Pohjois-Pohjanmaa
Pohjois-Pohjanmaa (finsky) / Norra Österbotten (švédsky) je region na severu Finska. Hraničí s finskými regiony Laponsko, Kainuu, Severní Savo, Střední Finsko a Střední Ostrobotnie a také s ruskou republikou Karélií. Nejvýchodnější kout regionu mezi Laponskem, Kainuu a ruskou hranicí je známý jako Koillismaa ("Severovýchodní Finsko").
Geografie
Pohjois-Pohjanmaa je rozlohou třetí největší region ve Finsku a má rozlohu 37 149,23 km². Je domovem největšího jezera ve Finsku, jezera Oulujärvi, a také mnoha dalších velkých jezer, jako jsou jezera Pyhäjärvi, Kiiminkijärvi a Simojärvi. Region je také známý svými řekami, z nichž největší je řeka Oulujoki.
Klima
Klima v Pohjois-Pohjanmaa je subarktické s dlouhými, chladnými zimami a krátkými, teplými léty. Průměrná teplota v lednu je -10 °C a průměrná teplota v červenci je 15 °C. Region přijímá ročně průměrně 600 mm srážek.
Populace
V Pohjois-Pohjanmaa žije 412 830 obyvatel, což z něj činí šestý nejlidnatější region ve Finsku. Největším městem v regionu je Oulu, které je také hlavním městem regionu. Dalšími velkými městy v regionu jsou Kokkola, Rovaniemi a Kemi.
Ekonomika
Pohjois-Pohjanmaa je významným hospodářským regionem ve Finsku. Hlavními průmyslovými odvětvími v regionu jsou lesnictví, těžba a výroba. Region je také domovem několika velkých technologických společností, jako jsou Nokia a Tieto.
Kultura
Pohjois-Pohjanmaa má bohatou kulturu, která byla ovlivněna jak finskou, tak švédskou kulturou. Region je známý svými tradičními lidovými tanci a písněmi a také svými řemesly, jako je tkaní a keramika.
Turistické atrakce
Pohjois-Pohjanmaa nabízí mnoho turistických atrakcí, včetně:
Jezero Oulujärvi: Největší jezero ve Finsku, které je oblíbeným místem pro rybaření, plavbu lodí a další vodní sporty.
Řeka Oulujoki: Jedna z největších řek ve Finsku, která je oblíbeným místem pro rafting a kajaking.
Národní park Oulanka: Národní park se nachází na severovýchodě regionu a je domovem mnoha turistických stezek, vodopádů a dalších přírodních zajímavostí.
Zoologická zahrada Ranua: Zoologická zahrada se nachází v obci Ranua a je domovem více než 50 druhů zvířat, včetně polárních medvědů, tygrů a rysů.
Arktické muzeum: Muzeum se nachází v Rovaniemi a vystavuje exponáty o arktické přírodě, kultuře a historii.
Jan Mayen Jan Mayen je norský vulkanický ostrov v Severním ledovém oceánu bez stálého osídlení. Je dlouhý 55 km (jihozápad-severovýchod) a rozlohou 373 km2, částečně pokrytý ledovci (plocha 114,2 km2 kolem sopky Beerenberg). Má dvě části: větší severovýchodní Nord-Jan a menší Sør-Jan, spojené 2,5 km širokou šíjí. Leží 600 km severovýchodně od Islandu (495 km severovýchodně od Kolbeinsey), 500 km východně od centrálního Grónska a 900 km severozápadně od Vesterålenu v Norsku. Ostrov je hornatý, nejvyšším vrcholem je sopka Beerenberg na severu. Na šíji se nacházejí dvě největší jezera ostrova, Sørlaguna (Jižní laguna) a Nordlaguna (Severní laguna). Třetí jezero se nazývá Ullerenglaguna (Ullerengova laguna). Jan Mayen vznikl v důsledku hotspotu Jan Mayen a geologové jej definují jako mikrokontinent. Přestože je spravován samostatně, v normě ISO 3166-1 jsou Jan Mayen a Špicberky společně označovány jako Špicberky a Jan Mayen s dvoumístným kódem země "SJ". Na Jan Mayen se nachází Beerenberg, nejsevernější aktivní sopka na světě.
