Kruh v Gosecku
Kruh v Gosecku (německy: Observatorium Goseck) je neolitická stavba nacházející se v Gosecku v okrese Burgenlandkreis v Sasku-Anhaltsku v Německu. Jeho stavba je datována přibližně do roku 4900 př. n. l. a zdá se, že zůstal v provozu přibližně do roku 4700 př. n. l. Může se jednat o nejstarší a nejlépe známý z kruhových areálů spojených se středoevropským neolitem. V současné době je místo oficiálními státními archeology a místním sdružením, které o ně pečuje, prezentováno jako rituální nebo kultová stavba.
Kruh se skládá z koncentrického příkopu o průměru 75 metrů (246 stop) a dvou palisádových prstenců se vstupy na místech zarovnanými s východem a západem slunce o zimním slهدافovratu a menšími vstupy zarovnanými s letním slunce. Marketingové materiály popisují místo jako jednu z nejstarších "slunečních observatoří" na světě, ale východ a západ slunce během zimních a letních slunce jsou jediné zřejmé astronomické zarovnání zdůrazněné ve zbytcích stavby.
Existence místa byla zveřejněna v srpnu 2003. Pro návštěvníky byl otevřen v prosinci 2005.
Konstrukce
Kruh v Gosecku byl postaven ve dvou hlavních fázích. V první fázi byl vykopán příkop o průměru 75 metrů a šířce 5 metrů. Do příkopu byl zaražen dřevěný kůl o průměru 0,5 metru. Vnitřní okraj příkopu byl vyložen kameny. Vnější okraj příkopu byl lemován palisádou ze špičatých dřevěných kůlů.
Ve fázi dva byla do středu příkopu vykopaná jáma o průměru 12 metrů a hloubce 1,5 metru. Do jámy byla zasazena řada dřevěných kůlů, které tólřily kruhovou palisádu. Palisáda byla z vnější strany vyztužena dalším příkopem a palisádou.
Použití
Kruh v Gosecku byl používán k nejrůznějším účelům, včetně:
Rituální obřady: Kruh byl možná používán pro rituální obřady, jako jsou oběti a tance.
Astronomické pozorování: Kruh mohl být používán k pozorování astronomického jevů, jako je východ a západ slunce o zimním a letním slunce.
Kalendář: Kruh mohl být používán jako kalendář ke sledování ročních období.
Místo setkání: Kruh mohl být používán jako místo setkání pro různé skupiny lidí.
Význam
Kruh v Gosecku je důležitým archeologickým nalezištěm z několika důvodů.
Nejstarší známý kruhový areál: Kruh v Gosecku je nejstarším známým kruhovým areálem ve střední Evropě.
Důkaz o neolitické architektuře: Kruh v Gosecku je důkazem vyspělé neolitické architektury.
Důkaz o neolitickém astronomickém pozorování: Kruh v Gosecku je důkazem toho, že neolitičští lidé měli znalosti o astronomii.
Důkaz o neolitické společnosti: Kruh v Gosecku je důkazem toho, že neolitičští lidé žili ve složité společnosti s hierarchií a organizací.
Ochrana
Kruh v Gosecku je chráněn německou vládou. Je to náboženská památka a je přístupný pro návštěvníky.
Mehrgarh
Umístění:
Mehrgarh je neolitické archeologické naleziště (datované přibližně do let 7000–2500/2000 př. n. l.), které se nachází na pláni Kačhí v Balúčistánu v Pákistánu. Leží poblíž průsmyku Bolán, západně od řeky Indus a mezi dnešními pákistánskými městy Kvéta, Kalát a Sibi.
Historie:
Naleziště objevila v roce 1974 francouzská archeologická mise vedená francouzskými archeology Jean-Françoisem Jarrigem a jeho manželkou Catherine Jarrigeovou. Mehrgarh byl nepřetržitě vykopáván v letech 1974–1986 a poté znovu v letech 1997–2000. Archeologický materiál byl nalezen v šesti mohylách a z místa bylo shromážděno asi 32 000 artefaktů.
