Západní Asie Západní Asie, také nazývaná Přední Asie nebo Jihozápadní Asie, je nejzápadnější oblastí Asie. Definice Podle většiny akademiků, orgánů OSN a dalších institucí se subregion skládá z Anatolie, Arabského poloostrova, Íránu, Mezopotámie, Arménské vysočiny, Levanty, ostrova Kypr, Sinajského poloostrova a jižní části kavkazského regionu (Zakavkazsko). Geografická poloha Region je oddělen od Afriky Suezskou šíjí v Egyptě a od Evropy vodními cestami tureckých úžin a rozvodím Velkého Kavkazu. Střední Asie leží na severovýchodě, zatímco jižní Asie na východě. Region obklopuje dvanáct moří (ve směru hodinových ručiček): Egejské moře, Marmarské moře, Černé moře, Kaspické moře, Perský záliv, Ománský záliv, Arabské moře, Adenský záliv, Rudé moře, Akabský záliv, Suezský záliv a Středozemní moře. Rozdíly v definicích Oblast zahrnuje většinu podobně definovaného Blízkého východu, ale vylučuje většinu Egypta a severozápadní část Turecka a zahrnuje jižní část Kavkazu. Západní Asie pokrývá plochu 5 994 935 km2 s populací asi 313 milionů. Země Z 20 členských zemí OSN, které se nacházejí zcela nebo částečně v regionu, je 13 součástí arabského světa. Nejhustěji osídlenými zeměmi v západní Asii jsou Írán, Turecko, Irák, Saúdská Arábie a Jemen. Různé definice Ve Světovém zeměpisném schématu pro zaznamenávání distribuce rostlin (WGSRPD) západní Asie vylučuje Arabský poloostrov a zahrnuje Afghánistán. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) vylučuje Egypt a zahrnuje Afghánistán. Program OSN pro životní prostředí vylučuje z přední Asie Kypr, Izrael, Turecko a Írán.
Mezinárodní uznání Abcházie a Jižní Osetie Abcházie a Jižní Osetie jsou sporná území na Kavkaze. Většina zemí je uznává jako součást Gruzie, zatímco Rusko, Venezuela, Nikaragua, Nauru a Sýrie je považují za nezávislé. Počáteční uznání Rusko původně uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie po rusko-gruzínské válce v roce 2008. Gruzínská vláda tyto republiky považuje za ruskými okupovaná území. Současný status Abcházie a Jižní Osetie byly původně uznány sedmi členskými státy OSN, dokud Tuvalu v roce 2014 nestáhlo své uznání obou zemí. Status uznání Abcházie Vanuatem vedl v letech 2011 až 2015 k nejasnostem. Vanuatu v roce 2019 znovu potvrdilo, že nepodporuje ani neuznává nezávislost Abcházie a podporuje územní celistvost Gruzie včetně dvou sporných území. Diplomatické vztahy Gruzie přerušila diplomatické vztahy se státy, které uznaly Abcházii a Jižní Osetii, přičemž posledním příkladem byla Sýrie v roce 2018. Vzájemné uznání Abcházie a Jižní Osetie se navzájem uznávají a mají také určité uznání od nečlenských států OSN.
Panevropská identita Panevropská identita je pocit osobní sounáležitosti s Evropou, a to v kulturním nebo politickém smyslu. Koncept se probírá v souvislosti s evropskou integrací, [1] historicky v souvislosti s hypotetickými návrhy, ale od vzniku Evropské unie (EU) v 90. letech stále více ve vztahu k projektu stále větší federalizace EU. Modelem „panevropského“ svazku je Karolínská říše, která jako první definovala „Evropu“ jako kulturní entitu jako oblasti ovládané římskokatolickou církví, později známé jako „středověké západní křesťanství“ (které během středověku rozšířilo svůj rozsah dále na východ až k břehům Baltského moře). Původní návrh Panevropské unie učinil v roce 1922 hrabě Richard von Coudenhove-Kalergi, který definoval pojem „panevropský“ jako odkazující na tento historický význam západních a středních částí kontinentální Evropy zahrnující kultury, které se vyvinuly ze středověkého západního křesťanství (tj. katolická a protestantská Evropa, s výjimkou Britských ostrovů) místo moderní geografické definice kontinentu Evropy. Coudenhove-Kalergi viděl panevropský stát jako budoucí „pátou velmoc“, v explicitní opozici vůči Sovětskému svazu, „Asii“, Velké Británii a Spojeným státům (a tím výslovně vylučoval jak Britské ostrovy, tak oblasti, které byly ovlivněny byzantským křesťanstvím, které jsou obvykle považovány za součást geografické Evropy, z jeho pojmu „panevropský“). [2] Po roce 1948 vyvrcholil zrychlující proces evropské integrace vytvořením EU v