Siem Reap Provincie: Siem Reap Město: Siem Reap Siem Reap je druhé největší město v Kambodži a hlavní město provincie Siem Reap na severozápadě země. Nachází se v blízkosti světoznámého chrámového komplexu Angkor Vat. Historie: Siem Reap bylo založeno v roce 802 a oficiálně se stalo městem v roce 1907. Město bylo ovlivněno francouzskou koloniální architekturou, která je patrná ve Staré francouzské čtvrti a kolem Starého trhu. Kultura a turistika: Siem Reap je známý svou bohatou kulturou a turistickými atrakcemi. Ve městě a jeho okolí se nacházejí muzea, tradiční taneční představení Apsara, kambodžská kulturní vesnice, obchody se suvenýry a řemeslnými výrobky, hedvábné farmy, rýžová pole na venkově, rybářské vesnice a ptačí rezervace poblíž jezera Tonlé Sap. Město nabízí také kosmopolitní scénu s restauracemi a bary. V roce 2020 bylo Siem Reap jmenováno městem kultury ASEAN na období 2021-2022. Doprava: Siem Reap má mezinárodní letiště, které spojuje město s dalšími destinacemi v Kambodži a po celém světě. Město je také dobře spojeno s ostatními částmi země silniční a železniční dopravou. Ekonomika: Ekonomika Siem Reapu je založena především na cestovním ruchu. Město těží z blízkosti chrámů Angkor Vat, které jsou nejnavštěvovanější turistickou atrakcí v Kambodži. V Siem Reapu se nachází mnoho hotelů, resortů a restaurací, které obsluhují potřeby turistů. Geografie: Siem Reap se nachází v nadmořské výšce 18 metrů nad mořem. Město je obklopeno rýžovými poli a lesy. Řeka Siem Reap protéká městem a vlévá se do jezera Tonlé Sap. Podnebí: Siem Reap má tropické klima s dvěma hlavními ročními obdobími: období sucha (listopad až duben) a období dešťů (květen až říjen). Teploty se pohybují od 25 °C do 35 °C po celý rok. Obyvatelstvo: V roce 2019 měl Siem Reap odhadovanou populaci 245 494 obyvatel, což z něj činí druhé nejlidnatější město v Kambodži.
Japonská architektura (日本建築, Nihon kenchiku) je typická dřevěnými konstrukcemi, mírně vyvýšenými nad zemí, se střechami z tašek nebo došků. Místo zdí se používaly posuvné dveře (fusuma) a další tradiční přepážky, které umožňovaly přizpůsobovat vnitřní uspořádání prostoru různým příležitostem. Lidé tradičně sedávali na polštářích nebo jinak na podlaze; židle a vysoké stoly se začaly běžně používat až ve 20. století. Od 19. století však Japonsko do své výstavby a designu začlenilo mnoho západní, moderní a postmoderní architektury a dnes je lídrem v špičkovém architektonickém designu a technologiích. Nejstarší japonská architektura se objevila v pravěku v podobě jednoduchých zahloubených domů a skladů přizpůsobených potřebám lovců a sběračů. Vliv čínské dynastie Chan přes Koreu přinesl složitější obilné sýpky a obřadní pohřební komory. Zavedení buddhismu do Japonska v šestém století se stalo katalyzátorem pro výstavbu velkých chrámů pomocí složitých technik ve dřevě. Vliv čínských dynastií Suej a Tchang vedl k založení prvního trvalého hlavního města v Naře. Jeho šachovnicové uspořádání ulic vycházelo z designu čínského hlavního města Čchang-an. V roce 894 v období Heian (794–1185) Japonsko zrušilo kentóši (japonské mise do čínské dynastie Tchang) a začalo se distancovat od čínské kultury. Rozvíjela se kultura nazývaná kokufu bunka (doslova japonská kultura), která odpovídala japonskému klimatu a estetickému cítění. Styl šinden-zukuri, který byl v tomto období architektonickým stylem sídel šlechticů, ukázal výraznou jedinečnost japonské architektury a trvale určil charakteristiky pozdější japonské architektury. Jeho rysy jsou otevřená struktura s několika stěnami, které lze otevírat a zavírat dveřmi, shitomi a sudare, konstrukce, ve které se před vstupem do domu na chůdách sundávají boty, a sezení nebo spaní přímo na tatami rohožích bez použití židlí a postelí. Jak třída samurajů získávala v období Kamakura (1185–1333) moc, styl šinden-zukuri se měnil a v období Muromachi (1333–1573) se objevil styl šoin-zukuri. Tento styl měl trvalý vliv na pozdější