Nejstarší osídlení v Mehrgarhu – nacházející se v severovýchodním rohu 2,00 km² velkého naleziště – byla malá zemědělská vesnice datovaná do období mezi lety 7000–5500 př. n. l.
Význam:
Mehrgarh je jedním z nejdůležitějších neolitických nalezišť v jižní Asii. Poskytl důkazy o raném zemědělství, domestikaci zvířat, výrobě keramiky a dalších technologiích.
Naleziště ukazuje důkazy o postupném vývoji od neolitického období až po dobu měděnou a nakonec po civilizaci údolí Indu. Vykopávky v Mehrgarhu poskytly cenné informace o vývoji lidských společností v této oblasti.
Nálezy:
Mezi významné nálezy v Mehrgarhu patří:
Pozůstatky domů, dílen a ulic z různých období
Nástroje z kamene, kosti a mědi
Keramika různých stylů a tvarů
Šperky vyrobené z mušlí, kamene a kovu
Sošky z hlíny a kamene
Důkazy o zemědělství, včetně pěstovaných plodin a domestikovaných zvířat
Důsledky:
Výzkum v Mehrgarhu významně přispěl k našemu chápání rané lidské civilizace v jižní Asii. Naleziště ukazuje na složitost a vyspělost neolitických společností a poskytuje cenné informace o jejich kulturních praktikách, technologiích a životním stylu.
Rekonstrukce v architektonické památkové péči
Rekonstrukce v architektonické památkové péči představuje navrácení místa do známého dřívějšího stavu zavedením nových materiálů. Souvisí s architektonickými koncepty restaurování (opravy stávajícího stavebního materiálu) a konzervace (zabránění dalšímu chátrání), přičemž nejrozsáhlejší formou rekonstrukce je vytvoření repliky zničené budovy.
Užším způsobem, například podle norem ministra vnitra ve Spojených státech, je "rekonstrukce" "akt nebo proces zobrazování formou nové výstavby podoby, rysů a detailů nedochovaného místa, krajiny, budovy, struktury nebo objektu za účelem reprodukce jeho vzhledu v určitém období a v jeho historickém umístění".
Principy rekonstrukce
Rekonstrukce se provádí podle následujících principů:
Respekt k historické hodnotě: Rekonstrukce by měla respektovat historickou hodnotu místa a zachovat jeho původní charakter.
Použití tradičních materiálů a technik: Nové materiály a techniky by měly být použity pouze v případě, že jsou nezbytné pro strukturální integritu nebo funkčnost budovy.
Dokumentace: Celý proces rekonstrukce by měl být pečlivě zdokumentován, aby byla zajištěna přesnost a transparentnost.
Typy rekonstrukce
Existují tři hlavní typy rekonstrukce:
Obnova: Oprava a výměna stávajících prvků budovy za účelem obnovení její původního stavu.
Rekonstrukce: Vytvoření nové stavby na místě původní budovy, která je co nejvěrnější jejímu původnímu vzhledu.
Replika: Vytvoření přesné kopie zničené budovy na jiném místě.
Proces rekonstrukce
Proces rekonstrukce zahrnuje následující kroky:
Průzkum a dokumentace: Podrobný průzkum a dokumentace stávající budovy nebo místa.
Výzkum: Historický výzkum k určení původního vzhledu a charakteru budovy.
Návrh: Vytvoření návrhu rekonstrukce, který splňuje všechny příslušné normy a předpisy.
Povolení: Získání potřebných povolení od příslušných úřadů.
Provedení: Provedení rekonstrukce podle schváleného návrhu.
Dokončení: Závěrečná kontrola a dokončení rekonstrukce.
Význam rekonstrukce
Rekonstrukce hraje důležitou roli v ochraně a zachování architektonického dědictví. Umožňuje nám zachovat historické budovy a místa pro budoucí generace a zároveň je zpřístupnit pro současné využití.