roce 1993. V období od 1995 do 2020 se EU rozšířila z 12 na 27 členských států, daleko za oblast původně předpokládanou pro „panevropský“ stát podle Coudenhove-Kalergiho (s výjimkou Švýcarska), její členské státy tvoří populaci přibližně 447 milionů, tj. tři pětiny populace celého kontinentu. V 90. letech 20. století až v 2000. letech probíhalo aktivní hnutí směrem k další konsolidaci Evropské unie se zavedením symbolů a institucí obvykle vyhrazených pro suverénní státy, jako je občanství, společná měna (používaná 20 z 27 členů), vlajka, hymna a motto (In Varietate Concordia, „Sjednoceni v rozmanitosti“). Pokus zavést Evropskou ústavu byl učiněn v roce 2004, ale nebyl ratifikován; místo toho byla v roce 2007 podepsána Lisabonská smlouva, aby se zachránily některé reformy, které byly v ústavě navrženy. Souběžně s tímto procesem politické integrace probíhala debata o proveditelnosti a žádoucnosti „panevropské identity“ nebo „evropské identity“. Možná budoucí „evropská identita“ je v nejlepším případě vnímána jako jeden aspekt „mnohostranné identity“, který stále zahrnuje národní nebo regionální loajalitu. Dva autoři píšící v roce 1998 dospěli k závěru, že „V krátkodobém horizontu se zdá, že vliv tohoto projektu [evropské integrace] ovlivní evropskou identitu pouze v určitých omezených výklencích a velmi skromným způsobem. Je pochybné, zda to zajistí hladký průběh probíhající evropské integrace a úspěšně vyřeší výzvy multikulturních evropských společností.“ [3] Již v té době byl rozvoj společné evropské identity vnímán spíše jako vedlejší produkt než hlavní cíl procesu evropské integrace, přestože byl aktivně podporován jak orgány EU, tak nevládními iniciativami, jako je Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu Evropské komise. [3] [4] S nástupem euroskepticismu a odporu vůči pokračující evropské integraci počátkem roku 2010 byla zpochybněna proveditelnost a žádoucnost takové „evropské identity“. [5]
Nachičevan Nachičevan je autonomní republika v rámci Ázerbájdžánu. Nachází se na jihozápadě země a má rozlohu 5 502 km². Žije zde asi 461 500 obyvatel. Hlavním městem je Nachičevan. Nachičevan má dlouhou historii. Oblast byla osídlena již kolem roku 1500 př. n. l. V průběhu staletí se o region přeli různé říše, včetně Persie, Arménie, Mongolů a Turků. V 16. století se Nachičevan stal součástí Safíjovské říše. V polovině 18. století zde vznikl poloautonomní Nachičevanský chanát. V roce 1828 po rusko-perské válce a smlouvě z Turkmenčaje přešel Nachičevanský chanát pod ruskou nadvládu. Po únorové revoluci v roce 1917 byl Nachičevan pod správou Zvláštního zakavkazského výboru ruské prozatímní vlády a následně krátce trvající Zakavkazské demokratické federativní republiky. Po rozpadu ZDFFR v květnu 1918 se o Nachičevan, Náhorní Karabach, Sjunik a Kazach vedly spory mezi nově vzniklými a krátce trvajícími státy První arménskou republikou a Ázerbájdžánskou demokratickou republikou (ADR). V červnu 1918 byl region obsazen Osmanskou říší. Podle podmínek příměří z Mudros se Osmané zavázali stáhnout svá vojska ze Zakavkazska, aby na konci první světové války uvolnili místo britské okupaci. Britové v dubnu 1919 postavili Nachičevan pod arménskou správu, ale ázerbájdžánská vzpoura zabránila Arménům v úplném ovládnutí území. V červenci 1920 region obsadili bolševici. V listopadu téhož roku slíbili bolševické Rusko i Ázerbájdžán, že Nachičevan spolu se sousedním Náhorním Karabachem a Zangezurem je "nedílnou součástí" Arménie. Dne 16. března 1921 však bolševická vláda na základě výsledků referenda vyhlásila Nachičevanskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, která se v roce 1924 stala autonomní republikou v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. V lednu 1990 Nachičevan vyhlásil nezávislost na SSSR na protest proti potlačování národního hnutí v Ázerbájdžánu a o rok později se stal Nachičevanskou autonomní republikou v rámci nově nezávislé Ázerbájdžánské republiky. Nachičevan je dnes homogenně ázerbájdžánský region s malou populací Rusů. Je důležitým centrem zemědělství a průmyslu. Nachází se zde také řada historických a kulturních památek.