japonské architektonické styly a stal se základem moderních japonských domů. Jeho charakteristikou bylo, že byly plně přijaty posuvné dveře zvané fusuma a papírová okna zvaná šódži a tatami rohože byly položeny po celé místnosti. Zavedení čajového obřadu zdůrazňovalo jednoduchost a skromný design jako protipól excesům aristokracie. V období Azuchi-Momoyama (1568–1600) se pod vlivem čajovny zvané čašicu objevily vily ve stylu sukija-zukuri. Zpočátku to byl architektonický styl pro vily daimjó (japonských feudálních pánů) a dvorské šlechty, ale v období Edo (1683–1807) se používal pro rjótei (japonské restaurace) a čašicu a později i pro obytné domy. Během restaurace Meidži v roce 1868 byla historie japonské architektury radikálně změněna dvěma důležitými událostmi. První byl zákon o oddělení kami a buddhů z roku 1868, který formálně oddělil buddhismus od šintoismu a buddhistické chrámy od šintoistických svatyní, čímž se přerušilo spojení mezi nimi, které trvalo více než tisíc let. Za druhé, právě tehdy Japonsko prošlo obdobím intenzivní westernizace, aby mohlo konkurovat ostatním rozvinutým zemím. Zpočátku byli do Japonska dováženi architekti a styly ze zahraničí, ale postupně si země začala vzdělávat vlastní architekty a začala vyjadřovat svůj vlastní styl. Architekti, kteří se vraceli ze studia u západních architektů, zavedli do Japonska mezinárodní styl modernismu. Avšak teprve po druhé světové válce udělali japonští architekti dojem na mezinárodní scéně, nejprve prací architektů, jako byl Kenzo Tange, a poté teoretickými hnutími, jako byl metabolismus.
Khajuraho je město v indickém státě Madhya Pradesh, poblíž města Chhatarpur ve stejnojmenném okrese. Jedná se o jednu z nejoblíbenějších turistických destinací v Indii, která se může pochlubit největší skupinou středověkých hinduistických a džinistických chrámů v zemi, proslulých svými erotickými sochami. Komplex chrámů v Khajurahu je od roku 1986 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a je považován za jeden ze "sedmi divů" Indie. Název města, dříve "Kharjuravahaka", je odvozen ze sanskrtského slova "kharjur", které znamená "datlová palma".
Historie
Historie Khajuraha sahá až do 10. století, kdy bylo součástí království Chandela. První chrámy zde byly postaveny za vlády krále Dhanga v 10. století a výstavba pokračovala i za vlády jeho nástupců, zejména Vidžajavarmana a Paramardidevy. V 13. století bylo království Chandela dobyto muslimskými dobyvateli a chrámy byly opuštěny. Khajuraho bylo znovuobjeveno až v 19. století britským důstojníkem T. S. Burtem.
Architektura
Chrámy v Khajurahu jsou postaveny z pískovce a vyznačují se složitou a propracovanou architekturou. Většina chrámů je zasvěcena hinduistickým božstvům, jako je Šiva, Višnu a Brahma, zatímco některé jsou zasvěceny džinistickým postavám. Chrámy jsou rozděleny do tří hlavních skupin: východní, západní a jižní.
Erotické sochy
Khajuraho je nejznámější svými erotickými sochami, které zdobí vnější stěny chrámů. Tyto sochy zobrazují širokou škálu sexuálních činností a jsou předmětem mnoha diskusí a interpretací. Někteří věří, že sochy představují tantrickou sexuální praxi, zatímco jiní se domnívají, že jsou jednoduše oslavou života a plodnosti.
Další památky
Kromě chrámů má Khajuraho řadu dalších památek, které stojí za návštěvu. Mezi ně patří:
Chrám Dulhadeo: Tento chrám z 12. století je zasvěcen Šivovi a je známý svými nádhernými sochami.
Archeologické muzeum: Muzeum vystavuje artefakty z chrámů Khajuraho a poskytuje informace o jejich historii a kultuře.
Matangeshwarova studna: Tato studna je posvátným místem pro hinduisty a je považována za zdroj léčivé vody.
Jak se tam dostat
Do Khajuraha se lze dostat letecky, vlakem nebo po silnici. Nejbližší letiště je v Khajurahu (HJR), které je spojeno s několika městy v Indii. Do Khajuraha jezdí také vlaky z různých měst v Indii. Město je dobře spojeno silnicemi s hlavními městy v Madhya Pradesh a okolních státech.
