Společenská válka Společenská válka (také známá jako Válka spojenců) se odehrála v letech 357–355 př. n. l. mezi Athénami a Druhým athénským námořním spolkem na jedné straně a spojenými městskými státy Chios, Rhodos, Kos a Byzantion na straně druhé. Příčiny Příčinou války byla rostoucí nespokojenost spojeneckých městských států s nadvládou Athén nad námořním spolkem. Athény využívaly svůj vliv k tomu, aby spojencům vnucovaly vysoké daně a vojenskou službu, a zároveň omezovaly jejich autonomii. Spojenci se cítili utlačováni a žádali větší nezávislost. Průběh války Válka začala v roce 357 př. n. l., když se Chios, Rhodos, Kos a Byzantion vzbouřily proti athénské nadvládě. Athény vyslaly vojsko, aby povstání potlačily, ale spojenci byli dobře připraveni a měli podporu Persie. Válka se zpočátku vyvíjela v prospěch spojenců. Podařilo se jim porazit athénské loďstvo v několika námořních bitvách a obsadit několik ostrovů ovládaných Athénami. Athény však zůstaly odhodlané a vyslaly další vojsko, které vedli zkušení generálové Chares, Chabrias, Timotheus a Iphicrates. Vyvrcholení V roce 355 př. n. l. se obě strany setkaly v rozhodující bitvě u Embatu na ostrově Chios. Athénské loďstvo pod vedením Chabriase porazilo spojenecké loďstvo a zajalo několik lodí. Porážka u Embatu oslabila spojenecké síly a vedla ke zhroucení jejich povstání. Chios, Rhodos, Kos a Byzantion se vrátily pod athénskou nadvládu, ale získaly určitou míru autonomie. Následky Společenská válka měla významné důsledky pro athénský námořní spolek. Athény sice dokázaly udržet svou nadvládu, ale jejich prestiž byla poškozena a jejich vztahy se spojenci byly trvale narušeny. Válka také oslabila athénskou moc a otevřela cestu pro vzestup Makedonie pod vládou Filipa II. Význam Společenská válka je důležitou událostí v řeckých dějinách. Ukazuje na rostoucí nespokojenost spojeneckých městských států s athénskou nadvládou a na slabost athénského námořního spolku. Válka také předznamenala vzestup Makedonie a začátek nové éry v řeckých dějinách.
Cizí válka Cizí válka (řecky: Ξενικὸς Πόλεμος, Xenikos Polemos) se odehrála mezi silami Knossu s pomocí žoldnéřů pod vedením svrženého fokoidského vůdce Falaika a silami Lyttu, které dostaly pomoc od Sparťanů (kteří byli zakladateli jejich města) pod vedením jejich krále Archidamia III. Válka proběhla v roce 346 př. n. l. Knossos chtěl posílit svou hegemonii na Krétě, ale narazil na odpor ze strany Lyttianů. V reakci na to Knossos zaměstnal zahraniční žoldnéře pod vedením bývalého fokoidského vůdce Falaika. V roce 346 př. n. l. Knossos vyhlásil válku Lyttu. Falaikos, který dostal velení nad silami Knossu a žoldnéřů, se chystal zmocnit se Lyttu, když Lyttiané požádali o pomoc Sparťany. Sparťané pod vedením krále Archidamia spěchali na pomoc Lyttianům. Sparťané přišli včas, aby zachránili Lyttu a porazili Falaika. Falaikos se pak obrátil proti Kydonii. Toto rozhodnutí se pro Falaika ukázalo jako osudové, protože byl při obléhání zabit a jeho armáda byla zničena. Tato válka se ukázala být zlomovým bodem v krétské historii, protože to bylo poprvé, co cizí síly přišly na Krétu a zasahovaly do krétských záležitostí. Pozadí V 4. století př. n. l. byl Knossos dominantním městským státem na Krétě. Knossos však čelil rostoucímu odporu ze strany dalších městských států na ostrově, včetně Lyttu. V roce 346 př. n. l. Knossos vyhlásil válku Lyttu ve snaze potvrdit svou nadvládu. Průběh války Knossos najal žoldnéře pod vedením Falaika, aby posílil své síly. Falaikos vedl invazi do Lyttu, ale Sparťané, kteří byli spojenci Lyttu, rychle zasáhli. Sparťanská armáda pod vedením krále Archidamia III. porazila Falaikovy žoldnéře a donutila Knossos, aby se stáhl. Důsledky Cizí válka měla dalekosáhlé důsledky pro Krétu. Zaprvé, válka ukázala, že Knossos již není schopen ovládat celý ostrov. Zadruhé, válka vedla k oslabení Knossu a vzestupu dalších městských států na Krétě. Zatřetí, válka znamenala první významný zásah cizích sil do krétských záležitostí. Význam Cizí válka je důležitou událostí v krétské historii. Válka ukázala, že Knossos již není schopen ovládat celý ostrov. Válka také vedla k oslabení Knossu a vzestupu dalších městských států na Krétě. Konečně, válka znamenala první významný zásah cizích sil do krétských záležitostí.
