Historie Palestiny Palestina, také známá jako Země izraelská a Svatá země, je strategicky umístěna mezi třemi kontinenty a má bouřlivou historii jako křižovatka náboženství, kultury, obchodu a politiky. Palestina je rodištěm judaismu a křesťanství a ovládalo ji mnoho království a mocností, včetně starověkého Egypta, starověkého Izraele a Judy, perské říše, Alexandra Velikého a jeho nástupců, Hasmonejců, Římské říše, několika muslimských chalífátů a křižáků. V moderní době byla oblast ovládána Osmanskou říší, poté Britským impériem a od roku 1948 je rozdělena na Izrael, Západní břeh a Pásmo Gazy. Prehistorie Nejstarší známé osídlení v Palestině pochází z doby před 10 000 lety, kdy lidé z Natufské kultury žili v jeskyních a skalních útvarech. Kolem roku 8000 př. n. l. se v oblasti začaly rozvíjet zemědělské vesnice, které používaly keramiku a měly domácí zvířata. Starověk Kolem roku 3000 př. n. l. se v Palestině začali usazovat Kanaánci, kteří přinesli do regionu bronzovou metalurgii a městský život. Kanaánci byli polyteistickým lidem, který uctíval mnoho bohů a bohyní. Kolem roku 1200 př. n. l. se do Palestiny začali stěhovat Izraelité, kteří byli semitským lidem z oblasti Mezopotámie. Izraelité byli monoteisté, kteří uctívali jediného Boha, Jahveho. Izraelité se v Palestině rozdělili do 12 kmenů a vytvořili království Izrael a Juda. Království Izrael bylo dobyto Asyřany v roce 722 př. n. l. a království Juda bylo dobyto Babylóňany v roce 586 př. n. l. Klasické období Po babylónském exilu se Židé vrátili do Palestiny a vybudovali Druhý chrám v Jeruzalémě. Palestina byla poté ovládána řeckou říší Seleukovců a později Římskou říší. V roce 63 př. n. l. se Palestina stala římskou provincií a byla přejmenována na Syria Palaestina. Římská nadvláda v Palestině trvala téměř 400 let a skončila arabskou muslimskou invazí v roce 638 n. l. Islámská nadvláda Arabové muslimové dobyli Palestinu v roce 638 n. l. a vládli jí po více než 1000 let. Během tohoto období se Palestina stala významným centrem islámské kultury a učenosti. V roce 1099 dobyli Palestinu křižáci, kteří založili Křižácké království Jeruzalém. Křižácké království bylo dobyto muslimy v roce 1291. Osmanská nadvláda V roce 1516 dobyli Palestinu osmanští Turci. Osmané vládli Palestině po více než 400 let a během tohoto období se Palestina stala součástí Osmanské říše. Britská nadvláda Po první světové válce byla Osmanská říše rozdělena a Palestina se dostala pod britský mandát. Britové vládli Palestině od roku 1920 do roku 1948. Vznik Izraele V roce 1947 přijala Organizace spojených národů rezoluci o rozdělení Palestiny na dva státy, jeden židovský a jeden arabský. Arabské státy rezoluci odmítly a v roce 1948 napadly nově vzniklý stát Izrael. Arabsko-izraelská válka v roce 1948 vedla k rozdělení Palestiny na tři části: Izrael, Západní břeh a Pásmo Gazy. Izrael byl uznán jako nezávislý stát, ale Západní břeh a Pásmo Gazy zůstaly pod jordánskou, respektive egyptskou okupací. Šestidenní válka V roce 1967 Izrael zahájil šestidenní válku proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Izrael válku vyhrál a dobyl Západní břeh, Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Jomkipurská válka V roce 1973 zahájil Egypt a Sýrie překvapivý útok na Izrael na svátek Jom Kippur. Izrael byl zpočátku zatlačen, ale nakonec válku vyhrál. Campdavidské dohody V roce 1978 se izraelský premiér Menachem Begin a egyptský prezident Anwar Sadat setkali v Camp Davidu ve Spojených státech a podepsali Campdavidské dohody. Dohody vedly k podpisu mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem v roce 1979. První intifáda V roce 1987 vypukla na Západním břehu a v Pásmu Gazy první intifáda, neboli povstání. Intifáda trvala šest let a skončila podpisem dohod z Osla v roce 1993. Dohody z Osla Dohody z Osla byly podepsány mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) v roce 1993. Dohody vedly ke vytvoření Palestinské autonomie na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Druhá intifáda V roce 2000 vypukla na Západním břehu a v Pásmu Gazy druhá intifáda. Intifáda trvala pět let a skončila v roce 2005. Odchod z Gazy V roce 2005 se Izrael stáhl z Pásma Gazy. Pásmo Gazy je od té doby ovládáno militantní skupinou Hamas. Pokračující konflikt Konflikt mezi Izraelem a Palestinci pokračuje dodnes. Izraelská vláda staví na Západním břehu osady, které jsou považovány za nezákonné podle mezinárodního práva. Palestinci požadují vytvoření nezávislého palestinského státu na Západním břehu a v Pásmu Gazy.
