Maison Carrée
Maison Carrée je starověký římský chrám v Nîmes v jižní Francii. Je jedním z nejlépe dochovaných římských chrámů na území bývalé Římské říše.
Je to středně velký provinční chrám augustovské doby císařského kultu, což je areum. Maison Carrée inspirovala neoklasicistní kostel Église de la Madeleine v Paříži, kostel sv. Marcellina v Rogalinu v Polsku a ve Spojených státech Kapitol státu Virginie, který navrhl Thomas Jefferson, který si nechal vyrobit štukový model Maison Carrée, když byl v roce 1785 ministrem ve Francii. V září 2023 byla Maison Carrée v Nîmes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Obecné informace
Typ: Římský chrám
Architektonický styl: Římský
Město: Nîmes
Země: Francie
Souřadnice: 43°50′18″ s. š., 4°21′22″ v. d.
Dokončení: 2 n. l. (před 2022 lety)
Zasvěcení: 4–7 n. l.
Výška: 17,1 m
UNESCO světové dědictví
Oficiální název: Maison Carrée v Nîmes
Typ: Kulturní
Kritéria: iv
Zapsáno: 2023 (45. zasedání)
Referenční číslo: 1569
Region UNESCO: Evropa
Historie
Maison Carrée byla postavena v letech 2–7 n. l. jako chrám zasvěcený Gayovi a Luciovi Caesarovi, adoptivním synům císaře Augusta. Chrám byl zasvěcen 4. srpna 7 n. l.
V průběhu staletí sloužil Maison Carrée různým účelům. Ve 4. století byl přeměněn na křesťanský kostel. V 16. století byl používán jako protestantský kostel. V 17. století byl přeměněn na katolický kostel. V 19. století byl používán jako muzeum.
V roce 1823 byl Maison Carrée uveden na seznam historických památek Francie. V roce 2023 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Architektura
Maison Carrée je typickým příkladem římské chrámové architektury. Je to pseudoperipterální chrám, což znamená, že má sloupoví pouze na přední straně. Chrám je postaven z vápence a má rozměry 32,9 x 15,7 m.
Přední strana chrámu je zdobena šesti korintskými sloupy. Sloupy jsou vysoké 9,6 m a mají průměr 1,7 m. Nad sloupy je kladí zdobené akanty.
Zadní strana chrámu je zdobena třemi apsidami. Apsidy jsou půlkruhové výklenky, které jsou lemovány sloupy.
Střecha chrámu je sedlová. Střecha je pokryta taškami.
Význam
Maison Carrée je významným příkladem římské chrámové architektury. Je to jeden z nejlépe dochovaných římských chrámů na území bývalé Římské říše.
Maison Carrée byla inspirací pro mnoho pozdějších staveb, včetně Église de la Madeleine v Paříži, kostela sv. Marcellina v Rogalinu v Polsku a Kapitolu státu Virginie ve Spojených státech.
Maison Carrée je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Je to významná historická a architektonická památka, která je svědectvím o římské minulosti Nîmes.
Parthenon
Obecné informace
Typ: Chrám
Architektonický styl: Klasický
Místo: Athény, Řecko
Souřadnice: 37°58′17″N 23°43′36″E
Zahájení výstavby: 447 př. n. l.
Dokončení: 432 př. n. l. (před 2456 lety)
Zničení: Částečně v roce 1687
Výška: 13,72 m
Rozměry: Cella: 29,8 x 19,2 m
Technické detaily
Materiál: Pentelský mramor
Velikost: 69,5 x 30,9 m
Plocha: 73 x 34 m
Návrh a výstavba
Architekti: Iktinos, Kallikratés
Další designéři: Feidias (sochař)
Historie
Parthenon, původně chrám zasvěcený bohyni Athéně, byl postaven na aténské Akropoli v pátém století před naším letopočtem. Jeho ozdobné sochy jsou považovány za vrchol klasického řeckého umění a jsou trvalým symbolem starověkého Řecka, demokracie a západní civilizace.
