Sagunto
Sagunto (španělsky) / Sagunt (valenciánsky) je město ve Španělsku, které se nachází v provincii Valencie ve Valencijském společenství. Patří do moderní úrodné oblasti Camp de Morvedre. Leží přibližně 30 km severně od města Valencie, nedaleko pobřeží Costa del Azahar na Středozemním moři. Je nejznámější díky pozůstatkům starověkého iberského a římského města Saguntum. Obléhání Sagunta v roce 219 př. n. l. bylo spouštěčem druhé punské války mezi Kartáginci a Římany.
Obec zahrnuje tři odlišná městská jádra: Ciutat Vella (Sagunto), Grau Vell a Puerto de Sagunto. Více než polovina obyvatel žije v pobřežním sídle Puerto de Sagunto.
Historie
Nejstarší stopy osídlení v oblasti Sagunta pocházejí z doby bronzové. V 6. století př. n. l. zde založili iberští Edetáni město Arse. V roce 219 př. n. l. oblehli město Kartáginci, což vedlo k druhé punské válce. Římané dobyli Saguntum v roce 212 př. n. l. a přejmenovali ho na Saguntum. Město se stalo důležitým obchodním centrem a sídlem římské legie.
Po pádu Západořímské říše ovládali Sagunto postupně Vizigóti, Maurové a křesťané. Ve 13. století se stalo součástí Aragonského království. V 18. století se stalo centrem výroby keramiky a textilního průmyslu.
Památky
Hrad Sagunto: Hrad ze 14. století, který stojí na kopci nad městem.
Římské divadlo: Římské divadlo z 1. století n. l., které je jedním z nejlépe zachovalých římských divadel ve Španělsku.
Forum: Pozůstatky římského fóra, které bylo centrem města.
Archeologické muzeum: Muzeum, které vystavuje archeologické nálezy z oblasti Sagunta.
Ekonomika
Ekonomika Sagunta je založena na průmyslu, zemědělství a cestovním ruchu. Ve městě se nachází několik průmyslových odvětví, včetně automobilového, chemického a keramického průmyslu. Zemědělství je zaměřeno na pěstování citrusových plodů, oliv a mandlí. Cestovní ruch hraje také důležitou roli v ekonomice města, zejména díky historickým památkám a blízkosti pobřeží.
Doprava
Sagunto je dobře spojeno se zbytkem Španělska po silnici, železnici a letecky. Město leží na dálnici AP-7, která spojuje Valencii s Barcelonou. Železniční stanice Sagunto zajišťuje spojení s Valencií a dalšími městy ve Španělsku. Letiště Valencie se nachází přibližně 30 km od města.
Kultura
Sagunto je známé svou bohatou kulturou a tradicemi. Město pořádá řadu festivalů a oslav, včetně Fallas, Fiestas de Moros y Cristianos a Semana Santa. Sagunto má také několik muzeí, galerií a divadel.
Známé osobnosti
Vicente Blasco Ibáñez: Španělský spisovatel, který se narodil v Saguntu.
Joaquín Sorolla: Španělský malíř, který namaloval několik obrazů Sagunta.
Manuel Azaña: Španělský politik, který byl prezidentem Španělské republiky.
Epidamnos (antické město) Epidamnos (řecky Ἐπίδαμνος, albánsky Epidamni) bylo starověké řecké město, později římské Dyrrachium (řecky Δυρράχιον, albánsky Dyrrahu), které se nacházelo na místě dnešní Durrësu v Albánii. Město bylo založeno v roce 627 př. n. l. kolonisty z Korintu a Korkýry (dnešní Korfu) ve spolupráci s místním ilyrským kmenem Taulantů. Aristotelova Politika několikrát uvádí příklady vnitřní správy Epidamnu, který byl řízen přísnou oligarchií, která jmenovala vládnoucího soudce. Obchodníci a řemeslníci byli z moci vyloučeni, dokud vnitřní spory nevytvořily demokratičtější vládu. Vyhnaní oligarchové se obrátili na Korkýru, zatímco demokraté požádali o pomoc Korint, čímž zahájili boj mezi oběma mateřskými městy, který Thúkýdidés popsal jako příčinu peloponéské války. V Epidamnu byl zakázán individuální obchod s místními Ilyry. Veškerý obchod probíhal prostřednictvím autorizovaného městského agenta neboli poléta. Ve 4. století př. n. l. bylo město součástí království Kassandra a Pyrrha. Obecné okolí Epidamnu se nazývalo Epidamnia. Důležitost Epidamnu Epidamnos byl důležitým přístavem a obchodním centrem na pobřeží Jaderského moře. Město mělo strategickou polohu na Via Egnatia, římské silnici, která spojovala Dyrrachium s Byzancí (dnešní Istanbul). Epidamnos byl také kulturním centrem. Město mělo divadlo, gymnasion a další veřejné budovy. Bylo také domovem řady významných filozofů a umělců. Odkaz Epidamnu Odkaz Epidamnu žije dodnes. Město Durrës je důležitým přístavem a obchodním centrem v Albánii. Město má také řadu historických památek, které svědčí o jeho bohaté minulosti.