Sýrie (římská provincie)
Historie
Sýrie byla římská provincie, která byla připojena k Římské republice v roce 64 př. n. l. v rámci třetí mithridatské války po porážce arménského krále Tigrana Velikého, který se stal ochráncem helénského království Sýrie.
Po rozdělení herodianského království na tetrarchii v roce 4 př. n. l. byla postupně pohlcována římskými provinciemi, přičemž římská Sýrie připojila Itureu a Trachonitidu. Koncem 2. století n. l. byla provincie rozdělena na Coele Syria a Syria Phoenice.
Provinční správa
Hlavním městem římské Sýrie byla Antiochie (dnešní Antakya v Turecku). Provincie byla spravována legátem Augustovým, který byl jmenován císařem a byl zodpovědný za vojenské, správní a soudní záležitosti.
Sýrie byla rozdělena do několika okresů, z nichž každý měl své vlastní městské rady a soudní dvory. Hlavními okresy byly:
Apamene (okolí města Apameia)
Chalcidice (okolí města Chalkis)
Coele Syria (údolí mezi pohořími Libanon a Antilibanon)
Damascene (okolí města Damašku)
Laodicene (okolí města Laodiceia)
Phoenice (pobřežní oblast dnešního Libanonu a Izraele)
Seleucis (okolí města Seleukie)
Ekonomika
Římská Sýrie byla bohatou provincií s rozvinutým zemědělstvím a obchodem. Hlavními zemědělskými produkty byly obilí, víno, olivy a ovoce. Provincie byla také důležitým centrem obchodu mezi Východem a Západem.
Obyvatelstvo
Populace římské Sýrie byla různorodá a zahrnovala Římany, Řeky, Židy, Araby a Féničany. Většina obyvatelstva žila v městech, přičemž největšími městy byla Antiochie, Damašek a Laodiceia.
Kultura
Římská Sýrie byla významným centrem helénské kultury. V provincii působila řada významných filozofů, spisovatelů a umělců. Nejznámějším z nich byl historik Flavius Josephus, který se narodil v Jeruzalémě a napsal řadu děl o židovských dějinách.
Konec římské Sýrie
Římská Sýrie existovala až do roku 636 n. l., kdy byla dobyta muslimskými armádami. Později se stala součástí Osmanské říše a nakonec byla rozdělena mezi moderní státy Sýrie, Libanon a Turecko.
Chalkolit (nazývaný také měděná doba nebo eneolit) [pozn. 1] bylo archeologické období charakterizované rostoucím používáním tavené mědi. Následovalo po neolitu a předcházelo době bronzové. V různých oblastech se vyskytovalo v různých obdobích, ale v některých částech světa, jako je dnešní Rusko, chybí. Během tohoto období se stále převážně používaly kamenné nástroje. Archeologické naleziště Belovode na hoře Rudnik v Srbsku má nejstarší bezpečně datovaný důkaz tavení mědi při vysoké teplotě zhruba z roku 5000 př. n. l. (7000 BP). Přechod z měděné doby do doby bronzové v Evropě nastal mezi koncem 5. a koncem 3. tisíciletí př. n. l. Ve starověkém Předním východě trvala měděná doba přibližně stejné období, které začalo na konci 5. tisíciletí př. n. l. a trvalo asi tisíciletí, než dalo vzniknout rané době bronzové. Studie z roku 2013 publikovaná v časopise Antiquity informovala o objevu cínové bronzové fólie z archeologického naleziště Pločnik datované zhruba do roku 4650 př. n. l., stejně jako o 14 dalších artefaktech z Bulharska a Srbska datovaných před rokem 4000 př. n. l., což ukázalo, že raný cínový bronz byl běžnější, než se dříve myslelo, a vyvíjel se nezávisle v Evropě 1500 let před prvními cínovými bronzovými slitinami na Předním východě. V Británii je chalkolit krátkým obdobím mezi zhruba 2500 a 2200 př. n. l., které se vyznačuje prvním výskytem předmětů z mědi a zlata, novou keramickou kulturou a imigrací lidí z kultury nálevkovitých pohárů, což předznamenalo konec místního pozdního neolitu.