Troms (norsky: [trʊms]; severní sámština: Romsa; kvenština: Tromssa; finština: Tromssa) je okres v severním Norsku. 1. ledna 2020 byl sloučen se sousedním okresem Finnmark a vytvořil nový okres Troms og Finnmark. Toto sloučení bylo zrušeno vládou, která vzešla z norských parlamentních voleb v roce 2021, a to 1. ledna 2024. Na severovýchodě sousedí s okresem Finnmark a na jihozápadě s okresem Nordland. Norrbotten Län ve Švédsku se nachází na jihu a dále na jihovýchodě je kratší hranice s provincií Laponsko ve Finsku. Na západě je Norské moře (Atlantský oceán). Celý okres, který byl založen v roce 1866, se nachází severně od polárního kruhu. Správním orgánem okresu je okresní obec Troms, volená obyvateli Tromsu, zatímco okresní hejtman Tromsu je zástupcem norského krále a vlády. V roce 2014 měl okres 161 771 obyvatel. Geografie Troms je nejsevernějším okresem v Norsku a nachází se severně od polárního kruhu. Je ohraničen Norskými mořem na západě, Švédskem na jihu a Finskem na jihovýchodě. Okres má rozlohu 25 877 km² a je čtvrtým největším okresem v Norsku. Podnebí Podnebí v Tromsu je subarktické s dlouhými, chladnými zimami a krátkými, mírnými léty. Průměrná teplota v lednu je -10 °C a průměrná teplota v červenci je 12 °C. V okrese jsou běžné sněžení a deště. Flóra a fauna Troms je domovem různých rostlin a živočichů. Mezi běžné rostliny patří borovice lesní, smrk ztepilý a bříza. Mezi běžná zvířata patří sob, los a liška polární. Obyvatelstvo V roce 2014 měl Troms 161 771 obyvatel. Největším městem v okrese je Tromsø s přibližně 75 000 obyvateli. Dalšími velkými městy v okrese jsou Harstad, Finnsnes a Narvik. Ekonomika Ekonomika Tromsu je založena na rybolovu, cestovním ruchu a těžbě ropy a zemního plynu. V okrese se nachází také několik průmyslových odvětví, včetně výroby papíru, hliníku a železa. Kultura Troms má bohatou kulturu, která je ovlivněna jeho severním umístěním a domorodým obyvatelstvem Sámi. V okrese se nachází několik muzeí a galerií věnovaných sámské kultuře a historii. Troms je také domovem několika hudebních festivalů, včetně festivalu severních světel a festivalu polární noci. Cestovní ruch Troms je oblíbenou turistickou destinací díky své krásné přírodě, bohaté kultuře a jedinečným přírodním úkazům, jako jsou severní světla a půlnoční slunce. V okrese se nachází několik národních parků, včetně národního parku Lyngen Alps a národního parku Reisa. Troms je také domovem několika lyžařských středisek a turistických stezek.
Murmanská oblast (rusky Мурманская область, Kildinská sámština Мурман е̄ммьне, norsky Murmansk fylke) je federální subjekt Ruské federace ležící v severozápadní části země s rozlohou 144 900 km². Hraničí na jihu s Republikou Karélie, na západě s Finskem a na severozápadě s Norskem. Na severu ji omývá Barentsovo moře, na jihu a východě Bílé moře. Hlavním městem je Murmansk. V roce 2021 zde žilo 667 744 obyvatel. Geografie Murmanská oblast leží na poloostrově Kola a je nejsevernější oblastí Ruské federace. Její pobřeží je dlouhé 15 000 km a má mnoho fjordů a zálivů. Největšími zálivy jsou Kola, Kandalakša a Pečengský záliv. Nejvyšším bodem oblasti je hora Chíbiny (1200 m n. m.). Oblast se nachází v zóně tundry a tajgy. Tvoří ji především lesy a bažiny. Podnebí je subarktické s dlouhými a chladnými zimami a krátkými a chladnými léty. Průměrná teplota v lednu je -10 °C, v červenci 10 °C. Roční úhrn srážek je 500 mm. Obyvatelstvo V roce 2021 žilo v Murmanské oblasti 667 744 obyvatel. Hustota zalidnění je 4,6 obyvatele na km². Většina obyvatelstva žije ve městech, největšími městy jsou Murmansk (280 000 obyvatel), Apatity (56 000 obyvatel) a Severomorsk (53 000 obyvatel). Ekonomie Murmanská oblast je bohatá na nerostné suroviny, především na nikl, měď a apatit. V oblasti se nacházejí také ložiska ropy a zemního plynu. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou těžba nerostných surovin, metalurgie a rybářství. Oblast má také rozvinutý turistický ruch, především díky své arktické přírodě. Doprava Murmanská oblast je dopravním uzlem mezi Ruskem a Skandinávií. Hlavním přístavem je Murmansk, který je přístupný celoročně. Oblast má také hustou síť železnic a silnic. Hlavním letištěm je letiště Murmansk. Kultura Murmanská oblast má bohatou kulturu, která byla ovlivněna ruskou, finskou a norskou kulturou. V oblasti se nachází mnoho historických památek, především kostelů a klášterů. Oblast je také známá svou lidovou hudbou a tancem.