Parthenon byl postaven jako poděkování za vítězství Řeků nad perskými útočníky během řecko-perských válek. Podobně jako většina řeckých chrámů sloužil Parthenon také jako městská pokladnice.
Výstavba začala v roce 447 př. n. l., kdy byl Délský spolek na vrcholu své moci. Dokončen byl v roce 438 př. n. l. a práce na výzdobě pokračovaly až do roku 432 př. n. l. Po určitou dobu sloužil jako pokladnice Délského spolku, který se později stal aténskou říší.
V posledním desetiletí šestého století našeho letopočtu byl Parthenon přeměněn na křesťanský kostel zasvěcený Panně Marii. Po osmanské okupaci v polovině patnáctého století se stal mešitou.
Během Morejské války zasáhla Parthenon, který Osmané používali jako sklad munice, benátská bomba během obléhání Akropole v roce 1687. Výsledná exploze Parthenon těžce poškodila.
V letech 1800 až 1803 odstranil sedmý hrabě z Elgin některé z dochovaných soch, které jsou nyní známé jako Elginovy mramory nebo jednoduše Řecké mramory. Ačkoli měl povolení tehdejší osmanské vlády, toto odstranění se později stalo předmětem kontroverze.
Parthenon nahradil starší chrám Athény, který historici nazývají Pre-Parthenon nebo Starší Parthenon, který byl zničen při perské invazi v roce 480 př. n. l.
Od roku 1975 bylo provedeno mnoho rozsáhlých projektů obnovy, aby se zachovaly zbývající artefakty a zajistila se jeho strukturální integrita.
Pergamonské muzeum
Pergamonské muzeum je památkově chráněná budova na Muzejním ostrově v historickém centru Berlína v Německu. Bylo postaveno v letech 1910 až 1930 na příkaz císaře Viléma II. podle plánů Alfreda Messela a Ludwiga Hoffmanna ve stylu odhaleného klasicismu.
Jako součást komplexu Muzejního ostrova bylo Pergamonské muzeum v roce 1999 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO kvůli své architektuře a svědectví o vývoji muzeí jako architektonických a sociálních fenoménů.
Před uzavřením v roce 2023 bylo Pergamonské muzeum domovem Antikensammlung, včetně slavného Pergamonského oltáře, Vorderasiatisches Museum a Museum für Islamische Kunst. V říjnu 2023 bylo muzeum pro návštěvníky zcela uzavřeno a očekává se, že bude většinou uzavřeno po dobu 14 až 20 let – do let 2037 až 2043 – kvůli provedení rozsáhlých renovačních prací.
Historie
Plány na výstavbu Pergamonského muzea vznikly již v roce 1899, kdy císař Vilém II. navštívil Pergamon a byl ohromen objevy německých archeologů. V roce 1906 byla vyhlášena architektonická soutěž a vítězný návrh předložili Alfred Messel a Ludwig Hoffmann. Stavba muzea byla zahájena v roce 1910 a dokončena v roce 1930.
Muzeum bylo otevřeno pro veřejnost v roce 1930 a rychle se stalo jedním z nejpopulárnějších muzeí v Berlíně. Během druhé světové války bylo muzeum poškozeno bombardováním, ale sbírky byly do značné míry zachráněny. Po válce bylo muzeum obnoveno a v roce 1954 znovu otevřeno pro veřejnost.
Sbírky
Pergamonské muzeum je domovem tří hlavních sbírek:
Antikensammlung (Sbírka starověkých památek): Tato sbírka zahrnuje řecké, římské a etruské umění a artefakty. Mezi nejvýznamnější exponáty patří Pergamonský oltář, Ishtarova brána a Trůnní sál z Milétu.
Vorderasiatisches Museum (Muzeum Předního východu): Tato sbírka zahrnuje umění a artefakty z Mezopotámie, Anatolie a Íránu. Mezi nejvýznamnější exponáty patří Babylonská Ištarina brána a Trůnní sál z Persepole.
Museum für Islamische Kunst (Muzeum islámského umění): Tato sbírka zahrnuje umění a artefakty z islámského světa. Mezi nejvýznamnější exponáty patří Mšatta fasáda a Aleppská místnost.
