Druhá messénská válka Druhá messénská válka byla válka, která probíhala přibližně v letech 660–650 př. n. l. mezi starověkými řeckými státy Messénií a Spartou. Lokalizovaný odopr se možná táhl až do konce století. Válka začala asi 40 let po skončení první messénské války povstáním otrocké rebelie. Jiní učenci však uvádějí dřívější data a tvrdí, že například rok 668 př. n. l. je datem zahájením války a poukazují na porážku Sparty v první bitvě u Hysií jako na možný katalyzátor povstání. Jsou uvedeny také aktuální události týkající se této války. Pozadí První messénská válka byla vedena mezi Messénií a Spartou v letech 720–710 př. n. l. Válka skončila spartským vítězstvím a Messénie se stala spartským helotštským státem. Heloté jsou otroci, kteří jsou vázáni na půdu a pracují pro své pány. Messénský odopr proti spartské nadvládě však pokračoval i po skončení války. Vzpoura Vzpoura, která vedla ke Druhé messénské válce, začala v roce 660 př. n. l. povstáním messénských helotů. Helotům se podařilo získat kontrolu nad pevností Ithómé, která se stala jejich baštou. Sparťané na povstání reagovali vysláním armády k obléhání Ithómé. Válka Obléhání Ithómé trvalo mnoho let. Sparťané nebyli schopni pevnost dobýt a Messénané se bránili urputně. V roce 650 př. n. l. se Sparťanům nakonenc podařilo Ithómé dobýt pomocí zrady. Messénské heloty byly poraženy a opět se staly spartskými heloty. Důsledky Druhá messénská válka skončila spartským vítězstvím. Messénie zůstala pod spartskou kontrolou a messénské heloty byly opět zotročeny. Válka však také oslabila Spartu a vedla k poklesu její moci. Význam Druhá messénská válka je významnou událostí v řecké historii. Válka ukázala moc a odhodlání messénských helotů a jejich touhu po svobodě. Válka také ukázala slabiny spartského vojenského systému a vedla k jeho reformám.
První posvátná válka První posvátná válka, také známá jako Kirrhaiská válka, se odehrála v letech 595–585 př. n. l. mezi Amfiktyonickým spolkem v Delfách a městem Kirrha. Příčiny války Na počátku 6. století př. n. l. se Pylaeo-delfský amfiktyonický spolek, ovládaný Thesalany, pokusil zmocnit se posvátné půdy Apollóna (Kirrhaiské roviny), což vedlo k této válce. Konflikt vypukl kvůli častému přepadání a špatnému zacházení s poutníky, kteří mířili do Delf, ze strany Kirrhy, a kvůli jejich vpádu na delfskou půdu. Průběh války Válka, která vyvrcholila porážkou a zničením Kirrhy, je pozoruhodná použitím chemických zbraní při obléhání Kirrhy, kdy byl do městského vodovodu přidán bolehlav, aby byl otráven. Důsledky války Konec války byl poznamenán uspořádáním prvních Pythijských her.
Egina Egina je jedním ze Saronických ostrovů v Řecku, který se nachází v Saronickém zálivu, 27 km od Atén. Tradice odvozuje název od Eginy, matky mytologického hrdiny Aiaka, který se na ostrově narodil a stal se jeho králem. Geografie Egina má rozlohu 87,41 km² a žije zde přibližně 13 000 obyvatel. Ostrov je kopcovitý, nejvyšším bodem je hora Oros (531 m). Pobřeží je členité, s mnoha zálivy a plážemi. Hlavním městem ostrova je Egina, která se nachází na západním pobřeží. Historie Egina má bohatou historii, která sahá až do doby bronzové. Byla obývána Mykéňany a později Dóry. V 6. století př. n. l. se stala nezávislým městským státem a vyvinula se v jedno z nejdůležitějších námořních a obchodních center v Řecku. Egina soupeřila s Aténami o nadvládu v regionu a v 5. století př. n. l. se zúčastnila perských válek na straně Peršanů. Po porážce Peršanů byla Egina dobyta Athénami a její obyvatelé byli vyhnáni. V římské době byla Egina součástí římské provincie Achaia. Po rozdělení Římské říše se stala součástí Byzantské říše. V 13. století byla dobyta Benátčany a později Turky. V roce 1821 se Egina připojila k řecké válce za nezávislost a stala se součástí nově vzniklého řeckého státu. Ekonomika Ekonomika Eginy je založena na cestovním ruchu, zemědělství a rybolovu. Ostrov je oblíbeným cílem turistů z Atén a dalších částí Řecka. Hlavními zemědělskými produkty jsou olivy, fíky, pistácie a hrozny. Kultura Egina má bohatou kulturu, která se odráží v jejích památkách, muzeích a folklórních tradicích. Mezi nejvýznamnější památky patří chrám Afaia, který je jedním z nejlépe zachovaných řeckých chrámů, a klášter svatého Nektaria, který je jedním z nejoblíbenějších poutních míst v Řecku. Na ostrově se nachází také několik muzeí, včetně Archeologického muzea a Historického a folklórního muzea. Doprava Na Eginu se lze dostat trajektem z Atén a dalších přístavů v Saronickém zálivu. Ostrov má také letiště, které zajišťuje lety do Atén a dalších destinací.