Mezopotamská architektura Mezopotamská architektura je starověká architektura oblasti řeky Tigris a Eufrat (známé také jako Mezopotámie), zahrnující několik odlišných kultur a období od 10. tisíciletí před naším letopočtem (kdy byly postaveny první trvalé stavby) do 6. století před naším letopočtem. Mezi mezopotámské architektonické úspěchy patří rozvoj městského plánování, dvorních domů a zikkuratů. Písaři hráli roli architektů při navrhování a řízení výstavby pro vládu, šlechtu nebo královskou rodinu. Studium starověké mezopotámské architektury je založeno na dostupných archeologických důkazech, obrazovém znázornění budov a textech o stavebních postupech. Podle Archibalda Sayceho primitivní piktogramy období Uruku naznačují, že "kámen byl vzácný, ale už byl řezán na bloky a pečeti. Cihlou byl obyčejný stavební materiál a z něj byla postavena města, pevnosti, chrámy a domy. Město bylo vybaveno věžemi a stálo na umělé plošině; také dům měl vzhled věže. Byl vybaven dveřmi, které se otáčely na pantu a daly se otevřít jakýmsi klíčem; městská brána byla větší a zdá se, že byla dvojitá. ... Báli se démonů, kteří měli křídla jako pták, a základní kameny - nebo spíše cihly - domu byly posvěceny určitými předměty, které byly pod nimi uloženy." [1] Odborná literatura se obvykle soustředí na architekturu chrámů, paláců, městských hradeb a bran a dalších monumentálních budov, ale příležitostně lze najít práce také o obytné architektuře. [2] Archeologické povrchové průzkumy také umožnily studium městské podoby v raných mezopotámských městech.
Starověká egyptská architektura
Starověká egyptská architektura je jednou z nejdůležitějších a nejpůso februarivějších architektonicých tradic v historii. Její počátky sahajó do doby před více než 5 000 lety a její vývoj prošel různýmí fázemi a obdobími.
Charakteristika starověké egyptské architektury
Starověká egyptská architektura je známa svou monumentálností, precizní výstavbou a důrazem na geometrické tvary. Mezi její charakteristickó rýsy patří:
Používání kamene a cihel: Většina egyptských budov byla postavena z kamene, zejména z vápence a pískovce. V pozdějších dobách se používaly i cihly z hlíny.
Monumentalita: Egyptská architektura byla často velká a působiva, což mělo zdůraznit moc a vliv vládců a bohů.
Geometrie: Egypští architektu respektoval geometrické tvary, jako je čtverec, obdélník a trojuhelník. Tyto tvary se používaly k vytváření harmonické a symetrické architektury.
Astronomická orientace: Mnohé egyptské budovy byly orientovany podle hvězd a nebeských událostí. To se týkalo zejména chrámů a hrobek.
Hieroglyfy a reliéfy: Stěny egyptských budov byly často pokryty hieroglyfy a reliéfy, což vypovídalo o historii, mytologii a náboženských vírách starých Egypťanů.
Typy starověkých egyptských budov
Starověcí Egypťaně stavěli různé typy budov, včetně:
Chrámy: Chrámy byly centrami náboženského života ve starověkém Egyptě. Byly to obrovská, složité struktury, často zdobené sochami a reliéfy.
Hrobky: Hrobky byly postaveny, aby chránili mrtvé a jejich majetek. Nejznámejsími hrobkamí starověkého Egypta jsó pyramidy, zejména Velká pyramida v Gíze.
Paláce: Paláce byly domovy králů a jejich rodin. Byly to velké, pohodlné struktury s mnoha místnostmi a otevřený mi prostory.
Fortress: Fortresy byly postaveny k ochraně Egypta před útočníky. Byly to velké, opevněné struktury s tluskýmí stěnami a strážními vezemi.
Vliv starověké egyptské architektury
Starověká egyptská architektura měla hluboký vliv na architektonické tradice po celém světě. Její monumentálnost a precizní výstavba inspirovala pozdější civilizace, včetně starověkéhoŘíma a Byzantské říše. Gemetrické tvary a symetrické uspořádání egyptských budov se staly základem klasické a neoklasické architektury.
Starověká egyptská architektura zůstáva jednóm z nejpůsobivajsich a nejdůležitějších příkladů lidského tvůrčího génia. Její odkaz pokracuje dodnes a inspiruje architekty a designery po celém světě.