Lamijská válka Lamijská válka, též nazývaná Hellénská válka, probíhala v letech 323–322 př. n. l. a představovala neúnavný pokus Athén a velké koalice řeckých států ukončit nadvládu Makedonie nad Helladou těsně po smrti Alexandra Velikého. Jednalo se o poslední příležitost, kdy Athény sehrály významnou úlohu jako nezávislá mocnost. Válka v Helladě doutnala již po vydání Alexandrova exilového dekretu (v roce 324 př. n. l.), který nařizoval řeckým státům, aby přijaly zpět veškeré osoby, které byly nuceny odejít do vyhnanství. Pro Athény tento dekret představoval nutnost vzdát se ostrova Samos, který byl osídlen athénskými klérúchy od roku 365 př. n. l., zatímco Aitólský spolek musel vyklidit Oiniadai, jež byly obsazeny okolo roku 330 př. n. l. Jakmile se v červnu 323 př. n. l. roznesla zpráva o Alexandrově skonu, většina států na řecké pevnině se vzbouřila a založila Hellénskou ligu, čímž se odvolala na spojenectví z dob řecko-perских válek. Tehdy však zastávala Makedonie úlohu cizího vet auspiceselce. Řekové pod svým vrchním vojevůdcem Leosthenem zpočάtku zaznamenali řadu úspětů, neboť dokázali obklíčit Antipatra, makedonského vojevůdce v Evropě, ve městě Lamia, podle něhož je válka pojmenována. V té době však příchod početného makedonského loďstva pod velením Kleita Bělocha z Levanty převrátil poměr sil ve prospěch Makedonie. I přes to, že Athény disponovaly větším počtem lodí než Makedonie, neměly k dispozici tolik posádek, aby je dokázaly plně obsadit, a jejich příliš početné námořnictvo bylo poraženo u ostrovů Echinady a Amorgos. Na souši obléhání Lamie řeckými vojsky skončilo s příchodem makedonských posil z Asie. Antipatros porazil spojence v Thesálii v bitvě u Krannóna, po níž se všechna městská sídla ve střednímŘecku vzdala. Athény, čelíc hrozbě námořní blokády a pozemní invaze, kapitulovaly. Musely vydat své loďstvo, přijmout na svém území makedonskou posádku, ztratit své državy mimo území Attikya a dokonce vyměnit svou demokratickou vládu za oligarchický režim. Známý řečník Demosthenes spáchal sebevraždu, aby se vyhnul zajetí Makedonci, což bylo považováno za symbol této události. Athény již nikdy po Lamijské válce nehrály v Helladě vedouci úlohu. Když se Antipatros se svými silami vydal na západ, aby se vypořádal s Aitólským spolkem, který byl posledním bojují cím člene řecké aliance, byl povolán zpět do Asie vypuknutím války Diadochů, která zuřila mezi Alexandrovými generály. Aitólský spolek tak unikl bez úhony a zdá se, že byl skutečným vítězem války, protože hlavní nápor nesly Athény a spolek zůstal víceméně nedotčen. Aitólský spolek se poté stal jedním z nejvýznamnějších států v Helladě během helénistické éry.
Seleukovsko-maurjovská válka
Seleukovsko-maurjovská válka se odehrála v letech 305–303 př. n. l. mezi Seleukovskou říší a Maurjovskou říší.
Příčiny války
Válka začala, když se Seleukos I. Nikátor, vládce Seleukovské říše, pokusil znovu dobýt indické satrapie Makedonské říše, které byly obsazeny císařem Čandraguptou Maurjou z Maurjovské říše.
Průběh války
O průběhu války se toho ví jen málo. Je známo, že Seleukos vpadl do indického území, ale byl poražen Čandraguptou a jeho armádou.