Sicilské války
Sicilské války byly série konfliktů mezi starověkým Kartágem a řeckými městskými státy vedenými Syrakusami o kontrolu nad Sicílií a západním Středomořím v letech 580 až 265 př. n. l.
Ekonomický úspěch Kartága a jeho závislost na námořním obchodu vedly k vytvoření mocného námořnictva, které mělo odradit jak piráty, tak konkurenční národy. Svou námořní sílu a zkušenosti zdědili po svých předcích, Féničanech, ale ještě ji zvýšili, protože Punové, na rozdíl od Féničanů, nechtěli spoléhat na pomoc cizího národa. To, spolu s jeho úspěchem a rostoucí hegemonií, přivedlo Kartágo do rostoucího konfliktu s Řeky, další velmocí bojující o kontrolu nad centrálním Středomořím.
Řekové byli stejně jako Féničané zkušení námořníci, kteří založili prosperující kolonie po celém Středomoří. Tito dva rivalové bojovali své války na ostrově Sicílie, který ležel blízko Kartága. Od svých nejranějších dnů byli jak Řekové, tak Féničané přitahováni velkým ostrovem a podél jeho pobřeží založili velké množství kolonií a obchodních stanovišť. Mezi těmito osadami se po staletí odehrávaly malé bitvy.
Dnes neexistují žádné kartaginské záznamy o válce, protože když bylo město zničeno v roce 146 př. n. l. Římany, knihy z kartaginské knihovny byly rozděleny mezi okolní africké kmeny. O tématu kartaginských dějin nezůstalo nic. V důsledku toho většina toho, co víme o sicilských válkách, pochází od řeckých historiků.
Příčiny války
Příčiny sicilských válek byly složité a zahrnovaly následující faktory:
Ekonomická rivalita: Kartágo bylo bohatá obchodní mocnost, zatímco Řekové byli hlavně zemědělci. Oba národy soupeřily o kontrolu nad obchodními cestami a zdroji na Sicílii.
Politické ambice: Kartágo chtělo rozšířit svou říši na Sicílii, zatímco Řekové chtěli chránit své kolonie na ostrově.
Kulturní rozdíly: Řekové a Punové měli velmi odlišné kultury a hodnoty. Řekové považovali Puny za barbarské, zatímco Punové považovali Řeky za dekadentní.
Průběh války
Sicilské války byly sérií konfliktů, které probíhaly po dobu více než 300 let. Nejdůležitějšími bitvami byly:
Bitva u Himery (480 př. n. l.): Řekové porazili kartaginskou invazi na Sicílii.
Bitva u Selinuntu (409 př. n. l.): Kartaginci dobyli řecké město Selinunt.
Bitva u Akragantu (406 př. n. l.): Kartaginci dobyli řecké město Akragant.
Bitva u Syrakus (397 př. n. l.): Řekové porazili kartaginskou invazi na Syrakusy.
Bitva u Lilybaea (256 př. n. l.): Řekové a Kartaginci bojovali nerozhodně v dlouhém obléhání Lilybaea.
Výsledek války
Sicilské války skončily nerozhodně. Kartaginci si udrželi kontrolu nad západní Sicílií, zatímco Řekové si udrželi kontrolu nad východní částí ostrova až do punských válek.
Dopad války
Sicilské války měly významný dopad na obě strany konfliktu:
Kartágo: Války vyčerpaly kartaginské zdroje a oslabily jeho moc.
Řecko: Války posílily řeckou jednotu a vedly ke vzestupu Syrakus jako hlavní mocnosti ve východním Středomoří.