Korčula je chorvatský ostrov v Jaderském moři. Nachází se v jižní Dalmácii, nedaleko pobřeží. Má rozlohu 279 km² a je dlouhý 46,8 km a široký 7,8 km. Je druhým nejlidnatějším jadranským ostrovem po Krku, s 15 522 obyvateli (2011).
Korčula je známá svou krásnou přírodou, historickými městy a vínem Grk, které se vyrábí pouze zde a není vyváženo kvůli omezené produkci.
Geografie
Korčula se nachází v jižní Dalmácii, nedaleko pobřeží. Je součástí souostroví jižní Dalmácie a je obklopen mnoha menšími ostrovy. Nejvyšším bodem ostrova je Klupca s výškou 568 m n. m.
Ostrov má středomořské klima s horkými léty a mírnými zimami. Průměrná teplota v červenci je 25 °C a v lednu 10 °C.
Historie
Korčula byla osídlena již v neolitu. Prvními známými obyvateli ostrova byli Ilyrové, kteří zde žili až do příchodu Řeků ve 4. století př. n. l. Řekové založili na ostrově několik měst, včetně města Korčula, které je dodnes hlavním městem ostrova.
V 1. století př. n. l. se Korčula stala součástí Římské říše. Římané zde vybudovali mnoho měst a silnic a ostrov se stal důležitým obchodním centrem.
Po pádu Římské říše se Korčula stala součástí Byzantské říše. V 7. století byl ostrov napaden Slovany, kteří se zde usadili a stali se předky dnešních Chorvatů.
V 11. století se Korčula stala součástí Chorvatského království. Ostrov byl v průběhu své historie několikrát napaden, včetně Benátčanů, Turků a Rakušanů.
V 19. století se Korčula stala součástí Rakousko-Uherska. Po první světové válce se ostrov stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které bylo později přejmenováno na Jugoslávii.
Po rozpadu Jugoslávie se Korčula stala součástí nezávislé Chorvatské republiky.
Kultura
Korčula má bohatou kulturu a tradice. Ostrov je známý svou hudbou, tancem a folklórem. Na ostrově se také nachází mnoho historických památek, včetně městských hradeb, kostelů a paláců.
Korčula je také známá svou kuchyní, která je založena na čerstvých místních surovinách, jako jsou ryby, mořské plody, ovoce a zelenina.
Turismus
Korčula je oblíbeným turistickým cílem. Ostrov nabízí krásné pláže, čisté moře, historická města a bohatou kulturu. Na ostrově se nachází také mnoho hotelů, restaurací a barů.
Mezi nejnavštěvovanější místa na ostrově patří:
Město Korčula: Hlavní město ostrova, které je známé svými městskými hradbami, kostely a paláci.
Lumbarda: Město na jižním pobřeží ostrova, které je známé svými krásnými plážemi a vinicemi.
Vela Pržna: Malá vesnice na severním pobřeží ostrova, která je známá svou krásnou zátokou a plážemi.
Orebić: Město na poloostrově Pelješac, které je známé svými vinicemi a krásnými plážemi.
