Eurasijské hospodářské společenství (EHS) byla regionální organizace existující v letech 2000 až 2014, jejímž cílem byla hospodářská integrace členských států. [4] Organizace vznikla z Společenství nezávislých států (SNS) 29. března 1996, [5] smlouva o založení Eurasijského hospodářského společenství byla podepsána 10. října 2000 v kazašském hlavním městě Astaně prezidenty Alexandrem Lukašenkem z Běloruska, Nursultanem Nazarbajevem z Kazachstánu, Askarem Akajevem z Kyrgyzstánu, Vladimirem Putinem z Ruska a Emomalim Rachmonem z Tádžikistánu. [6] Uzbekistán se ke společenství připojil 7. října 2005, ale později 16. října 2008 vystoupil. Během 14 let své existence EHS zavedlo řadu hospodářských politik za účelem sjednocení společenství. Celní unie Běloruska, Kazachstánu a Ruska byla vytvořena 1. ledna 2010 a později byla přejmenována na Eurasijskou celní unii. Čtyři svobody pohybu podle vzoru Evropské unie (zboží, kapitál, služby a lidé) byly plně zavedeny do 25. ledna 2012 vytvořením Eurasijského hospodářského prostoru. [7] [8] [9] Dne 10. října 2014 byla v Minsku po zasedání Mezistátního výboru EHS podepsána dohoda o ukončení Eurasijského hospodářského společenství. Eurasijské hospodářské společenství bylo ukončeno od 1. ledna 2015 v souvislosti se spuštěním Eurasijské hospodářské unie. Zatímco Eurasijská hospodářská unie v podstatě nahrazuje společenství, jednání o členství Tádžikistánu stále probíhají. Všichni ostatní členové EHS se k nové unii připojili.
Zahraniční vztahy Evropské unie
Tento článek pojednává o vztazích mezi Evropskou unií a třetími zeměmi. Celkové úkoly a fungování zahraniční politiky jsou uvedeny v článku Společná zahraniční a bezpečnostní politika.
Zahraniční vztahy
Přestože došlo k velké míře integrace mezi členskými státy Evropské unie, zahraniční vztahy jsou stále z velké části mezivládní záležitostí, přičemž 27 států do značné míry kontroluje své vlastní vztahy. Vzhledem k tomu, že Unie má větší váhu jako jeden celek, existují snahy mluvit jedním hlasem, zejména v otázkách obchodu a energetiky. Tuto roli zosobňuje vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Vysoký představitel
Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je odpovědný za provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Je jmenován Evropskou radou a působí jako místopředseda Evropské komise.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) je společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Jejím cílem je chránit zájmy a hodnoty EU a přispívat k mezinárodnímu míru a bezpečnosti. SZBP se opírá o smlouvy EU, zejména o Smlouvu o Evropské unii (SEU) a Smlouvu o fungování Evropské unie (SFEU).
Zásady SZBP
Zásady SZBP jsou uvedeny v článku 21 SEU. Patří mezi ně:
ochrana společných hodnot, základních zájmů, nezávislosti a integrity Unie
posilování bezpečnosti Unie a jejích členských států
zachování míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti
podpora mezinárodní spolupráce
rozvoj a konsolidace demokracie, právního státu a lidských práv
dodržování mezinárodního práva
Nástroje SZBP
EU má k provádění SZBP k dispozici řadu nástrojů, včetně:
diplomatických nástrojů, jako jsou jednání, prohlášení a sankce
vojenských nástrojů, jako jsou mise a operace
hospodářských nástrojů, jako jsou obchodní dohody a rozvojová pomoc
Výzvy pro SZBP
SZBP čelí řadě výzev, včetně:
rostoucího napětí mezi Ruskem a Západem
vzestup Číny
hrozby terorismu
proliferace zbraní hromadného ničení
změna klimatu
Budoucnost SZBP
Budoucnost SZBP je nejistá. Někteří odborníci se domnívají, že EU musí posílit svou SZBP, aby čelila těmto výzvám. Jiní se domnívají, že EU by se měla zaměřit na jiné oblasti, jako je hospodářský rozvoj a ochrana životního prostředí.