Výsledek války
Válka skončila mírovou smlouvou, která vedla k připojení oblasti údolí Indu a části Afghánistánu k Maurjovské říši. Čandragupta tak získal kontrolu nad oblastmi, o které usiloval, a mezi oběma mocnostmi byla uzavřena manželská aliance.
Důsledky války
Po válce se Maurjovská říše stala dominantní mocností na indickém subkontinentu, zatímco Seleukovská říše se zaměřila na porážku svých rivalů na západě.
Význam války
Seleukovsko-maurjovská válka byla významnou událostí v historii jižní Asie. Vedla ke vzestupu Maurjovské říše a k rozšíření jejího vlivu na západ. Válka také vedla k navázání diplomatických a manželských vztahů mezi Seleukovskou a Maurjovskou říší.
Zajímavosti
Čandragupta Maurja byl jedním z největších indických císařů v historii.
Seleukos I. Nikátor byl jedním z nejvýznamnějších generálů Alexandra Velikého.
Válka byla prvním velkým konfliktem mezi indickou a evropskou mocností.
Válka vedla k založení diplomatických vztahů mezi Indií a Západem.
Antigonovsko-nabatejské střety Antigonovsko-nabatejské střety byly tři střety, které zahájil řecký generál Antigonos I. proti arabským Nabatejcům v roce 312 př. n. l. Po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. se jeho říše dostala do sporu mezi jeho generály, včetně Antigona, který nějakou dobu ovládal Levant. Když dorazil do Edomu, těsně severně od Petry, Antigonos si uvědomil bohatství Nabatejců, které bylo generováno karavanami s kořením. Tři nájezdy proti Nabatejcům buď vyšly naprázdno, nebo skončily katastrofou pro Řeky. První střet První střet se odehrál v roce 312 př. n. l. Antigonos vyslal sílu 4 000 pěšáků a 600 jezdců pod velením Athenea. Nabatejci, kteří měli 8 000 velbloudí jezdců, porazili Antigonovu armádu a zabili 4 550 vojáků. Pouze 40 vojáků bylo zraněno. Nabatejci ztratili jen málo mužů, ale ženy byly uneseny. Druhý střet Druhý střet se odehrál krátce po prvním. Antigonos vyslal větší sílu 4 000 pěšáků a 4 000 jezdců pod velením svého syna Demetria I. Nabatejci dokázali opět odrazit útok a zabili jen několik Řeků. Ztráty Nabatejců nejsou známy. Třetí střet Třetí střet byl menší výprava, kterou vedl Hieronymus. Nabatejci měli 6 000 pěšáků a většinu výpravy zabili. Pouze několik Řeků přežilo. Důsledky Antigonovsko-nabatejské střety byly jasným vítězstvím pro Nabatejce. Ukázaly sílu Nabatejců a jejich schopnost bránit své území proti mnohem větším nepřátelským silám. Střety také pomohly posílit vztahy mezi Nabatejci a jinými arabskými kmeny. Řecké nájezdy měly také negativní důsledky pro Nabatejce. Řekové ukradli velké množství nabatejských zásob kadidla, myrhy a stříbra. To oslabilo ekonomiku Nabatejců a ztížilo jim obranu proti budoucím útokům.
Pyrrhova válka
Součást římské expanze v Itálii
Datum: 280–275 př. n. l.