Akropolis v Athénách Akropolis v Athénách, zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO, je starověká citadela, která se nachází na skalnatém výběžku nad městem Athény v Řecku. Obsahuje pozůstatky několika starověkých budov s velkým architektonickým a historickým významem, z nichž nejznámější je Parthenon. Slovo Akropolis pochází z řeckých slov ἄκρον (akron, "nejvyšší bod, krajnost") a πόλις (polis, "město"). Termín akropole je obecný a v Řecku existuje mnoho dalších akropolí. V dávných dobách byla Akropolis v Athénách také známá jako Kekropia, podle legendárního hadího muže Kekropa, údajně prvního athénského krále. Přestože existují důkazy o tom, že kopec byl obýván již ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem, byl to Perikles (asi 495–429 př. n. l.) v pátém století před naším letopočtem, kdo koordinoval výstavbu budov, jejichž současné pozůstatky jsou nejdůležitějšími památkami na tomto místě, včetně Parthenonu, Propylají, Erechtheionu a chrámu Athény Niké. Parthenon a další budovy byly vážně poškozeny během obléhání Benátčany v roce 1687 během Morejské války, kdy střelný prach, který tehdejší turečtí vládci uložili v Parthenonu, zasáhla benátská bombardovací palba a explodoval.
Prehistorická Skotsko Archeologie a geologie nám odhalují tajemství prehistorického Skotska a odkrývají jeho složitou minulost, která předcházela období, kdy Římané začlenili Skotsko do písemných dějin. Po sobě jdoucí lidské kultury se šířily po Evropě i dále, ale zaměříme-li se na tuto konkrétní geografickou oblast, vrhneme světlo na původ rozšířených pozůstatků a památek ve Skotsku a na pozadí skotských dějin. Rozsah otevřené krajiny nedotčené intenzivním zemědělstvím spolu s dřívější dostupností kamene místo dřeva poskytl Skotsku množství přístupných lokalit, kde lze pozorovat dávnou minulost. Paleolit (starší doba kamenná) Nejstarší důkazy lidské činnosti ve Skotsku pocházejí z období paleolitu, které trvalo od zhruba 12 000 př. n. l. do 7000 př. n. l. Během tohoto období žili lovci a sběrači v malých skupinách a využívali nástroje z kamene, kosti a dřeva. Archeologické nálezy z tohoto období zahrnují pazourkové nástroje, škrabky a hroty šípů. Mezolit (střední doba kamenná) Mezolit trval od zhruba 7000 př. n. l. do 4000 př. n. l. a vyznačoval se postupným přechodem od lovu a sběru k zemědělství. Lidé začali využívat luk a šípy, vyrábět keramiku a stavět trvalejší příbytky. Neolit (mladší doba kamenná) Neolit trval od zhruba 4000 př. n. l. do 2000 př. n. l. a byl charakterizován rozšířením zemědělství a chovu dobytka. Lidé začali stavět kamenné stavby, jako jsou mohyly, hrobky a kamenné kruhy. Nejznámějšími neolitickými stavbami ve Skotsku jsou hrobka Maeshowe na Orknejích a kamenný kruh Callanish na ostrově Lewis. Doba bronzová Doba bronzová trvala od zhruba 2000 př. n. l. do 800 př. n. l. a vyznačovala se používáním bronzových nástrojů a zbraní. Lidé žili ve vesnicích a začali stavět obranné stavby, jako jsou hradiště. V této době se také rozšířil obchod a výměna zboží. Doba železná Doba železná trvala od zhruba 800 př. n. l. do příchodu Římanů v 1. století n. l. V této době lidé používali železné nástroje a zbraně a žili v opevněných vesnicích. Keltské kmeny, které obývaly Skotsko v době železné, byly zručnými řemeslníky a umělci. Zanechali po sobě pozoruhodné pozůstatky, jako je pevnost Dunadd v Argyllu a Bute a socha Arduinna v Perthshiru. Prehistorické Skotsko bylo složitou a dynamickou společností, která prošla mnoha změnami a vývojem. Pozůstatky a památky z tohoto období nám poskytují cenné poznatky o životě našich předků a o pozadí skotských dějin.