Něnecký autonomní okruh (rusky Не́нецкий автоно́мный о́круг; něnecky Ненёцие автономной ӈокрук, Nenjocije awtonomnoj ŋokruk) je autonomní okruh Ruské federace a zároveň součást Archangelské oblasti. Jeho správním centrem je město Narjan-Mar. Okruh má rozlohu 176 700 km² a podle sčítání lidu z roku 2010 v něm žilo 42 090 obyvatel, což z něj činí nejřidčeji osídlený subjekt Ruské federace. Dne 13. května 2020 předložili guvernéři Něneckého autonomního okruhu a Archangelské oblasti návrh na sloučení obou subjektů a vypsání referenda v září téhož roku. Návrh však narazil na odpor místních obyvatel a nakonec byl celý proces sloučení zrušen. Geografie Něnecký autonomní okruh se nachází na severozápadě Ruska, na pobřeží Barentsova moře. Hraničí s Archangelskou oblastí na jihu a s Komiskou republikou na východě. Okruhem protéká řeka Pečora a její přítoky. Klima je subarktické, s dlouhými a chladnými zimami a krátkými a chladnými léty. Průměrná teplota v lednu je -15 °C a v červenci 12 °C. Srážky jsou nízké, okolo 500 mm ročně. Obyvatelstvo Podle sčítání lidu z roku 2010 žilo v Něneckém autonomním okruhu 42 090 obyvatel, z toho 74 % ve městech a 26 % na venkově. Hlavními etnickými skupinami jsou Rusové (58,5 %), Něnci (26,7 %), Komijci (7,4 %) a Ukrajinci (2,7 %). Úředním jazykem je ruština, ale něnecký jazyk je také uznaným jazykem. Ekonomika Ekonomika Něneckého autonomního okruhu je založena především na těžbě ropy a zemního plynu. V okruhu se nacházejí také ložiska uhlí, mědi a niklu. Dalšími důležitými odvětvími jsou rybolov a chov sobů. Doprava Hlavním dopravním uzlem Něneckého autonomního okruhu je město Narjan-Mar. Okruh je spojen s Archangelskou oblastí železnicí a vodní cestou po řece Pečora. V okruhu je také několik letišť, včetně mezinárodního letiště Narjan-Mar.
Norrbotten (švédsky: [ ˈnɔ̂rːˌbɔtːɛn ]), anglicky známý jako Severní Botnie, je švédská provincie (landskap) na nejsevernějším Švédsku. Na jihu sousedí s Västerbottenem, na západě se Švédským Laponskem a na východě s Finskem.
Geografie
Norrbotten je největší provincií Švédska s rozlohou 26 671 km². Je rozdělen do 14 obcí: Arjeplog, Boden, Gällivare, Haparanda, Jokkmokk, Kalix, Kiruna, Luleå, Pajala, Piteå, Älvsbyn, Överkalix a Övertorneå.
Provincie je převážně zalesněná, s velkými oblastmi jehličnatých lesů. Nejvyšším bodem je Kebnekaise, který je s 2 111 m n. m. nejvyšší horou ve Švédsku.
Norrbotten má také dlouhé pobřeží podél Botnického zálivu. Oblast je domovem mnoha ostrovů, z nichž největší jsou Haparanda Sandskär a Seskarö.
Klima
Klima v Norrbottenu je subarktické, s dlouhými a chladnými zimami a krátkými a teplými léty. Průměrná teplota v lednu je -12 °C a v červenci 15 °C. Srážky jsou v průběhu roku relativně nízké, v průměru 500 mm ročně.