Středomoří: Války změnily mocenskou rovnováhu ve Středomoří a vedly k vzestupu Říma jako dominantní mocnosti v regionu.
Války Delijského spolku Část řecko-perských válek Války Delijského spolku (477–449 př. n. l.) byla série tažení svedených mezi Delijským spolkem Athén a jejich spojenci (a později poddanými) a Achaimenovskou říší Persie. Tyto konflikty představovaly pokračování řecko-perských válek po iónském povstání a první a druhé perské invazi do Řecka. Řecké spojenectví, jehož střed tvořila Sparta a Athény, které porazilo druhou perskou invazi, zpočátku tento úspěch podpořilo dobytím perských posádek v Sestos a Byzanciu, obě v Thrákii, v letech 479 a 478 př. n. l. Po dobytí Byzantia se Sparťané rozhodli nepokračovat ve válečném úsilí a bylo vytvořeno nové spojenectví, obecně známé jako Delijský spolek, ve kterém měly Athény zdaleka největší moc. V průběhu následujících 30 let by Athény postupně zaujaly hegemoničtější postavení nad spolkem, který se postupně vyvinul v Athénskou říši. Během 470. let př. n. l. vedl Delijský spolek tažení v Thrákii a Egejském moři, aby odstranil zbývající perské posádky z regionu, především pod velením aténského politika Kimóna. Na počátku příštího desetiletí zahájil Kimón tažení v Malé Asii a snažil se tam posílit řecké postavení. V bitvě u Eurymedonu v Pamfylii dosáhli Athéňané a spojenecká flotila ohromujícího dvojího vítězství, zničili perskou flotilu a poté vylodili lodní mariňáky, aby zaútočili a porazili perskou armádu. Po této bitvě zaujali Peršané v konfliktu v podstatě pasivní roli a snažili se všude, kde to bylo možné, neriskovat bitvu. Ke konci 460. let př. n. l. se Athéňané rozhodli podpořit vzpouru v egyptské satrapii Perské říše. Přestože řecké úderné síly dosáhly počátečního úspěchu, nedokázaly dobýt perskou posádku v Memfisu navzdory tříletému obléhání. Peršané poté zahájili protiútok a aténské síly byly samy obléhány po dobu 18 měsíců, než byly vyhlazeny. Tato katastrofa spolu s probíhající válkou v Řecku odradila Athéňany od obnovení konfliktu s Persií. V roce 451 př. n. l. bylo v Řecku dohodnuto příměří a Kimón mohl vést výpravu na Kypr. Během obléhání Kitionu však Kimón zemřel a aténské síly se rozhodly stáhnout, přičemž si zajistily další dvojí vítězství v bitvě u Salamis na Kypru, aby se dostaly pryč. Toto tažení znamenalo konec nepřátelství mezi Delijským spolkem a Persií a někteří starověcí historici tvrdí, že byla uzavřena mírová smlouva, tzv. Kaliasův mír, aby byl stvrzen definitivní konec řecko-perských válek.
Druhá posvátná válka
Druhá posvátná válka byla součástí první peloponéské války a odehrála se ve 40. letech 5. století př. n. l. Jednalo se o konflikt mezi Sparťany, kteří podporovali Delfy, a Fókydou. Válka skončila spartským vítězstvím a obnovením delfské samosprávy.
Příčiny války
Příčinou války byl spor o kontrolu nad delfskou svatyní. Fókové, kteří ovládali svatyni, byli obviněni z toho, že obdělávali posvátnou půdu a využívali prostředky svatyně pro své vlastní účely. Sparťané, kteří byli tradičními ochránci Delf, se rozhodli zasáhnout a obnovit delfskou nezávislost.
Průběh války
Válka začala spartskou invazí do Fókydy. Sparťané byli pod vedením krále Pleistoanaxa a podařilo se jim rychle porazit fócké síly. Fókové se stáhli do svých opevněných měst a Sparťané je oblehli.
Obležení trvalo několik let a Fókové byli nakonec nuceni se vzdát. Sparťané obsadili Delfy a dosadili do čela města své vlastní vládce. Fókové byli potrestáni tím, že jim bylo odebráno právo podílet se na delfských slavnostech.
Následky války
Druhá posvátná válka měla několik důležitých důsledků:
Sparťané posílili svůj vliv v Řecku a stali se dominantní mocností v peloponéském spolku.