Náhorní Karabach Náhorní Karabach (arménsky Արցախ, ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ) je region v Ázerbájdžánu, který se rozkládá na jihovýchodním úbočí Malého Kavkazu. Je součástí většího regionu Karabach, který se nachází mezi Dolním Karabachem a Sjunikem. Terén tvoří převážně hory a lesy. Většinu Náhorního Karabachu spravovali etničtí Arméni v rámci odtržené Republiky Arcach – známé také jako Náhorněkarabašská republika (NKR) – od konce první války o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem v roce 1994 až do oznámení o rozpuštění republiky v září 2023. Zástupci obou stran vedli četná neúspěšná mírová jednání zprostředkovaná Minskou skupinou OBSE ohledně sporného statusu regionu, přičemž jeho většinově arménské obyvatelstvo v průběhu času různými způsoby prosazovalo buď nezávislost Arcach od obou států, nebo jeho integraci do Arménie. Region se obvykle ztotožňuje se správními hranicemi bývalé Náhorněkarabašské autonomní oblasti, která má rozlohu 4 400 kilometrů čtverečních; historický rozsah regionu však zahrnuje přibližně 8 223 kilometrů čtverečních. 27. září 2020 vypukla druhá válka o Náhorní Karabach s ázerbájdžánskou ofenzivou v Náhorním Karabachu a okolních územích. Ázerbájdžán během války dosáhl významných zisků, získal zpět všechna okupovaná území obklopující Náhorní Karabach a obsadil třetinu Náhorního Karabachu, včetně Šuši a Hadrutu. Válka skončila 10. listopadu 2020, kdy bylo mezi Ázerbájdžánem, Arménií a Ruskem podepsáno trojstranné příměří, na jehož základě byla všechna zbývající okupovaná území obklopující Náhorní Karabach formálně vrácena pod ázerbájdžánskou kontrolu. Republika Arcach se stala izolovaným trpasličím státem spojeným s Arménií pouze úzkým rusky kontrolovaným koridorem. 19. září 2023, po několik měsíců trvající blokádě, zahájil Ázerbájdžán novou rozsáhlou vojenskou ofenzivu v Náhorním Karabachu. Síly Arcach se rychle zhroutily, což vedlo k ázerbájdžánskému vítězství, rozpuštění Republiky Arcach, exodu téměř celého arménského obyvatelstva z regionu a vstupu ázerbájdžánských bezpečnostních sil do bývalého hlavního města Arcach Stepanakertu, které je Ázerbájdžánem nazýváno Chankendi. 1. ledna 2024 byla Republika Arcach formálně rozpuštěna.
The World Factbook (také známý jako CIA World Factbook) je referenční zdroj vydávaný Ústřední zpravodajskou službou (CIA) s informacemi ve stylu almanachu o zemích světa. Oficiální tištěná verze je k dispozici od Úřadu pro tisk vlády. The Factbook je k dispozici ve formě webové stránky, která je částečně aktualizována každý týden. Je také k dispozici ke stažení pro použití offline. Poskytuje dvou až třístránkové shrnutí demografie, geografie, komunikací, vlády, ekonomiky a vojenských sil 266 mezinárodních subjektů, včetně zeměmi uznanými USA, závislými územími a dalšími oblastmi světa. The World Factbook je připravován CIA pro použití úředníky americké vlády a jeho styl, formát, pokrytí a obsah jsou primárně navrženy tak, aby splňovaly jejich požadavky. Často se také používá jako zdroj pro akademické výzkumné práce a novinové články. Jako dílo americké vlády je ve Spojených státech ve veřejné doméně.