Oricum (starořecky: Ὤρικον, Ὤρικος nebo Ὠρικός; latinsky: Oricum nebo Oricus; albánsky: Oriku nebo Orikum) byl přístav na ilyrském pobřeží, který se vyvinul ve starořeckou polis na jižním konci Vlorského zálivu na jižním pobřeží Jaderského moře. Nacházel se na úpatí Akrokeraunských hor, které tvořily přirozenou hranici mezi starověkým Epirosem a Ilyrií. Oricum se později stalo důležitým římským městem mezi provinciemi Epirus Vetus a Epirus Nova v Makedonii. Dnes je archeologickým parkem Albánie poblíž moderního Orikumu v okrese Vlorë. Oricum má tak strategickou zeměpisnou polohu, že oblast byla nepřetržitě využívána jako námořní základna od starověku až do současnosti. Zdá se, že místo Oricum bylo před 6. stoletím př. n. l. neobydlené. V raném období kontakty mezi Řeky a místními Ilyry zjevně chyběly v zázemí místa. Rané řecké zdroje popisují Orikos jako přístav (řecky: λιμήν, limen). Nálezy z proto-městského období v Orikosu poskytují důkazy o rozsáhlých kontaktech především s řeckým světem. Podobně jako jiné přístavy v jižní Ilyrii bylo místo Orikos místem výměny produktů a místem setkávání vnějšího světa s Ilyry žijícími v zázemí. V klasickém období bylo Orikos pravděpodobně součástí perie Korkyry. Polis Orikos byl založen jako jižní řecká kolonie, nikoli jako původní založení. Sídlo se rozvinulo kolem poloviny 5. století př. n. l. a bylo postaveno podle řeckého modelu. Poprvé je identifikováno jako řecká polis na území ilyrské Amantie v Periplu Pseudo-Skylaxe (polovina 4. století př. n. l.). Na počátku helénistického období se zdá, že Oricum již získalo status polis s vlastním územím. Pyrrhos získal kontrolu nad Orikem a začlenil ho do státu Epirus během své vlády (začátek 3. století př. n. l.). Po římském vítězství nad Ilyry se Oricum v roce 228 př. n. l. stalo součástí římského protektorátu v Ilyriku. Během makedonských válek bylo Oricum zapojeno do konfliktů mezi Římem a Makedonií na ilyrském území, které se Řím snažil chránit a kontrolovat po dobu třiceti let, od první ilyrské války. Oricum zažilo fázi velké prosperity v období mezi koncem 3. a počátkem 1. století př. n. l., podobně jako jiná města v severním Epiru v té době. V římském období bylo Oricum jedním z hlavních přístavů nové provincie Epirus Nova v provincii Makedonie. Během konfliktů velké římské občanské války mezi Caesarem a Pompeiem v Ilyrii bylo Oricum jedním z přístavů ilyrského pobřeží, které poslouchaly Pompeia. Stal se však prvním, který Caesar dobyl a který využíval jako důležitou námořní základnu ve svých vojenských operacích. Caesar označil obyvatele města jako Graeci ("Řekové"). Město zažilo úpadek během římské císařské éry, kdy nabyl většího významu nedaleký přístav Aulon (moderní Vlorë).
Stari Grad (česky Staré Město) je město na severní straně ostrova Hvar v Dalmácii v Chorvatsku. Je jedním z nejstarších měst v Evropě a jeho poloha na konci dlouhé, chráněné zátoky a vedle prvotřídní zemědělské půdy z něj již dlouho dělá atraktivní místo pro lidské osídlení. Stari Grad je také obcí ve Splitsko-dalmatské župě. Nejstarší část Starého Gradu spadá do chráněné světové dědictví UNESCO na Starigradské pláni, zatímco celá obec leží v okolní nárazníkové zóně.
Dějiny
Nejstarší archeologické nálezy v oblasti Starého Gradu pocházejí z neolitu (6000-3000 př. n. l.). První známí obyvatelé byli Ilyrové, kteří zde žili od 10. století př. n. l. do 4. století př. n. l. V roce 384 př. n. l. založili starověcí Řekové z ostrova Paros město Faros, které se stalo jedním z nejdůležitějších měst v ilyrské Dalmácii. Římané dobyli Faros v roce 155 př. n. l. a přejmenovali jej na Pharia. Pharia se stala důležitým obchodním a vojenským centrem a byla hlavním městem římské provincie Dalmácie.