Mohenžodáro (v sindhštině: موهن جو دڙو, doslova „kopec mrtvých lidí“) je archeologické naleziště v okrese Larkana v provincii Sindh v Pákistánu. Město bylo založeno kolem roku 2500 př. n. l. a bylo největším sídlem starověké civilizace údolí Indu. Zároveň bylo jedním z prvních velkých měst na světě, které vzniklo ve stejné době jako civilizace starověkého Egypta, Mezopotámie, mínojské Kréty a Norte Chico. Odhaduje se, že ve městě žilo nejméně 40 000 lidí a Mohenžodáro několik století vzkvétalo. Kolem roku 1700 př. n. l. však bylo opuštěno společně s dalšími velkými městy civilizace údolí Indu. Místo bylo znovu objeveno až ve 20. letech 20. století. Od té doby probíhají na místě města rozsáhlé vykopávky. V roce 1980 bylo Mohenžodáro zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO jako první místo v jižní Asii, které bylo takto označeno. V současné době je toto místo ohroženo erozí a nesprávnou rekonstrukcí. Plánování města Mohenžodáro bylo dobře naplánované město s pravoúhlými ulicemi a domy z pálených cihel. Město bylo rozděleno na dvě části: citadelu a Dolní město. Citadela byla vyvýšená oblast, kde se nacházely veřejné budovy, chrámy a bazén Velké lázně. Dolní město bylo domovem obyčejných lidí. Velká lázeň Velká lázeň je jednou z nejznámějších staveb v Mohenžodáru. Jedná se o velký bazén o rozměrech 12 × 7 metrů, který byl pravděpodobně používán k rituálním koupelím. Bazén je obložen vodotěsnou vrstvou a má schody, které vedou do vody. Sýpky V Mohenžodáru bylo objeveno několik velkých sýpek. Tyto sýpky byly používány ke skladování obilí a dalších potravin. Sýpky jsou postaveny z pálených cihel a mají dvojitou stěnu, která pomáhala udržovat obilí v chladu a suchu. Umění a řemesla Obyvatelé Mohenžodára byli zruční řemeslníci. Vyráběli keramiku, šperky, sochy a pečetidla. Keramika z Mohenžodára je známá svými geometrickými vzory a realistickými zobrazeními zvířat a lidí. Šperky z Mohenžodára jsou vyrobeny ze zlata, stříbra a polodrahokamů. Sochy z Mohenžodára jsou vyrobeny z kamene, bronzu a terakoty. Pečetidla z Mohenžodára jsou vyryta složitými vzory a používala se k ověřování dokumentů. Písmo Obyvatelé Mohenžodára měli svůj vlastní písmový systém. Toto písmo ještě nebylo rozluštěno, ale předpokládá se, že se jednalo o logografické písmo, které používalo symboly k reprezentaci slov nebo slabik. Zánik Mohenžodáro bylo opuštěno kolem roku 1700 př. n. l. Příčina zániku města není známa, ale existuje několik teorií. Jedna teorie říká, že město bylo zničeno povodní. Jiná teorie říká, že město bylo opuštěno kvůli změně klimatu. Další teorie říká, že město bylo napadeno cizími dobyvateli. Odkaz Mohenžodáro je jedním z nejdůležitějších archeologických nalezišť na světě. Město poskytuje cenné informace o jedné z nejstarších civilizací na světě. Mohenžodáro je připomínkou geniality a kreativity starověkých lidí.