Místo: Jižní Itálie, Sicílie
Výsledek: Itálie: Římské vítězství
Sicílie: Kartáginské vítězství, Pyrrhos se stáhl
Územní změny: Řecká města v jižní Itálii se podřídila Římu
Belligerenti:
Řekové vpadající do Itálie:
Epiroté
Aitolci
Akarnanci
Athamanci
Tesalci
Řečtí spojenci v Itálii:
Taras
Italská spojenci:
Samniti
Lukanci
Bruttiovi
Sicílie:
Řecké síly
Messapiové
Řecká města na Sicílii
Itálie:
Římská republika
Marsové
Marrucinové
Paeligniové
Frentanové
Dauniové
Umbrijci
Sicílie:
Kartágo
Velitelé a vůdci:
Pyrrhos z Epiru
Řím:
Publius Valerius Laevinus
Publius Decius Mus
Publius Sulpicius Saverrio
Manius Curius Dentatus
Kartágo: Neznámý
Ztráty a oběti:
Bitva u Herakleie: 4 000–11 000 zabitých
Bitva u Askula: 3 505 zabitých
Bitva u Beneventa: 11 000 zabitých, 2 zabití sloni, 8 zajatých slonů
Bitva u Messinské úžiny: 70 válečných lodí
Celkem: 18 585–27 585
Bitva u Herakleie: 7 000–15 000 zabitých a 1 800 zajatých
Bitva u Askula: 6 000 zabitých
Bitva u Beneventa: 9 000 zabitých
Celkem: 23 800–31 800
Římská expanze v Itálii
Římsko-etruské války
Římsko-ekvské války
Římsko-latinské války
Římsko-volsciánské války
Římské dobytí Hernici
Samnitské války
Pyrrhova válka
Předalpská Galie
Společenská válka
Římsko-sabinské války
Pyrrhova válka
Herakleia
Asculum
Venusia
Rhegium
Syrakusy
Eryx
Cranita
Lilybaeum
Messina
Beneventum
Pyrrhova válka (280–275 př. n. l.) byla z velké části svedena mezi Římskou republikou a Pyrrhem, králem Epiru, který byl požádán lidmi z řeckého města Taras v jižní Itálii, aby jim pomohl ve válce proti Římanům. Pyrrhos, zkušený velitel se silnou armádou podporovanou válečnými slony (se kterými Římané neměli zkušenosti), dosáhl počátečních úspěchů proti římským legiím, ale i v těchto vítězstvích utrpěl těžké ztráty. Plutarch napsal, že Pyrrhos po druhé bitvě války řekl: "Pokud zvítězíme ještě v jedné bitvě s Římany, budeme úplně zničeni." Nemohl povolat více mužů z domova a jeho spojenci v Itálii začínali být lhostejní. Římané naopak měli velmi velký počet vojenských sil a mohli nahradit své ztráty. Toto je původ výrazu "Pyrrhovo vítězství", vítězství, které vítězi v dlouhodobém horizontu přináší ztráty, které si nemůže dovolit. Válkami proti Římu vyčerpaný Pyrrhos přesunul svou armádu na Sicílii, aby tam místo toho válčil proti Kartágincům. Po několika letech tažení tam (278–275 př. n. l.) se v roce 275 př. n. l. vrátil do Itálie, kde byla svedena poslední bitva války, která skončila římským vítězstvím. Poté se Pyrrhos vrátil do Epiru a válka skončila. O tři roky později, v roce 272 př. n. l., Římané dobyli Taras. Pyrrhova válka byla prvním případem, kdy se Řím střetl s profesionálními žoldnéřskými armádami helénistických států východního Středomoří. Římské vítězství upoutalo pozornost těchto států na sílící moc Říma. Ptolemaios II., egyptský král, navázal s Římem diplomatické styky. Po válce si Řím prosadil svou hegemonii nad jižní Itálií.
Kleomenova válka
Kleomenova válka (229/228–222 př. n. l.) byla válka mezi Spartou a Achajským spolkem o nadvládu nad Peloponésem.
Pod vedením krále Kleomena III. měla Sparta zpočátku převahu, což donutilo Achajský spolek požádat o pomoc makedonského krále Antigona III. Dósóna, který Kleomena rozhodujícím způsobem porazil v bitvě u Sellasie v roce 222 př. n. l.
V roce 235 př. n. l. nastoupil na spartský trůn Kleomenés III. (vládl v letech 235–222 př. n. l.) a zahájil program reforem zaměřený na obnovení tradiční spartánské disciplíny a oslabení vlivu eforů, volených úředníků, kteří sice byli přísahou zavázáni podporovat vládu spartských králů, ale v době Kleomena získali ve spartánském systému mimořádnou politickou moc.
Když v roce 229 př. n. l. eforové poslali Kleomena, aby se zmocnil města na hranici s Megalopolí, vyhlásili Achajové válku. Kleomenés odpověděl zpustošením Achaje. Na hoře Lykaion porazil armádu pod vedením Arata ze Sikyónu, stratéga Achajského spolku, která byla vyslána k útoku na Elis, a poté porazil druhou armádu poblíž Megalopolis. Kleomenés v rychlém sledu vyčistil města Arkadie od achajských posádek, než rozdrtil další achajské síly u Dyme.
Tváří v tvář spartánské nadvládě byl Aratos nucen obrátit se na Antigona III. Dósóna (vládl v letech 229–221 př. n. l.) z Makedonie. Za makedonskou pomoc byli Achajové povinni odevzdat Antigonovi citadelu s výhledem na Korint.