Architektura
Pergamonské muzeum je impozantní budova, která je postavena v neoklasicistním stylu. Muzeum má velkou centrální halu, která je lemována třemi křídly. Hlavní vchod do muzea je umístěn v monumentálním portiku, který je podporován šesti sloupy.
Vnitřek muzea je stejně působivý jako exteriér. Hlavní hala je vyzdobena freskami, které zobrazují historii Pergamonu. Tři křídla muzea jsou věnována různým sbírkám a každé křídlo má svůj vlastní jedinečný architektonický styl.
Renovation
V roce 2023 bylo Pergamonské muzeum uzavřeno pro veřejnost kvůli rozsáhlým renovačním pracím. Renovace má za cíl zlepšit stav budovy, modernizovat exponáty a vytvořit nové prostory pro návštěvníky. Očekává se, že renovace bude dokončena v letech 2037 až 2043.
Po dokončení renovace bude Pergamonské muzeum znovu otevřeno pro veřejnost a bude opět jedním z nejpopulárnějších muzeí v Berlíně.
Mezopotámie Mezopotámie je historický region západní Asie, který se nachází v systému řek Tigris a Eufrat, v severní části Úrodného půlměsíce. Dnes je Mezopotámie známá jako dnešní Irák. [1] [2] V širším smyslu historický region Mezopotámie zahrnoval části dnešního Íránu, Kuvajtu, Sýrie a Turecka. [3] [4] Sumerové a Akkaďané (včetně Asyřanů a Babyloňanů), kteří pocházeli z různých oblastí, ovládali Mezopotámii od počátku zaznamenané historie (kolem 3100 př. n. l.) až do pádu Babylonu v roce 539 př. n. l., kdy byla dobyta Achaimenovskou říší. Mezopotámii následně dobyl Alexandr Veliký v roce 332 př. n. l. a po jeho smrti se stala součástí řecké Seleukovské říše. Mezopotámie je místem nejstarších vývojových stádií neolitické revoluce zhruba od roku 10 000 př. n. l. Bylo zjištěno, že „inspirovala některé z nejdůležitějších vývojů v lidských dějinách, včetně vynálezu kola, pěstování prvních obilnin a vývoje kurzivního písma, matematiky, astronomie a zemědělství“. Je uznávána jako kolébka některých z nejstarších civilizací světa. [5] Kolem roku 150 př. n. l. byla Mezopotámie pod kontrolou Parthské říše. Stala se bojištěm mezi Římany a Parthy, přičemž západní části regionu se dostaly pod dočasnou římskou kontrolu. V roce 226 n. l. východní oblasti Mezopotámie padly do rukou sásánovských Peršanů. Rozdělení regionu mezi římskou (Byzantskou říši od roku 395 n. l.) a sásánovskou říší trvalo až do muslimského dobytí Persie sásánovské říše a muslimského dobytí Levantu od Byzantinců v 7. století. Mezi 1. stoletím př. n. l. a 3. stoletím n. l. existovalo několik především novoasyrských a křesťanských domorodých mezopotámských států, včetně Adiabene, Osroene a Hatry.