Potenciální rozšíření Evropské unie Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie složená z 27 členských států, které se nacházejí především v Evropě. Od svého založení v roce 1958 se EU postupně rozšiřovala a přijímala nové členské státy. V současné době je devět zemí, které jsou považovány za potenciální kandidáty na členství v EU: Albánie, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Kosovo, Moldavsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko a Ukrajina. Kritéria pro vstup Země, které chtějí vstoupit do EU, musí splňovat určitá kritéria, která jsou uvedena v takzvaných kodaňských kritériích, schválených v roce 1993, a ve Smlouvě o Maastrichtu (článek 49). Článek 49 Maastrichtské smlouvy (ve znění pozdějších předpisů) stanoví, že každý "evropský stát", který respektuje "zásady svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu", může požádat o vstup do EU. Otázka, zda je daná země evropská, podléhá politickému posouzení ze strany institucí EU. Proces vstupu Země, která chce vstoupit do EU, musí podat formální žádost o členství. Žádost je poté posouzena Evropskou komisí, která vydá stanovisko, zda země splňuje kritéria pro vstup. Pokud Evropská komise vydá kladné stanovisko, zahájí Rada Evropské unie (složená ze zástupců vlád členských států EU) přístupová jednání se zemí. Přístupová jednání pokrývají řadu oblastí, včetně politických, ekonomických a právních otázek. Po dokončení přístupových jednání musí být přístupová smlouva schválena Radou EU a Evropským parlamentem. Přístupová smlouva poté musí být ratifikována všemi členskými státy EU a také zemí, která žádá o členství. Po ratifikaci vstoupí země do EU. Aktuální stav rozšíření V současné době jsou Černá Hora a Srbsko nejpokročilejšími kandidátskými zeměmi a očekává se, že do EU vstoupí dříve než ostatní. Rozhovory s Tureckem jsou však v důsledku řady faktorů v podstatě pozastaveny. Budoucnost rozšíření Budoucnost rozšíření EU je nejistá. Některé členské státy EU podporují další rozšíření, zatímco jiné jsou vůči přijímání nových členů skeptičtější. Rozšíření EU bude pravděpodobně i nadále předmětem debat a jednání v příštích letech.
Právní úprava tetování v Evropských zemích Právní úprava tetování se v jednotlivých evropských zemích liší. V mnoha zemích neexistuje žádná zvláštní právní úprava. V zemích, které právní úpravu mají, se týká zejména minimálního věku klientů. Řecko a Dánsko stanovují další podmínky.
Telekomunikace v Evropské unii Telekomunikace v Evropské unii se týkají telekomunikací ve 27 členských státech Evropské unie: Telekomunikace v Rakousku Rakousko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je A1 Telekom Austria, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou A1, T-Mobile a Drei. Telekomunikace v Belgii Belgie má rovněž dobře rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou Proximus a Telenet, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Proximus, Orange a Base. Telekomunikace v Bulharsku Bulharsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou Vivacom a A1, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Vivacom, A1 a Telenor. Telekomunikace v Chorvatsku Chorvatsko má rostoucí telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Hrvatski Telekom, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Hrvatski Telekom, A1 a T-Mobile. Telekomunikace na Kypru Kypr má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou Cyta a PrimeTel, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Cyta, MTN a Epic. Telekomunikace v České republice Česká republika má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je O2 Czech Republic, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou O2 Czech Republic, T-Mobile a Vodafone. Telekomunikace v Dánsku Dánsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou TDC a Telia, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telenor, TDC a Telia. Telekomunikace v Estonsku Estonsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Telia Eesti, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telia Eesti, Elisa a Tele2. Telekomunikace ve Finsku Finsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou Elisa a Telia Finland, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Elisa, Telia Finland a DNA. Telekomunikace ve Francii Francie má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Orange, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Orange, SFR a Bouygues Telecom. Telekomunikace v Německu Německo má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Deutsche Telekom, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Deutsche Telekom, Vodafone a Telefónica Deutschland. Telekomunikace v Řecku Řecko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je OTE, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou OTE, Vodafone a Cosmote. Telekomunikace v Maďarsku Maďarsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Magyar Telekom, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Magyar Telekom, Vodafone a Telenor. Telekomunikace v Irsku Irsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Eir, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Eir, Vodafone a Three Ireland. Telekomunikace v Itálii Itálie má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je TIM, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou TIM, Vodafone a Wind Tre. Telekomunikace v Lotyšsku Lotyšsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Lattelecom, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Lattelecom, Tele2 a Bite. Telekomunikace v Litvě Litva má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Telia Lietuva, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telia Lietuva, Tele2 a Bite. Telekomunikace v Lucembursku Lucembursko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je POST Luxembourg, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou POST Luxembourg, Orange a Vodafone. Telekomunikace na Maltě Malta má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je GO, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou GO, Vodafone a Melita. Telekomunikace v Nizozemsku Nizozemsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou KPN a VodafoneZiggo, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou KPN, VodafoneZiggo a T-Mobile. Telekomunikace v Polsku Polsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Orange Polska, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Orange Polska, Play a T-Mobile. Telekomunikace v Portugalsku Portugalsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je MEO, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou MEO, NOS a Vodafone. Telekomunikace v Rumunsku Rumunsko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Telekom Romania, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telekom Romania, Orange a Vodafone. Telekomunikace na Slovensku Slovensko má rozvíjející se telekomunikační sektor s rostoucí penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Slovak Telekom, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Slovak Telekom, Orange a O2. Telekomunikace ve Slovinsku Slovinsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Telekom Slovenije, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telekom Slovenije, A1 a Telemach. Telekomunikace ve Španělsku Španělsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavním poskytovatelem pevných linek je Telefónica, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telefónica, Vodafone a Orange. Telekomunikace ve Švédsku Švédsko má vysoce rozvinutý telekomunikační sektor s vysokou penetrací širokopásmového internetu a mobilních služeb. Hlavními poskytovateli pevných linek jsou Telia Sverige a Tele2, zatímco hlavními poskytovateli mobilních služeb jsou Telia Sverige, Tele2 a Telenor.