Kleomenés nakonec vpadl do Achaje, zmocnil se Korintu a Argu, ale když Antigonos dorazil na Peloponés, byl nucen ustoupit do Lakónie. Kleomenés bojoval s Achajci a Makedonci u Sellasie, kde byli Sparťané poraženi. Poté uprchl na dvůr svého spojence Ptolemaia III. z Egypta (vládl v letech 246–222 př. n. l.), kde nakonec spáchal sebevraždu po neúspěšné vzpouře proti novému faraonovi Ptolemaiovi IV. (vládl v letech 221–205 př. n. l.).
Důsledky války
Vítězství Achajského spolku a Makedonie
Teritoriální změny: Akrokorint, Korint, Heraia a Orchomenos připadly Makedonii
Oslabení Sparty
Posílení Achajského spolku a Makedonie
Založení makedonské nadvlády nad Peloponésem
Společenská válka (220–217 př. n. l.)
Společenská válka, nazývaná také Válka spojenců nebo Aitolijská válka, probíhala v letech 220 až 217 př. n. l. mezi Helénskou ligou vedenou Filipem V. Makedonským a Aitolijskou ligou, Spartou a Elidou. Konflikt skončil Naufpaktským mírem.
Příčiny války
Hlavním důvodem války byla rostoucí moc Makedonie pod vládou Filipa V. Aitolijská liga, Sparta a Elis se obávaly makedonské expanze a snažily se omezit její vliv v Řecku. Filip V. na druhou stranu usiloval o rozšíření své říše a o ovládnutí Peloponésu.
Průběh války
Válka začala v roce 220 př. n. l., kdy Aitolijská liga napadla Akarnánii, spojence Makedonie. Filip V. odpověděl invazí do Aitólie a dobytím několika měst. V roce 219 př. n. l. se k válce přidala Sparta a Elis.
V roce 218 př. n. l. Filip V. vedl úspěšnou kampaň na Peloponésu a dobyl několik měst, včetně Psofisu a Lasionu. V roce 217 př. n. l. však Aitolijci a jejich spojenci porazili Makedonce v bitvě u Caphyae.
Naufpaktský mír
Válka skončila v roce 217 př. n. l. Naufpaktským mírem. Podle podmínek míru:
Trifylie a Fthiotida byly postoupeny Makedonii.
Psofis a Lasion byly postoupeny Achajské lize.
Aitolijská liga si zachovala svou nezávislost.
Důsledky války
Společenská válka oslabila Makedonii a posílila Aitolijskou ligu. Válka také vedla ke vzestupu Achajské ligy, která se stala dominantní silou na Peloponésu.
Významné bitvy
Bitva u Caphyae (217 př. n. l.)
Bitva u Dionu a Dodony (219 př. n. l.)
Bitva u Psofisu (218 př. n. l.)
Bitva u Trifylie (218 př. n. l.)
Bitva u Pale Thermonu (218 př. n. l.)
Bitva u Menelaionu (218 př. n. l.)
Bitva u Leontionu (218 př. n. l.)
Bitva u Fthiotické Théby (217 př. n. l.)
