) a severovýchodní (litevsko-běloruské) dialekty. Východní jidiš se od západního liší jak svou mnohem větší velikostí, tak rozsáhlým zahrnutím slov slovanského původu. Západní jidiš se dělí na jihozápadní (švýcarsko-alsasko-jihoněmecké), středozápadní (středoněmecké) a severozápadní (nizozemské-severoněmecké) dialekty. Jidiš se používá v řadě haredi židovských komunit po celém světě; je prvním jazykem v domácnosti, ve škole a v mnoha společenských prostředích mezi mnoha haredi Židy a používá se ve většině chasidských ješiv. Termín "jidiš" se používá také v přídavném smyslu, synonymně s "aškenázský židovský", k označení atributů jidiškejt ("aškenázská kultura"; například jidišská kuchyně a "jidišská hudba" - klezmer).
Catchphrase
Jiné názvy
Pass Word
Návrháři
Craig Williamson
Vydavatelé
Hasbro
Rok vydání
1994
Roky aktivní
1994–?
Žánr
Společenská hra
Jazyky
Angličtina
Počet hráčů
4–16
Herní doba
30 minut
Doporučený věk
12+
Dovednosti
Hádaní
Catch Phrase je společenská hra na hádání slov, kterou komerčně vyrábí společnost Hasbro.
Hra se hraje postupně, jedno slovo po druhém. Později byla vydána samostatná elektronická zařízení se zabudovanými náhodnými seznamy slovních frází.
Průběh hry
Hráči jsou rozděleni do dvou týmů. Jeden hráč z každého týmu se střídá v hádání slova nebo fráze, zatímco jeho spoluhráči se snaží hádat správné slovo nebo frázi. Hráč, který hádá, může použít pouze jednoslovné nápovědy. Pokud jeho spoluhráči uhodnou správné slovo nebo frázi, tým získá bod. Pokud neuhádnou, získá bod druhý tým.
Hra pokračuje, dokud jeden z týmů nedosáhne určitého počtu bodů (obvykle 5 nebo 10).
Varianty
Existuje mnoho variant hry Catch Phrase. Některé z nejoblíbenějších variant zahrnují:
Celebrity Catch Phrase: V této variantě se slova nebo fráze hádají jako jména celebrit.
Kids Catch Phrase: Tato varianta je určena pro mladší hráče a obsahuje slova a fráze, které jsou pro děti snadno srozumitelné.
Electronic Catch Phrase: Tato varianta se hraje pomocí elektronického zařízení, které generuje náhodná slova nebo fráze.
Hodnocení
Catch Phrase je oblíbená společenská hra, která je vhodná pro hráče všech věkových kategorií. Hra je snadno pochopitelná a lze ji hrát s velkým počtem hráčů. Catch Phrase je skvělý způsob, jak se pobavit s přáteli a rodinou.
Židovská diaspora (hebrejsky: תְּפוּצָה, romanizováno: təfūṣā) nebo vyhnanství (hebrejsky: גָּלוּת gālūṯ; jidiš: golus)[pozn. 1] je biblické rozptýlení Izraelitů nebo Židů z jejich starověké vlasti (Země izraelské) a jejich následné usídlení v jiných částech světa. [3] [4] Z hlediska hebrejské Bible označuje pojem „vyhnanství“ osud Izraelitů, kteří byli odvedeni do vyhnanství z Izraelského království během 8. století př. n. l., a Judovců z Judského království, kteří byli odvedeni do vyhnanství během 6. století př. n. l. Během vyhnanství se Judovci stali známými jako „Židé“ (יְהוּדִים nebo Yehudim), přičemž „Mordechaj Žid“ z knihy Ester je první biblická zmínka o tomto termínu. Prvním vyhnanstvím bylo asyrské vyhnanství, vyhnání z Izraelského království (Samárie), které zahájil Tiglatpilesar III. Asyrský v roce 733 př. n. l. Tento proces dokončil Sargon II. zničením království v roce 722 př. n. l., čímž ukončil tříleté obléhání Samárie zahájené Salmanasarem V. Dalším zážitkem z vyhnanství bylo babylonské zajetí, při němž byly části obyvatelstva Judského království deportovány v letech 597 př. n. l. a znovu v roce 586 př. n. l. Novobabylonskou říší pod vládou Nebukadnesara II. Židovská diaspora existovala několik století před pádem Druhého chrámu a jejich pobyt v jiných zemích většinou nebyl výsledkem nuceného vysídlení. [5] Před polovinou 1. století n. l. existovaly kromě Judeje, Sýrie a Babylonie velké židovské komunity v římských provinciích Egypt, Kréta a Kyrenaika a v samotném Římě; [6] po obléhání Jeruzaléma v roce 63 př. n. l., kdy se hasmoneovské království stalo protektorátem Říma, emigrace zesílila. V roce 6 n. l. byl tento region zorganizován jako římská provincie Judea. Judské obyvatelstvo se vzbouřilo proti Římské říši v roce 66 n. l. v první židovské válce, která vyvrcholila