Po pádu Západořímské říše v roce 476 n. l. se Pharia stala součástí Byzantské říše. V 7. století město napadli a zničili Avarové a Slované. V 10. století se město dostalo pod nadvládu Chorvatského království. Ve 13. století se Stari Grad stal součástí Benátské republiky. Benátčané vládli městu až do roku 1797, kdy bylo postoupeno Rakouskému císařství.
V roce 1806 se Stari Grad stal součástí Francouzského císařství. Francouzi vládli městu až do roku 1815, kdy bylo vráceno Rakouskému císařství. V roce 1867 se Stari Grad stal součástí Rakousko-Uherska. Rakousko-Uhersko vládlo městu až do roku 1918, kdy se stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V roce 1929 se Království Srbů, Chorvatů a Slovinců přejmenovalo na Jugoslávii.
Jugoslávie vládla Starému Gradu až do roku 1991, kdy se město stalo součástí nezávislé Chorvatské republiky.
Geografie
Stari Grad se nachází na severní straně ostrova Hvar, na konci dlouhé, chráněné zátoky. Město je obklopeno kopci, které chrání před větrem a bouřemi. Podnebí je středomořské, s horkými, suchými léty a mírnými, deštivými zimami.
Demografie
V roce 2021 měl Stari Grad 2 772 obyvatel. Většina obyvatel je chorvatské národnosti a římskokatolického náboženství.
Ekonomika
Hlavními odvětvími ekonomiky Starého Gradu jsou cestovní ruch, zemědělství a rybolov. Ve městě je několik hotelů, restaurací a obchodů. V okolí města se pěstují olivy, hrozny a fíky. V zátoce se loví ryby a mořské plody.
Doprava
Stari Grad je spojen s pevninou trajektem. Ve městě je také letiště, které obsluhuje lety do Splitu a dalších měst v Chorvatsku.
Kultura
Stari Grad má bohatou kulturní historii. Ve městě je několik kostelů, klášterů a paláců. V létě se ve městě koná několik festivalů, včetně Stari Grad Summer Festival a Hvar Summer Festival.
Pamětihodnosti
Mezi nejvýznamnější památky Starého Gradu patří:
Stari Grad Plain je archeologické naleziště, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Na místě se nachází pozůstatky starověkého řeckého města Faros a římského města Pharia.
Kostel sv. Štěpána je románský kostel, který byl postaven v 13. století. Kostel má krásnou zvonici a interiér je zdoben freskami.
Klášter sv. Mikuláše je františkánský klášter, který byl postaven v 15. století. Klášter má krásný klášterní dvůr a interiér je zdoben freskami.
Tvrdava Tvrdalj je pevnost, která byla postavena v 16. století. Pevnost nabízí nádherný výhled na město a zátoku.
Slavní lidé
Mezi slavné lidi, kteří se narodili nebo žili ve Starém Gradu, patří:
Grgur Ninski (9. století), biskup, který se zasloužil o zavedení chorvatské liturgie.
Juraj Dalmatinac (15. století), sochař a architekt.
Petar Hektorović (16. století), básník a dramatik.
Tin Ujević (20. století), básník.
Jevpatorija (ukrajinsky: Євпаторія, rusky: Евпатория, krymskotatarsky: Kezlev) je ukrajinské město oblastního významu na západním Krymu, severně od Kalamitského zálivu. Jevpatroija je správním centrem Jevpatorijského rajónu, jednoho z okresů (rajonů), do kterých je Krym rozdělen. V roce 2014 zde žilo 105 719 obyvatel.
Historie
Jevpatorija byla založena řeckými kolonisty v 6. století př. n. l. jako Kerkinitis. Ve 2. století př. n. l. byla dobyta Pontským královstvím a přejmenována na Eupatoria na počest krále Mithridata VI. Eupatora. V roce 1475 byla dobyta Osmanskou říší a přejmenována na Kezlev. V roce 1783 byla připojena k Ruské říši a přejmenována zpět na Jevpatorija.