Chronologie starověkého Předního východu Chronologie starověkého Předního východu představuje časový rámec pro různé události, vládce a dynastie. Historické nápisy a texty obvykle zaznamenávají události v souvislosti s následnictvím úředníků nebo vládců: „v roce X krále Y“. Porovnáním mnoha záznamů lze sestavit relativní chronologii, která spojuje data ve městech na velké ploše. Pro 3. a 2. tisíciletí před naším letopočtem je tato korelace méně jistá, ale lze rozlišit následující období: 1. Raná doba bronzová Po vzniku klínového písma v předchozích obdobích Uruk a Jemdet Nasr přišla řada vládců a dynastií, jejichž existence je založena především na skromných dobových pramenech (např. En-me-barage-si), v kombinaci s archeologickými kulturami, z nichž některé jsou považovány za problematické (např. raně dynastická II). Nedostatek dendrochronologie, astronomických korelací a vzácnost moderních, dobře stratifikovaných sekvencí radiokarbonových dat z jižní Mezopotámie ztěžuje přiřazení absolutních dat k této plovoucí chronologii. 2. Střední doba bronzová Začínaje Akádskou říší kolem roku 2300 před naším letopočtem se chronologické důkazy stávají interně konzistentnějšími. Je možné si udělat dobrý obrázek o tom, kdo po kom nastoupil, a lze stanovit synchronismy mezi Mezopotámií, Levantou a robustnější chronologií starověkého Egypta. Na rozdíl od předchozího období existuje řada datových bodů, které pomáhají proměnit tuto plovoucí chronologii na fixní. Patří mezi ně astronomické události, dendrochronologie, datování pomocí radiokarbonu a dokonce i sopečná erupce. Přesto nebylo dosaženo žádné dohody. Nejběžnějším řešením je umístit vládu Hammurabiho od roku 1792 do roku 1750 před naším letopočtem, „střední chronologie“, ale zdaleka neexistuje konsensus. 3. Pozdní doba bronzová Po pádu První babylonské říše následovalo období chaosu, kdy „pozdní starobabylonské královské nápisy jsou vzácné a názvy let se stávají méně evokativními politických událostí, rané kasitské důkazy jsou ještě vzácnější a až do nedávné doby byly zdroje Sealandu I téměř neexistující“. Poté přišlo období stability s asyrskou střední říší, chetitskou novou říší a třetí babylonskou dynastií (kasitskou). Zkáza doby bronzové „Temný věk“ začíná pádem babylonské dynastie III (kasitské) kolem roku 1200 před naším letopočtem, invazemi mořských národů a zhroucením chetitské říše. Raná doba železná Kolem roku 900 před naším letopočtem se psané záznamy opět stávají početnějšími se vzestupem novoasyrské říše, čímž se stanovují relativně bezpečné absolutní data. Klasické zdroje, jako je Ptolemaiův kánon, díla Berossa a hebrejská Bible, poskytují chronologickou podporu a synchronismy. Nápis z desátého roku asyrského krále Aššur-Dana III. se zmiňuje o zatmění Slunce a astronomické výpočty mezi rozsahem pravděpodobných let datují zatmění na 15. června 763 před naším letopočtem. To lze potvrdit i jinými zmínkami o astronomických událostech a stanovit bezpečnou absolutní chronologii, která spojuje relativní chronologie s nyní dominantním gregoriánským kalendářem.