Nadpřirozeno se vztahuje k silám nebo entitám, které jsou za hranicemi přírodních zákonů. Termín je odvozen z latinského slova „supernaturalis“, které je tvořeno předponou „super-“ (nad, za nebo vně) a podstatným jménem „natura“ (příroda). Ačkoli odpovídající termín „příroda“ existoval v různých podobách od starověku, termín „nadpřirozeno“ se objevil až ve středověku a ve starověkém světě neexistoval. Nadpřirozeno hraje roli ve folklóru a náboženských kontextech, ale může se objevit také jako vysvětlující princip v sekulárnějších kontextech, jako jsou pověry nebo víra v paranormální jevy. Termín se vztahuje k nehmotným entitám, jako jsou andělé, démoni, bohové a duchové. Zahrnuje také tvrzené schopnosti, které tyto bytosti ztělesňují nebo poskytují, včetně magie, telekineze, levitace, předvídání a extrasenzorického vnímání. Koncept nadpřirozena se liší v různých kulturách a historických obdobích. Ve starověkých náboženstvích byly nadpřirozené bytosti často považovány za součást přirozeného světa a jejich činy byly vysvětlované jako součást kosmického řádu. Ve středověku bylo nadpřirozeno chápáno jako sféra, která existuje vedle přirozeného světa, ale je od něj oddělená. Nadpřirozené síly byly často považovány za božské nebo démonické a mohly být využity k dobru nebo ke zlu. V moderní době se nadpřirozeno často chápe jako oblast, která je zcela oddělená od přirozeného světa a je přístupná pouze prostřednictvím víry nebo paranormálních jevů. Víra v nadpřirozeno je rozšířená po celém světě a existuje mnoho různých způsobů, jak ji praktikovat. Někteří lidé věří v nadpřirozené bytosti, jako jsou andělé nebo démoni, zatímco jiní věří v sílu modlitby nebo magie. Existuje mnoho různých náboženství a duchovních tradic, které zahrnují víru v nadpřirozeno, a mnoho lidí nachází útěchu a význam ve víře v něco většího, než jsou oni sami. Zatímco mnoho lidí věří v nadpřirozeno, existují také ti, kteří jsou skeptičtí ohledně jeho existence. Někteří lidé tvrdí, že nadpřirozeno je jen výplodem představivosti, zatímco jiní tvrdí, že důkazy o jeho existenci jsou neprůkazné. Debata o existenci nadpřirozena je trvalou součástí lidské historie a pravdě
Řád v architektuře je určitý soubor částí podléhajících jednotným stanoveným proporcím, regulovaný funkcí, kterou má každá část plnit. [1] Řády, pocházející ze starověkého Řecka a starověkého Říma, jsou styly klasické architektury, z nichž každý se vyznačuje svými proporcemi, charakteristickými profily a detaily a nejlépe je rozpoznatelný podle použitého typu sloupu. Tři řády architektury – dórský, iónský a korintský – vznikly v Řecku. K nim Římané přidali, v praxi, i když ne názvem, toskánský, který zjednodušili oproti dórskému, a kompozitní, který byl ozdobnější než korintský. Řád klasické budovy je příbuzný módu nebo tónině klasické hudby; gramatice nebo rétorice psané skladby. Je stanoven určitými moduly, jako jsou intervaly hudby, a vzbuzuje určitá očekávání u publika naladěného na jeho jazyk. [2] Zatímco řády byly v podstatě strukturální ve starověké řecké architektuře, která do pozdního období málo využívala oblouk, v římské architektuře, kde oblouk často dominoval, se řády staly stále více dekorativními prvky, s výjimkou portiků a podobných použití. Sloupky se zmenšily na polosloupy vystupující ze stěn nebo se proměnily v pilastry. Toto zacházení pokračovalo i po vědomém a „správném“ použití řádů, zpočátku výhradně podle římských modelů, které se vrátily v italské renesanci. [3] Architektura řeckého obrození, inspirovaná rostoucí znalostí řeckých originálů, se vrátila k autentičtějším modelům, včetně modelů z relativně raných období.
Himeji (姫路市, Himeji-shi) je město v prefektuře Hjógo v regionu Kansai v Japonsku. K 1. červnu 2022 mělo město odhadovanou populaci 525 682 obyvatel ve 227 099 domácnostech a hustotu zalidnění 980 obyvatel na km². Celková rozloha města je 534,35 km². Himeji je známé svým hradem Himeji, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Hrad byl postaven v 14. století a je považován za jeden z nejlepších příkladů japonské hradní architektury. Město je také domovem několika dalších historických památek, včetně chrámu Engyō-ji, který je známý svými krásnými zahradami. Himeji je také domovem několika muzeí, včetně Himejského městského muzea umění a Himejského muzea historie. Himeji má vzkvétající ekonomiku, která je založena na řadě průmyslových odvětví, včetně výroby, obchodu a cestovního ruchu. Město je také domovem několika univerzit a vysokých škol, včetně Himejské univerzity a Himejského institutu technologie. Himeji je krásné a historické město, které má co nabídnout návštěvníkům. Od majestátního hradu Himeji až po klidné zahrady chrámu Engyō-ji je v Himeji něco pro každého.