Luhanská lidová republika Luhanská lidová republika (rusky: Луганская Народная Республика, LNR) je mezinárodně neuznaná republika na území okupovaných částí Luhanské oblasti na východě Ukrajiny s hlavním městem v Luhansku. LNR byla vyhlášena proruskými separatisty v roce 2014 a původně fungovala jako separatistický stát, dokud ji v roce 2022 neanektovala Ruská federace. Po ukrajinské revoluci důstojnosti v roce 2014 vypukly na východě země proruské protirežimní nepokoje. Rusko anexi Krymu od Ukrajiny, zatímco ozbrojení separatisté obsadili vládní budovy a vyhlásili Luhanskou lidovou republiku (LNR) a Doněckou lidovou republiku (DNR) jako nezávislé státy. To vyvolalo válku na Donbase, která je součástí širší rusko-ukrajinské války. LNR a DNR jsou během tohoto konfliktu často označovány jako loutkové státy Ruska. Před rokem 2022 je neuznal žádný členský stát Organizace spojených národů. Dne 21. února 2022 Rusko uznalo LNR a DNR jako suverénní státy. O tři dny později zahájila Ruská federace rozsáhlou invazi na Ukrajinu, částečně pod záminkou ochrany těchto republik. Ruské síly obsadily větší část Luhanské oblasti (téměř celou), která se stala součástí LNR. V září 2022 Rusko vyhlásilo anexi LNR a dalších okupovaných území po nelegálních referendech, která byla podle mezinárodního práva nezákonná. Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci vyzývající státy, aby neuznávaly takzvanou „ilegální anexi“ a požadovalo, aby Rusko „neprodleně, zcela a bezpodmínečně stáhlo“. V čele Luhanské lidové republiky stojí Leonid Pasečnik. Podle zprávy Francouzského institutu mezinárodních vztahů (IFRI) je ideologie LNR formována prvky pravicového rusismu, ruského imperialismu a pravoslavného fundamentalismu. Organizace jako Úřad OSN pro lidská práva a Human Rights Watch informovaly o porušování lidských práv v LNR, včetně internovaní, mučení, mimosoudních zabití, nuceného odvodu, jakož i politické a mediální represe. Ukrajina považuje LNR a DNR za teroristické organizace.
Brian M. Fagan
Brian Murray Fagan (
1. srpna 1936) je plodný britský autor populárně-naučných knih o archeologii a emeritní profesor antropologie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře.
Život a kariéra
Fagan se narodil 1. srpna 1936 v Rugby ve Warwickshire v Anglii. Studoval na Rugby School a Pembroke College v Cambridge, kde získal bakalářský titul z archeologie a antropologie. V roce 1961 získal doktorát na univerzitě v Londýně.
Fagan zahájil svou kariéru jako kurátor v Livingstone Museum v Zambii. Poté vyučoval na University of Illinois v Urbana-Champaign a University of California v Santa Barbaře. V roce 1988 se stal profesorem antropologie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2007.
Výzkum a publikace
Fagan je známý především svými populárně-naučnými knihami o archeologii. Napsal více než 50 knih, které byly přeloženy do více než 20 jazyků. Jeho knihy pokrývají širokou škálu témat, od pravěku až po současnou archeologii.
Mezi Faganovy nejznámější knihy patří:
"Ancient Civilizations" (1984)
"The Oxford Companion to Archaeology" (1996)
"Archaeological Fantasies" (2006)
"The Great Journey: The Peopling of Ancient America" (2013)
Fagan je také autorem řady učebnic a odborných článků. Jeho výzkum se zaměřuje na pravěkou archeologii Afriky, Evropy a Severní Ameriky.
Ocenění a vyznamenání
Fagan získal řadu ocenění a vyznamenání za svou práci v oblasti archeologie. Mezi ně patří:
Členství v Britské akademii
Čestný doktorát z University of Wales
Cena za celoživotní dílo od Společnosti amerických archeologů
Fagan je uznávaným odborníkem v oblasti archeologie a jeho knihy jsou široce čteny a oceňovány jak odborníky, tak laiky.
Roberto Weiss
Život
Roberto Weiss se narodil 21. ledna 1906 v Miláně v Itálii. Jeho otec, Giuseppe Weiss, byl rakouský židovský obchodník a jeho matka, Eugenia Segre, byla italská Židovka. Weiss studoval na gymnáziu v Miláně a poté na Oxfordské univerzitě, kde získal titul D.Phil. v historii v roce 1938. Jeho disertační práce se týkala humanismu v Anglii v 15. století.
Weiss se v roce 1939 oženil s Eve Cecilovou, dcerou britského politika Roberta Cecila. Měli spolu jednoho syna a tři dcery.
Kariéra
Po ukončení studia na Oxfordu Weiss pracoval jako výzkumný pracovník na University College v Londýně. V roce 1946 byl jmenován profesorem italských studií na této univerzitě. Weiss byl plodným spisovatelem a přednášejícím. Publikoval řadu knih a článků o italském humanismu a renesanci. Jeho nejznámější dílo, Humanismus v Anglii v 15. století, bylo vydáno v roce 1941 a stalo se standardním dílem v této oblasti.
Weiss byl také aktivním členem řady profesních organizací. Byl prezidentem Britské společnosti pro italská studia a členem Britské akademie.
Smrt
Roberto Weiss zemřel 10. srpna 1969 ve věku 63 let.