Delfy byly obnoveny jako nezávislý městský stát a byla zajištěna jejich posvátnost.
Fókové byli oslabeni a jejich vliv v Řecku byl snížen.
Význam války
Druhá posvátná válka byla významnou událostí v řeckých dějinách. Ukázala rostoucí moc Sparty a úpadek Fókydy. Válka také přispěla k napětí mezi Sparťany a Athéňany, což nakonec vedlo k vypuknutí první peloponéské války.
Samská válka (440–439 př. n. l.) byl starověký řecký vojenský konflikt mezi Athénami a Samosem. Válka byla zahájena zásahem Athén do sporu mezi Samosem a Milétem. Když se Samané odmítli na athénský příkaz vzdát svých útoků na Milét, Athéňané snadno vyhnali oligarchickou vládu Samu a do města dosadili posádku, ale oligarchové se brzy vrátili s perskou podporou. Aby se toto povstání potlačilo, byla vyslána větší athénská flotila. Ta zpočátku Samany porazila a město zablokovala, ale Perikles, který velel, byl pak nucen odvést značnou část flotily pryč, když se dozvěděl, že se perská flotila blíží z jihu. Přestože se Peršané otočili zpět dříve, než se obě flotily setkaly, absence většiny athénské flotily umožnila Samanům odehnat zbývající blokády a po dobu dvou týdnů kontrolovat moře kolem svého ostrova; po Periklově návratu však Athéňané Samos znovu zablokovali a obléhali; město se vzdalo o devět měsíců později. Podle podmínek kapitulace Samané zbořili své hradby, vydali rukojmí, vzdali se své flotily a souhlasili s tím, že v následujících 26 letech zaplatí Athénám válečné odškodné. Během války se Samané zjevně obrátili o pomoc na Spartu; Sparťané byli zpočátku nakloněni této žádosti vyhovět a zabránili jim v tom především Korinťané, kteří se v té době nechtěli účastnit války proti Athénám. V roce 433 př. n. l., když Korkýra požádala Athény o pomoc proti Korintu, Korinťané Athéňanům připomněli dobrou vůli, kterou tehdy projevili.
Peloponéské války
Peloponéské války byly sérií konfliktů, které se odehrávaly v antickém Řecku v 5. století př. n. l. Války vypukly v roce 431 př. n. l. a skončily v roce 404 př. n. l. Hlavními aktéry války byly Peloponéské spojenectví vedené Spartou a Délské spojenectví vedené At conductorsn .
Příčiny války
Hlavními důvody, které vedly k vypukpení Peloponéských vále:
Růst moci Atén: Atény se v 5. století př. n. l. staly mocnou silou a jejich moc ohrožovala Spartu a její spojence.
Spartanské obstrukce: Sparta se obávala rostoucí moci Atén a snažila se ovládat jejich expanzi.
Spor o město Megara: Město Megara bylo původem členem Peloponéského spolku, ale později se připojilo k Délskému spolku. To vyvolalo napětí se Spartou.
Průběh války
Peloponéské války se děly ve třech fázích:
První fáze (431-421 př. n. l.): V této fázi došlo k několika nerozhodujiႽím bitvám a oboustranným raιidům.
Druhá fáze (421-415 př. n. l.): V této fázi došlo k příměří, které bylo však v roce 415 př. n. l. poruႽeno.
Třetí fáze (415-404 př. n. l.): V této fázi došlo k rozhodujÍCím bitvám, které vedly k porážce Atén.
Důležité bitvy
K nejdůležitějším bitvám Peloponéských vále patří:
Bitva u Marathónu (490 př. n. l.): Atény odrazily perské invaze.
Bitva u Thermopyl (480 př. n. l.): Řecké síly pod vedením Spartě byly poraženi perskými vojsky.
Bitva u Plataje (479 př. n. l.): Řecké síly vedené Spartou porazily Peršany a ukončily první fázi Peloponéských vále.
Bitva u Marathonu (490 př. n. l.): Atény odrazily perské invaze.
Bitva u Salamisu (480 př. n. l.): Řecké loďstvo porazilo perské loďstvo a ukončilo druhou fázi Peloponéských vále.
Bitva u Aigině (458 př. n. l.): Atény porazily spartanské loďstvo.
Bitva u Tanagry (424 př. n. l.): Spartští porazili athenské vojsko.