Makedonské války Makedonské války (214–148 př. n. l.) byla série konfliktů, které Římská republika a její řečtí spojenci vedli ve východním Středomoří proti několika významným řeckým státům. Výsledkem bylo, že Řím získal kontrolu nebo vliv nad Řeckem a zbytkem východního Středomoří, kromě své hegemonie v západním Středomoří po punských válkách. Tradičně se „makedonské války“ zahrnují čtyři války s Makedonií, jednu válku se Seleukovskou říší a poslední menší válku s Achajským spolkem (která je často považována za závěrečnou fázi poslední makedonské války). Nejdůležitější válka byla vedena se Seleukovskou říší, zatímco válka s Makedonií byla druhá a obě tyto války fakticky znamenaly konec těchto říší jako velkých světových mocností, přestože žádná z nich bezprostředně nevedla k otevřené římské nadvládě. Čtyři samostatné války byly vedeny proti slabší moci, Makedonii, kvůli její geografické blízkosti k Římu, i když poslední dvě z těchto válek byly proti náhodným povstáním, nikoli proti mocným armádám. Římský vliv postupně rozpustil makedonskou nezávislost a vstřebal ji do toho, co se stávalo vedoucí říší. Výsledek války s nyní upadající Seleukovskou říší byl nakonec osudný i pro ni, ačkoli rostoucí vliv Parthie a Pontu zabránil jakýmkoli dalším konfliktům mezi ní a Římem. Od konce makedonských válek až do raného Římského císařství zůstávalo východní Středomoří stále se měnící sítí států s různou mírou nezávislosti, závislosti nebo přímé vojenské kontroly Římem. Podle Polybia , který se snažil vysledovat, jak Řím ovládl řecký východ za méně než století, byly Římské války s Řeckem uvedeny do pohybu poté, co několik řeckých městských států hledalo římskou ochranu proti Makedonskému království a Seleukovské říši tváří v tvář destabilní situaci způsobené oslabením Ptolemaiovského Egypta. Na rozdíl od západu byl řecký východ ovládán velkými říšemi po staletí a římský vliv a hledání spojenců vedlo k válkám s těmito říšemi, které je dále oslabovaly, a proto vytvořily nestabilní mocenské vakuum, které byl schopen uklidnit pouze Řím. To mělo některé důležité podobnosti (a některé důležité rozdíly) s tím, co se stalo v Itálii o staletí dříve, ale tentokrát v kontinentálním měřítku. Historici vidí rostoucí římský vliv nad východem, stejně jako nad západem, ne jako otázku záměrné budování říše, ale neustálé krizové řízení zaměřené na dosahování krátkodobých cílů v rámci vysoce nestabilní, nepředvídatelné a vzájemně závislé sítě států a závislostí. S některými hlavními výjimkami přímé vojenské vlády (jako jsou části pevninského Řecka) zůstal východostředomořský svět aliancí nezávislých městských států a států (s různým stupněm nezávislosti, jak de jure, tak de facto), dokud se nepřeměnil v Římskou říši. Teprve v době Římské říše bylo východní Středomoří spolu s celým římským světem organizováno do provincií pod explicitní římskou kontrolou.
Druhá makedonská válka Druhá makedonská válka byla válkou mezi Makedonií, vedenou Filipem V. Makedonským, a Římem, který byl spojen s Pergamským královstvím a Rhodem. Filip byl poražen a byl nucen vzdát se všech svých držav v jižním Řecku, Thrákii a Malé Asii. Během své intervence, přestože Římané vyhlásili "svobodu Řeků" proti nadvládě makedonského království, válka znamenala významnou etapu ve zvyšování římských zásahů do záležitostí východního Středomoří, což nakonec vedlo k římskému dobytí celého regionu. Pozadí Po první makedonské válce (214-205 př. n. l.) se Makedonie stala dominantní silou ve východním Středomoří. Filip V. Makedonský se snažil rozšířit svou moc do Řecka a na Balkán a uzavřel spojenectví s Kartágem proti Římu. Římané se obávali rostoucí moci Makedonie a rozhodli se zasáhnout. Válka Válka začala v roce 200 př. n. l. Římská armáda pod vedením Publia Sulpicia Galby vtrhla do Makedonie. Filip byl poražen v bitvě u Aousu a byl nucen ustoupit na sever. Římané poté dobyli několik makedonských měst a v roce 199 př. n. l. dobyli Korint. V roce 198 př. n. l. převzal velení římské armády Titus Quinctius Flamininus. Flamininus byl schopným vojevůdcem a diplomatem a podařilo se mu získat na svou stranu řecké spojence Makedonie, včetně Athén a Achajské ligy. V roce 197 př. n. l. se Flamininus setkal s Filipem v bitvě u Kynoskefal. Římané zvítězili a Filip byl nucen uzavřít mír. Mír z Kynoskefal Podle mírové smlouvy z Kynoskefal se Makedonie musela vzdát všech svých držav v jižním Řecku, Thrákii a Malé Asii. Makedonie také musela zaplatit Římu vysoké reparace a odevzdat všechny své válečné lodě. Římané prohlásili "svobodu Řeků" a vytvořili v Řecku několik nových států, které byly pod římskou ochranou. Důsledky Druhá makedonská válka měla dalekosáhlé důsledky. Válka vedla k pádu Makedonie jako hlavní mocnosti ve východním Středomoří a k vzestupu Říma. Válka také znamenala významnou etapu ve zvyšování římské intervence do záležitostí východního Středomoří. Římané se nyní stali dominantní silou v regionu a nakonec dobyli celou oblast.