Kdy navštívit
Nejlepší doba k návštěvě Khajuraha je během chladných zimních měsíců (říjen až březen). V létě může být velmi horko a vlhko.
Ubytování
V Khajurahu je k dispozici široká škála ubytování, od luxusních hotelů až po levné penziony.
Jídlo
Khajuraho nabízí řadu restaurací, které podávají indickou i mezinárodní kuchyni. Město je známé svými sladkostmi, zejména "ladoos" a "jalebis".
Tipy
Při návštěvě chrámů v Khajurahu se oblékejte slušně.
Fotografování je povoleno pouze zvenčí chrámů.
Buďte opatrní na opice, které mohou být někdy agresivní.
Doporučuje se najmout si průvodce, který vám pomůže porozumět historii a významu chrámů.
Šástra (sanskrt शास्त्र, šástra, výslovnost [ɕaːstrɐ]) je sanskrtské slovo, které v obecném smyslu znamená "předpis, pravidla, příručka, kompendium, kniha nebo pojednání". [1] Toto slovo se v indickém literárním kontextu obecně používá jako přípona pro technické nebo odborné znalosti v definované oblasti praxe. [2] Šástra má podobný význam jako anglická přípona -logie, např. ekologie, psychologie, což znamená vědecké a základní znalosti o určitém předmětu. Příklady z hlediska moderních neologismů zahrnují bhautikašástra "fyzika", rasašástra "chemie", džívašástra "biologie", vástušástra "architektonická věda", šilpašástra "věda o mechanických uměních a sochařství", arthašástra "věda o politice a ekonomii" [3] a nítišástra "kompendium etiky nebo správné politiky". V západní literatuře se šástra někdy píše jako sastra, [4] což odráží nepochopení symbolu IAST "š", který odpovídá anglickému "sh".
Šástra je široký pojem, který lze použít k označení široké škály textů, včetně náboženských, filozofických, vědeckých a uměleckých textů. Některé z nejznámějších šáster zahrnují Vedy, Upanišady, Bhagavadgítu a Arthašástru.
Vedy jsou nejstarší indické písma a obsahují hymny, modlitby a rituály. Upanišady jsou filozofické texty, které zkoumají povahu reality a vztah mezi člověkem a Bohem. Bhagavadgíta je náboženský text, který obsahuje dialog mezi Krišnou a Arjunou o povaze dobra a zla. Arthašástra je politický a ekonomický traktát, který pojednává o různých aspektech vládnutí.
Šástra hrají v indické kultuře důležitou roli. Poskytují návod k chování, etice a morálce. Jsou také zdrojem duchovního učení a inspirace.
Zde je několik příkladů šáster:
Vedy: Vedy jsou nejstarší indické písma a obsahují hymny, modlitby a rituály. Jsou rozděleny do čtyř částí: Rigveda, Samaveda, Yajurveda a Atharvaveda.
Upanišady: Upanišady jsou filozofické texty, které zkoumají povahu reality a vztah mezi člověkem a Bohem. Jsou součástí Véd a jsou považovány za jejich nejdůležitější část.
Bhagavadgíta: Bhagavadgíta je náboženský text, který obsahuje dialog mezi Krišnou a Arjunou o povaze dobra a zla. Je součástí Mahábháraty, indického eposu.
Arthašástra: Arthašástra je politický a ekonomický traktát, který pojednává o různých aspektech vládnutí. Je připisována Kautilyovi, indickému ministrovi z 4. století př. n. l.
Kamašástra: Kamašástra je erotický text, který pojednává o různých aspektech sexuální lásky. Je připisována Vatsyayanovi, indickému filozofovi z 2. století n. l.
Šástra jsou důležitým zdrojem informací o indické kultuře a historii. Poskytují vhled do indických náboženských, filozofických, politických, ekonomických a uměleckých tradic.