Umění Evropy Umění Evropy, známé také jako západní umění, zahrnuje historii vizuálního umění v Evropě. Evropské prehistorické umění začínalo jako mobilní paleolitické malby a petroglyfy a bylo charakteristické pro období mezi paleolitem a železnou dobou. [1] Písemné dějiny evropského umění často začínají egejskými civilizacemi z 3. tisíciletí před naším letopočtem. Nicméně konzistentní vzor uměleckého vývoje v Evropě se jasně objevuje až se starořeckým uměním, které bylo přijato a transformováno Římem a přeneseno Římskou říší do velké části Evropy, severní Afriky a západní Asie. [2] Vliv umění klasického období se v průběhu následujících dvou tisíc let střídal, zdálo se, že v některých částech středověku upadl do zapomnění, aby se znovu objevil v renesanci, prošel obdobím toho, co někteří raní historici umění považovali za "úpadek" v období baroka, [3] aby se znovu objevil v rafinované podobě v neoklasicismu [4] a znovuzrodil se v postmodernismu. [5] Před 19. stoletím byl křesťanský kostel hlavním vlivem na evropské umění a zakázky od církve představovaly hlavní zdroj práce pro umělce. Ve stejném období byl také obnovený zájem o klasickou mytologii, velké války, hrdiny a hrdinky a témata nesouvisející s náboženstvím. [6] Většina umění za posledních 200 let byla vytvořena bez odkazu na náboženství a často bez jakékoli konkrétní ideologie, ale umění bylo často ovlivňováno politickými otázkami, ať už odráželo obavy patronů nebo umělce. Evropské umění je rozděleno do řady stylových období, která se historicky překrývají, protože různé styly vzkvétaly v různých oblastech. Obecně jsou období klasické, byzantské, středověké, gotické, renesanční, barokní, rokokové, neoklasicistní, moderní, postmoderní a nové evropské malířství. [6]
Etiketa v Evropě Etiketa v Evropě není jednotná. Dokonce ani v rámci jednotlivých regionů Evropy nemusí být etiketa stejná: v rámci jedné země mohou existovat rozdíly ve zvycích, zejména tam, kde žijí různé jazykové skupiny, jako je tomu ve Švýcarsku, kde se mluví francouzsky, německy a italsky. [1] Navzdory této různorodosti se mnoho pravidel etikety rozšířilo po celé Evropě a mnoho rysů je společných. Historickým zdrojem je starověká Římská říše a kosmopolitní království a šlechta sehrály významnou roli v šíření etikety po celé Evropě. Například ve Versailleském paláci, kde se soustředila francouzská šlechta, se vyvinula složitá etiketa.
Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) je regionální obchodní organizace a zóna volného obchodu, která sdružuje čtyři evropské státy: Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Organizace funguje paralelně s Evropskou unií (EU) a všechny čtyři členské státy se účastní jednotného evropského trhu a jsou součástí schengenského prostoru. Nejsou však součástí celní unie Evropské unie. ESVO bylo historicky jedním ze dvou dominantních západoevropských obchodních bloků, ale nyní je mnohem menší a úzce spjato se svým historickým konkurentem, Evropskou unií. Bylo založeno 3. května 1960 jako alternativní obchodní blok pro ty evropské státy, které nemohly nebo nechtěly vstoupit do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS), hlavního předchůdce EU. Stockholmská úmluva (1960), která zakládá ESVO, byla podepsána 4. ledna 1960 ve švédském hlavním městě sedmi zeměmi (známými jako "vnější sedmička": Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království). Revidovaná úmluva, Vaduzská úmluva, byla podepsána 21. června 2001 a vstoupila v platnost 1. června 2002. Od roku 1995 zůstali pouze dva zakládající členové, Norsko a Švýcarsko. Ostatních pět, Rakousko, Dánsko, Portugalsko, Švédsko a Spojené království, se v průběhu let připojilo k EU. Původní Stockholmská úmluva byla nahrazena Vaduzskou úmluvou, jejímž cílem bylo poskytnout úspěšný rámec pro pokračující rozšiřování a liberalizaci obchodu, a to jak mezi členskými státy organizace, tak se zbytkem světa. Ačkoli ESVO není celní unií a členské státy mají plné právo uzavírat bilaterální obchodní dohody s třetími zeměmi, má koordinovanou obchodní politiku. V důsledku toho jeho členské státy společně uzavřely dohody o volném obchodu s EU a řadou dalších zemí. Aby se Island, Lichtenštejnsko a Norsko mohly účastnit jednotného trhu EU, jsou stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP), přičemž dodržování pravidel je zajišťováno Dozorčím úřadem ESVO a Soudním dvorem ESVO. Švýcarsko má místo toho soubor mnohostranných dohod s EU a jejími členskými státy.