Historie
Norrbotten byl osídlen již v době kamenné. Prvními obyvateli byli lovci a sběrači, kteří žili v malých skupinách podél pobřeží. V době železné se oblast stala domovem Laponců, kteří byli kočovnými pastevci sobů.
Ve středověku se Norrbotten stal součástí Švédského království. Oblast byla však řídce osídlena a až do 19. století zůstala převážně venkovskou.
V 19. století začala v Norrbottenu těžba železné rudy. To vedlo k růstu populace a založení několika měst, včetně Kiruny a Gällivare.
V 20. století se Norrbotten stal jedním z hlavních center švédského ocelářského průmyslu. Oblast je také domovem řady vodních elektráren, které poskytují energii Švédsku i jiným zemím.
Kultura
Norrbotten má bohatou kulturu, která byla ovlivněna jak švédskými, tak laponskými tradicemi. Oblast je známá svou hudbou, tancem a řemesly.
Mezi nejznámější kulturní akce v Norrbottenu patří Kirunský sněžný festival, který se koná každý rok v březnu. Festival zahrnuje řadu sněhových a ledových soch, stejně jako hudební vystoupení a jiné akce.
Ekonomie
Norrbotten je jedním z nejbohatších regionů Švédska. Hlavním průmyslem je těžba železné rudy a ocelářství. Oblast je také domovem řady vodních elektráren, které poskytují energii Švédsku i jiným zemím.
V posledních letech se Norrbotten stal také centrem turistického ruchu. Oblast je oblíbenou destinací pro lyžování, pěší turistiku a další outdoorové aktivity.
Doprava
Norrbotten je dobře propojen se zbytkem Švédska i s okolními zeměmi. Oblast obsluhuje několik letišť, včetně letiště Kiruna a letiště Luleå. Železnice spojuje Norrbotten se Stockholmem a dalšími městy ve Švédsku a Norsku.
Zajímavosti
Mezi hlavní zajímavosti v Norrbottenu patří:
Kebnekaise: Nejvyšší hora ve Švédsku s 2 111 m n. m.
Kiruna: Nejsevernější město ve Švédsku a hlavní centrum těžebního průmyslu.
Gällivare: Město známé svou těžbou železné rudy.
Luleå: Hlavní město Norrbottenu a kulturní centrum regionu.
Haparanda: Město na hranici s Finskem, známé svou unikátní architekturou.
Gammelstad: Historické město u Luleå, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Nová země (rusky Новая Земля, Novaja Zemlja) je souostroví v severním Rusku. Leží v Severním ledovém oceánu na samém severovýchodě Evropy, přičemž mys Flissingsky na severním ostrově je považován za nejvýchodnější bod Evropy. Západně od Nové země se nachází Barentsovo moře a východně Karské moře. Nová země se skládá ze dvou hlavních ostrovů, severního Severního ostrova a jižního Jižního ostrova, které jsou odděleny Matočkinským průlivem. Administrativně je součástí okresu Nová země, jednoho z dvaceti jedna v Archangelské oblasti v Rusku. Municipálně je součástí městského okruhu Nová země. Nová země byla během studené války citlivou vojenskou oblastí a její části se dodnes využívají jako letiště. Sovětské letectvo mělo základnu v Rogačevu v jižní části jižního ostrova na nejzápadnějším poloostrově (71°37′04″N 52°28′44″E). Používala se především pro operace stíhacích letadel, ale poskytovala také logistickou podporu pro nedalekou oblast jaderných zkoušek. Nová země byla jednou ze dvou hlavních lokalit jaderných zkoušek SSSR; byla využívána pro svržení z letadel a podzemní zkoušky největších sovětských jaderných bomb, zejména pro výbuch vzdušné bomby Car Bomba 30. října 1961, největší a nejsilnější jaderné zbraně, která kdy byla odpálena. Geografie Nová země se nachází v Severním ledovém oceánu, asi 500 km severně od ruské pevniny. Souostroví má rozlohu 83 000 km2 a je tvořeno dvěma hlavními ostrovy, Severním ostrovem a Jižním ostrovem. Severní ostrov je větší a má rozlohu 48 904 km2, zatímco Jižní ostrov má rozlohu 33 275 km2. Ostrovy jsou odděleny Matočkinským průlivem, který je široký asi 100 km. Pobřeží Nové země je