Památky
Jevpatorija je známá svými historickými památkami, mezi které patří:
Chrám sv. Mikuláše
Mecheta Džuma Džami
Karaitská kenesa
Muzeum krymských Tatarů
Archeologické muzeum
Ekonomika
Jevpatorija je významným turistickým centrem s mnoha hotely, restauracemi a plážemi. Ve městě se také nachází řada průmyslových podniků, včetně chemických závodů a loděnic.
Doprava
Jevpatorija je spojena s ostatními částmi Krymu silniční a železniční sítí. Ve městě se také nachází mezinárodní letiště.
Kultura
Jevpatorija je domovem řady kulturních institucí, včetně divadel, muzeí a galerií. Ve městě se také koná řada festivalů a akcí, včetně Mezinárodního filmového festivalu Krym a Mezinárodního hudebního festivalu Jevpatorija.
Demografie
Podle sčítání lidu z roku 2014 žilo v Jevpatoriji 105 719 obyvatel. Největší etnickou skupinou jsou Rusové (68,3 %), následovaní Ukrajinci (23,3 %) a Krymskými Tatary (7,4 %).
Administrativní dělení
Jevpatorija je rozdělena do tří městských částí:
Centrální městská část
Západní městská část
Východní městská část
Mezinárodní vztahy
Jevpatorija má partnerská města v následujících zemích:
Bulharsko: Varna
Německo: Herne
Řecko: Preveza
Turecko: Alanya
Ukrajina: Čerkasy
Chersonésos (řecky Χερσόνησος, latinsky Chersonesus, ukrajinsky Херсонес, rusky Херсонес) je starověké řecké město založené asi před 2500 lety v jihozápadní části Krymského poloostrova. Osadníci z Hérakleie Pontské v Bithýnii založili kolonii v 6. století před naším letopočtem. Starověké město se nachází na pobřeží Černého moře na okraji dnešního Sevastopolu na Krymském poloostrově, kde se mu říká Chersonés. Lokalita je součástí Národní rezervace Tavričeskij Chersonés. Název Chersonésos v řečtině znamená "poloostrov" a výstižně popisuje místo, na kterém byla kolonie založena. Neměl by být zaměňován s Tauridským Chersonésem, což je název často používaný pro celý jižní Krym. Po většinu klasického období fungoval Chersonésos jako demokracie řízená skupinou volených archontů a radou zvanou demiurgoi. Postupem času se vláda stala oligarchičtější a moc se soustředila do rukou archontů. Dochovala se forma přísahy, kterou od 3. století př. n. l. skládali všichni občané. V roce 2013 zařadila UNESCO Chersonésos na seznam světového dědictví. Chersonésos byl důležitým obchodním a kulturním centrem. Obchodoval s Řeckem, Římem a dalšími městy v Černomoří. Město bylo také centrem řecké kultury a vzdělanosti. V Chersonésu byly nalezeny četné pozůstatky řeckých chrámů, divadel a dalších veřejných budov. V 1. století našeho letopočtu se Chersonésos stal součástí Římské říše. Římané město přestavěli a opevnili. Chersonésos zůstal pod římskou nadvládou až do 3. století našeho letopočtu, kdy se stal součástí Byzantské říše. Byzantinci vládli Chersonésu po více než 1000 let. Město bylo důležitým strategickým a náboženským centrem. V Chersonésu byly postaveny četné kostely a kláštery. Město bylo také sídlem biskupa. V 13. století byl Chersonésos dobyt Tatary. Město bylo zničeno a jeho obyvatelé byli zabiti nebo zotročeni. Chersonésos zůstal opuštěný až do 18. století, kdy byl znovu objeven ruskými archeology. V 19. století se Chersonésos stal oblíbenou turistickou destinací. Bylo vykopáno mnoho starověkých ruin a město bylo částečně obnoveno. Chersonésos je dnes jedním z nejpopulárnějších turistických cílů na Krymu. Chersonésos je významnou historickou a archeologickou lokalitou. Město je svědkem bohaté historie Krymu a jeho návštěva je nutností pro každého, kdo se zajímá o starověkou historii.