Dědictví
Roberto Weiss byl jedním z předních historiků italské renesance. Jeho práce pomohla k lepšímu pochopení tohoto období a jeho vlivu na evropskou kulturu. Weiss byl také vášnivým učitelem a jeho studenti se stali předními vědci ve svých oborech.
Hlavní díla
Humanismus v Anglii v 15. století (1941)
Renesance: Objev klasického starověku (1963)
Italské humanistické listy (1966)
Italské medaile renesance (1967)
Ocenění a pocty
Člen Britské akademie (1954)
Prezident Britské společnosti pro italská studia (1960-1962)
Řád zásluh Italské republiky (1965)
Pohoří Atapuerca
Pohoří Atapuerca (španělsky Sierra de Atapuerca) je krasová oblast nacházející se v blízkosti obce Atapuerca v provincii Burgos (autonomní společenství Kastilie a León) na severu Španělska.
V rámci dosud probíhajících vykopávek zde byly objeveny bohatá fosilní naleziště a soubory kamenných nástrojů, které jsou připisovány nejstarším známým obyvatelům západní Evropy. Tato "mimořádná zásobárna dat" se zde ukládala v průběhu rozsáhlé přítomnosti člověka v období staršího paleolitu, protože pohoří Atapuerca sloužilo jako preferované místo pobytu pro komunity Homo erectus, Homo antecessor, Homo heidelbergensis a Homo neanderthalensis. Nejstarší dosud vykopaný a spolehlivě datovaný vzorek potvrzuje stáří mezi 1,2 miliony a 630 000 lety.
Archeologické naleziště Atapuerca je zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Některé nálezy jsou vystaveny v nedalekém Muzeu lidské evoluce v Burgosu.
Význam pohoří Atapuerca
Pohoří Atapuerca má zásadní význam pro studium lidské evoluce z několika důvodů:
Dlouhodobé osídlení: Pohoří bylo osídleno hominidy po dobu nejméně 1,2 milionu let, což poskytuje nepřetržitý záznam lidské činnosti v průběhu celého období staršího paleolitu.
Různé druhy hominidů: V Atapuerce byly nalezeny fosilní pozůstatky čtyř různých druhů hominidů: Homo erectus, Homo antecessor, Homo heidelbergensis a Homo neanderthalensis. To umožňuje vědcům studovat interakce a vývoj těchto druhů v průběhu času.
Bohaté archeologické nálezy: Kromě fosilních pozůstatků bylo v Atapuerce objeveno také velké množství kamenných nástrojů, zvířecích kostí a dalších artefaktů. Tyto nálezy poskytují cenné informace o chování, technologii a životním prostředí hominidů.
Dobře zachovalé naleziště: Fosilní a archeologické nálezy v Atapuerce jsou obecně dobře zachovalé, což umožňuje vědcům získat podrobné informace o anatomii, chování a životním stylu našich předků.
Hlavní objevy
Mezi nejvýznamnější objevy v pohoří Atapuerca patří:
Homo antecessor: V roce 1994 byl v Atapuerce objeven nový druh hominida, nazvaný Homo antecessor. Tento objev poskytl důležité důkazy o rané evoluci lidského rodu a naznačil, že Homo antecessor mohl být předchůdcem pozdějších druhů hominidů, jako byl Homo heidelbergensis.
Lebka č. 5: V roce 1995 byla v Atapuerce nalezena téměř kompletní lebka Homo heidelbergensis, známá jako lebka č. 5. Tato lebka poskytla důležité informace o morfologii a vývoji tohoto druhu, který byl považován za předchůdce Homo neanderthalensis.
Gran Dolina: V letech 1994 až 2007 bylo v jeskyni Gran Dolina objeveno více než 800 fosilních pozůstatků hominidů, včetně fragmentů lebek, zubů a kostí končetin. Tyto nálezy poskytly důkazy o soužití různých druhů hominidů, jako byli Homo antecessor a Homo heidelbergensis, v Atapuerce.
Sima de los Huesos: V roce 1992 byla v jeskyni Sima de los Huesos objevena sbírka více než 6 000 fosilních pozůstatků Homo heidelbergensis. Tyto pozůstatky poskytly bezprecedentní informace o anatomii, genetice a chování tohoto druhu.
Muzeum lidské evoluce
V roce 2010 bylo v Burgosu otevřeno Muzeum lidské evoluce, které vystavuje nálezy z pohoří Atapuerca. Muzeum nabízí návštěvníkům možnost dozvědět se více o lidské evoluci, prohlédnout si skutečné fosílie a dozvědět se o výzkumech probíhajících v Atapuerce.