velmi členité, s mnoha zálivy, poloostrovy a ostrovy. Největší záliv je záliv Barentsovo moře, který se nachází na západním pobřeží Severního ostrova. Největší poloostrov je poloostrov Ždanova, který se nachází na východním pobřeží Jižního ostrova. Největší ostrov je ostrov Meždušarski, který se nachází mezi Severním a Jižním ostrovem. Nová země je převážně hornatá, s nejvyšším bodem na hoře Kruzenšterna, která se nachází na Severním ostrově a má nadmořskou výšku 1 547 m. Podnebí Nové země je arktické, s dlouhými, chladnými zimami a krátkými, chladnými léty. Průměrná teplota v lednu je -20 °C a průměrná teplota v červenci je 5 °C. Historie Nová země byla objevena ruskými mořeplavci v 16. století. V 17. a 18. století byla Nová země využívána ruskými lovci velryb a mrožů. V 19. století byla Nová země využívána jako místo vyhnanství pro politické vězně. V roce 1954 se Nová země stala místem sovětských jaderných zkoušek. První jaderná zkouška na Nové zemi byla provedena 21. září 1955. Během studené války bylo na Nové zemi provedeno více než 100 jaderných zkoušek, včetně výbuchu vzdušné bomby Car Bomba 30. října 1961, největší a nejsilnější jaderné zbraně, která kdy byla odpálena. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Nová země stala součástí Ruské federace. V roce 2008 byla Nová země prohlášena za národní park. Současnost Nová země je dnes řídce osídlená oblast s populací asi 3 500 lidí. Hlavním hospodářským odvětvím je rybolov. Na Nové zemi se také nachází několik vojenských základen. Nová země je oblíbeným cílem turistů, kteří sem přijíždějí za polární září, pozorováním ptáků a dalšími aktivitami v přírodě.
Špicberky (norsky Svalbard) jsou norské souostroví v Severním ledovém oceánu. Nachází se severně od kontinentální Evropy, přibližně v polovině cesty mezi severním pobřežím Norska a severním pólem. Ostrovy skupiny se rozkládají od 74° do 81° severní šířky a od 10° do 35° východní délky. Největším ostrovem je Špicberky, následovaný Nordaustlandet a Edgeøya. Největší osadou je Longyearbyen na západním pobřeží Špicberk.
Historie
Velrybáři, kteří v 17. a 18. století pluli daleko na sever, využívali ostrovy jako základnu. Později bylo souostroví opuštěno. Těžba uhlí začala na počátku 20. století a vzniklo několik stálých komunit, jako jsou Pyramiden nebo Barentsburg.
Svalbardská smlouva
Svalbardská smlouva z roku 1920 uznala norskou svrchovanost a norský zákon o Špicberkách z roku 1925 učinil Špicberky plnohodnotnou součástí Norského království. Svalbardská smlouva zřídila Špicberky jako volnou ekonomickou zónu a demilitarizovanou zónu. Jedinými těžařskými společnostmi, které zde působí, zůstávají norská Store Norske a ruská Arktikugol.
Současnost
Výzkum a cestovní ruch se staly důležitými doplňkovými odvětvími. Univerzitní centrum na Špicberkách a Světová semenná banka hrají klíčovou roli v místní ekonomice. Kromě Longyearbyen zahrnují další osady ruskou hornickou komunitu Barentsburg, norskou výzkumnou stanici Ny-Ålesund a švédsko-norskou hornickou základnu Sveagruva (která byla uzavřena v roce 2020). Další osady leží dále na sever, ale jsou osídleny pouze střídajícími se skupinami výzkumníků.
Geografie
Přibližně 60 % souostroví pokrývají ledovce a ostrovy se vyznačují mnoha horami a fjordy. Souostroví má arktické klima, ačkoli s výrazně vyššími teplotami než jiné oblasti na stejné zeměpisné šířce. Flora se přizpůsobila tak, aby využila dlouhé období půlnočního slunce a kompenzovala polární noc.
Příroda
Mnoho mořských ptáků využívá Špicberky jako hnízdiště a je domovem ledních medvědů, sobů, polárních lišek a určitých mořských savců. Sedm národních parků a 23 přírodních rezervací pokrývá dvě třetiny souostroví a chrání do značné míry nedotčené křehké prostředí.