Bakong Bakong je první chrámová hora z pískovce postavená vládci Khmerské říše v Angkoru nedaleko dnešního Siem Reapu v Kambodži. V posledních desetiletích 9. století n. l. sloužil jako oficiální státní chrám krále Indravamana I. ve starověkém městě Hariharalaya, které se nachází v oblasti, která se dnes nazývá Roluos. Struktura Bakongu má tvar stupňovité pyramidy, která je všeobecně označována jako chrámová hora rané khmerské chrámové architektury. Nápadná podobnost Bakongu a chrámu Borobudur na Jávě, která se projevuje v architektonických detailech, jako jsou brány a schodiště na horní terasy, silně naznačuje, že Borobudur sloužil jako prototyp Bakongu. Předpokládá se, že mezi khmerským královstvím a dynastií Sailendra na Jávě došlo ke kontaktu, který by Kambodži předal nejen nápady, ale také technické a architektonické detaily Borobuduru, včetně obloukových bran ve vyložení.
Kandariya Mahadeva chrám
Kandariya Mahadeva chrám je největší a nejzdobenější hinduistický chrám ve středověké skupině chrámů v Khajurahu ve státě Madhya Pradesh v Indii. Je považován za jeden z nejlepších příkladů chrámů dochovaných ze středověkého období v Indii. Pro své vynikající zachování a svědectví o kultuře Chandela byl chrám v roce 1986 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
Historie
Chrám Kandariya Mahadeva byl postaven kolem roku 1025–1050 n. l. za vlády krále Vidyadhara z dynastie Chandela. Věří se, že chrám byl postaven jako pocta bohu Šivovi a že byl hlavním chrámem města Khajuraho.
Architektura
Chrám Kandariya Mahadeva je vynikajícím příkladem severoindické chrámové architektury. Je postaven na vysokém podstavci a má tři úrovně:
První úroveň: První úroveň je tvořena otevřenou verandou obklopenou řadou sloupů. Na sloupech jsou vyřezány složité postavy bohů, bohyň a mýtických tvorů.
Druhá úroveň: Druhá úroveň je tvořena hlavní komorou chrámu, která je přístupná přes široké schodiště. Hlavní komora je čtvercová a má klenutý strop. Ve středu hlavní komory je svatyně, která obsahuje lingam, symbol boha Šivy.
Třetí úroveň: Třetí úroveň je tvořena malou věží, která je korunována šikhim, neboli věžovitou střechou. Šikha je pokryta složitými řezbami.
Sochařství
Chrám Kandariya Mahadeva je známý svými složitými a erotickými sochami. Na stěnách chrámu je vyřezáno více než 800 soch, které zobrazují širokou škálu témat, včetně:
Náboženské scény: Sochařství zobrazuje scény z hinduistické mytologie, včetně příběhů o bozích Šivovi, Višnuovi a Brahmovi.
Erotické scény: Chrám je známý svými erotickými sochami, které zobrazují různé polohy milování. Tyto sochy byly pravděpodobně vytvořeny jako připomínka důležitosti lásky a smyslnosti v hinduismu.
Světské scény: Sochařství také zobrazuje scény z každodenního života, včetně lidí, zvířat a rostlin.
Náboženský význam
Chrám Kandariya Mahadeva je důležitým poutním místem pro hinduisty. Je věnován bohu Šivovi a mnoho poutníků navštěvuje chrám, aby uctívalo Šivu a hledalo jeho požehnání.
Turistický význam
Chrám Kandariya Mahadeva je jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí v Indii. Je to vynikající příklad severoindické chrámové architektury a jeho složité sochařství je skutečně působivé. Chrám je také důležitým místem pro hinduisty a mnoho turistů navštěvuje chrám, aby se dozvěděli více o hinduismu a indické kultuře.