Římská architektura Římská architektura převzala vnější znaky klasické řecké architektury pro účely starých Římanů, ale lišila se od řeckých budov a stala se novým architektonickým stylem. Oba styly jsou často považovány za jeden celek klasické architektury. Římská architektura vzkvétala v Římské republice a ještě ve větší míře za Římského císařství, kdy byla postavena velká většina dochovaných budov. Používala nové materiály, zejména římský beton, a novější technologie, jako je oblouk a kupole, aby vytvořila budovy, které byly obvykle pevné a dobře navržené. V bývalé říši zůstává ve formě velké množství, někdy kompletní a dodnes využívané. Římská architektura pokrývá období od založení Římské republiky v roce 509 př. n. l. do 4. století n. l., poté je reklasifikována jako pozdně antická nebo byzantská architektura. Před rokem 100 př. n. l. se dochovalo jen několik podstatných příkladů a většina významných dochovaných památek pochází z pozdějšího císařství, po roce 100 n. l. Římský architektonický styl pokračoval ve vlivu na stavby v bývalé říši po mnoho staletí a styl používaný v západní Evropě od roku 1000 se nazývá románská architektura, aby odrážel tuto závislost na základních římských formách. Římané začali dosahovat významné originality v architektuře až na počátku císařského období, poté, co spojili aspekty své původně etruské architektury s dalšími převzatými z Řecka, včetně většiny prvků stylu, který nyní nazýváme klasická architektura. Přešli od trabeované konstrukce založené převážně na sloupech a překladech k konstrukci založené na masivních zdech, doplněných oblouky a později kupolemi, které se oba pod Římany výrazně rozvinuly. Klasické řády se nyní staly spíše dekorativními než konstrukčními, s výjimkou kolonád. Stylistický vývoj zahrnoval toskánský a kompozitní řád; první byl zkrácená, zjednodušená varianta dórského řádu a kompozitní byl vysoký řád s květinovou výzdobou korintského a volutami iónského. Období od zhruba 40 př. n. l. do 230 n. l. zaznamenalo většinu největších úspěchů, než krize třetího století a pozdější problémy snížily bohatství a organizační moc ústředních vlád. Římané postavili masivní veřejné budovy a díla stavebního inženýrství a byli zodpovědní za významný vývoj v bydlení a veřejné hygieně, například jejich veřejné a soukromé lázně a latríny, podlahové vytápění ve formě hypocaustu, slídové zasklení (příklady v Ostii Antica) a potrubní horká a studená voda (příklady v Pompejích a Ostii).
Nîmes
Poloha
Nîmes je město na jihu Francie, v regionu Okcitánie, v departementu Gard. Leží mezi Středozemním mořem a pohořím Cévennes.
Historie
Nîmes má bohatou historii sahající až do dob Římské říše. Město bylo založeno Římany v roce 121 př. n. l. a stalo se hlavním městem provincie Gallia Narbonensis. V té době mělo Nîmes 50 000 až 60 000 obyvatel.
Římané zanechali v Nîmes mnoho památek, které dodnes patří k nejvýznamnějším turistickým atrakcím. Mezi ně patří amfiteátr Arènes de Nîmes, chrám Maison Carrée a akvadukt Pont du Gard.
Po pádu Římské říše se Nîmes stalo součástí Franské říše. V 9. století bylo město dobyto Araby, kteří zde vládli až do 13. století. Následně se Nîmes stalo součástí Francouzského království.
Památky
Arènes de Nîmes - amfiteátr z 1. století n. l., který se používá k pořádání býčích zápasů a dalších akcí.
Maison Carrée - římský chrám z 1. století n. l., který je jedním z nejzachovalejších římských chrámů na světě.
Pont du Gard - římský akvadukt z 1. století n. l., který přiváděl vodu do Nîmes.
Tour Magne - římská strážní věž z 1. století n. l., která nabízí panoramatický výhled na město.
Jardin de la Fontaine - park ze 17. století s fontánami, sochami a římským chrámem.
Kultura
Nîmes je známé svou živou kulturní scénou. Město hostí řadu festivalů, včetně Nîmes Jazz Festival a Feria de Nîmes. Ve městě se také nachází několik muzeí, včetně Musée des Beaux-Arts de Nîmes a Musée d'Art Contemporain de Nîmes.
Ekonomika
Nîmes je významným průmyslovým a obchodním centrem. Město má silný automobilový průmysl a je také centrem zemědělské oblasti.
Doprava
Nîmes je dobře propojené s ostatními částmi Francie. Město má mezinárodní letiště a železniční stanici, která je spojena s Paříží a dalšími hlavními městy.