Kepoi (Cepoi) Kepoi (nebo také Cepoi) byla starověká řecká kolonie, která se nacházela na Tamanu, tři kilometry východně od Fanagorie, na území dnešního Krasnodarského kraje v Rusku. Kolonii založili Mileťané v 6. století př. n. l. V helénistickém období byla ovládána králi Kimmerijského Bosporu, kteří (podle Aischina) darovali místo zvané "Zahrady" Gylónovi, dědečkovi Démosthena. Město dosáhlo svého vrcholu v 1. století n. l., ale Hunové a Gótové ukončili jeho prosperitu ve 4. století. Sovětské vykopávky, které začaly v roce 1957, přinesly bohaté nálezy, včetně mramorové sochy řecké bohyně ("Afrodita z Tamanu"). V 60. a 70. letech 20. století bylo v Kepoi prozkoumáno více než 400 hrobů; zbytek místa byl zaplaven Azovským mořem.
Tmutarakan (rusky: Тмутаракань, staroslověnsky: Тъмуторокань) bylo středověké knížectví Kyjevské Rusi a obchodní město, které ovládalo Kerčský průliv, průchod z Černého moře do Azovského moře, mezi koncem 10. a 11. století. Jeho sídlem byla starověká řecká kolonie Hermonassa (starořecky: Ἑρμώνασσα), kterou v polovině 6. století př. n. l. založili obyvatelé Mytilény (Lesbos) a která se nacházela na Tamanském poloostrově v dnešním Krasnodarském kraji v Rusku, zhruba naproti Kerči. V 7. století zde byla vybudována chazarská pevnost Tamantarchan (z níž je odvozen byzantský název města, Tamatarcha), která se stala známou jako Tmutarakan, když se dostala pod kontrolu Kyjevské Rusi. Tmutarakan byl důležitým obchodním centrem a strategickým místem, které chránilo přístup do Azovského moře a dolní tok řeky Donu. Město bylo domovem pestré populace, která zahrnovala Slovany, Chazary, Řeky a jiné skupiny. V 11. století se Tmutarakan stal centrem samostatného knížectví, které bylo podřízeno Kyjevské Rusi. Nejznámějším knížetem Tmutarakani byl Mstislav Vladimirovič, syn knížete Vladimíra I. Svatého, který zde vládl v letech 1024-1036. Mstislav rozšířil území knížectví a učinil z Tmutarakani prosperující město. V roce 1032 porazil v bitvě u Listvenu chazarského vládce Georgije Czula a připojil k Tmutarakani jeho území na Tamanu. V polovině 11. století začala moc Tmutarakani upadat. Město bylo několikrát napadeno kočovnými kmeny z východu a v roce 1083 bylo dobyto Polovcům. Později bylo město obnoveno, ale nikdy již nedosáhlo svého dřívějšího významu. V 13. století bylo zničeno mongolskými nájezdy a poté opuštěno. Dnes jsou na místě Tmutarakani pouze ruiny. Archeologické vykopávky odhalily pozůstatky města, včetně hradeb, domů, kostelů a dalších budov. Tmutarakan byl významným centrem Kyjevské Rusi a hrál důležitou roli v dějinách východní Evropy. Jeho odkaz žije dál v názvu moderního ruského města Taman, které se nachází nedaleko starověkého sídla.
Nikónion / Nikónia Nikónion (starořecky Νικώνιον, latinsky Niconium) a Nikónia (starořecky Νικωνία) bylo starověké řecké město na východním břehu ústí Dněstru. Jeho ruiny se nacházejí 300 metrů severozápadně od moderní vesnice Roksolany v ovidiopolském okrese v Oděské oblasti na Ukrajině. Historie Město bylo založeno osadníky z Milétu ve druhé polovině 6. století př. n. l. a pojmenováno po Skylovi, tyranovi Skythie. Bylo opuštěno v polovině 3. století n. l. během válek s Góty. Kultura Nikónion bylo důležitým centrem archaické řecké kultury, která později přecházela do římské imperiální kultury. Archeologický výzkum Ruiny Nikónionu jsou v současnosti v dezolátním stavu a jsou částečně přístupné veřejnosti. Archeologický výzkum odhalil zbytky městských hradeb, domů, chrámů a dalších struktur. Význam Nikónion bylo významnou obchodní stanicí na obchodní cestě mezi Řeckem a černomořskými koloniemi. Mělo také strategický význam jako přístav na ústí Dněstru.