Gutština Gutština je vymřelý nezařazený jazyk, kterým hovořil lid Gutejců, který krátce vládl Sumeru jako gutská dynastie ve 22. století př. n. l. Gutejci žili na území mezi pohořím Zagros a řekou Tigris. O jazyce není známo nic kromě jeho existence a seznamu jmen gutských vládců v seznamu sumerských králů, který může odrážet prvky jazyka. Gutština a čínština Gutština nesmí být zaměňována s gutským dialektem, který je variantou východního minského dialektu čínštiny. Gutská oblast Gutská oblast se nacházela v dnešním Íránu, v pohoří Zagros. Gutská etnická příslušnost Gutějci byli považováni za barbarský lid neznámého původu. Gutská éra Gutějci vládli Sumeru v období bronzové doby (EBA IV). Gutská jazyková rodina Gutština je nezařazený jazyk, což znamená, že nepatří do žádné známé jazykové rodiny. Gutské jazykové kódy Gutština nemá žádné kódy ISO 639-3 ani Glottolog. Gutština na Blízkém východě ve 3. tisíciletí př. n. l. Gutština byla jedním z mnoha jazyků, které se mluvily na Blízkém východě ve 3. tisíciletí př. n. l. Zánik gutštiny Gutština vymřela poté, co gutská dynastie byla svržena Uruky.
Stará aramejština
Stará aramejština (aramejsky: 𐡀𐡓𐡌𐡉𐡌𐡉𐡌, romanizováno: ʾĀramāyâ) je nejstarší známá fáze aramejského jazyka, o níž víme z aramejských nápisů objevených od 19. století. Stará aramejština vznikla jako jazyk městských států Aramejců v úrodném půlměsíci v době rané železné a poté byla přijata jako lingua franca. V této roli ji jako úřední jazyk převzala i achaimenovská říše v období klasického starověku. Po pádu achaimenovské říše začaly získávat na významu místní jazyky, což vedlo k rozpadu aramejského dialektového kontinua a ke vzniku různých písemných standardů. Předpokládá se, že stará aramejština se ve 3. století n. l. změnila na střední aramejštinu (konvenčním datem je nástup sásánovské říše v roce 224 n. l.).
Charakteristika
Stará aramejština je severozápadní semitský jazyk úzce příbuzný hebrejštině, fénické a ugaritštině. Vyznačuje se následujícími rysy:
Ztráta hrtanové souhlásky alef (𐡀), která se v jiných semitských jazycích vyskytuje na začátku slov.
Přítomnost dlouhé samohlásky á (𐡀), která se vyvinula z dřívějšího diftongu aw.
Používání předložek a spojek k vyjádření gramatických vztahů.
Rozvinutý systém slovesných časů a způsobů.
Dialekty
Stará aramejština měla několik dialektů, z nichž nejznámější jsou:
Samalská aramejština: používaná v severozápadní Sýrii a jihovýchodní Turecku.
Západní aramejština: používaná v centrální a západní Sýrii a Libanonu.
Východní aramejština: používaná ve východní Sýrii, Mezopotámii a Persii.
Písmo
Stará aramejština se psala fénickým abecedním písmem, které se vyvinulo z protokanaánského písma. Aramejské písmo se později stalo základem pro mnoho dalších písem, včetně hebrejského, arabského a syrského.
Použití
Stará aramejština byla široce používaným jazykem v oblasti Blízkého východu od 9. do 3. století př. n. l. Používala se pro:
Oficiální komunikaci v achaimenovské říši
Obchodní a právní dokumenty
Literární díla, jako jsou náboženské texty a epické básně
Nápisy na kamenech, hliněných tabulkách a pečetích
Význam
Stará aramejština hrála klíčovou roli v historii Blízkého východu. Byla to lingua franca starověkého světa a měla významný vliv na vývoj dalších jazyků a kultur v regionu. Její nápisy poskytují cenné informace o historii, kultuře a společnosti starověkých Aramejců a dalších národů Blízkého východu.