Postupim Postupim je hlavním městem a největším městem německé spolkové země Braniborsko. Je součástí metropolitní oblasti Berlín-Braniborsko. Postupim leží na řece Havole, přítoku Labe, pod Berlínem a je usazen v kopcovité morénové krajině s mnoha jezery, z nichž asi 20 leží v hranicích města Postupim. Nachází se asi 25 kilometrů jihozápadně od centra Berlína. Název města a mnoha jeho městských částí je slovanského původu. Postupim byla sídlem pruských králů a německého císaře až do roku 1918. Její plánování ztělesňovalo myšlenky osvícenství: pečlivou rovnováhou architektury a krajiny byl Postupim zamýšlen jako "malebný, pastorální sen", který by jeho obyvatelům připomínal jejich vztah k přírodě a rozumu. Město, které je staré přes 1 000 let, je všeobecně známé svými paláci, svými jezery a svým celkovým historickým a kulturním významem. Mezi památky patří parky a paláce Sanssouci, největší německá světová památka UNESCO, stejně jako další paláce, jako je Oranžérie, Nový palác, zámek Cecilienhof a zámek Charlottenhof. Postupim byla také místem významné Postupimské konference v roce 1945, konference, na níž se tři hlavy vlád SSSR, USA a Velké Británie rozhodly o rozdělení Německa po jeho kapitulaci, konference, která definovala německou historii pro následujících 45 let. Babelsberg, v jihovýchodní části Postupimi, byl již ve 30. letech 20. století domovem velkého filmového studia a od pádu Berlínské zdi se těší úspěchu jako důležité centrum evropské filmové produkce. Filmové studio Babelsberg, založené v roce 1912, je nejstarší velkoplošné filmové studio na světě. Postupim se ve 19. století vyvinula v centrum vědy v Německu. Dnes je ve městě tři veřejné vysoké školy, Univerzita v Postupimi a více než 30 výzkumných ústavů.
Piazza d'Italia je městské veřejné náměstí, které se nachází za americkým italským kulturním centrem na ulicích Lafayette a Commerce v centru New Orleans v Louisianě. Je ovládáno společností New Orleans Building Corporation (NOBC), veřejně prospěšnou korporací, která je zcela vlastněna městem New Orleans. Náměstí Piazza d'Italia bylo dokončeno v roce 1978 podle návrhu významného postmoderního architekta Charlese Moora a architektů Perez Architects z New Orleans. Po svém otevření se těšilo širokému uznání umělců a architektů. Náměstí, které bylo považováno za architektonické mistrovské dílo ještě před svým dokončením, začalo ve skutečnosti rychle chátrat, protože plánovaný rozvoj jeho okolí nebyl nikdy realizován. Na přelomu nového tisíciletí bylo náměstí Piazza d'Italia obyvateli New Orleans z velké části nenavštěvované a neznámé a někdy bylo označováno jako první "postmoderní ruina". Přestavba sousedního Lykes Center na hotel Loews Hotel, New Orleans, která byla dokončena v roce 2003, byla doprovázena úplnou rekonstrukcí náměstí Piazza d'Italia (dokončena v roce 2004).
Dešťová voda je voda, která pochází z atmosférických srážek (bouře), včetně silného deště a tajícího krupobití a sněhu. Dešťová voda může vsakovat do půdy (infiltrovat) a stát se podzemní vodou, může být zadržována v prohlubních zemského povrchu v rybnících a kalužích, vypařovat se zpět do atmosféry nebo přispívat k povrchovému odtoku. Většina odtoku je vedena přímo jako povrchová voda do blízkých potoků, řek nebo jiných velkých vodních útvarů (mokřady, jezera a oceány) bez čištění. V přírodních krajinách, jako jsou lesy, půda absorbuje většinu dešťové vody. Rostliny také snižují dešťovou vodu zlepšováním infiltrace, zachycováním srážek při jejich dopadu a přijímáním vody svými kořeny. V zastavěném prostředí, jako jsou města, může neřízená dešťová voda vytvářet dva hlavní problémy: jeden související s objemem a načasováním odtoku (záplavy) a druhý související s potenciálními kontaminanty, které voda nese (znečištění vody). Kromě znečišťujících látek přenášených odtokem dešťové vody je městský odtok sám o sobě považován za příčinu znečištění. Dešťová voda je také důležitým zdrojem, protože roste lidská populace a poptávka po vodě, zejména v suchých a suchem postižených oblastech. Techniky sběru a čištění dešťové vody by mohly potenciálně učinit některá městská prostředí soběstačnými z hlediska vody.
Královský institut britských architektů (RIBA) je profesní organizace architektů především ve Spojeném království, ale působí také mezinárodně. Byl založen v roce 1834 za účelem podpory architektury na základě královské charty udělené v roce 1837, tří doplňkových chart a nové charty udělené v roce 1971. RIBA byla založena v roce 1834 v Londýně jako Institut britských architektů a sídlí v centru Londýna na adrese 66 Portland Place. Má také síť regionálních kanceláří. Její členové hráli vedoucí úlohu v podpoře architektonického vzdělávání ve Spojeném království. Knihovna RIBA, která byla založena také v roce 1834, je jednou ze tří největších architektonických knihoven na světě a největší v Evropě. RIBA také hrála významnou roli při rozvoji registračních orgánů pro architekty ve Spojeném království. Institut uděluje některá z nejstarších architektonických ocenění na světě, včetně ceny prezidenta RIBA pro studenty, Královské zlaté medaile a Stirlingovy ceny. Také pořádá soutěže RIBA, které organizují architektonické a další designové soutěže. RIBA byla historicky organizací ovládanou muži, první ženy začala přijímat za členky v roce 1898 a svou první prezidentku jmenovala v roce 2009. Někdy je vnímána jako organizace zaměřená na Londýn a byla také obviněna z nedostatku transparentnosti.