Správa
Ačkoli je Špicberky od roku 1925 součástí Norského království, nejsou součástí zeměpisného Norska. Administrativně není souostroví součástí žádné norské provincie, ale tvoří nezařazené území. To znamená, že je spravováno přímo norskou vládou prostřednictvím jmenovaného guvernéra a je zvláštní jurisdikcí podléhající Svalbardské smlouvě, která je mimo schengenský prostor, Severní pasovou unii a Evropský hospodářský prostor.
Zajímavosti
Špicberky a Jan Mayen mají společně přidělený ISO 3166-1 alfa-2 kód země "SJ".
Obě oblasti jsou spravovány Norskem, přestože jsou od sebe vzdáleny přes 950 kilometrů a mají velmi odlišné administrativní struktury.
Svalbardská globální semenná banka uchovává záložní kopie semen všech důležitých plodin na světě pro případ globální katastrofy.
Polární medvědi na Špicberkách jsou chráněni a počet jejich populace se odhaduje na přibližně 3 000 jedinců.
Svalbard Airport slouží jako hlavní vstupní brána na souostroví.
Zooplankton Zooplankton jsou živočišnou (nebo heterotrofní) složkou planktonní komunity (předpona „zoo-“ pochází ze starořečtiny: ζῷον, romanized: zôion, lit. „ zvíře“), které musí konzumovat jiné organismy, aby prospívaly. Plankton jsou vodní organismy, které nejsou schopny účinně plavat proti proudům. Následně jsou unášeny nebo přenášeny proudy v oceánu, mořích, jezerech nebo řekách. Zooplankton lze srovnávat s fytoplanktonem, který je rostlinnou (nebo autotrofní) složkou planktonní komunity (předpona „fyto-“ pochází ze starořečtiny: φῠτόν, romanized: phutón, lit. „rostlina“). Zooplankton je heterotrofní (živí se jinými organismy), zatímco fytoplankton je autotrofní (živí se sám), často vytváří energii prostřednictvím fotosyntézy. Jinými slovy, zooplankton si nedokáže vyrobit vlastní potravu. Místo toho musí jíst jiné organismy. Zejména jedí fytoplankton, který je obecně menší než zooplankton. Většina zooplanktonu je mikroskopická, ale některá (jako medúzy) jsou makroskopická, což znamená, že je lze vidět pouhým okem. [1] Mnoho prvoků (jednobuněčných protistů, kteří loví jiný mikroskopický život) je zooplankton, včetně zooflagelátů, foraminifer, radiolarií, některých dinoflagelátů a mořských mikroživočichů. Mezi makroskopický zooplankton patří pelagické žahavce, hřebenovky, měkkýši, členovci a pláštěnci, stejně jako planktonní šípovky a mnohoštětinatci. Rozdíl mezi autotrofií a heterotrofií se u velmi malých organismů často stírá. Nedávné studie mořského mikroplanktonu ukázaly, že více než polovina mikroskopického planktonu jsou mixotrofy. Mixotrof je organismus, který se někdy může chovat, jako by byl rostlina, a někdy, jako by byl zvíře, pomocí směsi autotrofie a heterotrofie. Mnoho mořských mikrozooplanktonů je mixotrofních, což znamená, že by mohly být také klasifikovány jako fytoplankton.
Lesní hranice je hranice stanoviště, ve kterém jsou stromy schopné růst. Nachází se ve vysokých nadmořských výškách a vysokých zeměpisných šířkách. Za hranicí lesa stromy nemohou tolerovat podmínky prostředí (obvykle nízké teploty, extrémní sněhovou pokrývku nebo související nedostatek dostupné vlhkosti). Lesní hranice se někdy odlišuje od nižší hranice lesa, což je hranice, pod kterou stromy tvoří les se zavřeným korunovým patrem. Na hranici lesa je růst stromů často řídký, zakrslý a zdeformovaný větrem a chladem. Tomu se někdy říká křivý les. Lesní hranice se často jeví jako dobře definovaná, ale může to být postupnější přechod. Stromy rostou kratší a často v nižších hustotách, jak se blíží k hranici lesa, nad kterou vůbec nemohou růst. Při dané zeměpisné šířce je hranice lesa přibližně 300 až 1000 metrů pod hranicí trvalého sněhu a zhruba rovnoběžně s ní.