Symboly Evropy
Tento článek pojednává o celoevropských symbolech. Seznam národních znaků naleznete v článku Znaky zemí Evropy. Seznam národních vlajek naleznete v článku Vlajky Evropy. Symboly Evropské unie naleznete v článku Symboly Evropské unie.
Od starověku vznikla řada symbolů Evropy, zejména mytologická postava Evropy. Několik symbolů zavedla v 50. a 60. letech Rada Evropy. Evropská společenství si v roce 1985 vytvořila další symboly, které v roce 1993 zdědila Evropská unie (EU). Tyto symboly Evropské unie nyní představují politické postoje na podporu politik EU a evropské integrace, jak ji prosazují Evropané.
Nejznámější symboly Evropy jsou:
Evropa - mytologická postava, která dala Evropě své jméno
Evropská vlajka - modrá vlajka s 12 žlutými hvězdami v kruhu
Evropská hymna - Óda na radost z Beethovenovy 9. symfonie
Evropské motto - Jednota v rozmanitosti
Evropský den - 9. květen, výročí Schumanovy deklarace
Euro - měna používaná v 19 zemích EU
Kromě těchto oficiálních symbolů existuje řada dalších symbolů, které jsou s Evropou spojovány, například:
Kříž - symbol křesťanství, který je v Evropě rozšířený
Koruna - symbol monarchie, který používá řada evropských zemí
Orel - symbol síly a moci, který se objevuje na znacích mnoha evropských zemí
Lev - symbol odvahy a statečnosti, který se objevuje na znacích mnoha evropských zemí
Jednorožec - symbol čistoty a nevinnosti, který se objevuje na znacích několika evropských zemí
Tyto symboly jsou odrazem bohaté historie a kultury Evropy. Představují hodnoty, které jsou Evropanům společné, jako je jednota, rozmanitost, svoboda a demokracie.
Kontinentální filosofie Kontinentální filosofie je termín používaný k popisu některých filozofů a filozofických tradic, které nespadají pod zastřešující pojem analytické filozofie. Nicméně neexistuje žádný akademický konsenzus o definici kontinentální filozofie. Před dvacátým stoletím byl termín "kontinentální" používán obecně k označení filozofie z kontinentální Evropy. Jiné použití tohoto termínu pochází od anglicky mluvících filozofů ve druhé polovině 20. století, kteří jej používali k označení řady myslitelů a tradic mimo analytické hnutí. Kontinentální filozofie zahrnuje německý idealismus, fenomenologii, existencialismus (a jeho předchůdce, jako je myšlení Kierkegaarda a Nietzscheho), hermeneutiku, strukturalismus, poststrukturalismus, dekonstrukci, francouzský feminismus, psychoanalytickou teorii a kritickou teorii Frankfurtské školy, stejně jako větve freudovských, hegelovských a západně marxistických názorů. Mezi analytickou a kontinentální tradicí existuje rozšířený vliv a debata; někteří filozofové vidí rozdíly mezi těmito dvěma tradicemi jako založené na institucích, vztazích a ideologii spíše než na něčem významném z hlediska filozofické podstaty. Termín kontinentální filozofie postrádá jasnou definici a může označovat pouze rodinnou podobnost mezi různými filozofickými názory; Hans-Johann Glock vznesl podobný argument pro analytickou filozofii. Simon Glendinning naznačil, že termín "kontinentální filozofie" byl původně spíše pejorativní než popisný a fungoval jako označení pro typy západní filozofie, které analytičtí filozofové odmítali nebo se jim nelíbily. Přesto se Michael E. Rosen odvážil identifikovat společné témata, která typicky charakterizují kontinentální filozofii. Témata navrhovaná Michaelem E. Rosenem vycházejí ze široce kantovské teze, že poznání, zkušenost a realita jsou vázány a utvářeny podmínkami, které jsou nejlépe pochopitelné prostřednictvím filozofické reflexe spíše než výhradně empirického zkoumání.