Designér
Designér je osoba, která navrhuje formu nebo vnitřní uspořádání něčeho ještě předtím, než je to vyrobeno, a to tak, že připravuje nákresy nebo plány.
V praxi může být jako designér označen kdokoli, kdo vytváří hmatatelné či nehmatatelné předměty, produkty, procesy, zákony, hry, grafické prky, služby nebo zážitky.
Povinnosti
Navrhovat a vytvářet koncepty pro nové produkty, služby nebo prostředí
Provádět výzkum, aby pochopili potřeby uživatelů a tržní trendy
Vytvářet náčrtky, prototypy a technické výkresy
Spolupracovat s inženýry, marketéry a dalšími členy týmu na vývoji a realizaci návrhů
Testovat a vyhodnocovat návrhy, aby zajistili jejich funkčnost a uživatelskou přívětivost
Kompetence
Kreativita a inovační myšlením
Silné vizuální a prostorové vnímání
Znalost principů designu a teorie
Znalost softwaru pro navrhování a modelování
Schopnost komunikovat nápady jasně a efektivně
Schopnost spolupracovat v týmu
Schopnost zvládat termíny a rozpočty
Oblasti zaměstnání
Designéři pracují v široké škále odvětví, včetně:
Průmyslový design
Grafický design
Webdesign
Interiérový design
Módní design
UX design
Herní design
Zvukový design
Produktový design
Vzdělávání
Designéři obvykle získávají vysokoškolské vzdělání v oboru designu nebo souvisejícím oboru. Mezi oblíbené obory patří:
Průmyslový design
Grafický design
Interiérový design
Módní design
UX design
Herní design
Profesní organizace
Designéři se mohou připojit k profesionálním organizacím, aby zůstali v obraze s nejnovějšími trendy a vývojem v oboru. Mezi oblíbené organizace patří:
Americký institut architektů (AIA)
Americká společnost interiérových designérů (ASID)
Rada pro interiérové zařizování (IDC)
Mezinárodní společnost pro profesionální designéry interiérů (IIDA)
návrh integrovaných obvodů návrh integrovaných obvodů, neboli návrh IO, je podoborem elektrotechniky, zahrnující specifické techniky logického a obvodového návrhu vyžadované pro návrh integrovaných obvodů, neboli IO. IO sestávají z miniaturizovaných elektronických komponent zabudovaných do elektrické sítí na monolitickém polovodiči fotolitografií. návrh IO se může dělit na široké kategorie návrhu digitálních a analogový IO. návrh digitálních IO má za úkol vytvářet komponenty jako mikrořadiče, FPGA, paměti (RAM, ROM a flash) a digitální ASIC. digitální návrh se soustředí na logiku, maximalizuje hustost obvodů a umísťuje je tak, aby byly vedeny časovací a synchronizační signály. návrh analogový IO má také specializace na návrh výkonnostních a radiofrekvenčních IO. návrh analogový IO se používá v návrhu operačních zesilovačů, lineárních regulátorů, fázově uzamčených smyček, oscilátorů a aktivních filtrů. analogový návrh se více zabývá fyzikou polovodičový zařízení jako je zisk, vyrovnanost, spotřeba a odpor. frekvence zesílený analogový signálu a šum je obvykle kritický, a v důsledku toho analogový IO používá větší plošné aktivní zařízení než digitální návrhy a jsou obvykle v hustotě obvodů menší. návrh IO je nesmírně složitý. průměrný stolní počítačový čip měl v roce 2015 více než 1 miliardu tranzistoru. pravidla pro to, co se může a co nemůže vyrábět, jsou také extrémně složité. společné procesy IO z roku 2015 mají více než 500 pravidel. navíc, protože samotný proces výroby není zcela předvídatelný, musí se vzít v úvahu jeho statistická povaha. složitost moderního návrhu IO, stejně jako tlak trhu na rychlou výrobu návrhu, vedly k rozsáhlý použití EDA návrhových nástrojů v procesu návrhu IO. stručně, návrh IO pomocí EDA softwaru je návrh, test a ověření pokynů, které má IO provádět.