Eblajština Eblajština, také známá jako paleo-syrština, je vymřelý východo-semitský jazyk, který se používal ve 3. tisíciletí před naším letopočtem v severní Sýrii. Byl pojmenován po starověkém městě Ebla v dnešní západní Sýrii. Varianty jazyka se mluvily také v Mari a Nagaru. Podle Cyruse H. Gordona, ačkoli jej písaři mohli někdy mluvit, eblajština pravděpodobně nebyla příliš mluvená a byla spíše psanou lingua franca s východo- a západo-semitskými rysy. Jazyk byl objeven prostřednictvím klínopisných tabulek nalezených v Eble. Historie Eblajština byla používána v období rané bronzové doby (3. tisíciletí př. n. l.) v království Ebla, které se nacházelo v severní Sýrii. Město Ebla bylo významným obchodním a kulturním centrem a jeho obyvatelé měli rozsáhlé kontakty s okolními civilizacemi, jako byli Sumerové, Akkaďané a Egypťané. Eblajské texty byly nalezeny v královském archivu v Eble, který obsahoval tisíce klínopisných tabulek. Písmo Eblajština byla psána klínovým písmem, které bylo původně vyvinuto Sumery. Eblajské klínopisné písmo se vyznačovalo několika jedinečnými znaky, které nebyly nalezeny v jiných klínopisných systémech. To naznačuje, že eblajské klínopisné písmo se vyvinulo nezávisle na jiných klínopisných systémech. Gramatika Eblajština měla bohatý gramatický systém, který byl podobný gramatice jiných semitských jazyků. Měla tři gramatické rody (mužský, ženský a střední), tři čísla (jednotné, dvojné a množné) a dva pády (nominativ a akuzativ). Eblajština také používala systém předložek a spojek k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě. Slovní zásoba Eblajská slovní zásoba byla převážně semitská, ale obsahovala také některé ne-semitské výpůjčky z okolních jazyků, jako byla sumerština a hurritština. Eblajština měla bohatou slovní zásobu, která odrážela komplexní kulturu a společnost království Ebla. Význam Eblajština je významným jazykem pro studium starověkého Blízkého východu. Je to jeden z nejstarších známých semitských jazyků a poskytuje cenné informace o raném vývoji semitských jazyků. Eblajské texty také obsahují důležité informace o historii, kultuře a společnosti království Ebla. Současný stav Eblajština je dnes mrtvý jazyk. Její znalost je omezena na hrstku odborníků, kteří ji studují. Avšak eblajština zůstává důležitým jazykem pro studium starověkého Blízkého východu a poskytuje cenné informace o rané historii semitských jazyků.
Hatština Hatština, nebo také hattiánština, byl neindoevropský aglutinační jazyk mluvený Hatty v Malé Asii ve 2. tisíciletí př. n. l. Vědci označují tento jazyk jako "hattský", aby ho odlišili od chetitštiny, indoevropského jazyka Chetitské říše. Chetité tento jazyk nazývali "hattili" (neexistují žádné doklady o názvu jazyka v samotné hatštině). Název je nepochybně příbuzný asyrskému a egyptskému označení oblasti západně od Eufratu jako "Země Hatti" (Khatti). Jádro nejstaršího doloženého jazyka Anatolie, před příchodem chetitštinu mluvících, sahalo od Hattusy, tehdy nazývané "Hattus", na sever k Neriku. Mezi další města zmíněná v hatštině patří Tuhumiyara a Tissaruliya. Chetitštinu mluvící dobyli Hattus z Kaneshe na jeho jihu v 18. století př. n. l. Nakonec absorbovali nebo nahradili hatštinu mluvící (Hatty), ale pro tuto oblast si ponechali název Hatti. Jméno obyvatel této oblasti je podobně ztotožňováno s biblickým Heth, z něhož je zase odvozeno anglické slovo Hittite.
Parthština (Arsakovská pahlavština, Pahlaváníg)
Parthština je vyhynulý severozápadní íránský jazyk, který se kdysi mluvil v Parthii, oblasti ležící na území dnešního severovýchodního Íránu a Turkmenistánu. Parthština byla státním jazykem Arsakovské parthské říše (248 př. n. l. – 224 n. l.) a také jejích jmenovitých větví Arsakovské dynastie Arménie, Arsakovské dynastie Ibérie a Arsakovské dynastie Kavkazské Albánie.
Parthština měla významný vliv na arménštinu, jejíž velká část slovní zásoby byla vytvořena především z výpůjček z parthštiny, a měla derivační morfologii a syntaxi, které byly také ovlivněny jazykovým kontaktem, ale v menší míře. Mnoho starověkých parthských slov se zachovalo a nyní přetrvávají pouze v arménštině. Semské nebo komisenianské jazyky mohou pocházet přímo z parthštiny nebo mohou být árijským jazykem s parthskými vlivy, ale toto téma postrádá dostatečný výzkum.
Klasifikace
Jazyková rodina: indoevropská
Íránská větev: západní íránština
Severozápadní íránština: parthština
Písmo
Parthština byla zapisována pomocí dvou různých písem:
Inskripční parthština: Jednalo se o písmo odvozené od aramejského písma, které se používalo pro oficiální nápisy a mince.
Manichejská abeceda: Toto písmo vyvinuli manichejci a používalo se pro náboženské texty.