Bitva u Amfipole (422 př. n. l.): Spartští porazili athenské vojsko a zničili jejich loďstvo.
Bitva u Chaeroneie (404 př. n. l.): Spartští porazili athenské vojsko a ukončili Peloponéské války.
Výsledeκ války
Peloponéské války skončily porážKou Atén a vΑezstvím Spartě. Sparta se stala nejmocnějším řeckýM mEStem a DélskÁ liga byla rozpuŠtena. Války také vedly k úpadku řecké kultury a civilizace.
Bojótská válka Bojótská válka vypukla v roce 378 př. n. l. v důsledku povstání v Thébách proti Spartě. Válka vedla k tomu, že se Théby staly dominantní silou v řeckém světě na úkor Sparty. Avšak do konce války byli oba největší thébští vůdci, Pelopidas a Epaminondas, mrtví a moc Théb již slábla, což umožnilo vzestup Makedonie. Příčiny V letech následujících po peloponéské válce Sparta ovládla řecký svět. Théby však byly nespokojené se spartanskou nadvládou a toužily po nezávislosti. V roce 379 př. n. l. se skupina thébských exulantů pod vedením Pelopida a Epaminonda vrátila do města a svrhla spartanskou posádku. Válka Sparta reagovala vysláním armády do Théb, ale byla poražena v bitvě u Leuktry v roce 371 př. n. l. Tato bitva byla rozhodujícím bodem války a ukázala, že thébská armáda, vedená Pelopidem a Epaminondou, je schopna porazit spartanskou armádu. Po bitvě u Leuktry se Théby staly dominantní silou v řeckém světě. Pelopidas a Epaminondas vedli thébskou armádu na řadu úspěšných tažení a rozšířili thébskou moc do dalších částí Řecka. Následky Bojótská válka skončila v roce 371 př. n. l. mírovou smlouvou mezi Thébami a Spartou. Théby se staly dominantní silou v řeckém světě, ale jejich moc již slábla. Pelopidas a Epaminondas byli oba zabiti v bitvě v roce 362 př. n. l. a Théby již nebyly schopny udržet svou dominanci. Vzestup Makedonie pod Filipem II. vedl k úpadku Théb a dalších řeckých městských států. Makedonie nakonec dobyla Řecko v roce 338 př. n. l. a zahájila novou éru v řecké historii.
Thébská hegemonie Thébská hegemonie trvala od thébského vítězství nad Sparťany v Leuctře roku 371 př. n. l. až po jejich porážku koalicí peloponéských armád v Mantinea roku 362 př. n. l., ačkoli se Théby snažily udržet svou pozici až do svého konečnégo zastínění vzrůstající mocí Makedonie roku 338 př. n. l. Příčiny Cestě k thébské převaze umožnil kolaps aténské moci během peloponéské války (431-404 př. n. l.), oslabení Sparťanů jejich oligantropií (demografickým úpadkem) a nerozhodná korintská válka (395-387 př. n. l.). Vojenská převaha Thébané měli dočasnou vojenskou převahu ze dvou důvodů. Vůdci thébské oligarchie té doby, Epaminondas a Pelopidas, byli plně oddáni agresivní zahraniční politice a bylo možné se spolehnout, že vyhrají každou bitvu. Tito samí vůdci také zavedli taktická zlepšení thébské těžké pěchoty (delší kopí, použití klínovité formace kopiníků), což se u jejich rivalů ještě neujalo. Regionální hegemonie Thébané tradičně užívali hegemonie Bojótské ligy, oligarchické federace řecky mluvících Aiolanů severozápadně od aténské Attiky. K jejich krátkému vzestupu k moci mimo bojótskou planinu došlo roku 378 př. n. l., kdy Bojóťané porazili a zničili město Plataje, strategicky důležité jako jediný aténský spojenec v Bojótii. To bylo vnímáno jako přímá výzva předchozí hegemonickou mocností, Sparťany, kteří se snažili obnovit svou slábnoucí převahu rozhodujícím poražením Thébanů. V Leuctře v Bojótii Thébané přesvědčivě porazili invazní spartskou armádu. Z 3000 přítomných spartských občanů-vojáků zemřelo v Leuctře 1000. Vrchol moci Poté Thébané systematicky dominovali Řecku. Na jihu vtrhli na Peloponés, aby osvobodili Messany a Arkady od spartské nadvlády a založili pro-thébanskou Arkádskou ligu, aby dohlížela na peloponéské záležitos