zničením Jeruzaléma v roce 70 n. l. Během obléhání Římané zničili Druhý chrám a většinu Jeruzaléma. Tento přelomový okamžik, odstranění symbolického centra judaismu a židovské identity, přiměl mnoho Židů k formulaci nové sebedefinice a přizpůsobení své existence vyhlídce na neurčité období vysídlení. [7] V roce 132 n. l. vedl Bar Kochba povstání proti Hadriánovi, vzpouru spojenou s přejmenováním Jeruzaléma na Aelii Capitolinu. Po čtyřech letech ničivé války bylo povstání potlačeno a Židům byl zakázán přístup do Jeruzaléma. Ve středověku se Židé kvůli rostoucí migraci a přesídlení rozdělili do odlišných regionálních skupin, které jsou dnes obecně označovány podle dvou primárních geografických seskupení: Aškenázové ze severní a východní Evropy a sefardští Židé z Iberského poloostrova (Španělska a Portugalska), severní Afriky a Středního východu. Tyto skupiny mají paralelní historie sdílející mnoho kulturních podobností, stejně jako řadu masakrů, pronásledování a vyhnání, jako například vyhnání z Anglie v roce 1290, vyhnání ze Španělska v roce 1492 a vyhnání z arabských zemí v letech 1948–1973. Ačkoli obě větve zahrnují mnoho jedinečných etnokulturních praktik a mají vazby na své místní hostitelské populace (jako jsou středoevropané pro aškenázy a hispánci a arabové pro sefardy), jejich společné náboženství a původ, stejně jako jejich nepřetržitá komunikace a přesuny obyvatelstva, byly odpovědné za jednotný pocit kulturní a náboženské židovské identity mezi sefardy a aškenázy od pozdního římského období až po současnost.
Kdo je Yehudi? Fráze „Kdo je Yehudi?“ (nebo „Kdo je Yehudi?“) vznikla, když byl židovský houslista Yehudi Menuhin hostem v populárním rozhlasovém pořadu The Pepsodent Show, který moderoval Bob Hope, kde jeho parťák Jerry Colonna, který zřejmě považoval etnické jméno za přirozeně vtipné, opakovaně kladl otázku „Kdo je Yehudi?“ Colonna vtip pokračoval i v dalších pořadech, i když sám Menuhin nebyl hostem, a proměnil „Yehudiho“ ve všeobecně srozumitelný slangový výraz z konce 30. let 20. století pro záhadně nepřítomnou osobu. [1] Americké námořnictvo zvolilo název „Projekt Yehudi“ pro raný předchůdce technologie stealth ze začátku 40. let 20. století [2], známý také jako Yehudi lights. Píseň s názvem a sloganem „Kdo je Yehoodi?“ napsali v roce 1940 Bill Seckler a Matt Dennis. Cover verzi natočil Kay Kyser a ještě slavnější Cab Calloway. [1] Poslední sloka písně zní: Ten malý muž, který tam nebyl Řekl, že ho slyšel v rádiu Nikdo neví, odkud se vzal Ale kdo je Yehudi? Yehudi se „objevil“ v kresleném filmu společnosti Warner Bros. Hollywood Steps Out z roku 1941, kde seděl vedle Jerryho Colonny a sledoval exotickou tanečnici Sally Rand. Yehudi je zobrazen jako neviditelný muž, který se dívá dalekohledem. Colonna se představuje slovy „Hádej kdo?“ a pak ukáže na svého spolustolovníka a řekne „Yehudi“. Ve filmu Crazy Cruise z roku 1942 vystupuje „S.S. Yehudi“, neviditelná bitevní loď. Na Yehudiho se znovu odkazuje v vánoční epizodě pořadu Morecambe and Wise z roku 1971 se zvláštním hostem André Previnem, který ve skeči tvrdí, že souhlasil s účastí v pořadu pouze proto, že mu bylo řečeno, že bude dirigovat orchestr s Yehudim Menuhinem jako sólistou. Poté je na jeviště okamžitě doručen telegram, údajně od Yehudiho, s omluvou, že nemůže být přítomen. Jeho dvojí význam „Kdo je Žid?“ — slovo „Yehudi“ znamená „Žid“ v hebrejštině — byl zdůrazněn v krátkém zvukovém filmu („soundie“) této písně s variantními texty natočeném v roce 1943 se zpěvákem Lane Truesdalem a skupinou Kingsmen, ve kterém „živý portrét“ stereotypního, váženého Žida s černým kloboukem a dlouhým vousem ukradl zvědavé pohledy na Truesdalovy kývající boky, než nakonec oznámil „Já jsem Yehudi!“. [3] [4] Někteří mohou tuto frázi považovat za antisemitskou, ale takový nebyl nutně její záměr. Cab Calloway, mimo jiné, často spolupracoval s židovskými hudebníky, skladateli a agenty v New Yorku a projevoval vážné ocenění židovské hudby a jidiš v několika svých populárních číslech. Národní web komunity swingového tance / lindy hopu Yehoodi odvozuje svůj název od této fráze.