Hrad Himeji 姫路城 Himeji, Hyōgo, Japonsko Hrad Himeji v květnu 2015 po pětileté rekonstrukci střechy a zdí. Letecká fotografie hradu Himeji v roce 2010. Hrad Himeji 姫路城 Souřadnice 34°50′22″ s. š., 134°41′38″ v. d. Typ Hrad Azuchi-Momoyama Výška 46,4 m (152 stop) Informace o místě Stav Nepoškozený, nedávno dokončena rekonstrukce za účelem zachování Historie místa Postaveno 1333, 1300 (pevnost/hrad Himeyama) 1581 (rozšíření) 1601–1609 (rozšíření) 1617–1618 (rozšíření) Postavil Akamatsu Norimura (1333–1346) Toyotomi Hideyoshi (1581) Ikeda Terumasa (1601–1609) Honda Tadamasa (1617–1618) Využívání 1333–1868, 1945 (jako vojenský tábor) Materiály Dřevo, kámen, omítka, dlaždice Zbořeno 1346 (zbořeno kvůli přestavbě) 1601–1609 (zbořeno kvůli přestavbě) Informace o posádce Posádka ~500 (rodina Ikeda, vojáci) ~4 000 (rodina Honda, vojáci) ~3 000 (rodina Sakakibara, vojáci) ~2 200 (rodina Sakai, vojáci) Světové dědictví UNESCO Oficiální název Himeji-jo Kritéria Kulturní: i, iv Odkaz 661 Zápis 1993 (17. zasedání) Rozloha 107 ha Ochranné pásmo 143 ha Hrad Himeji "Hrad Himeji" v kandži Japonský název Kandži 姫路城 Přepisy Romanizace Himeji-jō Hrad Himeji (姫路城, Himeji-jō) ( [çimeʑiꜜʑoː] ⓘ ) je hradní komplex na vrcholku kopce v Himeji, městě v prefektuře Hyōgo v Japonsku. Hrad je považován za nejlépe dochovaný příklad prototypické japonské hradní architektury a zahrnuje síť 83 místností s pokročilými obrannými systémy z feudálního období. Hrad je často nazýván Hakuro-jō nebo Shirasagi-jō ("Hrad bílých volavek" nebo "Hrad bílých čápů") kvůli své zářivě bílé vnější fasádě a údajné podobnosti s ptákem, který vzlétá. Hrad Himeji pochází z roku 1333, kdy Akamatsu Norimura postavil na vrcholu kopce Himeyama pevnost. Pevnost byla zbořena a přestavěna na hrad Himeyama v roce 1346 a poté přestavěna na hrad Himeji o dvě století později. Hrad Himeji byl poté výrazně přestavěn v roce 1581 Toyotomi Hideyoshi, který přidal třípodlažní hradní věž. V roce 1600 Tokugawa Ieyasu udělil hrad Ikeda Terumasa za jeho pomoc v bitvě u Sekigahary a Ikeda hrad kompletně přestavěl v letech 1601 až 1609 a rozšířil jej na velký hradní komplex. Honda Tadamasa později přidal do hradního komplexu několik budov v letech 1617 až 1618. Hrad Himeji zůstal téměř 700 let nedotčený, a to i během bombardování Himeji ve druhé světové válce a přírodních katastrof, včetně velkého zemětřesení Hanshin v roce 1995. Hrad Himeji je největším a nejnavštěvovanějším hradem v Japonsku a byl v roce 1993 zapsán jako jedno z prvních světových dědictví UNESCO v zemi. Oblast uvnitř středního příkopu hradního komplexu je označena jako zvláštní historické místo a pět hradních staveb je také označeno jako národní poklady. Spolu s hradem Matsumoto a hradem Kumamoto je hrad Himeji považován za jeden ze tří nejvýznamnějších hradů v Japonsku. Aby byly hradní budovy zachovány, podstoupily několikaletou rekonstrukci a 27. března 2015 byly znovu otevřeny veřejnosti. Během prací bylo také odstraněno několik desetiletí špíny a nečistot, čímž byla dříve šedá střecha obnovena do své původní zářivě bílé barvy.