Historie
Parthština vznikla v 3. století př. n. l. jako dialekt západní íránštiny mluvený v Parthii. Po vzestupu Arsakovců v roce 248 př. n. l. se parthština stala oficiálním jazykem Parthské říše. Během období Parthské říše měla parthština velký vliv na sousední jazyky, včetně arménštiny, albánštiny a sogdijštiny.
Po pádu Parthské říše v roce 224 n. l. byla parthština postupně vytlačena střední perštinou, která se stala oficiálním jazykem Sásánovské říše. Parthština však nadále existovala v některých oblastech Kavkazu, kde se mluvily její jmenovité dialekty.
Dědictví
Parthština zanechala trvalé dědictví v arménštině, která si z ní vypůjčila značnou část své slovní zásoby a gramatických prvků. Kromě toho se mnoho parthských slov zachovalo v perštině, kurdštině a dalších íránských jazycích.
Příklady
Některé příklady parthských slov, která se zachovala v arménštině:
hayr (otec)
mayr (matka)
ełbayr (bratr)
khuyr (sestra)
doghter (dcera)
Kassitský jazyk
Kassitský jazyk byl jazyk používaný Kassity v Mezopotámii přibližně od 18. do 7. století před naším letopočtem. Od 16. do 12. století před naším letopočtem vládli v Babylonu králové Kassitského původu, dokud nebyli svrženi Elamité.
Protože je známo jen několik desítek slov, z nichž žádné nebylo prokazatelně spojeno s žádnou živou nebo mrtvou jazykovou rodinou, je Kassitský jazyk v současnosti považován za neklasifikovaný jazyk, možná izolát nebo patřící do hurritsko-urartských jazyků.
Historie
Kassité byli nomádský lid pocházející z oblasti Kasí, která se nachází v dnešním Íránu. V 18. století před naším letopočtem začali Kassité pronikat do Mezopotámie a postupně získali kontrolu nad velkou částí regionu. V 16. století před naším letopočtem se jim podařilo dobýt Babylon a založit tam vlastní dynastii.
Kassitská dynastie vládla v Babylonu po dobu téměř 500 let a zanechala po sobě trvalé dědictví v oblasti kultury a správy. Kassité zavedli nové administrativní systémy, podpořili obchod a umění a nechali postavit mnoho nových chrámů a paláců.
V 12. století před naším letopočtem byli Kassité svrženi Elamité a jejich říše se rozpadla. Kassitský jazyk však nadále existoval v některých částech Mezopotámie až do 7. století před naším letopočtem.
Klasifikace
Kassitský jazyk je neklasifikovaný jazyk, což znamená, že jeho vztah k jiným jazykům není znám. Byly navrženy různé teorie o jeho klasifikaci, ale žádná z nich nebyla obecně přijata.
Někteří vědci se domnívají, že Kassitský jazyk mohl být izolát, tedy jazyk, který není příbuzný s žádným jiným známým jazykem. Jiní navrhli, že mohl patřit do hurritsko-urartské jazykové rodiny, skupiny jazyků, které byly kdysi mluveny v oblasti Kavkazu.
Znalost jazyka
Z Kassitského jazyka se zachovalo pouze několik desítek slov a frází, které byly nalezeny v textech z období Kassitské dynastie. Tyto texty jsou většinou napsány klínovým písmem a jsou často dvoujazyčné, což znamená, že jsou napsány jak v Kassitském, tak v akkadském jazyce.
Malý počet dochovaných Kassitských textů značně ztěžuje studium jazyka. Vědci se však pokusili rekonstruovat některé základní rysy Kassitského jazyka na základě dostupných důkazů.
Gramatika
Kassitský jazyk měl pravděpodobně ergativní gramatiku, což znamená, že podmět přechodných sloves je označen jiným pádem než podmět netranzitivních sloves. Jazyk měl také bohatý systém pádů, včetně pádů nominativního, akuzativního, genitivního, dativního a ablativního.
Slovní zásoba
Dochovaná Kassitská slova pokrývají širokou škálu témat, včetně každodenního života, náboženství a správy. Mezi nejčastější slova patří:
kashshu - Kassita
babilum - Babylon
il - bůh
shar - král
malku - královna
bit - dům
karu - město
ekallu - palác
qallu - kněz
tuppa - tabulka
Význam
Kassitský jazyk je důležitým jazykem pro studium starověké Mezopotámie. Poskytuje jedinečný pohled na kulturu a historii Kassitů a pomáhá nám pochopit složitou jazykovou krajinu starověkého Blízkého východu.